Země: Česká republika Žánr: black metal Datum vydání: 19.5.2020 Label: Hexencave Productions
Tracklist:
01. Procházím okolo vašich obydlí a sídel
02. Vstupuji do ovčích ohrad
03. Nehovořím, když mi na mysl…
04. Tak jsem Ji přizval k sobě
05. Neúrodná je v této chvíli řeč
Hrací doba: 27:17
Odkazy: –
Kult ofenzivy mám vcelku rád. Určitě se nejedná o nějakou srdcovou záležitost, ale tohle podání black metalu mi sedí. To samé mohu bez obav říct také o spřízněném projektu Triumph, Genus se srovnatelnou atmosférou i lyrickým pojetím.
Právě jazyk a textové zaměření se ve velké míře podílí na auře obou kapel a platí za jeden z primárních důvodů, proč mě Kult ofenzivy i Triumph, Genus oslovují. Texty jsou psané těžkým jazykem s hromadou knižních až archaických výrazů, plus svůj díl práce nepochybně odvádí také vlastní obsah zhruba se zaobírající nietzscheovskou filozofií.
Tahle knižnost a záměrná nesrozumitelnost sdělení dosahuje v případě Jaroslavových textů takové úrovně, až to někomu může připadat spíš směšné. Tomu na jednu stranu rozumím, ale mně osobně to nevadí, naopak mě to spíš oslovuje, a dokonce si myslím, že se jedná o poměrně originální a jasně rozpoznatelnou lyriku. Což není nic, čím by se mohlo na české blackmetalové scéně chlubit mnoho kapel. Nepopírám nicméně, že navzdory evidentnímu jazykovému nadání to občas Kultu ofenzivy ujíždí, viz třeba „ortelovsky“ nesprávné tvary slova „jenž“ ve skladbě „Svědectví“ z debutu „Symfonie oceli“ (2007).
Navzdory tomuhle kladnému vztahu jsem zde však Kult ofenzivy nikdy pořádně nezrecenzoval a psaní o Triumph, Genus jsem flákal stejně tak. No, a protože na kritizování loňské desky „Po vrhu vždy je prázdno kolébek“ od druhé zmiňované formace jsem se opět vykálel, pokusím se situaci alespoň částečně napravit prostřednictvím letošního počinu „Tak jsem Ji přizval k sobě“.
Komplikovanou lyriku v případě Kultu ofenzivy vždy vyvažovala minimalistická hudba, která si vystačí s úspornými vyjadřovacími prostředky. Syrový, chladný, strohý a primitivní black metal v podání Kultu ofenzivy v sobě ale má určitý nádech elitářství a svou atmosférou k nastavené tématice ve skutečnosti ladí. „Tak jsem Ji přizval k sobě“ v těchto ohledech není výjimkou a dávno nastaveného základního směřování se drží taktéž.
I s takto omezeným konceptem se nicméně Kultu ofenzivy daří vtisknout každé řadovce jedinečný punc v rámci diskografie. Zatímco „Symfonie oceli“ a „Radikální ateismus – Tvůrcům Nadčlověka“ jely ortodoxní syrovost s bicí palbou à la Judas Iscariot, „Nauky různic“ pustily do popředí riffy a představily víc zastřený, nikoliv řezavý zvukový háv. „Tak jsem Ji přizval k sobě“ pokračuje v kurzu nastaveném na „Naukách různic“, ale nebojí se ještě o kousek lepší čitelnosti nástrojů. Tomuto dojmu napomáhá i samotný materiál. Riffy jsou na nové desce dobře zapamatovatelné a skladby jednoduše rozeznatelné, přestože po rytmické stránce se prakticky neliší.
Samozřejmě nesmí chybět ani jedno z hlavních poznávacích znamení Kultu ofenzivy, a sice přísný deklamační vokál prezentující už diskutované krkolomné texty. V případě téhle kapely mi plně vyhovuje, že se tam jenom nevřeští, protože bez srozumitelného přednesu textů by „Tak jsem Ji přizval k sobě“ potažmo celý Kult ofenzivy přišel o velký kus své specifické aury.
