Archiv štítku: Samael

Brutal Assault zahušťuje sestavu Clawfinger, Einherjer, The Lurking Fear, Samael!

Brutal Assault, 9. – 12. srpna 2017, Pevnost Josefov – Jaroměř

Festival Brutal Assault hlásí další jména do sestavy pro rok 2017! Legendární Švédi Clawfinger se sice po svém posledním vystoupení na BA před čtyřmi lety rozpadli, nicméně od té doby se tu a tam objeví na některé akci. Výjimkou nebude ani Brutal Assault 2017! Festival ale oznamuje i další jména!

Ruský pohanský kmen Arkona, veden a založen zpěvačkou a skladatelkou Mashou Arkhipovovou přesně před patnácti lety, je tím nejlepším z folk metalu, postaveného na typicky slovanských melodiích a pohanském mysticismu. Born Of Orisis jsou taktéž třešničkou na dortu, ovšem na dortu zcela jiném – a to progresivně death metal / corovém. Taktéž již téměř patnáct let patří k vedoucím kapelám tohoto směru a na svých nahrávkách vždy hledí vstříc novým horizontům.

Kurz směr horizont taktéž nabraly dračí lodě Norů Einherjer, spoluzakladatelů viking metalu, kteří se taktéž vracejí ke svému debutu, aby jej přivezli v nové osvěžující formě.

Brutal Assault

Jen výjimečně opakujeme kapely dva roky po sobě, v případě Gruesome však po loňském fantastickém koncertu děláme výjimku, aby si jej mohli užít i ti, co jej loni minuli. Gruesome dokonale živují duch Chucka Schuldinera a to nejlepší z éry alba Leprosy. Svůj návrat na Brutal Assault ohlašují také metalcoroví Walls Of Jericho.

Malignat Tumour vloni oslavili 25 let na scéně novým albem s jednoduchým názvem The Metallist! Jejich sdělení přetrvává a hrnou ho v nastaveném swingujícím motorheaďácky špinavém rock’n’rollovém stylu. Mourning Beloveth patří k vybranému irskému metalovému exportu a tak jako jejich krajané, kteří v metalovém světě prorazili, mají zřejmě patent na těžkotonážní, depresivní a mučivý sound.

The Lurking Fear jsou novou deathmetalovou kapelou. Abyste věděli, co čekat, stačí se podívat na sestavu: Tomas Lindberg (At The Gates, Disfear, Skitsystem), Jonas Stålhammar (God Macabre, Crippled Black Phoenix), Fredrik Wallenberg (Skitsystem), Andreas Axelsson (Tormented, Disfear, ex Edge Of Sanity, ex Marduk), Adrian Erlandsson (At The Gates, The Haunted, ex Paradise Lost, ex Cradle Of Filth).

Na závěr jsme velmi poctěni, že s námi svých třicet let existence speciálním setem oslaví švýcarští páni temnot Samael, kteří se objeví po boku francouzských atmosférických experimentátorů na poli black a death metalu Svart Crown.

Linky:
http://brutalassault.cz/cs/
https://www.facebook.com/brutalassault.cz/

YouTube:
Gojira – Live at Brutal Assault 2016 – https://www.youtube.com/watch?v=9Z9VprJ-clE

Brutal Assault 2016 After Movie – https://www.youtube.com/watch?v=3TY3fkgpC70

[tisková zpráva]


Samael, Liveevil, Minority Sound

Samael
Datum: 11.10.2014
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: All Friends Dead, Gorgonea Prima, Liveevil, Minority Sound, Samael

Nedá se tvrdit, že by se snad Samael se svou studiovou tvorbou nějak vysloveně flákali, ta alba vydávají více či méně pravidelně, přesto jsou tomu už vlastně víc jak tři roky, co vyšla poslední deska s názvem “Lux Mundi”. Již koncem loňského roku Švýcaři ohlásili, že začínají pracovat na další nahrávce, jenž od té doby se žádné bližší novinky neobjevily. Nicméně ani v období příprav nového alba nešidí koncertní činnost, v jejímž rámci si v sobotu 11. října odskočili i do Prahy.

Pořadatel celý večer pojal v industriálně metalovém hávu (bez nějakého většího nároku na terminologickou přesnost… obecně vzato by šlo o industriálnosti některých takzvaně industrial metalových kapel dost úspěšně polemizovat), takže nejen samotní Samael, ale i jejich české předkapely svou tvorbou spadají do tohoto subžánru.

