 |
|
Země: Francie Tracklist: Hrací doba: 46:07 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Na jméno Cénotaphe pravidelně narážím už nějakou dobu, přestože francouzské duo aktuálně vydalo teprve svou první dlouhohrající desku, jež nese název „Monte verità“. Obaly jejich starších neřadových nahrávek „Horizons“, „Empyrée“ a splitu se Circle of Ouroborus totiž na člověka čumí prakticky v každém větším německém blackmetalovém distru. Tedy alespoň v těch, odkud pravidelně objednávám jako Amor Fati nebo Iron Bonehead.
Musím říct, že první ukázka z „Monte verità“ (tuším, že šlo o skladbu „Aux cieux antérieurs“, ale nejsem si jistý) mě nijak zvlášť nezaujala. Přesto jsem se rozhodl dát Cénotaphe šanci, abych zjistil, jestli to teda za něco stojí, když na skupinu narážím tak často…
Cénotaphe tvoří zkušení borci, jejichž dřívější aktivity jste určitě mohli zachytit a věřím, že v některých případech i stoprocentně zachytili. Zpěvák Khaosgott se třeba podílel na Frozen Graves, jejichž bezejmenný debut z roku 2017 byl výborný. Instrumentalista Fog toho má na triku ještě víc. Z projektů, s nimiž jsem se já osobně potkal (myšleno, že jsem skutečně zkoušel poslouchat jejich muziku, ne že jsem se k nim někdy proklikal na Metal Archives), můžu zmínit Aum nebo Rêx mündi.
Především se ale oba muzikanti dříve setkali v řadách Nécropole, kde působili v rané éře demosnímků „Atavisme…“ a „Ostara“ (obě nahrávky nejspíš budete znát hlavně díky kompilaci „Nécropole“ vyšlé na značce Northern Heritage Records). Asi ne náhodou tvorba Cénotaphe dost připomíná právě Nécropole, a to nejen hudebně, ale i graficky. Docela paradoxně má ale „Monte verità“ nejblíže k „Solarité“, tedy prvnímu full-length Nécropole, na němž se ani Khaosgott, ani Fog už nepodíleli. Bohužel pro Cénotaphe – Nécropole mi z tohoto srovnání vychází výrazně lépe.
Těch podobností a asociací by se ovšem dalo nalézt mnohem více. Cénotaphe v lecčems připomenou i některé kanadské kapely à la Cantique lépreux. Chcete-li zůstat ve Francii, můžu zmínit například Véhémence, Aorlhac anebo Belenos, vzpomněl jsem si i na italské Flamen. Kdyby na mě někdo vytáhnul Departure Chandelier, taky mi to bude dávat smysl. Posluchači jakékoliv z právě jmenovaných formací mohou dát „Monte verità“ poslech, třeba vás deska zaujme více než mě.
Cénotaphe se každopádně na „Monte verità“ prezentují syrovějším melodickým black metalem; někdo by to také mohl nazývat atmospheric black metalem a osobně bych proti tomu nic neměl. Nějak mě ale jejich podání víc nudí než baví. Výrazných momentů nacházím málo, jedná se spíš o výjimky, mezi něž mohu zařadit třeba hymnický začátek „De mon promontoire astral“ nebo závěrečnou čtvrtinu téže skladby. Po většinu času ale „Monte verità“ kolem mě jen neškodně pluje kolem, aniž by mě výrazněji zaujalo. Absenci nápadů a pasáží, které by mi připadaly zajímavé, pak nedokáže vyvážit ani celková aura nahrávky, protože ani tady u mě Cénotaphe nezabodovali.
Naopak se najdou melodie, které se mi vlastně nelíbí a občas mi dokonce přijdou až moc „pohádkové“. Naštěstí jsem si jich všímal, jen když jsem se na poslech cíleně soustředil, protože většinou „Monte verità“ prohučí bez takového zájmu, že příliš nevnímám ani to horší. Ve finále se mi tedy na albu nejvíc líbí obálka, jež v našinci probudí záchvěv národní pýchy. Cénotaphe totiž použili obraz „Meditace“ z roku 1899 od českého malíře Františka Kupky (kapelu trochu „omlouvá“, že Kupka většinu života strávil právě ve Francii).
Hádám, že mnozí se mnou nebudete souhlasit, protože jsem si všiml, že hned několik z vás už v komentářích psalo, že „Monte verità“ považujete za jeden z prozatímních vrcholů black metalu letošního roku. Mě osobně ale tahle nahrávka minula velikým obloukem, a jakmile dopíšu tuhle větu a vypnu ji, už nikdy se k ní nehodlám vrátit, natožpak vracet.