Archiv štítku: Massemord

Massemord: nové album

Původem norská, nyní švýcarská formace Massemord (neplést se známějšími jmenovci z Polska) bude vydávat nové, celkově již 14. řadové album. „Play Your Song… One Last Time“ vyjde 1. června jako jewelcase CD (300 ks), digipak CD (50 ks) a digipak CD s tričkem (50 kusů).

Počin bude rozdělen na dvě části – dvě skladby instrumentálního DSBM ve stylu desky „Suicide Soundtrack“ (2010) a šest písní agresivního raw black metalu. Obal následuje.

Massemord - Play Your Song... One Last Time


Massemord – Devil

Massemord - Devil
Země: Itálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 7.3.2015
Label: Cold Raw Records

Tracklist:
01. The Face of Evil
02. Deception
03. Task
04. Wars from Ashes
05. Sufferings
06. Hope

Odkazy:
facebook

Navzdory tomu, že polští black metalisté Massemord nefungují vlastně zas až tak dlouho, už se jim povedlo si v rámci svého žánru vybudovat více než solidní renomé, stejně jako jejich sesterská formace Furia s takřka stejnou sestavou. Když se řekne Massemord, drtivé většině lidí se nejspíš vybaví právě tahle polská smečka. Nicméně se nejedná o jedinou black metalovou formaci, jež toto jméno nosí. A ačkoliv je to možná trochu paradoxní, jsou to právě ti druzí Massemord, jejichž věhlas je o poznání menší než u polských jmenovců, kdo se na scéně pohybuje mnohonásobně déle a má na kontě mnohonásobně více alb.

Tito „druzí“ Massemord jsou tedy z chronologického hlediska vlastně první. A odkud že pocházejí? Abych pravdu řekl, místo původu téhle sebranky pro mě vždy bylo tak trochu záhadou, jelikož je to trochu zamotané. Pochopil-li jsem vše správně, původ formace leží v Norsku (ostatně, hned několik alb z rané tvorby je částečně nazpíváno v norštině), později však došlo k přesídlení do Itálie. LHW, jenž Massemord založil a po mnoho let byl také hlavním mozkem skupiny, už však kapelu dávno opustil, takže v současné době tvoří sestavu Massemord pouze Italové, jmenovitě duo Aeternus (bicí) a Barren (zbytek). A aby toho náhodou nebylo málo, některé zdroje hovoří o tom, že skupina aktuálně přebývá ve Švýcarsku… prase aby se v tom vyznalo. Tak či onak, oba zmiňovaní borci spolu působí ještě v black/thrashové formaci Satanika a první jmenovaný, tedy bubeník, má ve svém portfoliu i relativně známější party jako Handful of Hate nebo Lord Vampyr.

Každopádně, ať už operují odkudkoliv a ať tam hraje kdokoliv, faktem zůstává, že v posledních letech se pod tímhle jménem začala páchat krutá nadprodukce nahrávek, takže od roku 2007, když vyšel počin „Aatsel“ (jsou-li mé informace správné, právě tohle je poslední deska, na níž se zakladatel LHW podílel), se každý rok objevilo nové album s jedinou čestnou výjimkou v roce 2012. Ani letošek sérii nepřerušil, takže se začátkem března objevila už 11. řadová nahrávka s názvem „Devil“. A aby si náhodou někdo nestěžoval na nedostatek muziky, již v červenci vyjde další, celkově 12. dlouhohrající placka „Dux nobis“.

Abych vás ovšem nelakoval – nejsem na tvorbu těchto Massemord až takový odborník. Sice mám o jejich existenci povědomí již mnoho let, ale skutečnost je taková, že znám pouze dvě desky, jmenovitě druhou „Skogen kaller“ (2003) a třetí „Obscura Symphonia“ (2004), tedy ty starší kusy, kdy měl skupinu pod palcem ještě LHW. Sice jsem ty placky dlouho neslyšel, ale matně si je vybavuji jako velmi solidní syrovější black metal a vím, že svého času se mi líbily. A když nic jiného, perfektní titulní track z „Obscura Symphonia“ mám v hlavně dodneška, protože to je prostě ultimátní hitovka. V následujících letech se mi však jméno Massemord absolutně ztratilo z dohledu, nijak jsem tu kapelu nesledoval, pozdějších počinů jsem si nevšímal, takže tím pádem nemám představu, co se na nich dělo. Letošní novinka „Devil“ je tedy pro mě něco jako shledání po letech se starým známým.

