Archiv štítku: Orphaned Land

Yossi Sassi – Oriental Metal “Bleak” (Opeth) video

Yossi Sassi & the band have released a live video from their last show in Tel Aviv, Israel

Here’s their Oriental Metal version to Opeth’s “Bleak”

Yossi Sassi is familiar internationally to music fans by his unique trademark sound signature, merges roots with contemporary music, while taking Oriental Rock to levels unheard before.

With over 23 years’ experience as a Producer and Composer / Arranger, as well as co-founder of Orphaned Land, Yossi continues to soar to new horizons.

[tisková zpráva]


Yossi Sassi – Desert Butterflies

Yossi Sassi - Desert Butterflies
Země: Izrael
Žánr: progressive rock / world music
Datum vydání: 1.5.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Orient Sun
02. Fata Morgana
03. Neo Quest
04. Azadi
05. Believe
06. Desert Butterfly
07. Inner Oasis
08. Shedding Soul
09. Jason’s Butterflies
10. Azul
11. Cocoon

Hodnocení:
Ježura – 8/10
Skvrn – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Yossi Sassi

Nebylo by překvapivé, kdyby jméno Yossi Sassi někomu nic neříkalo. Jako sólový umělec má na kontě zatím jedno řadové album (přičemž to druhé je předmětem dnešní recenze) a do roku 2012, kdy jeho debut “Melting Clocks” vyšel, o něm nebylo moc slyšet. Jenže zasvěcení samozřejmě vědí, že za jménem Yossi Sassi se neskrývá nikdo menší, než zakládající člen a důležitý tvůrčí prvek přední blízkovýchodní formace Orphaned Land, z jejíchž řad sice v letošním roce vystoupil, ale jak vidno, na muziku rozhodně nezanevřel – ba naopak. Novinka “Desert Butterflies” byla vzhledem ke kvalitám svého řadového předchůdce v příslušných kruzích velmi očekávaným artiklem a nezbývá tedy, než si povědět, jak se Yossimu vydařila.

Pokud mě paměť neklame, “Melting Clocks” byla deska s velmi širokým záběrem, která v sobě míchala ne dva nebo tři, ale rovnou celou dlouhou řadu nejrůznějších vlivů – přesně v duchu Yossiho přístupu k věci, tedy v duchu co nejširšího potkávání a prolínání západní rockové a tradiční východní hudby – a právě v tomto vidím na “Desert Butterflies” posun. Základní princip samozřejmě zůstává zachován, ale Yossi se tentokrát spokojil s formálně jednodušším výsledkem a deska tak zní jaksi utříděněji, je taková prostší a prosvětlenější… a také mi přijde o pořádný kus postrčená do folkových vod. Samozřejmě tím nemám na mysli, že by snad Yossi nahrál folkové album se vším všudy. Blues/rockové postupy pořád suverénně dominují a poměrně výrazného zastoupení se zde dočkal i klavír. Ten folk ale vězí v drtivé většině melodiky desky a pak také ve velké míře zastoupení tradičních nástrojů.

Nejde ale o žádné folkování ve stylu řady evropský kapel, které vezmou nějaký ten neutrální žánrový základ a na něj nalepí trochu toho fidlání případně několik jakože původních melodií. Yossi totiž zvládá blues/rockovou kytaru s orientálními motivy propojit tak organicky, že si člověk říká, jako by ty zdánlivě odlišné hudební světy byly jeden pro druhý stvořeny. Yossi tedy opět prokazuje, že jeho průpovídky o tom, jak se celý život snaží tyto dva světy propojovat, rozhodně nejsou vycucané z prstu, protože (nejen) zde to funguje vážně parádně, skvěle se to doplňuje a jedná se o příjemně netradiční a po všech stránkách svěží posluchačský zážitek.

I novinka pokračuje v trendu nastaveném deskou předchozí a nachází se na ní povětšinou instrumentální skladby, které jen výjimečně ozvláštní vokál. Tentokrát se zpěvu dočkaly skladby “Believe”, ke které si Yossi přizval Mariangelu Demurtas, která se angažuje převážně v řadách norské Tristanie, a potom závěrečná “Cocoon”, jíž vokálem ozdobil sám Yossi. A jakkoli jde o příspěvky přinejmenším důstojné, nenechávají nikoho na pochybách, že zpěv zde přeci jen hraje druhé housle a na prvním místě je samotná muzika. Ta je sympaticky pestrá a poutavá, ale rozhodně nepřechází v bohapustou instrumentální onanii, jak se u řady sólových alb nejrůznějších muzikantů až nepříjemně často stává. Namísto toho je “Desert Butterflies” deska zábavná na poslech, aniž by to však jakkoli degradovalo technickou úroveň věci, jež je opět na výši.

Zbývá tedy jediná otázka a ta zní, jestli Yossi Sassi zvládnul s novinkou překonat sám sebe. Upřímně, nejsem s to to říct úplně na jistotu, protože “Melting Clocks” jsem už docela dlouho neslyšel (což bych měl napravit), ale po paměti a čistě pocitově mě asi prvotina oslovila o kousek víc. To však z atraktivity “Desert Butterflies” neubírá zhola nic. Je to totiž pořád zatraceně podařené album, které sice pokračuje ve stopách svého předchůdce, ale přitom se ho nesnaží kopírovat a je dostatečně své, aby mohlo více než dobře fungovat samo za sebe. “Desert Butterflies” mohu doporučit úplně každému a obzvláště pak těm, kteří vyhledávají jemnou progresi, výtečnou skladatelskou úroveň a obecně řečeno ne úplně tradiční muziku. Yossi Sassi totiž s “Desert Butterflies” opět potvrzuje svoje schopnosti a také význačné a vlastně poměrně jedinečné postavení a já bych se hodně divil, kdyby pro tuhle desku někdo našel jiná slova než slova chvály.


Další názory:

To, co Yossi Sassi předvádí na své novince je rozhodně sympatické. Poklidný progresivní rock v symbióze s orientální melodikou je věru zajímavá kombinace a některé momenty jsou vyloženě skvělé. Ono propojení progresivního rocku s blízkovýchodními vlivy je nejlépe cítit v druhé, exotickými vokály obdařené “Fata Morgana” a sedmé “Inner Oasis”. Nejlepší skladbou je však jednoznačně instrumentálka “Neo Quest” se skvělým sólem ve své třetí třetině. Některá místa jsou citelně slabší a třeba větší zapojení vokálů by nemuselo být na škodu, zvlášť když se Sassi za svůj hlas nemusí stydět. Dobrým příkladem budiž závěrečná píseň “Cocoon”, která vylepšuje dojem jinak slabší druhé půlky. Určitě slušná deska, která mě sice nechytla tolik jako kolegu, ale přesto času vloženého do “Desert Butterflies” nelituji.
Skvrn


Yossi Sassi

Yossi Sassi - Melting Clocks
Country: Israel
Genre: middle eastern folk metal, progressive rock / world music

Questions: Ježura, H.
Answers: Yossi Sassi
Number of questions: 15

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

ČESKÁ VERZE ZDE

Live photo captured by Michael Jagla.

Hello! Let’s start with some questions about Orphaned Land… Last year, Matti Svatizky left Orphaned Land after twenty one years of being a founding member. It’s not unusual that two guitarists who play together for such a long time develop some sixth sense between them which helps them to predict the other one during composing a new material or during playing live. Was it similar between you and Matti? And how does it work with new OL’s guitarist, Chen Balbus? Wasn’t it difficult to get comfortable with Chen since you were – as I suppose – used to Matti’s style of playing? Did you yourself have to change anything in your own style of playing guitar in Orphaned Land because of the new partner? Or everything went smooth and you got used to Chen right away?

Indeed after 20 years of guitar playing as duo, Matti and I developed some “6th sense” and a lot of mutual understandings in terms of sound and emphasis during playing. I am a strong believer in the long term of things, especially in bands, where players are not just instrument holders, but with time over the years create a very special formula that is original and hard to imitate. Truly Chen is a good guitar player, he was my guitar student, but still it’s different. Not for better or worse, just not the same. I miss Matti’s playing sometimes. he had his own sound. Chen has a similar sound to mine, kind of imitating what we already have. It’s not a bad thing, just different. Anyway, I look for the future, so we’re still good friends but we moved on, sadly.

Between “El Norra Alila” from 1996 and “Mabool” from 2004 there was a gap of eight years when Orphaned Land seemed to be inactive. I have to confess I don’t know exactly what was the reason of this seeming inactivity… could you please tell what there was such a break and what were you doing in the meantime? When and how did Orphaned Land get back together and start creating “Mabool”? How long did the process of making “Mabool” actually lasted?

O.Land of the 90’s is quite different from the 2000’s. In the 90’s we were teenagers, I did a lot of the ongoing efforts, not just in terms of music. we had a big gap because people had to try some other things, some travelled, some discovered god, I became a father… and since we came back, we are in constant rise. I hope this continues into the future, as founding member and main composer/arranger of the band, I wish to see it grow.

Next year will mark tenth anniversary of your breakthrough effort, “Mabool”. Are you planning something special to celebrate this anniversary? In later years, many bands play some of their albums in their entirety. “Mabool” is very long album but despite this, have you considered an option of a special tour, where “Mabool” would be played from the beginning to the end?

Yes :) we do have some special “Mabool” annviersary plans and we will update soon about them.

“Mabool” and “ORwarriOR” are conceptual, very narrative and epic albums. On the contrary, “All Is One” is much shorter, songs are mostly based on the ordinary verse-refrain scheme and the whole album is basically much more approachable. Was it your intention to make something different just for this time or did you abandon the original epic/progressive/narrative face of Orphaned Land for good?

I always do what I feel is the right thing in that time, for me personally as composer and multi-instrumentalist, and for the band, as much as I can, being part of a group. In “Mabool” and “ORwarriOR” I loved the emphasis on concepts, and playing-wise we did take it to the extreme. In “ORwarriOR” I composed and arranged some stuff that I wouldn’t be able to think about 10 years before. And now in “All Is One”, the decision was to make a more approachable album, simple in some ways. Sure, after “Melting Clocks” (my Solo debut) and producing other rock/pop artists, I had easy time composing a more “simple” album, but still, sometimes I miss the old conceptual themes. It has a theme, but it is simple. So yes, I am pleased with the result, but can’t say it’s our best ever. for this point in time we succeeded to make the “best sounding” creation up to date.

Orphaned Land - All Is One

After the musical journey which has begun at doom/death metal, came through vast epicness and progression and ended up at symphony, choirs and more approachable music, which way do you think Orphaned Land will continue? I know it’s too early for such questions but still, do you have some yet uncharted teritories which you want to explore or do you even know how the next album should sound?

I always look beyond, the present fades quickly and I move to the future. that’s not to say I am not nostalgic, I am very much in love with “old school” metal and old time albums, of myself and others. but when it comes to creating something new, I go to the horizon. I invest a lot of time for research on new sounds, new instruments, new ways to play familiar instruments out of my 17 (!) types and 30 guitars at home. I can’t tell what will be next, but you’ll hear it in my next Solo album in 2014! :-)

Now I’d like to ask something about your very beginnings in music, if it’s not a problem… It is not a secret that you come from musical family so it’s not much surprising that you started playing your first instruments in young age. I wanted to ask whether anybody from your relatives led you into playing music or you discovered about your musical passion on your own?

