Void Meditation Cult v roce 2019 vydali kazetu „Our Necrotic Revelations“ určenou pouze blízkým kontaktům, před pár dny ji zavěsili na YouTube a limitovanou re-edici prodávají Hells Headbangers.
Archiv štítku: Void Meditation Cult
Redakční eintopf – speciál 2016 (Metacyclosynchrotron)
Metacyclosyn-chrotron: |
|
Top5 2016: CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Artwork roku: Objev roku: Shit roku: Koncert roku: Potěšení roku: Zklamání roku:
|
Top5 2016:
1. Void Meditation Cult – Utter the Tongue of the Dead
Už jsem to sice předeslal v recenzi, ale opáčko neuškodí. „Utter the Tongue of the Dead“ je negativní, temná, zlá a majestátní deska bez (téměř) jakýchkoliv lapsů. Co jsem očekával, to jsem dostal. Možná jinak, než jsem si ve své choré hlavě maloval, ale to je koneckonců dobře. Nepochybuji, že se k tomuhle svinstvu budu vracet i za několik let, což se dá s jistotou tvrdit jen o minimálním počtu desek.
2. Cultes des ghoules – Coven, Or Evil Ways Instead of Love
Cultes des ghoules jsou bez debat top kapela metalového undergroundu a „Coven“ tuhle pozici potvrdilo. Nemám pocit, že by novinka patřila k tomu nejlepšímu, co Poláci stvořili, a v plánované recenzi bude taky co sepsut. Ale když ono tu je tolik pasáží, kdy jsem hudbou naprosto unešen! S víc jak jeden-a-půl-hodinovou black/doommetalovou „operetou“ si Cultes des ghoules možná nabrali příliš velké sousto, ale přesto považuji „Coven“ za dílo vskutku ďábelských kvalit. I pledge to serve thee for the good and ill. Possess me and then kill – that is my will!
3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
S Deathspell Omega to je zase naopak, ti se vrátili k zaručenému receptu, což má své klady i zápory. Deathspell Omega samozřejmě ukázali, kdo je králem progresivního black metalu, a všem kopírkám s přehledem nakopali prdele. „Onward Where Most with Ravin I May Meet“ je hymna roku a těch slov nekritické chvály by se dalo vysypat mnohem, mnohem více. Ostatně, jak už to udělali mnozí. „The Synarchy of Molten Bones“ je dle očekávání elitní deska. Ale na druhou stranu jsem doufal, že by Francouzi mohli využít svého nezměrného talentu přece jenom trošku jinak. Když to dokáží třeba Abigor a Blut aus Nord, proč ne oni? No, a abych si vylil srdéčko úplně, tak bych rovněž zjebal plochý a nudný zvuk, který se s kapelou táhne od „Paracletus“ a už na „Drought“ se mi tento nedostatek nechtělo moc omlouvat.
4. Caveman Cult – Savage War Is Destiny
Z recenzí lze asi poznat, že mám (mimojiné) hodně rád, když pod extrémním námrdem lítaj z repráků třísky. Ono těch doopravdy kvalitních či alespoň zajímavých black/grindových bestialit zas tolik nevychází, takže desky jako tahle potěší. Osobně totiž neznám lepší „neubližnou“ katarzi, než si po náročném dni vyplavit všechny sračky z hlavy nějakým agresivním zvěrstvem. No, a „Savage War Is Destiny“ k tomuto účelu stále užívám pravidelně a rád.
5. Howls of Ebb – Cursus Impasse: The Pendlomic Vows
S posledním místem mám problém. Napadá mě dost nahrávek, jež letos výrazněji zaujaly, ale která z nich si zaslouží pozvednout na výroční piedestal? Hodně se jich honosilo nálepkami jako „progresivní“ nebo „avantgardní death metal“ a z nich bych vybral „Cursus Impasse: The Pendlomic Vows“ od amerických Howls of Ebb. Album jsem v závěrečných měsících roku poslouchal jen vzácně, ale celkově dost na to, abych usoudil, že v současnosti asi neexistuje unikátnější deathovka. A hlavně v mých očích překonává i loňské tituly Chthe’ilist, Ulcerate, Gorguts nebo Coma Cluster Void.
