Země: USA Žánr: darkwave / electronica / rock Datum vydání: 3.3.2017 Label: Tongues of Fire / End Hits Records Tracklist: 01. Heathen Blood 02. Lusus Naturae 03. Skin 04. Desire 05. Damascus 06. Set Up 07. Anthemic Hearts 08. At War 09. Remains 10. Memento Mori 11. Until the Darkness Takes Us 12. Jettison 13. Dark Fire Hrací doba: 56:00 Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp

Boysetsfire je (post-)hardcorová stálice – hraje od roku 1994, na kontě má šest řadových desek. Nepochybuji o tom, že má tahle skupina svou fanouškovskou základnu, která asi není úplně malá. Mě osobně však Boysetsfire nikdy nezajímali. Věděl jsem, že existují, ale nikdy jsem neměl potřebu je poslouchat. Možná přicházím o něco dobrého, kdo ví, ale mám toho dost k poslouchání a tohle mě vlastně ani moc nezajímá. Z povinnosti jsem si kvůli téhle recenzi pustil něco málo na YouTube a spíš se mi jen potvrdilo, že se nejedná o záležitost pro mě.

Zdánlivě tedy ani nemám důvod, proč bych měl chtít slyšet sólovou tvorbu Nathana Graye, frontmana Boysetsfire. Vždyť většinou to tak bývá, že se na sólové věci slétnou především příznivci domovského uskupení daného muzikanta. Zpěvák se ovšem pod hlavičkou projektu Nathan Gray Collective pustil do značně odlišných hudebních vod a právě to byl do určité míry můj důvod. Do poslechu dlouhohrajícího debutu „Until the Darkness Takes Us“, jemuž předcházelo jedno EP „Nthn Gry“ z roku 2015, jsem se nepustil kvůli věhlasu Nathana Graye, nýbrž kvůli tomu, že mi slibovaná kombinace žánrů připadala zajímavá.

Jen abych uvedl věci na pravou míru a nekřivdil ostatním členům, Nathan Gray Collective není vyloženě sólový projekt, spíš řekněme „polo-sólový“. Nathan Gray je evidentně hlavním persónou formace, vždyť kapela nese i jeho jméno, ale jediným členem není. Na skladatelské činnosti se totiž podílí i Daniel E. Smith a další lidé se nacházejí v koncertní sestavě.

Každopádně, už je nejvyšší čas, abychom přistoupili k samotné hudbě. Jak jsem již předeslal, „Until the Darkness Takes Us“ nabízí poměrně zajímavý stylový koktejl, v němž se mísí zejména darkwave, electronica a rock… mnohde se říká goth rock, ale s tím už bych byl trochu opatrnější, protože podobně by šlo s klidem říkat i třeba alt rock. Ono částečně přijde i na úhel pohledu, co tam kdo chce slyšet, vždyť tak už to u těch žánrově rozkročených věcí bývá.

Důležité je spíš sdělení, že „Until the Darkness Takes Us“ nenabízí žádnou divočinu. Jedná se víc o jemnější, do určité míry snad i klidnější nebo dokonce intimnější nahrávku. Což ale dává smysl, jelikož Nathan Gray nechává skrze Nathan Gray Collective promlouvat své světonázory, takže dává smysl, že počin působí osobně. Pro zajímavost se jedná o životní filozofii, jakou byste od člověka z hardcore scény možná nečekali – zpěvák je totiž reverendem Church of Satan.

Navzdory použitým adjektivům je ale „Until the Darkness Takes Us“ stále dost variabilní a dynamická záležitost. Může to vypadat jako protimluv, ale formaci se skutečně daří střídat zmiňované žánry, od elektronických pasáží přecházet ke klenutým zpěvům, od jemnějších chvilek k napjatým momentům, aniž by výsledek přestal působit sevřeně a aniž by se to zvrhávalo v přílišnou expresivnost. Pochvalu zaslouží i výkon samotného Nathana Graye, jenž zpívat rozhodně umí a album z velké části stojí právě na něm.

Nechybí ani dobré skladatelské nápady, silné motivy. Namátkou je výborná je elektroničtější „Skin“, která se v refrénu vydává až někam k trip-hopu. Příjemně vypjatá je „Desire“, již ozvláštňuje naopak uvolněný refrén. Hodně mě baví „Set Up“ se skoro až psychedelickým nádechem, relativně ostřejší „At War“ nebo „Remains“ s minimalistickým nervózním beatem ve slokách.

Obecně vůbec nevadí, že Nathanovy pěvecké linky jsou někdy klenuté až takovým způsobem, že mají blízko popovým melodiím. Vytknul bych ovšem, že v některých momentech to Nathan Gray přehání a žene náladu do přespříliš sladkých hodnot. Často se to drží v rozumných mezích, občas hudba kráčí po hraně mezi jemností a kýčem, občas ale bohužel přepadne i na tu špatnou stranu. Při prvních posleších se mi zdálo, že se tak děje relativně zhusta, ale zanedlouho se ukáže, že v jisté míře jde o tvář alba, na niž je nutno si zvyknout. Jsou zde ale i pasáže, z nichž dojmy nevylepšil ani zvyk, ani čas. Škoda, protože se jedná o jedinou zásadní kaňku na jinak povedeném počinu.

Navzdory určitým dílčím výhradám ale „Until the Darkness Takes Us“ stále zůstává zajímavou nahrávkou, která není úplně standardní a nelze o ní tvrdit, že něco podobného uslyšíte na každém rohu. Spíše než skutečnou originalitou je toho dosaženo umně vybalancovanou kombinací žánrů a nálad, nicméně i to se počítá. Myslím, že za zkoušku to stojí, i pokud máte Boysetsfire na salámu podobně jako já, protože s domovskou formací Nathana Graye zjevně nemá „Until the Darkness Takes Us“ mnoho společného. Sympatická záležitost.