Řecký kytarista Gus G. (Firewind, Ozzy Osbourne, ex-Dream Evil, ex-Nightrage) do světa vypustil nový klip k songu „Brand New Revolution“ – sledujte na YouTube. Jedná se o titulní věc jeho sólové novinky, která vyšla 24. července.
Archiv štítku: Firewind
Gus G. – I Am the Fire
 |
| Země: Řecko Žánr: heavy metal Datum vydání: 17.3.2014 Label: Century Media Records Tracklist: Hodnocení: 7/10 Odkazy:
|
Začnu trošku zeširoka, abychom si to odbyli, protože zmínce angažmá u Ozzyho Osbourna se v případě debutového sólového zářezu Guse G. nedá vyhnout. Od většiny kytarových hrdinů, kteří v minulosti působili v doprovodné kapele nesmrtelného Ozzyho, se Kostas Karamitroudis, jak zní civilní jméno tohoto týpka, mírně liší. Ozzy jej neobjevil tak jako před lety Randyho Rhoadse, Zakka Wyldea nebo Jakea E. Leeho, jimž angažmá u legendy metalové hudby změnilo ze dne na den život, protože tento řecký kytarový všeuměl si všeobecné renomé na scéně získal svou vlastní pracovitostí. A proč všeuměl? Pokud na Guse G. něco nesedí, tak je to hudební škatulka, jež by jej omezovala, a v minulosti jej tak bylo vidět a slyšet v heavy metalových Dream Evil, death metalových Nightrage nebo nejvýrazněji v jeho domovské partě, power metalových Firewind.
Asi nebudu sám, když řeknu, že jsem byl velmi zvědavý, kudy se tento rychloprstý Řek na svém vlastním autorském počinu vydá, protože vzhledem k jeho hudební minulosti se dalo čekat hned několik různých scénařů. Gus G. však nezklamal a dokázal se oprostit zejména od vlivu Firewind, s nimiž to jde s každou další deskou krutě z kopce, a nahrál album, kterému by ze všech možných slušelo nejvíc označení svěží a hitové. Gus G. se nevydal cestou, kde se rozhodl posluchačskou obec ohromit a položit na zem svou nezdolnou zručností a nenadrtil tak dvanáctku technicky vytříbených instrumentálek, v nichž by předvedl co nejvíce ze svého kytarového umění, ale sedl si na zadek, dal dohromady šlapavé riffy, chytlavé melodie a na pomoc si pozval několik zpěváků, kteří mu pomáhají vytvořit z “I Am the Fire” barvité rock/metalové album, které je velmi vzdušné, líbivé a jež se nebojí zabrnkat na ostřejší strunu prostřednictvím kytar na pomezí hard rocku a heavy metalu.
Když už jsem nakousl otázku hostujících muzikantů, kteří se na “I Am the Fire” podíleli, tak si je pojďme představit. Hned ve čtyřech skladbách se vokálů chopil Mats Levén (ex-Therion, Candlemass) a zanechává tak ze všech hostů stopu nejvýraznější. Nevím, jestli je to pouhá náhoda, že si jej Gus G. vybral do jedněch z nejlepších skladeb, nebo je z nich činí jeho plný hlas, ale dopředu předesílám, že jeho kusy jsou jedny z nejsilnějších momentů celé desky. Z dalších jmen patří mezi ty nejzajímavější Michael Starr ze Steel Panther, Tom S. Englund z Evergrey, Jeff Scott Soto a dvojice David Ellefson (Megadeth) a Billy Sheehan z Mr. Big, kteří se svými tlustými strunami hostují v jediných dvou instrumentálkách desky, kdy zrovna ta Ellefsonova “Vengeance” je díky jeho baskytaře asi tou nejtvrdší položkou dvanáctiskladbového “I Am the Fire”.
