Litevská undergroundová kapela, její jedinou nahrávkou je minialbum z loňska. Člověk by čekal počáteční rozpačitost, koncertní život snad kdesi v litevské sluji, jenže ne, Au-Dessus z jeskyně domova vylezli brzy a třeba směrem pražským si to namířili již dvakrát. Loni jsem přítomen nebyl, zato letos řekly okolnosti dobrá, a 10. října jsem si to tak štrádoval do holešovického Crossu – opět po týdnu, po koncertu italských Nibiru. Ten večer patřil předkapelám (především Blues for the Redsun) a také Au-Dessus před sebou neměli jména hodná zanedbání. Ovšem i tak jsem musel část večera odříct. Rád bych zašel už na úvodní Tosiro, ale to víte, když jednou do Prahy zavítá jedna z nobelistek, tak nějak neváháte – berete ji, Alexijevičovou. Nakonec to ještě dopadlo dobře, přicházím v půlce setu polské Sunnaty. Metro zas pro jednou rychlíkem k nezaplacení…
Vstupné zdarma již dle prvního zběžného pohledu splnilo svůj účel, bylo plno a já jsem vzal s vděčností i místo kdesi vzadu. Sunnata válčila za pomocí sludgů, stonerů, větráků i těžko přiznané snahy znít a vypadat moderně. Od sludge/stonerového fochu nejsem, doma si tyhle věci nedávám, ale živě fajn, byl to takový lepší žánrový průměr. Občas se objevily slabší momenty, jindy zas Sunnata dokázala přijít s momentem, co opravdu chytí. Ten zpravidla nebyl ničím neslyšeným a přehnaně originálním, ale jak jsem dal vědět, Poláky jsem si vyposlechl s relativním zájmem, který podpořil poctivý zvukový standard, v Crossu takřka samozřejmost. Sunnata dohrála, sbalila to své a za výživného potlesku se odebrala ze sálu pryč.
Obecenstvo učinilo to samé, na cigaretku ven, občas bohužel ani ne ven, holt nekuřácké prostory a rebelové, co přišli za kulturou zdarma. Kouř smrděl i během Au-Dessus, ačkoli během nich počal splývat s pódiovou mlhovinou a mně se aspoň přestala otvírat kudla v kapse. Pódium nebylo jen o mlze – přede mnou stál mikrofonový stojan kovově zaoblený ve stylu přebalové geometrie loňského EP i kápě s monstrózními kapucami, v nichž se hlava ztrácela ještě víc než náhodný kolemjdoucí v crossovských útrobách. Au-Dessus od počátku pálili ostrými. Zatímco na desce vyzníval předvedený post-black občas trochu neškodně, naživo to bylo jiné, čtveřice z Litvy nakládala. Při kapele stál taky zvuk, hlasitý, přesto povětšinou velmi dobře čitelný, snad jen syrové sypačky trochu splývaly. Místy si to o smytí poštovní specifikace říkalo vážně nahlas.
V případě Nibiru to bylo před týdnem zklamání, teď pravý opak. Au-Dessus překvapili – hutností, tvrdostí, na desce nepříliš protežovanými atributy. V rozpacích mě zanechal pouze konec. Kapela odchází, pódium přenechává tónům ambientu. Jsou napjaté, stejně jako publikum. Co bude dál? Nic. Desítky vteřin pryč a kapela definitivně sklízí, nepřidává, prodává merch. Jinak ale spokojenost, vlastně velká. Nečekal jsem příliš a od Au-Desssus dostal koncert velmi slušných parametrů. Teď už jen zabrat na nové desce a brázdit Evropou i světem klidně dál.
Země: Litva / Izrael Žánr: folk / pagan metal Datum vydání: 16.3.2016 Label: No Colours Records
Tracklist:
01. Infront of Destiny We Shall Face Our Death
02. We Travel South
03. Winds Blow Over Seas
04. Our Spirits Pass Through the Underworld
05. Around the Bonfire Our Souls Will Unite
06. While the Cliffs Stand Tall in the Horizon
07. The Return Back Home
08. For as Long as Enemies Lay in Defeat
09. Golden Coasts Filled with Amber Stones
10. Let Thy Gods Sing Your Glory Hymn
11. Outro
Romuvos je stále poměrně nové a ještě nepříliš zavedené jméno na metalové scéně. Přesto s letošním albem „Infront of Destiny“ nedebutuje. Dlouhohrající odpanění tohoto projektu proběhlo již před dvěma lety za pomoci nahrávky „Romuvan Dainas“. Její vnějšek zdobil obal s rytířem a její vnitřek zase epický folk / pagan metal s příjemnou atmosférou a hlavně velice příjemnou poslouchatelností.
A to je vlastně vše podstatné, co se v historii Romuvos událo. Velnias, lídr tohoto jednočlenného projektu, jenž pochází z Litvy, ale již od dětství prý žije v Izraeli, sice dle svých slov v minulosti působil v nějakých blackmetalových kapelách, z nichž ale žádná to nedopracovala k jakékoliv nahrávce. Romuvos možná není black metal, ale je vidět, že tentokrát jde o seriózní záležitost. Jak fungování kapely (už došlo i na první koncert – minulý měsíc na litevském festivalu Kilkim Žaibu), tak vlastně i kvalitou samotné produkce.