My Dad, David, helped to shape a lot of Orphaned Land spirit, from “Norra El Norra” through “Sahara” intro up to many other tracks. He comes from a family of 10 brothers and sisters, all of whom play an instrument, sing, or do both. My grandfather (Yossef Sassi R.I.P, died age 94) played the Oud and chanted traditional religious songs. At age 7 I learned to play the flute, and later sang in the school choir, but my interest in music grew only when I encountered the guitar around age 14 during a visit to my uncle. I borrowed the nylon-string guitar from him, took some lessons from local guitar teachers, but eventually decided to teach myself, practicing for 8 to 10 hours per day for years. So you can say I am a mix of genes and heritage of musicians family, as well as finding my own path in my right time. Later I dropped out of high school at age 17 to focus on my band Orphaned Land, and began to fuse middle-eastern elements with metal music, which is something my family (or anyone else, at the time) did not think to do even remotely. so it’s a mix of both, my core and my family, East and West, acoustic and electric. With creativity and innovation leading the way always, as a curious musician! ha ah :)

Yossi Sassi

This might be a little bit of a cliché question but I’d still like to ask it because I really like this kind of questions… do you still remember when and where your very first public performance took its place? And how was it?

Professional performance or any public audience? Ha ha! First time was about age 4, and I was telling some dirty jokes, I think :) But seriously, 1st real concert was with the O.Land boys, when we were still called Resurrection, at early 90’s. Matti was not in the band yet. Real metal with Bolt Thrower cover, real funny days.

How did your first contact with rock music look like? When did you realize that metal or rock music is exactly what you want to do?

When I came across my 1st guitar a bit before age 14 I was already listening to Iron Maiden, G’n’R, Metallica etc, so naturally, even as a child who grew up on traditional acoustic oriental music, I grabbed it as a metal teenager. This fusion of my teenage spirit and my acoustic folk traditional childhood triggered what would later become the pioneering of Oriental Rock (as solo artist) and metal (with O.Land).

How was it like to start a metal band in Israel in early 90’s? This genre is still quite rare in the region (at least compared to Europe or North America) and it would be definitely worse without Orphaned Land in business so as a central European resident, I cannot really imagine the circumstances of such act in 1991. Could you somehow describe us how do you remember the early years of Orphaned Land?

It was much less easy then today, it was all underground in dark clubs and little amount of followers. Although even now metal is not totally a valid music genre in public radio and T.V, still the cultural landscape is much more open than before. We did some national T.V performances in Israel lately, something we wouldn’t imagine achieving in early 90’s. So it’s improving and getting better with time.

As we have already mentioned, Israel is not a typical metal country which was even more obvious in the times when the whole world was not so globalized, when Orphaned Land was found. Metal band from Israel had to be something quite unusual and exotic in the early 90’s. I would dare to say that most metal fans from those times weren’t really open-minded (and some of them unfortunately still aren’t)… have you or anybody from Orphaned Land ever experienced any negative approach because of your origin?

Gladly, we usually encountered positive interactions. Sure, we had a Nazi symbol on our tour bus once, and yes, we get people writing online or Facebook we should disappear from the face of the earth, but that’s opinions of few, and the majority are peace loving and music loving people.

After years of playing various guitars and native instruments, you introduced bouzoukitara – a very specific instrument combining electric guitar and acoustic bouzouki of Greek origin. When did you realized for the first time that you could use something like that? Apart from quick option to switch two different sounds, what other benefits for a musician it has to offer?

It all began with a need. I really needed an efficient way to move between my traditional Bouzouki (sort of Mediterranean mandolin) to electric guitar, on my 2011 recordings and first shows with “Melting Clocks”. After trying some unlucky combinations, I went to a guitar luthier with plans to fuse the two instruments, and he said it wouldn’t work! So I went to another luthier, with vast background in piano restoration and more open-minded approach to guitars, and we went to the moon together :) today I hold the first and so far only Bouzoukitara in the world, as an embodiment of my musical journey – East and west, Acoustic and electric, the tradition and the future. I did almost 100 shows with it in dozens of countries, it’s a really great guitar, and recorded both “All is one” and other productions with it. my story with the instrument can also be found in this short talk on creativity and innovation:

You are long time endorser of PRS Guitars. Why did you asked Israeli guitar maker Benjamin Millar then to make you the bouzoukitara? Has PRS Guitars anyhow cooperated on its creation? And what was your part on it apart from the original idea?

I adore PRS guitars, they build amazing instruments, and truly they have been since 2005 my no.1 choice for everything, from clean to solos. Still, they are a mainstream business company, and cannot fulfill any crazy idea of ANY endorsing artist of theirs, and hey, I’m a crazy Mediterranean dude :) Ha ha. So I respect that, but I have to follow my needs and my dreams. I dream it so I know I can build it, I hoped with PRS, but understood it can be only with a smaller workshop, at first. Now we can move it to larger scale, possibly.

You’re mainly known for playing on guitar and many others string instruments. However, do you play any non-string instruments? As far as I know you have made also some piano parts for Orphaned Land albums or keyboards on “Melting Clocks”… are there any other non-string instruments? I’ve found an information that the very first instrument you started with wasn’t a guitar but a flute, is that correct? Can you still play it? Anyway, how many instruments can you actually play in total? I’m asking because list of instruments you provided on every Orphaned Land album is quite long…

Well, they (the instruments) come to me, not me to them ha ha :) But yeah, seriously, I’ve love to try and play every instrument that I feel attracted to. So I end up doing piano and keys from time to time, as well as some flutes and even non-instrumental stuff, like weird chants and exploring my vocal range. But my main love goes for the stringed fellows.. damn, from Oud to Bouzouki to Saz to Chrrango or even Yukaleelee, I just adore the feel of a string over a piece of wood… it breathes, it’s alive. I am so addicted to it!

As you stated many times, one of the greatest musical influences on you has had mr. Joe Satriani. And few weeks ago, you finally met him personally at his show at Loket, Czech Republic. I suppose that Joe doesn’t meet with everybody who wants to so how did you convince him to make an exception (laughs)? How did you spend your meeting? What did you talk about? Was it an ordinary chit chat or did you close a deal for possible future collaboration?

Oh yes, Satriani is definitely a major influence on my guitar playing. and it’s been my dream ever since to meet him. Sure, I’m friends and in touch with many great guitar players, but I waited to meet him only when I was ready, which was something about 23 years, ha ha! It was long (~30 min) and magical. We spoke, we even played a bit, he loved the Bouzoukitara and tried it out, and I truly hope we can make something together. That would be a huge dream to make a reality. Working on it :)

As a Czech, I have no other option than to ask – what made you choose particularly the Czech Republic for your meeting with Joe? I guess your stay was longer than during an ordinary tour so how did you enjoyed the visit?

I love Czech Republic! It’s a beautiful country, and really, I hate it that people know only Praha – what about Cesky Krumluv? and Kutna Hora (kostnice)? Or even, for less renaissance lovers, even Karlovy vary? you have a great country, and I adore the people. So beautiful inside and outside :) and Loket venue was something not of this earth (for Satriani concert, it suits! he he)

Yossi Sassi

You’ve played a lot of gigs during your career but are there any concert highlights you still recall as an extraordinary experience? Something like the best shows you’ve played so far, or concerts you’d like to remember forever. I wouldn’t be surprised if you said the anniversary show of Orphaned Land in Tel-Aviv where the DVD “The Road to OR-Shalem” was captured. Was this such memorable event? Are there any more shows you consider to be unique and unrepeatable moments and why? And on the other hand, are there any concerts you would like to forget about and why?

True, I performed hundreds of global shows and festivals worldwide, but I’m still very excited about small and intimate shows. I’d say opening for Metallica was one of the top moments of my performance career, together with my Guitar Universe Tour alongside my good friend, ex-Megadeth guitarist, Marty Friedman. The Guitar Universe Tour is Marty and mine initiative of a G3 like tour of guitarists from around the world giving their own interpretation to the guitar, but with exotic emphasis (Middle Eastern, Japanese etc.)

Playing both at an open air festival and in a club undoubtedly have its own pros and cons but which type of concerts is closer to you? Do you prefer playing in small clubs only for people who came to see Orphaned Land, or at big festivals in front of a lot of people where some of them might not be interested in your music and are just passing by or waiting for another band?

True, I am used to performing around 80 shows a year in many countries, and Open-Air festivals have their special magic. I don’t know, it’s something in the air, that breeze on your face… maybe they should put big fans in small venues :) Ha ha! But really, somewhere I just crave for 50 people and an acoustic set. This makes me more excited than 120,000 people.

Last year you released your first solo album “Melting Clocks”, which is – in musical way – relatively different from everything Orphaned Land have ever produced. Was it your intent to express various ideas and influences that wouldn’t fit into Orphaned Land’s music through this album? For how long were you gathering ideas and writing music?

I am very proud of “Melting Clocks” and the process that led to it. Indeed, I had a direct intention NOT to create Orphaned Land no.2, it’s so easy for me, to do the same thing I’ve been doing for 3 decades now. Instead, I moved to new horizons that would include my sound signature and my soul’s internals, but in a brave new rock journey, trying to redefine what you might think as Oriental Rock. and by fusing many cultures and instruments into a semi-instrumental concept album, I managed to make a journey that was recognized by many, to my big content. It was voted ‘top newcomer of 2012’ by Rock Hard magazine readers last March, a fact i’m very surprised and happy about :)

On “Melting Clocks”, you have combined many different musical approaches, styles and melodies which are typical for various ethnical and cultural units around the world. Do you have some personal bound with these typical melodies so they could come out of your mind naturally and fluently or are they the outcome of many guesting artists that participated on “Melting Clocks”? I’m asking because I can’t imagine that someone, in whom the particular melodic expressions don’t live for some time, could compose such colorful album that feels completely casual.

Thank you for the lovely phrasing :) Truly, “Melting Clocks” is a unique journey, unsimilar to anything I’ve done before with O.Land or others. It mixes so many styles and genres that I met on my way, as a musician. And I gave expressions to them all, everything that makes me the vibrant artist that I became to be, that annoying guitar-addict! Ha ha. Although it is a concept album on our routine, and everyone can find himself in it, it is really a personal journey into myself.

I’ve noticed that one of the guests on “Melting Clocks” was your father (I hope that I’m not mistaken with that – if so, I apologize). Have you ever done any other musical collaborations with any members of your family? And do you plan to do so anytime in the future? Something like family album maybe? :)

It’s true! I am used to collaborate with family members of mine. in fact, in O.Land alone, we’ve included throughout the years singing and playing from my father David Sassi, my sister Hadas (who sings in all 90’s releases), my uncle Avi on the Oud, my grandfather and other uncles as choir tape recordings, and even my grandmother! Ha ha. So my dad is a great inspiration and natural choice, when it came to pick talented guests to “Melting Clocks”, joining a respectful credit with artists such as Marty Friedman, Marina Maximilian, Roy Zu-arets and many more.