Pojďme si teď v krátkosti představit album samotné, aby bylo jasné, jestli se Gusovi podařilo dokázat to, co od něj každý očekává. Tedy poskládat dohromady kolekci písní, jež mají duši a hráčskou zručnost hodnou jeho jména. Začíná se opravdu znamenitě, protože první polovina je svým způsobem trefa do černého. No dobře, s výjimkou sladké “Just Can’t Let Go”, která mě nabaví, ale jinak se sype z rukávu jedna palba za druhou. Hitové vypalovačce “My Will Be Done” vládne Mats Levén svým charismatickým hlasem a je to nejvtíravější píseň na albu. V dobrém smyslu myšleno. Naproti tomu, “Blame It on Me” možná není na první poslech tak výrazná, ale díky klasickému hard rockovému nádechu se neztratí a korunu tomu nasazuje pěkné kytarové sólo. Titulní “I Am the Fire” a “Long Way Down” jsou pak důkazem, že není zapotřebí hvězdného hosta, aby se o dané písni dalo hovořit jako o hitovce, protože ani Blake Allison, ani Alexia Rodriguez nejsou jména, která by mi byla blíže známa, a hlavně Alexia udělala z “Long Way Down” díky svému vypjatému projevu něco víc než celkem obyčejnou semi-baladu, která periodicky střídá poklidné sloky s kytarovějším refrénem.
Pomalu přecházím do druhé poloviny, jíž otvírá rymicky velmi výrazná “Terrified” s Billy Sheehanem, jehož basa duní snad ještě víc než ta Ellefsonova. Právě tato píseň tak nějak splňuje to, co se dá běžně očekávat od sólového alba kytaristy, protože kytarovými sóly se nešetří, nicméně na obranu Guse G. podotýkám, že to není výjev instrumentální prázdnoty, jejímž jediným smyslem je ukázat co nejvíc, protože melodický potenciál této písně není vůbec špatný. Jinak řečeno – přestože jí chybí vokál, tak to není Gusova one man show, ale i v takovém kusu je zřejmé, že se snažil o co nejpřirozenější výsledek, takže hraje jako kytarista ve prospěch celku a nebýt střídajících se vokalistů, tak bych snad ani neřekl, že to je něčí sólovka. Opravdu. “Eyes Wide Open” je oproti prvním dvěma písním s Levénem za mikrofonem pomalejší, ale díky výraznému kytarovému motivu a hlavně skvělému refrénu není šedou myškou v koutě, jíž si stěží všimnete. Z blížícího se konce mne baví ještě melodická “Summer Days” s Jeffem Scottem Sotem, ačkoli v tomto případě je to pouze jeho vokální linka, co mne baví, protože když se při poslechu zaměřím na hudební složku, tak je to skladba velmi jednoduchá a nevýrazná.
Poměrně nezajímavě na mne dopadá “Redemption” s Michaelem Starrem, jemuž ten jeho domovský glam metal prostě sluší a tady mi jeho potenciál přišel překvapivě nevyužitý. Totéž platí ještě pro “Dreamkeeper” s Tomem S. Englundem, který v Evergrey balady umí úplně v pohodě, i když už to taky není to, co bývalo, ale “Dreamkeeper” bohužel nemá nic, čím by zaujala, takže jeden poslech by mi tak akorát stačil. To, co Englund běžně dohání svým hlasovým potenciálem, je zde zazděno, protože se drží zbytečně zpátky a vrcholem, který by měl patřit jemu, je tak skvělé Gusovo sólo v závěru. Škoda, protože zrovna tohle byla jména, na která jsem se těšil.
Překvapení? Rozhodně. Minimálně v tom smyslu, že Gus G. není žádný hudební diktátor, jenž si na svém albu zařídí všechno tak, aby bylo z každého tónu patrné, koho že to vlastně posloucháte, ale místo toho se obklopil hosty, jímž dal dostatek prostoru pro předvedení svého vlastního hudebního cítění. Je škoda, že nedopadlo celých 45 minut tak dobře, jako první polovina, která z mého pohledu úplně bez problému převyšuje tu druhou, ale celkově vzato je “I Am the Fire” povedená metalová deska, která je nasáklá hudební historí stejně tak, jako moderním rockovým feelingem a výsledek je velmi vzdušný, až se člověku nechce věřit, že tohle všechno složil ten samý Gus G., který na posledních albech Firewind docela tápe. Velmi dobrá práce.