Ony české předkapely byly celkem čtyři, což není úplně nejméně a sám za sebe říkám, že by mi ani nevadilo, kdyby byly třeba jen dvě, protože (a teď mluvím obecně) jsem vždycky zastával názor, že se radši podívám třeba jen dvě nebo tři skupiny a budu se u toho bavit, než abych jich hrálo pět nebo šest a půlku večera se člověk nudil, než konečně nastoupí ti na konci, kvůli nimž přišel. Z těch, které vystupovaly zde na Metalgate Season Enclosure 2014 (jak se celá akce jmenovala), mě osobně nejvíce zajímalo kladenské sci-fi duo Gorgonea Prima, jehož tvorbu mám dost rád. Samozřejmě nesměli chybět ani koně z vydavatelské stáje pořadatele, což byli v tomto případě Liveevil a Minority Sound (to je taková klasika – jakmile něco pořádá Metalgate, můžete v klidu vsadit koule na to, že tam budou minimálně dvě jejich skupiny), a oním posledním (v pořadí večera vlastně prvním) předskokanem byli All Friends Dead, o jejichž existenci jsem až doposud neměl tušení.

Právě All Friends Dead se ujali zahájení večera, nicméně vzhledem k tomu, že jsem dorazil o trochu později, jsem z jejich setu zachytil pouze úplný závěr v podobě nějakých tří písniček. Tím pádem nemám moc nárok se pouštět do nějakých větších rozborů toho, co se na pódiu dělo. Soudě čistě na základě onoho kousku, který jsem viděl, mi to nepřišlo jako žádný průser, ale ani jako žádný zázrak. Čistě metalové momenty byly v pohodě, ale nijak zvlášť mě to nesebralo, trochu větší zajímavost ovšem muzika All Friends Dead nabírala v momentech, kdy nastoupila elektronika, protože tehdy se mi to upřímně líbilo. V oněch posledních třech písničkách to však bylo docela výjimečně, takže jsem si z toho kousku přece jen odnesl spíš pocit, že poslední song byla strašná odrhovačka.

Nemá cenu tvrdit opak, protože by beztak všichni věděli, že kecám, takže klidně řeknu rovnou, že Gorgonea Prima pro mě byla společně se Samael hlavní tahákem večera. Živě tuhle kapelu můžu kdykoliv a kdekoliv a vzhledem k tomu, že ji neviděl už možná tak dva roky, docela jsem se těšil. Zklamání naštěstí nenastalo a byla to fakt paráda. Gorgonea Prima se rozhodně může pochlubit tím, že její živá prezentace je opravdu unikátní a jen těžko si hledá konkurenci, a i když už jsem je viděl několikrát, dva bílí roboti ve tmě jsou pořád obrovské vizuální lákadlo a má to výbornou atmosféru. Akorát už by to konečně chtělo vydat onu slibovanou druhou desku, z níž ostatně na koncertě také padla nějaká ta ukázka, a to hned na začátku setu. Ve druhé polovině už se víceméně pokračovalo jen v duchu první a doposud bohužel jediné řadovky “Black Coal Depression”, z níž mimo jiné zazněla i naprostá tutovka “Corroded Landscape”, což je pro mě osobně ta nejlepší skladba, jakou Gorgonea Prima doposud vytvořila. Tak jako tak, koncertem zrovna této skupiny nepohrdnu nikdy a i tentokrát se ukázalo, že to rozhodně není náhodou.

Žezlo převzali Minority Sound, jejichž hudba by se mi papírově měla líbit, ale i přesto jsem si k ní z desek nikdy pořádně nedokázal najít cestu… nejspíš proto, že je podle mě na poměry industriálního metalu taková trochu hodná. V živém podání se ovšem tento handicap spravuje (však to znáte, živě je to vždycky tvrdší), takže je to hned o něčem jiném a Minority Sound jsou díky tomu kapelou, která mě baví hlavně (spíš jenom) živě. Tak nějak podobně to bylo i tenhle večer na Chmelnici… hudebně to mně osobně tolik nedává, ale musí se nechat, že kapela se na pódiu nešetřila a všichni s výjimkou bubeníka (u něhož je to samozřejmě omluvitelné) pařili dost vydatně, takže ve výsledku nemůžu tvrdit, že bych se nějak nudil. Navíc bylo znát, že měli v publiku docela početnou základnu fanoušků, kteří Minority Sound hnali kupředu a připravili jim asi největší odezvu hned po Samael.

