Bring Me the Horizon zveřejnili nový videoklip k písničce „True Friends“ — sledovat jej můžete na YouTube. Song pochází z nové desky „That’s the Spirit“, která vyšla v září.
Archiv štítku: Bring Me the Horizon
Bring Me the Horizon: nový song
Bring Me the Horizon streamují novou písničku „True Friends“ – poslechnout si ji můžete na YouTube. Song se objeví na chystaném albu „That’s the Spirit“, jež bude k dostání od 11. září.
Bring Me the Horizon: info o albu
Britové Bring Me the Horizon ohlašují vydání dalšího alba. Jmenovat se bude „That’s the Spirit“ a k mání bude od 11. září u Columbia Records. Venku už jsou dvě ukázky v podobě písniček „Throne“ a „Happy Song“. Přebal se nachází zde, tracklist následuje:
01. Doomed 02. Happy Song 03. Throne 04. True Friends 05. Follow You 06. What You Need 07. Avalanche 08. Run 09. Drown 10. Blasphemy 11. Oh No
Novinky 6-6-15
>>> Českobudějovičtí After Rain hlásí, že jejich další album vyjde v půlce letošního roku. Jmenovat se bude „The Funeral Marches“.
>>> Britové Bring Me the Horizon mají v plánu vydání nového koncertního DVD s názvem „Live at Wembley“. Počin bude k mání od 22. června, jeho obal prohlížejte tady, ukázku v podobě songu „Drown“ najdete na YouTube.
>>> Projekt Mortal Cabinet, na němž se podílejí František Štorm (Master’s Hammer), Samir Hauser (Vanessa) a Řezník (Sodoma Gomora), zveřejnil první ukázku své tvorby. Skladbu „Crowley“ poslouchejte na Soundcloudu.
>>> Další album Motörhead vyjde 28. srpna a jeho název zní „Bad Magic“. Obal je vypadá takto, seznam skladeb zase takto:
01. Victory or Die 02. Thunder & Lightning 03. Fire Storm Hotel 04. Shoot Out All of Your Lights 05. The Devil 06. Electricity 07. Evil Eye 08. Teach Them How to Bleed 09. Till the End 10. Tell Me Who to Kill 11. Choking on Your Screams 12. When the Sky Comes Looking for You 13. Sympathy for the Devil [The Rolling Stones cover]
>>> Black metalový dámský jednočlenný projekt Myrkur bude vydávat svou první dlouhohrající desku. Bude se jmenovat prostě „M“ a k mání bude od 21. srpna u Relapse Records. Obal se nachází tady, první song „Hævnen“ najdete na YouTube, tracklist následuje:
01. Skøgen skulle dø 02. Hævnen 03. Onde børn 04. Vølvens spådom 05. Jeg er guden, i er tjenerne 06. Nordlys 07. Mordet 08. Byssan lull 09. Dybt i skoven 10. Skaði 11. Norn
>>> Soulfly zveřejnili detaily své nadcházející desky „Archangel“, jež vyjde 14. srpna. Obal se nachází tady, tracklist o kousek níže:
01. We Sold Our Souls to Metal 02. Archangel 03. Sodomites 04. Ishtar Rising 05. Live Life Hard! 06. Shamash 07. Bethlehem’s Blood 08. Titans 09. Deceiver 10. Mother of Dragons
>>> Američané The Sword vydají své další album 21. srpna u Razor & Tie. Jmenovat se bude „High Country“, mělo by se na něm nacházet 15 songů a k mání bude jako CD i 2LP.
>>> Vattnet Viskar vypustili do světa nový videoklip k songu „Heirs“ z chystané nahrávky „Settler“ (vyjde 16. června. Sledujte na webu Noisey.com.