Masters of Rock 2012 (sobota)
 |
| Datum: 14.7.2012 Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek Účinkující (obsažení v reportu): Arakain, Citron, Deathstars, Firewind, Kissin’ Dynamite, Korpiklaani, Milking the Goatmachine, Nightwish, Sebastien Akreditaci poskytl:
|
Třetí den festivalu jsem měl v plánu začít až s chrochtajícími kozlíky Milking the Goatmachine, ale nejmenovaná redakční kolegyně mě vytáhla už na české Sebastien, kteří se rozhodli své vystoupení na hlavním pódiu Masters of Rock pojmout ve velkém stylu a opravdu se předvést. K tomuto účelu si pořídili nějaké ohňoblbiny, prskavky a hlavně několik pěveckých hostí – Katie ze Siren’s Cry (zrovna o téhle kapele jsem ale já jaktěživ neslyšel), Apollo Papathanasia z Firewind a hlavně Rolanda Grapowa (Masterplan, ex-Helloween), jehož sice většina z nás zná spíše jako kytaristu, ale jak ukázal, ani s mikrofonem se neztratí. Nic z toho ale Sebastien nepomohlo k tomu, aby mě jejich koncert opravdu bavil. Snad s výjimkou poslední skladby, jejíž sborově zpívaný refrén měl opravdu koule, jinak mi to moc nedalo.
Vizovická krasojízda pokračuje s jednou z nejbrutálnějších kapel festivalu – zmiňovanými grindery Milking the Goatmachine, jejichž výplach sice nikterak objevný není, zábavný ovšem ano, přestože zpěvák sedí za bicími. Kozlí masky a prdel-nakopávající grindcore, který rozhýbe i mrtvolu, ovšem udělaly své a plně to stačilo k tomu, aby se jednalo o suprovou padesátiminutovku, během níž to v kotli vřelo vskutku vydatně.
Další domácí klasika Citron si podobně jako Sebastien nachystala speciální show, avšak trochu jinačím způsobem – přehrávala totiž kompletně svou kultovní fošnu “Radegast”, jejíž vydání proběhlo v roce 1987, a k této příležitosti na pódiu nechyběl ani sám bůh Radegast, byť v nafukovací podobě. S kapelou ale kvůli zdravotním problémům nezpíval Stanislav Hranický, nýbrž náhradní vokalista, bohužel nevím, o koho šlo, ačkoliv svou roli zvládl bezesporu na výbornou. Ladislav Křížek, který “Radegast” nazpíval v originále, to však nebyl, to jsem ještě poznal (smích). Jinak se jednalo o parádní koncert a sám za sebe mohu říct, že jsem si všechny ty nesmrtelné fláky s radostí vychutnal.
Program pokračuje s německými Kissin’ Dynamite, kteří staví na tom nejohranějším heavy metalovém klišé, ale nějakým záhadným způsobem to zrovna jim funguje. Vzhledem k tomu, že mě při své poslední návštěvě Vizovic velice bavili, šel jsem jejich koncert prubnout znovu – a opět to bylo po čertech zábavné. Kissin’ Dynamite svou prezentaci od té doby výrazně posunuli směrem ke glam metalu, avšak na místě muziky zůstal klasický hevíček. V případě téhle skupiny má ale jedno velké eso v rukávu – obrovskou energii, což se promítlo i do samotného vystoupení. Kissin’ Dynamite jsou mladá kapela, která prostě má chuť se na takhle velkém festivalu předvést v tom nejlepším světle, a podle toho to také vypadalo. Neustále se bylo na co dívat, show měla velký spád a dopředu ji táhl výtečný frontman, jenž sice vypadal jak výstavní štětka, ale zpívat a pracovat s publikem uměl vážně na výbornou.
