Země: Polsko Žánr: symphonic pagan black metal Datum vydání: 1.1.2017 Label: Elegy Records Tracklist: 01. Preludium 02. Karzeł 03. Obława 04. Powrócą… 05. Cmentaria 06. Dwa żywioły Hrací doba: 30:05 Odkazy: web / bandcamp K recenzi poskytl: Against PR

Neoheresy respektive Hellveto je skupina, jejíž hudbu mám rád. Nějak mě ta atmosféra, jakou jediný člen F na svých nahrávkách kouzlí, oslovuje a strašně mě baví – i po těch letech, i po tom množství počinů. Nicméně psát na to recenzi je docela za trest. Nebo ještě lépe řečeno: za trest je recenzovat Neoheresy opakovaně.

Takzvaný problém vězí v tom, že muzika Neoheresy stojí výlučně na atmosféře. Ta je silná, nasáklá pohanstvím, středověkem, epickými náladami, avšak bez známek kýče či patosu. Všechno funguje skvěle a klidně mohu rovnou prozradit, že to platí i o aktuálním albu „Obława“. Tohle samo o sobě samozřejmě není špatně, ale ten důvod, proč se o Neoheresy tak špatně píše, tkví v tom, že tato atmosféra se napříč alby vlastně nemění a moc se nedá pořád dokola vymýšlet, co dalšího o tom napsat. S nadsázkou řečeno – kecám, vlastně docela bez nadsázky – bych sem mohl klidně zkopírovat to, co jsem svého času napsal už o nahrávkách „Noc która dniem się stała“ (2014) a „Talionis“ (2015). A co bych vlastně napsal i o loňském „Potop“, pokud by se na tuhle recenzi tenkrát nevysral (důvod asi uhádnete).

Samozřejmě, že když říkám, že F hraje furt to samé dokola, je to myšleno s lehkou nadsázkou. Když srovnáme začátky Hellveto na albech jako „Autumnal Night“ či „Zemsta“ s aktuálním „Obława“, ten rozdíl je dost velký, až obrovský. Stejně tak je zjevné, že zatímco Hellveto byla především metalová skupina (nechme teď stranou výjimky jako třeba disk „Trylogia“), v rámci Neoheresy ustoupily metalové prvky a elektrické kytary trochu do pozadí (rozhodně netvrdím, že vymizely) a F svou hudbu vede směrem k víc soundtrackovému pojetí. Epická pohanská atmosféra ovšem zůstává asi ne úplně nezměněna, ale obměny jsou jen minimální – rozhodně mnohem menší než ty formálně hudební napříč časem. Veškerý vývoj navíc probíhá hrozně pomalu a po malinkých krůčkách, tudíž to trvá x alb, než se změny nějak projeví, a při chronologickém poslechu si je člověk ani moc neuvědomí, spíš si jich všimne až při zpětném srovnání jednotlivých nahrávek.

Abychom se ale konečně někam pohnuli… „Obława“ vše řečené bezezbytku potvrzuje a v jádru jde o další typický počin Neoheresy (možná trochu odvážné tvrzení, když má projekt na kontě teprve čtvrtou desku, ale já tvorbu Neoheresy a Hellveto vnímám jako jeden celek, však současné jméno je vlastně plynulým pokračováním – a touto optikou se jedná již o devatenáctou řadovku). Ale i když od F asi nelze čekat revoluci (kdyby se tak někdy stalo, byl by to šok!), ono to ve finále nijak zvlášť nevadí.

Epická půlhodinka na „Obława“ přináší možná standardní porci výpravných nálad (jen tak mimochodem, obal alba s nimi tentokrát dle mého koresponduje jen s hodně přivřenýma očima), ale funguje to, stále se mi ta muzika líbí a baví mě. Nepopírám, že F už má na kontě i lepší počiny. I navzdory tomu, že je jeho diskografie vyrovnaná, své favority přeci jenom mám a „Obława“ se mezi ně nezařadí. Zcela jistě se však jedná o důstojného pokračovatele hudebního odkazu tohoto polského solitéra.

„Obława“ (digitálně) vyšla v prosinci 2016 („Potop“ ten samý rok v lednu), ale nepochybuji o tom, že F už má rozdělanou další desku a že se jí v dohledné době (tipuji ještě letos) dočkáme. Stejně tak nemám pochyb o tom, že opětovně půjde o variaci na stejné téma, podobně jako na „Obława“, „Potop“, „Talionis“ a další a další počiny dozadu. Ale nevadí to. Málokdo totiž dokáže tvořit symfonický pagan black metal bez známky kýče a s takhle silnou atmosférou. F to ovšem zvládá levou zadní, díky čemuž mám jeho kapely rád a jsem do značné míry ochoten odpustit i to, co by formálně mělo být neduhem.

