Nová deska německých blackmetalistů Nocte Obducta vyjde 23. října u Supreme Chaos Records a nabídne 7 nových skladeb. „Irrlycht“ představuje krátký trailer.
Archiv štítku: Nocte Obducta
Nocte Obducta – Totholz (Ein Raunen aus dem Klammwald)
 |
|
Země: Německo Tracklist: Hrací doba: 41:41 K recenzi poskytl:
|
Nocte Obducta se tentokrát nijak nezdržovali a se svým novým albem přicházejí dost krátce po svém předchozím počinu. Neuběhl ani rok od vydání loňského „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“, když už šla do světa nová nahrávka s názvem „Totholz (Ein Raunen aus dem Klammwald)“. Desky s ročním odstupem byla praxe, jakou Nocte Obducta hojně pěstovali v začátcích své kariéry, tedy na přelomu minulého a současného tisíciletí, ale v posledních letech od ní opustili a dopřávali si dva až tři (to častěji) roky odstupu.
Abychom ihned věděli, na čem jsme, rovnou prozradím, že „Totholz (Ein Raunen aus dem Klammwald)“ mi nepřijde tak dobré jako „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“, o ještě předchozím majstrštyku „Umbriel (Das Schweigen zwischen den Sternen)“ ani nemluvě. Nicméně by bylo zbrklé tvrdit, že je propad způsoben kratším časovým rozestupem, poněvadž takhle ta implikace vůbec nemusí stát. Ono totiž neplatí, že by se „Totholz (Ein Raunen aus dem Klammwald)“ pokoušelo o něco podobného jako poslední dvě alba, akorát to dělalo o třídu hůř; novinka se spíš vydává trochu jiným směrem, který mi ovšem nepřipadá ani zdaleka tak lákavý.
Působí to na mě, jako kdyby si Nocte Obducta na „Totholz (Ein Raunen aus dem Klammwald)“ chtěli odpočinout od četných avantgardních tendencí a zahrát to zase jednou jednodušeji a přímočařeji… jednoduše to udělat víc black metal. Ten sice samozřejmě ve své tvorbě nikdy úplně neopustili a stejně tak ani na letošním albu nezařadili zpátečku do standardního black metalu, v němž by se nenacházel žádný prostor pro přidanou hodnotu nebo nadstavbu. Přesto je ta větší přímočarost znatelná. Tentokrát už se neobjeví žádné mňamky jako psychedelicky rockové pasáže jako na předchozí nahrávce.
„Totholz (Ein Raunen aus dem Klammwald)“ otvírá asi nejslabší song desky. Instrumentální „Innsmouth Hotel“ se mi popravdě řečeno dost rychle ohrála, a dokonce došlo i na poslechy, kdy jsem ji s klidem přeskočil a začal až s druhou „Die Kirche der wachenden Kinder“. Ta není špatná, ale nějak mám pocit, jako kdyby zde Nocte Obducta hráli svůj pohodlný standard a nedokázali přijít s ničím, co by posluchače usadilo. To samé lze ostatně říct i o „Trollgott“, „Totholz“ nebo „Liebster“. Všechny se sice poslouchají docela v pohodě, sem tam se objeví povedený motiv či dobrý riff, opodál naopak přijde slabší riff, dohromady prostě jen taková normálka. Přinejmenším na poměry Nocte Obducta. Z obecného hlediska se možná nejedná o žádný průser, ale to není úplně přesvědčivá útěcha. „Ein stählernes Lied“ střídá snad nejagresivnější pasáže alba s docela hravými momenty, ale opět – první kategorie bohužel převažuje a posluchač si nic zásadního neodnese.
Naděje jsem upínal alespoň k finální kompozici „Wiedergänger Blues“, jež svou délkou přesahuje čtvrthodinu čistého času. Ta už se naštěstí nese v progresivnějším duchu a nabízí dlouhé poklidné pasáže, snaží se i o gradaci a především ve vypjatém závěru se jí to i daří. Obecně druhá půle skladby se docela povedla, ale naopak metalová pasáž ve středu spíš potvrzuje, že si Nocte Obducta na „Totholz (Ein Raunen aus dem Klammwald)“ vybírají slabší chvilku. Přesto je závěrečná píseň tím nejzajímavějším, co počin nabízí.