CZ/SVK deska roku:
1. Silva Nigra – Světlonoš
Je možné, že kdyby se žebříček desek nerozlišoval na „zahraniční“ a „domácí“, tak by se Silva Nigra vlezli i do výše uvedené elitní pětky. Důvod je prostý. Není mnoho desek se kterými jsem loni strávil více času než právě se „Světlonošem“. Hudba Silva Nigra není a nikdy nebyla nějak výjimečná, zdejší skladby mají svá hluchá místa, ale černočerná kvalita, kdy se pomalu protáčejí oči v důlcích, zkrátka převažuje. Jak už to v black metalu bývá, i s jednoduchým receptem lze stvořit něco silného, poutavého a hlavně autentického, což se Silva Nigra povedlo.
2. Somnus Aeternus – Exulansis
První deska Brňáků pro mě byla jen obyčejným, i když slušným doomem a pak přišlo „Exulansis“. Stále jsem si nedokázal ujasnit, jaký můj vztah k desce vůbec je. I proto se tady neukázala recenze, kterou by si obě strany jistě zasloužily. Podobně jako v případě Silva Nigra jsou zde nedostatky, které přehlížet nelze, ale kouzlo nahrávky je silné. Vím, že přirovnání k vínu ve sklepě je klišé jako prase, ale „Exulansis“ si stejně jako tu pomyslnou flašku hodlám uložit někam hluboko, a přesto na dosah, abych se k ní jednou za čas mohl vrátit a po malých dávkách si ji užít. Ne, stále to není deska úplně pro mě, ale s náladami zde vyjádřenými docela souzním. Nebyla nouze o momenty, kdy mi při večerní procházce naskočila v přehrávači některá z výrazných skladeb „Exulansis“ a následný pocit byl… No, bylo to niterní, tíživé, ale zároveň očišťující, čehož si cením vždy.
Neřadový počin roku:
Adaestuo – Tacent semitae
Nad prvním miníčkem Adaestuo jsem se už dostatečně rozplýval v příslušné recenzi a mírný časový odstup nahrávce nijak neuškodil. Mám také pocit, že si „Tacent semitae“ užívám ještě o něco více než i výborná EPka takových Dead Congregation, Teitanblood nebo Death Worship. Nový materiál by měl být touhle dobou už nahraný a já se ho nemohu dočkat!
Artwork roku:
Altarage – Nihl
„Nihl“ bylo hodně dobré album, i když mohlo být ještě lepší. Každopádně si Altarage pozornost zaslouží, a tak jsem rád, že budou zmíněni alespoň tady. Obal, jehož autorem je novozélandský malíř Nick Keller, výborně koresponduje s náturou temné a násilné hudby Altarage. A za sebe mohu říct, že ve mně zanechal snad i hlubší šrám než zvuky samotné.
Objev roku:
Sorguinazia – Sorguinazia
Mám trochu problém se rozhodnout mezi Häxenzijrkell a kanadskými Sorguinazia, ale zvolím nakonec druhé jmenované. Částečně proto, že jsme si je na stránkách ještě nezmínili, ale hlavně mé blackmetalové chutě stimulují důkladněji a povšechněji. To zkurvené, stejnojmenné zlodemo má totiž všechno, co by měl black metal té nejlepší a nejryzejší jakosti mít. Násilí, mystiku, cit, neurvalost. Smysl pro tradici, ale i excentrickou individualitu. Ponurou krásu i ekstatickou hrůzu. To vše zahaleno v soundu za jaký by se nestyděli ani Nyogthaeblisz, ale přesto je zde čitelné všechno. Rovněž zbožňuji, když mi kapela dovede vymlít mozek i textovým námětem. Stačily tři skladby a vím, že Sorguinazia uctívám.
