PONTIAK (USA, Thrill Jockey) support: SO LOW (USA) 6. března 2019 Praha – Futurum 320 Kč / 400 Kč
Milovníci života jsou zpátky. Lain, Jennings a Van Carneyovi neboli Pontiak se znovu po dvou letech vracejí do Evropy: ve své oblíbené Praze tentokrát zahrají 6. března 2019 ve Futuru. Dokonalá bratrská souhra v nejjednodušším a základním rockovém obsazení, tři vokály, riffy a psychedelie, hard rock i minimalismus. Pontiak si našli vlastní sound, v kterém se odráží jak pokora k dějinám syrové hudby, tak i celoživotní optimismus. „Snažíme se vnímat krásu života – jakkoliv to zní srandovně – ve všem, co děláme… Práce na zahradě, farma, vztahy, muzika; k tomu všemu se dá přistupovat pozitivně,“ říká kytarista a zpěvák Van Carney: „Život ti to na tvojí cestě vrátí, věř tomu. A je to taky jeden z mála způsobů, jak si udržet nějakou naději. Je spousta sraček všude kolem nás a my se snažíme byť třeba jen po malejch, nepatrnejch krůčkách objevovat to lepší.“ Hlavní pracovní náplní Pontiak je už několik let jejich pivovar Pen Druid Brewing ve Virginii, ale jak sami říkají – bez hudby by to v jejich životech neklapalo. 6. března ve Futuru!
Květnové koncertní rojení jsem se rozhodl nakousnout hned takhle zkraje. Možná je pravdou, že vrcholy byly vytyčeny jinde a teprve čekají na své naplnění, večer s Pontiak však ani v bohatém květnovém kontextu rozhodně nebyl jen zahřívacím vstupem a položkou do počtu. Otevřel se zkrátka silný měsíc se silnými dny a ten druhý v květnovém pořadí nepatřil k výjimkám. V celé své délce, se vším všudy.
Za místo aktu si pořadatelé zvolili klubovou Lucernu, což byl asi jediný strašák, nicméně uznávám, že strašák to byl do velké míry neopodstatněný a mým veselým skepticismem značně prosycený. Stačilo mi málo, jedna tišší předskokanka před Russian Circles a bary nablízku. Kecalo se, cinkalo, já chudák z muziky nic neměl, a tím pádem byla Lucerna po jedné návštěvě už jen z principu špatná. Květnový otvírák-neotvírák naštěstí udělal Lucerně službu, předsudkům přítěž a ukázal, že v uličce kousek od koně to občas může být i veselé.
Na místo dorážím krátce před avizovanou půl devátou, stíhám krátkou připomínku kde co, oťukávám kazisvěta bara, načež záhy zaujímám místo k poslechu. Hrát se bude načas, neb čeští Bumfrang3 (že neuhádnete, kolik jich je?) již stojí v plné polní. Svůj set trio usazuje v nesnadno definovatelných vodách, nejblíž jsme asi post-rocku se všudypřítomnou psychedelickou příměsí, post-punkovější sound některých studiových skladeb je naživo opomenut. Možná až přemíra touhy hrát v nejasném oparu zapříčiňuje, že v jinak dobrém zpěvu lze jen stěží hledat konkrétní slova, na druhou stranu snaha o atmosférickou zastřenost nevyznívá naprázdno. Bumfrang3 předávají takřka snové nálady uvěřitelně, bez laciného užívání dnešních post-rockových klišé, bez přehnaných ambic, ale s nápady, třebaže ne těmi vyvolávajícími šok a rytmické bolehlavy. Dobrý rozjezd.