I have to confess that I’ve always seen Orphaned Land’s music – and your solo work on “Melting Clocks” as well – as something optimistic with a lot of positives vibes within despite sometimes very serious or sad meaning of it. However, there are many bands with absolutely opposite aim – to make music as dark as possible and to depress people. What do you think about this misanthropic or purely aggressive music?

It’s funny that you felt it! It’s true, exactly who I am – a very happy and positive person, but with a deep soul that knew some sad as hell moments in my life, and it is my natural composition to go for sad tunes in happy content. That’s what I “specialize”, in a way. And as main composer in O.Land, as well as sole composer on my releases, it can be felt…

I guess that Orphaned Land will still be your main priority in the future but… do you think there might be any more solo albums? Should we expect anything new from you alone in the foreseeable future? Maybe some collaboration with Dave Lombardo as he spoke of a possibility of making such thing happen in some interview?

You bet! In fact, I just began working on my next Solo release these days. I can say for now that it’s a diverse and full of surprises album, it is a concept album with very rich layers. And it will feature some amazing guest musicians from around the world. I can’t wait to record it! Arggg… now it’s stuck in my head for months till it’s birth :) Stay tuned for a mid-2014 release, or even sooner ;-)

When speaking about Dave Lombardo, the two of you participated on a show called Thrash Meets Oriental in May. Whose idea was it and what was it all about? I can’t really imagine what’s happening on the stage of such event. Did you play some Slayer stuff? Or your solo music? Or was it a pure jamming session? What is it like to play with such titan like Dave?

Well, Dave is a cool guy and a none believable drummer. We both find many similarities – we both are in bands that are quite established (needless to say, I don’t compare the amazing work of Slayer to O.Land, but still, 22 years of hard work..), and still we both are the only ones in our bands that do solo projects and express our musicality in more than one way. He does Fantomas with Mike Patton, Philm etc, so I really adore his approach to open minded and full-flowing musicality. we did a special jam that incorporated my Bouzoukitara and oriental rock along with his crazy unreal drumming, followed by my truly so talented band members from my solo group, Or Lubianiker on Bass guitar, and Roei Fridman on percussion. we hope to make something bigger in the future, maybe, we’ll see. We’re both VERY busy ha ha!

Playing with Dave Lombardo wasn’t your only collaboration with well-known musicians. In October 2012 you embarked on the Guitar Universe Tour together with Marty Friedman and Stéphan Forté. From what I found on the internet, this tour was something like a smaller G3 and it should bound together music of various cultural backgrounds. How did it work together? And how can such experience influence one’s creativity? Do you think that events like this will have some impact on the music you’re going to write in the future?

Guitar Universe is exactly that – it’s sort of a G3-like experience, with exotic guitar styles from around the world. the collaboration in the 1st tour with Stephan was great, and we look to try more tours like that in the future. next time maybe with more open jam and mutual songs (as we did occasionally on the tour).

I have the very last question for you which is a little break from music at the end. Are you interested also in other forms of art? I mean… are there any authors, filmmakers, painters etc. whose works your really like? Thank you very much for your time and for your answers!

I love nature. Life is art for me. I look at butterflies and I’m amazed how they become so colorful from their initial boring phase of caterpillars. They fulfill their colorful dreams. If people were only more like that, we’d have a more healthy and happy humanity.


Yossi Sassi

Yossi Sassi - Melting Clocks
Země: Izrael
Žánr: middle eastern folk metal, progressive rock / world music

Otázky: Ježura, H.
Odpovědi: Yossi Sassi
Překlad: Ježura, H.
Počet otázek: 15

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

ENGLISH VERSION HERE

Live photo captured by Michael Jagla.

Střední východ rozhodně není pro rockovou a metalovou hudbu zemí zaslíbenou, nicméně i tak odtud zejména poslední dobou pochází přinejmenším zajímavá jména. Regionální kapely by to ale asi měly o pořádný kus těžší, kdyby jim za posledních více než dvacet let neprošlapali cestičku na západní trh izraelští Orphaned Land. No a právě zakládající člen Orphaned Land, multiinstrumentalista a velmi aktivní hudebník Yossi Sassi, nám zopdpověděl několik všetečných otázek, které jsme pro něj přichystali. Nehovořilo se jen o samotných Orphaned Land, ale řeč přišla také na Yossiho sólové album, jeho spolupráci s několika významnými hudebníky, osobní historii a budoucnost a další zajímavá témata…


Ahoj! Začněme několika otázkami ohledně Orphaned Land… Loni kapelu po dvaceti letech opustil zakládající člen Matti Svatizky. Není nezvyklé, že když spolu dva kytaristé hrají dlouho, vybudují si mezi sebou jistý šestý smysl, který jim pomáhá předvídat, co udělá ten druhý, jak při skládání nového materiálu, tak při hraní naživo. Fungovalo to mezi tebou a Mattim podobně? A jak to funguje s novým kytaristou Orphaned Land, Chenem Balbusem? Nebylo složité si na Chena zvyknout, když jsi byl – jak předpokládám – uvyklý na Mattiho styl hraní? Musel jsi kvůli novému parťákovi něco měnit na vlastní stylu hraní? Nebo šlo všechno snadno a na Chena sis zvykl hned?

Jistěže jsme si za dvacet let společného hraní s Mattim vybudovali jakýsi “šestý smysl” a velké vzájemné porozumění ve smyslu zvuku a jistého důrazu během hraní. Hodně věřím na dlouhodobost věcí, obzvlášť v kapelách, kde hráči jenom nedrží nástroje, ale po letech tvoří jedinečný vzorec, který je originální a těžko se napodobuje. Chen je opravdu dobrý hráč, je to můj student, ale pořád je to jiné. Ne k lepšímu nebo k horšímu, zkrátka ne stejné. Mattiho hra mi občas chybí, měl svůj vlastní zvuk. Chenův zvuk je podobný tomu mému, tak trochu napodobuje to, co už jsme vytvořili. Není to špatně, je to jen jiné. Každopádně já koukám do budoucnosti, takže jsme stále dobří přátelé, ale pohnuli jsme se pohnuli dál, bohužel.

Mezi alby “El Norra Alila” z roku 1996 a “Mabool” z roku 2004 uplynulo osm let zdánlivé neaktivity Orphaned Land. Přiznám se, že neznám důvody téhle neaktivity… mohl bys prosím povědět, co bylo důvodem takové pauzy a co jste v té době dělali? Kdy a jak se zase Orphaned Land sešli a začali vytvářet “Mabool”? Jak dlouho jeho vznik vlastně trval?

Orphaned Land byla devadesátých letech dost odlišná kapela než po roce 2000. Tehdy jsme byli teenageři a já osobně jsem měl rozjetých hodně věcí, nejen co se týče hudby. Ta pauza vznikla proto, že si lidi potřebovali vyzkoušet jiné věci; někdo cestoval, někdo objevil boha, já se stal otcem… a od té doby, co jsme se vrátili, jsme neustále na vzestupu. Doufám, že to bude pokračovat i do budoucna, jako zakladatel a hlavní skladatel/aranžér kapely ji chci vidět růst.

Na příští rok připadá desáté výročí vašeho alba “Mabool”, se kterým jste prorazili. Plánujete na oslavu tohoto výročí něco speciálního? V poslední době řada kapel hraje svá alba živě v celé jejich délce. “Mabool” je velmi dlouhé album ale nezvažujete i tak možnost, že byste vyrazili na speciální tour, kde byste přehráli “Mabool” od začátku do konce?

Ano :) Ohledně výročí “Mabool” máme speciální plány a brzy o nich budeme informovat.

“Mabool” a “ORwarriOR” jsou koncepční, velmi výpravné a epické desky. Proti tomu je “All Is One” o dost kratší, skladby jsou většinou založené na klasickém sloka-refrén schématu a celé album je obecně mnohem přístupnější. Týkal se záměr udělat to jinak jen tohoto alba, nebo jste opustili původní epickou/progresivní/výpravnou tvář Orphaned Land nadobro?

Vždycky dělám to, co cítím, že je v tu dobu nejlepší jak pro mě osobně jako pro skladatele a multiinstrumentalistu, tak pro kapelu, jíž jsem členem. Na “Mabool” a “ORwarriOR” jsem miloval ten důraz na koncepty a hráčsky jsme to dovedli do extrému. Pro “ORwarriOR” jsem složil a naaranžoval některé věci, na které bych deset let nazpět vůbec nebyl s to pomyslet. A teď na “All Is One” padlo rozhodnutí udělat přístupnější, v některých ohledech jednoduché album. Samozřejmě, po “Melting Clocks” (můj sólový debut) a produkování jiných rockových/popových umělců bylo snadné složit “jednodušší” album, ale stejně mi občas chybí ty staré koncepční náměty. Má to námět, ale je to jednoduché. Takže ano, jsem spokojený s výsledkem, ale nemohu tvrdit, že je to naše nejlepší dílo. Protentokrát jsme uspěli v tom, že jsme udělali doposud “nejlépe znějící” album.

Orphaned Land - All Is One

Jakou cestou myslíš, že se Orphaned Land uberou po hudební výpravě, která začala u doom/death metalu, prošla přes rozmáchlou epičnost a progresi a skončila u symfonična, sborů a přístupnější hudby? Vím, že je na takové otázky ještě brzo, ale stejně, máte nějaké nezmapované oblasti, které byste chtěli prozkoumat, nebo dokonce víš, jak by mělo další album znít?

Vždycky koukám dopředu, přítomnost rychle mizí a já se posouvám do budoucnosti. Tím nechci říct, že nejsem nostalgik. Miluju “old school” metal a staré desky, vlastní i cizí. Když ale přijde na vytváření něčeho nového, jdu za horizont. Věnuji spoustu času průzkumům nových zvuků, nových nástrojů, nových způsobů, jak hrát na 17 (!) typů běžných nástrojů a 30 kytar, které mám doma. Nemůžu říct, co přijde příště, ale uslyšíte to v roce 2014 na mém dalším sólovém albu :-)

Teď bych se rád zeptal na tvoje hudební začátky, pokud to nevadí… Není tajemství, že pocházíš z muzikantské rodiny, takže není žádné překvapení, že jsi na svůj první hudební nástroj začal hrát v nízkém věku. Chtěl bych se zeptat, jestli tě někdo z příbuzných vedl k hraní nebo jestli jsi objevil svou hudební vášeň sám.

Můj otec, David, mi pomáhal tvarovat velkou část ducha Orphaned Land počínaje “Norra El Norra” přes intro k “Sahara” k řadě dalších skladeb. Pochází z rodiny s deseti bratry a sestrami, kteří všichni hrají na nějaký nástroj, zpívají, nebo obojí. Můj děda (Yossef Sassi, odpočívej v pokoji, zemřel v 94 letech) hrál na Oud a zpíval tradiční náboženské písně. V sedmi letech jsem se začal učit na flétnu a později zpíval ve školním sboru, ale můj zájem o hudbu vzrostl až ve 14 letech, kdy jsem na návštěvě u strýce přišel do styku s kytarou. Půjčil jsem si od něj kytaru s nylonovými strunami, navštívil několik lekcí místních učitelů kytary ale nakonec jsem se rozhodl učit se sám a roky jsem cvičil 8 až 10 hodin denně. Můžete tedy říct, že jsem mix genů a odkazu mé hudebnické rodiny s vlastní cestou, která přišla ve správný čas. Později, když mi bylo 17, jsem odešel ze střední školy abych se mohl soustředit na svou kapelu Orphaned Land, a začal míchat elementy středního východu s metalovou hudbou, o čemž nikdo z mých příbuzných (a tou dobou ani nikdo jiný) ani vzdáleně nepřemýšlel, takže je to mix obojího – mě samého a mé rodiny, východu a západu, akustiky a elektriky. A s kreativitou a inovativností, které vždy zvídavému muzikantovi ukazují cestu! Ha ha :)

Yossi Sassi

Tahle otázka je možná trochu klišé, ale stejně bych se na ni rád zeptal, protože mám tenhle druh otázek rád… pamatuješ si kdy a kde se odehrálo tvoje vůbec první veřejné vystoupení? A jaké to bylo?