Nechci tvrdit, že je „Totholz (Ein Raunen aus dem Klammwald)“ silně nepovedené album, protože takové tvrzení by bylo příliš příkré. Na druhou stranu, jistou míru zklamání z novinky cítím. Deska je víceméně v pohodě, ale od jména formátu Nocte Obducta člověk očekává o trochu víc. Takhle jde o jednu z těch nahrávek, která v početné diskografii skupiny zapadne.
Nocte Obducta: nový song
Nocte Obducta zveřejnili skladbu ze svého nadcházejícího alba „Totholz (Ein Raunen aus dem Klammwald)“, které vyjde 26. května. „Trollgott“ poslouchejte v přehrávači.
Redakční eintopf – květen 2017
 |
| Nejočekávanější deska měsíce: The Ruins of Beverast – Exuvia |
|
H.: Kaša: Zajus: Skvrn: Onotius: Metacyclosynchrotron: Cnuk:
|
H.:
V květnu mě zas tolik věcí nerajcuje, takže není žádný problém najít útočiště u The Ruins of Beverast. Mluvit o působivosti téhle atmosférické lahůdky z Německa je skoro plýtvání slovy, protože to všichni s dobrým vkusem už dávno vědí. Obal novinky „Exuvia“ mi sice připadá mírně dementní, ale po hudební stránce očekávám další monument, a jestli to tak nebude, budu hodně, hodně zklamán.
Povinností bude taktéž novinka „Lust for Life“ od Lany Del Rey. Musím se přiznat, že první dva singly mi nijak zvlášť neučarovaly, ale flintu do žita neházím. Však i v případě minulého „Honeymoon“ jsem si z prvních ukázek na zadek nesednul a vše do sebe zapadlo až v rámci celku. Pořád věřím (a doufám), že „Lust for Life“ bude ve finále moc příjemná záležitost, která opětovně potvrdí, že Lana je bohyně.
Na sklonku měsíce nehodlám minout ani druhé album kosmických průzkumníků Progenie terrestre pura. Debut „U.M.A.“ byl výborný, ale až následující elektronické EP „Asteroidi“ bylo bez přehánění fenomenální. Novinka „oltreLuna“ se jistě vrátí zpět k blackmetalovému zvuku, ale i tak doufám, že Italové nezklamou a poskytnou další působivou dávku sci-fi atmosfér. Obálka je stejně jako na prvotině ohromně lákává, snad taková bude i hudba.
Kaša:
Když jedna z největších doomových senzací této dekády ohlásila na květen novinkovou placku, bylo mi hned jasné, že v měsíčním eintopfu se na ni za žádných okolností nemůžu vykváknout. Severští Avatarium se totiž na svých prvních dvou albech blýskli v opravdu dobrém světle a nemám důvod pochybovat o tom, že by to do třetice nemělo být stejné. Parta kolem Leifa Edlinga a podmanivé Jennie-Ann Smith si během krátké doby vybudovala solidní fanouškovskou základnu a hlavním důvodem je samozřejmě kvalitní přísun hudby v dosud pravidelných intervalech. Pevně věřím, že „Hurricanes and Halos“ naváže na ceněné předchůdce a na svém třetím opusu přinesou Avatarium minimálně stejně kvalitní přísun trýznivých riffů dokořeněných poctivou rockovou atmosférou
Sice jsem si říkal, že na tomto místě uvedu pouze švédské Avatarium, ale nemůžu si pomoct a musím vzpomenout ještě polské Hate. Na jejich novinku jsem vcelku zvědavý z jednoho prostého důvodu. Předchůdce „Crusade: Zero“ byl velmi silný a tak nějak doufám, že nakopnul Hate k lepším zítřkům, na které bych si v jejich podání velmi rád zvyknul. No, uvidíme. První singl „Asuric Being“ splnil přesně svůj účel a na „Tremendum“ jsem díky němu zdravě natěšený.