Hlavní předností Romuvos je dozajista rozmáchlost, epičnost a majestát, aniž by se sklouzávalo k lacinému kýči. Tvořit takzvaně epickou hudbu pomocí kýče je jednoduché řešení, proto jej bohužel tolik skupin také volí, takže je příjemné, když to někdo hraje způsobem, že člověk po poslechu nemusí srát cukrkandlový trus, jak to bylo sladké. Velnias se v tomto ohledu pohybuje tak trochu na hraně a dokážu si představit, že pro někoho už to bude příliš velká slaďárna už takhle, ale za mě tu hranu přeleze jen málokdy. A právě tohle je jen tak mimochodem tím hlavním důvodem, proč se produkce Romuvos poslouchá tak strašně příjemně a leze do ucha úplně sama. Platilo to pro „Romuvan Dainas“ a platí to i pro „Infront of Destiny“.
Vedle melodických linek (třeba některé v „For as Long as Enemies Lay in Defeat“ či „Golden Coasts Filled with Amber Stones“ jsou skutečně výtečné) patří k nejvýraznějším prvkům i vokál. Velnias totiž vládne krásným čistým klenutým hlasem. A ten také dělá svoje, čehož si je autor zjevně, pročež se jej nebojí používat. Až by se chtělo říct, že přesně takovýhle zpěv je pro vyprávění rozmáchlých příběhů z pohanských dob jako stvořený. Na druhou stranu, Velnias svůj hlas ani vyloženě neždímá a necpe jej do každé vteřinky, pročež se jím člověk ani nepřesytí a nevadí mu, že se na celém albu nachází vlastně jen jedna poloha (nějaký řev nebo tak cosi nečekejte ani náznakem).
Nicméně stejně jako v případě „Romuvan Dainas“ tu je háček. A popravdě řečeno se jedná o přesně ten samý neduh jako na debutu (a také jsem si jej stejně jako tehdy schoval až do druhé půle recenze). Z „Infront of Destiny“ totiž doslova křičí obrovská inspirace v hudbě Falkenbach. Kdybych chtěl být hodně hnusný a kdyby mě ta muzika Romuvos nebavila, tak bych možná i prohlásil, že je to vyloženě kopírka. Však ono se to přímo vybízí, když hudebně i vokálně je ta podobnost nepřeslechnutelná. Je sice pravda, že jsem si na „Infront of Destiny“ díky samplům v několika málo momentech vzpomněl i na Graveland, kde rejstříky zvuků dokreslujících atmosféru rovněž nejsou zrovna vzdálené, ale Falkenbach je co do asociací suverénní jednička.
Pokud s touto skutečností dokážete žít a pokud si myslíte, že se Vratyas Vakyas s tvorbou nové hudby Falkenbach příliš fláká, pak si „Infront of Destiny“ potažmo Romuvos určitě poslechněte. Velnias totiž zjevně o hodinách dával dobrý pozor a od svého učitele se to naučil velmi dobře. Látku sice neuchopil invenčním způsobem, ale zpracovává ji přesvědčivě a zábavně. Říkám to trochu nerad, protože opisování v hudbě příliš nefandím, ale to podání Romuvos je jednoduše zábavné a povedené. Jak s tím naložíte, to už je vaše věc.
Na závěr je tu ještě jedna poslední záležitost. Nevím, jestli to dostatečně vyplynulo mezi řádky předchozího textu, ale „Infront of Destiny“ oproti „Romuvan Dainas“ žádné změny nepřináší. Teď je to ještě v pohodě a nekafrám. Avšak do příště už by asi nebylo špatné přijít také s nějakou inovací, protože omílat takovýhle hudební koncept – zvlášť když je ještě nepůvodní – pořád dokola brzy přestane bavit. A trochu se bojím, že by se tak mohlo stát už na třetí pokus. A také by asi nebylo od věci zastavit se stejně jako na debutu někde okolo 45 minut, protože současných 64 na „Infront of Destiny“ je vážně dost, a dokonce se mi i stalo, že jsem si říkal, že už by to pomalu končit, a přitom jsem nebyl ještě ani v půlce desky.
Hledat black metalové Au-dessus ve Francii, Belgii či dalších frankofonních zemích je vzhledem k názvu kapely logické, leč zcela mylné. Do tajů francouzského jazyka nebo alespoň do předložky „nad“ se totiž zahleděla čtveřice muzikantů pocházející z litevského Vilniusu. S přihlédnutím k povaze hudby to pro naše povídání ovšem nebude nikterak zásadní. Ostatně spíš než Litvu, kterou mám stejně jako celé Pobaltí spjatou s folk metalovou scénou, v tom slyším právě zmiňovanou Francii. Kapela se dala dohromady teprve vloni a s vydáním prvního počinu si vůbec nedávala na čas a výsledek dosavadního snažení přichází již letos v podobě eponymního minialba. A to hned na labelu Witching Hour Productions, což mezi vydavatelstvím rozhodně není žádný noname. Trocha zbystření tak nebude na škodu.