Z hlediska diskografie bych „Tak jsem Ji přizval k sobě“ dal pravděpodobně až na poslední příčku s tím, že na prvním místě stále stojí „Radikální ateismus – Tvůrcům Nadčlověka“. Neznamená to ovšem, že by novinka byla jakkoliv špatná, protože všechna čtyři alba Kultu ofenzivy mi přijdou poměrně vyrovnaná a všechna mají svoje kouzlo. A to platí i po vydání letošního počinu. Ve finále tedy spokojenost, ale nadšení asi ne.
New Era Productions nedávno vydali vinylovou edici poslední desky Kultu ofenzivy – „Tak jsem ji přizval k sobě“. Stejná firma se postarala o CD a kazetu možná ještě seženete u Hexencave.
Slovenští Hexencave Productions právě vydávají kazetovou verzi čtvrté desky Kultu ofenzivy, „Tak jsem Ji přizval k sobě“. O vydání na CD a vinylu se v létě postarají New Era Productions. K poslechu byla uvolněna skladba „Procházím okolo vašich obydlí a sídel“.
1. Lux Occulta – Kołysanki
Tady není absolutně o čem diskutovat… Lux Occulta jsem měl rád vždycky, ale tomu, že by jejich comebacková deska dala zapomenout na všechnu starší tvorbu a doslova ponížila všechna ostatní alba široko daleko, jsem zase nevěřil. Jenže “Kołysanki” je něco jako hudba z jiného světa… tvrdit, že je to deska roku, by bylo málo, protože tohle je jedno z nejlepších alb za dlouhé roky, jedna z nejlepších nahrávek aktuálního tisíciletí – zcela vážně. Naprosto dokonalý, uhrančivý, dechberoucí a – nebojím se to říct – skutečně geniální kus umění, na němž není jediná vteřinka špatně. Absolutní hudební fantazie.
2. Conjuro nuclear – Conjuro nuclear
Nečekal jsem nic a dostal jsem neuvěřitelně zmagořenou, zdrogovanou a naprosto nezařaditelnou směsici black metalu, punku, ujetých melodií, kláves, psychedelie a asi dalších padesáti věcí. Výsledkem je naprosto originální koktejl, který se jednoduše nedá přestat poslouchat. Na téhle desce jsem si vypracoval pomalu regulérní závislost, jež mě stále ještě neopustila… a jestli ani neopustí, vůbec mi to vadit nebude. Můj možná největší objev roku 2014.
3. Ilya – In Blood
Jen málokteré album mi v letošním roce učarovalo takovým způsobem jako zasněná intimní atmosféra v podání Ilya. “In Blood” v sobě míchá prvky indie rocku, ambientu a trip-hopu do těžko zařaditelné, ale o to působivější mozaiky, do níž se člověk jednou ponoří a už nebude chtít pryč. Svého času jsem možná udělil “jen” 9 bodů, ale čas ukázal, že jsem tuto nádheru ještě hodně podcenil, protože nakonec se “In Blood” muselo sklonit pouze před “Ukolébavkami” od Lux Occulta a španělskou magořinou na druhé pozici.
4. Triptykon – Melana Chasmata
Už jsem to říkal na různých místech asi tak tisíckrát, ale moc rád to budu opakovat, dokud nechcípnu, a zrovna teď to klidně řeknu znova – Thomas Gabriel Fischer je bůh extrémního metalu. To není subjektivní názor a ani to není předmětem diskuze – to je holý fakt a kdo tomu nevěří, ten tvrdé muzice nerozumí. A na druhé desce Triptykon to švýcarská legenda, bez níž by metal prostě nebyl takový, jak jej dnes známe, opětovně a do puntíku potvrzuje. “Eparistera Daimones” možná bylo ještě o ždibíček dokonalejší, “Monotheist” od Celtic Frost také, ale to nic nemění na tom, že “Melana Chasmata” je monumentální deska, jež drtí na potkání.