Bring Me the Horizon – Sempiternal
 |
| Země: Velká Británie Žánr: metalcore / post-hardcore Datum vydání: 1.4.2013 Label: RCA Records / Epitaph Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 7,25/10 Odkazy:
|
Britští mladící Bring Me the Horizon, kteří si celkem rychle dokázali vytvořit početnou skupinu svých příznivců, mě na svých dosavadních třech studiových albech nepřesvědčili o svých kvalitách, protože upřímně řečeno, nestály za nic. Průměrný deathcore se screamovým vokálem není nic, po čem bych ve svých myšlenkách tajně toužil. Ať se na tuhle kapelu budu dívat z jakéhokoli úhlu pohledu, nikdy se nezbavím dojmu, že se vynořili ve správnou chvíli a prostě se svezli na módní vlně s těmi vlivnějšími a lepšími, což ostatně platí pro zástupy dalších, takže v tomto ohledu nejsou ničím výjimečným. Nicméně, pětice ze Sheffieldu si pro mě nachystala celkem milé překvapení, protože “Sempiternal” se nejenom tváří jako nejvyzrálejší počin kapely, ale především jím opravdu je.
Pro mne vůbec první a bez jakýchkoli utrpení poslouchatelné album kapely se od svých předchůdců liší. Skladatelské postupy se možná zas tak výrazně nezměnily, ovšem jako celek zní album dost melodicky, což není vůbec na škodu při zvážení faktu, že prim stále hrají hutné kytary, kterým se ale pěkně rozostřily hrany a nejednou se ani tak neriffuje, ale Lee Malia, který zůstal na pozici kytaristy osamocen, staví post-hardcorové hradby, přes které jen tak něco nepronikne. Kytary splývají v jeden celek s rytmikou, jež umí být rockově přesná a občas se samozřejmě utrhne z řetězů k nějakým těm brejkům a zběsilým pasážím, které k této kapele patří. Vůbec poprvé se kapela ve studiu prezentuje s plnohodnotným klávesistou v sestavě, čímž sice nedostala do vínku epičnost a výpravnost, ale spousta ze skladeb se díky podbarvení Jordana Fishe posunuly do trošku jiných sfér, přičemž nejlepším důkazem by mohla být úvodní “Can You Feel My Heart”, která sice působí jako plnohodnotná skladba, ale mně přijde spíš jako sofistikovanější intro, protože teprve s “The House of Wolves” přichází Bring Me the Horizon neurvalí a agresivní, tedy přesně takoví, jak je všichni znají. Nutno dodat, že ti zmínění “všichni” by se měli připravit na skutečnost, že Britové jsou na “Sempiternal” poněkud jiní. Pro někoho horší, pro někoho lepší, ale určitě jiní.
Víte, jak mi celé album zní? Jako by se začali brát vážně a ten svůj doposud prvoplánový nářez bez výraznějšího momentu překvapení prohnali strojkem, který z toho najednou udělal příjemnou desku, která neurazí. Už při pohledu na obal, který se od předchozích nevkusných krávovin liší na míle daleko, to vypadá, že se tady něco děje. Skladbám najednou nechybí takové to nepopsatelné “něco”, které dokáže oddělit zrno od plev. Jsou agresivní, jsou melodické a přesto tak nějak dohromady semknuté, takže se jen bezhlavě nestřídají tvrdé riffy s melodickými nápěvy ve stylu Trivium a jim podobných. Abych tady ale jen uměle nežvanil a nevytvářel dojem, že se z Bring Me the Horizon stala inteligentní sebranka s promyšlenou tvorbou, tak zůstaňme jednou nohou na zemi s vědomím, že se stále nejedná o nic omračujícího, ovšem výsledek ve mně budí po mnoha posleších veskrze pozitivní dojmy. Nejpříjemnějšími se pro mne staly momenty zastoupené melodičtějšími písněmi, kde k těm nejzdařilejším patří “Sleepwalking” či “Go to Hell, for Heavens Sake”. Ani jedna z nich není taková ta klasická vypalovačka, nicméně nesklouzávají do vod unylého cajdáku, jenž vůbec nešlape, jako se to (ne)povedlo s “And the Snakes Start to Sing”, v níž míra nevkusu překročila hranici únosnosti a je to vlastně jediná skladba, která mi lezla vyloženě na nervy. Naštěstí má člověk dost času spravit si chuť houpavou “Shadow Moses”, jejíž ústřední riff parafrázuje postupy Fear Factory, aby se v refrénu sklouzlo do melodického nápěvu se sborovými vokály, na nichž je postavena ještě úderná “Antivist”. Množství různých efektů, klávesových ploch a zvuků otevřelo kapele nové pole působnosti a já jsem po poslechu “Sempiternal” nabyl dojmu, že toho využili naplno.
