Archiv štítku: Horkýže slíže

Masters of Rock 2012 (čtvrtek)

Masters of Rock 2012
Datum: 12.7.2012
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu): Horkýže slíže, Kamelot, Legendy se vrací, Saltatio Mortis, The Sorrow, Within Tempation

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert / Masters of Rock

Vizovický festival Masters of Rock se v letošním roce dočkal prvního opravdu pořádného jubilea – proběhl totiž již desátý ročník. Kdo ovšem očekával, že takové pořádné jubileum vyhecuje pořadatele k seskládání sestavy, z níž si každý sedne na zadní kapsy kalhot, byl nejspíš poněkud zklamán. O tom ale více až v samotném závěru článku, nejprve se pojďme podívat na samotné účinkující… resp. tedy jen na část z nich, u jejichž koncertu jsem měl to štěstí (v některých případech ale spíše smůlu) být přítomen. Tentokráte na to budu sám, jelikož můj obligátní reportový parťák Ježura bumbal alkohol v poněkud větší míře, než by měl, tudíž s jeho kadencí tři kapely denně ani nemá cenu, aby v článku zabíral místo…

Klasickými rockovými peckami v akustickém hávu vizovickou přehlídku zahajuje projekt Legendy se vrací. Upřímně nejsem zrovna příznivcem podobných cover bandů, ale nebylo to špatné, možná právě naopak. Na pódia letních festivalů je tento koncept jako stvořený a očividně na posluchačstvo zabírá, a to dokonce do té míry, že relativně bavil i mne. Nejvíce potěšila legendární “Another Brick in the Wall” od Pink Floyd, která v akustickém podání nebyla tak zprasená, jak by člověk u tak geniálního kousku čekal.

V přestávce mezi kapelami se na pódiu objevila jakási proklamovaná rocková svatba, v jejímž rámci jsem nestačil zírat, co všechno si lidi nevymyslí. Ovšem vzhledem k tomu, že názor, který jsem si na ni v jejím průběhu utvořil, jaksi není dost dobře publikovatelný v oficiálním reportu, zdržím se dalšího komentáře…

Jeden z největších klystýrů festivalu přichází s druhými Saltatio Mortis z Německa, jejichž hudba je opravdu neskutečně děsivě špatná. Nicméně na nich byl krásně vidět rozdíl mezi českými a německými kapelami – ty německé mohou dělat naprosto idiotskou muziku, ale stejnak jim to nebrání v tom ji naprosto suverénně prodat. Nemohu si pomoct, ale v těch několika chvílích, kdy jsem zrovna nezvracel z nechutné hudební produkce, koncert Saltatio Mortis relativně bavil. Zpěvák Alea der Bescheidene se i přes svůj odpudivý vzhled ukázal být bavičem, přičemž své snažení v závěru setu zakončil dlouhým výletem nad hlavy publika. Saltatio Mortis je sice hudební zvratek přibližně na úrovni dalších blbských jódlerů Rabenschrey, z jejichž koncertu jsem si odnesl doživotní trauma na letošním Ragnaröku v Německu, ale stejně jako v jejich případě, i zde platilo, že to bylo tak debilní, až byl člověk rád, že to viděl.

Ne, že by následující další německy mluvící skupina, i když v tomto případě již rakouská, byla kdovíjaký muzikální klenot, naopak se jedná o nikterak výjimečný metalcore, který to ovšem naštěstí příliš nepřehání s melodickými gay refrény (tohle byla jakože pochvala, jen aby to bylo jasné), přesto se dá tvrdit, že The Sorrow svým pro žánr typicky energickým výstupem spravili chuť, byť se pomalu, ale jistě začínají díky své třetí účasti v docela krátké době stávat dalším z obligátních evergreenů prken, co znamenají Masters of Rock. Jinak tomu ale není moc co vytknout, neb se chasníci v průběhu vyhrazené hodinky opravdu nešetřili.

