 |
|
Datum: 8.8.2019
|
Další den toho pro mě s výjimkou jednoho koncertu zase tolik nenabízel. Čtvrtek proto pojímám laxně a dávám jen pár vystoupení.
Tím prvním je set Krisiun. Brazilce nějak obsedantně nenajíždím, ale ten jejich specifický blast beat prostě musím dosvědčit naživo. Nevím, čím to je, ale jejich salvy šroťáků na mě působí jinak než sypačky od jakékoliv další deathmetalové kapely. Koncert začíná a já dostávám přesně to co chci. Max Kolesne trestá škopky s hroznou vervou a nepolevuje až do konce. Zbytek skupiny zdařile asistuje. Zásadní moment nastává v první polovině setu, kdy jdou po sobě „Combustion Inferno“ a „Blood of Lions“. K závěru už to pro mě trochu spadá do monotónnosti, ale to je dáno spíše tím, že s diskografií Krisiun nejsem pořádně obeznámen. Kapele jinak nejde jak technicky, tak osobnostně nic moc vytknout. I po těch letech z nich smrdí nadšení a pokora. Respekt.
Šest let zpátky jsem na svém prvním Brutal Assaultu jako ukázkový plebej zadupal Sodom. Byl jsem proto rád, že jsem si to na letošním ročníku mohl vynahradit. A náhrada to byla kurevská. Angelripper s obnovenou sestavou po svých bocích to do lidí valil nekompromisně a bez zbytečných chujovin kolem. Odezva byla přímo úměrná ryzosti vstoupení. V kotli se to mlátilo hlava nehlava, circle pit se nezastavoval. I já jsem zandal jeden crowdsurf. Dav to miloval, fanaticky vracel texty a halekal do rytmů středně rychlých pasáží. Bylo totiž do čeho. Sodom vsadili převážně na osvědčené kusy. Potěšil zejména „Blasphemer“, „Outbreak of Evil“, „Tired and Red“ a „Agent Orange“. Zvuk naprosto v pořádku (někdo kydal, že to bylo potichu, ale za mě, alespoň v tomto případě, lepší tišší a preciznější sound než přestřelená sonická koule). Čtvrtek se v pevnosti nesl převážně v duchu thrashe a Sodom hodili laťku hodně vysoko. Na Testament i Anthrax jsem se vysral. Dost by mě však zajímalo, zda se setu Sodom dokázali vyrovnat. Čistá práce. Bombenhagel!
Pokud bych měl z rosteru vybrat jednu kapelu, na kterou jsem byl letos nejzvědavější, byli by to rozhodně Daughters. Deska „You Don’t Get What You Want“ oprávněně sklidila hromadu pozitivních recenzí a mě zajímalo, jak tenhle idiosynkratický chaos bude fungovat naživo. Kapela se pomalu a potichu umísťuje na svá místa a po stoickém odklepání do publika na pálí manickou „The Reason They Hate Me“. Asi nejčistší noiserocková věc z desky nastoluje energii, kterou Daughters postupně burcují do totálního extrému. Vše zni bezchybně. Při klidnějších částech lze identifikovat i jemnější praštění do hajtky, při pasážích se stěnami hluku hudba příjemně tlačí do země. To je zdařile uvedeno do kontrastu při skladbě „Less Sex“, ve které hučící změť nástrojů střídá noirová linka, do které popěvuje Alexis Marshall. Frontman celé vystoupení posouvá svou přítomností ještě o kousek výš. Rozjebává si čelo mikrofonem, přiškrcuje se šňůrou, mlátí se řemenem, a když se zrovna těmhle masochistickým ventilům neoddává, odeřvává koncert z rukou publika.
Potěšilo i to, že Daughters poskládali setlist čistě z materiálu z nové desky, kterou mám zevrubně najetou. Kapele se daří i komplexnější kusy přehrát dokonale. Při houpavé „Satan in the Wait“ vzpomínám na koncert Swans, které jsem dosvědčil pár let zpátky na stejném pódium. Obě vystoupení byla podobně strhující. Rozdíl byl možná v tom, že zatímco Swans svými hudebními kolosy posílali můj mozek někde do transcendentna, Daughters spíše permanentně stupňovali vypjatost. Vše vyeskalovalo ke stropu v závěru finální „Ocean Song“, při které se pod náporem hudební anarchie klátili samotní členové kapely. Daughters v poslední době oplývá masivní hype a já musím říct, že oprávněně. Moc rád bych si tohle někdy zopakoval v klubu a v delší podobě. Bezpochyby adept na nejlepší koncert letošního ročníku.
Nestává se často, že by mě kolonka s žánrem zajímala více než jméno vystupujícího interpreta. V případě Minkz se to stalo. Slovenský DJ má v ambient lounge rozjet set sestávající z industriálního techna, na kterém si v poslední době celkem ujíždím. Neváhám tedy a nabíhám do první řady. Netrvá to dlouho a Minkz s přehledem mění prostor s pohodlnými gauči na rave jako ze začátku prvního „Bladea“. Lidi se nechávají dobrovolně posílat do transu. Ženské lezou na pódium, sundávají trika a předvádějí lascivní taneční kreace. Minkz do lidí nelítostně pumpuje téměř neutuchající temné pulzní rytmy bezmála hodinu. Na můj vkus to sice mohlo být ještě trochu skeletálnější a přímočařejší, ale nestěžuji si. Můžu být vůbec rád, že někdo s tímhle nápadem na Brutal Assaultu přišel. Do budoucna bych podobných výstřelků klidně uvítal i více.
Večer se chýlí ke konci a já se jdu podívat, jak to šlape d-beatovým pionýrům Discharge. Koncert na mě bohužel působí, jako by kapela hrála z povinnosti. Sypou vál za válem, ale ta jiskra prostě chybí. Poznávám „The Nightmare Continues“ a „Hell on Earth“. Poté mě to ale začne celkem nudit, a tak se pomalu přesouvám ke stanu. Po cestě ještě chvíli čumím na Carpenter Brut, kteří mě na první dobrou překvapili ansámblem na pódiu. Očekával jsem, že uvidím dva DJe. Místo toho čumím na plnohodnotnou kapelu, která synťákovému retru dodává solidní drive. Únava je však silnější, a proto za tónů elektronických kláves a pestrých světel odcházím z areálu.