Země: Finsko Žánr: melodic death metal Datum vydání: 17.10.2011 Label: Century Media Records Tracklist: 01. Inertia 02. Through the Shadows 03. Song of the Blackest Bird 04. Only One Who Waits 05. Unsung 06. Every Hour Wounds 07. Decoherence 08. Lay the Ghost to Rest 09. Regain the Fire 10. One for Sorrow Hodnocení: Ježura – 6,5/10 H. – 5,5/10 Průměrné hodnocení: 6/10 Odkazy: web / facebook / twitter

I když melodický death metal není zrovna žánrem, který bych poslouchal dnem i nocí a měl naposlouchanou snad každou kapelu, jež se dá do téhle škatule zařadit, čas od času mě chytí taková zvláštní nálada, na kterou pomáhá právě kvalitní melo-death. A nic na tom nemění ani skutečnost, že je to v současné době žánr lehce podléhající dobovým trendům nebo se, chcete-li, vyvíjí. Při příležitosti jedné takové nálady jsem, brouzdaje po YouTube, narazil na klip “Down with the Sun” od finských Insomnium. Skladba se mi zalíbila, následoval maraton po dalších počinech této kapely a po nějaké době to skončilo přesně tam, kde to začalo – u “Down with the Sun”. Zbytek tvorby mě totiž pěkně nudil, a tak se nad Insomnium zavřely vody mého zájmu. Vidina hodnocení aktuální novinky “One for Sorrow” mi však poskytla příležitost dát kapele druhou šanci a třeba zjistit, jak jsem byl před časem bláhový…

A když už tu ta příležitost je, tak to vezmeme z gruntu a pěkně popořádku. První, co nakupujícímu padne do oka, je pochopitelně obal. A není to obal ledajaký, nýbrž mým smyslům lahodící. Co do provedení pokračuje ve stylu, kterého se drží i starší počiny Insomnium, a jeho potemnělá atmosféra napovídá, jaké nálady na nás mohou padnout při samotném poslechu. Zajímavé je, že i přes skutečnost, že se obal drží směru nastoleném jeho předchůdci, hned mě praštila do očí příbuznost s přebalem alba “Guided by Fire” od krajanů Ghost Brigade. Nemůžu si pomoct, ale oba obaly na mě mluví stejným jazykem…

Toliko k vizuálním dojmům. Než se pustím do konkrétních pozitiv a negativ zvukové části, nastíním pár obecných postřehů, kterých jsem při poslechu “One for Sorrow” nabyl. Kvalitní a čistý zvuk je dnes takřka povinností a v tomto směru nový počin Insomnium nikterak nevyčnívá z řady. Co mi ale přišlo trochu s podivem, je možná malinko utopený vokál. Těžko říct, jestli to klást za vinu hlasovým parametrům páně Niilo Sevänena, nebo záměru producenta. Při současném stavu věcí bych však ocenil nepatrně ostřejší projev, ale to už je věc osobního vkusu. O něco objektivnější je však skutečnost, že z několika pasáží slyším typické znaky melodií Amorphis, z celkové nálady a pojetí alba pak tu a tam dýchne melancholie ne nepodobná již vzpomínaným Ghost Brigade. Nemyslím si sice, že by se jednalo o jakékoli vykrádání, ale přijde mi s podivem, že celé album zní jako by skladatelé obou zmíněných kapel občas přiložili ruku k dílu, a tu skutečnost se ani nesnažily skrýt.

Ale dost náznaků a obecností, přistoupíme k hudbě v její obnaženosti. Odnikud se vynořivší a postupně gradující intro “Inertia” považuji za velice vkusný úvod. Upozaděná vokální deklamace působí vyloženě přitažlivě a na konci umlčená kytarová linka působí dojmem nataženého katapultu. Velmi sugestivní lákadlo na potenciální riffovou smršť, která by mohla následovat. Když ale pauza přejde v první regulérní skladu alba, “Through the Shadows”, začne vám v hlavě vrtat nejasný pocit, že je něco špatně. Objevit důvod nevyžaduje nijak přehnané úsilí. Skutečnost je bohužel taková, že různé, byť kvalitní dílčí prvky skladby dohromady vůbec nefungují. Výsledek vypadá tak, že se docela pěkná kytarová vyhrávka omrzí už při čtvrtém opakování a její další a další použití napříč skladbou celek dokonale sráží. Stejně tak zajímavý a zapamatovatelný riff aby člověk pohledal. Trnovou korunu tomu nasazuje navýsost unylý refrén, jenž by šel použít za vzor nevkusného použití typické finské melodiky a čistého vokálu. Být tohle problém jediné skladby, mávnu nad tím rukou, jenže ono to na větší části alba není o moc lepší. I když se tu a tam najde nějaký ten zajímavý prvek, většinou je zadupán do země přívalem ubíjející nijakosti, bezpohlavnosti a bohapusté nudy – pochopitelně tu ve větším, tu v menším měřítku. Bohužel však musím tyto atributy s definitivní platností prohlásit za společný jmenovatel velmi významné části tracklistu. Skutečnost, že většina skladeb působí, jako by byla vystavěna podle stejné šablony, okolo které se mění akorát melodie, tuto všeobjímající rozpačitost jedině podtrhuje.

