Země: Litva / Česká republika Žánr: experimental metal Datum vydání: 20.1.2013 Label: Červený kůň Tracklist: 01. Egle, the Queen of Serpents 02. Egle [fairy tale in English] 03. Egle [fairy tale in Czech] 04. Egle [fairy tale in Lithuanian] 05. Egle [commentary by Edgaras Vasilias] 06. Chai-Dal (This Is a Dietetic Song) 07. Inner Peace Odkazy: web / facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Červený kůň

První pohled (Kaša):

Alaverdi jsou ve všech směrech poměrně pozoruhodná a zajímavá kapela. Ať už ve smyslu hudebním, či v oblasti grafické a fyzické podoby svých nosičů nejsou v žádném případě tuctoví. Minimálně v posledním ohledu bych se nebál tuto trojici označit na české scéně za průkopnickou. Důvod? Dosavadní alba tak trochu boří zajeté standardy ohledně formátu desky a vyšla například s obalem z recyklovaného papíru, či s názvem raženým do dřevěných loubků. Opravdu zajímavý způsob, jak podat svým příznivcům výslednou podobu alba. Pozadu nezůstávají ani v souvislosti s novinkou, která vyšla na USB nosiči zabudovaném do běleného dřeva. Pokud tohle není krok, který přiměje nejednoho posluchače ke koupi originálu, tak už nevím. Ale hlavní je samozřejmě hudba, která už možná není natolik originální a pozornost přitahující, ale pořád představuje nadstandard ve větvi chytrého metalu.

Přestože Alaverdi geograficky spadají pod pražskou scénu, tak jejich kořeny jsou na naše poměry trošku exotičtější. Trojice ve složení Edgaras Vasilias, Marius Miškinis a Vytautas Vasilias pochází z daleké Litvy a hudebně se prezentuje jako mantracore, což je styl v zásadě nic neříkající, ale pokud bych jej měl neznalému posluchači přiblížit, tak jen na základě “Egle” bych sáhl pro škatulky typu progresivní či experimentální metal s množstvím zvratů, nálad a brejků. Dojde i na jednodušší pasáže, jejíž základy pramení v hardcorové hudbě, protože, ač působí Alavredi na “Egle” kompozičně propracovaně a intelektuálně, tak některé momenty překypují intenzitou a přímočarostí. Pojďme si nyní ale novinku trošku konkrétněji představit.

Na úvodní pozici se dostala titulní “Egle, the Queen of Serpents”, což je instrumentální kompozice, jež se svou propracovaností představuje středobod celé desky. Píseň je založena na interpretaci litevské pohádky “Egle, královna hadů”, o jejímž obsahu asi nemá smysl se nějak obšírněji rozepisovat, protože vám to nic neřekne, takže jen ve zkratce prozradím, že pojednává o dívce Egle, která se i přes nelibost svých rodičů provdala za krále hadů, Žilvinase. Šťastného konce se v tomto případě nedočkáme a nesouhlas rodičů se sňatkem vedl k vraždě hadího krále a proměně Egle (přeloženo jako Jedlička) a jejich čtyř dětí Doubka, Topola, Javůrka a dcery Osiky ve stromy. Takto, jak jsem to popsal, to možná zní jako pěkná kravina, ale námět to vlastně není úplně špatný a do jisté míry je i zajímavý. Ale pojďme dál. Skladba titulní tedy líčí nastíněný příběh v hudební podobě. Začíná se kytarovým vybrnkáváním, k němuž se brzy přidávají ostatní nástroje, až vše vyvrcholí riffující metalovou pasáží ve třetí minutě. I když by se dalo očekávat, že u zhudebněného lidového příběhu by se emocemi a různými náladami nemělo šetřit, tak jsme na omylu. Podobných tvrdších momentů v této skladbě zas tak moc není, protože předlohou je pochmurný a temný příběh, takže převládají spíš post-rockové momenty rozvíjející atmosféru a hrající si s jednoduššími motivy, ale není to nijak na škodu, protože takto jsou ostřejší výjezdy přeci jen o něco překvapivější. Nicméně, největší zalíbení jsem si našel v neučesané metalové jízdě v druhé polovině této skladby, která mi díky špinavému riffu evokovala třeba zahraniční naději High on Fire. Titulní píseň získává nový rozměr po poslechu verze s komentářem Edgarase, jenž dost špatnou angličtinou přibližuje, co kterou pasáží chtěli Alaverdi vlastně vyjádřit. Když jsem ho tak poslouchal, tak někdy se mi daný záměr zdál vydařený více a dal jsem Edgarasovi za pravdu, jindy zase méně a nějak mi to dohromady nešlo, ale to závisí na představivosti daného posluchače.