Zajus:
Květen je po dlouhé době prvním měsícem, kdy dokáži stěží zaplnit všechna místa redakčního eintopfu, neboť nabídka je tentokrát velmi slabá. Jedničku mám však jasnou – islandské Sólstafir jsem sice poprvé poznal s jejich tři roky starým počinem „Ótta“, ovšem i tak krátká doba stačila, aby se mi vryli mnoha nádhernými momenty hluboko do paměti. Vzhledem k vytrvalosti, s jakou Sólstafir vydávají jedno povedené album za druhým, tak považuji „Berdreyminn“ za sázku na jistotu. To s druhým místem si zdaleka tak jistý nejsem. Nové Linkin Park si poslechnu už jen z povinnosti, neboť se na mé hudebně-posluchačské pouti jen málokterá kapela zapsala tak výrazně, byť v případě Linkin Park mluvíme již o vzdálené minulosti. Na rozdíl od mnohých jsem přesvědčen, že Američané dosud nevydali vyloženě průserovou desku, a pokud se jim tuto (ne zrovna úctyhodnou) formu podaří přenést i na „One More Light“, budu plně spokojený. To v případě Lany Del Rey jsem spíše nováčkem, který před dvěma lety ochutnal sladké plody jejího „Honeymoon“ a napjatě čeká, zda letošní „Lust for Life“ vysoko nastavenou laťku dodrží. Ovšem vzhledem k tomu, že všechna tato alba vyjdou až v druhé polovině měsíce, si budu muset hlavně dlouho počkat.
Skvrn:
Jestliže koncertní fazóna jara neuvadá, studiově mi nebude dvakrát hej. Pár desek k průzkumu se sice najde, ale nakonec kdy ne, že? Zmínku zasluhující jména jsem si ve finále nachystal dvě. To první je zámořské, opředené bezpočtem otazníků a absencí jistot. U zpravidla novátorského rocku Oxbow to ale mějme za jediné správné. Výtečný koncert v pražském Futuru možná odhalil některé z indicií – asi se bude dost zpívat, ale zároveň taky mást –, konkrétní záchytné body mi ovšem nadále chybí. Krom Oxbow nesmím opomenout ani shoegazovou legendu Slowdive. Třebaže její eponymní návrat utekl ven až příliš brzy, bez zmínky takovéhoto studiového comebacku (22 let!) by nešlo brát květnovou pozvánku k poslechu za kompletní.
Onotius:
Ještě jsem nestihl ani pořádně zpracovat jednohubku „Takitum Tootem!“ z loňského prosince a už na nás přichystali další, tentokrát již dlouhohrající desku „Exuvia“. Mluvím samozřejmě mistrech ponuré atmosféry The Ruins of Beverast. A v blackmetalové linii bude pokračovat i zbytek mého žebříčku. Jednak na nás totiž vyrukují norští Dødsengel s plackou nesoucí název „Interequinox“ a posléze dají průchod svým okultním choutkám též řečtí Acherontas se svou „Amarta अमर्त (Formulas of Reptilian Unification Part II)“. Očekávám měsíc plný zlověstných melodií, krutých riffů a mrazivé atmosféry. Snad nebudu zklamán.
Metacyclosynchrotron:
Lákavých desek je poslední dobou tolik, že už prostě nestíhám je pořádně naposlouchávat. Jak se tak dívám na různé výčty nadcházejících alb, tak květen nevypadá nijak ultra nadupaně, ale pár těžkých vah, kterým svou pozornost budu muset věnovat stůj co stůj, se najde. Například novým The Ruins of Beverast. Epko „Takitum Tootem!“ jsem ignoroval, vypuštěnou ukázku prozatím taky, čekám totiž na plnou věc. Z dosavadních reakcí mě napadlo, zda se Meilenwald nerozhodl posunout zase trochu jinam, což bych klidně uvítal, i kdyby to mělo znamenat, že mě deska nebude bavit. Za (mimo jiné) „Rain Upon the Impure“ jsem takovým dlužníkem, že si do budoucna může nahrávat klidně i záchodový grind a já mu to nebudu mít za zlé. Jako „nesvatou povinnost“ bych označil i chystané Dødsengel. Na rozdíl od „Exuvia“ začínám novou nahrávku „Interequinox“ již naposlouchávat a prozatím to vypadá, že nezemské geniality dřívějších desek „Imperator“ a „Mirium Occultum“ dosaženo není. Jedním dechem ale dodávám, že Norové rozhodně nevyprodukovali povrchní škvár, takže na závěry je ještě brzo. Tímto hlásím konec. Květen má v zásobě zajímavých titulů mnohem více, ale již nic, co bych potřeboval slyšet opravdu nutně.