Jak se následně ukázalo – pro někoho možná překvapivě – jedním z největších taháků letošního Masters of Rock byli pro spoustu lidí Arakain s hostující Lucií Bílou. První půlka koncertu se nesla ve znamení klasického Arakainu, který se od hluboké minulosti pomalu propracoval až ke žhavé současnosti v podobě alba “Homo Sapiens..?” (ačkoliv z něj nakonec zazněl jen jeden song – “Marat”), poté nastoupila proklamovaná Bíla, která si se skupinou střihla sama tři songy, z nichž se nejvíce povedly “Ztráty a nálezy”, následoval duet s Honzou Toužimským, v jehož rámci zazněla i nechutně patetická “Zimní královna” (jeden z nejhorších songů v historii Arakainu!), závěr koncertu pak opět proběhl zase v režii samotného zpěváka Arakain. Celkově bylo vystoupení dost povedené, přestože se ve své podstatě jednalo jen o osekanou verzi toho, co bylo k vidění na jaře na samostatném turné, odezva publika však byla i tak obrovská, tudíž po konci musela panovat spokojenost na všech stranách. Jediné, co mi přišlo trochu mimo, bylo ustavičné nazývání Lucie Bílé “metalovou princeznou”, když většinu času strávila v oblasti dosti odpudivého popu, ale čert to vem, bylo to dobré.
Následující Firewind z Řecka nebyli špatní, ale nedokázali mě zaujmout nějak výrazněji a ve výsledku se stali pouze jednou kapel z mnoha. Instrumentální výkony byly naprosto bezchybné, kytarový hrdina Gus G. se po hmatníku své kytary proháněl vskutku zodpovědně, zpěvák Apollo Papathanasio zpíval výborně, zbytek skupiny taktéž v ničem nezaostával, výsledek však přesto zůstal někde na půli cesty. Netvrdím, že Firewind zahráli zle, to zase ne, ale něco tomu chybělo.
Korpiklaani patří vždy mezi největší a také nejvíce opakované šlágry každoroční vizovické veselice, ale jak se říká, opakovaný vtip už není zábavný, což platí i o Korpiklaani. Čím více jejich koncertů jsem viděl, tím více je každý následující předvídatelnější a méně zábavný, na čemž nic nezmění ani nový houslista (byť to bude pro někoho znít nepatřičně, zrovna na tomhle postu je u Korpiklaani úplně jedno, kdo to tam šmidlá), ani nové ohozy obou kytaristů (i když vypadaly dost cool), ani nová deska (stejnak všechny znějí stejně), z níž zazněly písničky v živé premiéře. Přítomný lid si to všechno sice zjevně užíval, ale pokud byl člověk střízlivý, neměl chuť křepčit v kotli a byl vybaven alespoň špetkou hudební soudnosti, musel se podobně jako já po několika skladbách odporoučet. Nebylo to vyloženě hrozné, naopak se na poměry Korpiklaani jednalo o standardně (dobrou?) show, akorát je tu téhle kapely už moc.
