Země: Francie Žánr: depressive black metal Datum vydání: 11.5.2015 Label: Avantgarde Music Tracklist: 01. Elégie 02. L’isolement 03. Acédie 04. Méditation grisâtre 05. Un immense désespoir 06. Remords posthume 07. Spleen Black Metal Odkazy: web / facebook K recenzi poskytl: Against PR

Řekl bych, že depresivní black metal patří mezi ty subžánry, jež vlastně nemají žádné vyložené lídry a vůdčí formace. Pokud by na to však přece jenom přišlo, jedněmi z mála kandidátů, kteří by na tento post mohli aspirovat, jsou zcela jistě francouzští Nocturnal Depression – a to rozhodně nejen proto, že na rozdíl od mnoha jiných DSBM formací se jim povedlo vydat víc než jednu desku, fungovat delší dobu a relativně aktivně i koncertovat.

Poslední roky však Nocturnal Depression diplomaticky řečeno nezastihly zrovna v životní formě. Během prvních šesti let svého fungovaní tihle francouzští sebevražedníci vydali čtyři alba, nicméně od roku 2010, kdy vyšlo „The Cult of Negation“, nastalo co do nové studiové tvorby ticho po pěšině. Namísto toho se Nocturnal Depression začali utápět ve vydávání dost nudných a zcela zbytečných přetočených verzí svých raných demosnímků. V roce 2011 došlo nejprve na „Suicidal Thoughts“ (původně 2004) a loni na „Near to the Stars“ (původně také 2004). A singl „L’isolement“, jejž Francouzi mezitím vydali jako návnadu na dlouho slibovanou novou desku, byl poměrně nepřesvědčivý.

Když navíc ke všemu výše zmíněnému přidám i fakt, že Nocturnal Depression nikdy nepatřili mezi skupiny, jež by měly potřebu se ve své tvorbě nějak zvlášť vyvíjet, asi nikoho moc nepřekvapí, že jsem novinku „Spleen Black Metal“, která nakonec vyšla letos na jaře, nevyhlížel s nějakou velkou nedočkavostí. Popravdě řečeno se mi do poslechu ani moc nechtělo, a když jsem placku konečně poprvé pouštěl, doufal jsem jen v to, aby se to po loňském propadáku „Near to the Stars“ dalo alespoň trochu poslouchat…

Jenže „Spleen Black Metal“… nechci říkat, že to album překvapilo, protože o překvapující nahrávku se rozhodně nejedná, ale i přesto je výsledek mnohem lepší, než jsem očekával. Co se však hudební stránky týká, bylo by bláhové doufat v nějaké změny oproti tomu, co Nocturnal Depression předváděli v minulosti. Opět se tedy jedná o krystalicky čistý depresivní black metal se vším, co k tomuto specifickému stylu patří. Střední až pomalé tempo, mrazivé melodie, trpělivě předoucí baskytara a samozřejmě i sebevražedný jekot – to vše (a nic jiného) zde najdete.

Nicméně, depresivní black metal vždy patřil spíše ke konzervativnějším žánrům a více než o překotné inovace zde šlo o atmosféru, což je přesně ten důvod, díky němuž „Spleen Black Metal“ funguje. Ačkoliv jsem to nečekal a příliš jsem tomu nevěřil, nakonec zpětně musím uznat, že jsem Nocturnal Depression příliš podcenil a odepisoval je předčasně, protože se svou novinkou Francouzi ukazují, že to v sobě ještě pořád mají a dokážou vytvořit parádní desku.

V rámci celku dokonce působí mnohonásobně lepším dojmem i skladba „L’isolement“, která je prvním regulérním kusem po vcelku povedeném „polo-intru“ „Elégie“. Samostatně na singlu se mi „L’isolement“ svého času příliš nepozdávala, avšak zde s ní nemám sebemenší problém, přestože jsem v ní žádné změny (snad vyjma trochu jiného zvuku) nezaznamenal. Následující „Acédie“ bez problému udržuje nastavenou depresivní hladinku a řekl bych, že je o kousek lepší než „L’isolement“, nicméně to skutečně nejzajímavější je stále ještě před námi.

Hlavní síla „Spleen Black Metal“ totiž tkví v jeho druhé „polovině“. Teprve od „Méditation grisâtre“ totiž začnou Nocturnal Depression tahat svá esa z rukávu a vykládat na stůl ty nejlepší nápady. Atmosféra ještě zhoustne a nepoleví až do konce desky. Kvarteto písní „Méditation grisâtre“, „Un immense désespoir“, „Remords posthume“ a především úplné finále v podobě titulní „Spleen Black Metal“ je vážně výtečně a zejména díky této části alba je dojem z nahrávky tak dobrý.