Trochu opačně na tom byli s odezvou následující Liveevil, kteří hráli pro dvě řady turistů (teda, fotografů), pak pro dva metry prázdného prostoru a teprve pak stáli první lidi. Každopádně, tuhle skupinu vnímám vlastně přesně naopak než Minority Sound, protože mě její alba baví, ale živě mi Liveevil vždycky přijdou takoví trochu nevýrazní vzhledem k tomu, že hrají docela energickou muziku. Tentokrát jim na dojmu příliš nepřidal ani fakt, že nasamplovaná elektronika nebyla pořádně slyšet. Ony ty parádní refrény, které Liveevil mají, docela fungovaly tak jako tak, ale i přesto to mělo k dokonalosti daleko. Netvrdím, že Liveevil předvedli nějaký provar, protože to určitě není pravda, pořád to bylo docela v klidu vystoupení, akorát bych si to rozhodně dokázal představit lepší. Každopádně, kapela hrála především ze své poslední řadovky “3 Altering”, jejíž obsah obstaral většinu setlistu, až v samotném závěru se objevily i starší kousky v čele s finální hitovkou “Sky and Nails”. Z chystaného alba, na němž Liveevil aktuálně pracují, bohužel žádná ukázka nezazněla.

Po čtyřdílném seriálu na téma domácí industrial metal konečně přišlo očekávané švýcarské finále v podání Samael. Ani oni ze svého chystaného alba nehráli nic, zato však předvedli docela reprezentativní průřez celou svojí diskografií. Navrch mělo poslední album “Lux Mundi”, přelomové “Passage” a klasika “Ceremony of Opposites”, z nichž ze všech zaznělo po čtyřech kusech, nicméně se samozřejmě dostalo i na další desky. Samotný setlist byl tedy poskládán docela slušně, i když pár svých oblíbených kusů, které nezazněly, bych určitě našel. Tak je to ale prostě vždycky, takže důvod ke stížnostem nějak není, protože všechny zásadní vály zazněly.

O trochu hůře na tom však byl zvuk. Netvrdím, že byl vyloženě neposlouchatelný, ani netuším, jak tomu bylo v jiných částech sálu, ale z mého místa hodně vepředu bohužel nebyly příliš slyšet klávesy, takže si je mnohdy musel člověk spíš domýšlet. Klávesák Xy za nimi sice skákal jak čertík z krabičky a bylo na něm vidět, že si vystoupení užívá, ale slyšet moc nebyl, což některým peckám jako třeba “Slavocracy” trochu škodilo. Úplně opačná situace však nastala, když vzal Xy paličky a začal mlátit do perkusí, protože pak zase nebylo slyšet nic jiného, jak byly přeřvané.

Setlist Samael:
01. Intro
02. My Saviour
03. Shining Kingdom
04. Flagellation
05. Soul Invictus
06. Luxferre
07. Solar Soul
08. Into the Pentagram
09. Jupiterian Vibe
10. Slavocracy
11. Reign of Light
12. Infra Galaxia
13. Antigod
14. Baphomet’s Throne
15. Rain
16. Ceremony of Opposites
17. Black Trip
18. The Truth Is Marching On

To jsou ovšem asi tak jediné výtky, které šlo k vystoupení mít, protože ze strany samotné kapely to jinak byla hodně velká paráda. Na Samael bylo znát, že už to jsou zkušení pardálové, takže své vystoupení hráli s obrovskou jistotou a nadhledem, přesto však člověk neměl pocit, že by snad mělo jít o obyčejnou rutinu. Jednoduše řečeno, Švýcarům to ohromně šlapalo, na čemž nic nezměnil ani fakt, že do Prahy přijeli bez svého baskytaristy Mase, na jehož místo naskočil jakýsi náhradník, jehož identitu však bohužel neznám. Ačkoliv se na pódiu rozhodně snažili všichni přítomní, hlavní pozornost přece jenom strhával zpěvák a kytarista Vorph, což je jednoduše řečeno skvělý frontman, jenž funguje přesně tak, jak by takový frontman fungovat měl – táhne show kupředu a nedělá mu problém si získat publikum na svou stranu.

Budeme-li se bavit o hudbě, pak se večer docela povedl. SamaelGorgonea Prima byli výteční, zbytek vystupujících taktéž v pohodě. Sice je pravda, že menší počet skupin by mně osobně byl asi milejší, ale že bych se u některé z těch pěti přítomných vysloveně nudil, to zase tvrdit nemůžu. Zvuk byl víceméně taktéž na slušné úrovni a vždy byl přinejmenším poslouchatelný, a i když třeba trochu utopené klávesy u Samael zamrzely, nebylo to nic, co by člověku vyloženě zkazilo koncert.

