Země: Itálie Žánr: post-hardcore / black metal / sludge / crust Datum vydání: 7.4.2015 Label: Sentient Ruin Laboratories / Yamabushi Recordings Odkazy: facebook K recenzi poskytl: Sentient Ruin Laboratories

V posledních letech se docela rozmohly kapely, které do jednoho kotle v různém poměru házejí black metal, sludge, post-hardcore, případně i crust nebo doom metal a míchají z toho jednu kurevsky hutnou špinavou směsici kytarového humusu. Přesně do téhle sorty se v nedávné době zařadila také mladá italská parta Macerie, jež je naprosto ukázkovým produktem této vlny. Jenže jakkoliv se z téhle muziky stal pomalu trend, já jsem ochoten ji vzít za svou, je-li to pořádně hutný náhul s těžkou atmosférou a odkapává-li z reproduktorů hnus po litrech. V tomhle žánru mi to ke štěstí stačí… dokázali něco takového vyprodukovat i Macerie?

Tahle čtveřice z Florencie vznikla v loňském roce a poprvé se o slovo přihlásila letos na jaře, kdy vydala (digitálně a na kazetě) své první bezejmenné ípko, jemuž – když nic jiného – nechybí alespoň zajímavý přebal. Vlastní obsah už však bohužel taková pecka není…

Macerie mají veškerá pravidla žánru nastudovaná zodpovědně a tu svou smrtící směsici výše jmenovaných stylů míchají s vlastně poměrně jistou rukou – po formální stránce. Řev je tak hrubý a hluboký, že kdyby byl ještě o kousek hlubší, tak už by byl v pekle. Instrumentálně je to naprosto ukázkový chlív, jaký se v těchto žánrech nosí – rychlé momenty jsou zběsilé, místy mají až chaotický feeling a značně zapáchají crustovou neučesaností. Naopak pomalejší pasáže si berou sludgovou hutnost, v pozadí je doplňují typicky post-hardcorové táhlé melodie a nad tím vším se vznáší všudypřítomný odér black metalu.

Vše se tedy zdá být v naprostém pořádku, ale i přesto mě „Macerie“ z nějakého důvodu prostě nesebralo. Nedokážu říct, co přesně je tam špatně, protože po formální stránce je vše provedeno dobře, ale jednoduše v tom necítím takové ty koule, které podobná muzika mít musí. Zpočátku to tak nevypadá, protože úvodní „Agonia“ hned od prvních vteřin nasadí patřičně zatěžkanou atmosféru s pomalejší pasáží, v níž vyniká řádně nabuzená baskytara. Ale velmi brzy se celá nahrávka začne slévat v jednu neprostupnou masu, i přes krátkou hrací dobu (cca 16 a půl minuty rozdělených do čtyř songů) člověku v hlavě neutkví takřka žádné konkrétní momenty a sama atmosféra prostě není tak uhrančivá, aby to šlo utáhnout jen na ní.

Celkově vzato tedy Macerie nepředvádějí žádné zázraky. Jejich pojetí není špatné a má svou úroveň, o tom není sporu, ale něco tomu bohužel ještě chybí, aby si Italové mohli bez obav vyšlápnout na zavedenější spolky. Nicméně, stále se jedná o pilotní počin a i z tohoto pohledu (avšak nejen díky němu) je výsledek přinejmenším slušný. Na zadku z toho prozatím nesedím, avšak potenciál do budoucna tu myslím je.