Cultes des Ghoules vypustili o Valpuržině noci do světa dvě nová EP „Eyes of Satan“ a „Deeds Without a Name“, která si můžete pustit na Bandcampu kapely. Kazety by již měly být k dostání u Enochian Tongues a Devil Worship, CD a vinylu se dočkáte časem také a jejich distribuci se vezmou na paškál polští Under the Sign of Garazel a zámořští Hells Headbangers.
 |
|
Země: Polsko Tracklist: Hrací doba: 55:01 K recenzi poskytl:
|
Nebylo tajemstvím, že polští Cultes des Ghoules ani po vydání masivního dvojalba „Coven“ nelení a pozvolna tvoří. Dávno domluvené splitko s německými Sepulchral Zeal vyšlo před necelým rokem (i když teda obsahuje skladbu původně složenou pro „Henbane“) a jedna sdílená nahrávka by se snad měla ještě objevit, ale opravdu jsem nečekal, že budeme tak „brzy“ poctěni deskou novou, příhodně nazvanou „Sinister“. Novinka vychází v nejbližších dnech a já rozhodně neměl týdny na to, abych ji zkoumal ze všech stran nebo nechal uležet. Ale někdy není třeba nad verdiktem zvlášť přemýšlet, zejména u kapel, které si vytvořily své unikátní vyznění, i přestože stále poukazují ke konkrétním, staroškolským zdrojům inspirace.
Je nutné Cultes des Ghoules nějak sáhodlouze představovat? To si nemyslím, jelikož druhé album „Henbane“ kapele získalo tolik pozornosti, až jsem tomu tehdy ani nechtěl věřit. Když jsem totiž konečně pronikl do hlubin „Haxän“ (2011-2012?), tak se o kapele, alespoň online, takřka nikde nepsalo a člověk mohl spoléhat akorát na undergroundové tiskoviny. Ostatně bylo to především díky rozhovoru v prvním čísle zinu Morbid Abominations, že jsem se rozhodl dát „Häxan“ pořádnou šanci. Určitě za to mohlo i svérázné rozloučení, které znělo asi nějak takhle: „Šukali jste někdy vlastní sestru? Pokud není příliš hnusná, tak to zkuste. Užijte si život, radosti i strasti, konejte zlo a zabijte se.“ A zlo, zcela hmatatelný až děsivý pocit něčeho odjinud, to něco jsem cítil z „Häxan“. Význam téhle desky je pro mě opravdu veliký a ten večer, kdy mě konečně chytla nikdy nezapomenu.
Jak napovídá podtitul „Sinister“, tedy „Treading the Darker Paths“, kapela přihlíží k atmosféře své rané tvorby, debutu „Häxan“ a předchozímu ohavnému EPku „Odd Spirituality“. Áno, existuje i limitovaná kazeta o stejném názvu, ale ta sloužila stejně jako ochutnávka zmíněného EPka a titulní song za moc nestojí. Cultes des Ghoules také čerpají ze zkušeností nabytých v posledních letech. „Sinister“ navazuje na kytarový tón „Henbane“, je tu dost střednětempých sabatických riffů, kterými bylo druhé album doslova poseto, a podobně jako na „Coven“ se tu příležitostně hlásí o slovo druhá basa. Klávesy či jiné atmosférické až psychedelické prvky se objevují v každé skladbě a těch šamanských „tribal“ pasáží tu je tak akorát, i když ne tak moc, jak by se podle vypuštěného promo kecu mohlo zdát.
S poslední deskou tu je ještě jedna spojitost, která někoho bude asi srát, a to že Cultes des Ghoules opět sahají k zdánlivě nekonečné repetici některých motivů. I když jsou ty riffy dobré jak svině, tak jakmile posloucháte desku podesáté, nemůžete se už dočkat změny. Rozhodně má ale smysl si počkat, co bude dál, protože kompozice vždy postupně vygradují v uzemňující pasáž. A z toho důvodu bych minimálně takové „Day of Joy“ a „The Serenity of Nothigness“ zařadil do „zlatého fondu“ skladeb Cultes des Ghoules. Ale prakticky tu není žádný „slabý“ song, každý nabízí něco svého a úvodní „Children of the Moon“ skutečně funguje jako spíše intro. Kritika přílišného opakování mimochodem neplatí pro poslední „Where the Rainbow Ends“, kde se riffy střídají na poměry kapely dost hbitě a vůbec tenhle song vybízí až k tanci, dokonce ještě víc než jinak energická a brutální „The Woods of Power“. Představte si ale tanec někde na sabatu s čerty, zatímco vy jste míněni jako oběť, takže po lízání řiti vás nečeká učení tajné moudrosti, ale vyčerpávající mrdání, drásání, bití a skon.