Profesionální vystoupení nebo jakékoli veřejné obecenstvo? Ha ha! Poprvé to bylo, když mi byly asi 4 roky a myslím, že jsem tehdy vyprávěl sprosté vtipy :) Ale vážně, první skutečný koncert byl s klukama z Orphaned Land v raných devadesátých letech, když jsme se ještě jmenovali Ressurection. Tehdy v kapele ještě nebyl Matti. Byl to vážně metal, hráli jsme cover Bolt Thrower. Tehdy to byly srandovní časy.

Jak vypadal tvůj první kontakt s rockovou muzikou? Kdy sis uvědomil, že metal nebo rock je to, co chceš dělat?

Když jsem se dostal je své první kytaře, krátce před tím, než mi bylo 14, už jsem poslouchal Iron Maiden, G’n’R, Metallicu atd., takže přirozeně, dokonce i když jsem jako dítě vyrostl na tradiční akustické orientální hudbě, jsem se k tomu dostal jako metalový teenager. Tahle fúze mého dospívajícího ducha a tradičního akusticky folkového dětství spustila to, co se později stalo průkopnictvím orientálního rocku (jako sólový umělec) a metalu (s Orphaned Land).

Jaké to bylo zakládat v devadesátých letech v Izraeli metalovou kapelu? Tenhle žánr je v regionu pořád dost vzácný (alespoň v porovnání s Evropou nebo Severní Amerikou) a bez Orphaned Land na scéně by to bylo určitě ještě horší, takže si jako obyvatel střední Evropy moc nedovedu představit okolnosti takového činu v roce 1991. Můžeš nám nějak popsat, jak si pamatuješ první roky Orphaned Land?

Bylo to mnohem těžší než dnes, byl to všechno underground v temných klubech a s malým počtem přívrženců. Ačkoliv ani dnes není metal v rádiu a televizi plnohodnotně vnímaný žánr, kulturní prostředí je mnohem otevřenější než dřív. V poslední době jsme s Orphaned Land v Izraeli odehráli několik televizních vystoupení, něco, co jsme si na začátku 90. let nedovedli představit, že se nám podaří. Takže se to postupem času vyvíjí a zlepšuje.

Jak už jsme dříve zmínili, Izrael není pro metal typickou zemí, což bylo ještě výraznější v dobách, kdy svět nebyl tak globalizovaný, kdy vznikli Orphaned Land. Metalová kapela z Izraele musela být v devadesátých letech něčím dost neobvyklým a exotickým. Troufám si tvrdit, že většina metalových fanoušků té doby nebyla moc tolerantní a otevřená (a někteří bohužel stále nejsou)… setkal ses ty nebo kdokoli jiný z Orphaned Land s nějakým negativním přístupem kvůli vašemu původu?

Naštěstí se většinou setkáváme s pozitivní odezvou. Jasně, jednou jsme na našem tourbusu našli nacistické symboly, a ano, lidé online nebo na Facebooku píší, že bychom měli zmizet z povrchu Země, ale to je názor několika jedinců, většina jsou mírumilovní a hudbu milující lidé.

Po letech hraní na různé kytary a původní nástroje jsi představil bouzoukitaru – unikátní nástroj, který kombinuje elektrickou kytaru a akustické buzuki řeckého původu. Kdy sis poprvé uvědomi, že bys něco takového mohl využít? A jaké další benefity krom rychlého přechodu mezi dvěma odlišnými zvuky bouzoukitara muzikantovi nabízí?

Všechno to začalo potřebou. Při mém nahrávání v roce 2011 a pak na prvních koncertech k “Melting Clocks” jsem vážně potřeboval efektivní způsob, jak prohazovat moje tradiční buzuki (druh mandolíny z oblasti Středomoří) s elektrickou kytarou. Poté, co jsem vyzkoušel několik neúspěšných kombinací, jsem zašel za výrobcem kytar s plány na spojení těch dvou nástrojů a on mi řekl, že by to nefungovalo! Tak jsem zašel za dalším výrobcem kytar, který má velké zkušenosti s renovací klavírů a otevřenější přístup ke kytarám, a na Měsíci jsme přistáli společně :) Dnes držím v rukou zatím jedinou bouzoukitaru na světě jako ztělesnění mé hudební cesty – východ a západ, akustika a elektrika, tradice a budoucnost. Odehrál jsem s ní skoro 100 vystoupení v desítkách zemí, je to vážně skvělá kytara a nahrál jsem s ní jak “All Is One”, tak další věci. Můj příběh s tímhle nástrojem je rovněž k nalezení v tomhle krátkém povídání o kreativitě a inovacích:

Dlouhou dobu používáš kytary PRS. Proč jsi požádal izraelského výrobce kytar Benjamina Millara, aby ti bouzoukitaru vyrobil? Spolupracovali nějak PRS na její výrobě? A jakou roli jsi v tom hrál ty, když nepočítáme původní nápad?

Zbožňuji PRS, vyrábějí úžasné nástroje a od roku 2005 byli skutečně mým číslem 1 na všechno – od čistého zvuku po sóla. Pořád jsou ale mainstreamovou společností a nemohou vyplnit každý bláznivý požadavek každého svého zákazníka, a hej, já jsem pěkně pošahanej středomořec :) Ha ha. Takže to respektuji, ale musím následovat svoje potřeby a svoje sny. Sním o tom, takže vím, že to dokážu postavit; doufal jsem, že s PRS, ale pochopil jsem, že to je na poprvé možné jen za pomoci menší dílny. Teď už to případně můžeme posunout do širšího měřítka.

Jsi známý především jako hráč na kytaru a řadu dalších strunných nástrojů. Hraješ nicméně na nějaké nestrunné nástroje? Pokud vím, pro alba Orphaned Land jsi nahrál nějaké klavírní party nebo klávesy na “Melting Clocks”… jsou ještě nějaké další nestrunné nástroje? Našel jsem informaci, že vůbec první nástroj, na který jsi hrál, byla flétna. Umíš na ni pořád hrát? Každopádně, na kolik nástrojů umíš v současnosti hrát? Ptám se, protože seznam nástrojů, kterými jsi přispěl na každé album Orphaned Land je pěkně dlouhý…

No, ony (ty nástroje) přicházejí ke mně, ne já k nim, ha ha :) Ale jo, vážně, miluju zkoušet a hrát na každý nástroj, který mě láká. Takže čas od času občas skončím u hraní na piáno nebo klávesy, stejně jako u různých fléten a dokonce i neinstrumentálních věcí, jako jsou různé divné zpěvy a průzkum mého vokálního rozsahu. Ale nejvíc lásky chovám ke strunným kamarádům… sakra, od oud k buzuki, saz, chrrango nebo dokonce ukulele, zkrátka miluju ten pocit struny nad kusem dřeva… dýchá to, je to živé. Jsem na tom závislý!

Jak jsi mnohokrát prohlásil, jeden z největších hudebních vlivů na tebe měl pan Joe Satriani. A před pár týdny ses s ním konečně setkal osobně na jeho show v Lokti v České republice. Předpokládám, že se Joe nesetkává jen tak s každým, kdo by o to stál, tak jak jsi ho přesvědčil, aby udělal výjimku (smích)? Jak jste to setkání strávili? O čem jste mluvili? Byl to obyčejný pokec nebo jste se dohodli na případné budoucí spolupráci?

Ó ano, Satriani je rozhodně důležitým vlivem na mojí kytarovou hru. A setkat se s ním byl můj sen odjakživa. Samozřejmě, přátelím se a jsem v kontaktu s mnoha skvělými kytaristy, ale na setkání s ním jsem čekal do té doby, kdy budu připravený, což trvalo nějakých 23 let, ha ha! Trvalo to dlouho (asi 30 minut) a bylo to kouzelné. Mluvili jsme, dokonce jsme si trochu zahráli, zamiloval si bouzoukitaru a vyzkoušel si ji a já vážně doufám, že se nám podaří něco udělat společně. To by byl velký sen, který by se stal realitou. Pracuju na tom :)

Jako Čech nemám jinou možnost, než se zeptat – co tě přimělo vybrat si pro své setkání s Joem právě Českou republiku? Hádám, že ses zdržel déle, než při běžné zastávce na turné, tak jak sis užil pobyt?

Miluju Českou republiku! Je to krásná země a já vážně nesnáším, že lidi znají jenom Prahu – co takhle Český Krumlov? A Kutná Hora (kostnice)? Nebo třeba, pro ne až takové milovníky renesance, Karlovy Vary? Máte skvělou zemi a já zbožňuju místní lidi. Tak krásní uvnitř i navenek :) A koncert v Lokti, to bylo něco ne z tohohle světa (což se k Satrianimu koncertu hodí! He he).

Yossi Sassi

Za svojí kariéru jsi odehrál spoustu koncertů, ale jsou tu nějaké výjimečné, které si stále vybavuješ jako jedinečnou zkušenost? Něco jako nejlepší koncerty, které jsi zatím odehrál, nebo takové, které by sis chtěl zapamatovat navždy. Nedivil bych se, kdybys uvedl výroční koncert Orphaned Land v Tel-Avivu, kde se natáčelo DVD “The Road to OR-Shalem”. Byla to právě taková památná událost? A jsou nějaké další koncerty, které považuješ za jedinečné a neopakovatelné, a proč? A na druhou stranu, jsou nějaké koncerty, na které bys rád zapomenul, a proč?

Pravda, odehrál jsem stovky koncertů a festivalů po celém světě, ale stejně mě nejvíc dostávají malá a intimní vystoupení. Řekl bych, že jedním z top momentů mojí kariéry bylo předskakovat Metallice a pak také moje Guitar Universe Tour s mým dobrým kamarádem a bývalým kytaristou Megadeth, Martym Friedmanem. Guitar Universe Tour je Martyho a moje iniciativa turné ve stylu G3 s kytaristy z celého světa, kteří interpretují kytaru po svém, ale s exotickým akcentem (středovýchodní, japonský atd.).

Hraní jak na festivalech pod širým nebem, tak v klubech, má nepochybně svá pro a proti, ale který z typů vystoupení je ti bližší? Dáváš přednost hraní v klubech jen pro lidi, kteří se přišli podívat na Orphaned Land, nebo na velkých festivalech před spoustou lidí, z nichž někteří se ani nezajímají o tvou muziku a jen procházejí okolo nebo čekají na jinou kapelu?

