H.:

Top5 2012: 1. Aluk Todolo – Occult Rock 2. A Forest of Stars – A Shadowplay for Yesterdays 3. Mgła – With Hearts Toward None 4. Candlemass – Psalms for the Dead 5. Furze – Psych Minus Space Control CZ/SVK deska roku: 1. Master’s Hammer – Vracejte konve na místo 2. Avenger – Bohemian Dark Metal Neřadový počin roku: Deathspell Omega – Drought Artwork roku: Aluk Todolo – Occult Rock Shit roku: Chernobor – Koloběh Luny Koncert roku: A Forest of Stars: Ragnarök Festival – Lichtenfels, 13.4.2012 Videoklip roku: A Forest of Stars – Gatherer of the Pure Potěšení roku: A Forest of Stars Zklamání roku: Burzum – Umskiptar

Top5 2012:

1. Aluk Todolo – Occult Rock
Souboj o první místo byl extrémně tuhý, ale nakonec o malinký kousek vyhrál francouzský okultní trip “Occult Rock” od psychedelických black metalistů Aluk Todolo. Nikdy dříve jsem o téhle záležitosti neslyšel, nicméně náhodný poslech mě absolutně dostal do kolen. “Occult Rock” je totiž bez sebemenšího přehánění naprosto geniální deska – opravdu hodně náročná avantgarda zkombinovaná s psychedelickou zakouřeností a dotažená do naprosté dokonalosti. Experimentální black metal se zde mísí s krautrockem v naprosto ojedinělé kombinaci, před jejíž opiovou atmosférou není úniku. Hudební monument, jehož poslech se téměř rovná transu.

2. A Forest of Stars – A Shadowplay for Yesterdays
“A Shadowplay for Yesterdays”, které bylo již od začátku jasným favoritem pro titul desky roku a hodně dlouhou dobu po svém vydání tuto pozici také bez problému okupovalo, nakonec skončilo na druhém místě, ale tohle číslování je přece jenom spíše kosmetické, jelikož neustále chovám obrovskou úctu a obdiv k tomu, co tito pánové a dáma tvoří. A Forest of Stars je jednoduše naprosto výjimečná záležitost a “A Shadowplay for Yesterdays” je další výjimečnou deskou, která si v mých očích jen těžce hledá konkurenci.

3. Mgła – With Hearts Toward None
Mgła se svou novinkou “With Hearts Toward None” potvrdili to, co jsem již tak trochu tušil od debutu “Groza”, ale až nyní to lze s jistotou tvrdit – opravdu málokdo v dnešní dokáže tvořit čistokrevný black metal v takřka dokonalé podobě, Mgła však ano. Stále je to black metal bez jakýchkoliv vnějších příměsí, ale je neskutečně nápaditý, inteligentní, se silnou atmosférou. Nejedná se o žádné bezhlavé a bezmozkové zlo jen pro efekt, stále se však jedná o dostatečně podzemní záležitost, což je pro mě osobně v případě black metalu jeden ze zásadních faktorů. Jednoznačně fantastická deska.

4. Candlemass – Psalms for the Dead
Legendární Candlemass v mém žebříčku nemohou chybět, už jen z toho důvodu, že “Psalms for the Dead” má být jejich posledním studiovým opusem, tak abych kapele alespoň trochu poděkoval za ty hodiny skvělé muziky, jež za sebou nechala. Musím však upozornit, že se sem Candlemass rozhodně nedostali jen na základě nějaké nostalgie, protože mám jejich hudbu dlouhodobě neskutečně rád, ale opravdu i proto, že “Psalms for the Dead” na to svou kvalitou jednoduše má. Jestli jde opravdu o poslední album, tak se dá rozhodně tvrdit, že s tím Candlemass sekli na vrcholu svých sil, a to rozhodně není malá pochvala vzhledem k tomu, jaké skvosty mají Švédové na kontě z minulosti.