Or budou trochu jiná pohádka. Jistě, taky budou tři, taky budou mít kytaru, basu, škopky a hlas, ale samotná muzika odešle večer drobet jinam. Na projektoru se objevuje večerem křtěné „Jaro“ a kapela spouští. Decibely oproti otvíráku nabývají na síle, basy houstnou, mohutní, přesto se dá v řádcích ještě obstojně číst. Taky u Or to nebude s definicemi lehké, blízko je sludge, hardcorový nátlak a apel, punková neobroušenost (co do vokálů snad až přespříliš rozvolněná), nechybí ani zvolnění. Or jsou variabilní a dá se jim věřit. Od počáteční přímočarosti – minimálně pocitově – se kapela posouvá k posluchačsky nepřístupnějšímu pojetí, kde by už znalost desky bodla, jinak jsem ale v zásadě spokojen. Vydařený křest naléhavým „Jarem“.
Výjev „Jara“ vystřídaly větve „Dialectic of Ignorance“, tedy nových Pontiak. Znovu jiná pohádka, ale opět v duchu řízně kytarového večera. Přibyly fousy, věk a taky rozvaha, vůbec ústřední atribut úterního večera. Za své vzaly nátlaky, snad i jisté vážno, do Lucerny přijeli tátové-bratři, kteří tak rádi hrají ten svůj stoner, a zároveň přitom nepůsobí hloupě nostalgicky, ba snad dokonce senilně. Je to lehké, vzdušné; nadšenecké, ale precizně složené i zahrané; různorodé, přesto usazené v jedné přirozené linii. Vím sice, že Or byli až moc nahlas a teprve teď se z toho bazénu uši dostávají ven, z druhé strany jsem rád za přednost tišší srozumitelnosti. Nebyla by škoda o ty parádní vokály od bicích, od basy i od kytary přijít?
Pontiak bodují tóny novými i staršími, po čase nekrátkém dohrávají, odchází, vracejí se, štědře přidávají a nakonec se odebírají kamsi v dav, mimo jiné až překvapivě hlavami natřískaný. Ten neměl čeho litovat. Za velmi slušných zvukových podmínek spatřil dvě parádně zvolené a parádně hrající předkapely, jeden křest a vrchol pánů z Pontiak. Těch zábavných nejlepším možným způsobem.
PONTIAK (USA, Thrill Jockey) OR (CZ, Silver Rocket) BUMFRANG3 (CZ, Silver Rocket) 2. května 2017 Praha – Lucerna Music Bar start 20.00, vstup 300 Kč / 350 Kč
Tři bratři, osm desek, spousta EP, jeden pivovar, jedna kapela: Pontiak. Van, Lain a Jennings Carneyovi vyrůstali a žijí na farmách ve Virginii a kromě rodinného pouta je spojuje i hypnotická psychedelická hudba jejich kapely. Pontiak letos vydali (opět na Thrill Jockey) album „Dialectic Of Ignorance“, který představí v rámci krátkého desetidenního evropského turné i 2. května v pražském Lucerna Music Baru.
Pontiak a jejich hudba jsou pravým opakem rockové dekadence a nihilismu. „Snažíme se vnímat krásu života – jakkoliv to zní srandovně – ve všem, co děláme,“ říká kytarista a zpěvák Van Carney. „Práce na zahradě, farma, vztahy, muzika; k tomu všemu se dá přistupovat pozitivně. Život ti to na tvojí cestě vrátí, věř tomu. A je to taky jeden z mála způsobů, jak si udržet nějakou naději.“ Bratrská souhra Pontiak je na jejich nahrávkách doslova hmatatelná – ať už v podobě skvělých trojhlasů, nebo v jednoduchém, ale o to působivějším trialogu basy, kytary a bicích. A ještě jeden aspekt dělá z hudby Pontiak takřka rituál: spojení s přírodou: „Všichni tři jsme vyrůstali na farmě a v podstatě pořád jsme byli venku. Je to něco, co máme všichni v krvi na celej život, a co samozřejmě zásadním způsobem ovlivňuje naši muziku. Spojení s půdou nebo s určitým kusem země má v sobě tolik kosmický síly, že to v člověku vydrží celý věky. Když se tomu dokážeš otevřít, nabije tě to energií,“ je přesvědčený Van.