Cnuk:
Jedničkou květnového vydání eintopfu jsou pro mě rozhodně harcovníci Full of Hell. Naposledy o sobě dali vědět koncem minulého roku singlovým splitkem s Nails. Z nového videoklipu k titulní skladbě „Trumpeting Ecstasy“ jsou však slyšet doznívající vlivy soundu nabraného ze splitka s kapelou The Body. Tahle kolaborace, rovněž z minulého roku, je také jejich posledním řadovým počinem. Američanům se zřejmě zalíbilo noisové až dronové vyznění, které v kombinaci s jejich řízným powerviolence nebylo vůbec špatné. Uvidíme, kam si dovolili svoji tvorbu posunout tentokrát.
Druhou a také poslední příčkou je album „Black Laden Crown“ od skupiny Danzig. Asi není potřeba blíže představovat, o co či koho se jedná. Sedm let stará placka „Deth Red Sabaoth“ vyšvihla Danziga zpět do širšího povědomí a nutno konstatovat, že to byl překvapivě vyvedený materiál. Od té doby stihl vydat pouze cover album „Skeletons“, které mě upřímně moc nezajímalo. Jestliže půjde novinka ve šlépějích poslední řadovky, je jasné, že bude převládat spokojenost. V jádru kapely se nezměnilo nic, avšak ve studiu se na skladbách podíleli hned čtyři bubeníci. Nevím, co bylo důvodem, ale může to být zajímavé na poslech. Nejedná se totiž o žádné neznámé žoldáky, nýbrž jména Joey Castillo, Johnny Kelly, Karl Rosqvist a Dirk Verbeuren.
Nocte Obducta: info o albu
Nová deska Nocte Obducta přijde jen necelý rok po minulém „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“. Novinka s názvem „Totholz (Ein Raunen aus dem Klammwald)“ bude k mání již 26. května. Obal následuje:
Nocte Obducta – Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)
 |
|
Země: Německo Tracklist: Hrací doba: 62:56
|
Německý black metal často bývá považován za poněkud méněcenný vůči žánrovým školám z jiných evropských zemí. A rozhodně je taky pravda, že se zde nachází množství ultimátních sraček, jejichž kýčovité pejgn melodie mají snad původ ve všeobecně známém zalíbení německého lidu v kýči. Nicméně podprůměr lze nalézt a odsuzovat šmahem všechny blackmetalové kapely z Německa je poněkud krátkozraké; není problém najít spousty příkladů toho, že i Němci dokážou kutat setsakra kvalitní černý kov. Jedním z těchto příkladů může dozajista být i Nocte Obducta, byť je pravda, že není typickou žánrovkou drtící syrové riffy s pověstným blastbeatem v pozadí. Jste-li ovšem příznivci blackmetalové avantgardy, pak tohle jméno za pozornost rozhodně stojí – tedy pokud jej ještě neznáte.
Nocte Obducta se co do vydavatelské činnosti nikdy moc neflákali. Však od roku 1999, kdy se objevil debut „Lethe – Gottverreckte Finsternis“, nastřádali pěknou řádku desek, z nichž prozatím všechny, jaké jsem slyšel, si udržují velmi dobrou laťku. Letošní novinka „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“ je rovnou jubilejní desátá dlouhohrající, a to i navzdory skutečnosti, že Nocte Obducta stihli i čtyřletou pauzu ve fungování (během té však velká část současné sestava dala dohromady pokračování Dinner auf Uranos, po jehož hlavičkou rovněž jedno album vyšlo).
Tím jsem chtěl říct hlavně to, že „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“ rozhodně mělo na co navazovat. Obzvláště v momentě, když minulá řadovka „Umbriel (Das Schweigen zwischen den Sternen)“ byla fantastická. Musím říct, že mi hned na první pohled u novinky moc nesedla obálka. Což o to, zrovna tahle skupina měla přebaly alb vždycky docela prapodivné, ale zrovna posledně byl artwork vážně super. Sci-fi ladění u „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“ mě docela překvapilo, byť mu nelze upírat vcelku zajímavý styl a několik pěkných detailů. Nicméně po poslechu samotného materiálu lze tvrdit, že ten obal vlastně smysl relativně dává.
