Země: Finsko Žánr: raw black metal Datum vydání: 28.2.2020 Label: Werewolf Records Tracklist: 01. My Journeys Under the Battlemoon 02. Thy Deviant 03. Spellbound 04. Chi No Namida 05. 0373 06. The Witch of My Heart 07. Magick Fire Hrací doba: 44:35 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Hells Headbangers

Můžete si klidně myslet, že Lauri Penttilä je debil (a věřím tomu, že si to i spousta lidí skutečně myslí), ale nedají se mu upírat dvě věci. Za prvé že jde o výraznou persónu finského black metalu. Dokonce bych si dovolil tvrdit, že právě on se svými projekty patří k tomu nejviditelnější a snad i nejposlouchanějšímu, co se v zemi tisíců jezer zrodilo, budeme-li se bavit o black metalu. No, a za druhé je to právě vášeň k syrovému ortodoxnímu podání black metalu, jejíž absenci Laurimu vyčítat nemůžete. Že to nezní jako moc ortodoxní jméno? Co takhle radši Werwolf, Graf Werwolf, Satanic Werwolf Tyrant nebo Vaërlv?

Za nejznámější Werwolfův projekt lze samozřejmě považovat Satanic Warmaster. Nebál bych se říct, že tahle formace si vydobyla kultovní status a přinejmenším na její starou tvorbu mnozí přísahají. Nedá se jim to úplně vyčítat. Desky jako „Opferblut“ nebo „Carelian Satanist Madness“ jsou vážně skvělé; třeba druhou zmiňovanou mám osobně hodně rád a myslím, že se jedná o skutečný blackmetalový majstrštyk. Není ovšem žádným tajemstvím, že Werwolf má těch projektů na kontě asi tak milion, přičemž některé z nich se nedostaly dál jak za pár krátkých nahrávek. Připomenout nicméně můžeme třeba jeho dávnou účast u dalšího velkého jména finského black metalu Horna, u nichž nařval první tři desky, anebo podíl v kapele White Death, jež před třemi lety vydala debut. Za zmínku stojí také jeho vydavatelská činnost pod značkou Werewolf Records.

The True Werwolf je jedním z mnoha projektů tohohle činorodého muzikanta, jenž zde vystupuje pod jménem Graf Werwolf. Mimochodem, zdá se to jenom mně, anebo má tenhle borec fakt seriózní fetiš na lykantropii? Jen doufám, že si po nocích doma v pelíšku nečte nějaké paranormální shifter romance s vlkodlaky, protože jestli jo a někde veřejně by se k tomu přiznal, tak už by se jeho muzika nikdy nedala poslouchat bez záchvatů smíchu.

Ale to jsme trochu odbočili – zpátky k The True Werwolf. Tenhle vedlejšák funguje už dost dlouho, jen o něco málo kratší dobu než Satanic Warmaster. Až doposud ale pod jeho hlavičkou vycházely pouze krátkohrající nahrávky. Možná se mezi nimi nachází nějaký zajímavý počin, ale v tomhle případě nemůžu sloužit, poněvadž jsem The True Werwolf až doteď ignoroval. „Devil Crisis“ – dlouho očekávaná dlouhohrající prvotina skupiny – je tedy prvním počinem The True Werwolf, jemuž jsem kdy věnoval pozornost. Tím pádem mě ani nijak nesere skutečně, že téměř polovinu alba tvoří staré tracky, které v nějaké podobě vyšly už dříve, i když předpokládám, že v odlišných verzích („My Journeys Under the Battlemoon“, „Chi No Namida“ a „0373“ se objevily na nějakých ípkách, plus „Magick Fire“ už byla ke slyšení na live albu).

Werwolfův rukopis a sound jsou jasné, takže i bez znalosti starších neřadovek The True Werwolf by „Devil Crisis“ nemělo zásadně překvapit. Hobluje se tu syrový, poměrně melodický black metal. Nic novátorského, obzvlášť jestli jste obeznámeni alespoň se zvukem Satanic Warmaster, byť musím jedním dechem dodat, že zase nejde o nemlich to samé, jemné rozdíly tu jsou. The True Werwolf se mi zdá o něco melodičtější a určitý posun v náladové rovině by se našel taky, i když hnidopich by mohl říct, že se jedná o marginální záležitost. Bohužel pro The True Werwolf, jde o dost velký rozdíl na to, aby z pomyslného srovnání vyšel jako jednoznačný vítěz Satanic Warmaster…

„Devil Crisis“ mě totiž nijak zvlášť nezaujalo, až bych dokonce řekl, že v jistých pasážích desky je to docela slabota. Možná paradoxně mi nejhůře znějí ty už dříve vydané songy. Jedna několikrát opakovaná část „My Journeys Under the Battlemoon“ mě začal srát už někdy při druhém poslechu. „Chi No Namida“ a „0373“ se mi zdají zbytečně melodické a v prvním jmenovaném případě i chytlavé. Když si odmyslíte zastřený zvuk a občasné „vichřicovité“ sypání bicích, tak ty kytary a klávesy by se daly z fleku vzít a jebnout do nějakého teplého melodic blacku pro děcka. To teda nežeru, sorry. Vrchol zhovadilosti je vidlácká hardrocková halekačka „Magick Fire“, která se jednak skoro nedá poslouchat, jedna na albu působí jako dramaturgický přešlap.

Jako nejpovedenější songy se mi jeví desetiminutovka „Thy Deviant“ a předposlední „The Witch of My Heart“, ale ani v jejich případě se nejedná o nějaký vyložený zázrak a nemůžu říct, že by byly bez výhrad. Kdyby ale jejich kvalitu drželo celé album, hned by se to poslouchalo o poznání lépe. Poslední dosud nezmíněná stopa, „Spellbound“, už je slabší a má blíž k sortě diskutované v předešlém odstavci. Alespoň ale neobsahuje žádnou pasáž, která by mě regulérně vysírala, spíš si jen neškodně prohučí okolo.

Pro „Devil Crisis“ tedy nemám moc slov chvály. Na albu mě víc věcí nebaví než baví, většina skladeb je podle mě slabá a jen dvě mi přijdou slušné. Celkově jsem na desce nenašel nic, kvůli čemu bych si ji měl zapamatovat, a co hůř – ani nic, kvůli čemu by měla stát alespoň za pár poslechů. Dost velké zklamání.