Vlastně už by to ani nebyli Sigur Rós, kdyby se na své novince nevzdálili tomu, s čím přišli minule. Zatímco loňské “Valtari” bylo jako jemné pohlazení a dýchala z něj poklidná, zasněná atmosféra, která hraničila s relaxační hudbou, tak “Kveikur” je (při zachování vlastní hudební tváře) jako otočení kormidla o 180° směrem k novým zítřkům.
Po odchodu klávesáka Kjartana Sveinssona se kapela představuje poprvé coby trojice, a jelikož se sliboval se příklon k “tvrdšímu” zvuku, byl jsem zvědavý, jak se s jeho absencí kapela popere, protože zrovna Kjartan dostal na minulém albu pořádný prostor, ale osiřelá trojice to zvládla na jedničku. Ona zmíněná tvrdost samozřejmě neznamená, že by Sigur Rós opustili svůj neuchopitelný, zasněný, post-rockový projev a vydali se vstříc kytarovým riffům, i když je pravda, že kytary jsou syrovější a občas se krom zvonivého zvuku dočkáme i noisového vazbení, jako třeba ve skladbě titulní, ale skutečnou zásluhu na celkovém přivrzení zvuku má zpěvák Jónsi, který je ještě naléhavější než dřív, a bicí, jež evokují náladu prvních alb kapely. “Kveikur” v jistém smyslu znamená návrat k opusu “Takk…”, k němuž má relativně blízko, ale nebojte se, žádné opakování se nekoná. Kdo tyhle islandské náladotvůrce sleduje, ví, že krom pořádné dávky emocí dostane porci něčeho nového a neotřelého, něčeho, co jsme od nich ještě neslyšeli a v tomto případě je to hlavně úvodní dunivá bomba “Brennisteinn”. Na své si však přijdou i milovníci hitových věcí, jako byly v minulosti “Hoppípolla” a “Inní mér syngur vitleysingur”, tentokrát funkci potenciálního rádiového hitu převzala nádherná “Isjaki”.
Co říci na závěr? Nádherné album od fantastické kapely. Hledáte-li něco podmanivého a neotřelého, tak jsou tady Sigur Rós přesně pro vás. Není to však hudba na jeden poslech. “Kveikur” je, stejně jako předešlá počiny, komplexní hudební dílo, jemuž se musí dát čas. Já už mám nějakou desítku poslechů za sebou a věřím, že následovat budou další.
Druhý pohled (Atreides):
Kdyby mi před vydáním “Kveikur” někdo řekl, že se od Sigur Rós dočkám depkoidního alba, nejspíš bych se mu od srdce vysmál, ať si nechá blbé fóry pro někoho jiného. Všechna alba, která jsem kdy od téhle islandská party mágů slyšel, mají jedno společné – jemnost, něžnost, laskavost, vlídnost k posluchači, fungují jako téměř dokonalé antidepresivum bez destruktivních následků. Sigur Rós na nich kromě toho prezentují svoji rozmanitost, která mnohdy přesahuje vody post-rockového žánru až k dream-popu nebo ambientu. Jenže ono je to vážně tak. “Kveikur” je skrz naskrz protkané smutkem, melancholií a osobní depresí hlavního mozku Jón Þór “Jónsi” Birgissona a řeknu vám, že doposlouchat album a udržet u toho oko suché, dá občas sakra zabrat.
Je ale zvláštní, že přitom album nepostrádá téměř nic z jemnosti a uhlazenosti, která je tolik charakteristická počinům předchozím. Kombinuje tyto vlastnosti s rozevlátostí, bolestí, zádumčivostí a bouřlivostí. Oproti teprve loňské desce “Valtari” otočili Sigur Rós o sto osmdesát zcela jiným směrem (opět) a servírují posluchači emocionální smršť na podnosu z typického výraziva, hrubě otesané, kvílení kytar a téměř ambientních pasáží. Bezmála hodina čistého času skýtá výlet do končin doposud nepoznaných. “Kveikur” na začátku své cesty uštědří posluchači nejedno překvapení, aby jej k závěru uklidnil již o něco běžnější podobou, na kterou může být od pánů zvyklý. Ale právě třeba “Brenninsteinn“, “Ísjaki” nebo titulní skladba jsou na poměry Sigur Rós něčím nezvyklým, něčím, co jsem si za všechny ty poslechy neskutečně zamiloval. Jedna z nejsilnějších desek letošního roku – nejen po stránce hudební, ale i po té empatické, pocitové.