Důvod je vcelku jednoduchý – ještě nikdy jsem u Nocte Obducta neměl pocit, že bych místy poslouchal psychedelický rock. Jistěže, i třeba na „Umbriel (Das Schweigen zwischen den Sternen)“ byly momenty, u nichž by to s přivřenýma očima šlo tvrdit. V případě „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“ však v některých hraje skutečně čistý psychedelic rock / space rock… což je vlastně strašně super! Jak vidno, formaci to v téhle poloze dost sluší, zní to uvěřitelně a je to setsakra poutavé. Dokonce bych si i dovolil postesknout, že je trochu škoda, že tam takových věcí není ještě víc. Ale lepší než drátem do oka, takže si lze užít takové parády jako „Am Ende des Sommers“ s pečlivě budovanou a gradovanou první půlí a skvělou minimalistickou druhou částí. Sem tam se podobné vlivy objevují i v dalších průběhy desky, ale právě v úvodní skladbě je to nejpatrnější – co si budeme povídat, jakožto první věc je taky okamžitě na ráně.
Nocte Obducta se nikdy nebáli ani dlouhých kompozic. Z tohoto ohledu z alba nápadně vyčuhuje šestá „polo-titulní“ „Desîhra Mogontiacum“, jejíž hrací doba se vyšplhala na celých 19 minut. Opět je znát, že Němci tenhle druh písní rozhodně umí a nachází se zde množství skvělých nápadů, ale abych si trochu rýpnul – nezdá se mi, že by „Desîhra Mogontiacum“ z nahrávky tak brutálně vyčuhovala i svou kvalitou, jako tomu bylo třeba u „Dinner auf Uranos“ a „Leere“ na „Umbriel (Das Schweigen zwischen den Sternen)“. Nechápejte mě zle – stále se jedná o výživných 19 minut, jejichž poslech nenudí. Jen říkám, že kdybych měl volit vrcholy „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“, ukázal bych jinam. Třeba na jmenovanou „Am Ende des Sommers“ nebo na „Ein Ouzo auf den Nordwind“, jejíž rozjezd prostě nemá chybu.
Stěžejní je však samozřejmě fakt, že „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“ dokáže bavit po celou svou délku, která stejně jako posledně s přehledem přešvihla hodinovou hranici. Výtečné momenty se nachází i v dalších „regulérních“ kusech jako „Glückliche Kinder“ (povedená střední pasáž), „Die Pfähler“ (epické záchvěvy jsou senzační) nebo finální „Im Dunst am ewigen Grab der Sonne“ (hezky gradované kytarové sólo). Konzistentnost počinu naštěstí netříští ani množství velmi krátkých songů, ať už jde o na poměry alba agresivní vypalovačky „Löschkommando Walpurgisnacht“ a „Am Waldrand“ nebo minimalistickou „Lethe, Stein und See – Teil I“ případně její variabilnější sestřičku „Lethe, Stein und See – Teil II“.
Každopádně, „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“ je v konečném důsledku jednoznačně povedená deska s několika vysoce vymazlenými momenty. Když dojde na lámání chleba, tak se rozhodně nejedná o tu nejlepší položku v diskografii Nocte Obducta, jen v porovnání posledních dvou alb bych bez většího zaváhání zvedl ruku pro „Umbriel (Das Schweigen zwischen den Sternen)“. Přesto je „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“ nahrávkou, jež s přehledem dostává standardu Nocte Obducta, což taky není málo. Stojí za slyšení? Myslím, že ano. Tajně jsem ovšem doufal, že by mohlo jít o jednoho z černých koňů, jenž by případně dokázal promluvit do pořadí nejlepších nahrávek roku, ale na takovou laťku zas „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“ nemá, to si povězme upřímně.
Redakční eintopf #91 – červenec 2016
 |
| Nejočekávanější album měsíce: –
|
|
H.: Kaša: Atreides: Skvrn: Onotius: Metacyclosynchrotron:
|
Do nového měsíce startujeme s o trochu chudší redakcí, jelikož naše řady po šesti letech opustil kolega nK_!, který byl hned po mně (snad není třeba říkat, který kokot tyhle úvodníky píše, haha!) nejdéle působícím redaktorem. Tak či onak, od nynějška jedeme v šesti lidech…
Červencový eintopf je ovšem zajímavý ještě v jedné věci. Vůbec poprvé od doby, kdy jsme podobu této rubriky proměnili do jejího současného stavu, se stalo, že nemáme album měsíce. Tentokrát se totiž nikdo s nikým neshodl na jakémkoliv albu a každý redaktor volil něco úplně jiného. Ale to už jsou holt nevýhody okurkových sezón. Něco málo se však přece jenom najde, tak pojďme na věc!