Horkýže slíže mezi takové ty koncertní klasiky, které už každý viděl cca stokrát, takže už pomalu nemá ponětí, co by k jejich výstupu v reportu napsal, když jsou si koncerty podobné jak vejce vejci – dobře se bavící lid a spousta hitovek, jež zná úplně každý od vašeho psa, kterého jste si ještě ani nekoupili, až po vaši babičku. Vynecháme-li vyřvávání “continue” s výslovností “kontiňu” po každém songu, žádné vybočení ze zajetého standardu živé prezentace Horkýže slíže neproběhlo. Ovšem vzhledem k tomu, že jsou tito Slováci vyloženě koncertní skupina, bylo to dobré.

Konečně něco opravdu pamětihodného se začíná dít s příchodem Kamelot, kteří ve Vizovicích vůbec poprvé živě představili svého nového zpěváka Tommyho Karevika. Nutno dodat, že se se svou rolí popasoval na jedničku a vystoupení zvládl výborně a bez sebemenšího zaváhání. Jeho vokál má téměř stejné zabarvení jako zpěv jeho předchůdce Roye Khana, tudíž jej fanoušci kapely jistě ihned přijmou za svého. Jako celek Kamelot působili naprosto bezchybně, velice kompaktně a sehraně, jako by s nimi nový člen hrál již roky, a za celých 70 minut, které hráli, jsem na jejich přednesu nenašel absolutně nic, co by se jim dalo vytknout, právě naopak. Střídmě využívané, ale více než účelné efekty (např. ohníčky), několik hostujících doprovodných vokalistů, výtečně poskládaný setlist (zazněly snad všechny zásadní kusy + jedna ukázka z chystané desky “Silverthorn”) a skvělý výkon samotné skupiny působily natolik dobře, že bych se nebál prohlásit, že Kamelot na Masters of Rock odehráli opravdu velké vystoupení.

Jestliže Kamelot odehráli famózní koncert, Within Tempation jimi nasazenou laťku nepodlezli ani v nejmenším, naopak ji suverénně vyrovnali. Je zajímavé sledovat, jak moc tahle formace za poslední roky vyrostla – od “jen” dobrých představitelů symphonic/gothic metalového žánru se postupem času dostala na úroveň bez přehánění velké kapely, jež si může bez problémů dovolit být jedním z hlavních taháků festivalu pro více jak 20 000 lidí – a ještě navíc bych řekl, že ze všech čtyř headlinerů každého dne to jsou právě oni, kdo odehráli ten nejpůsobivější koncert. Ačkoliv Within Tempation svou aktuální produkci čím dál tím více směřují blíže k mainstreamu, který je snesitelný i pro nemetalové posluchače (na druhou stranu uznávám, že nové skladby se mi v aktuálním živém provedení líbily více než ty staré), stále si dokážou uchovat punc uměleckosti – řekl bych, že dokonce ještě víc než v minulosti. V tomto duchu bylo také pojaté vystoupení, čemuž výrazně napomohla obří obrazovka za zády kapely, na níž byly promítány doprovodné krátké filmy jak k novějším skladbám z alba “The Unforgiving”, tak i ke starším kusům. Zajímavě řešené víceúrovňové pódium navíc Within Temptation dalo možnost pracovat i s pódiovou choreografií, díky čemuž měl koncert obrovský spád a ani minutu nenudil. Vše navíc podtrhl výtečný výkon všech hudebníků v čele se sympatickou zpěvačkou Sharon den Adel. Dle mého skromného názoru byl tohle jeden z největších vrcholů letošního Masters of Rock.


Masters of Rock 2010 (čtvrtek)

Masters of Rock 2010
Datum: 15.7.2010
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu): Axel Rudi Pell, Chaos in Head, Final Fiction, Horkýže slíže, Mike Terrana, Sabaton, Salamandra, Tarja Turunen

Masters of Rock otevírají domácí Final Fiction, kteří se postarali o důstojné a vcelku i zábavné zahájení. Já jsem se nenudil, což se dá vzhledem k jejich žánrovému zařazení a mé hudební orientaci považovat za klad, i když je pravda, že mě nejvíce bavilo očumování zpěvačky (smích). I tak se ale jednalo o slušný výstup celé kapely, kde potěšilo zejména rozhazování CDček do davu (v mém případě o to víc, že jsem si jedno chytil, hehe).