Pravda, jsem zvyklý hrát okolo 80 koncertů ročně v mnoha zemích a open air festivaly mají zvláštní kouzlo. Nevím, je to něco ve vzduchu, ten větřík na tváři… Možná by měli nacpat spousty fanoušků do malých klubu :) Ha ha! Ale vážně, někdy jenom toužím po 50 lidech a akustickém setu. To mi působí větší vzrušení než 120 000 lidí.

Loni jsi vydal svoje první sólové album “Melting Clocks”, které je po hudební stránce relativně odlišné od všeho, co kdy vyprodukovali Orphaned Land. Bylo tvým záměrem vyjádřit skrz toto album různé nápady a vlivy, které by neseděli do hudby Orphaned Land? Jak dlouho jsi střádal nápady a psal muziku?

Na “Melting Clocks” a proces jeho vzniku jsem velmi hrdý. Skutečně jsem se přímo snažil NEnahrát Orphaned Land č. 2, je pro mě tak snadné udělat to samé, co jsem dělal po tři dekády. Místo toho jsem se pohnul k novým horizontům, které by obsáhly můj zvukový rukopis a nitro mojí duše, ale v podobě nové rockové cesty, snažíc se při tom předefinovat to, o čem možná přemýšlíte jako o orientálním rocku. A spojením mnoha kultur a nástrojů do poloinstrumentálního koncepčního alba se mi podařilo podniknout cestu, která k mé spokojenosti oslovila mnoho lidí. Album bylo loni v březnu čtenáři magazínu Rock Hard zvoleno jako “Top newcomer of 2012” [nejlepší debut roku 2012 – pozn. redakce], což je skutečnost, která mě hodně překvapila a ze které jsem šťastný :)

Na “Melting Clocks” jsi zkombinoval mnoho odlišných hudebních přístupů, stylů a melodií, které jsou typické pro rozličné etnické a kulturní jednotky po celém světě. Jsi k těm typickým melodiím nějak osobně vázán, takže z tvé mysli mohly vzejít přirozeně a plynule, nebo jsou dílem řady hostujících umělců, kteří se na “Melting Clocks” podíleli? Ptám se proto, že si nedovedu představit, že by někdo, v kom příslušné melodické výrazivo nějakou dobu nežije, dovedl složit tak barvité album, které přitom zní naprosto nenuceně.

Díky za tak půvabné vyjadřování :) Popravdě, “Melting Clocks” je unikátní cesta nepodobná ničemu, co jsem udělal s Orphaned Land nebo dalšími. Míchá spoustu stylů a žánrů, se kterými jsem se jako muzikant potkal na cestách. A já jim všem dal výraz, všemu, co mě dělá umělcem plným života, kterým jsem se stal; tím otravným kytarovým závislákem! Ha ha. Ačkoli je to koncepční album o naší rutině a každý se v něm může najít, je to opravdu osobní výprava do mého nitra.

Všiml jsem si, že jedním z hostů na “Melting Clocks” je tvůj otec (doufám, že se nepletu – pokud ano, tak se omlouvám). Podnikl jsi někdy nějakou další hudební spolupráci některými členy své rodiny? A chystáš se tak učinit někdy v budoucnu? Třeba něco jako rodinné album? :)

Je to tak! Jsem zvyklý spolupracovat s členy mé rodiny. Popravdě, jen v samotných Orphaned Land jsme v průběhu let využili zpěv a hraní mého otce Davida Sassiho, mé sestry Hadas (která zpívá na všech nahrávkách z 90. let), mého strýce Aviho s oud, mého dědu a ostatní strýce pro nahrávání sborů a dokonce i mou babičku! Ha ha. Takže můj táta je velkou inspirací a přirozenou volbou, když dojde na výběr talentovaných hostů pro “Melting Clocks”, a připojuje se tak k respektované sestavě s umělci jako Marty Friedman, Marina Maximillian, Roy Zu-arets a řadou dalších.

Musím se přiznat, že jsem hudbu Orphaned Land – a tvou sólovou práci na “Melting Clocks” zrovna tak – jako něco optimistického se spoustou pozitivních vln, navzdory jejímu občas dost vážnému a smutnému významu. Nicméně existuje mnoho kapel s úplně opačným záměrem – dělat hudbu co možná nejtemnější a deprimovat lidi. Co si myslíš o takové misantropické nebo čistě agresivní hudbě?

Je zábavné, že to cítíš! Je to tak, přesně kdo jsem já – hodně šťastná a pozitivní osoba s hlubokou duší, která pamatuje některé zatraceně smutné momenty v mém životě, a je to moje přirozená úloha dávat smutné melodie do veselého obsahu. Svým způsobem se na to specializuji. A když jsem hlavním skladatelem v Orphaned Land a také jediným skladatelem mých sólovek, tak to může být znát…

Počítám, že Orphaned Land budou do budoucna stále tvojí prirotou, ale… myslíš, že by mohla vzniknout nějaká další sólová alba? Měli bychom v dohledné budoucnosti od tebe samotného očekávat něco nového? Možná nějaká spolupráce s Davem Lombardem, když o takové možnosti mluvil v jednom rozhovoru?

To se vsaď! Ve skutečnosti jsem v těchto dnech zrovna začal pracovat na nové sólovce. Zatím můžu říct, že to bude hodně pestré album plné překvapení; je to koncepční album s velice bohatými vrstvami. A představí se na něm někteří úžasní hosté z celého světa. Nemůžu se dočkat, až ho nahraju! Arggg… teď to bude na měsíce zaseknuté v mé hlavě až do svého narození :) Čekejte vydaní v polovině roku 2014 nebo dokonce dřív ;-)

Když mluvíme o Davovi Lombardovi, vy dva jste se v květnu zúčastnili show nazvané Thrash Meets Oriental. Čí to byl nápad a o co vlastně šlo? Nedovedu si moc představit, co se během takové události děje na pódiu. Hráli jste něco od Slayer? Nebo tvojí vlastní muziku? Nebo to bylo čistokrevné jammování? Jaké to je zahrát si s takovým titánem, jako je Dave?

No, Dave je pohodář a neuvěřitelný bubeník. Našli jsme mnoho vzájemných podobností – oba jsme v dost zavedených kapelách (nemusím dodávat, že nesrovnávám úžasnou práci SlayerOrphaned Land, ale pořád je tu 22 let tvrdé práce…) a z našich kapel jsme to pořád my jediní, kdo se angažuje v sólo projektech a vyjadřuje svou muzikalitu více než jediným způsobem. On dělá FantomasMikem Patonem, Philm atd., takže vážně zbožňuju jeho přístup k svobodomyslné a plně plynoucí muzikalitě. Dali jsme si speciální jam, který zahrnul mou bouzoukitaru a orientální rock spolu s jeho šíleným, neuvěřitelným bubnováním, a doprovodili nás opravdu talentovaní spoluhráči z mé sólové kapely, Or Lubianiker na baskytaru a Roei Fridman na perkuse. Doufáme, že se nám v budoucnu podaří udělat něco většího, možná, uvidíme. Oba jsme VELMI zaneprázdnění, ha ha!

Hraní s Davem Lombardem nebyla tvá jediná spolupráce se známými hudbeníky. V říjnu 2012 jsi spolu s Martym Friedmanem a Stéphanem Fortém vyrazil na Guitar Universe Tour. Podle toho, co jsem našel na internetu, bylo tohle turné něco jako menší G3 a mělo spojit dohromady hudbu různých kulturních pozadí. Jak to společně fungovalo? A jak může taková zkušenost jednoho ovlivnit co do kreativity? Myslíš že podobné události budou mít nějaký dopad na muziku, kterou napíšeš v budoucnosti?

Guitar Universe, to je přesně ono – něco ve stylu G3 s exotickými kytarovými styly z celého světa. Spolupráce na prvním turné se Stéphanem byla skvělá a v budoucnu chceme zkusit víc takových turné. Příště možná s více otevřeným jamováním a společnými skladbami (což jsme občas dělali i na tomhle turné).

Mám pro tebe poslední otázku, se kterou se nakonec trochu vzdálíme od muziky. Zajímáš se i o jiné formy umění? Tím myslím… máš nějaké oblíbené spisovatele, filmaře, malíře atd., jejichž tvorbu máš rád? Díky moc za tvůj čas a za odpovědi!

Miluju přírodu. Život je pro mě umění. Koukám na motýly a jsem ohromen, jak barevnými se stanou ze své původní nudné fáze housenky. Naplňují si své barevné sny. Kdyby byli lidé víc jako oni, lidstvo by bylo zdravější a šťastnější.


Brutal Assault 18 (pátek)

Brutal Assault 18
Datum: 9.8.2013
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Amorphis, Atari Teenage Riot, Carcass, Cult of Luna, Fields of the Nephilim, Glorior Belli, Hate, Hypnos, In Flames, Meshuggah, Misanthrope, Orphaned Land, Overkill

H.: Páteční ráno jsem pojal v poměrně dost volném duchu, takže než jsem se nadál, už to nebylo ráno, nýbrž odpoledne, a vlastně jsem měl co dělat, abych ve dvě hodiny stihnul Glorior Belli, kteří patřili k mým osobním největším tahákům. A nutno dodat, že se rychlejší krok ze snídaně (snídaně v jednu odpoledne, hehe) vyplatil, jelikož francouzská čtveřice v počas mírného deštíku dělala kvalitní atmosféru i v takovouto hodinu. Přestože samotná hudební produkce Glorior Belli je poměrně dost seriózní, na koncertě kapela působila na poměry black metalu pro někoho možná až překvapivě civilně a i přátelsky, takže se v rámci vystoupení uživil nejen výlet k lidem, ale i několik roztodivných prupovídek zpěváka a kytaristy J. – jako když například chtěl pozdravit Českou republiku, ale (kdo ví, jestli to bylo omylem, nebo to udělal záměrně jako narážku na nedávnou kauzu Česko vs. Čečensko) název země docela krutě zkomolil, načež do silného pískotu prohlásil: “Jak se to tady vlastně kurva jmenuje?” Nicméně po hudební stránce nemám vůbec co vytknout, protože muzika Glorior Belli v tomto provedení zněla perfektně, ba právě naopak jsem byl až překvapen, zejména se staršími skladbami jako “In Paradisum…” z debutu “Ô Laudate Dominvs” nebo “Manifesting the Raging Beast” ze stejnojmenné druhé desky, protože ty živě vyzněly hodně odlišně od studiové předlohy a obě hodně zajímavě.

Ježura: Trochu přetažené posezeníčko nad kofolou a karbanem mě bohužel kompletně připravilo o vystoupení Němců Obscura, takže první kapelou pátečního programu se pro mě stali francouzští black metalisté Glorior Belli, od kterých jsem si přes tristní neznalost studiové tvorby sliboval poměrně zajímavý zážitek. A Glorior Belli mě opravdu potěšili. Samotná hudba byla vynikající a navíc podaná dost upřímným a emotivním způsobem, což jí ještě přidalo na atraktivitě. V tomto exceloval vzrůstem nevelký, ale nasazením působivý frontman J., který navíc skladby doprovázel různými humornými průpovídkami a obecně byl tak akorát non-kvlt a ukecaný, aby to pořád bavilo ale přitom nesklouzlo k otravnosti nebo vypadnutí z role. Svoje vrcholné číslo si odbyl v samém závěru, kdy se i s kytarou vypravil do photopitu a snad jedinkrát tak kapele vysloužil poměrně bouřlivou odezvu, která byla jinak pohříchu slabá. Parádní start do parádně podmračného pátku!