Co se za ty roky změnilo? Hudebně to vlastně zas takový rozdíl není, protože Massemord i přes odchod svého někdejšího lídra i po dekádě stále drhnou mrazivý black metal. Přesto se jedna poměrně zásadní věc změnila – textová stránka. Dříve Massemord nebyli ničím jiným než klasickou antikřesťanskou satanic bruskou, jakých je všude dost… pohoda, žádný problém. Hodně nemile mě však na „Devil“ překvapil odklon směrem k extrémně pravicové tématice. Na první pohled se „Devil“ tváří nenápadně… obálka toho moc neřekne, black metalových kapel s lyrickou stránkou o válce je totiž spousta a závadné nejsou, názvy songů rovněž nijak podezřele nepůsobí, textům není díky extrémnímu vokálu rozumět ani zbla, a i kdyby bylo, bylo by to šumák, když jsou texty v ruštině, jíž asi málokdo z nás rozumí natolik, aby ji dokázal vstřebat ve zpívané formě. Komu by však nestačily texty plácnuté do Google Translatoru (zkoušel jsem to – samá árijská síla a židovská špína) nebo zadní strana CDčka, stačí se juknout na Facebook kapely, kde borci hrdě chlubí, že hrají NSBM. Anebo se podívat na tracklist chystaného „Dux nobis“, kde se s tím Massemord už vůbec neserou a na posluchače chystají skladby jako „Red Scum“, „White Pride and Black Heart“ nebo rovnou „Sieg Heil“. Uff…

No nic, nechme tohle blití na pokoji (mluvil jsem o tom hlavně proto, abyste měli předem představu, co jsou frajeři zač a případně mi pak nenadávali, že jsem vám potichu doporučoval nácky) a podívejme se, jak je na tom „Devil“ po hudební stránce. I když… ono to lze vlastně říct docela lehce, protože jak již padlo, jedná se o čistokrevný black metal, který je mrazivější než obálka alba a syrovější než název labelu Cold Raw Records, jenž tuhle záležitost pustil do světa v epickém nákladu 120 kusů. Celé album se tedy nese ve znamení zběsilé vichřice, jíž vládne bicí kulomet, rychlé řezavé kytary a krákoravý ječák. Tu předchozí větu si klidně přečtěte ještě jednou, jelikož dostatečně shrnuje takřka kompletní hudební obsah „Devil“.

Když už kořeni nemají soudnost v textech, měli ji alespoň v jiné věci – hrací doba „Devil“ činí pouhopouhých necelých 27 minut. To je tak akorát strop, protože pochybuji, že s tím, jak je ta nahrávka po hudební stránce triviální, by Massemord byli schopni utáhnout víc… Songy „Deception“, „Task“ a „Hope“ jsou vlastně úplně na jedno brdo, a i když „Task“„Hope“ ve svých závěrech nabídnou i střední tempo, asi jen těžko z toho bude mít člověk jiný pocit, než že to byla kurevsky syrová sypačka. „Wars from Ashes“ je vlastně to samé v bledě modrém, akorát si zaslouží speciální zmínku z toho důvod, že několik jejích riffů je dost povedených a v hlavě utkví. Nepočítáme-li tedy trochu nijaké intro „The Face of Evil“, jediným skutečným vybočením ze standardu je předposlední píseň „Sufferings“, která má sedm a půl minuty a na rozdíl od svých kolegyň se z podstatné části nese ve středním tempu a dokáže nabídnout i nějakou tu atmosféru.