H.:
Za normálních okolností bych volil relativně lehce – s dost velkou pravděpodobností bych na pozici nejočekávanější desky poslal debut Neolunar, nového projektu Tamáse Kátaie z Thy Catafalque. Jenže… napsat sem nahrávku, již člověk protekčně slyšel v předstihu, to se ještě dá, ale napsat sem album, na nějž už mám venku recenzi, to už mi přijde trochu hloupé. Nicméně i přesto stojí minimálně za zmínku a připomenutí, že právě dnes, v první červnový den, „Neolunar“ oficiálně vychází, takže s poslechem neváhejte!
Naštěstí mám i přes takovouto absenci červencového favorita stále co zvolit a nutno dodat, že to není výběr jen pro výběr, aby tu prostě něco bylo. Popravdě řečeno, i úplně původně to byl o první místo docela souboj, zdali bych volil Neolunar, anebo Nocte Obducta. Avantgardní Němci si nachystali novou desku a vzhledem k tomu, že minulé „Umbriel (Das Schweigen zwischen den Sternen)“ bylo fenomenální, tak i vůči novince „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“ mám veliká očekávání. A na rovinu říkám, že pokud se nebude jednat o další lahůdku, pak budu docela zklamaný. Zvědavý ale jsem a těším se také, o tom žádná.
Kaša:
Tak tohle bude vážně krátký proces, protože po podrobném zkoumání jsem dospěl k názoru, že v červenci mě z chystaných novinek pořádně nezaujala ani jedna jediná. Nicméně, něco sem napsat musím, takže nakonec jsem se tak trochu z nouze rozhodl vypíchnout švédské deathmetalisty Centinex. Když jsem tenhle styl opravdu žral, poslouchal jej od rána do večera a sháněl stále nové a nové desky, tak „Reflections“ od této party se mi svého času dost líbilo. Ovšem od té doby uběhla už pěkná řádka let a na Centinex jsem dočista zapomněl, takže plánovaná placka „Doomsday Rituals“ je albem, které si ve výsledku poslechnu i s chutí. Mám oldschool death metal ve švédském podání pořád hodně rád, a když nad tím přemýšlím, tak jsem již relativně dlouhou dobu takto laděnou desku neslyšel, takže doufám, že mě „Doomsday Rituals“ nezklame, protože nečekám nic menšího, než přísun krvelačných riffů a chytlavých válů v rychlém tempu.
Atreides:
Pokud přinesou červencová vedra tak úmorné pusto, jaké je mezi hudebními nahrávkami, je dobře, že se mizím zchladit do ciziny. Protože abych mohl s čistým srdcem doporučit pouze jedno jméno a byl za něj ještě fakt rád, to se mi tak často nestává. Situaci nicméně zachraňují Američané Inter Arma, kteří mě smetli nějaký ten pátek nazpět v pražské Sedmičce po boku německého dua Mantar. Jejich předcházející deska „Sky Burial“ je sice docela macek, nicméně mohutnou délku vynahrazuje ještě mohutnější, osobitou hudbou plnou bahna a psychedelie. Kytarové stěny splétané z motivů zanechávající zřetelné obrazce, které člověk jen těžko vymaže z paměti. Pravda, do ípka „The Cavern“ obsahujícího jednu stejnojmennou skladbu o délce 45 minut jsem už tolik nepronikl – dost možná proto, že v daný okamžik to na mě prostě bylo trochu moc – nicméně i přesto je nová nahrávka Inter Arma rozhodně věc, která za pozornost určitě stojí, a jsem zvědavý, jak si „Paradise Gallows“ (ten název je boží!) povedou. A osobně nevěřím, že by tahle smečka mohla naservírovat něco špatného.