Takhle povedené album jsem opravdu nečekal. Fanoušci kapely možná nebudou sdílet mé nadšení ze směřování, kterým se Bring Me the Horizon vydali, ale řekl bych, že vývoj, který kapela za poslední tři roky prodělala, by neměl způsobit nějak výraznou vlnu nevole, protože hlavní je kvalita a ta novince nechybí. Pro mě se díky tomuto albu stala parta kolem křiklouna Olivera Sykese nadějí, ke které se už nemusím otáčet zády zhnusen z toho, co to zase nahrála za zhovadilost, ale upřímně jsem zvědavý na blízkou budoucnost, která teprve ukáže, jak to myslí vážně a zda se nejedná o obyčejnou náhodu, což by byla docela škoda. Nejlepší album kapely, to bez pochyby.
Další názory:
Víceméně musím jen souhlasit s kolegou. Opravdu je mi sympatický směr, jakým se Bring Me the Horizon aktuálně ubírají – zvlášť ve světle faktu, že ve svých začátcích produkovali naprosto nudný trendový metalcore, s nímž se jen svezli na tehdy módní vlně. Možná si uvědomili, že to, co fungovalo před pěti nebo šesti lety, tedy že cokoliv jen trochu metalcorového slavilo enormní úspěch, už dnes nefunguje, tudíž by se nad svou tvorbou měli zamyslet, jestli chtějí kapelu udržet; možná se jenom vyvinuli, nicméně ať je jakákoliv možnost správná, rozhodně je to dobře, že se Bring Me the Horizon takto proměnili – ani ne tak stylově, jako spíš pojetím a přístupem. Už na předcházejícím “There Is a Hell, Believe Me I’ve Seen It. There Is a Heaven, Let’s Keep It a Secret.” byla v jistých momentech cítit snaha se někam pohnout, ale až “Sempiternal” tuto snahu dotahuje k nějakému znatelnému výsledku, díky čemuž jednoznačně dávám kolegovi za pravdu v tom, že jde o doposud nejpovedenější počin Bring Me the Horizon. Skupině určitě pomohly klávesy, které sice nehrajou nějakou úplně zásadní roli, muziku však ve spodních vrstvách zajímavě podbarvují, ale i čistě po skladatelské stránce měla kapela silnější chvilku a dobré nápady. Za mě palec nahoru.
H.
Bring Me the Horizon, Momma Knows Best, The Blackstone Chronicles
 |
| Datum: 16.6.2011 Místo: Praha, MeetFactory Účinkující: Bring Me the Horizon, Momma Knows Best, The Blackstone Chronicles
|
Jestli existuje nějaká kapela, kterou jsem potřeboval vidět za jakoukoliv cenu, byli to právě Bring Me the Horizon, kteří 16. června poprvé zahráli v České republice. Jejich první koncert na našem území byl hodně očekáváný a návštěva se čekala veliká. Nejdříve se dokonce muselo měnit místo odehrání, původně plánované Rock Café by totiž všechny fandy nepobralo, a tak se mělo vše uskutečnit v MeetFactory. Bohužel ke smůle všech se na stejný den naplánovala odborová stávka, což znemožnilo hodně lidem se do MeetFactory dostat. Návštěvu jsem tedy neočekával nijak obrovskou, ale hned po příjezdu jsem musel změnit názor. Narváno bylo už několik minut před otevřením vstupu, dorazil jsem tam nějakou půlhodinku před otevřením. Možná díky bohu za tu stávku, kdyby lidi mohli v pohodě cestovat, nedalo by se tam snad ani hnout.