Jenže jakkoliv to může znít nepravděpodobně, jelikož ta muzika fakt není nic, co by už Darkthrone nepředvedli v mnohem působivější formě na deskách jako „Under a Funeral Moon“ nebo „Transilvanian Hunger“, ono je to vlastně docela zábavné. Jistě tomu velkou měrou přispívá i ona délka (nebo snad lépe řečeno krátkost?), ale jinak je to navzdory nulové originalitě velmi solidní rychlopalebný syrový black metal. Sice je pravda, že nijak zvlášť dlouhou životnost „Devil“ zase nemá, ale prvních pár poslechů má něco do sebe.

Abychom si však rozuměli, ono vesměs pozitivní hodnocení se týká skutečně pouze a jenom muziky. Nicméně, vzhledem k ní o to víc zamrzí, že když je hudba solidní, tak ji Massemord potápějí retardovanými texty, díky nimž se tohohle alba spousta lidí nedotkne ani dvoumetrovou větví (což plně chápu).


Massemord – A Life-Giving Power of Devastation

Massemord - A Life-Giving Power of Devastation
Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 12.4.2013
Label: Pagan Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web

Není to žádné tajemství, ostatně i na Sicmaggot už se o tom mluvilo hodněkrát, ale současná polská black metalová scéna prostě aktuálně patří na špičku svého žánru a nachází se na ní spousta zajímavých skupin. Velmi zajímavé je v jejím rámci i počínání kapely Massemord, jejíž členové jsou skoro až neuvěřitelně aktivní – ostatně jen v téhle rubrice se s nimi setkáváme za poslední dva měsíce již potřetí, protože tu proběhlo nové EP spřízněných Furia a také debut projektu Night of the World, na němž se jeden člen podílí. Nyní teda znova, tentokrát pod hlavičkou Massemord

Massemord původně začínali jako čistá sypačka – takovou podobu měla muzika kapely na prvních dvou deskách “Let the World Burn” a “The Whore of Hate”. Nutno ovšem zmínit, že to byly parádní věci. Na třetím počinu “The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope” ovšem Massemord značně otočili a vydali se doposud neprozkoumaným směrem v rámci jedné extrémně dlouhé a monotónní kompozice. Z mého pohledu šlo o fenomenální záležitost, která zcela právem dostala jednu z prvních 10/10 na Sicmaggot vůbec. Novinka “A Life-Giving Power of Devastation” je jakýmsi průsečíkem mezi původním čistě black metalovým soundem kapely a stále ještě experimentálními choutkami.

To zní na první pohled jistě lákavě a ve výsledku “A Life-Giving Power of Devastation” opravdu je dobrým albem, nicméně se musím přiznat, že mně osobně to nechutná tak moc, jak jsem očekával, a až oslavné reakce, jakých se desce běžně dostává, mi přijdou nadnesené, zejména v porovnání s geniálním veledílem “The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope”. V jádru se mi novinka pořád líbí a rozhodně nemůžu tvrdit, že by šlo o zklamání v tom smyslu, že bych to nechtěl poslouchat, ale na druhou stranu pořád musím říct, že jsem čekal víc, byť některé songy jsou vážně skvělé (hlavně “Towards Divine Anticlimax”) a některé další pasáže v rámci zbylých písní jsou také kulervoucí. Ale pořád je to na hodně poctivou sedmičku, o tom žádná.


Redakční eintopf #14.1 – speciál 2010 (H.)

H.