Atreides: Ač jsem chtěl tuze vidět Minority Sound, jež byli z předchozího večera přesunuti z Obscure Stage na hlavní pódium, únava z předchozího dlouhého večera i žaludek mluvily jinak, pročež jsem jejich set, začínající krátce před první hodinou odpolední, vynechal. Páteční den tak pro mě začal až vystoupením francouzských blackařů Glorior Belli. Ač se jednalo o další z kapel, o níž jsem měl jen jakés takés povědomí, což se v případě Glorior Belli ukázalo být trestuhodnou neznalostí, set jsem si navýsost užil i přes časnou odpolední hodinu. Nezaměnitelný ksicht načichlý typicky francouzským odérem, jenž mísil punkáčskou přímočarost, hravost a nefalšovanou temnotu rituálních obětišť a nejhlubších kobek v kontrastu s neskutečně příjemným civilním vystupováním, si mě během krátké chvíle získal a veškeré mé sympatie si kapela vydobyla v samém závěru, kdy frontman J. seskočil z podia, aby se mohl osobně rozloučit s fanoušky, podat jim ruce a nechat je zahrát na svou kytaru. Velmi příjemný začátek pátečního odpoledne.

H.: Hypnos byli dobří. Opravdu ano, tahle kapela vážně umí. Ale i tak si nemůžu pomoct… po obnově činnosti jsem je viděl potřetí a přišlo mi to nejméně dobré, na čemž nic nezměnily ani ohnivé efekty. Každopádně i tak jsem neměl sebemenší problém zůstat na celý koncert a bavit se opravdu slušně, protože tak jako tak to čtveřici okolo zpěváka a baskytaristy Bruna, jehož kromě samozřejmého parťáka Pegase na kytarách doplňovali ještě IgorrRoot a Vlasa ze Six Degrees of Separation, hoblovalo opravdu dobře a i tak Hypnos opět potvrdili, že jsou opravdu absolutní českou death metalovou špičkou, což rozhodně není kec, protože si doopravdy z hlavy nevzpomínám na žádnou domácí čistě death metalovou formaci, která by to na pódiu (a vlastně i studiově) uměla takhle rozbalit, což Hypnos umí, aniž by k tomu potřebovali ty ohnivé blbiny. Přestože jsem řekl, že tentokrát to bylo z těch tří koncertů nejslabší, pořád to bylo hodně parádní.

Ježura: Prvotřídní francouzský black vystřídal prvotřídní český death a po Glorior Belli se ujali kormidla domácí klasici Hypnos. A i naše čtvrté vzájemné shledání skončilo spokojeností, neboť Hypnos odvedli standardně kvalitní set, kterému šlo vytknout jen máloco. Jako ano, rachejtle v půl třetí odpoledne moc nevynikly a Brunova anglická výslovnost působila maličko směšně [na druhou stranu překvapil skvělou polštinou – pozn. H.], ale to je jedno – důležité je, že Hypnos neshodili svoji laťku ani hudebně, ani co do intenzity a hlavně důstojnosti vystupování, protože jsme se opět nedočkali žádných prvoplánových sprosťáren nebo laciného povzbuzování, ale veskrze inteligentního projevu, kterým se Bruno řadí k dost omezené množině metalových frontmanů. Hypnos mě sice letos na Brutal Assaultu neodrovnali tak jako blahé paměti ve Slavonicích, ale i tak jsem odcházel spokojen. Dobré to bylo.

Atreides: Hned po skvělých Glorior Belli přišlo na řadu české death metalové komando Hypnos. I přes odpolední hodinu byl pod pódiem slušný nátřesk a ze zvědavosti jsem se šel podívat, co to vlastně bude zač, přestože death metal není tak docela škatule, které bych vyloženě holdoval – ačkoliv výjimky se najdou všude. Nebylo to věru špatné a show okořeněná pyrotechnikou byla po zásluze odměněna mohutným aplausem. Parta dala do svého vystoupení maximum, přesto mě její death metal i přes nesporné kvality příliš nezaujal. Živě fungoval dobře, o tom žádná, doma bych si jej nejspíš nepustil – ač kdo ví, třeba dám Hypnos ještě šanci. Pokud ale budu mít možnost je uzřít v rámci nějakého dalšího festivalu, určitě je neminu.

H.: Misanthrope byli… no, přinejmenším zajímaví. A určitě zvláštní. Nemůžu říct, že bych byl z jejich počínání nějak zvlášť na větvi, ale zároveň ani nelze říct, že by zahráli špatně. Trochu mi vadilo, že kanonáda samplů byla slyšet pomalu víc než samotné živé nástroje, ale tak nějak jsem stejně neměl potřebu odcházet. Živě mě svou docela rozvernou prezentací překvapil vokalista Phillipe Courtois, jenž na sebe poutal hlavní díl pozornosti, protože jeho kolegové se nijak zvlášť neprojevovali. Vše korunoval v závěru koncertu šampaňským, které z půlky vylil na lidi a z půlky sám sobě na hlavu. Nemůžu si pomoct, nějak se mi podobné kratochvíle k muzice Misanthrope moc nehodí, ale v té dané chvíli to nijak zvlášť nevadilo. Nemůžu tvrdit, že bych toho od Francouzů očekával nějak zvlášť hodně, ale i tak jsem si z jejich čtyřicetiminutovky odnesl spíše smíšené pocity. Ale zase se musí nechat, že měl zpěvák fakt bombastické triko Celtic Frost!

Ježura: Program neúprosně pokračoval ve svém běhu a Hypnos tak záhy vystřídali další Francouzi, avantgardně death metaloví veteráni Misanthrope. A že už toho odehráli dost, bylo znát na první pohled – předvedli totiž naprosto mazácký set, který jakoukoli nejistotu nebo nudu neviděl ani dalekohledem. Jelikož mám z repertoáru Misanthrope naposlouchanou akorát aktuální desku “Ænigma Mystica”, ve výběru skladeb jsem poněkud tápal, protože většina setlistu pocházela ze starších počinů, nicméně ty dvě nové skladby, které zazněly, mi v živém podání nepřišly tak komplikované jako z desky. A přitom to nemůžu klást za vinu zvuku, který byl dobrý (musím pochválit příjemně výraznou basu). Zajímavé… Jako poněkud zvláštní se ukázal i výstup frontmana Phillipa Courtoise, nicméně na sympatičnosti mu to nic neubralo, a když v závěru pokropil přední řady (a nakonec i sebe) lahví sektu s tím, že je to dar ze země šampaňského přítomným fanouškům, všechny pochyby se klidily a jejich místo zabrala blažená spokojenost. Super vystoupení!

H.: Na pátek byl slibován vydatný déšť a už nejpozději během Hate bylo jasné, že opravdu přijde, protože polská death metalová stálice nastoupila pod hodně zamračenou oblohu. Přestože by se mohlo zdát, že přesně tohle je parádní předpoklad pro výborný koncert s atmosférou, tak moc žhavé to nakonec nebylo. Hate přišli, zahráli, bylo to v pohodě, člověk se nenudil, ale na rozdíl od kolegy pode mnou jsem v tom neviděl žádný zázrak. Formálně sice Hate hráli hodně dobře a bylo docela pěkné vidět, že i přes nedávný zásah smrtky do sestavy stále mají chuť pokračovat dál, ale něco mi tam prostě chybělo a ve výsledku se tak set Hate pro mě stal spíše jen lehkým nadprůměrem. Možná se na tom podepsal i fakt, že z místa, kde jsem stál, což bylo trochu na straně, absolutně nebyla slyšet kytara frontmana Adama, jako by do toho reproduktoru vůbec nehrála, a to dokonce i v době, kdy žádné jiné nástroje než ten jeho nehrály. Čekal jsem o trošku víc.

Ježura: Pro-Pain a Loudblast, kteří v programu okupovali dvě místa za Misanthrope, jsem si nechal bez výčitek ujít a před stage se vrátil, až když svou dávku zla do lidí pouštěli Poláci Hate. A jakkoli jsou Hate tak trochu za otloukánky velké polské death metalové trojky a navíc před pár měsíci tragicky přišli o dlouholetého baskytaristu, na Brutal Assaultu předvedli naprosto perfektní koncert, který do kapsy hravě strčil ten z loňského Metalfestu – a ten přitom nebyl vůbec špatný! Všechno šlapalo, jak mělo, zvuk se vydařil na výbornou a čtvero pomalovaných bubáků hoblovalo jako o život. Nenapadá mě nic, co bych mohl vypíchnout nebo naopak zkritizovat, protože celý koncert byl mimořádně vyvážený a to v kvalitě, která se jen tak nevidí. Hate zkrátka tím nejlepším možným způsobem přesvědčili, že je ani bolestná ztráta nezlomila a že je s nimi třeba zatraceně počítat, protože tomu, co předvedli, skutečně nejde cokoli vytknout.

Atreides: Po Hypnos se na pódiu ukázali avantgardní deathaři z Francie – Misanthrope. Dvě kapely za sebou však žádaly občerstvení, a protože mě Misanthrope nepřesvědčili, abych zůstal, vyrazilo se mimo areál. Občerstvení se poněkud protáhlo, i kvůli tomu, že i následující Pro-Pain a Loudblast mě zajímaly méně než plný žaludek, takže jsem se vrátil až na vystoupení Hate. Jméno z legendární polské deathové trojky jsem si prostě nemohl nechat ujít a byl jsem po zásluze odměněn. I přes všechny zlé jazyky tvrdící, že jsou prachsprostou kopírkou Behemoth, si myslím, že jejich koncert jasně ukázal (áno, další kapela, jejíž tvorbu mám naposlouchanou spíše poskrovnu), že za ta léta existence dokázali ze stínu slavnějších krajanů vystoupit. Nasraný death metal mě v jejich podání reprezentován průřezem posledních třech alb v čele s aktuální deskou “Solarflesh: A Gospel of Radiant Divinity” a bavil mě mnohem víc než v případě Hypnos. Podobně jako oni dokázali přilákat slušný dav posluchačů, vystoupení navíc obohatili o plivání ohně a i nazvučení patřilo k těm lepším. Za mě tedy naprostá spokojenost!

H.: Očekávaný slejvák se dostavil na následující Orphaned Land a nutno uznat, že to byl liják opravdu zodpovědný, takže když někdo čistě náhodou po ruce neměl pláštěnku, byl v podstatě za minutku mokrý od hlavy až k patě, což byl samozřejmě i můj případ. Ale co se samotných Orphaned Land týká… jakkoliv tuhle kapelu z desek opravdu nemám rád, strašně mě to nudí a zdá se mi to neskutečně přeceňované, na koncertech jsou naopak vždycky skvělí a ta jejich muzika má rázem úplně odlišný náboj a vyznění – jednoduše to, co mi ve studiových podobách tak vadí, v živém podání naopak velice dobře funguje, což se potvrdilo i tentokrát. I přes vydatný déšť to totiž bylo velmi příjemné vystoupení, které člověka pozitivně naladilo, ačkoliv mu na hlavu padaly proudy vody. Počasí, stávkující technika, zběsilý úprk většiny lidí s prvními kapkami ani krátká hrací doba Orphaned Land nikterak neuškodily, všichni muzikanti byli usměvaví a bylo z nich jasně cítit, že si svou hudbu doslova užívají a hrají ji s obrovským nadšením, což se na výsledku hned projeví. Asi už na tuhle skupinu budu koukat jen živě.