Top5 2013:
1. Oranssi Pazuzu – Valonielu
2. Peste noire – Peste noire
3. Ihsahn – Das Seelenbrechen
4. Sombres forêts – La mort du soleil
5. Acacia – Tills döden skiljer oss åt
CZ/SVK deska roku:
1. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान
2. Triumph, Genus – Všehorovnost je porážkou převyšujících
1. Oranssi Pazuzu – Valonielu
O těchto Finech bylo na Sicmaggot napovídáno už hrozně moc, ovšem mnoho lidí včetně mě jejich geniální hudbě ještě nepřičichlo. “Valonielu” už jsem si naštěstí ujít nenechal a nezbývá mi konstatovat, že všechny vyseknuté poklony, které byly do země tisíců jezer adresovány, jsou naprosto zasloužené. Oranssi Pazuzu přichází s neokoukanou kombinací black metalu psychedelických závratí, která se mi již po několika málo posleších pevně vryla pod kůži a nyní jsem ve stádiu, kdy na “Valonielu” žeru úplně každý tón.
2. Peste noire – Peste noire
Takhle si představuji pravý francouzský black metal. Tak akorát nacionální, ztřeštěný, neuhlazený a přesto elegantní a šarmantní. Během poslechu “Peste noire” není prostor k nudě, deska je plná nápadů, nečekaných zvratů a šílených nálad. Kdybychom volili i skladbu roku, píseň “La blonde” by měla velkou šanci.
3. Ihsahn – Das Seelenbrechen
Ano, ačkoli by hodnocení, které jsem v recenzi “Das Seelenbrechen” udělil, stačilo na první místo, musím konstatovat, že jsem tenkrát nejednal s čistou hlavou a novinku norského génia Ihsahna o nějaký půl bod až bod nadhodnotil. “Das Seelenbrechen” určitě je neuvěřitelně kvalitní album, jehož kvalit dosáhne jen prachbídný zlomek hudebníků, ovšem desítkový pocit se u mě dostavuje jen na těch nejlepších kouscích nové skládačky. Jsem ohromně potěšen, že po plánované trilogii a přídavku v podobě loňské “Eremity” Ihsahn nezůstal stát nehybně na místě a vytvořil stylově nejpestřejší album, jehož žánrově roztodivnější bratříček ještě přijde.
4. Sombres forêts – La mort du soleil
Tak, a teď babo raď! Alb, která bych zařadil na čtvrtou a pátou příčku, je nespočet a vybrat jen dvě je fakt složité. Nevím proč, ale sáhnutí po dalším frankofonním black metalu, tentokrát konzervativnějšího pojetí v podobě “La mort du soleil” od Sombres forêts, se jeví asi jako nejlepší varianta. Annatar, vůdčí persóna tohoto výtečného projektu se rozhodla zpřístupnit zvuk a jeho novinka mě stejně jako počin spřízněných Gris dostala.
5. Acacia – Tills döden skiljer oss åt
Páté místo přenechám Švédům Acacia, kterým tímto dávám přednost před rakouskými vypravěči Summoning především z důvodu, že se jedná o velké překvapení. Acacia, kteří do personálních změn v sestavě fungovali pod jménem Livsnekad, mě uhranuli svým poetickým doom/black metalem, ve kterém vyniká především skvělá vokální činnost. Pakliže zabrousíme podrobněji v sestavě, zjistíme, že za Acacia stojí několik umělců spojených s hraním po boku Niklase Kvarfortha v Shining, se kterými však mimo jmen nemá hudebně nic moc společného. Pakliže bychom tu volili překvapení roku, neváhal bych.
CZ/SVK deska roku:
1. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान
Tady je to, přátelé, úplně jasné. I když jsem se o Cult of Fire dovídal jen z doslechu a k jejich “Triumvirátu” jsem zatím nepřičichl, věděl jsem, že očekávat od “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” něco jiného než black metal té nejvyšší jakosti, by byla hloupost. Opus o indické bohyni Kálí mě zaujal hned napoprvé a jeho hutná atmosféra mě ze židle zvedá i po několika posleších. Jedna z nejlepších black metalových nahrávek, co na našem území vznikla.
2. Triumph, Genus – Všehorovnost je porážkou převyšujících
S druhým místem je to o poznání složitější. Co mě z letošních tuzemských desek zaujalo mimo Cult of Fire nejvíce, byla víceméně jen minialba. Z dlouhohrajících desek to byla novinka Inferno, do které jsem zatím nepronikl, a deska slovenských Abbey ov Thelema, kteří si však dle mého druhé místo ještě nezaslouží a teprve jejich čas přijde. Pak jsem si vzpomněl na debut black metalových Triumph, Genus, “Všehorovnost je porážkou převyšujících”, který sice nepřináší nějaké zběsilé novátorství, ale je to deska bravurně provedená a textově poměrně slušně srozumitelná, což album posouvá zase o stupeň zajímavosti výš. Kdybych slyšel nové Heiden, možná by bylo pořadí úplně jiné, ale datum vydání jejich nové desky mi zařazení do letošního “výcucu” nedovolilo.