Předkapely se neustále měnily, nejdříve to měli být Architects, poté jsem snad někde viděl zprávu o tom, že zahrají dokonce i Suicide Silence. Ustálilo se to na Deez Nuts, které ale pak vyměnili domácí The Blackstone Chronicles a Momma Knows Best. První jmenovanou kapelu mám rád, i když jsem měl naposlouchané jejich EP s bývalým zpěvákem a o novém jsem nic neveděl. The Blackstone Chronicles tedy zahráli jako první a za svou půlhodinku udělali výbornou show. Jejich hudba je dobře udělaná a na domácí poměry opravdu patří k tomu lepšímu. Na jejich vystoupení, i když se jednalo o předkapelu, se dívalo dost lidí a parádně se to na rozjezd rozpohybovalo. Jelikož jsem ale bohužel znal jen ty tři songy, co jsou na EP, moc jsem se nechytal. Nicméně show i hudba skvělá a The Blackstone Chronicles ukázali, že mají budoucnost.
To samé se bohužel nedá říct o Momma Knows Best. O nich jsem slyšel poprvé, a tak jsem se musel ze zvědavosti podívat. Jenže po pár písničkách jsem to vzdal a už netrpělivě vyčkával zahrání hlavních headlinerů. Momma Knows Best se snažili, ale atmosféru jako jejich předchůdci nevytvořili. Ani hudebně mě to tolik nezaujalo. Byla docela škoda, že právě oni mají více času než kolegové a z fleku bych ty kapely nejraději prohodil.
Vystoupení Bring Me the Horizon jsem se kvůli šéfredaktorovi docela bál. Strašil mě totiž s tím, že zpěvák Oli některá vystoupení totiž odflákne, když se mu nechce, a koncerty, kam se těší a ani tam není tolik lidí, zvládá na plný výkon. Oliho jsem tedy speciálně sledoval, jestli se baví, anebo je tam otrávený. A teď můžu s radostí říct, že H. opět neměl pravdu. Oliverovi se to velice líbilo a neustále chválil lidi za skvělou atmosféru. A pokud nelže (i když možná ano), jednalo se prý o zatím nejlepší vystoupení jejich evropského turné a litoval toho, že sem nezajeli mnohem dříve. Akci zahajuje “Alligator Blood” z nejnovější desky. Hned od začátku to vypadá na slušnou jízdu, první, co mě ale zarazilo, byl právě Oli. Kolují zvěsti, že už nemá na to, aby odzpíval celý koncert sám, a to se i zčásti potvrdilo. Nebyl snad song, který odzpíval samostatně. Dost často mu vypomáhal jeden z kytaristů, anebo hodně půjčoval mikrofon z pódia fanouškům. Jo, stárne každý… Nicméně se mu to ani nějak vyčítat nedá, protože celá show byla skvělá, a tak to tenhle nedostatek nahradilo. A že občas zagrowloval někdo jiný, to ani tolik nevadí. Furt je to Oli s jeho krásnými vlasy.
Následuje jedna z největších hitovek kapely – “Diamonds Aren’t Forever”. Docela mě překvapilo zařazení hned takto na začátek, ale ono to je vlastně jedno. Oni mají všechny songy dokonalé. Celou show neprovázely žádné efekty, pódium bylo pouze osvícené bílým světlem. Na atmosféře to neubralo. Energie byla opravdu parádní a je vidět, že Bring Me the Horizon umí rozpohybovat každého. Zahraje se i jedna ze starší éry kapely, “Pray for Plagues”, a nejnovejší parády jako “Anthem” nebo “Fuck”. Těsně před přídavkem se vše zpomalí s emociální “Blessed with a Curse”. Kapela pomalu odchází a po chvilce pouští intro a rozjede se “It Never Ends”, následuje “Chelsea Smile” a vše zakončí “Football Season Is Over”. Zklamalo mě však rozloučení. Očekával bych dlouhé loučení, ale místo toho hned po dohrání posledního songu Oli řekl krátký pozdrav a všichni odešli do zákulisí.