Země: Polsko Žánr: symphonic pagan black metal Datum vydání: 1.4.2015 Label: Ritual Execution Productions Tracklist: 01. Krzyk który zmienił się w wiatr 02. Nie ma prawa… 03. Talionis 04. I choćby noc… 05. Purpurowy błękit 06. Kiedy słońce zachodem wzejdzie 07. Właśnie tam II 08. Zamkniętych powiek czar 09. Zaburza 10. Ceremonia upadku Odkazy: web / bandcamp

Jsou skupiny, které vydávají jedno album za hodně dlouhou dobu, ale když to přijde, tak to člověka prostě složí, jaká je to šleha. Jsou ale i hudebníci, kteří jsou na tom s vydáváním přesně opačně a zjevně trpí neskutečným tvůrčím přetlakem, protože jsou schopni dlouhodobě střílet nové desky ve vysokém tempu. Bez problémů třeba jednu dlouhohrající nahrávku každý rok, ale někdy klidně i ještě více. Polský muzikant Filip Mrowiński patří právě mezi takové.

Jméno tohohle chlapíka bylo vždy spojeno s projektem Hellveto, pod jehož hlavičkou páchal Filip (skrytý za pseudonymem L.O.N) páchal symfonikou protkaný pagan black metal. S touto kapelou Filip Mrowiński stihl vydat 15 plnohodnotných desek za 11 let a k tomu ještě několik málo neřadovek, což je docela šílená kadence. V roce 2013 se však z mně neznámého důvodu odmlčel, aby se vloni opětovně vrátil, ale tentokrát již v jiné podobě. Činnost Hellveto byla ukončena a na jeho místo nastoupil nový projekt Neoheresy (podobnost názvu s albem „Neoheresy“ od Hellveto z roku 2008 nejspíš nebude náhodná), pro jehož potřeby si muzikant zkrátil jméno prosté F (což já osobně se svým jménem H. beru, jen tak mezi námi).

Nicméně, název kapely je v podstatě to jediné, co se změnilo, protože jinak Neoheresy pokračuje po úplně stejné cestě, jež byla vytyčena již v rámci Hellveto – a to platí po hudební i grafické stránce. A vlastně to vypadá, že to bude platit i co do kadence vydávaných počinů. Loni se projekt Neoheresy přihlásil o slovo poprvé s debutem „Noc która dniem się stała“, na nějž letos na jaře navázalo krátké ípko „Wyrocznia“, které hned vzápětí vyšlo znovu jako část splitu s pagan black metalovými kolegy Hegemoon. Především však „Wyrocznia“ mělo navnadit na chystané druhé album, jež se objevilo o měsíc později pod názvem „Talionis“…

Nutno zmínit, že jednotlivé nahrávky Hellveto / Neoheresy jsou si velice podobné a obzvláště poslední roky je to skutečně na jedno brdo – ostatně, asi jen těžko lze očekávat nějaký překotný vývoj, když nové album vychází každým rokem. Na druhou stranu je však nutno dodat, že si Filip Mrowiński i navzdory brutální kadenci drží až překvapivě vysokou kvalitu, díky čemuž je každá nová  věc i přes nulový vývoj zábavná – přinejmenším tedy pro mě, jelikož já jsem měl pro Hellveto (a nyní už i Neoheresy jakožto přímého následovníka Hellveto) vždy tak trochu slabost, protože ta atmosféra, jakou Filip kouzlí, mě vážně oslovuje a nemůžu se jí nabažit.

„Talionis“ žádné velké překvapení nepřináší a technicky vzato je to prostě jen další album od tohoto polského nezmara. Novinka pokračuje v tomtéž duchu, omílá tytéž hudební postupy a dýchá toutéž atmosférou. Nicméně z jiného úhlu pohledu – „Talionis“ dokázalo opětovně udržet vysoko nastavenou laťku a může se bez sebemenších obav postavit po boku kteréhokoliv ze svých předchůdců (ať už jde o přímého předchůdce v podobě „Noc która dniem się stała“, nebo nepřímé předchůdce z dob Hellveto). Nevím, jak to ten ďábel dělá, ale i když je „Talionis“ vlastně pořád to samé, co tu již x-krát bylo, ohromně mě to baví a strašně se mi to líbí.

Jak již padlo, Filip Mrowiński tvoří symfonický pagan black metal, tudíž byste měli očekávat výpravnější pohanské nálady. Musím však zdůraznit, že v hudbě Neoheresy (resp. Hellveto) nenajdete ani náznak nějakého patosu, s nímž se potýká drtivá většina symfonického metalu – právě patos, nechutná nabubřelost a zbytečná pompa láme oné většině symfonických metalistů vaz a posílá je do šuplíku hudebních blbostí. Filip však dokázal najít recept, díky němuž v jeho hudbě nic podobného neuslyšíte – ta muzika je symfonikou prošpikována a tvoří její neoddělitelnou složku, ale stále to působí velice přirozeně a střízlivě. Možná právě to je – vedle skvělé atmosféry – jedna z těch věcí, co mě na tom tak baví.