Shit roku:
Buer – Protoalbum
Přijde mi už zbytečné se po Buer neustále vozit, ale já se loni nesetkal s kapelou, která by dělala tolik věcí „špatně“ a ještě se tím aktivně „chubila“. Asi dobrá selekce, protože vím, že by to mohlo být i horší. No, každopádně budu kapele přát, aby se trochu zmátořila a já se za ně nemusel stydět, kdybych se náhodou k jejich hudbě v budoucnu zase připletl.
Koncert roku:
Sortilegia, Nyönpa: Praha – Modrá Vopice, 21.8.2016
Co se týče mých loňských návštěv koncertů, tak jednoznačně převažuje kvalita nad kvantitou. Koncert vyloženě na hovno si nevybavuji, těch obyčejných akcí, kam se jde člověk hlavně socializovat (a kapely jsou spíše kulisa), bylo tak akorát a všechny návštěvy byly takto předem koncipované. Pak tu byl slušný počet těch hodně silných (např. Possessed, Venom Inc., Absu, Profanatica, Outre) a hrstka jich také byla zcela maximálních, nezemských jako třeba Irkallian Oracle a Dark Sonority na Prague Death Mass III. Ale nakonec onu pomyslnou korunu černého samadhi věnuji Sortilegia, protože tehdy v Praze to zkrátka byla supra-racionální, magická ceremonie, ke které se ve vzpomínkách rád vracím. A ten kdysi avizovaný live záznam Nyönpa by byl rovněž kult.
Potěšení roku:
Nováčci zvenku
Super nahrávky letos vyšly, dost jich bylo i takových, co jsou ok a člověka „obohatí“ alespoň krátkodobě, ale nedokážu ještě posoudit, zda byl v tomhle ohledu rok 2016 nějak kvalitnější než ty předchozí. K tomu je nutný větší odstup. Ale mám neodbytný pocit, že jsem dříve tak často nenarážel na tolik slibných, nových kapel jako teď. Několik jsme si jich tady na webu představili, na některé se možná ještě dostane. Jestli ne, tak nevadí, protože už teď se na jejich další, v mnoha případech již chystané tituly, s příjemným mrazením těším. Ale za neméně potěšující považuji i existenci stránky Bardo Methodology, protože články zde publikované se svou kvalitou a hloubkou vyrovnají elitě tištěného zinařství.
Zklamání roku:
Nováčci doma
Když na scéně objevím něco zcela čerstvého, kde nefigurují staré známé persony, tak v těch lepších případech se jedná o ucházející nudu, co nemá tendenci urážet vkus ani sluch. Možná to je důvod, proč třeba Mallephyr, jedna z mála opravdu slušných a zajímavých „nových“ kapel u nás, tolik vyčnívají. Jinak mám ale pocit, že čím dál tím unylejší šeď je to, co českou extrémně (a primárně tu black) metalovou scénu začíná definovat až příliš dobře. Zdravější podhoubí lze nalézt i na Slovensku a to tam ještě před pár roky byla situace podstatně horší, než je u nás teď. Možná by to chtělo se neplácat jen po zádech, projevit něco jako sebereflexi a prostě se zlepšovat stůj co stůj. A když to nejde, tak to prostě zabalit nebo ještě lépe si ty nahrávky nechat pro sebe a nelovit na sílu lajky podobně nesoudných lidí. Nabízí se i nepříjemná otázka: Co tu zůstane, až to zaběhnutá jména zabalí? Zaniknuvší Mortemzine stále nikdo ještě nenahradil (nebo se spíše o to ani nepokusil). Prague Death Mass, Phantoms of Pilsen a Hell Fast Attack loni také skončily a už teď slyším ty nářky, co s jistotou přijdou, že se tu nic neděje. Možná je kritika přísná, kór od sprostého pisálka. A třeba to vidím jen příliš černě. Ale opravdu je co chválit?