Něco obdobného bych mohl napsat i o taktéž české Salamandře jen s tím rozdílem, že tady se pohybujeme v power/speed metalu, čili nic, z čeho by se člověk posadil na zadní kapsy kalhot, zároveň však nic, co by jej urazilo. Doma bych si to v životě nepustil (popravdě jediné, co mě na jejich hudbě alespoň trochu baví, je občasný zpěv klávesistky Hanky, což, jak sami jistě uznáte, není moc), ale na koncertě to ujde. Rovněž proběhl jakýsi pochybný křest nového alba “Time to Change”, který se dle mého úhlu pohledu zas tak nevyvedl. Vrcholem pak měla být jakože “nová festivalová hymna” “Masters of Rock” (na tom si chlapy a děvčica museli zarobit pořádnou reklamu), při níž hostovali Sabaton… ehm, hostovali… postavili se do zadní části pódia a jen tam stáli, až na konci se Joakim Brodén chopil mikrofonu a něco málo zazpíval.

Čtvrtek byl pro mě osobně co do obsazení asi nejslabší den a nic na tom nezměnili ani Horkýže slíže. Nemám nic proti jednoduché hudbě, ale přece jenom “trochu” jiného stylu. Každopádně se zase musím opakovat – nudou jsem neumřel, ale na hodinky jsem se v průběhu koncertu podíval nejednou. Tyhle rádiovky mi nic neříkají, ale zažil jsem už i mnohem horší věci.

Od 19 hodin začíná první koncert, jenž byl součástí onoho tolik proklamovaného světového rekordu bubeníka Mikea Terrany, na švédské K2 jsem si však vybral povolenou přestávku a dal přednost hraní pokeru ve stanu. Z dálky jsem slyšel hard rock, který mě rozhodně nedonutil se zvednout a jít do areálu.

Ve 20:00 si odskočím na druhou Coca-Cola Stage na domácí Chaos in Head. Konečně nějaká show, co mě pořádně nakopla. Kapela doslova řádila jak pominutá a z pódia se valily tuny energie. Zpěvačka sice vypadá tak sotva na 16, 17 let a 50 kilo, ale řve jak drak (smích). Salamandra se měla přijít podívat, jak se pořádně křtí deska. Ti to tam tím chlastem zlili k nepoznání. Chaos in Head to u mě první den vyhráli.

Velice mě však bavila i ta polovina vystoupení Axel Rudi Pella a jeho kumpánů. Ze studia to nedávám ani za nic, ale za Vizovice jim dávám palec nahoru. Kvalitně odehrané i odzpívané, Axel perlil jedno sólo za druhým, scénka zpěvák Johnny vs. bubeník Terrana ve stylu “už mě sere sedět vzadu za bubnama, zatímco ty vepředu balíš holky” taky povedená a hlavně vtipná, takže pro mě osobně celkem překvápko.

Jedním z největších taháků festivalu byla a také jeden z nejočekávanějších koncertů předvedla bývalá zpěvačka Nightwish, Tarja Turunen, společně se symfonickým orchestrem, ohlasy jsou však přinejmenším rozporuplné. Začátek obstarala avizovaná “Rusalka”, za níž Tarja sklidila obrovský aplaus, pak ale přišel pro mnoho lidí kámen úrazu: a) Tarja předvedla hlavně pomalejší songy, což ale vzhledem k přítomnosti orchestru nemohlo být zas tak velké překvapení; b) slibované bloky cover verzí a písniček od Nightwish byly opravdu hodně krátké – od Nightwish, pokud si dobře pamatuji, zazněly cca dvě, tři skladby v přídavku a to je všechno. A tady holt záleželo na přístupu každého diváka. Kdo nechodí na koncerty poslouchat, ale zabékat si a zařvat “hej, hej, hej”, byl z pomalých věcí zklamaný (a těch, co jsem já zaznamenal, byla většina), já sám za sebe však mohu říct (a nečekal bych, že se ex-Nightwish zpěvačky budu zastávat zrovna já), že mně se to opravdu líbilo. Hrála dost ukázek z nadcházejícího alba “What Lies Beneath” a znělo to mnohem zajímavěji než podle mého názoru docela plytký sólový debut. A ti Nightwish a předělávky? To mi taky nevadí, že to zabralo minimum času. Šel jsem na koncert Tarji, ne na koncert Nightwish nebo koncert nějaké cover bandy. To, že to asi neměla tak slibovat, je věc druhá. Každopádně, nevím jak ostatní, ale já jsem viděl hodně dobré vystoupení.