H.:

Top5 2010:
1. Triptykon – Eparistera Daimones
2. Deathspell Omega – Paracletus
3. Aborym – Psychogrotesque
4. Massemord – The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope
5. Morowe – Piekło.Labirynty.Diabły

CZ/SVK deska roku:
Gorgonea Prima – Black Coal Depression

Neřadový počin roku:
Enochian Crescent – NEF.VI.LIM

Koncert roku:
Watain, Deströyer 666: Praha – Matrix, 23.10.2010

Zklamání roku:
Kataklysm – Heaven’s Venom

Top5 2010:

1. Triptykon – Eparistera Daimones
Jaká deska bude figurovat v mém speciálním eintopfu na prvním místě, to mi bylo jasné už od konce března, kdy Thomas Gabriel Fischer vyvrhl na svět nový opus pod hlavičkou svého aktuálního projektu Triptykon. Pokud někdo měl tu odvahu o jeho kvalitách pochybovat, pochyboval zbytečně. “Eparistera Daimones” je totiž monument hodný srovnání s legendárním počinem “To Mega Therion” i comebackovým eposem “Monotheist”. Je to album neskutečně uhrančivé a slova beroucí, deska, která svého posluchače nenechá vydechnout. Přesně takhle zní hudba, která je nadčasová a geniální. K tomu si ještě připočtěte úchvatnou grafickou podobu luxusního digibooku a nebudete mít žádných pochyb, že nic lepšího již snad pěkných pár let nevyšlo.

2. Deathspell Omega – Paracletus
Deathspell Omega
je hudební personifikace chaosu, ztělesnění pekla na zemi. Neutuchající touha tvořit silné skladby s působivou atmosférou za pomoci disharmonicky extrémního výraziva stejně tak jako mrazivých melodií dalo vzniknout desce tak úchvatné, až se tají dech. S každým novým poslechem má člověk možnost objevovat nová zákoutí, neslyšené zákruty každého jednotlivého tónu a zároveň si užívat ty již dříve slyšené. Album promyšlené do poslední noty, avšak zároveň neskutečně organické a živé. Úchvatné a uchvacující. Tohle snad nikdy nemůže omrzet.

3. Aborym – Psychogrotesque
Na tomto místě měla původně figurovat deska “Belus” od Burzum, vše jsem měl již dokonce připraveno, oslavný odstavec pějící ódy na její kouzelnou atmosféru byl napsán, ale nakonec jsem, i přes své nezměrné sympatie k Vargově muzice musel dát přednost italské industrial-techno-black šílenosti Aborym. “Psychogrotesque” je deska nesmírně barvitá, plná překvapení, experimentů, skrytých uliček a mnohých dalších věcí. Ostatně, nemá cenu už se opakovat, dohledejte si případně recenzi, tam jsem se nad tímto skvostem ukájel už dostatečně. Kecy o genialitě tudíž tentokráte přeskočím a jen řeknu, že tato nahrávka má u mě na polici setsakramentsky čestné místo!

Massemord - The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope

4. Massemord – The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope
Příchod novinky Poláků Massemord jsem zaregistroval čirou náhodou až týden po jejím vydání, s jejím sehnáním jsem ale nikterak neotálel, neboť jsem se těšil na novou dávku brutálního black metalového prasopalu té nejvyšší kvality přesně tak, jak to kapela předváděla na prvních dvou deskách “Let the World Burn” a “The Whore of Hate”. První poslech se však rovnal ráně pěstí, když jsem místo infernálního nářezu dostal jednu pomalou, hypnotickou, monotónní skladbu, navíc tak úžasnou, že dává na své dva předchůdce úplně zapomenout. Že hrát jeden riff 35 minut v kuse zvládne každý? To možná ano, ale hrát jeden riff 35 minut v kuse tak, aby to za něco stálo, to už je umění. I takto může vypadat jeden z nejlepších počinů letošního roku.

5. Morowe – Piekło.Labirynty.Diabły
Nihilovi
se povedl opravdu husarský kousek, když se do mého eintopfu (a vlastně nejen mého, že ano, Sedo?) pro letošek narval hned dvakrát. Tento muzikant z Massemord (a ještě Furia) je totiž podepsaný rovněž pod post-black metalovým projektem Morowe, jehož debut “Piekło.Labirynty.Diabły” nabídl nevídaný posluchačský zážitek plný chorobné atmosféry, v níž však není nouze o experiment či progresi. Překvapení roku? Bezesporu! Tleskám, a to opět nejen za hudbu, ale i za nádherný digibook a znepokojivý booklet.

