 |
|
Datum: 9.8.2018
|
Onotius: Ve čtvrtek mne čeká rozsáhlý program čítající od death metalu přes roztančený okultní post-punk až po mathcore. Netřeba tedy dlouze filozofovat a hurá na kapely: Na lámání chleba z hlediska line-upu stěží dojde, na lámání nadějí ale každopádně, navíc v patřičně smrtícím balení. Američtí drtiči Broken Hope rozjedou věru masivní ušní očistu, a to poměrně vehementně, byť stále v žánrových mantinelech. Začínají čtvrt hodiny po poledni a vkládají do toho nemálo energie i soustředění, pokud jde o instrumentální obratnost, přesto se tento brzký čas zkrátka odrazí na celkovém prožitku. Člověk se ještě pořád tak trochu probouzí a slunce ho oslepuje na každém kroku, tudíž na nějaké fanatické paření nemá náladu a jen tak postává a pokyvuje – ale k takovéhle pasivitě tenhle death metal prostě není. Snad příště za lepších okolností.
Onotius: V půl druhé doráží na pódium progresivně deathoví Persefone, kteří mne naživo nakonec baví i o poznání víc než ze studiovky – částečně zřejmě také kvůli tomu, že do živého provedení se tolik nepromítne ona přeprodukovanost, jež místy sráží dojem z posledních alb. Propracované instrumentální pasáže jsou odehrány výborně a vokálně taktéž nemohu vznášet sebemenší námitky.
Onotius: „Kdo by to byl řekl, že mě někdy bude nějaká kopírka Deafheaven bavit tak jako tohle,“ říkám si při poslechu tuzemských Dærrwin, kteří rozjíždí svůj set na Metalgate Stage. Trochu srandovní mi přijde zpěvák, který své odmítnutí konzumace živočišných výrobků na svých svršcích propaguje skrze potisk jak na tričku, tak na pásku. Jako proti veganství ani slovo (skoro naopak), ale je otázka, zda tahle hra na chodící transparent není trochu kontraproduktivní. Zpět ale k muzice, která baví, a to navzdory tomu, že převážně převařuje už dříve slyšené post-blackové ingredience. No jo, holt to uměj dobře prožít. Podobně jako vloni na Žižkovské noci, i nyní odcházím ze setu pozitivně naladěn.
Cnuk: Ve čtvrtek mě hodně lákal už Exhorder, ale bohužel to z časových důvodů nešlo zrealizovat, a tak stíhám až H2O. Táhne mě sem spíš zvědavost, jelikož v minulých letech jsem se jim vždy vyhnul, ale slyšel jsem ohlasy, že naživo stojí za to. A všem, kteří mi to říkali, musím dát za pravdu. Ne nijak náročný hardcore/punk příjemně letí kupředu a zejména zpěvák Toby Morse má tah na bránu. Nebojí se ani odzpívat jednu pecku běhající v circle pitu a i na pár dalších zůstává s fanoušky v kotli. Jednu věc odbubnoval také jeho syn, v jiné zase hostoval snad nějaký kamarád, zkrátka se bylo na co dívat a já se bavil.
Metacyclosynchrotron: Na Exhorder jsem se docela těšil, ale nakonec jsem zvládl jen trojblok skladeb. Titulní z „The Law“, pak další z téže desky, ze které si pamatuji dedikaci dvěma letos zemřelým hudebníkům Ralphu Santollovi a Brettu Hoffmannovi, a nakonec jsem si ještě poslechl i „Slaughter in Vatican“. Kopalo to chvílemi fakt slušně, ale infernu navzdory mě Exhorder nechali „chladným“.
Cnuk: Podívaná se samo sebou čeká také od Municipal Waste. Jejich živá vystoupení jsou už proslulá a i tentokrát to mělo něco do sebe. Sice ve studiu nahrávají pořád to samé, ale na koncertech to pak funguje. Nelze v tom hledat nic víc než zábavu. Většina lidí to tak asi bere, protože odezva je hodně silná. Ani tady se to neobešlo bez Trumpa, jinak Tony Foresta a spol. sázeli vtípky převážně na pivo, metal a žraloky. Municipal Waste živě umí moc dobře.
Onotius: Hledím na plátno Municipal Waste, na němž si Donald Trump s tradičně nabubřelým výrazem prohání kulku hlavou, a posléze si všímám skvělého hesla na zádech jejich takto designovaných triček „only walls we built are walls of death“. Jo, tahle show bude věru něco pro mne. To posléze potvrzuje divoká atmosféra v kotli, hned jakmile odstartuje otvírák „Breathe Grease“. Crossover-thrasheři se s tím věru moc nepárají a odpalují jednu pecku za druhou s patřičně hardcorovým nadšením. Tohle je neopakovatelný nářez dámy a pánové!