Zhodnocení roku:
Spokojenost převládá a to vlastně ani nevyšly desky, ve které jsem před více jak 12 měsíci doufal nejvíce (snad tedy letos). Vědomé a nevědomé Inspirace bylo všude a pro všechny spoustu, tudíž se ani o budoucnost své oblíbené hudby nebojím. Ale samozřejmě je nutné selektovat, jelikož fanoušek je dennodenně zahlcován plytkým a nastrojeným balastem bez duše. Jak už jsem zmiňoval víckrát, jsem přesvědčen, že metal a snad i hudba celkově jsou ve výborné formě, i když je nutné vyvinout trochu větší snahu k odkrytí těch, co si podporu doopravdy zaslouží. Na patetické obchodníčky, fašounky obou spekter, e-chytráčky, hurá-metalisty a domýšlivé urážlivky písmeny plýtvat nebudu (i když chuť na hejt by byla), takže vám všem jen popřeji, ať je pro vás tento rok obdobím přerodu.
Void Meditation Cult – Utter the Tongue of the Dead
 |
|
Země: USA Tracklist: Hrací doba: 35:08 Odkazy:
|
Výhoda recenzování „anonymních“ (či lépe řečeno obskurních) kapel spočívá v tom, že v úvodu není třeba vypisovat romány. Jakoby nestačilo vědět jen to opravdu základní info, že Void Meditation Cult původně předcházela kapela Sperm of Antichrist. V ní Desolate Defiler působil i s jednou „neznámou“ dámou (která údajně vedla již neexistující label Crush Until Madness), ale ta byla po vydání jediného dema „Blight and Darkness“ a odehrání jednoho či dvou koncertů stejně odejita.
Desolate Defiler s novým názvem a již vlastními silami stvořil demo „Sulphurous Prayers“, které (nejenom) mně v době vydání (2009) uhranulo svou naprosto zvrácenou atmosférou. Těžko se dopočítat momentů, kdy mi z éterických linek hrozila zástava srdce a pominutí smyslů. Těch pět let čekání nebylo úplně jednoduchých, rovněž i díky tomu, že Void Meditation Cult nepůsobili příliš aktivním dojmem. Koncerty by se daly spočítat na prstech jedné ruky (dle všeho s personální výpomocí lidí z Prosanctus Inferi a Black Witchery), jednou se mihla zpráva, že v přípravě je šestiskladbové miníčko a také došlo na společné vydání demosnímků „Blight and Darkness“ a „Sulphurous Prayers“ na jednom nosiči. Pochyby, přání a očekávání rozbila až letos zpráva, že Void Meditation Cult na zářijovém festivalu Hells Headbash představí své debutové album „Utter the Tongue of the Dead“.
Rozdíly mezi demonahrávkami „Blight and Darkness“, „Sulphurous Prayers“ a současnou deskou jsou patrné, ale platforma zůstává totožná. Desolate Defiler totiž staví na prokletých základech vystavěných Demoncy a jejich monumentem nečistého black metalu – „Joined in Darkness“ (titulní skladbu Void Meditation Cult mimochodem hráli živě). Dále by se nalezly paralely s ranými Samael, Beherit a jejich „Drawing Down the Moon“, případně i s Black Witchery. Zde ovšem nikoliv co se týče intenzity, ale kvůli temnému fluidu mnoha riffů z pera Tregendova, kterému je „Utter the Tongue of the Dead“ věnováno. Hudba Void Meditation Cult je až nepříjemným způsobem temná, negativní a zlá. Což se sice může v pofidérních zinech psát o každé druhé blackové kapele, ale zde jsou tato slova vskutku oprávněná.
