Země: Francie Žánr: avantgarde black metal Datum vydání: 8.11.2016 Label: Norma Evangelium Diaboli Tracklist: 01. The Synarchy of Molten Bones 02. Famished for Breath 03. Onward Where Most with Ravin I May Meet 04. Internecine Iatrogenesis Hrací doba: 29:12 Odkazy: bandcamp / bandcamp

První pohled (H.):

Vliv, jaký ta která kapela má či měla na scénu, se dá posuzovat i podle toho, kolik následovníků kráčí v jejích šlépějích a kolik ostatních se snaží její styl napodobit. V aktuálním tisíciletí není moc skupin, které by v tomto ohledu mohly na blackmetalovém kolbišti konkurovat francouzským Deathspell Omega. Tvorba této formace se v průběhu let stala etalonem toho, jak by měl znít moderní avantgardní black metal – aby také ne, když to jsou právě Deathspell Omega, kdo měl lví podíl na spuštění současné vlny chaotické odnože žánru.

Dříve Deathspell Omega pouštěli do světa nové počiny docela pravidelně, ale v posledních jednotkách let se trochu odmlčeli – doposud poslední nahrávkou bylo minialbum „Drought“ z roku 2012. V mezičase sice vyšlo hned několik vinylových reedic staršího materiálu, ale co do nové muziky bylo čtyři roky sucho. Už nějakou dobu se ovšem dalo tušit, že se něco blíží a že je cosi na spadnutí – ono něco se jmenuje „The Synarchy of Molten Bones“ a nakonec vyšlo ve třetině listopadu. Mohlo by se zdát, že novinka nabízí poměrně chudou stopáž vzhledem k tomu, kolik let uplynulo od „Drought“, ale podle mě nevadí, že „The Synarchy of Molten Bones“ trvá pouhopouhých 29 minut. Za mě to problém není – vždy jsem tvrdil, že je lepší strhující krátký počin než násilně natahovaná hodina s hluchými místy.

No, hluchá místa zrovna na „The Synarchy of Molten Bones“ nehrozí – prostě na ně není čas ani prostor. Předkládaná půlhodinka je ohromně intenzivní a natlakovaná až do extrému. Ve své podstatě je to stále charakteristické pojetí black metalu, jak jej Deathspell Omega zavedli již před lety, ale tentokrát je vše nahuštěné na malý prostor, skoro až co nejmenší možný prostor. Deska polevuje jen minimálně po hudební stránce (ačkoliv po většinu hrací doby se pořád pálí z ostrých), atmosférou však vůbec.

Z tohoto ohledu by klidně šlo tvrdit, že je „The Synarchy of Molten Bones“ nejintenzivnější nahrávka Deathspell Omega. Přijde mi ovšem zbytečně nadhodnocující pasovat album do pozice vrcholu celé tvorby skupiny, jak už jsem na několika místech četl. Nechápejte mě zle, „The Synarchy of Molten Bones“ je skvělá nahrávka, jejíž kvalitativní laťka je setsakra vysoká a s níž Deathspell Omega ponižují drtivou většinu svých následovníků a napodobitelů. I mě to svádí vytáhnout okřídlené prohlášení, že se ukázalo, kdo je ve svém ranku králem. Ale hej… „Fas – Ite, Maledicti, in Ignem Aeternum“ i „Paracletus“ jsou dle mého skromného mínění ještě o kus působivější záležitosti.

Tímhle prohlášením ale samozřejmě nechci rozporovat kvality „The Synarchy of Molten Bones“, poněvadž se stále jedná o desku hodnou mnoha poslechů a hodnou prostoru na polici vedle dalších nahrávek Deathspell Omega. Stejně tak jde o album, k němuž se člověk bude sem tam vracet, a rovněž nepopírám, že tu jsou i elementy hodné obdivu.