„Spleen Black Metal“ rozhodně není překvapivá desky a technicky vzato vlastně do tvorby Nocturnal Depression nepřináší zhola nic nového… když to řeknu na férovku, jde prostě jen o pár dalších skladeb s typickou žánrovou náladou. Avšak samotná atmosféra je povedená a – přesně dle názvu nahrávky – patřičně zasmušilá a právě díky ten počin funguje. Nejedná se o nějaké vyložené veledílo, ale dobré to podle mě je.

Země: Francie Žánr: black metal Datum vydání: 27.3.2014 Label: Sun & Moon Records Tracklist: 01. In the Arms of Fog 02. Near to the Stars 03. Nocte Aeterna 04. Crystal Tears 05. Lost in the Nothingness Hodnocení: 4,5/10 Odkazy: web / facebook K recenzi poskytl: Sun & Moon Records

Tuším, že jsem to tu v různých článcích a recenzích říkal už několikrát, ale jak to tak vypadá, vzhledem k aktuálnímu trendu to nejspíš ještě nejednou zopakuji. Upřímně doslova nesnáším, když nějaká skupina vezme svůj starší materiál, kompletně jej přetočí a vydá jej znovu. Docela mi to vadí i v těch případech, kdy jde třeba o jednu, dvě písničky, které v této nové podobě vyjdou jako bonus nějaké nové nahrávky, ale vzít a kompletně předělat celá alba je podle mě prasárna největšího kalibru.

Ptáte se, proč mi to tolik vadí? Těch důvodů je spousta… třeba proto, že když tu kapelu znám a mám tu desku vstřebanou a skladby pro mě mají nějaké kouzlo tak, jak jsou, vždycky mi tyhle předělávky sebe sama budou připadat jen jako chudí příbuzní originální podoby, v podstatě prostě není možné tu původní desku překonat, naopak to těm písním může jen uškodit. A i když to album z dřívějška neznám, tak přece nepotřebuji, aby to pro mě přetáčeli… když budu chtít, tak si to seženu a i po případném přetočení si stejně vždycky seženu tu původní nahrávku.

A další věc… možná to bude znít jako klišé, ale ve své podstatě opravdu platí, že každé album je do jisté míry odrazem doby svého vzniku. Ne nadarmo se říká, že například současné black metalové nahrávky již nemají onen pověstný feeling, jímž disponovaly žánrové klasiky ze začátku 90. let… ono to tak svým způsobem vážně je. A když to staré album vezmete a nahrajete jej znovu dnes, tak vcelku logicky právě tuhle unikátní dobovou atmosféru od základu zničíte a mnohdy tím i naprosto zkazíte kouzlo té hudby. O tom, že to nejsou jen tlachy a že si to nevymýšlím, svědčí bezpočet příkladů, kdy tohle nějaká skupina zkusila a originální muziku totálně pohřbila… z těch nejkřiklavějších příkladů lze jmenovat například Gorgoroth a jejich nesmírně dojebané “Under the Sign of Hell 2011” nebo šílené překopávky “Battle Hymns MMXI” a “Kings of Metal MMXIV” od Manowar.

Jistě vám došlo, že i dnes se bude bavit o nahrávce, jež vznikla před mnoha lety a nyní vychází znovu… akorát nově natočená, přearanžovaná, s novým obalem. V tomto případě jde o francouzské depresivní black metalisty Nocturnal Depression, kteří sice v letošním roce fungují teprve rovných deset let, ale v některých kruzích již pomalu platí za téměř kultovní záležitost. Já osobně je zas tak extrémně nežeru a nikdy jsem nebyl nějaký zarytý fanatik do jejich tvorby, spíš mi vždy přišli jako taková poměrně pohodová záležitost, zároveň mi ale na rozdíl od některých nijak neleželi v žaludku. Ustavičné přetáčení starých věcí by si ale odpustit mohli…

Dříve Nocturnal Depression novou hudbu dávali ven relativně rychle, ale v posledních letech s tím trochu polevili. Poslední pořádný materiál v podobě desky “The Cult of Negation” vyšel už před čtyřmi lety a od té doby kapela svou tvorbu rozmělňuje v pár splitech a jednom sice poslouchatelném, ale jinak nijak zvláštním minialbu “L’Isolement” z loňského roku. A do toho ještě nějakým způsobem přišli na to, že by byl nejspíš super nápad začít znovu přehrávat a vydávat svá stará dema… v roce 2011 se takhle objevilo “Suicidal Thoughts” a nyní se dostalo na druhý demosnímek “Near to the Stars”… ani bych se nedivil, kdyby v budoucnu do rodiny přibyly i další demonahrávky “Soundtrack for a Suicide” a “Fuck Off Parisian Black Metal Scene”…