CZ/SVK deska roku:

Gorgonea Prima – Black Coal Depression
Stejně jako je problém vybrat pouhopouhých pět zahraničních desek, přijde mi šibeniční i limit jednoho alba na scénu českou, zvláště pakliže se toho letos vylíhlo nemálo zajímavého. Vypíchnout si zaslouží přerod Sator Marte na druhé řadovce “Za zdmi”, MASAKRující návrat legendárních Maniac Butcher, industriálně chladný debut Gorgonea Prima nebo extrémně čilý Morbivod hned se čtyřmi počiny (2× Umbrtka, Trollech, War for War). Copak lze z něčeho takového vybrat jen jednu věc? Dost těžko. Z nutnosti ale nakonec po zralé úvaze zvedám přece jen hnát pro black metalový sci-fi nářez v podání Gorgonea Prima. Jejich “Black Coal Depression” představuje v rámci tuzemské scény notnou dávku čerstvého větru ve velice svůdné podobě, v níž nechybí silná atmosféra post-apokalyptické budoucnosti tvořenou ubíjejícím (v tom dobrém slova smyslu) tuc-tuc podkladem v kombinaci s black metalovými atributy. Výsledek? Na debutující kapelu více než úctyhodný.

Enochian Crescent - NEF.VI.LIM

Neřadový počin roku:

Enochian Crescent – NEF.VI.LIM
Ačkoliv i v této kategorii bylo kandidátů na titul vícero, nakonec to zas až takové terno nebylo. V elegantním digipacku zabalené minialbum “NEF.VI.LIM” finských progresivně black metalových šílenců Enochian Crescent si totiž mé srdce získalo i přes mou nechuť k neřadovým nahrávkám. Aristokratický, inteligentní black metal v podání Enochian Crescent je přímo radost poslouchat. Jak pravil kdosi v jedné recenzi, byť se konkrétně týkala poslední dlouhohrající desky “Black Church”, takhle zní black metalová elita!

Koncert roku:

Watain, Deströyer 666: Praha – Matrix, 23.10.2010
Stejně jako loni mě do této kategorie automaticky napadlo zařadit festival Brutal Assault, rozhodl jsem se nakonec tentokráte opravdu dodržet koncertní, nikoliv festivalový formát, přesně jak velí nadpis. Po takto razantní selekci již nebylo o čem spekulovat, vítězství si totiž pro sebe spoustou krve, ohně a parádního black metalu uzmuli Watain na svém říjnovém koncertu v Praze. A když jim kryl záda výtečný support, tím lépe (i když ti zrušení Otargos mě doteď štvou).

Zklamání roku:

Kataklysm – Heaven’s Venom
Zklamání roku… docela problémová záležitost. Netvrdím, že jsou Kataklysm a jejich “Heaven’s Venom” tím nejhorším, co jsem v průběhu letošního roku slyšel, právě naopak, mnohem větších sraček se objevilo požehnaně, ale vzhledem k tomu, že jsem se na ně netěšil, nemohly mne zklamat. Oproti tomu od kanadské čtveřice jsem čekal po výborném “In the Arms of Devastation” a stále ještě velice solidním “Prevail” něco o dost lepšího. Kataklysm se totiž s “Heaven’s Venom” začali točit v jakémsi bludném kruhu svého groove death metalu a radši dali přednost osvědčeným postupům, které průměrného fanouška vždy uspokojí, než aby se snažili o nějaký výraznější posun. Cenou za to však je výrazný pokles kvality, dobrých nápadů a zábavnosti pro posluchače trochu náročnějšího. Příště už by to chtělo se někam pohnout. Vzývám metalové bohy, aby pokračování vedlejšáku Ex Deo dopadlo o mnoho lépe!


