Ramchat - Karpaty

Ramchat – Karpaty

Ramchat - Karpaty
Země: Slovensko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 10.11.2014
Label: HladoHlas

Tracklist:
01. Večné Jarilo, živ nás!
02. Žalm
03. V ríši vlkov
04. Karpaty

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Ramchat

První pohled (H.):

Sice předpokládám, že všichni (anebo přinejmenším většina z vás) víte, odkud a jak se Ramchat vzali a kdo za nimi stojí, přesto si na začátek dejme menší opáčko. Hlavní postavou této formace je kytarista Pavel Baričák, jinak znám též jako Hirax, což samozřejmě není nikdo jiný než někdejší lídr slovenské avantgardně metalové formace Lunatic Gods, jejíž tvorbu jsem měl vždy v obrovské oblibě. Nicméně v roce 2013, nedlouho po vydání desky „Vlnobytie“, se Hirax – z pohledu zvenčí hodně nečekaně – rozhodl své dítko opustit a pokračovat v jiné skupině a v odlišném žánrovém i textovém pojetí. A právě to jsou Ramchat.

Rozdíly mezi oběma kapelami jsou na první pohled zřejmé – zatímco na posledních deskách Lunatic Gods to byla excelentní avantgardní jízda natřískaná množstvím nápadů a skvělých momentů, Ramchat je přímočařejší a zdánlivě jednodušší pagan black metal, jehož lyrická stránka se točí okolo slovanství a pohanství. Mně osobně se zdá, že kapela místy tuhle filozofii tlačí až příliš na sílu, viz třeba takřka nonstop agitace na Facebooku Ramchat, ale to nic nemění na tom, že debutové EP „Bes“, které vyšlo v roce 2013, bylo hudebně dost povedené a bavilo mě. Nebyl tedy důvod se domnívat, že to tak nemělo být i na druhém EP s názvem „Karpaty“

„Karpaty“ samozřejmě pokračují ve stejném hudebním duchu jako „Bes“ a zdánlivě jsou na stejné laťce i co se kvality týče, přesto si nemohu pomoct a novinka z dílny Ramchat mě neoslovuje takovým způsobem, jako tomu bylo v případě prvního ípka. Jak už tomu tak bývá, formálně je samozřejmě všechno v pořádku a především kytarová stránka je opětovně kvalitní. Albu nechybí hned několik povedených momentů a motivů, a to v úplně každé ze čtyř přítomných skladeb. Zejména když se objeví kytarové melodie a vyhrávky, je to takřka ve všech případech velmi dobré. Přesto si nemůžu pomoct a jako celek mi to tentokrát přijde takové suché.

Jediná písnička, která mě na nahrávce skutečně dokázala chytnout, je závěrečná titulní věc „Karpaty“, v níž se objevuje několik výtečných pasáží a také v ní konečně cítím něco, co by se dalo nazvat nějakou atmosférou, konečně to v člověku vzbudí nějakou náladu a vyvolá nějaké pocity. Ostatním třem songům vlastně nemám technicky vzato moc co vytýkat, ani nemůžu tvrdit, že by se mi nějak vyloženě nelíbily nebo že mám problém je poslouchat, akorát mi to nic moc nepředává.

Na druhou stranu považuji za dobrý tah to, že byly oproti „Besu“ značně omezeny mluvené pasáže, které byly zábavné maximálně tak na první, druhý poslech, ale na ty další už spíš obtěžovaly. Na „Karpatech“ se něco takového nachází pouze ve třetím tracku „V ríši vlkov“ a opětovně to má stejný efekt – kdyby to tam nebylo, osobně bych byl radši. Především díky těm proslovům je totiž právě tenhle song z minialba asi nejméně záživný.

