Země: Polsko Žánr: symphonic pagan black metal Datum vydání: 1.1.2017 Label: Elegy Records Tracklist: 01. Preludium 02. Karzeł 03. Obława 04. Powrócą… 05. Cmentaria 06. Dwa żywioły Hrací doba: 30:05 Odkazy: web / bandcamp K recenzi poskytl: Against PR

Neoheresy respektive Hellveto je skupina, jejíž hudbu mám rád. Nějak mě ta atmosféra, jakou jediný člen F na svých nahrávkách kouzlí, oslovuje a strašně mě baví – i po těch letech, i po tom množství počinů. Nicméně psát na to recenzi je docela za trest. Nebo ještě lépe řečeno: za trest je recenzovat Neoheresy opakovaně.

Takzvaný problém vězí v tom, že muzika Neoheresy stojí výlučně na atmosféře. Ta je silná, nasáklá pohanstvím, středověkem, epickými náladami, avšak bez známek kýče či patosu. Všechno funguje skvěle a klidně mohu rovnou prozradit, že to platí i o aktuálním albu „Obława“. Tohle samo o sobě samozřejmě není špatně, ale ten důvod, proč se o Neoheresy tak špatně píše, tkví v tom, že tato atmosféra se napříč alby vlastně nemění a moc se nedá pořád dokola vymýšlet, co dalšího o tom napsat. S nadsázkou řečeno – kecám, vlastně docela bez nadsázky – bych sem mohl klidně zkopírovat to, co jsem svého času napsal už o nahrávkách „Noc która dniem się stała“ (2014) a „Talionis“ (2015). A co bych vlastně napsal i o loňském „Potop“, pokud by se na tuhle recenzi tenkrát nevysral (důvod asi uhádnete).

Samozřejmě, že když říkám, že F hraje furt to samé dokola, je to myšleno s lehkou nadsázkou. Když srovnáme začátky Hellveto na albech jako „Autumnal Night“ či „Zemsta“ s aktuálním „Obława“, ten rozdíl je dost velký, až obrovský. Stejně tak je zjevné, že zatímco Hellveto byla především metalová skupina (nechme teď stranou výjimky jako třeba disk „Trylogia“), v rámci Neoheresy ustoupily metalové prvky a elektrické kytary trochu do pozadí (rozhodně netvrdím, že vymizely) a F svou hudbu vede směrem k víc soundtrackovému pojetí. Epická pohanská atmosféra ovšem zůstává asi ne úplně nezměněna, ale obměny jsou jen minimální – rozhodně mnohem menší než ty formálně hudební napříč časem. Veškerý vývoj navíc probíhá hrozně pomalu a po malinkých krůčkách, tudíž to trvá x alb, než se změny nějak projeví, a při chronologickém poslechu si je člověk ani moc neuvědomí, spíš si jich všimne až při zpětném srovnání jednotlivých nahrávek.

Abychom se ale konečně někam pohnuli… „Obława“ vše řečené bezezbytku potvrzuje a v jádru jde o další typický počin Neoheresy (možná trochu odvážné tvrzení, když má projekt na kontě teprve čtvrtou desku, ale já tvorbu Neoheresy a Hellveto vnímám jako jeden celek, však současné jméno je vlastně plynulým pokračováním – a touto optikou se jedná již o devatenáctou řadovku). Ale i když od F asi nelze čekat revoluci (kdyby se tak někdy stalo, byl by to šok!), ono to ve finále nijak zvlášť nevadí.

Epická půlhodinka na „Obława“ přináší možná standardní porci výpravných nálad (jen tak mimochodem, obal alba s nimi tentokrát dle mého koresponduje jen s hodně přivřenýma očima), ale funguje to, stále se mi ta muzika líbí a baví mě. Nepopírám, že F už má na kontě i lepší počiny. I navzdory tomu, že je jeho diskografie vyrovnaná, své favority přeci jenom mám a „Obława“ se mezi ně nezařadí. Zcela jistě se však jedná o důstojného pokračovatele hudebního odkazu tohoto polského solitéra.

„Obława“ (digitálně) vyšla v prosinci 2016 („Potop“ ten samý rok v lednu), ale nepochybuji o tom, že F už má rozdělanou další desku a že se jí v dohledné době (tipuji ještě letos) dočkáme. Stejně tak nemám pochyb o tom, že opětovně půjde o variaci na stejné téma, podobně jako na „Obława“, „Potop“, „Talionis“ a další a další počiny dozadu. Ale nevadí to. Málokdo totiž dokáže tvořit symfonický pagan black metal bez známky kýče a s takhle silnou atmosférou. F to ovšem zvládá levou zadní, díky čemuž mám jeho kapely rád a jsem do značné míry ochoten odpustit i to, co by formálně mělo být neduhem.