Neřadový počin roku:
Ash Borer – Bloodlands
V téhle kategorii téměř nemám z čeho vybírat, nabízel se buď povedený split Helrunar a Árstíðir lífsins nebo právě EP amerických Ash Borer, kteří patří k vlně tamějšího atmosférického black metalu. Dvě čtvrthodinové skladby, které se na “Bloodlands” vyskytují, zaujmou skvělými pochmurnými náladami a perfektním hutným zvukem. Jelikož jsem mimo “Bloodlands” neslyšel od Ash Borer ani tón, jsem zvědav zda takovou kvalitu Američané mají i na dlouhohrajících deskách.
Saltatio Mortis – Das schwarze Einmaleins
Letos jsem naštěstí mnoho vyloženě hloupoučkých desek moc neslyšel a tak nějak jsem si lámal hlavu, jakýže počin do téhle kategorie zařadím, protože třeba novinka Amaranthe mi na titul shitu roku připadala moc dobrá. A až na doporučení šéfredaktora jsem zhřešil a pustil si komerčně úspěšné (bohužel i v našich končinách) Němce Saltatio Mortis. Ti jsou ztělesněním toho, co většina lidí nesnáší na dnešní folk metalové scéně. Nicméně v tomto případě je to ještě horší, než jsem čekal. Nejenže mi spojení čínských bojových umění, dud a německého jazyka připadá hodně blbé (však jsme si zvykli na viking metal z Jižní Ameriky), ale co je hlavní, samotná hudba je ještě horší. Prototyp shitu, který by dostal jeden až dva body, jsem sice letos ani v podobě novinky Saltatio Mortis neslyšel, ale pokud jsem u něčeho nebyl schopný vydržet a neskutečně mě iritovalo, je to právě “Das schwarze Einmaleins”.
Koncert roku:
Sombres forêts: Praha – Exit-Us, 29.8.2013
Skvělá atmosféra, dobrý zvuk, tajemný headliner. Spojení, které na všechny milovníky frankofonního metalu dolehlo na konci prázdnin uvnitř Exit-Usu. Tahle volba pro mě nebyla složitá, protože jediný další koncert, který jsem navštívil, vystoupení Sabaton a Eluveitie, mu nesahalo ani po kotníky.
Videoklip roku:
Darkthrone – Lesser Men
Ačkoli se na našich stránkách často objevují upozornění na nové videoklipy, většina z nich mě úspěšně míjí hned z několika důvodů. Zaprvé zkrátka nemám chuť a čas, zadruhé naprostá většina veškerých hudebních klipů nemá nic do sebe. S druhým tvrzením bych letos mohl polemizovat ve třech případech. Z koncertního záznamu písně “Monstrance Clock” od Ghost sálá skvělá atmosféra, “Equilibristic Brides” od Hentai Corporation je prostě bomba, ale jelikož po Hentai Corporation sáhne asi hodně kolegů, rozhodl jsem si pro tuto kategorii vybrat klip norského samorostu Darkthrone. Tohle video představuje protipól dnešní videoklipové scéně a vystihuje podstatu tohoto norského kultu. Hudebně se Darkthrone od počátků neskutečně změnili, poslání zůstává však stejné a to je z videoklipu ke skladbě “Lesser Men” neskutečně cítit.
Potěšení roku:
malý počet zklamání
Nebýt zvláštní eponymní nahrávky Satyricon, žádná oblíbená kapela by mě nezklamala. Všechny kapely, na které jsem byl natěšený, nahrály minimálně svůj vysoký standard, což je pro mě mimo výtečných nahrávek jmenovaných výše (nejvýše, shit roku fakt ne) to největší hudební potěšení roku.
Zklamání roku:
Satyricon – Satyricon
Ne, že by bylo “Satyricon” nějak špatné album, ale od takové legendy, jako je Satyricon, se tak nějak čekalo víc. Legenda norského black metalu natočila velice osobitou desku, která má však kvalitativně poměrně daleko ke svým zdařilým předchůdcům. Slibované vzdálení se posledním albům se povedlo jen z části, tudíž ona osobitost je snad jedinou vyloženě kladnou vlastností desky. Problémem je, že Satyricon dozráli v takovou veličinu, u které se čeká víc než jen “osobité” pojetí. Špatné nikoliv, ale nepříliš uspokojivé ano.
Zhodnocení roku:
2013 bylo číslo označující rok, který nepřišel z ničím vyloženě novým a neokoukaným. Myslím si, že co se týče shrnutí letos toho nejlepšího po hudební stránce jsem se výše již vyčerpal, a tak budu na závěr jen děkovat. Prostřednictvím psaní pro Sicmaggot jsem se do hudby ponořil ještě hlouběji než v letech minulých a za to téhle stránce a lidem kolem ní patří můj velký dík.