Jsem přesvědčen, že fanoušek Cultes des Ghoules bude jako já se „Sinister“ velice spokojen. Nedokážu zatím říct, zda je novinka lepší nebo horší než desky předchozí, takže budu raději „Sinister“ věnovat další a další hodiny, počkám si na texty, které jistě jako obvykle přidají poslechům na atmosféře, a zmíním ještě jednu věc, proč má smysl se na desku těšit. Cultes des Ghoules tady příležitostně zkouší „nové“ věci a zrovna tyhle pasáže obvykle patří mezi vrcholné okamžiky alba. Možná si připomenete, když jste poprvé slyšeli „Vintage Black Magick“, ale nerad bych tímhle přirovnáním zaváděl. Pusťte si raději „Sinister“ za správných podmínek, oddejte se hudbě a věřím, že i pro vás to bude VELKÉ.
Nové album Cultes des ghoules „Sinister, or Treading the Darker Paths“ vyjde 23. září u Under the Sign of Garazel (CD) a Of Crawling Shadows (MC, 2LP). Úvodní skladbu „Children of the Moon“ si můžete poslechnout na Bandcampu kapely. O povaze alba více napoví úryvek z promo textu Hells Headbangers, kteří desku vydají v zámoří.
„No one could expect CULTES DES GHOULES to create another Coven, which clocked in at nearly 100 minutes across two CDs or three 12″ vinyl records; they would never want to do that anyway. Instead, the coven dives headlong into the spacier crevasses of their inscrutable, always idiosyncratic sound. Like the blackest of magick, willed into being through both inmutable will and unselfconscious abandon, Sinister opens up – WIDELY – and again stretches sulfur and brimstone to their breaking point, with four of the five tracks topping ten minutes (or more) in length. Within, largely tribal/ritualistic drumming guides this Sinister spelunk into supernatural horrors yet witnessed; loose and lawless but always with torch in hand, the collective canvass teeth-gnashing gnarliness and haunting, stripped-back tension alike. It’s not “weird” black metal because it tries to be – it just IS, like always.“
Polské vydavatelství Malignant Voices oznámilo vydání splitu Poláků Cultes des ghoules s německými Sepulchral Zeal. Desetipalcový vinyl nabídne od každé kapely po jedné skladbě. Cultes des ghoules se vytasí s „Ageless Malediction“, která byla složena a nahrána s písněmi z „Henbane“, ale pro svůj odlišný ráz se na album nevlezla. Sepulchral Zeal představí skladbu novou, a to „Saturnine Templar“. Více infa brzy, pre-order nebude umožněn. Obal si prohlédněte zde.
Metacyclosyn-chrotron: |
|
Top5 2016: CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Artwork roku: Objev roku: Shit roku: Koncert roku: Potěšení roku: Zklamání roku:
|
Top5 2016:
1. Void Meditation Cult – Utter the Tongue of the Dead
Už jsem to sice předeslal v recenzi, ale opáčko neuškodí. „Utter the Tongue of the Dead“ je negativní, temná, zlá a majestátní deska bez (téměř) jakýchkoliv lapsů. Co jsem očekával, to jsem dostal. Možná jinak, než jsem si ve své choré hlavě maloval, ale to je koneckonců dobře. Nepochybuji, že se k tomuhle svinstvu budu vracet i za několik let, což se dá s jistotou tvrdit jen o minimálním počtu desek.
2. Cultes des ghoules – Coven, Or Evil Ways Instead of Love
Cultes des ghoules jsou bez debat top kapela metalového undergroundu a „Coven“ tuhle pozici potvrdilo. Nemám pocit, že by novinka patřila k tomu nejlepšímu, co Poláci stvořili, a v plánované recenzi bude taky co sepsut. Ale když ono tu je tolik pasáží, kdy jsem hudbou naprosto unešen! S víc jak jeden-a-půl-hodinovou black/doommetalovou „operetou“ si Cultes des ghoules možná nabrali příliš velké sousto, ale přesto považuji „Coven“ za dílo vskutku ďábelských kvalit. I pledge to serve thee for the good and ill. Possess me and then kill – that is my will!