Nekromantická zvuková formule, skrz niž toho Void Meditation Cult dosáhli, nemá složitý postup, ale každá ingredience byla pečlivě vybrána, ošetřena a veškeré úkony jsou vykonány precizně. Vize Void Meditation Cult je ucelená a hlavně byla naplněna. Jsou zde samozřejmě skladby a pasáže, které osobně upřednostňuji, ale nepatřičná či zbytečná výplň se dle mého skromného názoru nenachází. Je ale „Utter the Tongue of the Dead“ chytlavá nahrávka vhodná k pravidelnému poslechu za jakékoliv situace? To rozhodně nikoliv. Album převážně ubíhá v pomalejších či středních tempech, se sypačkami se opravdu šetří a snad jediná skladba, již lze označit za agresivní, je „The Brimstone Hail“. Posluchač je postupně vtahován do stavu mysli, kdy je přirozené v okolních stínech a tvarech vidět věci, které nemohou existovat, a každý náhodný zvuk je podbarven ozvěnou odjinud. Proto si „Utter the Tongue of the Dead“ zaslouží označit za ritualistickou nahrávku, díky níž je mnohem snazší nalézt dělící čáru mezi kapelami, které se někdy záměrně či nevědomky staly kanálem zvláštních nelidských sil, a těmi, které slovo rituál užívají v jeho vyprázdněném významu, jako berličku své falešné image.
A ještě tak povšechně. Jednotlivé skladby jsou propojeny ambientními pasážemi a nově dostaly prostor i efektivně užité klávesy, které výborně suplují zefektované atmosférické kytarové linky, které tolik ničily na „Sulphurous Prayers“, i když ty zde také nechybí. Vychválit si zaslouží i autenticky zlé vokály, ale než abych se je snažil popsat, tak raději doporučím vlastní konfrontaci. Nic z toho by ale neobstálo bez dostatečně mocných riffů, které se samozřejmě drží výše zmíněného démonického paradigmatu, ale rozhodně snesou srovnání i s modlami, ze kterých Void Meditation Cult vychází.
Snad jen ke zvuku bych vznesl vážnější výčitky. Produkce byla sice zvolena náležitě, ale nemyslím si, že i v této oblasti kapela musela následovat „Joined in Darkness“ nebo „Drawing Down the Moon“. Netroufám si sice definitivně říct, zda jsou bicí naprogramované či nikoliv a kytarám jistý špinavý feeling nechybí, ale opravdu by mě zajímalo, jak by album působilo v přirozenějším, organickém hávu.
Osobně jsem přesvědčen, že čekání na „Utter the Tongue of the Dead“ se vyplatilo, neboť má očekávání byla víceméně splněna. Z toho důvodu předpokládám, že se k desce budu pravidelně v nejbližších letech rád vracet. Nijak extrémně často, k tomu se album ani nehodí, ale jakmile přijde správná chvíle, budu vědět, k jakým zvukům se uchýlit. Stejně tomu bylo i v případě „Blight and Darkness“ a „Sulphurous Prayers“. „Utter the Tongue of the Dead“ obě nahrávky převyšuje, takže nepředpokládám, že by tomu mělo být teď jinak. Pusťte si i vy Void Meditation Cult někdy o samotě, ve tmě a tichu, klidně i venku, a třeba pochopíte.
Redakční eintopf #94 – říjen 2016
 |
| Nejočekávanější album měsíce: Wardruna – Runaljod – Ragnarok |
|
H.: Kaša: Atreides: Skvrn: Onotius: Metacyclosynchrotron:
|
H.:
První místo je v říjnovém eintofpu je naprosto zřejmé. Jasně, já vím, že na „Empty Space Meditation“ díky protekci ujíždím už nějaký ten pátek a nejednou jsem s tím už veřejně machroval (a zas to zopakuju: je to kurva mocné!), ale Urfaust je prostě vymrdaný kult a nová deska po dlouhých šesti letech je – přinejmenším pro mě – událost a jedno z nejočekávanějších alb roku. Tudíž je více než záhodno to tu klidně zmínit a klidně rovnou na prvním místě, protože přesně taková pozice odpovídá tomu, jak jsem se těšil (resp. jak bych se těšil, kdybych to nedostal dřív, chcete-li). Mimochodem, už jsem vám říkal, že je to album fenomenální?
