Země: USA Žánr: power metal Datum vydání: 26.10.2012 Label: Steamhammer Tracklist: 01. Manus dei 02. Sacrimony (Angel of Afterlife) 03. Ashes to Ashes 04. Torn 05. Song for Jolee 06. Veritas 07. My Confession 08. Silverthorn 09. Falling Like the Fahrenheit 10. Solitaire 11. Prodigal Son 12. Continuum Hodnocení: Ježura – 6,5/10 H. – 5/10 Kaša – 6/10 Průměrné hodnocení: 5,8/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Okolo americké kapely Kamelot se toho v posledních letech událo hodně. Jsou tomu skoro přesně dva roky, co jsem zde skládal komplimenty na adresu desky “Poetry for the Poisoned”, která mě doslova uzemnila, a já ji i dnes považuji za jedno ze stěžejních děl melodického metalu 21. století. V roce 2011 však přišla rána pro všechny, kteří Kamelot řadili mezi své top interprety, mě nevyjímaje. Tehdy totiž kapelu opustil muž, který byl dlouhé roky tváří a hlavně hlasem Kamelot. Řeč je po fenomenálním norském pěvci, známém pod jménem Roy Khan. Byl to on, který spolu s kytaristou a skladatelem Thomasem Youngbloodem dělal Kamelot tím, čím byli, takže všichni fanoušci s napětím a také jistou dávkou skepse očekávali, kdo jej na postu frontmana nahradí. Volba nakonec padla na Švéda Tommyho Karevika, a novinka nesoucí název “Silverthorn” je prvním studiovým počinem, který napovídá, jak se dva uplynuvší roky promítly do projevu kapely, jež ještě před dvěma lety neochvějně kralovala power metalovému žánru…

Co fanouška, který se “Silverthorn” ještě nepřišel do styku, zajímá asi nejvíce, je pochopitelně výkon nováčka za mikrofonem. Skutečnost je taková, že na většině materiálu je hlas Tommyho Karevika prakticky k nerozeznání od toho Khanova, což je s přihlédnutím k faktu, jak neuvěřitelným hlasovým potenciálem Roy Khan disponuje, pro Tommyho velká pochvala. Na rozdíl od některých, kteří přísahají na to, že by bez povědomí o výměně zpěváka vůbec nepoznali, že desku nenazpíval Roy Khan, však jisté byť nenápadné rozdíly v projevu obou pěvců shledávám, a tady Tommy Karevik přeci jen ztrácí. Mám tím na mysli hlavně emočně vypjaté momenty, kterými se Roy Khan podílel na přitažlivosti staršího materiálu. Rozdíl spočívá v tom, že tam kde Khan popouštěl uzdu vnitřním démonům, kteří činili některé jeho pěvecké kreace nezapomenutelnými, tam je Karevik sice po všech stránkách precizní, ale působí poněkud neškodně, a místy až sladce. Krom toho se mi jeho hlas občas zdá nepatrně tenčí, než jak jsem byl zvyklý u Khana, ale to už je možná jen dojem.

Jak známo, na postu hlavního skladatele se nic nezměnilo, takže práce Thomase Youngblooda se do posledního okamžiku zdála být skutečně neotřesitelnou sázkou na jistotu. Tím větším šokem pro mě však bylo zjištění, s jakým materiálem se Kamelot na “Silverthorn” vytasili. Nejdříve bych ale rád uvedl na pravou míru, z jakých pozic Kamelot vycházeli a proč je výsledek jejich nejnovějšího snažení v podobě, jakou nám servírují na “Silverthorn” minimálně pro mě velice rozporuplný. Alba “The Black Halo”, “Ghost Opera” a “Poetry for the Poisoned” povýšila sound kapely vysoko nad úroveň běžného a třeba i kvalitního power metalu. Ty desky v sobě snoubí zcela nezaměnitelnou melodiku, progresivní prvky a především vnitřní napětí a jistý nádech temných vášní, které jsou snadno dohledatelné snad v každé skladbě z období 2005 až 2010. To je přesně to, co dělalo Kamelot tak výjimečnou kapelou a zároveň je to přesně to, co “Silverthorn” zoufale chybí. Nechápejte mě špatně, “Silverthorn” není špatné album, je to solidně odvedený klasický power metal, který nezapře řemeslnou zručnost svých tvůrců. Ale to je bohužel všechno, všechny ty atributy, které Kamelot odlišovaly a které mě pokaždé uhranuly, k mé velké nespokojenosti uvolnily místo sice obstojně provedeným, ale jinak více či méně tuctovým power metalovým klišé, a to na všech frontách. Sice je pravda, že tu a tam na nějaký ten záblesk minulosti dojde, ale jinak je to dost smutná podívaná pro člověka zvyklého na neotřelou hudbu, kterou Kamelot servírovali v uplynulých letech.