Redakční eintopf #14.3 – speciál 2010 (Seda)

Seda

Seda:

Top5 2010:
1. Morowe – Piekło.Labirynty.Diabły
2. Massemord – The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope
3. Bring Me the Horizon – There Is a Hell, Believe Me I’ve Seen It. There Is a Heaven, Let’s Keep It a Secret.
4. Garden of Worm – Garden of Worm
5. Demonic Resurrection – The Return to Darkness

CZ/SVK deska roku:
Shogun Tokugawa – Y3ARS

Neřadový počin roku:
Jesu – Heart Ache / Dethroned

Koncert roku:
Koncert roku: Enter Shikari, Twin Atlantic: Praha – Lucerna Music Bar, 16.1.2010

Zklamání roku:
Disturbed – Asylum

Top5 2010:

1. Morowe – Piekło.Labirynty.Diabły
První místo pro mě bylo překvapivě nejsnadnější volbou. V roce 2010 jsem nenašel nic, co by jen aspoň zčásti “Piekło.Labirynty.Diabły” překonávalo. Je tu vše, co by posluchač měl chtít. Nejenže je to pro mě jasný vítěz tohoto roku, ale celkově je to vůbec nejlepší věc, co jsem za posledních x let slyšel. Stejně jako zkraje roku změnili Курск a jejich “Черно” moje vidění na hudbu, povedlo se to i Morowe. Od poslechu této desky jsem začal opět vyhledávat zcela odlišné věci než doteď.

2. Massemord – The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope
Stejně jako MoroweMassemord pocházejí z Polska a působí v ní dokonce i jeden stejný člen. Nihil mě letos naprosto zničil a obsadil první dvě příčky na mém eintopfu. Je to inspirace pro ostatní kapely, takhle by se měla tvořit hudba! Jediná skladba, která zabere na 30 minut, je naprosto bez chyby.

3. Bring Me the Horizon – There Is a Hell, Believe Me I’ve Seen It. There Is a Heaven, Let’s Keep It a Secret.
Aspoň jedna věc z mého původního vkusu se sem dostala. Bring Me the Horizon překonali má očekávání a stejně jako na poslední “Suicide Season” dokázali, že ve vodách moderního metalu patří ke špičce. Přes stereotypnost corové hudby se této mladé partě povedlo vytvořit originální počin, ke kterému se neustále rád vracím.

4. Garden of Worm – Garden of Worm
Můj prázdninový objev zde nesmí chybět. Finští Garden of Worm se také se svým debutem (dvě kapely v žebříčku a obě s první deskou, hmm…) předvedli ve velice dobrém světle a ukázali vynikající potenciál do budoucna. Milovníci pomalé a temné hudby toto musí okusit, “Garden of Worm” přetéká výtečnou atmosférou.

5. Demonic Resurrection – The Return to Darkness
S výběrem pátého místa jsem se patlal nejdéle. Rozhodování mezi The Meads of Asphodel a Demonic Resurrection nakonec vyhráli právě tito Indové. Ač se třeba nejmenovanému kolegovi vůbec nelíbí, mě si tato kapela získala. Kombinace death/blacku skoro nikdy nezklame, a když se k tomu přidá ještě výborný zvuk kláves, musí vám logicky vzniknout kvalitní album.

CZ/SVK deska roku:

Shogun Tokugawa – Y3ARS
Zde to byl výběr mezi dvěma kapelami – Insania nebo Shogun Tokugawa? Insania mě bavila velice o prázdninách, teď už ale původní euforie opadává. Zato Shogun Tokugawa vydali svou desku teprve nedávno a já se od ní nemůžu odtrhnout. Jejich hudba se dá jednodušše přirovnat – jsou to takoví Enter Shikari s mnohem častějším a tvrdším screamem. Pokud budou v tomto trendu i nadále pokračovat a nezkusí jako britští kolegové více pracovat s elektronickou hudbou, mohla by nám tu vyrůst další kapela, co se podívá i za hranice Česka.