Druhou příčku pak přiklepávám debutující formaci Void Meditation Cult. Na co že se těším u debutující formace? Inu, demosnímek téhle zámořské smečky vraždil jako svině, tudíž od dlouhohrající prvotiny „Utter the Tongue of the Dead“ si dovolím čekat skutečně dost. Nebo vy si snad myslíte, že by firma formátu Hells Headbangers věnovala exkluzivní katalogové číslo HELLS 666 nějaké mrdce?!
Se třetí pozicí už nebudu vymýšlet žádná pekla a věnuju svůj hlas nordické magii v podání Wardruny, ačkoliv je mi jasné, že to v tomhle eintopfu bude vcelku mainstreamová volba. Nicméně první dva díly „Runaljod“ byly skvělé a věřím tomu, že i završení trilogie v podobě „Runaljod – Ragnarok“ nabídne výživnou atmosféru, jež důstojně naváže na své předchůdce.
Kaša:
Tak v říjnu je moje volba do klasického eintopfu zatraceně jednoduchá, protože za prvé se na níže uvedené placky fakt těším a za druhé mezi tou kopou dalších chystaných nahrávek není žádná, která by se jim mohla nějak výrazně přiblížit.
Jedním z jmen, na něž nedám v říjnu dopustit, jsou thrashoví titáni Testament a jejich „The Brotherhood of the Snake“. Partu kolem Chucka Billyho sleduju už dlouhé roky a krom jisté dávky nostalgie mě k nim táhne samozřejmě kvalita jejich posledních nahrávek. Od návratového „The Formation of Damnation“ to pánům hraje dost dobře, takže není důvod obávat se, že by s příchodem „hadí“ novinky mělo být něco jinak.
To The Dillinger Escape Plan jsou ve zcela jiné pozici než Testament. Zatímco zámořští thrasheři se snaží držet zuby nehty na výsluní, tak The Dillinger Escape Plan si řekli, že už nastal jejich čas. „Dissociation“ má být jejich posledním albem před plánovaným koncem kariéry, takže doufám, že se mathcoroví bohové rozloučí ve velkém stylu, protože jestli ze všech těch math-něco kapel měl někdo na to, aby tuhle scénu tlačil kupředu, tak jsou to právě The Dillinger Escape Plan. A věřím, že „Dissociation“ mě přesvědčí o tom, že jejich konec přišel zbytečně brzo…
No, a na konec mi zbyli Alter Bridge, jejichž páté album „The Last Hero“ bych mohl klidně zařadit do společnosti nejočekávanějších nahrávek roku. Hardrocková čtveřice kolem tahounů Mylese Kennedyho a Marka Tremontiho se během své dosavadní kariéry vypracovala na pozici jedné z mých vůbec nejoblíbenějších kapel, a protože dosavadní desky si drží velmi vysoký standard, tak je to právě „The Last Hero“, na které se v říjnu těším ze všeho nejvíc. První vypuštěné skladby znějí hodně dobře, takže pomalu a jistě vyhlížím konec prvního říjnového týdne.
Atreides:
Co se mě týče, mám letos rituálně-folkové žně, protože kromě folkovo-metalové fúze Skuggsjá a one-man projektu Forndom vydává letos nový počin i Wardruna. „Runaljod – Ragnarok“ jsem očekával až v průběhu příštího roku (aby byla dodržena časová rozteč mezi první a druhou deskou) a docela mě překvapilo, když Einar oznámil vydání alba již letos v říjnu. Těžko se netěšit – tím spíš, že předchozí dvě alba jsou zkrátka boží – nicméně tentokrát to těšení trochu kalí masivní hype, který se kolem projektu začal utvářet od spolupráce na soundtracku seriálu „Vikings“, až si člověk skoro říká, jestli se celek pod návalem fans nezačíná přetvářet a odklánět od původního záměru. Tak či tak, snad v případě Wardruny nic nezkazím očekáváním silně pohlcujícího a prvotřídního materiál, který mě zatím dostal pokaždé.