5. Furze – Psych Minus Space Control
Na poslední příčku pěti nejlepších desek roku nakonec proklouzla na první pohled poněkud nenápadná záležitost, která přesně naplňuje definice černého koně. “Psych Minus Space Control” mě svého času setsakra bavilo, ale postupem času jsem desku opustil. Až v nedávné době jsem si na ni zase vzpomněl a opětovné poslechy mě přesvědčily, že další psychedelická vyhulenost norského magora Woe J. Reapera sem prostě patří. Fakt, že Furze předběhl takové skvělé věci, jako jsou alba od Blut aus Nord, Ne Obliviscaris, Nachtmystium nebo Eïs, o něčem jistě svědčí.

CZ/SVK deska roku:

1. Master’s Hammer – Vracejte konve na místo
Ačkoliv se přiznávám, že jsem hodně váhal, zdali na tuto pozici nenapsat někoho jiného, nakonec má o kousek navrch přece jenom kultovní Mistrovo kladivo, které svůj kult sympaticky neustále rozbíjí. Uznávám, možná to pánové vyhráli jen z toho důvodu, že Master’s Hammer jednoduše jsou a vždy byli moje srdcová kapela číslo jedna. Františku Štormovi a jeho kumpánům prostě žeru vše, co vydají, a “Vracejte konve na místo” není výjimkou. Navíc se mi strašně líbí, že s postupem času mě deska baví ještě více než v době vydání. Kdo umí, ten prostě umí.

2. Avenger – Bohemian Dark Metal
V letošním roce bych v kategorii českých a slovenských alb potřeboval alespoň tak pět míst, aby se dostalo na všechna alba, která by si to zasloužila, místa jsou však bohužel jen dvě. Mrzí mě, že se sem prostě nevejde fenomenální novinka Morgue Son, avantgardně folklórní jízda Lunatic Gods nebo hutná atmosféra projektu Marnost, ale musím po dlouhém boji zvolit volyňské Avenger s jejich mocným majstrštykem “Bohemian Dark Metal”, který je neskutečně drtivý. Ačkoliv má kapele na kontě z minulosti výtečné desky, jsem přesvědčen, že “Bohemian Dark Metal” je absolutním vrcholem tvorby téhle stálice okolo bratrské dvojice Rámuse a Honzy Kapáka. A skorotitulní vál “Dark Metal” zcela jasně aspiruje na jednu z nejlepších skladeb roku!

Neřadový počin roku:

Deathspell Omega – Drought
Na tuhle pozici nejeden kolega dosazuje nové EP Agalloch, ale buďte si jistí, že je to jen z toho důvodu, že se žádný z nich neobtěžoval s poslechem “Drought”. Jasně, mně se “Faustian Echoes” také líbí, a to opravdu hodně, ale francouzská avantgarda v podání Deathspell Omega jednoduše nemá konkurenci. 21 minut hudební dokonalosti, famózní artwork a jedno minialbum, které zůstane v paměti už asi navždy.

Artwork roku:

Aluk Todolo – Occult Rock
Na jednu stranu je to velmi minimalistická a jednoduchá záležitost, přesto má tento obraz skály v neprostupném oparu mlhy obrovskou sílu a hloubku. Na pozici nejlepšího přebalu roku pak patří tím spíš, že naprosto do puntíku přesně vystihuje i hudební náplň, která se pod ním ukrývá.

Shit roku:

Chernobor – Koloběh Luny
Možná je to vůči začínající a nezkušené skupině poněkud nespravedlivé, dávat její první demo na pozici sračky roku, ale sorry chlapci, v letošním roce jsem opravdu nic horšího neslyšel. Amatérismus nejhrubšího zrna totiž nejde omlouvat ani minimem zkušeností, zvlášť když o sobě hoši s přehledem prohlašovali, jak užívají hudební teorie, ale naladit nástroje si zjevně neumí. Jeden z těch počinů, po jejich poslechu člověka bolí hlava i uši. Myslím, že bude dostatečně výmluvné, když prohlásím, že takhle moc mě v letošním roce znechutila už jen Nicki Minaj…

Koncert roku:

A Forest of Stars: Ragnarök Festival – Lichtenfels, 13.4.2012
Viděl jsem za svůj život spousty výtečných koncertů, které ve mně nějakým způsobem zanechaly hluboký dojem, nicméně jsem stále přesvědčen, že ten vůbec nejpůsobivější jsem viděl letos v dubnu v Lichtenfelsu, kde A Forest of Stars v hluboké noci vykouzlili naprosto elektrizující atmosféru, z níž doslova běhal mráz po zádech a naskakovala husí kůže každou jednu vteřinu. Naprostá fantazie.