3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
S Deathspell Omega to je zase naopak, ti se vrátili k zaručenému receptu, což má své klady i zápory. Deathspell Omega samozřejmě ukázali, kdo je králem progresivního black metalu, a všem kopírkám s přehledem nakopali prdele. „Onward Where Most with Ravin I May Meet“ je hymna roku a těch slov nekritické chvály by se dalo vysypat mnohem, mnohem více. Ostatně, jak už to udělali mnozí. „The Synarchy of Molten Bones“ je dle očekávání elitní deska. Ale na druhou stranu jsem doufal, že by Francouzi mohli využít svého nezměrného talentu přece jenom trošku jinak. Když to dokáží třeba Abigor a Blut aus Nord, proč ne oni? No, a abych si vylil srdéčko úplně, tak bych rovněž zjebal plochý a nudný zvuk, který se s kapelou táhne od „Paracletus“ a už na „Drought“ se mi tento nedostatek nechtělo moc omlouvat.
4. Caveman Cult – Savage War Is Destiny
Z recenzí lze asi poznat, že mám (mimojiné) hodně rád, když pod extrémním námrdem lítaj z repráků třísky. Ono těch doopravdy kvalitních či alespoň zajímavých black/grindových bestialit zas tolik nevychází, takže desky jako tahle potěší. Osobně totiž neznám lepší „neubližnou“ katarzi, než si po náročném dni vyplavit všechny sračky z hlavy nějakým agresivním zvěrstvem. No, a „Savage War Is Destiny“ k tomuto účelu stále užívám pravidelně a rád.
5. Howls of Ebb – Cursus Impasse: The Pendlomic Vows
S posledním místem mám problém. Napadá mě dost nahrávek, jež letos výrazněji zaujaly, ale která z nich si zaslouží pozvednout na výroční piedestal? Hodně se jich honosilo nálepkami jako „progresivní“ nebo „avantgardní death metal“ a z nich bych vybral „Cursus Impasse: The Pendlomic Vows“ od amerických Howls of Ebb. Album jsem v závěrečných měsících roku poslouchal jen vzácně, ale celkově dost na to, abych usoudil, že v současnosti asi neexistuje unikátnější deathovka. A hlavně v mých očích překonává i loňské tituly Chthe’ilist, Ulcerate, Gorguts nebo Coma Cluster Void.
CZ/SVK deska roku:
1. Silva Nigra – Světlonoš
Je možné, že kdyby se žebříček desek nerozlišoval na „zahraniční“ a „domácí“, tak by se Silva Nigra vlezli i do výše uvedené elitní pětky. Důvod je prostý. Není mnoho desek se kterými jsem loni strávil více času než právě se „Světlonošem“. Hudba Silva Nigra není a nikdy nebyla nějak výjimečná, zdejší skladby mají svá hluchá místa, ale černočerná kvalita, kdy se pomalu protáčejí oči v důlcích, zkrátka převažuje. Jak už to v black metalu bývá, i s jednoduchým receptem lze stvořit něco silného, poutavého a hlavně autentického, což se Silva Nigra povedlo.
2. Somnus Aeternus – Exulansis
První deska Brňáků pro mě byla jen obyčejným, i když slušným doomem a pak přišlo „Exulansis“. Stále jsem si nedokázal ujasnit, jaký můj vztah k desce vůbec je. I proto se tady neukázala recenze, kterou by si obě strany jistě zasloužily. Podobně jako v případě Silva Nigra jsou zde nedostatky, které přehlížet nelze, ale kouzlo nahrávky je silné. Vím, že přirovnání k vínu ve sklepě je klišé jako prase, ale „Exulansis“ si stejně jako tu pomyslnou flašku hodlám uložit někam hluboko, a přesto na dosah, abych se k ní jednou za čas mohl vrátit a po malých dávkách si ji užít. Ne, stále to není deska úplně pro mě, ale s náladami zde vyjádřenými docela souzním. Nebyla nouze o momenty, kdy mi při večerní procházce naskočila v přehrávači některá z výrazných skladeb „Exulansis“ a následný pocit byl… No, bylo to niterní, tíživé, ale zároveň očišťující, čehož si cením vždy.