Skvrn:
Už teď je jisté, že se červenec zařadí k nejslabším měsícům v roce. Ani by nevadilo, že se toho během následujících dnů urodí docela málo, horší je, že v onom málu ani nelze nalézt příliš zajímavých počinů. S největšími očekáváními vyhlížím sólový debut (mimo jiné hned dvojalbum) kanadského akustického kytaristy Nathanaëla Larochetta, jinak vůdčí persóny chamber-folkových Musk Ox. Uvidíme, jakým směrem se debutová sólovka „Earth and Sky“ vydá, já hádám, že úkrok od tvorby kapely nebude velký. Pravděpodobně zůstane u inspirace přírodou, technické vytříbenosti, jen vrstevnatost zřejmě vystřídá trochu skromnější pojetí. Samozřejmě očekávám i držení kvalitativní laťky, která není nízko, ale zrovna Larochettovi po loňské desce Musk Ox nemám důvod nevěřit.
Onotius:
Červenec je z mého pohledu zatím suverénně nejslabším měsícem co se týče vycházejících desek, protože na to, abych vůbec vyhrabal dvojici alb, jsem musel vynaložit značné úsilí. Nicméně nakonec tu alespoň dvě potenciálně zajímavé nahrávky jsou. První z nich je novinka progressivemetalových Fates Warning. Jejich tři roky stará návratová „Darkness in a Different Light“ byla, co si tak pamatuju, solidní záležitost a nemám důvod, proč se netěšit na čerstvou „Theories of Flight“, která vychází hned prvního. Druhou položkou na seznamu jsou technicky deathmetaloví Revocation a jejich „Great Is Our Sin“. Nicméně ani jedna z těch desek není nic, kvůli čemu bych nemohl dospat nedočkavostí. Okurková sezóna jak vyšitá.
Metacyclosynchrotron:
Někdy zpočátku zimy jsem přemýšlel, jaké desky by rok 2016 mohl přinést a musím říct, že původní prognóza vypadala opravdu výborně. Ale první půlka roku je s přehledem za námi a já neslyšel nic nového, co by mě s mrazem v zádech přinutilo pokorně pokleknout před cizí genialitou. Mare, Ekstasis, Venenum, Sonne Adam, Negative Plane, Dark Sonority, Necros Christos, DeRais stále nejsou ani na dohled, šeptanda okolo nové hudby Deathspell Omega a Katharsis zase vyšuměla a tak bych mohl pokračovat a naříkat ještě pár řádků, možná odstavců, čímž chci samozřejmě nepřímo říct, že dnes do eintopfu nemám nic moc co psát. Ale aby se neřeklo. Tu novou verzi „Dusk… and Her Embrace“ s podtitulkem „The Original Sin“ od „knedlíků“ si poslechnu rád a možná i víc než jednou, haha. Přinejhorším budu mít záminku si nostalgicky připomenout mladá léta strávená s ranými Cradle of Filth.
Nocte Obducta: detaily o novince
Avantgardní Němci Nocte Obducta si na letošní rok nachystali novou desku s názvem „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“. Počin vyjde 7. července skrze MDD Records. Krátkou upoutávku sledujte na YouTube, obal se nachází tady, tracklist následuje:
01. Am Ende des Sommers 02. Glückliche Kinder 03. Ein Ouzo auf den Nordwind 04. Lethe, Stein und See – Teil I 05. Löschkommando Walpurgisnacht 06. Tango im Festungsgraben 07. Desîhra Mogontiacum 08. Die Pfähler 09. Am Waldrand 10. Lethe, Stein und See – Teil II 11. Im Dunst am ewigen Grab der Sonne
Nocte Obducta – Umbriel (Das Schweigen zwischen den Sternen)
 |
|
Země: Německo Žánr: avantgarde black metal Datum vydání: 8.3.2013 Label: MDD Hodnocení:
|
První pohled (H.):
Nocte Obducta je skupina, o níž mám sice už dlouhé roky ponětí, nicméně až doposud jsme se vzájemně vyhýbali, upřímně si nejsem jistý, jestli jsem kdykoliv předtím od těchto Němců slyšel byť i jen jediný tón. Ledy se podařilo prolomit až v letošním roce s aktuální novinkou “Umbriel (Das Schweigen zwischen den Sternen)” a jediné, co mohu říct, je to, že jsem vážně debil, že jsem se do muziky Nocte Obducta nepustil už dřív…
“Umbriel (Das Schweigen zwischen den Sternen)” je totiž jednoduše řečeno doslova nádherná deska. Upřímně se klidně přiznám, že nějaký zvláštní majstrštyk jsem od té nahrávky tak úplně nečekal, ale netrvalo dlouho a německá šestice si mě se svou novinkou doslova podmanila. Jen těžko se na té nahrávce hledají jakékoliv chyby… hudba je to obdivuhodně promyšlená a inteligentní, atmosféra je nesmírně silná a někdy až vysloveně pohlcující, celý počin je bez přehánění prošpikován naprosto úžasnými, někdy až skoro dech beroucími momenty. I přes značnou délku téměř 70 minut Nocte Obducta vůbec nenudí a i po velkém množství poslechů nemám sebemenší nutkání se podívat na hodinky, když to poslouchám znovu. Je úplně jedno, jestli zrovna hraje nějaká kratší skladba, nebo se skupina pustí do delšího opusu jako “Dinner auf Uranos” či “Leere”, vždy a bez výjimky se jedná skoro skvostnou kompozici.