Stratovarius jsem v rámci nutnosti doplnění sil na zbytek programu vynechal a vydal se až na největšího headlinera celého Masters of Rock – finské hvězdičky Nightwish, jejichž výkon se stal stejně jako před několika lety opět nejdiskutovanějším koncertem festivalu. A vtipné na tom je, že i tentokrát jsem koncert vnímal naprosto stejně jako tenkrát – nebylo to tak špatné, jak tvrdí jejich zarytí odpůrci, ani tak skvělé, jak rozhlašují jejich zarytí fanoušci. Jak už to tak bývá, pravda je tak někde napůl. Nightwish předvedli vcelku solidní vystoupení, které sice nebylo ničím, z čeho by si člověk sednul na zadek, ale nic to nemění na tom, že si Nightwish s přehledem odehráli to svoje, že to bylo docela zábavné a že lze jejich výkonu jen těžko něco objektivního vytknout, ačkoliv netvrdím, že by mi má fantazie nedovolovala si představit i něco lepšího. Co se týče ožehavého tématu ohledně kvalit zpěvačky Anette Olzon, zde se musím přiklonit mírně na stranu těch, kdo nové Nightwish zbožňují. To, že Anette zpívá staré songy jinak (ne hůř, ne lépe – prostě jinak) dle mého jednoduše nelze považovat za negativum, nehledě na fakt, že písničky, jež už byly napsány přímo pro ni, si střihla jako z partesu (viz povedená “Scaretale”). Možná mám v uších nasráno, ale rozhodně nemůžu tvrdit, že by neuměla zpívat. Pokud k tomu připočtu vcelku dobře namíchaný best-of setlist a nějakých pár efektních ohňových pamlsků pro oči, jedná se z mé strany o spokojenost, přestože letošní Masters of Rock nabídl bezesporu i lepší koncerty.
Den uzavírající Deathstars by už nutně potřebovali novou desku, která by jejich muziku nasměrovala trochu dál, neboť čím více člověk na koncertech slyší všechny ty songy vedle sebe, tím více si uvědomuje, že je to ve své podstatě pořád jedna a ta samá písnička dokola, jen s jinými názvy. Neříkám, že jsem se nudil, to mě to zase ještě pořád bavilo, ale jinak o Deathstars začíná pomalu platit to samé jako o Korpiklaani – všechno moc škodí a nějaká změna už by docela bodla. Pokud se však člověk přes tento fakt přenesl, dostal ve Vizovicích další zábavný koncert od téhle chásky.
Firewind – Few Against Many
 |
| Země: Řecko Žánr: power / heavy metal Datum vydání: 21.5.2012 Label: Century Media Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 6/10 Odkazy:
|
Řecký kytarista Gus G. a jeho dvorní power metalová partička Firewind příchází v pořadí se sedmým řadovým albem “Few Against Many”. Deset songů a 45 minut, toť vcelku běžná a ničím moc výjimečná nabídka. Můžu říct, že se mi celkem líbí obal, i když působí drobet kýčovitě (a na druhou stranu ne dost, abych z toho dětinsky slintal radostí jako třeba u maleb Luise Roya). Co jsem tak brouzdal po internetu, novinka sklízí povětšinou příznivé ohlasy, i když sem tam se nějaká ta pětka, šestka najde taky, takže přeci jen nebudu sám. Mně osobně totiž deska neučarovala ani trochu. Dokonce bych řekl, že mě přinejmenším její část skoro až znechutila. Takže ale pěkně popořádku.
Firewind mi byli známí vlastně jen svou deskou “Forged by Fire”. Ta se mi jakž takž líbila, i když slabší momenty bych na ní našel taky. Rozhodně mě ale neoslovila natolik, abych se pídil po další tvorbě kapely, a tudíž mi uniklo ono vychvalované období posledních let a údajně skvělých alb. Pakliže má ale být “Few Against Many” pokračovatelem oné skvělosti, tak to pardon, ale to opravdu nejedeme na stejné frekvenci. Tenhle obrat jsem už tuším nejméně jednou v některé z recenzí použil a myslím, že ho ještě použiju i někdy v budoucnu. Neumím si totiž asi jinak vysvětlit, jak se mi může bytostně nelíbit něco, co jiní tolik opěvují.