Začít musím vizuálem, který mě okamžitě upoutal. Au-dessus prezentaci kolem kapely evidentně neberou na lehkou váhu a snad není věci, na niž by bylo pozapomenuto. Jo, doteď to vypadá v pohodě, jenže zprvu jsem to Litevcům jednoduše nevěřil a viděl v tom takový bezduchý kompilát. Pánové se rádi fotí, používají francouzštinu a nahrávky obdařují trojúhelníky. Zkrátka jedno klišé za druhým. Působení některých členů v trendy deathcorových a shoegaze / post-black metalových spolcích to jen dvojitě podtrhuje. Au-dessus tak došli na rozcestí. Cesty jsou dvě. Buď hudebním um slova kritiky umlčí a všechno od francouzštiny po trojúhelníčky dosáhne sfér uvěřitelnosti, nebo se to všechno sesype jako domek z karet a člověk zjistí, že Litevci nemají kromě pečlivě hýčkného zevnějšku co nabídnout.
Musím se přiznat, že při vytyčení rozcestníku černou a bílou cestu nakonec většinou přehlížím a ve své hlavě razím trnitý prostředek. Tentokrát však Au-dessus jasně ukázali, kterým směrem chtějí jít a já je s radostí následuji. Hudební složka totiž mile překvapila. Kapela se prezentuje poměrně agresivním pojetí moderně znějícího black metalu, jenž bez zaškobrtnutí přechází nenápadně v post-metalové vody. Upřímně jsem čekal něco zcela jiného. Zvlášť kovový zvuk bych po zhlédnutí zevnějšku Au-dessus nepřisuzoval. Zvuk je zde vůbec kapitolou samou pro sebe. Původně jsem se zdráhal k jeho akceptování, ale nakonec jsem i tuto bariéru jakžtakž prorazil. Když „Au-dessus“ necháte nějakou tu minutku hrát, nepochybně si zvyknete. I když je pravda, že bych si vážně nechal líbit trochu menší plechovkárnu. Na co si mé ucho ani s přibývajícími poslechy nezvyklo, je rytmičák. Desce na rozdíl od řezavě zvučených činelů předstoupením před celou zvukovou paletu spíš ubližuje. Příště by stačilo možná jen ubrat.
Zpět ale k samotné hudební náplni. Na debutu je vysázena pětice skladeb o celkové délce přesahující půl hodiny, tedy o délce poskytující možnost dostatečného seznámení. Zprvu se „Au-dessus“ tvářilo i vzhledem k zmiňovanému zvukovému kabátu hodně nepřístupně a prvně jsem ani nebyl schopen tu půl hodinku doposlouchat. A co si budeme, nebýt to zaslané promo, další poslech bych vzdal. Jenže týdny odkladu nahrávce vyloženě prospěly. Podařilo se mi odpoutat od všech znepříjemňujících okolností a dostal se pod povrch. Prozradil, že Au-dessus nejen dobře hrají, ale taktéž obstojně skládají. Nejde o do posledního tónu pečlivě promyšlené kompozice s akcentem na detail, ale spíš o dobře gradované celky. Nejen v tomto ohledu zde cítím třeba odkaz Deafheaven.
Lvím podílem na kvalitě „Au-dessus“ má vokální výkon Mantase Gurkšnyse, jenž nesetrvává v jedné poloze, jak je u podobných kapel často zvykem, ale dává na odiv hned několik hlasových já. Od výše posazeného řevu se v některých pasážích dostáváme až do sfér, jimž léta nevévodí nikdo jiný než Attila Csihar. Jsou to sice jen náznaky, ale buďme rádi i za ně, vokální variabilita je zbožím nedostatkovým. A to jsem ještě nepromluvil o čistém zpěvu, který se jako blesk z čistého nebe objeví v nejdelší kompozici, devítiminutové „II“. Nejde o žádné pěvecké závody, ale „jen“ o dobře odzpívanou náladovku, již Au-dessus umí galantně zapracovat do agresivitou napěchovaného celku. I v případě dalších skladeb je o čem psát. Třeba následující „III“ nenápadně graduje z temné blackoviny až k post-metalovému feelingu. Na skvělou „II“ však nemá ani náhodou, což se týká i následující čtverky. Ta bezvadně rozjeté EP brzdí nejen tempem, ale především citelnou nedotažeností. Jakoby z jiného světa tu je zjevení v podobě závěrečné „V“, která graduje až v totálně chytlavé (ale ani náhodou podbízivé) inferno s vysokým potenciálem pro živá vystoupení.
„Au-dessus“ je i přes některé výtky směřující na zvuk a méně záživný střed minialba fajnovým překvapením pohybujícím se ve vodách nadprůměru. Tu a tam sice slyším mírnou bezradnost „co dál“, ale takový pocit je bez diskuze v menšině. Naproti tomu Au-dessus dali dohromady minimálně dvě výborné skladby, které se, pevně věřím, stanou odrazovým můstkem pro nahrávky dnů příštích. Navíc se zdá, že nejsou vůbec daleko. Kapela je ve své činnosti aktivní, koncertuje, po vydání prvního počinu ani náhodou neuvadá, a dlouhohrající počin by tu co nevidět mohl být. Já budu každopádně u toho.