Možná by stálo za to zmínit, že i přes onen proklamovaný avantgardní black metal vlastně Nocte Obducta na “Umbriel (Das Schweigen zwischen den Sternen)” ani příliš black metaloví nejsou, rozhodně zde nečekejte typické žánrové výrazivo. Ne, že by se ten styl v té muzice neprojevoval, ale jde spíše o pocitovou a náladovou rovinu, nikoliv formální co do výrazových prvků.
“Umbriel (Das Schweigen zwischen den Sternen)” je prostě skvělé album, s nímž už jsem strávil pěkných pár hodin velice příjemného poslechu, a něco mi říká, že jsme rozhodně ještě neskončili. To, že si nahrávku obrovsky užívám i několik měsíců po vydání, snad devítkové hodnocení ospravedlňuje dostatečně…
Druhý pohled (Ježura):
Nocte Obducta patří k těm německým kapelám, které mají společné tři věci – hrají nějakou formu black metalu, v zasvěcených kruzích mají dost velké jméno a mně se dlouho vyhýbaly nebo dosud vyhýbají. Zrovna Nocte Obducta mají to štěstí, že jsem na ně respektive na jejich novinku s pro německy nehovořící jedince dost krkolomným názvem “Umbriel (Das Schweigen zwischen den Sternen)” upřel svoji pozornost, a řeknu vám, že to pro mě byla docela fuška a trvalo mi zatraceně dlouho, než jsem se novince dostal alespoň trochu na kobylku. Nevím, jak jsou na tom ostatní desky, ale “Umbriel” je prostě zvláštní album. Zdánlivě minimalistické ale na jeho více než hodinové stopáži se toho děje hromada, místy je něžné ale jinde drásavé, konejšivě melancholické ale zároveň svým způsobem děsivé… Po všech těch měsících, co desku poslouchám, jsem se každopádně přesvědčil o jedné věci – rozhodně nejde o snadno stravitelný materiál, a i když jej člověk docela zná a slyší v něm nezpochybnitelnou kvalitu, pro plné docenění je potřeba velmi specifická nálada nebo pozměněný stav mysli.
A ještě další věc mi došla, když jsem desku nedávno poslouchal – “Umbriel” na člověka může působit dost odlišně v různých situacích. To ale svědčí o kvalitách, které v sobě tento materiál nese, a ty nemohu popřít, ani když jsem asi stále desku úplně nerozklíčoval. Proto je mi docela zatěžko hodnotit číslem a ve své současné pozici si netroufám vynést verdikt, který by odrážel jak kvalitu desky (která je zřejmá a vysoká), tak můj subjektivní dojem, který v současnosti určitě nespadá na škálu spokojenosti/nespokojenosti, ale spíše by se dal charakterizovat jako jistá posedlost. “Umbriel” mě stále dráždí. Jednou mi přináší příjemné, jindy zase dost nepříjemné, ale na každý pád silné dojmy. Je to snad vůbec poprvé, co si se mnou nějaká deska takhle hraje, a z tohoto úhlu pohledu jde tedy o naprostý klenot. Ale prostě nevím, třeba je to jen můj případ. Posuďte sami, na tohle jsem malý pán.