Neřadový počin roku:
Adaestuo – Tacent semitae
Nad prvním miníčkem Adaestuo jsem se už dostatečně rozplýval v příslušné recenzi a mírný časový odstup nahrávce nijak neuškodil. Mám také pocit, že si „Tacent semitae“ užívám ještě o něco více než i výborná EPka takových Dead Congregation, Teitanblood nebo Death Worship. Nový materiál by měl být touhle dobou už nahraný a já se ho nemohu dočkat!
Artwork roku:
Altarage – Nihl
„Nihl“ bylo hodně dobré album, i když mohlo být ještě lepší. Každopádně si Altarage pozornost zaslouží, a tak jsem rád, že budou zmíněni alespoň tady. Obal, jehož autorem je novozélandský malíř Nick Keller, výborně koresponduje s náturou temné a násilné hudby Altarage. A za sebe mohu říct, že ve mně zanechal snad i hlubší šrám než zvuky samotné.
Objev roku:
Sorguinazia – Sorguinazia
Mám trochu problém se rozhodnout mezi Häxenzijrkell a kanadskými Sorguinazia, ale zvolím nakonec druhé jmenované. Částečně proto, že jsme si je na stránkách ještě nezmínili, ale hlavně mé blackmetalové chutě stimulují důkladněji a povšechněji. To zkurvené, stejnojmenné zlodemo má totiž všechno, co by měl black metal té nejlepší a nejryzejší jakosti mít. Násilí, mystiku, cit, neurvalost. Smysl pro tradici, ale i excentrickou individualitu. Ponurou krásu i ekstatickou hrůzu. To vše zahaleno v soundu za jaký by se nestyděli ani Nyogthaeblisz, ale přesto je zde čitelné všechno. Rovněž zbožňuji, když mi kapela dovede vymlít mozek i textovým námětem. Stačily tři skladby a vím, že Sorguinazia uctívám.
Shit roku:
Buer – Protoalbum
Přijde mi už zbytečné se po Buer neustále vozit, ale já se loni nesetkal s kapelou, která by dělala tolik věcí „špatně“ a ještě se tím aktivně „chubila“. Asi dobrá selekce, protože vím, že by to mohlo být i horší. No, každopádně budu kapele přát, aby se trochu zmátořila a já se za ně nemusel stydět, kdybych se náhodou k jejich hudbě v budoucnu zase připletl.
Koncert roku:
Sortilegia, Nyönpa: Praha – Modrá Vopice, 21.8.2016
Co se týče mých loňských návštěv koncertů, tak jednoznačně převažuje kvalita nad kvantitou. Koncert vyloženě na hovno si nevybavuji, těch obyčejných akcí, kam se jde člověk hlavně socializovat (a kapely jsou spíše kulisa), bylo tak akorát a všechny návštěvy byly takto předem koncipované. Pak tu byl slušný počet těch hodně silných (např. Possessed, Venom Inc., Absu, Profanatica, Outre) a hrstka jich také byla zcela maximálních, nezemských jako třeba Irkallian Oracle a Dark Sonority na Prague Death Mass III. Ale nakonec onu pomyslnou korunu černého samadhi věnuji Sortilegia, protože tehdy v Praze to zkrátka byla supra-racionální, magická ceremonie, ke které se ve vzpomínkách rád vracím. A ten kdysi avizovaný live záznam Nyönpa by byl rovněž kult.
Potěšení roku:
Nováčci zvenku
Super nahrávky letos vyšly, dost jich bylo i takových, co jsou ok a člověka „obohatí“ alespoň krátkodobě, ale nedokážu ještě posoudit, zda byl v tomhle ohledu rok 2016 nějak kvalitnější než ty předchozí. K tomu je nutný větší odstup. Ale mám neodbytný pocit, že jsem dříve tak často nenarážel na tolik slibných, nových kapel jako teď. Několik jsme si jich tady na webu představili, na některé se možná ještě dostane. Jestli ne, tak nevadí, protože už teď se na jejich další, v mnoha případech již chystané tituly, s příjemným mrazením těším. Ale za neméně potěšující považuji i existenci stránky Bardo Methodology, protože články zde publikované se svou kvalitou a hloubkou vyrovnají elitě tištěného zinařství.