Koncert to byl skvělý, nechybělo tomu nic. Jediné, co se dá snad vytknout, je, že Oli nezpíval 100% času. Vykouzlená energie však nebyla podpořena žádnými efekty, ničím takovým. Vše vycházelo rovnou od kapely a fanoušků. Ze songů mi chyběla “The Sadness Will Never End”, jinak setlist chválím. Málem bych zapomněl, otravné bylo taky strašné vedro. Víc jsem snad zpocený v životě nebyl. Musel jsem se i vzdát dobrého místa, jen abych se šel opláchnout vodou. Nešlo to vydržet. Díky pořadatelům, že do kotle nosili pořád novou vodu, jinak by tam někdo zkolaboval. Pro mě zatím jednoznačně koncert roku 2011.
Redakční eintopf #14.3 – speciál 2010 (Seda)
Seda: |
| Top5 2010: 1. Morowe – Piekło.Labirynty.Diabły 2. Massemord – The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope 3. Bring Me the Horizon – There Is a Hell, Believe Me I’ve Seen It. There Is a Heaven, Let’s Keep It a Secret. 4. Garden of Worm – Garden of Worm 5. Demonic Resurrection – The Return to Darkness CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Koncert roku: Zklamání roku:
|
Top5 2010:
1. Morowe – Piekło.Labirynty.Diabły
První místo pro mě bylo překvapivě nejsnadnější volbou. V roce 2010 jsem nenašel nic, co by jen aspoň zčásti “Piekło.Labirynty.Diabły” překonávalo. Je tu vše, co by posluchač měl chtít. Nejenže je to pro mě jasný vítěz tohoto roku, ale celkově je to vůbec nejlepší věc, co jsem za posledních x let slyšel. Stejně jako zkraje roku změnili Курск a jejich “Черно” moje vidění na hudbu, povedlo se to i Morowe. Od poslechu této desky jsem začal opět vyhledávat zcela odlišné věci než doteď.
2. Massemord – The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope
Stejně jako Morowe i Massemord pocházejí z Polska a působí v ní dokonce i jeden stejný člen. Nihil mě letos naprosto zničil a obsadil první dvě příčky na mém eintopfu. Je to inspirace pro ostatní kapely, takhle by se měla tvořit hudba! Jediná skladba, která zabere na 30 minut, je naprosto bez chyby.
3. Bring Me the Horizon – There Is a Hell, Believe Me I’ve Seen It. There Is a Heaven, Let’s Keep It a Secret.
Aspoň jedna věc z mého původního vkusu se sem dostala. Bring Me the Horizon překonali má očekávání a stejně jako na poslední “Suicide Season” dokázali, že ve vodách moderního metalu patří ke špičce. Přes stereotypnost corové hudby se této mladé partě povedlo vytvořit originální počin, ke kterému se neustále rád vracím.
4. Garden of Worm – Garden of Worm
Můj prázdninový objev zde nesmí chybět. Finští Garden of Worm se také se svým debutem (dvě kapely v žebříčku a obě s první deskou, hmm…) předvedli ve velice dobrém světle a ukázali vynikající potenciál do budoucna. Milovníci pomalé a temné hudby toto musí okusit, “Garden of Worm” přetéká výtečnou atmosférou.
5. Demonic Resurrection – The Return to Darkness
S výběrem pátého místa jsem se patlal nejdéle. Rozhodování mezi The Meads of Asphodel a Demonic Resurrection nakonec vyhráli právě tito Indové. Ač se třeba nejmenovanému kolegovi vůbec nelíbí, mě si tato kapela získala. Kombinace death/blacku skoro nikdy nezklame, a když se k tomu přidá ještě výborný zvuk kláves, musí vám logicky vzniknout kvalitní album.