Dokonce bych řekl, že pocitově je „Talionis“ ještě o kousek symfoničtější a méně metal než minulá alba, protože elektrická kytara jako by už místy hrála spíše roli doplňku. S oním nulovým vývojem si však tohle prohlášení neprotiřečí, jelikož je to „změna“ čistě kosmetického rázu. Ona atmosféra, v níž šlo v téhle muzice vždy především, totiž stále zůstává neměnná.

Pomalu se blížíme k závěru – finálního verdiktu vlastně ani není třeba, neboť z předchozích řádků musí být zřejmé, že „Talionis“ považuji za další skvělou nahrávku z Filipovy dílny. Recenzi tedy zakončím poznámkou, že mě na novince potěšila i forma, v jaké vyšla. Poslední desky Hellveto byly do světa pouštěny v podobě hezkých elegantních digipacků, takže mě docela zklamalo, že „Noc która dniem się stała“ posléze vyšla v obyčejné plastové krabičce. „Talionis“ se však vrací k digipackové tradici, za což rozhodně palec nahoru.

Země: Polsko Žánr: symphonic pagan black metal Datum vydání: 1.8.2014 Label: Elegy Records Tracklist: 01. Pamiętamy 02. Neoheresy 03. Piętno 04. Golgota 05. Noc która dniem się stała 06. 1, 2, 3… 07. Na kolanach 08. Gałąź Hodnocení: 7/10 Odkazy: web / bandcamp

“Noc która dniem się stała” je debutovou deskou. A projekt Neoheresy na první pohled vypadá jako úplně nové jméno na scéně. Skutečnost je ovšem trochu jiná, protože kapela vlastně vznikla již v roce 1995. Debutové album tedy vychází až po 19 letech? Neflákali se ti muzikanti? Odpověď na obě otázky je: ne. Máte v tom guláš?

Neoheresy je jednočlenný projekt, za nímž stojí polský muzikant Filip Mrowiński. Kapelu založil již v roce 1995 pod názvem Hellveto a o tom, že by se flákal, nemůže být řeč ani náhodou, vlastně spíš naopak. První roky byly vyplněné pouze demosnímky, ale od doby, co v roce 2002 vyšla první deska “Autumnal Night”, nasadil Filip smrtící kadenci a až do roku 2012, kdy vyšla labutí píseň “Damnaretis”, nastřílel celých 15 dlouhohrajících nahrávek, z nichž jedna je dokonce dvojalbum. Jakkoliv to svědčí o obrovské nadprodukci, v reálu byla tvorba Hellveto až překvapivě kvalitní. Ona je pravda, že jednotlivá alba – hlavně v tom pozdějším období – jsou si podobná jako vejce vejci a liší se mezi sebou takřka minimálně, ale jakmile jste té hudbě dokázali přijít jednou na chuť, bylo vám to pak už úplně jedno, protože Filip Mrowiński si udržoval konstantně vysokou kvalitou.

V roce 2013 se projekt odmlčel (což se za předchozích 11 let stalo jen jednou – v roce 2011), takže na to, že letos vyjde další deska Hellveto, bych byl klidně ochoten si i vsadit. Nicméně bych prohrál, ačkoliv Filip další album opravdu vydal. Jak už vám asi došlo, takřka zničehonic se hudebník rozhodl přejmenovat, a to jak skupinu, tak i sám sebe. Zatímco dřív byl známý jako LON, nyní si říká prostě jen F; Hellveto pak přešlo právě v Neoheresy… což jen tak mimochodem, “Neoheresy” je také 11. řadovka Hellveto z roku 2008.

Nemám sebemenší tušení, jaký byl důvod změny názvu, protože kromě jména se nezměnilo zhola nic. Nejen hudebně, ale dokonce i graficky Neoheresy pokračuje v tom samém duchu, v jakém se nesla již tvorba Hellveto. Pokud jste tedy na tom podobně jako já a muziku Hellveto máte rádi, nemusíte v případě Neoheresy potažmo v případě nahrávky “Noc która dniem się stała” vůbec váhat – líbit se vám to bude rovněž. Ona je pravda, že je to sice neustále to samé, ale jestli vám to nevadilo doteď, pochybuji o tom, že by se na tom něco mělo s aktuální deskou změnit, protože Filip Mrowiński si svůj kvalitativní standard udržuje i pod novým názvem. Je fakt, že v tomhle ohledu možná budu sám, protože i já vím, že se ta muzika fakt opakuje a že “Noc która dniem się stała” ve své podstatě jen recykluje to, co již bylo řečeno několikrát, ale Hellveto (Neoheresy) je jeden z těch případů, kdy hraní toho stejného pořád dokola jednoduše funguje… tedy, přinejmenším mně to (zatím!) nijak nevadí, protože mě Filipova muzika skutečně oslovuje a hodně mě baví.