Ježura: Alespoň pro mě velmi očekávaný koncert přinesly následující okamžiky. Vystoupit totiž měli izraelští Orphaned Land, kteří měli před českým publikem poprvé představit nové album i nového kytaristu. A na to všechno došlo, jen se k tomu přidala trochu neočekávaná kulisa. Sotva totiž Orphaned Land spustili, spustil se i liják, který se velmi blížil tomu, co se dělo nějaký ten týden nazpět na Iron Maiden. Na všech, kteří se prozíravě nevybavili plátěnkou, takže i na mě, nezůstala nitka suchá a ačkoli se poněkud prořídlý dav bavil dobře, já se místo toho spíš všemožně křenil a proklínal počasí do padesátého kolene, takže mi na nějaké zážitky moc času nezbývalo. Je to škoda, protože až na trochu nešťastný výběr úvodní skladby předvedli Orphaned Land sice krátký, ale zato velmi příjemný koncert, který bych si za rozumnějšího počasí určitě užil. Ačkoli déšť na chvíli umlčel všechny reproduktory, sami muzikanti jako vždy rozdávali úsměvy do všech stran a spolu s deště nedbajícími fanoušky stvořili docela jedinečnou atmosféru, která vynikla zejména během osvědčeného a k situaci dokonale se hodícího fláku “Ocean Land”. Dost sympatickým zjevením pak byla i banda tak deseti Izraelců, kteří se asi v polovině setu začali hlásit o pozornost a k celému tomu kouzlu okamžiku jedině přispěli… Orphaned Land překonali i vskutku biblické povětrnostní podmínky a opět potvrdili, že jejich koncerty stojí za návštěvu, takže jenom doufám, že až dojedou v říjnu do Prahy, klub nic nevytopí, protože to už by vážně nebylo fér…

Atreides: Krátce po začátku vystoupení Orphaned Land začalo krápat, ještě o maličko později spadla na Josefovskou pevnost bez varování potopa rozměrů přinejmenším biblických. Během minuty jsem byl promáčen až na kost, což sice vzhledem k mé tělesné stavbě není kdovíjak těžký úkol, nicméně stav věcí je to značně nelibý, obzvlášť pokud vás produkce kapely neuchvátila tak, jak jste čekali. Naše výprava tedy na nic nečekala, kvapíkem došla k autu a jala se odfrčet do tepla pod střechu nad hlavou, kde byla možnost se vysušit a sehnat suché oblečení.

H.: Po Orphaned Land proběhlo intenzivní sušení, díky čemuž jsem zameškal Malevolent Creation, které jsem původně vidět chtěl, a za vlast padli i Alcest, což už mě ovšem tak moc nemrzí, jelikož tahle skupina mě na rozdíl od Orphaned Land nudí nejen studiově, ale i živě. Další v pořadí jsou tedy až gotičtí bardi Fields of the Nephilim – a na nich už se určitě vyplatilo být, jelikož předvedli naprosto skvělý koncert. V potemnělém šeru nastupujícího soumraku totiž předvedli fantastické vystoupení, v jehož rámci doslova kouzlili uhrančivou atmosféru. Sice se na první pohled mohlo zdát, jako by pánové byli trochu odtažití, nicméně k tomu, co Fields of the Nephilim hrají, ta jakási pochmurnost dokonale sedla. Navíc kapelu podpořila vskutku vytříbená světelná show, jež celému setu nasadila korunu. Tomuhle jednoduše nebylo vůbec co vytknout, naprosto parádní zážitek. O to více je však potěšující, že to stále ještě nebyl vrchol pátečního dne, protože ještě dvou dalším skupinám se Fields of the Nephilim podařilo trumfnout…

Ježura: Komplet promočené oblečení, které jsem si odnesl z koncertu Orphaned Land, znamenalo jediné – kurz stan, převlečení do posledních suchých svršků a vratkou naději, že suchými zůstanou i nadále. A protože se to trochu protáhlo, zpět do areálu jsem se dobelhal až těsně před začátkem setu kapely, jež byla jedním z největších taháků (ne-li tím vůbec největším), které mi letošní soupiska nabídla. Kultovní gothic rocková kapela Fields of the Nephilim spustila na minutu přesně a už od samého začátku bylo jasné, že tohle bude výjimečné vystoupení. Několikaminutové intro v režii instrumentalistů navodilo i v pozdním odpoledni jedinečnou atmosféru, která však naplno propukla až s příchodem lídra a jediného dlouhodobého člena kapely – zpěváka Carla McCoye. A pan McCoy necelou hodinu určenou Fields of the Nephilim naprosto suverénně opanoval. Jeho jedinečný vokál zněl absolutně fantasticky a už jen jeho prostřednictvím si mě naprosto podmanil. Korunu všemu ale nasadila geniální image kapely a neuvěřitelný styl, který z ní pramenil. Tmavé brýle, nánosy prachu zašpiněné černé kabátce a košile, nezaujaté pohledy někam za publikum nebo k vlastním nohám… To všechno poskytovali ostatní muzikanti a bylo to skvělé, ale to všechno bylo v podání mistra McCoye ještě tisíckrát intenzivnější. Jeho postoje, mrtvolně elegantní pohyby a démonické pohledy – to bylo jak z jiného světa. A jak čas ubíhal, den přecházel v noc a člověk nasával tu jedinečnou atmosféru, jakou Fields of the Nephilim v areálu stvořili, celé vystoupení fantasticky gradovalo, a když zazněly první tóny “Moonchild”, bylo to už zatraceně blízko čisté euforii. Fields of the Nephilim přišli, beze slov odehráli jeden z nejlepších koncertů festivalu, na odchodu jemně pokynuli a zůstala po nich čistá magie. Nezapomenutelný zážitek a zároveň splněný sen, který ani v nejmenším nezaostal za očekáváním.

Atreides: Do areálu jsem se vrátil až na vystoupení Fields of Nephilim. Bohužel jsem ke vší smůle a vlastní značné rozmrzelosti promeškal Alcest. Na Neigeho vystoupení jsem se vážně těšil, neboť jeho hudbu chovám velmi v oblibě. Nakonec jsem z ní stihl pouze poslední píseň coby malou útěchu za promeškané vystoupení. Pokud moje nálada byla v ten moment pod bodem mrazu, po vystoupení legend gothic rocku se pohybovala v přesně opačných hodnotách. Čtvero havranů kolem Carla McCoye poctilo osmnáctý Brutal Assault jedním z nejlepších vystoupení celého festivalu. Padly pecky jako “Downrazor” nebo “Moonchild”, z níž opravdu běhal mráz po zádech, a tuším, že padla i “Shroud”, ač takhle zpětně bych za to ruku do ohně taky nedal. Zpočátku jsem měl osobně trochu problém poznat, co vlastně zrovna hraje – myslím, že to nebude jen dojem, nýbrž fakt, že Fields of the Nephilim vystoupení pro Brutal Assault hodně přitvrdili a posunuli mnohem blíže ke gothic metalu než ke gothic rocku – ač i toho jsem se v jeho nejčistší formě nabažil dosytosti, protože ne všechny skladby dostaly tvrdší háv. Atmosféra se dala krájet a celé to uběhlo moc rychle na to, abych ještě zbytek večera neremcal, jak to bylo strašně krátké. Pokud se Fields of the Nephilim zase ukáží v našich končinách, rozhodně jejich koncert neminu.

H.: Jeden z oněch dvou koncertů, jimž se podařilo Fields of the Nephilim překonat, přišel hned vzápětí – postarala se o něj švédská mašina Meshuggah. Hodně technická muzika povětšinou není můj šálek čaje, ale Meshuggah, to je jiná. Jejich hudba je jako obrovský nekompromisní buldozer, který se neptá a bez milosti vás převálcuje a semele, aniž by si bral jakékoliv servítky. Přesně takhle Meshuggah živě působí – masivní neprostupná hradba chaotické rytmiky, precizních krkolomných riffů, brutálního řevu Jense Kidmana a pohlcující nelidské atmosféry. Přes tohle všechno se však stále jedná o záležitost nadmíru inteligentní a promyšlenou. V Josefově si úplně vše sedlo na své místo, všechny dílky skládačky zapadly na své místo a výsledkem byl jednoduše koncert, na který se nezapomíná. Kapela byla svým hraním doslova neuvěřitelná, její produkce pak drtivá, zničující a intenzivní, což bylo navíc vydatně podporováno i skvěle padnoucími plachtami a hlavně uhrančivým osvětlením. Obzvláště musím vyzdvihnout bubeníka Tomase Haakeho, jehož perfekcionistický soustředěný výkon si zaslouží jedině absolutorium. Pro mě osobně jeden z nejlepších koncertů letošního Brutal Assaultu… asi ne v první trojce, ale v první pětce na 100 %.

H.: Můj osobní největší vrchol celého festivalu však přišel ihned po Meshuggah – a ne, opravdu to nebyli In Flames, kteří předchozí experimentální techniky vystřídali na hlavním pódiu, protože na tuhle kapelu jsem se s klidným srdcem prostě vybodnul. Já vím, že je to možná není úplně košer psát report a nechodit na největší headlinery, ale sorry, prostě nejde jít na In Flames, když na malém pódiu začíná řádit elektronická kultovka Atari Teenage Riot. A rozhodně se to z mého pohledu vyplatilo, protože při vší úctě k In Flames, takovýhle nářez předvést nemohli, ani kdyby se na tom pódiu rozkrájeli. Jestli jsem prohlásil, že koncert Meshuggah byl intenzivní, dá se to zcela jistě vztáhnout i na Atari Teenage Riot, akorát to platí trochu jinak a ještě mnohem, mnohem víc. Německá trojice spustila totální industriální peklo plné agresivních a nasraných beatů, ubíjejících smyček a doslova epileptických světel, jež po celou dobu zuřivě blikaly lidem přímo do ksichtu. Všichni tři členové podali neskutečný výkon a i na tak malém pódiu toho naběhali a naskákali tolik, že by se ani profesionální sportovci nemuseli stydět – vlastně jim to pódium bylo místy i docela malé, takže hned při úvodní “Activate!” si Rowdy Superstar udělal výlet na ruce publika. Z pódia na plochu se valily nekonečné proudy energie a kotel ji zase vracel zpátky. Ze všech tří členů si pro sebe nejvíce prostoru uzmul hlavní mozek Alec Empire a většina setu stála na něm – a nutno dodat, že jeho řev byl ještě extrémnější než z alb. Naopak se mi zdálo, že docela málo prostoru dostala Nic Endo, jež se naplno projevila pouze při “klidnější” (na poměry Atari Teenage Riot) “Blood in My Eyes”, která je postavena hlavně na ní. Hodně zajímavý byl kontrast mezi agresivním náporem zvuků i světel v průběhu hraní a až civilním a pokorným vystupováním mezi skladbami. Pauzy mezi písničkami totiž vyplňoval Alec Empire hodně chytrým a někdy i docela poučným povídáním o filozofii Atari Teenage Riot nebo důvodech, proč kapela jako oni může vystupovat na metalovém festivalu jako Brutal Assault, také přihodil pár historek jako problémy s policií díky účasti na demonstracích nebo setkání se Slayer. Páteř setu tvořila poslední řadovka “Is This Hyperreal?”, jejíž songy byly živě mnohem drtivější než z alba a například taková “Codebreaker” doslova zabíjela.