CZ/SVK deska roku:
Shogun Tokugawa – Y3ARS
Zde to byl výběr mezi dvěma kapelami – Insania nebo Shogun Tokugawa? Insania mě bavila velice o prázdninách, teď už ale původní euforie opadává. Zato Shogun Tokugawa vydali svou desku teprve nedávno a já se od ní nemůžu odtrhnout. Jejich hudba se dá jednodušše přirovnat – jsou to takoví Enter Shikari s mnohem častějším a tvrdším screamem. Pokud budou v tomto trendu i nadále pokračovat a nezkusí jako britští kolegové více pracovat s elektronickou hudbou, mohla by nám tu vyrůst další kapela, co se podívá i za hranice Česka.
Neřadový počin roku:
Jesu – Heart Ache / Dethroned
Konečně jsem si od nich sehnal starší desky i s aktuálním EP “Heart Ache / Dethroned”. Původní, několik let staré minialbum o dvou písních je zde doplněné o novou tvorbu. Přes vynikající začátek, který dá dohromady nějakých 40 minut, se sice dostanete ke kratším, ale snad ještě kvalitnějším písním. U mě rozhodně vede právě druhá část, která je opravdu mistrovským dílem. Psychedelická, až experimentální hudba, jak má být.
Koncert roku:
Enter Shikari, Twin Atlantic: Praha – Lucerna Music Bar, 16.1.2010
To už to bude rok, co jsem na tomto skvělém koncertě byl? Přijde mi to jako před měsícem (nejen díky zimě), co jsem si naprosto užíval úžasné vystoupení Enter Shikari. Přes slabší předkapelu se koncert dostal na naprosto vynikající úroveň. Trošku to ale kazili někteří jedinci, kteří trávili až moc času na pódiu – příště profackovat, aby tam už nelezli (smích). Toto vystoupení zkraje roku nepřekonalo vůbec nic – ani Brutal Assault, ani Kiss, ani Lamb of God. Enter Shikari jsou jasným koncertním pánem pro rok 2010.
Zklamání roku:
Disturbed – Asylum
Po poslechu “Asylum” jsem musel zamáčknout slzu. Tak skvělá kapela to byla, tak skvělé desky vydali… “Asylum” je ale definitivně nejslabší věcí letošního roku. To, na co jste byli od Disturbed zvyklí, je pryč. Je to jen album do sbírky, od mé recenze jsem si to vůbec nepouštěl. O něco méně mě zklamali také Miss May I. Snad příště.
Bring Me the Horizon – There Is a Hell, Believe Me I’ve Seen It. There Is a Heaven, Let’s Keep It a Secret.
 |
| Země: Velká Británie Žánr: metalcore Datum vydání: 4.10.2010 Label: Visible Noise / Epitaph Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 7,5/10 Odkazy:
|
Že se někdo během své šestileté historie dokáže měnit každým albem, je možné. Typickým příkladem jsou Bring Me the Horizon. Na počátku deathcorová kapela s lehkými prvky metalcoru. „Count Your Blessings“ je vyšvihlo nahoru a přišla trochu změna. Se „Suicide Season“ se fandové rozdělili na dvě půlky. Samozřejmě spoustu nových přibylo, několik ale na kapelu zanevřelo. Nikdy jsem taky neviděl tolik různých názorů na frontmana. Co jsem vyčetl, tak Ollie Sykes je prý neskutečně hezký a holčičky ho poslouchají jen kvůli tomu.
Před vydáním vyšel ven singl „It Never Ends“, který byl opět úplně jiný než předešlá tvorba. Ze začátku se mi to nelíbilo a bál jsem se, že to odnese zbytek desky. Nakonec jsem tomu ale přišel na chuť a na „There Is a Hell, Believe Me I’ve Seen It. There Is a Heaven, Let’s Keep It a Secret.“ se začal těšit.
Ještě než se pustím do samotné hudby, musím zkritizovat název. Proboha, proč je tak dlouhý? Jestli to má být marketingový tah, tak jim sice možná vyjde, ale mě naštval hned, jak jsem ho viděl. Sice jsem si ho poměrně rychle zapamatoval (stále se mi ale míchá „Hell“ s „Heaven“), přesto je to jeden z nejhorších názvů, co jsem za poslední roky viděl.