Země: Litva Žánr: folk / black metal Datum vydání: 30.4.2014 Label: No Colours Records
Tracklist:
01. Under the Glaciers of the Baltjos
02. Beyond the Gates of Ouroboros
03. Thy Glory and Might Thus We Shall Stand
04. Poems for the Dead
05. Sailing Far Away from the Shores of Men
06. Inside the Lake
07. Eglė – the Queen of Serpents
08. Romuvos Dainas
Ještě než jsem se pustil do samotného poslechu debutové desky “Romuvan Dainas” od litevského projektu Romuvos, z nějakého důvodu jsem očekával, že půjde o black metalovou záležitost. Snad i z toho důvodu, že album vychází pod značkou německé firmy No Colours Records, která sice tu a tam zabrousí i do jiných vod, ale prim u ní hraje právě black metal a já osobně ji budu mít už asi navždy spojenou především se jmény jako Graveland nebo Nargaroth. Romuvos se ovšem pohybuje v hájemství folk metalu, který je navíc velice epický… ale k té epičnosti se ještě za chvíli dostaneme podrobněji…
Jak již bylo řečeno, Romuvos (což se dá jen tak mimochodem velice lehce zaměnit za Rumovous (smích)) je jednočlenným projektem z Litvy. Jeho ústřední a jedinou postavou je jistý Velnias, přičemž podobnost jeho jména s americkou formací stejného názvu je čistě náhodná… pokud tedy pomineme fakt, že si Američané své jméno vybrali právě z oblasti Baltu, v níž je Velnias pohanským bohem podsvětí (místní obdoba slovanského boha Velese). A vzhledem k tomu, že v rámci úvodní omáčky toho moc k povídání není, protože samotný Velnias doposud nehrál v žádné kapele a projekt vznikl v letošním roce, si ještě objasněme význam názvu Romuvos. Ten je odvozen od slova “romuva”, což je výraz značící obnovu náboženských praktik a pohanských tradicí z doby před příchodem křesťanství do Litvy (a obecně Baltských republik). A právě tohle je taktéž smyslem hudby Romuvos – “vyjádřit svou lásku k pradávným časům rytířství a pohanským příběhům hudbou,” jak praví sám Velnias (pokud by vám časově nesedělo ono rytířství, tak dodejme, že ke christianizaci Litvy došlo nejpozději ze všech evropských zemí – až koncem 14. století).
Toliko naučná vsuvka a nyní už k samotné hudbě. Jak jsem již naznačil v úvodním odstavci, Romuvos si pro svůj koncept – vcelku logicky vzhledem k jeho povaze – vybral folk metal. Stejně tak jsem již opatrně zmínil, že se jedná o záležitost epickou – a opravdu je tomu tak, protože jestli si z “Romuvan Dainas” na první poslech odnesete nějaký dojem, pak to bude právě ten, že šlo o epickou nahrávku (a s ním nejspíš ještě jeden další, ale o něm až za chvilinku). Nejedná se ovšem o nějakou samoúčelnou epičnost, která je z půlky retardovanou hopsačkou, jak to letos na svém aktuálním majstrštyku předvedli třeba Equilibrium z Německa, ale o opravdu výpravnou nahrávku, jíž to věříte.
A právě tohle je pro mě osobně v tomhle oboru obrovské plus – že je to uvěřitelné. Dalším velkým plusem je fakt, že Romuvos dokázal sám sebe udržet při zemi, díky čemuž není výsledek až přespříliš přeplácaný nánosy kláves a hlavně – nikdy to nesklouzne ke kýči a přehnanému patosu. Je pravda, že v některých momentech je to skoro až na hraně, ale pokaždé, když už se vám zdá, že je to malinko přehnané a chcete začít přemýšlet, jestli už to není moc kýčovité, Velnias cukne a dokáže vše vybalancovat tak, aby vás to okamžitě přešlo a pachuť patosu vám v ústech nezůstala. Ale i tohle je spíš výjimečné, protože přes veškerou výpravnost a epičnost hudba na “Romuvan Dainas” po většinu hrací doby plyne “v mezích zákona”, a to i pro člověka jako já, který je na kýč v muzice extrémně háklivý.
Romuvos se na “Romuvan Dainas” nepouští do žádných vysokorychlostních obrátek, hudba se nese spíše ve středním až pomalejším tempu, aby mohla dostatečně vyniknout majestátnost. Tu Velnias tvoří nejen za pomoci klasických metalových instrumentů, ale taktéž širokými rejstříky kláves nebo využitím akustické kytary, jež zde není jen na okrasu, naopak není ničím výjimečným a objevuje se často. Od vokálu pak také nečekejte žádný skřehot, jelikož Velnias vládne klenutým čistým hlasem a rozhodně se jej nebojí použít. Ale i tohle mu vychází, protože zde není ani stopa po nějaké faleši, rozhodně umí zpívat parádně.