Onotius: „Ať jde prdele rasismus, sexismus, homofobie!“ uzavírá Tony Foresta aktivistické okénko a pokračují další vály. Kotel vře! „Ať už jste punkáči, hardcoráři nebo metalisti, dvě věci nás spojují – muzika a že se bojíme ŽRALOKŮ!“ uvádí zase song „Terror Shark“. Pokud jde o energičnost, v tomhle ohledu si troufám říci, že Municipal Waste neměli pražádnou konkurenci. Klobouk dolů. Hory kotlařů a stagediverů jistě odsouhlasí.
Cnuk: V zadním stanu už se chystali Blood Incantation. Přehráli skoro celé „Starspawn“ plus dva fláky z EPčka „Interdimensional Extinction“. Hlavně závěr v podobě obou partů „Vitrification of Blood“ měl sílu. Tohle mě bavilo hodně a klidně bych si dopřál ještě „Meticulous Soul Devourment“, kterou jedinou z prvotiny nezahráli. I zvukově se mi zdálo vše celkem v pořádku, takže jsem si konečně vzadu užil death metal bez rušivých elementů.
Metacyclosynchrotron: Ochladit se, zdřímnout a hybaj na Blood Incantation. Zvuk na Metalgate docela haproval, ne všechny vyhrávky jsem byl schopen zachytit (stál jsem na okraji pitu, poměrně vepředu), ale žádná tragédie se nekonala. Coloraďané svou energií pódium a publikum ovládli od první skladby (kterou byla „Starspawn“) a kotel se až do konce roztáčel vcelku slušně. Možná i proto, že kvůli zvuku zde převažovala deathmetalová brutalita nad vesmírnou psychadelií, která je Blood Incantation rovněž vlastní. Celkově vzato pro mě nebyli Blood Incantation jedničkou, ale úplný závěr s oběma částmi „Vitrification of Blood“ patřil k jedněm z vrcholům celého festivalu. Avšak nepochybuji, že tomu pomohlo to zlobrko, co kolovalo mezi lidmi, hehe.
Onotius: Do areálu se vracím zase až na Green Carnation, kteří předvedou velmi solidní vystoupení. Dobře čitelné i pro člověka neznalého materiálu, ale zároveň inteligentní a nepodlézavé. Zkrátka nemohu jinak, než jej pochválit. Zpěvák své pasáže dává s naprostým přehledem a člověk si tak trochu škodolibě vzpomene na nepřesvědčivého Nicka Holmese z Paradise Lost. Tohle je jinačí kafe. Fanoušků je v publiku překvapivě méně, než bych čekal, i tak se tím kapela nenechá rozhodit a odehrává silný vyrovnaný set bez sebemenšího škobrtnutí. Zvuk je výborně vyrovnaný. Jen škoda, že tracklist stojí převážně jen na kouscích z „A Blessing in Disguise“ – pokud vím s jedinou výjimkou z předposlední „The Quiet Offspring“.
Cnuk: Po chvíli procházení se a odpočívání zakotvím u Green Carnation, nestíhám první píseň, ale to mi ani nijak moc nevadí. Znám od nich všehovšudy pouze opus „Light of Day, Day of Darkness“, a jelikož se jedná o jednu hodinovou píseň, bylo mi jasné, že ta v Josefově nezazní. Nakonec jsem se zdržel skoro na celý set, ale spíš jen tak, abych vyplnil čas. Odešel jsem dříve, abych stihl Pallbearer. Obětoval jsem jim Dying Fetus, čehož jsem později docela litoval. Přestože mě jejich doom docela baví, nějak mi to tu nesedlo a po chvíli jsem spíš už jen vyčkával konec.
Onotius: Letmý pohled na Pallbearer odhalí příjemný předvídatelný doom s obstojným zvukem – což je třeba pochválit, neboť to se na dané stage (Metalgate) dělo letos opět docela vzácně. Posléze se nicméně vydávám najít příjemné místo na Grave Pleasures na nádvoří Oriental Stage. Postupně se stmívá a v devět, kdy začíná první hitovka z dílny nakažlivých post-punkerů, už je tma. Tak to má být. Zpěvák Kvohst (známý mimo jiné například z Hexvessel, ba i jako někdejší člen Dødheimsgard či Code) s kusem čelistní kosti nějaké šelmy na krku a trikem Aluk Todolo vládne svým charismatickým hlasem v hitovkách typu „Be My Hiroshima“ suverénně. A muzika, ta publikum jednoduše roztančí. Je to zkrátka ta správná kombinace popové uvolněnosti ve spojení s metalovou dekadentní patinou. Jenže najednou „blik“ a je tma. Jeden song je odzpíván bez proudu, dále už kapela mizí v zákulisí a hledá se, zda se problém vyřeší či ne. Posléze se ukazuje, že dnes už ne. „Škoda,“ říkám si, poněvadž ještě nevím, že bude zítra repete.