2. května vystoupí před Pontiak pražské noise-rockové trio Or, která zároveň představí novou desku „Jaro“, která vychází na Silver Rocket. Stejný label dodá i druhou předkapelu Bumfrang3, která loni překvapila silným albem „Vidim“.
1. Lux Occulta – Kołysanki
Polská Lux Occulta platí za jedno ze synonym pro avantgardu, což s přehledem dokázala i po probuzení z téměř desetiletého spánku. Neuchopitelná atmosféra těchhle něžných a zároveň neskutečně zvrácených ukolébavek mě chtě nechtě neustále přitahuje. Poslech směsi jednotlivých momentů, výjevů tradic misících se s útržky moderny a postmoderny je natolik nepřenositelná zkušenost, že ji nejde popsat slovem. “Kołysanki” jsou natolik výjimečné, že na ně mám náladu jen velmi zřídka, počin je to ale naprosto dokonalý. Návrat ve velkém stylu.
2. Manes – Be All End All
I tady čekání stálo za to. Po sedmi letech od “How the World Came to an End” přišli Manes s nahrávkou rovněž velmi osobitou a velmi těžko uchopitelnou. Jemný, často až intimní nádech skladeb jde ruku v ruce s čirou energií. K silnému pocitovému podloží se člověk musí dostat sám, a ačkoliv není “Be All End All” k posluchači zlá, zadarmo své poklady nevydá. Pokud ji nezatratíte po prvním neúspěchu, bohatě se vám odmění.
3. Pontiak – Innocence
Tihle američtí chasníci se sice světem trmácí už deset let a desek už taky vydali pěknou řádku, v našich končinách jsou ale prakticky neznámým pojmem. “Innocence” je moje první setkání s nimi a na první poslech mě poslalo do kolen. Upřímnost a nespoutaná energie v dokonalé noise rockové formě.
4. Primordial – Where Greater Man Have Fallen
Věštecké komando zádumčivých Irů s novou deskou. Těžko tvrdit, že s nejlepší v diskografii, protože každý jejich zářez je specifický něčím jiným. Po mírné stagnaci se Primordial vydali do nových, ještě depresivnějších vod načichlých doom metalem. Pokud jste po poslechu předchozí desky byli v bahně tak po kolena, “Where Greater Man Have Fallen” vás v něm vymáchá až po uši. Monumentální, žalostné a skvostné zároveň.
5. ††† – †††
Přemýšlel jsem, čím zaplnit poslední položku, protože těch věcí, které by si zasloužily tady být a ke kterým jsem si za těch několik měsíců vypěstoval osobní vztah, je zkrátka moc. Nakonec je to Chino Moreno a jeho další vedlejšák. Je zajímavé, že tuhle persónu znám prakticky jen díky jeho bočním projektům. Nicméně debutovka ††† je natolik uhrančivá, že jsem ji nemohl nezmínit. Chytlavé a přitom chytře poskládané písně, skvěle smíchaná elektronika a kytary a famózní vokál ale prostě dělají svoje. Tohle prostě musíte slyšet sami, protože “†††” jde jen těžko popsat slovem.
CZ/SVK deska roku:
1. Saiga – Steppenlord
Nálož. Asi tak by se dala popsat palba od tria lovců ze Sibiře. Přebal zdobí trofej sajgy, nitro vás zahltí přívalem psychedelie. Monumentální atmosférické plochy o rozloze sibiřských stepí jsou silně podmaňující a divy, které na nich Saiga předvádí, jsou silně uhrančivé. Tenhle výlet na Sibiř je šamanský očistec v nejlepším slova smyslu a lepší žánrová deska snad letos nevyšla. A to ani ve světě.