Videoklip roku:

A Forest of Stars – Gatherer of the Pure
Zde naprosto bezkonkurenčně vyhrávají britští gentlemani. Přesně v duchu veškerého dalšího počínání A Forest of Stars je videoklip “Gatherer of the Pure” vybaven naprosto fenomenálním a originálním zpracováním. V době povrchních a nicneříkajících videí je každý klip na takové úrovni potěšením pro každého milovníka inteligentní formy umění – fantastická vizuální podoba, fantastická hudba a skvělá pointa.

Potěšení roku:

A Forest of Stars
V letošním roce mě asi nejvíce potěšilo počínání A Forest of Stars. Po dvou naprosto geniálních deskách se jim povedlo takřka nemožné a i napotřetí vydali monumentální opus, který nastavenou laťku dokázal udržet, a to aniž by gentlemani a jedna dáma jakkoliv opakovali sami sebe. Nejen hudebně, ale i nádherným zpracováním všech čtyř formátů, v nichž deska vyšla, mě “A Shadowplay for Yesterdays” dostalo, přestože dle očekávání samozřejmě vede vinyl a artbook. K tomu je ještě nutné připočíst dechberoucí videoklip “Gatherer of the Pure” a samozřejmě fenomenální performanci na německém festivalu Ragnarök. Rok 2012 byl z mého pohledu rokem avantgardní viktoriánské Anglie, párou poháněného psychedelického black metalu a gentlemanského klubu, rokem A Forest of Stars.

Zklamání roku:

Burzum – Umskiptar
I přesto, co Varg Vikernes v minulosti napáchal a nakecal za kraviny, jeho Burzum po hudební stránce vždy patřil mezi mé nejoblíbenější formace vůbec. O dnes již legendárních počinech z 90. let, jejichž atmosféra zalézá až do morku kostí i po téměř 20 letech od jejich natočení, se snad už ani nemá cenu bavit, avšak i nové desky po Vargově propuštění z vězení nabídly sugestivní hudební odyseu a z mého pohledu se starším albům dokážou možná i vyrovnat. O to víc zamrzí, že v letošním roce vyšla první nahrávka Burzum, která je prostě nudná a nezáživná, kde onen pověstný atmosférický minimalismus prostě nefunguje. Musím říct, že v případě Burzum mě tohle zklamání opravdu neskutečně mrzí.

Zhodnocení roku:

Jak už to tak bývá, co se hudby týče, objevily se věci, které mi udělaly neskutečnou radost, ale i věci, u nichž tomu bylo právě naopak. Na jednu stranu mě docela mrzí, že se v letošním roce objevilo minimum opravdu geniálních a nadčasových desek, ale z druhého úhlu pohledu je pozitivní alespoň to, že i v dnešní době je někdo stále schopen taková alba tvořit. Osobně mě jinak velmi těší stále se rozrůstající sbírka, obzvláště z poličky s vinyly mám čím dál tím větší radost, neboť do ní přibývá jeden nádherný kus za druhým. Také jsem neuvěřitelně vděčný (i když si nejsem jistý komu), že stále méně a méně trpím hudebními předsudky a během tohoto roku jsem si s obrovskou chutí užíval poslech věcí, jež by mi ještě před pár lety nestály ani za odplivnutí – a přitom je to tak skvělá muzika. Ohledně těch záležitostí, které mi naopak vadí… těch by se našla spousta, jenže by to bylo na delší povídání, na které nemám prostor, navíc bych se u toho psaní nejspíš naštval, což také nemám zapotřebí, a ono by to stejně ničemu nepomohlo, kdybych to troubil do světa, tudíž si to nechám pro sebe. Nemá cenu láteřit nad tím, co stejně nelze změnit… a ona je otázka, jestli to člověk vůbec změnit chce, protože by pak neměl na co nadávat (smích).

---