Druhým jménem jen těžko může být někdo jiný než Priessnitz. Srdce tepající láskou k sudetskému regionu, těžká melancholie, osobitý projev… a taky deset let, které utekly od vydání poslední desky „Stereo“. Letošní „Beztíže“ je rozlučkou s fanoušky před avizovaným rozpadem a podle náznaků rozhovorů tradiční priessnitzovská záležitost, takže čekám odjezd (odlet, odsun?) kamsi na měsíc či jeho odvrácenou stranu, odkud bude parta s Jaromírem Švejdíkem za mikrofonem zvesela mávat na ostatní. Těším se. Mimochodem, očekávejte report z říjnového koncertu v Jeseníku.
V říjnu představí světu svůj nový počin ještě jedno zajímavé jméno. Němečtí Albez Duz mě na svojí předchozí desce „Coming of Mictlan“ odrovnali poctivou náloží doom metalu, který ne že by byl nějak zásadně inovativní, zato byl poctivě zahraný, atmosférický a uhrančivý. Třetí řadovka „Wings of Tzinacan“ na přebalu i v názvu opět ukazuje inspiraci v aztécké kultuře („tzinacan“ je aztéckým výrazem pro netopýra), a pokud trojice alespoň zachová nastavenou laťku, myslím, že se mohu těšit na silnou desku, která má potenciál usadit mě na zadnici a nechat zírat s otevřenou hubou, co mi to proudí do ušních bubínků.
Skvrn:
Říjen přinese nejen kupu koncertů, ale i nadějně se tvářící nahrávky. Krom nových desek kapel typu Sonata Arctica či Amaranthe, o kterých raději jindy (jestli vůbec), vyjde třeba Wardruna. A nač to slaboučké třeba, vychází-li nová Wardruna, jedno z míst vyhrazených hudebním událostem roku je rázem obsazeno. V případě Selvikovy družiny bylo vždy o co stát a v pořadí již třetí zhudebnění nordických tradic na tom doufám nic nezmění. Bedlivě očekávané „Runaljod – Ragnarok“ zapisuji na první řádek říjnového pořadí a zbývá už jen odpočítávat dny. Důvodů pro sledování kalendáře však bude mnohem víc. Urfaust a nový opus, zní to jako black metalová událost roku. Budu při tom, byť ne z pozice fanatického příznivce, ale spíš zvědavce, který svět Urfaust ještě celý neprobádal, avšak rád si poslechne, zda se unikum kapely podaří rozvíjet dál. Dvě nezaměnitelné kapely za námi, ta třetí je vzápětí tady – Hail Spirit Noir. Těším se na další hudební posun, obě doposud vydaná alba zněla skvěle. Těším se na motání hlav – progresí, psychedelií, rocky, metaly – a slastný finální pocit, že to celé dává opět smysl a top pětka roku je na dosah. Nerad bych se mýlil.