Ještěže hudba to naprosto napraví. Otvíračka nese název „Crucify Me“ a je docela podobná věcem z posledního alba, jen se přidalo trochu na melodice. Poprvé se tu také vyskytuje v pozadí ženský vokál, který vyzpívává název alba. Tento jev se pak projevuje i v další části desky. V další „Anthem“ se trochu přitvrdí a na konci je tam lehčí symfonická část. Tady je zejména skvělý refrén. Po ní je tu hodně diskutovaná „It Never Ends“, po více posleších je to ale nakonec opravdu dobrá píseň. Nejvíce se mi líbí Ollieho scream. Ne, že by byl nějak úžasný, ale je v takové podobě, aby se nemohlo říct, že se přešlo ze screamu na čistý zpěv. Zase ale není v takové verzi, aby to odpudilo úplně netradiční posluchače. Například můj známý, který ujíždí na věcech jako Lady Gaga, i tento singl velice ocenil a poslouchá ho docela často. Ostatní věci od Bring Me the Horizon se mu ale už třeba vůbec nelíbily. Je to prostě hitovka, na které si skupina vydělá, a řekl bych, že bude na iTunes apod. nejvíce prodávaným zbožím od skupiny. Poprvé kapela také (pokud se nepletu) využívá čistého zpěvu. Ve „Fuck“ ukazuje Ollie své měkké já, pokud by to bylo u každé písně, tak by se mi to nelíbilo. Pro jednou a navíc poprvé je to ovšem zajímavé zpestření. Je tu i výrazně více pomalých kousků. „Don’t Go“, „Blessed with a Curse“ a zajímavá „Memorial“, ve které se vyskytují snad jen klávesy a jiné počítačové zvuky. Pokud to ale vezmeme popořadě, tak v „Don’t Go“ se opět vyskytuje ženský hlas a celkově je na velice vysoké úrovni. Málokdo by takhle „vyspělou“ píseň čekal u „dětských coristů“. Jeden z nejlepších výtvorů kapely vůbec.
Nejdříve mě před vydáním zachvátil strach, ale hned po poslechu „Crucify Me“ mi bylo jasné, že to jsou Bring Me the Horizon, jak je mám rád. Už jen „Suicide Season“ je dostalo k mým hodně oblíbeným kapelám a aktuální „There Is a Hell, Believe Me I’ve Seen It. There Is a Heaven, Let’s Keep It a Secret.“ to jen potvrdilo. Kvalitní deska, kapela ale opět experimentuje. Svou hudbu posouvá trošku jinam, jsou tu nové prvky (ženský vokál, čistý zpěv, pomalé písně), které to výborně koření. Poslech není stereotypní, což problém u skupin s tímto zaměřením bývá. Kvalit „Suicide Season“ nedosahuje, pořád je to ale hodně dobrá práce.
Další názory:
99 % různého core-metalu jde absolutně mimo mě a nejspíš by to stejně tak dopadlo i s novinkou Bring Me the Horizon, nebýt jistého Sedy, který na kolenou prosil, hory doly sliboval (prý bude na oplátku hodnotit nové Deathspell Omega… to jsem na něj teda zvědavý!), jen abych mu prý ty Bring Me the Horizon ohodnotil. Tak jsem se nad ním jako správný redakční kolega slitoval a milostivě si album s poněkud krkolomným názvem „There Is a Hell, Believe Me I’ve Seen It. There Is a Heaven, Let’s Keep It a Secret.“ sehnal. A ono to kupodivu není zas tak špatné. Právě naopak, jedná se o docela překvapivě dobrý materiál, který nepostrádá nápady, zábavnost a mnohdy i chuť se nějak odlišit od zbytku scény, což zvláště v případě moderních žánrů beru za klad. V podstatě každá skladba má desce své pevně dané místo a nahrávka tudíž nenudí až do konce, což říkám jako někdo, komu většinou něco-core-alba přijdou přehnaně dlouhá a nezábavná (a to i když mají třeba i jen půlhodiny). „There Is a Hell, Believe Me I’ve Seen It. There Is a Heaven, Let’s Keep It a Secret.“ budiž tou světlou výjimkou potvrzující pravidlo. Speciálně bych jako vrcholy vypíchl druhou „Anthem“ s výbušným refrénem, překvapivou „Don’t Go“ (něco takového bych nečekal) a nakonec dvojici „Alligator Blood“ a „Blacklist“, které se sice obě blíží klasičtějšímu pojetí stylu, ale v rámci celé desky vyznívají velmi dobře.