5. Darkspace – Dark Space III I
Skvělých kapel jsou mraky, ale těch, jejichž pozice je pro každého posluchače skutečně výjimečná, je absolutní minimum. Švýcarští astronauti Darkspace však mezi takové pro mě bezesporu patří… ještě nikdo nikdy nedokázal tak uhrančivým způsobem zhudebnit nekonečnost kosmu jako právě oni a po vydání netrpělivě očekávaného “Dark Space III I” to platí stále. Čtvrtá plavba mezi hvězdy a černé díry už překvapivá není, silná a působivá je však stále jako při první výpravě. Hlubiny hudby Darkspace jsou stále nekonečné a na tom se nic nemění…
CZ/SVK deska roku:
1. Schwarzprior – IDDQD
Letošní rok mi na české scéně nepřišel nějak extrémně pamětihodný, tedy alespoň já jsem nezaznamenal nějaký solidnější počet počinů, které by mě skutečně sebraly (i když pár věcí jsem si ještě nestihl pustit, to je pravda), ale to neznamená, že by snad Schwarzprior byli jednookými králi mezi slepci, jelikož jejich debutová elektronická syrovost “IDDQD” mě právě sebrala. Odporně návykové, stále však inteligentní beaty, specifický vokál a v neposlední řadě maniakální texty… a jediná skutečně výjimečná česká nahrávka uplynulého roku.
2. Kult ofenzivy – Nauky různic
I když jsem s výjimkou Schwarzprior na nějakou skutečnou bombu loni nenarazil, ani volba Kultu ofenzivy na druhé místo není z nouze ctnost. Tenhle undergroundový projekt mě se svým syrovým, minimalistickým a Nietzschem ovlivněným black metalem baví už od debutu “Symfonie oceli”… a vzhledem k tomu, že “Nauky různic” jsou nejspíš doposud nejlepší deskou, jaká pod hlavičkou Kultu ofenzivy vyšla, není co řešit…
Neřadový počin roku:
Progenie terrestre pura – Asteroidi
Italské duo Progenie terrestre pura po povedeném debutu “U.M.A.” hned s prvním dalším počinem opustilo black metalové teritorium a vydalo se na pole IDM a space ambientu v rámci experimentálního EP “Asteroidi”… Jenže to Italům vyšlo na 100 % a s odstupem je jejich elektronická tvář snad ještě zábavnější než ta metalová a těchto 25 minut vesmírné atmosféry je naprosto božích. Jedinou nevýhodou počinu je tak to, že trvá právě jen 25 minut, protože to je na takhle skvělou záležitost bolestně málo.
Artwork roku:
Odraza – Esperalem tkane
Vždyť se na ten obal podívejte – vážně vám není jasné, proč vybírám právě ten? Vždyť z toho odporná a nepříjemná atmosféra doslova teče. Sice “Esperalem tkane” od polského projektu Odraza nevyhrává v kategorii obalu roku suverénně, jelikož takové “Sacred White Noise” od Thantifaxath bylo dalším horkým kandidátem na titul, ale to nic nemění na faktu, že přebal Poláků je hodně silný.
Shit roku:
Svet Kant – Loneliness
Jasně, úplně největší sračka, jakou jsem letos asi slyšel, je asi Lidande, ale to je věc, jež se nedá brát vážně. Svet Kant je však horší v tom, že je to seriózně míněný projekt, který má opravdu ambice a jeho autoři jsou tak sebevědomí, až je to spíš na škodu, protože zároveň postrádají jakoukoliv soudnost. To, co se totiž děje na “Loneliness”, je fakt žumpa a konkrétně třeba vokály jsou mimo veškerá měřítka, směšné i smutné zároveň, v každém případě zcela neposlouchatelné. To vše navíc korunováno extrémně namyšleným a arogantním přístupem samotných muzikantů… řeknu vám, že to, co jsem zažil při komunikaci s nimi, bylo hodně přes čáru.