V téhle chvíli má Mike Terrana za sebou tři show a do zkompletování rekordu už mu zbývá jen jedna – jeho sólová. Sednul za bicí a bušil do nich další půl hodinu, jako podklad mu posloužily klasické skladby. Ta půlhodinka byla tak akorát, déle už by mě se na jedno dlouhé bubenické sólo nebavilo dívat, ale bylo to zajímavé zpestření. Je to blázen, že zvládl do těch škopků mlátit tak dlouho, je ale otázka, jak by to dával, kdyby hrál třeba takový grindcore (smích). Každopádně svůj rekord má, lidi mu zatleskali, festival si udělal reklamu, že je v Guinessově knize rekordů, všichni můžou být spokojení…

Na programu pro úvodní den je už jedna banda. Normálně bych si vsadil, že mě budou bavit víc Sabaton než třeba taková Tarja, ale – sám se tomu divím – opak je pravdou – Sabaton mě takřka nebavili. Celkově to obecné nadšení z nich nesdílím, ale na koncertě jsem čekal nějakou zábavu, ta se však v mém případě nedostavila. Možná jsem byl už moc unavený, možná jsem jen vypil moc Kofoly, ale prostě mě to nebavilo.


Topfest 2008

Topfest 2008
Datum: 27.-28.6.2008
Místo: Zelená voda (Slovensko)
Účinkující (obsažení v reportu):

Pátek: Anawi, Desmod, Divokej Bill, Konflikt, Mandragora, Náhodní známi, Slayer, Tleskač

Sobota: Horkýže slíže, Kabát, Polemic

Topfest už tradične otvára festivalovú sezónu na Slovensku. Spolu s dobrou zostavou kapiel a výborným prostredím areálu na Zelenej Vode (bohužiaľ sa tam festival uskutočnil tento rok naposledy kvôli prestavbe areálu) sľuboval kvalitný zážitok.

Na festival som sa vybral už o deň skôr, na festivaloch to robím bežne a doteraz nebol problém. O to nepríjemnejšie bolo moje prekvapenie že si budem musieť normálne zaplatiť za kemp. Ako nie som socka a tých 150 Sk ma nezabije, ale mohlo to byť uverejnené na webových stránkach festivalu. Takto mi to príde ako by sa chcel niekto nabaliť.


Pátek:

Piatkový program odštartovala slovenská kapela Mandragora. Obyčajný thrash metal, ktorý začal už po prvom songu nudiť. Nasledoval presun na druhé pódium, kde práve hrala Anawi. Ani nemusím dodávať, že to bola katastrofa. V nádeji, že aspoň na tretom pódiu bude niečo počúvateľné, sme sa k nemu presunuli a zistili, že je ešte len vo výstavbe.

Prvý závan kvality prišiel zo skupinou Tleskač. Veselé ska síce nezaváňalo originalitou, ale o to viac nasadenia do toho dali. Neskôr prišli na rad Divokej Bill. Tuto kapelu poznám len s klipov, no musím uznať že ma celkom bavili.

Nikdy ale nepochopím ako mohli usporiadatelia dať pred Slayer Desmod. Desmod sú momentálne na vrchole svojej obľúbenosti na Slovensku a vymetajú všetky rádia. Mňa však až nehorázne nudili. Kuly vie spievať, to áno, ale čo na tom, keď hrajú len ten najtuctovejší pop-rock.