Zatím to tedy vypadá, že jde po všech stránkách o výbornou nahrávku, zvlášť s přihlédnutím k faktu, že jde o debutový počin. Ono tomu tak ve skutečnosti i je, nicméně – jak už to tak bývá – je tu jeden malý háček. Vzpomínáte si, jak jsem výše říkal, že hned po prvním poslechu si z “Romuvan Dainas” odnesete dva hlavní dojmy, přičemž jedním z nich je epičnost? Onen háček tkví právě v tom druhém hlavním dojmu – jakmile si totiž “Romuvan Dainas” pustíte, okamžitě vás do uší praští ohromná podobnost s jednou jinou skupinou. Její jméno zní Falkenbach.
“Romuvan Dainas” je ve své podstatě opravdu povedené album, ale tohle mu ohromně škodí, protože takřka za každou vteřinou hudby je někde v dálce stín Vratyase Vakyase. Kdybych si měl takhle z fleku tipnout, co asi tak může Velnias poslouchat doma za muziku, Falkenbach bych určitě jmenoval na prvním místě, jelikož je má podle všeho nastudované od A do Z… anebo je to jen kolosální shoda náhod, ale tomu upřímně řečeno nemůže věřit ani ten největší optimista. Vliv Falkenbach je totiž cítit z kytar, atmosféry, výpravnosti a ano, i ze samotného vokálu. Odmyslete si z hudby Falkenbach to stopové množství black metalu, jaké v ní ještě zbylo, a dostanete… no, Romuvos.
Do jaké míry je to špatně, to si dovolím ponechat na vašem vlastním uvážení. Máte-li muziku Falkenbach v oblibě a dokážete se přenést přes fakt, že Romuvos je jí tak podobný, až to skoro zavání vykrádáním, pak “Romuvan Dainas” musíte slyšet, protože dostanete výtečnou desku na vysoké úrovni. Pokud se přes onu podobnost přenést nedokážete, uslyšíte povedenou nahrávku, u níž budete celou dobu přemýšlet, jak výborná by mohla být, kdyby se Velnias snažil být alespoň o něco málo osobitější.
Kdybych Falkenbach nikdy v životě neslyšel, tak bych ani v nejmenším neváhal nad 7,5/10 a upřímně bych naprosto reálně uvažoval i o tom, jestli bych to neměl vytáhnout až na osmičku. Tato přespřílišná inspirace se však nakonec pro Romuvos stala kamenem uvázaným k noze, který hodnocení stahuje mnohem níže. Na druhou stranu, “Romuvan Dainas” mě bavilo (baví) takovým způsobem, že kdybych šel pod 6,5, tak bych desce křivdil, neboť za to, jak příjemné poslechy jsem v její společnosti strávil, si z mého pohledu méně nezaslouží. A asi takhle nějak zní můj verdikt.
Je takovým nepsaným, ale ve slušné společnosti poměrně dodržovaným pravidlem, že k debutujícím skupinám by měl být člověk trochu shovívavější, přihlédnout k nezkušenosti a naopak přejít nějaké případné dětské nemoci a nedostatky (snad s výjimkou toho, když jde o nový projekt nějakých echt protřelých mazáků). Jsou ovšem případy, kdy můžete být sebevíc shovívavější a tolerantnější, přivírat oči a hodnotit mírně, přesto to nijak nepomůže a ten výsledek je prostě blábol jak stehno i na poměry začínajících kapel.
Naštěstí se však občas objeví i případ naprosto opačný – formace, jež už na své prvotině zní naprosto dospěle, propracovaně, chytře a začátečnické bolístky jsou jí cizí. U těchto debutujících skupin pak není sebemenší důvod to hrát na shovívavost nebo přivírání očí, protože jde o záležitosti, které s přehledem snesou vyšší nároky. Takových je samozřejmě mnohem méně, ale jsou… a právě o jednom takovém jméně si dnes popovídáme…
Pětice Nyksta pochází z největšího ze tří pobaltských států, z Litvy. Úplní mlíčňáci sice muzikanti nejsou, ale všechny kapely, v nichž dříve hráli, jsou záležitosti spíše lokálního významu. Většina sestavy se třeba rekrutuje ze skupiny Dereliction, jež ovšem vydala jen jedno minialbum, takže pro lidi mimo Litvu (což je náš případ) asi žádný extrémní trhák. Osobně ze všech těch formací, jimiž jednotliví členové Nyksta v minulosti prošli, znám podrobněji pouze avantgardně black metalovou formaci Inquisitor, v níž dříve působil bubeník Mindaugas a která několik let nazpátek vydala velmi solidní debut “The Quantum Theory of Id”.