Jesu - Heart Ache / Dethroned

Neřadový počin roku:

Jesu – Heart Ache / Dethroned
Konečně jsem si od nich sehnal starší desky i s aktuálním EP “Heart Ache / Dethroned”. Původní, několik let staré minialbum o dvou písních je zde doplněné o novou tvorbu. Přes vynikající začátek, který dá dohromady nějakých 40 minut, se sice dostanete ke kratším, ale snad ještě kvalitnějším písním. U mě rozhodně vede právě druhá část, která je opravdu mistrovským dílem. Psychedelická, až experimentální hudba, jak má být.

Koncert roku:

Enter Shikari, Twin Atlantic: Praha – Lucerna Music Bar, 16.1.2010
To už to bude rok, co jsem na tomto skvělém koncertě byl? Přijde mi to jako před měsícem (nejen díky zimě), co jsem si naprosto užíval úžasné vystoupení Enter Shikari. Přes slabší předkapelu se koncert dostal na naprosto vynikající úroveň. Trošku to ale kazili někteří jedinci, kteří trávili až moc času na pódiu – příště profackovat, aby tam už nelezli (smích). Toto vystoupení zkraje roku nepřekonalo vůbec nic – ani Brutal Assault, ani Kiss, ani Lamb of God. Enter Shikari jsou jasným koncertním pánem pro rok 2010.

Zklamání roku:

Disturbed – Asylum
Po poslechu “Asylum” jsem musel zamáčknout slzu. Tak skvělá kapela to byla, tak skvělé desky vydali… “Asylum” je ale definitivně nejslabší věcí letošního roku. To, na co jste byli od Disturbed zvyklí, je pryč. Je to jen album do sbírky, od mé recenze jsem si to vůbec nepouštěl. O něco méně mě zklamali také Miss May I. Snad příště.


Massemord – The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope

Massemord - The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope
Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 10.11.2010
Label: Pagan Records

Tracklist:
01. The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope

Hodnocení:
H. – 10/10
Seda – 9/10

Průměrné hodnocení: 9,5/10

Odkazy:
web

První pohled (H.):

Aby nám tu nevznikla nějaká mýlka, nejsou Massemord jako Massemord. Smečky tohoto jména běhají po světě celkem dvě. Jedni Massemord pocházejí z Norska, i když už několik let sídlí ve slunné Itálii. Prezentují se klasickým „bzučivým“ black metalem, ale rozhodně ne nedobrým – osobně bych doporučil zejména jejich debut „Skogen Kaller“ z roku 2003. Nás však dnes zajímají Massemord č. 2 – Massemord z Polska, okolo nichž je situace malinko zamotaná. Jedná se vlastně o uskupení několika hudebníků, kteří společně tvoří pod dvěma jmény (neboli máme dvě skupiny s téměř totožnou sestavou… jen v Massemord je navíc bubeník Priest) – jednak to jsou samozřejmě Massemord, tím druhým projektem je Furia. Samozřejmě to není jediná asociace, kytarista Nihil se kupříkladu nedávno podílel třeba na projektu Morowe, kteří svůj výborně hodnocený debut „Piekło.Labirynty.Diabły“ vydali v červnu.

Furia vždy představovala ty lehce experimentálnější choutky, zatímco v Massemord čtveřice NamtarNihilVoldtektSars (+ ještě ten Priest) ukájela svoji chuť po totální blackmetalové apokalypse. První dvě desky „Let the World Burn“ (2007) a „The Whore of Hate“ (2008) představovaly rychlý a brutální black metal bez smilování, kde vládly ostré riffy, kulometné salvy bicích a samozřejmě krkavčí, nakřáplý vokál. S očekáváním obdobného inferna jsem vrazil do přehrávače i placku „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“, jenže to, co se na mě z reproduktorů vyvalilo, mne dokonalo uzemnilo, nic podobného jsem vskutku nečekal…