2. Divided – Born to Sleep
Ospalý shoegaze našlapaný ještě ospalejší atmosférou. Koketování kytar s elektronikou, jemuž dominuje vyjetý dívčí vokál, je prostě unášející a uchvacující. Tahle dvojice z Ústí nad Labem a Frýdku-Místku prostě dala dohromady nejlepší shoegaze, jaký jsem za poslední roky slyšel, a to i v porovnání se skvělými Manon Meurt, kteří se již v žánru pohybují kolik let. Svěží, atmosférické, parádní.
Neřadový počin roku:
Progenie terrestre pura – Asteroidi
Původně jsem chtěl vyzdvihnout především “The Cavern” od Inter Arma. Jenže tuhle jeskyni ještě zdaleka nemám tak probádanou, jak bych sám chtěl, proto raději volím “Asteroidi” od Italů Progenie Terrestre Pura. Půlhodinka perfektního vesmírného ambientu si vás snadno omotá kolem prstu a na chvostu komety s vámi absolvuje vyhlídkovou jízdu po Mléčné dráze. EP má jedinou vadu – stopáž je na tak úchvatný výlet zatraceně krátká.
Artwork roku:
Manes – Be All End All
Všechny příčky mého Top 5 mají jedno společné – perfektní artwork. Vážně, každý se mi líbí a každý nějakým způsobem vystihuje hudbu, kterou doprovází. Přebal “Be All End All” jsem ale vybral hlavně kvůli tomu, že na něj lze těžko najít nějaký jednotný názor. Je tak divný, že se do něj buď zamilujete, nebo se na něj budete zhnuseně dívat skrz prsty. Ono se není co divit, je krásný a odporný zároveň. Obskurní. Tak trochu jako to zasyflené, zkurvené lidství, které tam někde v sobě každý z nás má.
Shit roku:
The Bordellos – Extra Smooth
Mohl bych si tu kopnout třeba do posledního Ortelu, nicméně mám za to, že kapela v tomhle ohledu dělá všechnu práci za mě. A pořád to není hudebně taková sračka jako počin “Extra Smooth” od Britů The Bordellos. Absolutně jsem nepochopil, co touhle parodií na hudbu chtěli sledovat, ale když se na to podívám zpětně, tak jsem k nim vážně byl ještě moc hodný. Dost možná i proto, že jsem se je nějakým způsobem snažil pojmout, nicméně když jsem si tu desku schválně pustil po půl roce, považuji těch 3,5 bodu za jejich vítězství, protože tolik si tenhle shit ani omylem nezaslouží.
Koncert roku:
Pontiak, Kurac: Praha – Klub 007, 16.4.2014
Přijde mi hrozně nefér, že bych měl do koncertu roku vmáčknout jen jednu událost, jeden okamžik. Těch skutečně úchvatných koncertů, které bych sem mohl napsat, bylo víc než dost, nicméně nakonec jsem zvolil Pontiak, protože jejich vystoupení pro mě bylo ve všech ohledech výborné. Živelné a syrově upřímné. Nefalšovaná radost z toho, že tři bráchové můžou sypat do lidí svojí hudbu a oni jim to oplácí nadšením minimálně stejným, čemuž dost specifické prostředí strahovské Sedmičky jen prospělo. Balík prožitků se propojil s určitými vzpomínkami, díky čemuž tenhle zážitek z hlavy jen tak nevymažu.
Videoklip roku:
Primordial – Babel’s Tower
Videoklip byl v mém případě dost těsný souboj mezi “Lágnætti” z poslední desky Sólstafir a vůbec prvním klipem od Primordial. Nakonec jsem vybral ten ponuřejší, depresivnější, temnější… a snad i o kus atmosféričtější. Tím nechci říct, že první jmenovaný je špatný, to vůbec ne, ale zkrátka mě hnus a tahání mrtvol oslovilo přece jen o kousek víc, přestože klip Sólstafir nabízí víc vizuálních frajeřinek a parádně zachycený oheň.