Nicméně, je mi jasné, že tento projekt (ať už se jmenuje jakkoliv) patří do undergroundu a ani v něm se nejedná o úplně provařené jméno, takže nejspíš ne všichni se s jeho hudbou doposud setkali. Tím pádem by nejspíš bylo záhodno si říct, oč se vlastně jedná, protože to zde doposud nijak nepadlo, a aby v tom nebyl s těmi jmény takový bordel, budu kapelu jmenovat současným názvem (ačkoliv podle toho, co jsem napsal výše, je zřejmé, že lze tento popis vztáhnout i na velkou část diskografie Hellveto). Od Neoheresy byste tedy měli očekávat black metal, který nepostrádá silný symfonický a pohanský nádech. Zábavné je však na tom to, že to nezní jako to, co si pod pojmy jako symphonic black metal nebo pagan black metal člověk běžně představí. Tohle je totiž dost velká výhoda projektu – jakkoliv se Filip Mrowiński v rámci své vlastní tvorby dost opakuje, v porovnání s okolím je jeho zvuk poměrně výlučný a jasně rozpoznatelný. Tedy alespoň já si z hlavy nevybavím skupinu, jež by zněla stejně jako Neoheresy, i když je samozřejmě pravda, že moje znalosti (black) metalové scény jsou vzhledem k její rozsáhlosti přece jenom stále omezené a ani zdaleka neznám všechno.

Jisté styčné body by se ovšem daly nalézt třeba s jiným a o poznání známějším projektem – Graveland. A to nemyslím jen v tom smyslu, že jde v obou případech o projekty jednoho muže, že oba pocházejí z Polska, že je oba spojuje vysoká kadence nahrávek a neochota se ve své hudbě nějak výrazněji posouvat. Podobnost lze nalézt i v tempu muziky a také v tom, že se jedná o záležitost s nádechem jakéhosi majestátu. Výsledkem je dokonce i srovnatelná atmosféra, a to vše i přesto, že obě skupiny na to jdou vlastně jinak. Neoheresy je přece jen o trochu variabilnější a především tento projekt zdobí ona velká porce symfonického nádechu, který však v žádném případě nepůsobí lacině. Kromě toho může být pro někoho velkým plusem také to, že kolem Neoheresy se nevznáší žádná aura kontroverze a diplomaticky řečeno nestandardních názorů.

Jednotlivými skladbami na “Noc która dniem się stała” se vesměs nemá cenu zabývat, jelikož všechny plynou v jednotném duchu, jaký už byl popsán někde výše. Důležité je ovšem to, že těch 40 minut v žádném případě není nudných, naopak je to stále výtečné, ačkoliv už Filip Mrowiński podobné muziky natočil několik hodin. Důvod, proč tomu tak je, je zcela zřejmý – protože mu stále funguje ta působivá atmosféra, která vždy byla na jeho hudbě tím stěžejním. Většinou nadávám, když hudba nějaké kapely přešlapuje na místě bez známky snahy se někam hnout, ale v tomto případě je ta nálada jednoduše stále tak působivá, že bych byl lhal sám sobě do kapsy, kdybych tvrdil, že si ten poslech neužívám. A to, že má “Noc która dniem się stała” obal, který vypadá, jako kdyby Filip Mrowiński smíchal obaly svých předchozích alb “Damnaretis” a “Wiara, nadzieja…, potepienie”, taky dokážu přežít.

Ačkoliv by šla nahrávka jako “Noc która dniem się stała” díky svému (ne)vývoji s klidem odstřelit a sám jsem si vědom toho, že z objektivního hlediska to košer není, čistě subjektivně mě to baví takovým způsobem, že hodně dobrou známku dát musím. Ani změna názvu na Neoheresy hudbu nikam neposunula, ale upřímně jsem to popravdě nečekal a vlastně mi to ani nevadí. Filip Mrowiński zjevně bude pokračovat v nastolené cestě i nadále, a jak to tak vypadá, nejen hudebně, ale i co do kadence nosičů, jelikož následovník “Noc która dniem się stała” je již hotový – jmenuje se “Talionis” a vyjde v červnu příštího roku, a i když už se změnil alespoň hlavní motiv přebalu (lebky a kosti po stranách však zůstávají nadále), nepochybuji o tom, že to bude znít stejně jako aktuální počin a stejně jako x dalších nahrávek Hellveto předtím… a zároveň nepochybuji ani o tom, že jestli Filip Mrowiński nevyhoří skladatelsky, zase mu to sežeru, protože tahle atmosféra na mě prostě funguje.