Krom jiného na desce naleznete titulní pohádku hned ve třech jazycích (českou, anglickou a litevskou), přičemž ačkoli té litevské jsem nerozuměl ani slovo, tak ze všech tří zněla nejlibozvučněji a jen na základě ní a ženskému projevu, který ji předčítal, bych litevštinu pasoval na velice hezký jazyk, který bych se na druhou stranu učit určitě nechtěl. Ale poslouchá se hezky, což se nedá říct o české verzi, která by mi měla být nejbližší, a která na mě působí absolutně nepřirozeně a vůbec se mi nelíbí. Zpět od mluveného slova k hudební náplni. Na úplný závěr pak zbyla dvojice kratších a údernějších skladeb, jež představují absolutní protipól k ústřední skladbě a vedle ní působí obě jako menší bouře. Zvláště první z nich, “Chai-Dal (This Is a Dietetic Song)”, je postavena na silné post-hardcorové atmosféře. První půlka se veze nahoru a dolů po houpavém rytmu a barvité tvrdě rockové kytaře. Po chvilce zklidnění však nastoupí k moci nefalšovaný old-school HC, jako vystřižený od D.R.I.. Funkovější “Inner Peace” mě už tolik nezaujala, nicméně díky skočnému rytmu a (zřejmě) litevskému textu zní malinko exotičtěji než zbytek alba. Nevím, jak tomu bylo na předešlých albech, protože jsem neměl příležitost se k nim dostat, takže netuším, která část tvorby této party v minulosti převládala, a přestože titulní věc přináší zajímavou hudební náplň, tak mě na novince přijdou Alaverdi uvěřitelnější v těch kratších a údernějších skladbách.

“Egle” je natolik svérázná záležitost, že stále nevím, co si o desce vlastně myslet. Hudebně toho na ní zas tak moc není, ale i to málo přináší zajímavý, i když trošku divný náhled na metalovou hudbu. Přesto na “Egle” lze jen těžce nahlížet jako na klasický hudební počin, a proto se zdržím standardní hodnotící stupnice a nechám na vás, kteří již desku slyšeli, nechť si přidáte své vlastní bodové hodnocení. Tak či onak, je o co stát, na to vemte (v tomto případě hadí) jed.

Druhý pohled (H.):

Těžko lze na “Egle” uplatňovat běžná hudební měřítka, když to vlastně běžný hudební počin není. Středobodem je bezmála čtvrthodinová skladba “Egle, the Queen of Serpents”, která je vlastně zhudebněnou litevskou pohádkou. Skladba je hodně proměnlivá, plná zvratů a extrémů jak co do klidnějších poloh, tak co do tvrdších výjezdů, až by se mohlo zdát, že je tam toho prostě moc; navíc v těch rychlejších pasážích jsou Alaverdi poněkud chaotičtí… přesto všechno to ale celé dohromady nějakou záhadou funguje a rozhodně se jedná o zajímavý kousek. Zejména bych vypíchnul postupně gradující melodickou pasáž, která začíná chvíli po šesté minutě, a výborný rockový kousek začínající v deváté minutě. Následuje čtení pohádky ve třech jazycích – vypravěč v angličtině je trochu suchý, vypravěčka v češtině má takový babičkovský hlas, který mě moc nebaví, takže je to až slečna (?), jež vypráví litevskou verzi, kdo má opravdu pěkný hlas, který se hezky poslouchá, ale zase jí nerozumím ani slovo (smích), takže u mě vede psaná verze.

Poté přichází na řadu úvodní píseň s anglickým komentářem, v němž kapelník Edgaras Vasilias vysvětluje, co se ve které části zrovna děje vzhledem k příběhu, což mě osobně moc nevytrhlo, možná i kvůli – při vší úctě – nepříliš dobré angličtině. Závěr už tvoří kratší a s konceptem nesouvisející songy, které, podobně jako úvodní čtvrt hodinka, rozhodně nejsou špatné, hlavně “Inner Peace” se povedla. V celkovém součtu to nějak číselně ohodnotit nejde, nicméně se přesto jedná o docela zajímavou záležitost, jak svým přístupem, tak samotným provedením a výsledným netradičním nosičem.