Hudebníci z Massemord / Furia již evidentně dospěli do doby, kdy jim jeden experimentálněji laděný blackmetalový projekt nestačí, a tak se i v rámci svého druhého projektu pouštějí do neprobádaných vod. Jinak si podobu „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“ vysvětlit nelze. Novinka se totiž k předchozí tvorbě Massemord doslova obrací zády a stáčí kormidlo o 180°. Ještě před nějakým měsícem nebo dvěma bych nikdy nevěřil, že podobná nahrávka pod hlavičkou Massemord vůbec může vyjít, ale stalo se. Důležité však je, že přerod je to uvěřitelný a neskutečně lákavý. Já si nemohu pomoct, i když mám první dvě alba Massemord rád, s tímhle se nemohou rovnat…

A co vlastně „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“ nabízí? No, pokud vám to řeknu naplno, asi si pomyslíte, že to bude nuda. Jenže to by byl strašný omyl. Je pravda, že na celém „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“ je vlastně jen jeden jediný a ještě jednoduchý riff (!) a celá nahrávka od začátku do konce plyne v jednom tempu, ale… nic to nemění na faktu, že se jedná o něco neskutečně výjimečného. Ano, pokud měříte kvalitu hudby podle počtu prostřídaných akordů, nebude se vám to líbit, jestli však hledáte neuvěřitelně silnou atmosféru a unikátní prožitek, jste na správné adrese…

Massemord

I když ono tvrdit, že na „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“ je pouze jeden riff, je také svým způsobem trochu zavádějící. Nahrávka se nese v pomalém monotónním tempu, ale na ústřední kytarovou linku se neustále nabalují další a další odbočky a ozvláštnění, lehké doteky kláves a industriálních samplů, chvílemi až post-rockově znějící vyhrávky či dokonce kytarové sólo. Tohle všechno je však jenom detail ve srovnání s tím, jak deska působí na posluchače jako celek a jaké pocity v něm vyvolává. Já nevidím důvod, proč něco pitvat do podrobností, důležitý je právě onen pocit.

Jedna věc je jistá – „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“ vás buď chytne, propadnete jeho zvrácenému kouzlu a budete nahrávku vynášet do nebes… nebo budete jen kroutit hlavou, jak se někomu může něco takového líbit. Volba je jen na vás. Mně osobně se to neuvěřitelně zarylo pod kůži a žasnu, jak úžasné věci dokáže člověk vytvořit. „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“ je totiž i přes svou monotónnost albem neskutečně posluchačsky přitažlivým, působí hypnotickým dojmem, a když se do něj ponoříte, jen těžko se dokážete odtrhnout. Takhle znějí návykové záležitosti.

Možná si řeknete, že zase jednou osazenstvo zdejší redakce zamilovalo do nějaké podzemní obskurní nahrávky pro pár úchylů. Vždyť hrát jeden riff půl hodiny v kuse přece není nic těžkého. Na jednu stranu možná můžete mít pravdu, ale z druhého pohledu… hrát jeden riff 35 minut v kuse tak, aby to posluchače vtáhlo a nepustilo, aby to bavilo v každé své vteřině, to už je kumšt, co říkáte? Ano, uznávám, obskurní a úchylné to ve své podstatě je, ale já už dlouhé roky tvrdím, že ty nejlepší nahrávky vznikají právě v hlubokém undergroundu nezatíženém prodejními čísly. A „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“ je toho důkazem. Dokonalé album? Jednoznačně, pro mě ano. Dokonalé album a jedna z nejlepších desek, které v letošním nebývalé silném roce vyšly. Hudební očistec, v jehož útrobách si nemůžete být jisti ničím.


Druhý pohled (Seda):

Kdo by to řekl, že se s albem o jednom songu a jednom riffu natáhnutým na 30 minut dá vykouzlit něco tak skvělého. Ne skvělého, ba přímo excelentního. „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“ je definitivně jedno z nejlepších alb tohoto roku. Přes svoji délku vůbec nenudí, ale jste v pozoru neustále celou dobu. Ze začátku se mi to nezdálo, jak jsem se do toho ale dostal, bylo hotovo a já se stal oficiálním závislákem. Má to však jednu nevýhodu – poslech vás zaujme natolik, že od něj nemůžete upustit, a jak to skončí, dojde vám, že už je celá půlhodina pryč a přišlo vám to tak krátké…