H.
Redakční eintopf #11 – říjen 2010
 |
| Nejočekávanější album měsíce: Hail of Bullets – On Divine Winds |
| H.: Hail of Bullets – On Divine Winds Index očekávání: 9/10 Earthworm: Seda:
|
H.:
Říjen je sice oproti září o dost slabší, ale stejně se i tady najdou dvě desky, jichž se moje ušní ústrojí nemůže dočkat. Jednak to jsou izraelští démoni Melechesh a jejich novinka “The Epigenesis”. Black/thrash v jejich podání je silně ovlivněný právě místem původu a to je to, co z té hudby dělá unikum. Druhou nejočekávanější záležitostí října není nikdo menší holandští all-star death metalisté Hail of Bullets, jimž jsem dal nakonec po vydatném a namáhavém brainstormingu přednost (ale bylo to jen těsně!). Od jejich desky “On Divine Winds” nelze čekat nic menšího než jen mocnou hoblovačku ze staré školy, která drtí všechno a všechny. Debut “…of Frost and War” mě absolutně sestřelil a to bych se na to podíval, aby tomu tak nebylo i u pokračování. O tomhle se ani nemá cenu bavit, to prostě bude sázka na jistotu, neomylně mířený projektil přímo do černého. Stačí se jen podívat na tu sestavu, takoví frajeři nejenže ani nic zkazit nemůžou, ale oni to snad ani neumí. Horký říjnový favorit!
Earthworm:
Abych řekl pravdu, tak jediné album, které mě tento měsíc zaujalo, bylo “Victims of the Modern Age” od Star One, projektu od Arjena Lucassena, jenže… vydání bylo odloženo. A co zbylo? Nic. Prostě nic. Byl jsem tedy nucen sáhnout po Cradle of Filth, kapele, která pro mě jeden čas znamenala mnoho a přišla mi absolutně skvělá. Poslední deska nabídla celkem dost zajímavých songů a nemálo pecek, každopádně to bylo, když u mě Cradle of Filth byli na vrcholu a hudebně jsem byl trošku jinde. A navíc se mi jejich nový singl nijak extrémně nelíbil (+ Dani je našminkován snad nejhůř, jak jsem ho zatím viděl :)). Očekávání rozhodně vypadá jinak, nazvěme to zvědavostí.
Seda:
Poslední deska této kapely se mi velice líbila, i když “Suicide Season” sklidilo hodně kritiky za to, že se Bring Me the Horizon vydávají moc komerční cestou a snaží se pouze vydělávat. Na debutu kapely se jednalo o čistý deathcore, singl “Pray for Plagues” je dostal ve scéně dost nahoru a frontman Ollie Sykes se stal oblíbeným sex symbolem teen-dívek. To je taky další věc, Bring Me the Horizon se občas sláva připisuje jen díky vzhledu zpěváka. Nic z tohoto neřeším, mně se líbí jejich hudba. Z nového počinu (který se musí takhle blbě jmenovat – pro nás, recenzenty, to není nic hezkého (smích)) je venku “It Never Ends”, zezačátku jsem to bral jako spíše jako popovou hudbu. S odstupem času se mi ale začala tato píseň líbit a na album se pochopitelně těším. Kapela se zkrátka posunula v hudbě hodně jinam. Pokud nevěříte, pusťte si “Pray for Plagues” a bezprostředně potom “It Never Ends”.