To jsme ovšem malinko odbočili, takže rychle zpátky k hlavnímu předmětu naší recenze, jímž je debutová nahrávka Nyksta s názvem “Lieka tik sienos”. Padesátiminutová nahrávka, jejíž obálku tvoří velice zdravě vypadající opeřenec, se zpočátku nemusí tvářit jako něco vyloženě extra, spíše asi bude vypadat trochu nenápadně, ale jakmile si ji člověk pustí, docela rychle zjistí, že rozhodně půjde o hodně kvalitní muziku. Rozjezd úvodní skladby “Vyne” začíná ještě vcelku standardně a po pár vteřinách si nejspíš pomyslíte něco o melodic black metalu, ale už v závěru téhle samé písničky mi blesklo hlavou cosi jako: “kurva, vždyť je to úplně skvělý”. A ono také je…
Nyksta se sice hodně vágně řečeno pohybují v black metalovém žánru, nicméně je to spíše takový post-black metal, možná trochu experimentální black metal, jsou tu také lehké vlivy nějakého depresivního rocku nebo náznaky ambientu. Ještě výmluvnější ovšem bude, když si povíme, jaká atmosféra z toho všeho na “Lieka tik sienos” plyne, a klidně k tomu můžeme použít slova samotné skupiny: “surrealistická pomatenost a dekadentnost městské a postmoderní jednotvárnosti”. Když si tuhle větu přečtete, na první pohled to možná vypadá jako pseudo-umělecký blábol, který má jenom vypadat zajímavě, ale ono to vážně sedí… šedivá ponurost a odevzdanost špinavých ulic, neosobních panelových baráků všude okolo, opuštěných autobusových zastávek poznamenaných vandalismem a nad tím vším se tyčí těžké černé mraky, z nichž se vám na hlavu snáší déšť. To všechno tam je a je to vážně silné.
Ono to sice spolu dost dobře souvisí, ale kromě skvělé atmosféry Nyksta bodují ještě jednou věcí – dokážou přijít s bez přehánění excelentními nápady, z nichž ty nejsilnější vás opravdu skoro posadí na zadek. Vysokou laťku si sice “Lieka tik sienos” drží po celou svojí hrací dobu, ale některé momenty z desky vystupují ještě výš než ten zbytek a stávají se třešničkami na dortu, díky nimž je poslech ještě zábavnější a pokaždé se těšíte, až se tam ta dechberoucí pasáž objeví. A sranda je, že v jistých chvílích se něco podobného objevuje téměř ve všech písničkách.
Dostatečně vám to ukáže již zmiňovaná úvodní “Vyne”, v níž tuto úlohu plní parádní závěr, nicméně například úžasné kytarové vyhrávky, které se objeví okolo minuty a čtvrt, dávají jasně najevo, že ani ten zbytek v žádném případě není vata. Ve druhé “Smelkiasi” může být jedním z těch vrcholů působivé kytarové kvílení v druhé polovině druhé minuty, ale třeba finále songu je i zde jednoduše výtečné. “Žmogus: I – Dar giliau” zase zaujme hned poklidnějším rozjezdem, aby vás posléze složila čistě black metalová agrese, která se se stejnou silou vrací i v některých částech navazující “Žmogus: II – Paranoja”. A nutno dodat, že vzhledem k tomu, že takovouhle agresi Nyksta předvedou pouze v těchto dvou kusech, to má hodně velký efekt a vážně to zapůsobí. Zato v závěrečné “Rytojaus moralės dykuma” se o ten “wow moment” stará opět vygradované finále, jež poté pomalu odeznívá a zakončuje celou nahrávku.
Skladbu, která je asi největším vrcholem “Lieka tik sienos”, jsem si však záměrně nechal do zvláštního odstavce… možná proto, aby bylo opravdu poznat, že to vážně stojí za to. Pro mě osobně je to nejdelší položka alba s prapodivným názvem “Į.I.”. To, co tuhle písničku tolik vyvyšuje nad ostatní, je fantastické využití saxofonu. Netvrdím, že by kytary nebo cokoliv dalšího hrálo druhé housle, protože většina “Į.I.” se obejde bez saxofonu a je i tak výborná, ale občas tam tenhle nástroj nenápadně prokoukne, aby pak naplno vybuchnul v poslední minutě songu v naprosto fenomenálním sólu, které tohle album na těch pár vteřin vyšvihne skoro do ligy desítkových hodnocení.
Ačkoliv jsem tu doteď vypichoval pouze konkrétní pasáže, musím opětovně zdůraznit to, že ani zbylé minuty “Lieka tik sienos” nejsou v žádném případě špatné nebo nudné, právě naopak, slabého místa tu snad ani není a album je velice poutavé po celou svou hrací dobu. A i když jsme se věnovali konkrétním písničkám, především funguje jako sourodý celek – dostatečným důkazem toho je předposlední “Leistis”, jejíž jedinou náplní je ambient/noise šum, což vám při samostatné aplikaci možná bude připadat trochu nudnější, ale pokud “Lieka tik sienos” posloucháte jako desku, tak to funguje s naprostým přehledem, do celku to sedí naprosto přirozeně a baví to úplně stejně jako zbytek.