Takže to tedy není špatné, ale není to ani zdaleka tak dobré, jak by člověk od Kamelot čekal. To ale pořád nevyčerpává možnosti popisu desky, takže nyní bych to vzal trochu konkrétněji. Proti předchozím počinům je zřetelný příklon k využití symfonických prvků a sborů a obecně lze říct, že Kamelot protentokrát vsadili na hodně vrstevnatý zvuk plný všeho možného i nemožného. To je však dvojsečná zbraň a oba její břity se projevují i na “Silverthorn”. Ne vždy se totiž podařilo vybalancovat všechny použité složky a místo vrstevnatosti daná pasáž sklouzává spíše k přeplácanosti, což moc nezachraňuje ani formálně dokonalá, ale pocitově poněkud umělá produkce. V kontextu všeho zmíněného se dostaly maličko do pozadí kytary, a i když jsou pořád jasně zřetelné a čitelné, trochu ztratily na ostrosti a již nehrají tak nenahraditelnou a vůdčí roli jako dříve. Pochopitelně záleží na vkusu každého z posluchačů, nakolik se mu takový stav strefí do noty, ale kdybych měl vybírat, určitě dám přednost přehlednému a přesto strhujícímu projevu, se kterým triumfovalo třeba “The Black Halo”.

Kdybych měl vypíchnout vrcholné momenty nebo rovnou celé skladby, vystačím si s přehledem na první půlce alba, neboť ji shledávám poněkud zdařilejší. Nejvíc se mi do paměti zapsala asi šlapavá a instrumentálně promakaná koncertní tutovka “Ashes to Ashes” s vynikajícím úvodem refrénu, kde si na hodně nízké frekvenci zahřímal sám producent Sascha Paeth (když už jsme u hostí, Sascha se krom zpěvu blýskl také několik kytarovými party a svojí troškou do mlýna přispěly i relativně známé dámy Elize Ryd, Alissa White-Gluz nebo Amanda Sommerville), hned následující “Torn” nebo jeden skvělý melodický obrat v jinak příšerně uchcané baladě “Song for Jolee”. Co mi naopak moc radost neudělalo, to je dle mého zcela zbytečné intro “Manus Dei”, které jako by vypadlo z nějakého alba nizozemské Epiky (když si vzpomenu, jak skvělé otvíráky nabízejí “The Black Halo” nebo “Poetry for the Poisoned”, je mi smutno), již zmíněný cajdák “Song for Jolee” nebo rádoby vrchol alba v podobě skoro devítiminutové třídílné skladby “Prodigal Son”. Co mi ale vadí obecně a napříč celým albem, to jsou kytarová sóla. Ne že by byla špatná, ale opět jsou taková obyčejná, zaměnitelná a hlavně mi přijde, že jsou vytržená z kontextu skladeb a nejsou na ně nijak organicky napojena, jak bývalo zvykem na dřívějších počinech. Zkrátka se tam vyskytují tak nějak ad hoc, a to nedělá dobrotu…