Potom nasledoval headliner festivalu, a to Slayer. Kapela sa predstavila na Slovensku prvýkrát, a to v zložení Tom Araya, Jeff Hanneman, Kerry King a Dave Lombardo. Slayer ma s CD nikdy moc nebavili, ale naživo som čakal, že to bude lepšie. Možno aj preto som mal prehnané očakávanie, ktoré neboli naplnené. Nechápte ma zle, Slayer zahrali veľmi dobre, len mňa nedokázali moc chytiť. Kapela odohrala 16 songov v ktorej bol prierez celej ich tvorby. Hrali s nasadením, ale stále to na mňa pôsobilo ako prísť, rýchlo odohrať a odísť. Zvuk bol výborní a atmosféra v publiku tiež.

Po Slayer nasledovali punkový Konflikt. Táto kapela ma koncert od koncertu baví čím ďalej tým viac. Tento koncert s nimi odohral iný basák a bolo to poznať. Tento sa na pódiu aj pohyboval.

Setlist Slayer:
01. Darkness of Christ
02. Disciple
03. Cult
04. Chemical Warfare
05. Ghosts of War
06. War Ensemble
07. Jihad
08. Die by the Sword
09. Spirit in Black
10. Captor of Sin
11. Dead Skin Mask
12. Hell Awaits
13. South of Heaven
14. Raining Blood
15. Mandatory Suicide
16. Angel of Death

Vrchol festivalu tak prišiel pre mňa nečakane v podobe skupiny Náhodní známi, o ktorej som dovtedy nepočul. Skupina, ktorá hrá štýl, ktorý by sa dal označiť za happy hardcore, prekvapila nasadením, spevák bol frontman ako sa patrí, pohyboval sa po pódiu ako zmyslov zbavený a mal neskutočné pohybové kreácie. Okrem pohybu samozrejme zaujal aj svojím hlasom s ktorým narábal výborne. Prekvapila cover verzia od skupiny O-Zone, ktorá bola jednoducho geniálna.


Sobota:

V sobotu už na programe moc zaujímavých vecí nebolo. Samozrejmosťou boli slovenské ska stálice Polemic. Výkon ako vždy kvalitný, nechýbali všetky hity. Po nich nasledovali Horkýže Slíže. Setlist tvorili hlavne songy s posledného albumu “Ukáž tu tvoju zoo”. Slíže som mal možnosť vidieť už štvrtý krát a myslím si, že by už vážne mohli obmeniť trochu setlist. Ale človek si aspoň zaspieva všetky tie preflaknuté hity.

Potom som sa trochu venoval iným činnostiam ako hudbe, a tak ako ďalších som videl až Kabát. Ich vystúpenie bolo priemerné, ale ľudia sa bavili a v podstate patria medzi maskotov festivalu, keďže zatiaľ vystúpili na všetkých ročníkoch. Po ich skončení nasledoval ohňostroj.

Na vystúpenie Zóny A mi však už nezostávajú sily, a tak sa odoberám do stanu.

Počasie nakoniec aj celkom vyšlo, aj keď vo štvrtok pršalo, no nasledujúce dva dni už bolo pekne, až na búrku, ktorá sa prehnala v piatok večer a spravila s kempu miesto vhodné na bahenné zápasy (ktoré sa tam potom aj naozaj konali). Medzi najväčšie výhody Topfestu určite patrí areál, v ktorom sa nachádza jazero.

Jubilejný piaty ročník bol zatiaľ vôbec najúspešnejší keď bolo vypredané (17 000 ľudí, viac areál nie je schopný pohltiť). Medzi zápory patrí nedostatočný počet toi toi budiek, ktoré boli už po prvom dni značne cítiť, a málo spŕch, ku ktorým bolo nemožné sa dostať. Inak k festivalu nemám väčšie výhrady. Akurát by potešilo ešte aspoň jedno trochu väčšie meno, ale to sa snáď na budúci rok zmení.