Země: Polsko Žánr: symphonic pagan black metal Datum vydání: 1.4.2015 Label: Ritual Execution Productions Tracklist: 01. Krzyk który zmienił się w wiatr 02. Nie ma prawa… 03. Talionis 04. I choćby noc… 05. Purpurowy błękit 06. Kiedy słońce zachodem wzejdzie 07. Właśnie tam II 08. Zamkniętych powiek czar 09. Zaburza 10. Ceremonia upadku Odkazy: web / bandcamp

Jsou skupiny, které vydávají jedno album za hodně dlouhou dobu, ale když to přijde, tak to člověka prostě složí, jaká je to šleha. Jsou ale i hudebníci, kteří jsou na tom s vydáváním přesně opačně a zjevně trpí neskutečným tvůrčím přetlakem, protože jsou schopni dlouhodobě střílet nové desky ve vysokém tempu. Bez problémů třeba jednu dlouhohrající nahrávku každý rok, ale někdy klidně i ještě více. Polský muzikant Filip Mrowiński patří právě mezi takové.

Jméno tohohle chlapíka bylo vždy spojeno s projektem Hellveto, pod jehož hlavičkou páchal Filip (skrytý za pseudonymem L.O.N) páchal symfonikou protkaný pagan black metal. S touto kapelou Filip Mrowiński stihl vydat 15 plnohodnotných desek za 11 let a k tomu ještě několik málo neřadovek, což je docela šílená kadence. V roce 2013 se však z mně neznámého důvodu odmlčel, aby se vloni opětovně vrátil, ale tentokrát již v jiné podobě. Činnost Hellveto byla ukončena a na jeho místo nastoupil nový projekt Neoheresy (podobnost názvu s albem „Neoheresy“ od Hellveto z roku 2008 nejspíš nebude náhodná), pro jehož potřeby si muzikant zkrátil jméno prosté F (což já osobně se svým jménem H. beru, jen tak mezi námi).

Nicméně, název kapely je v podstatě to jediné, co se změnilo, protože jinak Neoheresy pokračuje po úplně stejné cestě, jež byla vytyčena již v rámci Hellveto – a to platí po hudební i grafické stránce. A vlastně to vypadá, že to bude platit i co do kadence vydávaných počinů. Loni se projekt Neoheresy přihlásil o slovo poprvé s debutem „Noc która dniem się stała“, na nějž letos na jaře navázalo krátké ípko „Wyrocznia“, které hned vzápětí vyšlo znovu jako část splitu s pagan black metalovými kolegy Hegemoon. Především však „Wyrocznia“ mělo navnadit na chystané druhé album, jež se objevilo o měsíc později pod názvem „Talionis“…

Nutno zmínit, že jednotlivé nahrávky Hellveto / Neoheresy jsou si velice podobné a obzvláště poslední roky je to skutečně na jedno brdo – ostatně, asi jen těžko lze očekávat nějaký překotný vývoj, když nové album vychází každým rokem. Na druhou stranu je však nutno dodat, že si Filip Mrowiński i navzdory brutální kadenci drží až překvapivě vysokou kvalitu, díky čemuž je každá nová  věc i přes nulový vývoj zábavná – přinejmenším tedy pro mě, jelikož já jsem měl pro Hellveto (a nyní už i Neoheresy jakožto přímého následovníka Hellveto) vždy tak trochu slabost, protože ta atmosféra, jakou Filip kouzlí, mě vážně oslovuje a nemůžu se jí nabažit.

„Talionis“ žádné velké překvapení nepřináší a technicky vzato je to prostě jen další album od tohoto polského nezmara. Novinka pokračuje v tomtéž duchu, omílá tytéž hudební postupy a dýchá toutéž atmosférou. Nicméně z jiného úhlu pohledu – „Talionis“ dokázalo opětovně udržet vysoko nastavenou laťku a může se bez sebemenších obav postavit po boku kteréhokoliv ze svých předchůdců (ať už jde o přímého předchůdce v podobě „Noc która dniem się stała“, nebo nepřímé předchůdce z dob Hellveto). Nevím, jak to ten ďábel dělá, ale i když je „Talionis“ vlastně pořád to samé, co tu již x-krát bylo, ohromně mě to baví a strašně se mi to líbí.

Jak již padlo, Filip Mrowiński tvoří symfonický pagan black metal, tudíž byste měli očekávat výpravnější pohanské nálady. Musím však zdůraznit, že v hudbě Neoheresy (resp. Hellveto) nenajdete ani náznak nějakého patosu, s nímž se potýká drtivá většina symfonického metalu – právě patos, nechutná nabubřelost a zbytečná pompa láme oné většině symfonických metalistů vaz a posílá je do šuplíku hudebních blbostí. Filip však dokázal najít recept, díky němuž v jeho hudbě nic podobného neuslyšíte – ta muzika je symfonikou prošpikována a tvoří její neoddělitelnou složku, ale stále to působí velice přirozeně a střízlivě. Možná právě to je – vedle skvělé atmosféry – jedna z těch věcí, co mě na tom tak baví.

Dokonce bych řekl, že pocitově je „Talionis“ ještě o kousek symfoničtější a méně metal než minulá alba, protože elektrická kytara jako by už místy hrála spíše roli doplňku. S oním nulovým vývojem si však tohle prohlášení neprotiřečí, jelikož je to „změna“ čistě kosmetického rázu. Ona atmosféra, v níž šlo v téhle muzice vždy především, totiž stále zůstává neměnná.

Pomalu se blížíme k závěru – finálního verdiktu vlastně ani není třeba, neboť z předchozích řádků musí být zřejmé, že „Talionis“ považuji za další skvělou nahrávku z Filipovy dílny. Recenzi tedy zakončím poznámkou, že mě na novince potěšila i forma, v jaké vyšla. Poslední desky Hellveto byly do světa pouštěny v podobě hezkých elegantních digipacků, takže mě docela zklamalo, že „Noc która dniem się stała“ posléze vyšla v obyčejné plastové krabičce. „Talionis“ se však vrací k digipackové tradici, za což rozhodně palec nahoru.