Potěšení roku:
objevy
Letošní objevy. Jsou mezi nimi zejména domácí (Saiga, Divided, Kalle), ale i zahraniční (Spectral Haze, †††, Lethe a další). Vedle toho i několik velmi kvalitních počinů od interpretů, jako je Aneta Langerová, od kterých jsem to vůbec nečekal. V neposlední řadě spousta fantastických koncertů: Pontiak, Wovenhand, Manes, The Body, Sage Francis, Sui Generis Umbra a řada dalších.
Zklamání roku:
nic
Z hudebního světa? Upřímně, netuším. Mnohem víc jsem zklamán a částečně i nasrán z jiných věcí, které se v téhle republice dějí, naopak hudba je jednou ze zástupu věcí, díky kterým si zachovávám zdravý rozum. Pokud bych měl nějak zabíhat do negativ, nezaznamenal jsem žádný rozpad mojí oblíbené kapely, úmrtí jsou sice smutná, nicméně žádné mě nezasáhlo natolik, abych z toho byl špatný. Většinu relativně negativních událostí přecházím flegmatickým pokrčením ramen. Takhle spatra mě napadá jen stoupající obliba kapel jako Ortel, minimálně ve spojení s jejich tmářstvím, což je ovšem téma na delší debatu, které prakticky leží za hranicí hudebního světa. Takže… asi vážně vůbec nic.
Zhodnocení roku:
Dobrý rok. Pro mě určitě. Koncerty, které mi utkvěly v paměti, by určitě vydaly víc než na počet prstů na obou rukou a alba jsou na tom početně ještě silněji. První pětku v úvodu mého eintopfu bych dokázal hravě doplnit minimálně další pěticí počinů, které mi nějakým způsobem utkvěly nejen v uších, ale především i v srdci a našel jsem si k nim nějaký vztah. 2014 pro mě byl hodně aktivní rok a hudebně to platí dvojnásob. Jsem dost zvědavý, co přinese ten současný.
Mé seznámení s Pontiak proběhlo stejně jako s řadou jiné dobré hudby na doporučení kamaráda. Že by se mi to prý mohlo líbit. Tak jsem se někdy v březnu dostal k jejich poslední desce “Innocence”, která vyšla u labelu Thrill Jockey ke konci ledna a kterou jsem se se zpožděním rozhodl zrecenzovat. Tenhle kousek si totiž plnou recenzi nanejvýš zaslouží, i když už od jeho vydání nějaký ten pátek uplynul. Ptáte se proč? Odpověď na tuhle v zásadě prostou otázku není tak docela snadná, a tak to bude poněkud obšírnější. Prve by bylo vhodno vysvětlit, co jsou vlastně Pontiak zač.
Kapelu si založili tři bratři – Jennings, Van a LainCarneyovi. Ti spolu žijí v jakési díře v americké Virginii, kde si v klidu farmaří, vaří pivo a krom toho sem tam spáchají nějakou tu desku nebo vyrazí hrát do světa. Už jen tím se odlišují od většiny kapel – a spolu s tím se odlišuje jejich přístup k hudbě vůbec. Coby kapela fungují Pontiak od roku 2004 a za těch deset let zvládli vydat osm řadovek a dvě ípka, přičemž se stali zárukou kvality a krom jiného vynikající klubovou kapelou – jak jsem se sám mohl přesvědčit. A přitom se nedá říct, že by hráli něco vyloženě světoborného, rozhodně se nesnaží posadit na prdel přehršlí originality. Berou však svojí hudbu pěkně od podlahy a s ničím se nemažou. Prostě ji dělají nejlíp, jak umí – a dělají ji kurva dobře.