Přistupme už ale konečně k “Near to the Stars”. Snad jediná opravdu zajímavá věc na tomhle počinu je to, že jde o jednu z posledních záležitostí, které s Nocturnal Depression ještě spáchal někdejší tahoun Herr Suizid, jenž před dvěma lety formaci opustil. Jinak… já vám nevím. Naštěstí se nejedná o tak mocný fail, jako tomu bylo ve dvou výše zmiňovaných příkladech u Gorgoroth a Manowar, ale stejně pořád nevidím důvod, proč bych to měl chtít poslouchat znovu, když už to kdysi jednou vyšlo, radši bych konečně viděl už delší dobu slibovanou novou řadovku.

Což o to, “Near to the Stars” se určitě poslouchat dát a sám o sobě to špatný materiál není. Navíc – to jen tak na okraj a pro zajímavost – je na něm docela dobře slyšet, že se za těch deset let Nocturnal Depression ve své tvorbě posunuli jen minimálně (v porovnání třeba s loňským “L’Isolement”). Kdo někdy tyhle francouzské sebevražedníky slyšel, tak mu jistě nemusím povídat, jak to zní… pomalé tempo, klasické kytarové melodie, které jsou pro depresivní black metal tolik charakteristické, přidušený black metalový řev, spíše melancholičtější a smutnější atmosféra (mně to prostě depresivní nepřijde… depresivní jsou tak Stalaggh nebo Gulaggh, ne tohle). Celkově tu máme dva solidní songy (“Near to the Stars” a “Crystal Tears”), dva jakž takž poslouchatelné, ale nijak zvláštní (“In the Arms of Fog”, “Nocte Aeterna”), a jeden vyloženě blbý (“Lost in the Nothingness”), v němž to opravdu těžce skřípe.

Jestli bylo smyslem vytvořit jen poslouchatelnou záležitost, pak dejme tomu, poslouchat se to dá, ačkoliv třeba já osobně to z již výše zmiňovaných důvodů poslouchat nechci. Jestli ovšem mělo být smyslem nového “Near to the Stars” vytvořit záležitost, jež má smysl, tak to u mě tedy nesplněno… už jen z čistého principu, když ve své podstatě nejde o nic jiného než recyklování toho, co Nocturnal Depression již jednou řekli před deseti lety. A to prostě dle mého skromného názoru není cesta, po níž by jakákoliv hudební skupina měla jít…

Země: Francie Žánr: depressive black metal Datum vydání: 28.11.2013 Label: Avantgarde Music Tracklist: 01. L’Isolement 02. Beskidt og forladt 03. Disheartenment / Love’s Burial Ground [Forgotten Tomb cover; bonus] 04. Seven Tears Are Flowing into the River [Nargaroth cover; bonus] Hodnocení: 6/10 Odkazy: web / facebook K recenzi poskytl: Avantgarde Music

S hodně velkou nadsázkou by se skoro dalo říct, že francouzští Nocturnal Depression, kteří se už jen dle svého názvu opravdu nevěnují zrovna veselé hudební produkci, jsou kapelou jednoho songu, a sice kultovního dvacetiminutového kusu “Nostalgia”, který je suverénně nejznámější písní skupiny, existuje v mnoha verzích a debutové album “Nostalgia – Fragments of a Broken Past”, na němž se skladba objevila, je mnohými dodnes považováno za nejlepší počin Nocturnal Depression, který zbytek diskografie převyšuje obrovským rozdílem. Přesto i následující desky podle mě nenabízí zrovna špatný poslech v rámci specifického stylu kapely. Ta poslední deska se jmenovala “The Cult of Negation” a vyšla v září 2010, ale od té doby ohledně nového materiálu nic moc. Nocturnal Depression jen koncertovali, přetočili svůj úplně první demosnímek “Suicidal Thoughts” a podíleli se na jednom splitu.

Až koncem listopadu loňského roku Nocturnal Depression přišli s prvními novými skladbami od “The Cult of Negation”, byť se nedá tvrdit, že se Francouzi s tou náloží materiálu zrovna přetrhli. Počin s názvem “L’Isolement” je totiž pouze krátkým minilabem, které by (snad) mělo být předzvěstí další dlouhohrající nahrávky. Náplní EP, které vyšlo striktně jen na 7” vinylu, jsou totiž jen dvě regulérní skladby “L’Isolement” a “Beskidt og forladt”. Prvních 100 kusů “L’Isolement” je pak vybaveno ještě bonusovým CD diskem, na němž se nacházejí dvě předělávky – tou první je medley ze songů “Disheartenment” a “Love’s Burial Ground” od italských Forgotten Tomb a tou druhou je “Seven Tears Are Flowing into the River” od kultovního black metalového projektu Nargaroth z Německa.