Byl tu ovšem jeden další element, který naopak koncert kazil – a v některých momentech opravdu hodně. Byli jím fotografové – a v tomhle případě výjimečně nemám na mysli lidi, kteří asi na akci přišli jen natáčet záznamy na mobil, ale profesionální fotografy. Jasně, fotky z koncertů jsou super, člověk se na to rád podívá, ale někde by měla být hranice a zrovna tady těch fotografů bylo vážně jak nasráno, což bych ještě jako přežil, ale mnohem horší už bylo, že se někteří z nich chovali jako totální prasata. Fandové si vystojí první řadu na Samael, během prvního songu se však fotografové mezi ně začnou surově rvát, máchat foťákem kolem dokola, pomalu lézt kapele na pódium, jen aby měli lepší úhel. Lidi to sere, ale ze slušnosti třeba uhnou, tak si tam pan fotograf několik minut střílí blesky muzikantům do ksichtů, a když ho to přestane bavit, tak dalších deset minut stojí v první řadě, jen čumí do displeje a prohlíží si svoje výtvory. Ty vole, je to tohle normální? Já si teda myslím, že v žádném případě ne… obzvláště jedno plešaté hovado mě tak neskutečně vytáčelo, že to ani není možné. Ať si fotografové fotí, ty fotoreporty jsou kolikrát vážně zábavné, ale používejte u toho sakra mozek, protože takhle kurvíte koncerty lidem, kteří si na rozdíl od vás zaplatili (!), aby viděli svojí oblíbenou kapelu, a když se tam pak chováte takhle jak idioti (jako třeba tenhle konkrétní plešoun na Samael), tak všichni okolo včetně hudebníků vám přejí, aby vám péro shnilo.


Samael – Lux mundi

Samael - Lux mundi
Země: Švýcarsko
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 29.4.2011
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Temné industrialisty Samael mám již delší dobu v oblibě. Přestože jsem od přírody rozený příznivce black metalu, oslovovalo mě vždy trochu paradoxně spíše jejich elektronické období, nikoliv ony black metalové počátky (ačkoliv takové “Ceremony of Opposites” je hodně fajnová fošna, to se musí nechat), přesto nemohu ignorovat fakt, že onen proklamovaný návrat ke kořenům na minulé desce “Above” byl velice povedený. Aktuální nahrávka “Lux mundi”, celkově již jubilejní desátá dlouhohrající v kariéře těchto Švýcarů, se však navrací na cestu, po níž Samael kráčí bratru již dobrých 15 let – cestu nápaditého industrialu.

Je ale nutno jedním dechem dodat, že v táboře Samael se nic neodehrává násilně, právě naopak, veškerý vývoj probíhá neuvěřitelně plynule. To ve výsledku znamená, že i onen návrat ke kořenům, chuť zahoblovat si po čase nějaký ten pořádný black metal, jejímž výsledkem bylo “Above”, neházel za hlavu dlouholetý vývoj a byl načichlý oním pro Samael typickým electro odérem. Stejně tak ale tento v rámci diskografie kapely experiment dále ovlivňuje i jejich další tvorbu, čehož je důkazem právě novinka “Lux mundi” – vezměte si například úvod závěrečné “The Truth Is Marching On”, nádherná to sypačka. Když samotní členové skupiny v rozhovorech tvrdí, že “Lux mundi” je jakýmsi průsečíkem mezi “Above” a předchozím čistě industrial-electro-metalovým počinem “Solar Soul”, nelze s nimi nesouhlasit. Aby nám tu však nevznikla nějaká mýlka, musím zdůraznit, že “Lux mundi” je přece jenom v první řadě industriální metal, černě kovový kolega black metal vystrkuje své růžky pouze v několika málo momentech, které výslednou podobu desky vkusně koření.

Samael ukazují svou sílu hned zpočátku alba. “Luxferre” je energický otvírák, který byl zvěčněn i jako videoklip. Ten ale doposud bohužel nebyl zveřejněn, tudíž ještě není k dispozici u recenze. Osobně bych ale radši vyzdvihl dva následující kousky – valivou “Let My People Be!”, v níž Vorph předvádí skutečně robotickou barvu svého hlasu, a “Of War” se skvělou klávesovou linkou (zejména v úvodu skladby) a drtivým refrénem. Mezi další vrcholy “Lux mundi” dle mého názoru patří také výtečná “The Shadow of the Sword” a závěrečný náklep “The Truth Is Marching On”, čímž však neříkám, že zbytek fošny stojí za velké prdalčky. I ostatní písně mají v podstatě ve všech případech něco do sebe a plynou v typickém duchu Samael. Nezapomínejte však, že typický duch Samael je velice proměnlivý, tudíž nejde o žádný kolovrátek.

Suma sumárum je “Lux mundi” určitě kvalitním počinem. Možná ne tím nejlepším, který jste kdy slyšeli, ale to nic nemění na tom, že kvalitním. To je asi tak vše, co bych k tomu měl. Nebo spíše, lépe řečeno, je to asi tak vše, co k tomu stíhám říct. Jelikož – ačkoliv jsem si vědom toho, že je to značně neprofesionální – mě již tlačí časová tíseň a nemohu tak psát déle, rozloučím se s vámi se slovy, že se jedná o zábavnou záležitost a že pokud vám muzika Samael v minulosti šmakovala, “Lux mundi” vás rozhodně nezklame.