Míchají noise rock a sludgovou zahulenost, což v zásadě není kombinace nijak neobvyklá, činí tak ale s naprostou samozřejmostí a jistotou, jako kdyby to dělali celý život. Krom toho je pro jejich vibe, z něhož dýchá americký venkov a sláma na sto honů, těžko zaměníte s jinou kapelou. Tomu navíc napomáhá i silný vliv country, zejména jemnější balady jsou skoro písničky k táboráku. Charakteristický je i vokál – který navíc mají všichni tři bratři podobný, takže kromě toho, že zpívá (a krom toho i hraje na kytaru) hlavně Van, časté jsou i mnohohlasy v podání dvou, případně všech tří bratří. Rovněž se jim povedlo namíchat svébytný zvuk. Zvuk kytary jako kdyby byl pokryt rzí. Když se do toho Van trochu opře, je to kov na kov, a když se do toho všeho přidá i Jennings s basou a Lain na bicí, je to prostě zahulená garáž se vším všudy, která k jejich hudbě prostě neodmyslitelně patří.
Kromě specifického zvuku a silného vibu jsou ale Pontiak výrazní především svojí živelností. Jak jsem psal v reportáži z jejich koncertu, je na nich vidět, že si užívají života a milují život sám o sobě – a dávají to skrze hudbu vědět s razancí sobě vlastní. Už při prvním songu na vás vybalí svůj pohled na svět, a buď vás strhnou s sebou, nebo vás nechají chladnými. Přijde mi, že nic mezi tím snad ani být nemůže. Intenzita a nadšení, s jakým do vašich uší posílají jeden song za druhým, už nemůže být větší. “Innocence” a hudba Pontiak obecně není kdovíjak složitá na pochopení. Stačí málo a dostanete se jí až na dřeň. Jenže přesně v ten moment vás pohltí, protože si uvědomíte, jak geniálně upřímná a přímočará tahle deska je. Na nic si nehraje, prostě je, jaká je. Nabídne vám začouzený lokál a stará auta s nehoráznou spotřebou a přírodu všude kolem. Divokou a nespoutanou přírodu, syrovost života v celé jeho kráse. A moře psychedelie utápěné v levném chlastu a bourbonu, které prostupuje všechny skladby bezezbytku.
Nejlepší na tom celém je, že aby vám bratři Carneyovi řekli tohle všechno, stačí jim hrozně málo. Samotné kompozice dokázali osekat až na dřeň. Nechali jen to, co je skutečně nutné říct, a velmi elegantním způsobem se vysrali na jakoukoliv vatu nebo další balast. Žádná skladba nepřeleze přes čtyři minuty a ubrat ještě trochu, celá deska se vleze do půl hodiny. O to upřímnější a intenzivnější “Innocence” je. Vážně před vámi neskrývá vůbec nic a rozhodně si nezakládá na tom, abyste se v ní rýpali dalších xy poslechů. Je jedno, jestli posloucháte baladickou “Darkness Is Coming”, agresivní riffovačku “Ghosts” nebo psychedelií nasáklý bigbít v podobě “Shining”. Buď ji budete brát takovou, jaká je, a pustíte si ji nejen k tělu, ale hlavně k srdci – anebo ji prostě necháte být. Pokud si vyberete to první, věřte, že se k ní prostě budete vracet. Ono to prostě jinak nejde. Stejně jako neudělit absolutní hodnocení, protože “Innocence” prostě není co vytknout a splňuje všechno, co od desky očekávám – a ještě mnohem víc.