Co se týče obou vlastních skladeb Nocturnal Depression, ve své podstatě o nich ani není moc co psát. Kdo někdy slyšel cokoliv z předcházející tvorby těchto francouzských vyznavačů deprese, ten si zcela jistě dokáže představit, jak ty songy znějí, protože se naprosto přesně nesou v typickém stylu kapely, který je už dávno daný, definovaný a vytyčený. Pro ty z vás, kteří jste s předcházejícími počiny Nocturnal Depression neměli tu čest, by se asi slušelo dodat, že to znamená jasnou depressive black metalovou produkci a sound, které jsou pro tento subžánr doslova charakteristické a využívá jich snad každá skupina, povětšinou hodně pomalé tempo, jež se také ve velkém procentu hrací doby nese v dost monotónním duchu, a to v pozadí doplněné o nějakou pomalou melodii. To je ostatně také jedno z poznávacích znamení Nocturnal Depression, že ten jejich depresivní black metal není pouze o pomalém tempu, pomalých riffech a uječeném vokálu, ale nechybí mu sem tam ani nějaké melodie.

I co do kvality se obě písně nesou ve standardu Nocturnal Depression a z celé tvorby nijak zvlášť nevyčnívají ani směrem nahoru, ani směrem dolů. Nechci tvrdit, že by se Francouzi vyloženě opakovali a jen nahráli mírně obměněnou variaci na to, co již pod jejich jménem vyšlo v minulosti, protože jisté minimální rozdíly mezi jejich nahrávkami vždy byly, spíš bych řekl, že pánové jenom pokračují v trendu, který sami sobě již dříve nastolili, a také udržují nastavenou laťku. “L’Isolement” se tím pádem poslouchá docela příjemně a osobně mě nenudí, ačkoliv na druhou stranu zase nemůžu říct, že bych přišel o něco zásadního, kdyby mě toto EP minulo. Obě skladby jsou vyrovnané i mezi sebou a obě jsou v pohodě, i když o malinký chlup silnější mi přijde ta druhá, tedy “Beskidt og forladt”, s hezky předoucí baskytarovou linkou.

Co se týká bonusových coverů, začal bych tím druhým, to jest “Seven Tears Are Flowing into the River”, původně z repertoáru Nargaroth. Jedná se o vcelku standardně provedenou předělávku, Nocturnal Depression se samotnou skladbou příliš nehýbali (tedy kromě jejího výrazného zkrácení ze čtrnácti na šest minut) a jediná trochu zajímavější věc na jejich verzi je to, že muziku převedli z typického soundu Nargaroth do vlastního zvuku. Ohledně prvního coveru, jímž je dvojice “Disheartenment” a “Love’s Burial Ground” od Forgotten Tomb smíchaná do jednoho songu, nemůžu moc soudit, protože tvorbu Forgotten Tomb mám stále ještě nastudovanou spíše zběžně, ale soudě dle toho, jak verze Nocturnal Depression zní, bych tipoval, že se asi bude jednat o podobný přístup jako v případě “Seven Tears Are Flowing into the River”. Nicméně musím říct, že “Disheartenment / Love’s Burial Ground” mi z celého “L’Isolement” přijde jednoznačně nejméně záživnou položkou.

“L’Isolement” je ve výsledku poměrně slušné EP, a pokud si jej poslechnete, proč ne – není-li vám tento styl cizí, nejspíš by vás to mělo docela i bavit. Zároveň se ovšem nejedná o nic zásadního, co byste vyloženě museli slyšet, a když se na to vybodnete, rozhodně bez znalosti “L’Isolement” můžete bez problémů žít. Poslechem nic nezkazíte, ale buďme upřímní, existuje spousta hudby, jež si ten čas zaslouží víc, a to i v rámci žánru a dokonce i v rámci diskografie samotných Nocturnal Depression. Smysl “L’Isolement” vidím spíš v tom, aby EP dalo na vědomí, že i když Nocturnal Depression vydali poslední řadovou desku před (teď už) čtyřmi lety, pořád tu jsou a pořád by se s nimi mělo počítat. Jinak jde o kousek, který by si asi měli pořídit opravdu jenom vyložení fandové těchto Francouzů.