Na začátku jsem říkal, že existují i debutové nahrávky, na něž můžete s přehledem uplatňovat standardní vysoké nároky, aniž by jim to jakkoliv uškodilo. “Lieka tik sienos” je přesně taková. U Nyksta není potřeba se skrývat za nějaké kecy o začínajících kapelách, protože jejich počin obstojí i tak a ještě úplně v pohodě poníží mnohem zavedenější formace, které těch alb mají na kontě o dost víc. Asi to bude znít jako klišé, ale jde o obrovské překvapení a je zcela evidentní, že se v těchto Litevcích skrývá velký talent. Budu hodně zvědavý na pokračování…
Další názory:
Litevské black metalové těleso Nyksta jsem objevil jen díky doporučení od H. a jsem za to věru rád, protože debut “Lieka tik sienos” je opravdu hodně zdařilá nahrávka. Čtvero muzikantů s ne úplně čistou, ale také nijak přehnaně bohatou tvůrčí historií dalo dohromady desku, která sice navenek může působit nenápadně a relativně prostě, a ona je z jistého úhlu pohledu také pravda, ale ta prostota je zde uchopena s velkou grácií, díky níž se před očima mění v působivé dílo. Nyksta v zásadě kombinují poměrně přímočarý a energický black metal s mnohem atmosféričtějšími polohami tohoto žánru a dále to ozvláštňují vysloveně klidnými a hloubavými pasážemi, které s metalem nemají moc společného, anebo třeba kořením v podobě saxofonu, jak je slyšet třeba v “Į.I.”. Všechny tyto tváře “Lieka tik sienos” však spolu fungují zcela přirozeně a nenuceně, pročež v podstatě nejsou znát žádné přechody a muzika může plynout. S tou samou nenuceností z ní pak vystupují vyloženě skvostné momenty, z nichž mohu jmenovat třeba první příval epična ve “Vyne” nebo famózní nosný motiv “Žmogus: I – Dar giliau”. I přes různé vyčnívající motivy nebo rovnou skladby (takřka ambientní “Leistis” nebo uhrančivá závěrečná “Rytojaus moralės dykuma”) jde ale o homogenní a nesmírně vyrovnanou desku, ze které si člověk odnese ucelený a nečekaně silný zážitek. Už teď je to na hodně silnou osmičku a kdo ví, jestli “Lieka tik sienos” ještě dál nevyroste. Potenciál tu rozhodně nechybí… Ježura
Země: Litva / Česká republika Žánr: experimental metal Datum vydání: 20.1.2013 Label: Červený kůň
Tracklist:
01. Egle, the Queen of Serpents
02. Egle [fairy tale in English]
03. Egle [fairy tale in Czech]
04. Egle [fairy tale in Lithuanian]
05. Egle [commentary by Edgaras Vasilias]
06. Chai-Dal (This Is a Dietetic Song)
07. Inner Peace
Alaverdi jsou ve všech směrech poměrně pozoruhodná a zajímavá kapela. Ať už ve smyslu hudebním, či v oblasti grafické a fyzické podoby svých nosičů nejsou v žádném případě tuctoví. Minimálně v posledním ohledu bych se nebál tuto trojici označit na české scéně za průkopnickou. Důvod? Dosavadní alba tak trochu boří zajeté standardy ohledně formátu desky a vyšla například s obalem z recyklovaného papíru, či s názvem raženým do dřevěných loubků. Opravdu zajímavý způsob, jak podat svým příznivcům výslednou podobu alba. Pozadu nezůstávají ani v souvislosti s novinkou, která vyšla na USB nosiči zabudovaném do běleného dřeva. Pokud tohle není krok, který přiměje nejednoho posluchače ke koupi originálu, tak už nevím. Ale hlavní je samozřejmě hudba, která už možná není natolik originální a pozornost přitahující, ale pořád představuje nadstandard ve větvi chytrého metalu.
Přestože Alaverdi geograficky spadají pod pražskou scénu, tak jejich kořeny jsou na naše poměry trošku exotičtější. Trojice ve složení Edgaras Vasilias, Marius Miškinis a Vytautas Vasilias pochází z daleké Litvy a hudebně se prezentuje jako mantracore, což je styl v zásadě nic neříkající, ale pokud bych jej měl neznalému posluchači přiblížit, tak jen na základě “Egle” bych sáhl pro škatulky typu progresivní či experimentální metal s množstvím zvratů, nálad a brejků. Dojde i na jednodušší pasáže, jejíž základy pramení v hardcorové hudbě, protože, ač působí Alavredi na “Egle” kompozičně propracovaně a intelektuálně, tak některé momenty překypují intenzitou a přímočarostí. Pojďme si nyní ale novinku trošku konkrétněji představit.
Na úvodní pozici se dostala titulní “Egle, the Queen of Serpents”, což je instrumentální kompozice, jež se svou propracovaností představuje středobod celé desky. Píseň je založena na interpretaci litevské pohádky “Egle, královna hadů”, o jejímž obsahu asi nemá smysl se nějak obšírněji rozepisovat, protože vám to nic neřekne, takže jen ve zkratce prozradím, že pojednává o dívce Egle, která se i přes nelibost svých rodičů provdala za krále hadů, Žilvinase. Šťastného konce se v tomto případě nedočkáme a nesouhlas rodičů se sňatkem vedl k vraždě hadího krále a proměně Egle (přeloženo jako Jedlička) a jejich čtyř dětí Doubka, Topola, Javůrka a dcery Osiky ve stromy. Takto, jak jsem to popsal, to možná zní jako pěkná kravina, ale námět to vlastně není úplně špatný a do jisté míry je i zajímavý. Ale pojďme dál. Skladba titulní tedy líčí nastíněný příběh v hudební podobě. Začíná se kytarovým vybrnkáváním, k němuž se brzy přidávají ostatní nástroje, až vše vyvrcholí riffující metalovou pasáží ve třetí minutě. I když by se dalo očekávat, že u zhudebněného lidového příběhu by se emocemi a různými náladami nemělo šetřit, tak jsme na omylu. Podobných tvrdších momentů v této skladbě zas tak moc není, protože předlohou je pochmurný a temný příběh, takže převládají spíš post-rockové momenty rozvíjející atmosféru a hrající si s jednoduššími motivy, ale není to nijak na škodu, protože takto jsou ostřejší výjezdy přeci jen o něco překvapivější. Nicméně, největší zalíbení jsem si našel v neučesané metalové jízdě v druhé polovině této skladby, která mi díky špinavému riffu evokovala třeba zahraniční naději High on Fire. Titulní píseň získává nový rozměr po poslechu verze s komentářem Edgarase, jenž dost špatnou angličtinou přibližuje, co kterou pasáží chtěli Alaverdi vlastně vyjádřit. Když jsem ho tak poslouchal, tak někdy se mi daný záměr zdál vydařený více a dal jsem Edgarasovi za pravdu, jindy zase méně a nějak mi to dohromady nešlo, ale to závisí na představivosti daného posluchače.