Cnuk: Dramaturgie Brutal Assaultu mi přišla vhod. Potřeboval jsem probudit zpět k životu. No, a to jsem si nemohl přát snad nic lepšího než roztančené Grave Pleasures. Od prvních tónů sálá z pódia vlna energie a tenhle morbidní večírek nabírá dobré obrátky, ale jak už říkal kolega Onotius, vypadl proud. Sety kapel z Oriental Stage byly nakonec přesunuty na další den, to už se mi ale krylo. Škoda, ale i tak stihli zahrát určitě více než polovinu a zanechali rozhodně pozitivní dojem.
Metacyclosynchrotron: Pokud mě na Brutalu letos něco zklamalo, byli to Void ov Voices. Po nějaké době mi přišlo, že to alikvótní auuuuum a ouiiiiiiiiiiiii prostě nikam negraduje, tak jsem se prostě sebral a v deset šel spát. Zprvu jsem oběti v podobě trojice Converge, Laibach, Marduk litoval, ale nabušený pátek mi to krásně vynahradil a já byl na něj perfektně svěží.
Onotius: Bölzer mají příšerný zvuk. Respektive z dálky je to opět trochu lepší, ale ve stanu je to prasečí chlívek s nahuleným kopákem a velmi nekonkrétními kytarami. „Dva nástroje kruci, dva!“ vztekám se. Nedá se nic dělat. Počkám si na hymnu „Hero“, a pak mi dochází trpělivost a mířím na pivo.
Cnuk: Já si dal pivní zastávku právě před Bölzer, a to v podobě ochutnávky speciálů. Možná proto si na hůře čitelný zvuk rychle zvykám a dostávám se na tu správnou vlnu. Hřmící bicí HzR a majestátný zpěv KzR jsou návyková kombinace a já byl od první skladby lapen. Je jedno, co to zrovna bylo, ať už refrén „Archera“ nebo spletité riffy závěrečné „Entranced by the Wolfshook“, bylo to magické. Zvuk nebyl v optimu, ale já si to uprostřed stanu i tak užíval. Výtečný koncert a pro mě další ze zlatých hřebů letošního ročníku.
Cnuk: Posilněn silným zážitkem se vracím dopředu, abych viděl co nejvíce z Laibach. Opět mě sem táhne, hádám jako většinu, zvědavost. Laibach toho moc nenamluvili, to za ně dělal spíš počítač, což se mi líbilo, a tak se hlavně hrálo. Strojové industriální tempo a diktátorský nádech vystupování na mě funguje, a ta více jak hodina uběhla hodně rychle. Konec obstarala asi všem dobře známá „Tanz mit Laibach“, spokojenost.
Cnuk: Závěr dne jsem si naplánoval s Converge. Když hráli na Brutalu naposledy, měli za sebou výtečné „All We Love We Leave Behind“. Letos mají čerstvě vydané „The Dusk in Us“ a to není o nic horší. Stručně řečeno, Converge opět ukázali, kdo je králem chaotična. Neustávající energie a originalita na všech frontách i po půlnoci dostávala pevnost do varu, až se člověk cítil jako po dávce adrenalinu. Neskutečné co předvádí, jedna z nejlepších kapel hardcorové historie.
Onotius: Hlavní důvod, proč se po půlnoci ještě nevydávám chrnět, jsou Converge, američtí mathcoroví matadoři pověstní svou nespoutaností. Nemohu si pomoct, ale nechápu tohle umístění v harmonogramu. Ano, je to kultovní banda, takže ta tma z úcty smysl dává (i když tady si skoro myslím, že není nutnost), ale po půlnoci, kdy už jsou všichni mrtví, dát kapelu, při které má být v publiku bordel naprosto ekvivalentní Municipal Waste… Docela chyba. Naštěstí se lidi drží a fanatický kotel nějakým zázrakem přežívá, jen s mým soustředěním je to horší (no a kámoš mi třeba tvrdil, že si sotva pamatuje, že tam byl, hehe).
Onotius: Z pódia pochopitelně létá hromada energie ze setlistu hodně zaměřeného samozřejmě na poslední dlouhohrající desku, nicméně zazní i věci ze starších – například úplný závěr odpálí „Concubine“ z klasiky „Jane Doe“. Zkrátka a dobře vystoupení má všechno, co by člověk od Converge čekal, čas od času i nějaký bonus například v podobě skopnutého světla, jenže na tuhle kapelu chce člověk řádit jako hovado a ne jen mlít z posledního. Podle mě jednoznačně dramaturgický přešlap tahle pozdní hodina. Z Marduk pak zvládám už jen jediný song s tím, že zvuk mi přijde vzadu od stánku s pivem docela příjemný, ale už nemám sílu přežít celou show.