„Karpaty“ nejsou špatným počinem, ani to není nahrávka, jež by snad Hiraxovi (potažmo Ramchat) dělala ostudu, přesto se pro mě osobně jedná o menší zklamání a nemyslím si, že k tomuhle EP budu v budoucnu vracet. Navzdory většímu počtu poměrně otravných proslovů u mě bez většího zaváhání vyhrává „Bes“ (o Hiraxových deskách s Lunatic Gods ani nemluvě), ačkoliv vlastně ani nedokážu přesně říct proč. Je to spíš jen pocitová záležitost, přesto je jednoznačná.


Druhý pohled (Kaša):

Když Hirax před lety opouštěl řady Lunatic Gods, bylo celkem brzy jasné, že v rámci svého nového působiště Ramchat se zaměří na mnohem přímočařejší a agresivnější metalovou tvorbu bez avantgardních prvků, než jak tomu bylo právě v řadách Lunatic Gods. To však neznamená, že by tvořil méně působivou hudbu, čehož byl krátkohrající debut „Bes“ celkem obstojným důkazem a i s odstupem času si jej pouštím relativně často a rád (minimálně v porovnání se „Slnovraty“ Lunatic Gods). A jsem rád, že cestu bezbožného pagan black/death metalu následují Ramchat i na dalším EP „Karpaty“, které ve všech důležitých ohledech navazuje právě na „Bes“. Čtyři písně, tuna hrubozrnných riffů a našlapaných temp nenechávají nikoho na pochybách, že Hirax stále umí, a přestože mi chybí na „Karpatech“ vyloženě zabijácký vál ve stylu pecky „Mor ho!“ z debutu, tak nemám problém užívat si tento v téměř celé jeho délce.

Ačkoli jsem si během prvních poslechů říkal, že mezi skladbami není žádný propastný rozdíl, tak nyní s odstupem několika poslechů řadím o něco výš úvodní „Večné Jarilo, živ nás!“ a druhý „Žalm“, které své dvě kolegyně lehce zastiňují. Zejména druhá jmenovaná je jako postavená pro živá vystoupení a její krkolomné změny temp mě nenechávají chladným. Skvělá pecka, jež oproti následující slabší roztahané „V ríši vlkov“ nakopává prdel až někam do nebeských výšin. Jasně, nemá cenu zastírat, že pocitově je mi předchozí „Bes“ o něco blíže, ale díky papírové vyrovnanosti bych se zdráhal označit „Karpaty“ jako zklamání. Na to je mi hudba tohoto slovenského neznaboha a jeho party Ramchat hodně po chuti.


Třetí pohled (Zajus):

„Karpaty“ ukazují, že si Ramchat už na druhém EP dokázali vybudovat unikátní identitu. Jestliže „Bes“ byl Hiraxovou ukázkou, že dokáže obstát i bez Lunatic Gods, na „Karpatech“ již nikoho přesvědčovat nemusí. Na čtveřici skladeb mě hned na první poslech zaujal zvuk, o mnoho lepší, než jaký měl zahuhlaný „Bes“. Naopak vokálně mi přijdou (právě v kontrastu ke svému předchůdci) „Karpaty“ trošku slabší, neboť mi příliš nesedl hrubý growling a výše posazený řev je tentokrát spíše výjimkou. Stejně tak texty přecházím jen s mírným podivením. Ne snad, že by byly plné onoho „Slované sobě“ bullshitu, jak jsem se původně bál, jsou spíš jen pohansky pohádkové jako posledně (ostatně i to bude patřit k identitě Ramchat, což není ve výsledku vůbec na škodu).

O co tu jde v první řadě, je však hudba a právě zde Ramchat ukazují svou sílu. Tvrdé a přitom zábavné jsou všechny skladby bez výjimky, o něco přeci jen vyčnívá silný závěr „V ríši vlkov“ a celá titulní „Karpaty“. Rytmika jede na plné obrátky prakticky sto procent hrací doby, přitom výsledné vyznění není nijak uspěchané a místo zběsilého házení palicí tak Ramchat vyzývají jen k poklidnému pokyvování. O to víc se „Karpaty“ zařežou do paměti a vyzývají k dalšímu poslechu. Psát hudbu Hirax prostě umí.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.