Krom jiného na desce naleznete titulní pohádku hned ve třech jazycích (českou, anglickou a litevskou), přičemž ačkoli té litevské jsem nerozuměl ani slovo, tak ze všech tří zněla nejlibozvučněji a jen na základě ní a ženskému projevu, který ji předčítal, bych litevštinu pasoval na velice hezký jazyk, který bych se na druhou stranu učit určitě nechtěl. Ale poslouchá se hezky, což se nedá říct o české verzi, která by mi měla být nejbližší, a která na mě působí absolutně nepřirozeně a vůbec se mi nelíbí. Zpět od mluveného slova k hudební náplni. Na úplný závěr pak zbyla dvojice kratších a údernějších skladeb, jež představují absolutní protipól k ústřední skladbě a vedle ní působí obě jako menší bouře. Zvláště první z nich, “Chai-Dal (This Is a Dietetic Song)”, je postavena na silné post-hardcorové atmosféře. První půlka se veze nahoru a dolů po houpavém rytmu a barvité tvrdě rockové kytaře. Po chvilce zklidnění však nastoupí k moci nefalšovaný old-school HC, jako vystřižený od D.R.I.. Funkovější “Inner Peace” mě už tolik nezaujala, nicméně díky skočnému rytmu a (zřejmě) litevskému textu zní malinko exotičtěji než zbytek alba. Nevím, jak tomu bylo na předešlých albech, protože jsem neměl příležitost se k nim dostat, takže netuším, která část tvorby této party v minulosti převládala, a přestože titulní věc přináší zajímavou hudební náplň, tak mě na novince přijdou Alaverdi uvěřitelnější v těch kratších a údernějších skladbách.
“Egle” je natolik svérázná záležitost, že stále nevím, co si o desce vlastně myslet. Hudebně toho na ní zas tak moc není, ale i to málo přináší zajímavý, i když trošku divný náhled na metalovou hudbu. Přesto na “Egle” lze jen těžce nahlížet jako na klasický hudební počin, a proto se zdržím standardní hodnotící stupnice a nechám na vás, kteří již desku slyšeli, nechť si přidáte své vlastní bodové hodnocení. Tak či onak, je o co stát, na to vemte (v tomto případě hadí) jed.
Druhý pohled (H.):
Těžko lze na “Egle” uplatňovat běžná hudební měřítka, když to vlastně běžný hudební počin není. Středobodem je bezmála čtvrthodinová skladba “Egle, the Queen of Serpents”, která je vlastně zhudebněnou litevskou pohádkou. Skladba je hodně proměnlivá, plná zvratů a extrémů jak co do klidnějších poloh, tak co do tvrdších výjezdů, až by se mohlo zdát, že je tam toho prostě moc; navíc v těch rychlejších pasážích jsou Alaverdi poněkud chaotičtí… přesto všechno to ale celé dohromady nějakou záhadou funguje a rozhodně se jedná o zajímavý kousek. Zejména bych vypíchnul postupně gradující melodickou pasáž, která začíná chvíli po šesté minutě, a výborný rockový kousek začínající v deváté minutě. Následuje čtení pohádky ve třech jazycích – vypravěč v angličtině je trochu suchý, vypravěčka v češtině má takový babičkovský hlas, který mě moc nebaví, takže je to až slečna (?), jež vypráví litevskou verzi, kdo má opravdu pěkný hlas, který se hezky poslouchá, ale zase jí nerozumím ani slovo (smích), takže u mě vede psaná verze.
Poté přichází na řadu úvodní píseň s anglickým komentářem, v němž kapelník Edgaras Vasilias vysvětluje, co se ve které části zrovna děje vzhledem k příběhu, což mě osobně moc nevytrhlo, možná i kvůli – při vší úctě – nepříliš dobré angličtině. Závěr už tvoří kratší a s konceptem nesouvisející songy, které, podobně jako úvodní čtvrt hodinka, rozhodně nejsou špatné, hlavně “Inner Peace” se povedla. V celkovém součtu to nějak číselně ohodnotit nejde, nicméně se přesto jedná o docela zajímavou záležitost, jak svým přístupem, tak samotným provedením a výsledným netradičním nosičem.