Ale abychom si rozuměli, ono to není vyloženě špatné. Většina skladeb je ale prostě takovým čekáním na změnu, která nepřijde, pročež album v mých očích a hlavně uších ztrácí na přitažlivosti – většinou není co očekávat, na co se těšit, a necelá hodina tak uplyne, aniž by si toho člověk všiml. Znáte ten pocit, když si před spaním pustíte album, vnímáte sotva první dvě skladby, a probudíte se během poslední? Tak to je přesně ono. Většina alba uplyne bez jakéhokoli záchytného bodu, aniž byste si toho vůbec všimli. A i když se většinou snažím nečíst hodnocení kolegů redaktorů, tentokrát jsem udělal výjimku a zjistil, že na to H. kápnul. Tím zlem jsou nekonečné melodické vyhrávky, táhnoucí se prakticky od začátku do konce. A když vám do uší bez ustání zvoní táhlé tóny sólové kytary, otupíte. Potom zanikne i taková “Decoherence”, přičemž její obdoba na posledním albu Decapitated ode mě sklidila potlesk…

Jak už jsem výše naznačil, celé album rozhodně není až tak zavrženíhodné, jak to teď může vypadat, a několik skladeb jsem přeci jen shledal slušnými až velmi nadprůměrnými. Když pominu již vzpomenuté intro “Inertia”, mám na mysli skladbu “Only One Who Waits”, která válcuje svým refrénem, a pak především následující “Unsung”. Riff sloky je vyloženě skvělý a zbytek skladby zaostává jen decentně. Velmi příjemný je rovněž závěr, jenž působí jako taková menší skladba ve skladbě. Tady se prostě podařilo to, co jinde ne, a výsledek je vynikající. První zveřejněnou skladbu nemohla kapela vybrat lépe. Za zmínku stojí ještě slušná titulka “One for Sorrow” a sedmi a třičtvrtěminutová “Lay the Ghost to Rest”, ale to bude asi tak všechno, zbytek je z výše uvedených důvodů větší nebo menší bída, která přitom měla potenciál dopadnout daleko lépe.

Pokud jste z téhle recenze trochu zmatení, nebudu vám to mít za zlé. “One for Sorrow” je totiž skutečně podivné dílo. Dlužno podotknout, že je to skutečně škoda. Dodat skladbám nějaký průběh, asi bych musel chtě nechtě smeknout, jak bez okolků činím v případě “Unsung”. Takhle ale musím s trochu těžkým srdcem konstatovat, že mě Insomnium nepřesvědčili ani napodruhé, i když k tomu moc nechybělo. Třeba to příště bude lepší…

Další názory:

Ačkoliv jsem to slyšel už dostkrát, pořád vám tak nějak nevím, co si “One for Sorrow” myslet. A když tak o tom přemýšlím, nevím to ani o Insomnium celkově. Ne, že by jejich muzika byla špatná, to bych netvrdil v žádném případě, naprosto paralelně bych se ji však zdráhal označit i jako dobrou. Takže tedy průměr? Ani to ne, Insomnium rozhodně nehrají a neskládají jako nějaká průměrná skupina… přesto mi jejich produkce už odjakživa něčím neseděla. Snad to může být třeba tím, že chvílemi (většinou) je to na můj vkus až moc melodické (což, jak jsem si začal poslední dobou všímat, je problém nejedné finské skupiny). Nemyslím si, že bych byl nějak zaujatý vůči kytarovým melodiím, pokud jsou vkusně zakomponované a mají smysl, ale pokud je někdo cpe do úplně každého momentu (bez nadsázky), tak mě to prostě nebaví. To je kamenem úrazu i v případě “One for Sorrow”. Kapela se prostě nikdy neodváže, neozve se nějaká pořádná riffovačka, která by člověku nakopala prdel, nic; ať se děje, co se děje, vždycky pod tím musí být nějaká melodie. Ono to pořekadlo “méně je někdy více” opravdu funguje, zrovinka Insomnium by si ho určitě potřebovali zopakovat, protože to, jak zní jejich muzika na “One for Sorrow”, je na můj vkus až moc šablonovité…
H.