Onotius:
V brutální kadenci zajímavých desek si říjen oproti záři v ničem nezadá. Pravda naprosté srdcovky vystřídaly spíš kapely, jichž si „jenom“ velmi vážím, ovšem co se týče kvantity, říjen je ještě možná o špetku nadupanější. Výběr je tedy nesnadný, vychází naprostá všehochuť – blackmetalové temnoty, deathmetalové techniky i djentové matematiky, prog metaly, thrashe, ba i stoner rocky – člověku z toho jde hlava kolem, ale vybrat jen tři, to je úkol takřka nadlidský. Nakonec tedy nechám promluvit svůj hned první nástřel – protože jak říká dětinská říkanka, první slovo platí…
Není to tak dávno, co se rozkřikla smutná zpráva, že jedna z nejenergičtějších kapel, co znám – mathcoroví The Dillinger Escape Plan – jen vydají poslední desku, odjedou turné a končí. Jejich živé show byly pověstné jak precizností, tak až maniakální energií, kterou se na pódiu prezentovali – a samotná hudba byla plná zběsilých zvratů, kreativity a zkrátka pomáhala dotvářet hranice žánrů. Je to zatracená škoda, a tak doufejme, že alespoň jejich labutí píseň „Dissociation“ (a samozřejmě poslední pražská show v Rock Café) bude stát za to. Též se těším, možná ještě o špetku víc, co si na nás přichystají řečtí psychedelicky blackmetaloví Hail Spirit Noir, neboť především jejich debutová deska „Pneuma“ byla správná rituální psychárna . Nejvíc jsem však zvědav na novinku chorobných novozélandských technical-deathmetalových Ulcerate, kteří prezentují onu temnou, atmosféričtější verzi žánru a zatím se jim daří držet velmi vysoko posazenou laťku. Snad jí nepodlezou a bude to zase patřičná morda.
Metacyclosynchrotron:
Už bylo načase, abych v eintopfu nemusel zas vařit z vody, protože na konci října vyjde dlouhohrající album amerických Void Meditation Cult, na které trpělivě čekám už pátým rokem. Demo „Sulphurous Prayers“ nabídlo unikátní, ohavnou atmosféru, a pokud na něj novinka „Utter the Tongue of the Dead“ dokáže úspěšně navázat, tak budu mít o desce roku s velkou pravděpodobností jasno. Víme ale, jak to s těmi přehnanými očekáváními občas bývá, takže opatrně… Hodně jsem se těšil i na nové Urfaust. Krátké tituly posledních let jsem spíše ignoroval, ale, kurva, „Der freiwillige Bettler“ je stále ohromná pecka a novinka ji už s prvními poslechy dýchá na záda, i když třeba zážitek nabízí jiný. Uvidíme, kam se to ještě vyvine. No, a Anaal Nathrakh, vzhledem k tomu, kolik výborných desek stvořili, odpustím, pokud by vydali další sračku, což by mě upřímně ani nepřekvapilo. Ale starý fanoušek uvnitř stále doufá, že by se mohli vzchopit a důkladně zatopit pod kotlem. „The Whole of the Law“ může jen překvapit.
Void Meditation Cult: detaily o debutu
Debutový opus Void Meditation Cult se začíná blížit. „Utter the Tongue of the Dead“ vyjde 31. října pod značkou Hells Headbangers Records na CD, LP a MC. Skladbu „Mould and Blood“ poslouchejte na Bandcampu, obal se nachází zde, tracklist následuje:
01. Blessed by Lycosidae (Opening Mass) 02. Utter the Tongue of the Dead 03. The Antichrist Prevails 04. At the Door of an Infernal Realm 05. Defile and Devour 06. Alms for the Eyeless Idol 07. The Brimstone Hail 08. Mould and Blood 09. The Shores of Eternal Night 10. Goddess of the Waking Death
Void Meditation Cult: nová skladba
Američtí Void Meditation Cult (dříve známí jako Sperm of Antichrist) hrají temný black metal ovlivněný starými Samael či Beherit a po pěti letech od vydání výborného dema „Sulfurous Prayers“ se konečně dočkáme dlouhohrající desky nesoucí název „Utter the Tongue of the Dead“. O ní dosud není detailně známo takřka nic, avšak vydavatelství Hell’s Headbangers vypustilo kompilaci svých nadcházejících vydání, kde se mimo jiné nachází i zbrusu nová skladba „Mould and Blood“. Kompilaci naleznete zde a kromě Void Meditation Cult na ní naleznete i nové skladby kapel jako Morbosidad, Hobbs Angel of Death, Intolitarian nebo Nuke.