Co je tedy z mého pohledu špatně? Zřejmě dominantním prvkem, který mě irituje, je zpěvák Apollo Papathanasio. Ani ne tak nekvalitou svého hlasu obecně, ale způsobem, jakým někdy zpívá. Zejména u prvních třech songů je to pro mě téměř až nesnesitelné, což je škoda, protože od “The Undying Fire” se to přeci jen trochu vylepšuje a najednou se to zase poslouchat dá, snad až na předposlední “Long Gone Tomorrow”. Mít tracklist pouze položky 4 – 10, dost možná bych se na celou věc díval jinak. To bych se ale zase nejspíš ofrňoval, že je to moc krátké :) Takhle ovšem musím říct, že se prostě nedokážu osobně oprostit od zpěvu, který nemůžu vystát, a zároveň si užívat hudební stránku. Té se přitom zas tak moc vytknout nedá, zejména kytarové party jsou často docela zajímavé, Gus G. se coby mozek kapely nezapře – Ozzy si ho ostatně do své dvorní bandy asi nevybral náhodou či omylem.
Jsou i místa, která se mi vyloženě líbí tak, jak jsou. Jednak je to song “Destiny”, kde mi zpěvákův hlas nevadí, zvlášť když se sympaticky pokouší o chraplák, a vůbec jde o pěknou power metalovou vypalovačku s chytlavým refrénem. A pak je tu ultra-pomalá balada “Edge of the Dream”, která si zaslouží zvláštní pozornost už proto, že s instrumentální částí vypomohli členové Apocalypticy a narušili tak obvyklou hegemonii Gusovy kytary. Vrtá mi hlavou, který song mi tenhle kousek tak připomíná – myslím, že to je “Dreams Come True” od HammerFall. Každopádně Apollův pěvecký výkon bych tady dokonce přímo pochválil. Jenže pak jsem si pustil znova “Wall of Sound” a měl jsem zase chuť mlátit hlavou do zdi… Na tomto album otevírajícím songu je prostě snad všechno špatně.
“Few Against Many” je z mého pohledu dost nevyrovnaná deska s velice povedenými i naprosto otřesnými momenty. Nepřesvědčila mě o tom, že by Firewind měla být kapela, nad kterou bych se měl nějak zvlášť rozplývat a snažit se pronikat hlouběji do její diskografie. Na druhou stranu na tom může mít výrazný podíl má prostá osobní nechuť k hlasu zpěváka – podotýkám ovšem, že pouze u některých skladeb. I to je ovšem téměř vždycky problém, proto nemůžu jít s hodnocením výš než na šest. Můžeme třeba polemizovat o tom, zda nejsou po “umělecké” stránce Firewind výše než Sabaton, a jak jsem tedy mohl dát tam tolik bodů a tady ne, ale ten osobní zážitek z poslechu a chuť pustit si album znova mi prostě a jednoduše chyběly.
Další názory:
Gus G. umí, o tom žádná. Během své kariéry nasbíral mnoho zkušeností napříč několika kapelami z různých žánrů, ale i přesto mám u posledních tří alb Firewind pocit, že to s nimi kvalitativně jde pěkně z kopce. Celá kapela sice odvádí perfektní práci, samotná alba disponují skvělým zvukem a po technické stránce je všechno dokonalé, ale s pestrostí a zajímavostí materiálu už je to slabší. Přestože Gus G. ve skoro každé skladbě na “Few Against Many” vystřihne sólo hodné kytarového hrdiny v současné Ozzyho doprovodné bandě, pořád je to málo na to, abych měl z alba lepší pocit než jen slušně odvedené, ale dost průměrné práce. Je to škoda, protože poté, co se vykašlal na své boční projekty, bych logicky čekal, že se to skvělými nápady začne ve Firewind jen hemžit, když jimi nebude ústřední mozek kapely plýtvat na všechny strany, ale kde nic, tu nic. Snad jen zpěvák Apollo Papathanasio mne zatím nezklamal, protože jeho vokál mě baví a leckdy dokáže svým zpěvem zachránit průměrnou skladbu a vytáhnout ji o třídu, dvě výš, viz třeba osmá “Destiny”, která není ve své podstatě ničím jiným než klasickou power metalovou odrhovačkou, jakých vznikly již tisíce. Je mi líto, ale ani tentokrát mě Gus G. nedokázal přesvědčit, že ač má talentu na rozdávání, tak ho nedokáže vhodně zužitkovat.
Kaša