Koncert roku:
Combichrist: Praha – Rock Café, 23.11.2014
Sice si nemohu stěžovat, že bych letos žádné dobré koncerty neviděl, naopak hned několik jich bylo skutečně skvělých. Na druhou stranu mi ovšem žádný nepřišel skutečně výjimečný jako předloni třeba Aluk Todolo, okultní vystoupení na Prague Death Mass nebo fenomenální Nick Cave. To však nic nemění na tom, že testosteronový náser v podání Combichrist sem mohu napsat úplně v klidu, protože jsem si málokterý koncert užil jako právě tenhle. Víte, já jsem takový nepařící typ a radši tu muziku opravdu vnímám a poslouchám, ale na Kristovi v kombíku jsem to byl já, kdo byl za toho šíleného debila, který proskákal celý koncert a řval s kapelou všechny texty… a příště si to hned půjdu zopakovat.
Videoklip roku:
Triptykon – Aurorae
Tato kategorie mi letos dělala asi největší problémy, jelikož jsem zjistil, že jsem videoklipy vlastně úplně přestal sledovat, takže jsem už chtěl začít zpětně něco nakoukávat, abych sem měl co napsat… ale pak jsem si řekl jebat, beztak bych sem nakonec dal Triptykon, tak to radši udělám rovnou. “Shatter” sice bylo svého času s podobnou černobílou hrou na atmosféru ještě o trochu silnější, ale ono to nakonec nevadí, protože i “Aurorae” jednoznačně potvrzuje, že švýcarské zlo má pořád sílu.
Potěšení roku:
Lana Del Rey – Ultraviolence
V letošním roce sice vyšla i silnější alba a leckomu by se mohlo zdát divné, že mě třeba výše zmiňovaný geniální návrat Lux Occulta nepotěšil víc, ale já vám nevím… Na to, aby se dostalo do žebříčku pěti nejlepších, “Ultraviolence” nemá, ale přesto jsem se do téhle nahrávky zamiloval takovým způsobem, že jsem ji zde jednoduše chtěl nějakým způsobem zmínit. A vzhledem k tomu, že mě uhrančivá Lana Del Rey opravdu upřímně potěšila (bohužel skutečně jen hudebně, abyste si nemysleli), právě tahle kategorie je jak stvořená pro to, abych ji k tomu využil.
Zklamání roku:
Die Antwoord – Donker Mag
Těšil jsem se hodně, první dva singly “Cookie Thumper!” a “Pitbull Terrier” mě neskutečně namlsaly a navnadily… aby se pak ukázalo, že to jsou jediné dvě skutečně kulervoucí pecky na albu. Zbytek “Donker Mag” totiž tvoří dalších pár poslouchatelných tracků a početná sbírka debilit, jejichž poslech se rovná ztrátě času. Obrovská škoda, protože tihle jihoafričtí magoři mají rozhodně na víc.
Zhodnocení roku:
Původně jsem se chystal, že tady řeknu něco strašně chytrého, ale vlastně nevím co, protože když vidím, jaké obrovské množství desek jsem si nestačil poslechnout, i když jsem to udělat chtěl, připadá mi, že vlastně nemám nárok na to, abych mohl uplynulý rok z hudebního hlediska nějak pořádně zhodnotit. Rok 2014 kolem mě jednoduše prosvištěl tak obrovskou rychlostí, že jsem si toho nestačil pomalu ani všimnout, ale něco mi říká, že ani 2015 v tomhle ohledu nebude lepší. Ale co, alespoň vyjdou novinky od A Forest of Stars a Thy Catafalque, takže ono to tak na pytel snad nebude…