Zklamání roku:
Nováčci doma
Když na scéně objevím něco zcela čerstvého, kde nefigurují staré známé persony, tak v těch lepších případech se jedná o ucházející nudu, co nemá tendenci urážet vkus ani sluch. Možná to je důvod, proč třeba Mallephyr, jedna z mála opravdu slušných a zajímavých „nových“ kapel u nás, tolik vyčnívají. Jinak mám ale pocit, že čím dál tím unylejší šeď je to, co českou extrémně (a primárně tu black) metalovou scénu začíná definovat až příliš dobře. Zdravější podhoubí lze nalézt i na Slovensku a to tam ještě před pár roky byla situace podstatně horší, než je u nás teď. Možná by to chtělo se neplácat jen po zádech, projevit něco jako sebereflexi a prostě se zlepšovat stůj co stůj. A když to nejde, tak to prostě zabalit nebo ještě lépe si ty nahrávky nechat pro sebe a nelovit na sílu lajky podobně nesoudných lidí. Nabízí se i nepříjemná otázka: Co tu zůstane, až to zaběhnutá jména zabalí? Zaniknuvší Mortemzine stále nikdo ještě nenahradil (nebo se spíše o to ani nepokusil). Prague Death Mass, Phantoms of Pilsen a Hell Fast Attack loni také skončily a už teď slyším ty nářky, co s jistotou přijdou, že se tu nic neděje. Možná je kritika přísná, kór od sprostého pisálka. A třeba to vidím jen příliš černě. Ale opravdu je co chválit?
Zhodnocení roku:
Spokojenost převládá a to vlastně ani nevyšly desky, ve které jsem před více jak 12 měsíci doufal nejvíce (snad tedy letos). Vědomé a nevědomé Inspirace bylo všude a pro všechny spoustu, tudíž se ani o budoucnost své oblíbené hudby nebojím. Ale samozřejmě je nutné selektovat, jelikož fanoušek je dennodenně zahlcován plytkým a nastrojeným balastem bez duše. Jak už jsem zmiňoval víckrát, jsem přesvědčen, že metal a snad i hudba celkově jsou ve výborné formě, i když je nutné vyvinout trochu větší snahu k odkrytí těch, co si podporu doopravdy zaslouží. Na patetické obchodníčky, fašounky obou spekter, e-chytráčky, hurá-metalisty a domýšlivé urážlivky písmeny plýtvat nebudu (i když chuť na hejt by byla), takže vám všem jen popřeji, ať je pro vás tento rok obdobím přerodu.
Nové album polských Cultes des ghoules se jmenuje „Coven, or Evil Ways Instead of Love“. Digibook 2CD je již dostupné u Hells Headbangers a Under the Sign of Garazel, vinyl (3LP) lze již předobjednat u HHR. Nové album nabízí pět skladeb o celkové délce takřka 100 minut, kde se rozvíjí příběh či blackmetalová opereta ne nepodobná „Jilemnickému okultistovi“, avšak pojatá vážněji. Pětiminutovou ukázku najdete na Bandcampu, kde spatříte i obal a můžete se dále prokliknout k objednávce alba či nového merchandise.
01. The Prophecy (Prologue) / Devell, the Devell he is, I swer God… (Scene I) 02. Mischief, mischief, the devilry is at toil… (Scene II) 03. Strange Day, see the clash of heart and reason… (Scene III) 04. Storm is coming, come the blessed madness… (Scene IV) 06. Satan, father, savior, hear my prayer… (Scene V)
>>> Italská formace Cadaveria hlásí příchod nového baskytaristy – stal se jím Gianluca Fontana z Necrodeath (kde hraje společně s bubeníkem Flegiasem), který bude v kapele vystupovat pod jménem Peter Dayton.
>>> Polský black metalový projekt Cultes des ghoules vydal nové EP s názvem „The Rise of Lucifer“. To je k mání od 25. května u Terratur Possessions jako 10” vinyl v limitaci 1000 kusů. Nachází se na něm titulní song a předělávka od Necromantia.
>>> Francouzi Fleshdoll zanedlouho pustí do světa novou placku. Novinka se jmenuje „Blood Red District“ a vyjde 21. června pod hlavičkou Great Dane Records. Písničku „The Cave“ poslouchejte na YouTube, obal je tady, tracklist zde:
01. 2084 02. I.A.M. (In articulo mortis) 03. World of Terror 04. Soundtrack to Extinction 05. Blood Red District 06. Blind Winter Light 07. Dogs on Drugs 08. Battle Royale 09. The Cave 10. Maelström
>>> Black metalová smečka Isvind z Norska chystá svou čtvrtou desku. Ta ponese název „Gud“ a k dostání bude od 26. června u labelu Folter Records. Obal se nachází tady, tracklist následuje níže. Song „Ordet“ se k poslechu nachází na YouTube.