Kamelot natočili desku která má i přes různá negativa svoje nezpochybnitelné kvality, v rámci žánru určitě patří k sice nikterak závratnému, ale pořád nadprůměru, a dovedu si představit, že jedinci tvorbou Kamelot dosud nepolíbení z ní budou nadšeni. Bohužel, “Silverthorn” postrádá drtivou většinu toho, čím byli Kamelot tak výjimeční, a to ji řadí na roveň nahrávek nespočtu dalších kapel, které nejsou výjimečné zhola ničím. A je to ohromná škoda, protože právě Kamelot byli a snad pořád ještě jsou tou kapelou, od které jsem si sliboval další a další posouvání hranic jinak poměrně zatuchlého žánru… Mohl bych toho napsat ještě hodně, ale to nejdůležitější zaznělo a mně se moc nechce vytahovat na světlo všechny byť sebemenší detaily desky, kterou mě jedna z mých srdcových kapel hodně zklamala. Nezbývá tedy než doufat, že se Kamelot na další desce pochlapí a přijdou s materiálem, který se bude moci směle postavit tomu nejlepšímu, co v posledních letech dovedli stvořit. To “Silverthorn” bohužel v žádném případě nemůže.

Další názory:

Dost velké zklamání a oproti dvěma předcházejícím deskám obrovský propad. Bohužel je “Silverthorn” v rámci žánru spíš průměrný počin, což u Kamelot nebývalo zvykem, a na poměry samotné skupiny bych se nahrávku nebál označit za hodně slabou. Nemám sice nastudované úplně všechno, co kdy kapela vydala, nicméně z toho, co jsem slyšel, je “Silverthorn” jednoznačně nejhorší. Neřekl bych, že tento stav padá na hlavu nového zpěváka Tommyho Karevika, tedy alespoň ne přímo, protože ten se podle všeho snaží a navíc, co si budeme povídat, zní téměř jako dvojník svého předchůdce Roye Khana. Spíš jako by se zbytek skupiny rozhodl kvůli výměně mezi fanoušky hodně oblíbeného frontmana vsadit s nováčkem na co největší jistotu, udělat co nejmíň neškodné a co nejvíc líbivé album, hlavně žádné experimenty, což je obrovský rozdíl oproti “Poetry for the Poisoned”, kde se Kamelot snažili (a poměrně úspěšně) znít vedle ostatních kapel svého stylu jasně rozpoznatelně a ne úplně předvídatelně, nebáli se oživujících prvků a zajímavých nápadů. “Silverthorn” je ovšem pravý opak, čili naprosto neobjevné, zaměnitelné a veskrze ničím zajímavé power metalové album.
H.

Kamelot stáli před “Silverthorn” v dosti nepříjemné situaci. Změna vokalisty je vždycky citlivou záležitostí (zejména pro konzervativní fanoušky), a s přihlédnutím ke svým posluchačům se rozhodli vypořádat se s tímto faktem tak konzervativně, jak jen to šlo. Nový zpěvák Tommy Karevik je totiž naprostým klonem svého předchůdce, skvělého Roye Khana. Chápu, že volba padla právě na něj, protože není vůbec marný, ale místo toho, aby se kapela mohla svým výrazem trošku posunout, zůstala stát na místě, stejně jako na předchozím “Poetry for the Poisoned”, které už zdaleka nebylo peckou, jaká by se od kapely takového formátu očekávala. Něco se však “Silverthorn” upřít nedá. Pompéznost a technická propracovanost. Přestože nejsou skladby skladatelsky žádný zázrak, tak znějí skutečně bombasticky, zvláště díky doprovodným vokálům, šikovným orchestracím a třeba i dětskému sboru v titulce, což jsou všechno momenty, které z průměrných písní udělaly alespoň dobře znějící průměrné písně. Nemůžu si pomoct, ale já spokojený určitě nejsem. Čekal jsem mnohem víc a “Silverthorn” ve mně zanechává dojem bravurně zvládnuté sázky na jistotu, kterou si mě Kamelot nezískali. Snad příště, protože by byla veliká škoda nad talentovanými Amíky zlomit definitivně hůl.
Kaša