Další názory:
V žádném případě samozřejmě nechci jakkoliv znevažovat kolegův verdikt v samotné recenzi, ale osobně si myslím, že je desítkové hodnocení pro “Innocence” dost nadsazené. Což ale nic nemění na tom, že i mně se nejnovější deska Pontiak opravdu hodně líbí a považuji ji za velice kvalitní, zábavnou a uvěřitelnou muziku. Jak už padlo, bratrské trio těží především z toho, že je jeho muzika neskutečně živelná, upřímná, vůbec na nic si nehraje a je vlastně tak moc jednoduchá a ohlodaná na dřeň, až je svým způsobem naprosto neotřelá. Když to řeknu hodně blbě, tak je to ve své podstatě jenom obyčejný rock ‘n’ roll… a přece je do jisté míry neobyčejný. Pontiak budete věřit každé jedno hrabnutí do strun a každý jeden úder paličky a hlavně jim to všechno budete hltat a žrát i s navijákem. Hned rozjezd desky je skvělý… úvodní trojice “Innocence”, “Lack Lustre Rush” a “Ghosts” jsou naprosto excelentní skladby, stejně tak jako třeba “Wildfires”, “Being of the Rarest” nebo závěrečná “We’ve Got It Wrong”. Jenže i když některé písničky z nahrávky vystupují jako ty nejoblíbenější, nejlépe to stejně všechno funguje pěkně pohromadě a například taková “Wildfires” nemá osamocená zdaleka takovou sílu jako v kontextu zbytku. Pontiak jednoduše nahráli naprosto skvělou rockovou desku, které chybí jen máloco. H.
Povzbuzen kolegovou nadšenou recenzí jsem se vydal odhalit taje “Innocence” pro mě doposud naprosto neznámých Pontiak a uznávám, že album je to opravdu skvělé, ovšem takové nadšení jako Prdvovous nezdílím. Velmi upřímná atmosféra a skoro až na kost ohlodaný rock s mocnou příměsí psychedelie a sludge vyznívá v podání této party až nezvykle promyšleně. Přestože jsou jednotlivé skladby ve své podstatě velmi jednoduché (přesně tak, jak tomu bývalo kdysi), tak nemám problém album sjet i dvakrát za sebou a při každém dalším poslechu odhalit takové to pověstné něco, co mi minule uniklo. Kdybych měl na tomto jinak velmi vyrovnaném albu vybírat nějaké top momenty, tak to bude určitě progrocková “It’s the Greatest” a baladická “Darkness Is Coming”, nicméně to neznamená, že by třeba kytarová “Lack Lustre Rush” stála za prd. Na začátku jsem řekl, že “Innoncence” jsou mou první zkušeností s tvorbou Pontiak a můžu říct, že určitě ne poslední, protože tohle mě prostě baví. Kaša
O americkém triu Pontiak jsem slyšel již dříve – k jeho tvorbě jsem se však trestuhodně dostal až s poslední (a vynikající) deskou “Innocence”. Směska správně nahuleného stoner rocku a bluesu, navrch zabalená do stoprocentního amerického venkova, kterému čouhá sláma z bot a vůbec se na to nestydí. Od koncertu jsem očekával přinejmenším kvalitní zážitek – a ten jsem také dostal.
Do Sedmičky jsem dorazil akorát na open door, takže do první kapely zbývala ještě dobrá půlhodinka. Při pohledu na merch jsem okouknul trika, mnohem více mě ale zaujala nabídka desek – která k mé smůle v té době obsahovala jen vinyl “Innocence” a nikoliv mnou očekávané CD (vzhledem k tomu, že vinyl nemám kde přehrát). Půlhodina utekla docela svižně díky pokecu nad pivem, když se na pódiu ukázala první (a poslední) předkapela Kurac. O téhle partě výrostků jsem neslyšel zhola nic, krom ponaučení, že slovíčko “kurac” pocházející odkudsi z oblasti Balkánu, znamená v našem jazyce “čurák”. Očekával jsem tak nanejvýš žánrovou spřízněnost, na kterou mají kluci a holky ze Silver Rocket docela čuch (za což jim patří dík) a snad vždycky dokážou dát dohromady tematicky laděný line-up, který má alespoň něco společného.