Jedním z nich je právě ona už jmenovaná intenzita a nahuštěnost. Plocha se citelně zmenšila, přesto „The Synarchy of Molten Bones“ nechybí nic, co je pro Deathspell Omega typické. Zběsilé pasáže promyšleného avantgardního chaosu se snoubí s fantastickými melodiemi. Skladatelský level kapely je jako vždy ohromně vysoko, což je ostatně poznat i na skutečnosti, že navzdory extrémnosti materiálu a jeho jednolitosti jsou všechny čtyři skladby jasně rozpoznatelné a vlastně i dobře zapamatovatelné. Deathspell Omega jednoduše umí napsat tak silné pasáže, že se vám vryjí do paměti, přestože je to ve své podstatě docela peklíčko. Jakkoliv se ale „The Synarchy of Molten Bones“ na první poslech tváří ohromně agresivně a nepřístupně, hodně rychle člověk přijde na to, že sladká odměna v podobě božských melodií, silné atmosféry a nezaměnitelné aury nechybí.

„The Synarchy of Molten Bones“ je rozhodně silná a výrazná nahrávka, která je působivá ve své zběsilosti a nátlaku. Je to album potvrzující výlučnost Deathspell Omega a je hodno jména svých autorů. Což je prohlášení, jež samo o sobě říká, že „The Synarchy of Molten Bones“ patří do ranku skvělých věcí. Přesto všechno zůstaňme nohama na zemi a zbytečně nenadhodnocujme – žánrové vrcholy roku jsou tentokrát někde jinde. Spokojenost však na místě je, o tom žádná.

---

Druhý pohled (Onotius):

Pokud na minulé desce francouzských blackmetalových vizionářů Deathspell Omega byla slyšet poněkud menší živelnost na úkor zádumčivé atmosféry, pak novinka je kouskem pro všechny pochybovače, kteří by si snad naivně mysleli, že ve prospěch avantgardy jejich blackové já postupně vymizí. „Žádné takové,“ vysmívají se Frantíci a perou do nás v mohutné razanci na koncentrované jednohubce „The Synarchy of Molten Bones“ muziku stejně tak experimentálně nesvázanou jako drtící a vážící si fundamentů černěkovového žánru. A je to hukot od prvního do posledního tónu.

Jakkoliv první poslechy ještě probíhají trochu s nedůvěrou, jakmile se člověk do hudby patřičně ponoří, je lapen a ani z jejích spárů nechce být propuštěn. Větší apel na syrový neprostupný zvuk je slyšet, hned jak spustí první skladba, v níž silné orchestrální dechy zadují vrstvící se disonantní harmonii a jsou záhy vystřídány mocnými údery bicích a kytar. Ona disonantní orchestrace nahrávku zároveň monumentálně uzavírá, tudíž působí celistvě – což koneckonců potvrzuje i jednotný styl hutné a propracované muziky. Oproti v mých očích vrcholnému dílku „Paracletus“ je zde o špetku méně různorodosti. Novinka disponuje méně melodickými pasážemi a atmosféra je zde jednotvárnější. O to víc je však při správné náladě pohlcující. Ona nespoutanost, špinavost a nekompromisnost je totiž celkem slušně podmanivá. Ať už ničivá dvojka „Famished for Breath“ či rozmáchlá desetiminutovka „Onward Where Most with Ravin I May Meet“ disponující brilantní instrumentací i napínavou strukturou, album jako celek představuje jedinečnou salvu plnou zdánlivě chaotických, ale v důsledku neskutečně poutavých nápadů.

Očekávání, jež jsem do novinky vkládal, tedy rozhodně nevyšla vniveč. Deathspell Omega se sice po skladatelské stránce nehnuli ani o píď – což při kvalitě jen stěží nazývat nějakou významnou slabinou. Co se týče celkového vyznění, nahráli něco, co dovádí mnohé aspekty předchozích desek do extrému. Sice by možná neuškodilo trochu vyrovnanější dávkování nápadů, jak tomu bylo na na „Paracletus“ nebo skladatelsky přehlednějším „Si monvmentvm reqvires, circvmspice“, ale nahrávka má svou tvář – pevnou, suverénní a něčím velmi přitažlivou. Zkrátka to funguje tak, že tu máme dalšího aspiranta na desku roku.

---