Země: Finsko Žánr: atmospheric / pagan black metal Datum vydání: 14.10.2019 Label: White Wolf Productions Tracklist: 01. Hex 02. Ruins Upon Ruins 03. Natures Book Drawn in Blood 04. Seide 05. Misanthrope’s Dream 06. Pale Lake of Autumn 07. The Passage 08. Land of the Dying Sun 09. White Faces Silver Chimes Hrací doba: 53:39 Odkazy: facebook

Wyrd patří ke skupinám, jejichž tvorbu znám méně, než bych asi měl, a navíc si to u nich plně uvědomuji. Finská stálice, v jejímž čele stojí Narqath z Azaghal (i když tohle může být trochu zavádějící říkat, protože Wyrd i Azaghal pocitově mají srovnatelný věhlas), za svou historii vydala několik opravdu dobrých nahrávek. Řadový debut „Heathen“ (2001) s jednou více jak padesátiminutovou skladbou je kurva fantastický. Tuhle desku si pořád pouštím rád a s náramnou chutí. Stejně tak druhý dlouhohrající počin „Huldrafolk“ (2002) je výborný a stojí za to si jej občas připomenout.

Další tvorbu už mám ale najetou jen povrchně anebo vůbec. Doma v polici vlastním první díl dvojalba „Vargtimmen“, kompilačku „Wrath & Revenge“ se starými demosnímky a osmou desku „Kalivägi“, z níž si pamatuji především desetiminutovou „Talviyö“ s nádherným ústředním motivem. Se zbytkem už jsem docela na štíru a poslechnu si jen tak něco namátkou, což mě samotného překvapuje s ohledem na to, jak mě ty oblíbené věci z tvorby Wyrd baví. Jeden by si myslel, že alespoň nově vycházející nahrávky se budu obtěžovat sjet, nicméně třeba předešlé „Death of the Sun“ z roku 2016 jsem si dodnes neráčil pustit. Tak to prostě je. Lenost, flink a zahálka mi vždycky byly vlastní, a to takovým způsobem, že kvůli nim leckdy flákám i svoje koníčky.

Chápu však, že moje smutná existence vás asi nezajímá, nebaví anebo obojí najednou, tak se přesuňme zpátky k Wyrd. S vydáním „Hex“ jsem opět dostal náladu si tyhle Finy pustit, plus jsem také chtěl napravit křivdu, že jsme zde tuhle kapelu nikdy nerecenzovali. A když nic jiného, dle očekávání jsem si potvrdil, že jsem skutečně trochu debil, že Wyrd nemám naposlouchané více, protože „Hex“ je určitě fajn album. Určitě by bylo přehnané tvrdit, že má šanci se dotáhnout na dostřel nedostižné dvojici „Heathen“ / „Huldrafolk“, ale nepochybně se jedná o důstojnou nahrávku.

Posluchač by měl očekávat atmosférický black metal ve středním temou s výraznými a také výpravnými melodiemi a rovněž pohanskou / severskou atmosférou. Na rozdíl od hromady kvazi-pagan pičovinek, jichž se na metalové scéně stále pohybuje více, než by bylo potřeba, ačkoliv největší trend tohoto subžánru už dávno pominul, ale u Wyrd stále poznáte, že se jedná o black metal, nikoliv hloupé halekání, kde domnělé pohanství slouží jen jako generátor chytlavých motivů. U Wyrd je zvuk kytar příjemně zašpiněný a celková nálada spíš zádumčivá.

Netvrdím, že se jedná o nějaké veledílo, zbytečného nadhodnocování zase není třeba. „Hex“ je „jenom“ moc fajn album, nic většího v tom nemusíte hledat. Ačkoliv se jistým momentům podařilo vtisknout nějakou hloubku (vygradovaná pasáž „Misanthrope’s Dream“ nemá chybu; „Ruins Upon Ruins“ nebo „Natures Book Drawn in Blood“ jsou také povedené a nakonec mě dost baví i mezihry „Hex“, „The Passage“ a „White Faces Silves Chimes“), trans, jejž umí zprostředkovat poslech „Heathen“, se nachází daleko v nedohlednu. Navíc se najdou i slabší chvíle. Ústřední melodie „Seide“ je na můj vkus zbytečně rozverná a klidně bych si ten song odpustil, přestože některé riffy nechají vzpomenout na klasiky devadesátkového viking metalu. Také některé rychlejší pasáže v různých písních vyznívají trochu obyčejně a Wyrd v nich opouštějí svou osobitost.

Celkově vzato jsem ale s „Hex“ v pohodě. Vracet se docela určitě nebudu, ale myslím si, že se Wyrd na své jubilejní desáté řadovce nemají moc za co stydět a že své minulosti ostudu nedělají.