Bohužel, žánrová spřízněnost byla víceméně to první a poslední, co mě na Kurac potěšilo. Hudebně docela slušný, správně nařvaný stoner/sludge. Hutná basa, kytara se šňůrama na prádlo, úderné bicí, prostě všechno. Zato mě ale nebetyčně sral zpěvákův projev. Když řval, tak to ještě šlo, ale když už spustil čistě, byl nejen ukrutně falešný, ale navrch mu bylo rozumět. A že ani ten řev nebyl nic moc. Nad texty jsem se kolikrát spíš kroutil hlavou a v duchu se je snažil omlouvat tím, že to je vytrženo z kontextu, který jsem (naštěstí?) nepostřehl. Bohužel se to příliš nedařilo. Stačily dva songy, abych si začal říkat, kdy už to skončí, protože Kurac, ač hudebně docela dobří a správně hrubí (i zvuk byl výborný), na mě jako celek působili spíš jako omyl, minimálně v kontextu večera. Nadšený jsem z nich zdaleka nebyl. Nebo jsem holt rýpal co nemá vkus na čuráky.
Kurac se odebrali do backstage po zhruba půl hodině, kdy přišla ke slovu další lahvovaná Plzeň a kromě jiného i koupě vymodleného kompaktního disku s posledním albem. Náramně pěkný digipack, to vám povím. Pontiak spustili kolem deváté. Rychle jsem se procpal do prvních řad, což byla vzhledem k zaplněnosti docela výzva, a čekal, co přijde. Tři bráchové přišli na pódium s panákem whisky (alespoň myslím, usuzoval jsem dle barvy), který do sebe kopli a pěkně zostra otevřeli set riffovačkou “Ghosts”. Tak zostra, že Vanovi praskla struna. Co se dobře pamatuji, zazněla většina nové desky i řada starších věcí, které k mé smůle doposud neznám (protože jsem pořád “udělanej” z “Innocence”). Všichni tři, Van, Jennings i Lain Carneyovi, řádili jak černé ruky a bylo na nich vidět, že si to náramně užívají. Občas zvolnili tempo, namátkou třeba s hymnickou klipovkou “Wildfires” nebo výbornou melancholií “Darkness Is Coming”, jinak ale do publika sypali svižné rytmy horem dolem. “Luck Lustre Rush” nebo skočná “Shining” toho budiž důkazem. Přirozenost a lidskost se tu srazila s poctivou, hutně vařenou psychedelií. A když se snažili po cirka tři čtvrtě hodině skončit, nešetřili slovy díků a podávali si ruce s fanoušky.
Což zopakovali ještě dvakrát, protože publiku jeden přídavek prostě nestačil a zhruba osm desítek fanoušků tleskalo a vyvolávalo kapelu tak dlouho, dokud se na pódium nevrátila ještě potřetí. To už se ale nebezpečně blížila policejní desátá, která je v Sedmičce limitem, a tak zhruba pět minut před desátou se Pontiak s nadšeným publikem rozloučili naposledy. Což vlastně taky není tak docela přesně, protože když jsem pak posedával pod zvukařovým svatostánkem, bujně konverzoval a přemítal, jaké to vlastně bylo, všichni tři postupně přišli mezi lidi a ještě dlouhou dobu podepisovali desky (čehož jsem samozřejmě využil), plakáty a povídali si s fanoušky. Jen párkrát jsem zažil, aby z kapely sálala tak nakažlivá energie, přátelský duch a láska k hudbě a k životu vůbec tak jako z bratří Carneyů, kteří jinak žijí a farmaří kdesi ve Virginii. Zkrátka frajeři.
Takže i když mi předkapela kulantně řečeno nesedla, Pontiak celý večer dokázali spolehlivě vrátit do správných kolejí a dotáhnout jej do úspěšného konce. Všechny mně známé skladby zněly přinejmenším stejně, ve většině případů ale ještě o něco lépe než na albu, za což patří velký dík i zvukaři, který ten večer odváděl excelentní práci. Hádám, že takhle dobrého propojení hudby a bezkonfliktního vystupování kapely se mi zase delší dobu nedostane, a jsem vážně rád, že jsem si tenhle koncert nenechal ujít. Americký venkov v nejlepší formě.