01. Flommen 02. Ordet 03. Himmelen 04. Dåren 05. Tronen 06. Boken 07. Giften 08. Hyrden 09. Spiret
>>> Američané Jungle Rot si na letošek nachystali svou osmou fošnu. „Order Shall Prevail“ vyjde 30. června pod značkou Victory Records. Ukázku v podobě songu „Paralyzed Prey“ najdete na YouTube, obal se nachází zde, seznam písniček níže:
01. Doomsday 02. Paralyzed Prey 03. Blood Revenge 04. Fight Where You Stand 05. Order Shall Prevail 06. The Dread Pestilence 07. I Cast the First Stone 08. E.F.K. 09. Trench Tactics 10. Nuclear Superiority
>>> Norskou kapelu Susperia opouští její dosavadní zpěvák Athera. Norové také chystají své první album po šesti letech.
>>> Virgin Steele pustili do světa nové lyric video k songu „Lucifer’s Hammer“ – najdete na YouTube. píseň pochází z chystané nahrávky „Nocturnes of Hellfire & Damnation“, jež vyjde 17. června.
>>> Finský projekt Wyrd se po několika letech mlčení opětovně probouzí k životu. Lídr Narqath (známý též z Azaghal) ohlásil, že nová deska se již natáčí. Formace taktéž letos odehraje první koncert po sedmi letech. Doposud poslední album „Kalivägi“ vyšlo v roce 2009 u českých Naga Productions.
 |
| Země: Polsko Žánr: black metal Datum vydání: 27.1.2013 Label: Under the Sign of Garazel Productions Hodnocení: 9/10 Odkazy: –
|
Tak se přiznejte, kolik z vás někdy slyšelo o kapele Cultes des Ghoules… no, moc vás tedy není, ale to vůbec nevadí, protože od toho je tu tenhle text, abyste se dozvěděli o jedné z nejlepších black metalových desek letošního roku, protože přesně tím – minimálně tedy pro mě osobně – opus s názvem “Henbane… or Sonic Compendium of the Black Arts” je.
Recept je vlastně docela jednoduchý, jak se ovšem ukáže, maximálně funkční. Ve své podstatě jde jenom o hodinu dost podzemního black metalu, navíc jen na ploše pouhých pěti písní, tudíž je asi zřejmé, že nepůjde o úplně lehce vstřebatelnou záležitost. Takhle řečeno to asi nezní jako něco, z čeho by si měl člověk okamžitě ucáknout do trenýrek, ale jakmile si “Henbane… or Sonic Compendium of the Black Arts” pustíte, už během prvního poslechu by vám mělo dojít, proč si tahle deska zaslouží hodnocení 9/10. Cultes des Ghoules totiž na albu stvořili kurevsky hutnou atmosféru, která člověka nemilosrdně pohltí a nepustí jej, dokud neodezní poslední tón. Všechny skladby jsou nacpané excelentními momenty a ohromně silnými nápady, díky nimž hodinová délka není vůbec přehnaná, ale naopak naprosto odpovídající. Když poslouchám kusy jako “The Devil Intimate”, “The Passion of a Sorceress” nebo “Vintage Black Magic” (obzvláště tahle je absolutní skvost!), tak si říkám, že to je přesně ono, přesně takhle si představuji, že by měl znít současný black metalový underground. Zničující atmosféra, okultismus, zlo, podzemí, stále čistokrevná podoba žánru bez jakýchkoliv příměsí, ale v podání, které má svůj vlastní ksicht.
“Henbane… or Sonic Compendium of the Black Arts” možná není deska, kterou zná nějak hodně lidí, není to album, o němž by se nějak zvlášť mluvilo nebo psalo, je to black metal vyloženě pro fajnšmekry. Ale to, jak moc se o téhle nahrávce (ne)mluví, nemá žádný vliv na její kvalitu, která je extrémně vysoko. Pro mě osobně Cultes des Ghoules natočili jednu z prozatím nejsilnějších věcí na poli letošního black metalu.