Ježura: Snaha uchovat si doznívající prožitky z vystoupení Fields of the Nephilim co nejdéle mě připravila o set Meshuggah, kteří byli údajně skvělí, a přecpaná klubová stage zase o Atari Teenage Riot, kteří byli údajně geniální, takže jsem nakonec zakotvil poblíž pódia, kde předváděli své umění švédští In Flames. Soudě podle posledních několika studiových nahrávek má tahle kapela to nejlepší už delší dobu za sebou, nicméně jak jsem se přesvědčil, naživo to pořád funguje obstojně. Ačkoli setlist obsahoval převážně nové skladby, které bych si z desky asi dobrovolně nepustil, v živém provedení to mělo celkem slušný odpich a energie setu nechyběla, k čemuž značně dopomáhalo i nasazení muzikantů, kteří se celkem snažili. Kapitolou samou pro sebe byl projev frontmana Anderse Fridéna. Ten proti předpokladům (a také za doprovodu samplů) odzpíval všechny své melodické party správně, za což zaslouží palec nahoru, ovšem zbytkem mě nijak zvlášť neoslnil. Že si od náhodného fotografa půjčil fotoaparát a fotil z pódia, případně že si jeden song natočil na vlastní mobil, to mi přišlo jako nezbytná póza, kterou fans čekají a vyžadují, takže jsem z toho nijak zvlášť nadšený nebyl. Čím mě naopak vyloženě štval, to byly nekonečné řeči, které vedl mezi skladbami a kterými ještě natahoval už tak minimálně dvacetiminutové zpoždění, se kterým In Flames vůbec začali hrát. Podtrženo, sečteno nebylo to špatné, celkem se mi to líbilo a fanda In Flames asi neměl jediný důvod k nespokojenosti, ale nebýt tam, o nic bych nepřišel. Tak či tak In Flames alespoň formálně dostáli postu headlinera celého festivalu, protože nával a odezva byly vážně masivní.

Ježura: Finské Amorphis mám upřímně rád jak z desky, tak živě. Je ale fakt, že pokaždé, kdy jsem je viděl naživo, předvedli dobrý koncert, který mě ale ve výsledku ze židle nijak zvlášť nezvedl. To se ale v Jaroměři změnilo, protože co se srovnal zvuk, Amorphis to šlapalo jako nikdy. Zodpovědný je za to především frontman Tomi Joutsen, na němž byl ten rozdíl vidět ze všech nejvíc. Bylo to snad poprvé, co byl vyloženě aktivní a komunikativní a jak se ukázalo, tahle poloha mu sluší mnohem víc než pochmurná zamlklost, kterou předváděl při našich minulých setkáních. Krom toho naprosto excelentně odzpíval každý jeden tón a čistě co do pěveckého výkonu to byl asi jeden z nejlepších koncertů, co jsem kdy viděl. Amorphis navíc dost znatelně překopali set a místo sice skvělých, ale provařených songů zazněla jak řada zástupců z aktuální novinky “Circle”, tak dvě nepříliš často hrané vykopávky “Into Hiding” a “On Rich and Poor”. I bez nich by to ale byla pecka vedle pecky a ani trochu nepřeháním, když tvrdím, že Amorphis odehráli suverénně nejlepší koncert, jaký jsem od nich kdy viděl, a jeden z nejlepších koncertů dne. Nečekaně velká a navíc dokonale spontánní odezva publika byla tedy naprosto zasloužená.

H.: Já jsem byl po nášlehu od Atari Teenage Riot trochu znavený (takhle pěkně jsem si dlouho nezahrozil, hehe), takže jsem zaříznul i další Amorphis a vydal se až na legendární grindcorovou řezničinu Carcass, která má aktuálně těsně před vydáním očekávané comebackové desky “Surgical Steel”. Bohužel jsem si ovšem odnesl poněkud rozporuplné pocity. Nechápejte mě špatně, samotná skupina byla absolutně skvělá a s naprostým přehledem vyučovala, jak se má dělat pořádná extrémní muzika, na čemž nic nezměnila ani nepřítomnost Michaela Amotta. Změny v sestavě Carcass nijak neuškodily a britští veteráni s každým songem dokazovali, že na to prostě pořád mají. Na druhou stranu jsem tam tak nějak skoro usínal ve stoje (ale fakt ne nudou), takže jsem si jejich vystoupení neužil tak moc, jak by si Carcass asi zasloužili. Nicméně samotný koncert super, a kdo měl aktuálně víc sil než já, určitě to pro něj musela být pecka.

Ježura: Protože byl pro mě pátek dlouhý a poměrně náročný, s koncem Amorphis jsem se uchýlil na tribunu a jal se odtamtud sledovat, co předvedou mnohými uctívaní Carcass, kteří patří přesně k tomu druhu kapel, jejichž tvorba mě zatím míjela a já se za to stydím. A pokud mě smysly nešálily, Carcass předvedli koncert hodný svého jména. Nasazení všech členů bylo skutečně úctyhodné a pohled na pódium stál za to. Hodně pozornosti poutal samotný Jeff Walker, který krom toho, že perfektně hrál i zpíval, měl nějaké tlaky na zkrácení setu dokonale na háku a bavil publikum různými průpovídkami, ze kterých jasně čišelo povědomí o tom, v jakých superlativech se o Carcass smýšlí, ale přitom jim nechyběl zdravý nadhled. Čekáte, kdy přijde punch line o špičkovém koncertu? Čekáte marně. Bohužel se moje neznalost tvorby Carcass namíchala s dost šílenou únavou v takovém poměru, který mi sice dovolil uznat, že to Carcass šlape vážně na jedničku, ale uchvácení už mi bylo zapovězeno. Přesto ale musím kapele složit upřímnou poklonu, protože ačkoli jsem dobře polovinu koncertu proklimbal, pořád jsem si z něj odnesl hodně solidní zážitek.

H.: Nastupují další veteráni, tentokrát ale thrash metaloví – Overkill. Tihle Američané patří k mým thrashovým favoritům, v posledních pár letech se mi zdá, že chytili druhý dech a studiově i živě jsou ve výborné formě. Přestože jsem na jejich výkon na Brutal Assaultu slyšel dost stížností, mně osobně se to líbilo, a i když to mělo pár much, pánové to tam sypali jedna báseň, Bobby Ellsworth klasicky skvělý – asi nejlepší thrash metalový frontman široko daleko. Nechyběly singlové hitovky z poslední doby jako “Bring Me the Night” a “Electric Rattlesnake”, nepřekonatelná “Ironbound”, ale i starší kusy jako závěrečná dvojice “In Union We Stand” a “Fuck You” – všechno bylo. Já osobně jsem byl spokojen. Už ke konci jsem se však díky odebral spát kvůli stále ještě trvající únavě a zimě, protože jsem byl pořád ještě mokrý z Orphaned Land. Díky tomu jsem přišel o vystoupení Cult of Luna, což mě zpětně obrovsky sere a považuji to za svůj největší prohřešek letošního Brutal Assaultu.

Ježura: Na Overkill jsem se docela těšil od té doby, co byla jejich účast na festivalu oficiálně oznámena, ale když jsem se v polospánku sesypal z tribuny, měl jsem co dělat, abych se na ně v poslední chvíli nevykašlal. Nakonec jsem se rozhodl vydržet song nebo dva a pak že se uvidí. Jenže ono se vidělo prakticky v ten okamžik, kdy Overkill vtrhli na pódium. Nevím, jak to udělali, ale únava byla v ten moment pryč a já si začal užívat naprosto parádní koncert, ze kterého vycházelo tolik energie, že by to stačilo na dlouhodobé zásobování menší obce. Muzikanti hoblovali s opravdovým nasazením, ale principál Bobby “Blitz” Ellsworth tomu všemu s přehledem velel. Nechápu, kde se to v tom chlapovi vzalo, ale po pódiu řádil, jako by mu dle jeho slov zase bylo 49. Navíc k tomu zvládnul perfektně zpívat, takže se bylo nejen na co dívat. Čert vem že někdy v druhé polovině setu vypadla jedna z kytar, tohle byl prostě nářez, jak se patří, a Overkill mě do stanu vyslali v mimořádně dobré náladě, protože jejich koncert se s přehledem zařadil po bok Fields of the Nephilim a Amorphis jako další z nejlepších vystoupení dne.

Atreides: Meshuggah, kteří hráli po Fields of the Nephilim, mě nijak neoslovili – matematická mlátička mě prostě nechávala chladným, načež jsem nabral směr kemp. Tady ale přichází největší provar pátečního večera, který se nazývá Obscure Stage, na kterou jsem dočista zapomněl. Akustický set Novembers Doom a Atari Teenage Riot byly položky, které jsem v osobním must see seznamu měl vypsané kapitálkami a navrch tučným písmem, jsem naprosto prokaučoval u lahve whisky. Kromě Meshuggah mě ani jména jako Amorphis, In Flames, Carcass nebo Overkill nijak nelákala, takže jsem je jednoduše zazdil a šel stejně jako ve čtvrtek až na úplně poslední vystoupení večera – tentokráte v podání sludgových Cult of Luna. Bobby Ellsworth, frontman dohrávajících Overkill, protáhl k mojí nelibosti půlhodinové zpoždění programu o několik dalších minut fuckováním a dalšími debilními kecy. Nakonec jsme se přece jen dočkali – a sedmička hudebníků se objevila na pódiu za doprovodu bílých světel. Civilní, zároveň ledově chladní, držící si mírný odstup. Alespoň do té doby, než první dojem servali otevírákem aktuální desky “Vertikal”, “I: The Weapon”. Křišťálově čistý zvuk dal vyniknout brutalitě, kterou jejich hudba naživo skýtá. Tady se trhaly ušní bubínky, nervy napínaly k prasknutí a ždímala krev, pot a slzy. Neskutečné stíhlo ještě neskutečnější, nepopsatelnější, úchvatnější. Kdo nezažil, nepochopí. Ač druhá “Ghost Trail” atmosféru značně uvolnila a obrátila do zasněného zkoumání sebe sama, dohrávalo se za naprostého šílenství, vrcholu frenetické psychedelie. V samém závěru “In Awe Of” Johannes Persson odložil kytaru a velké finále prořval na jednom z obřích reproduktorů, načež říznul mikrofonem kamsi pod sebe a jal se odporoučet z pódia, stejně jako zbytek kapely. Šlus. Cult of Luna převálcovali naprosto všechno a nadělili publiku nejlepší vystoupení letošního Brutal Assaultu, o kterém se dá hovořit pouze v superlativech.


Orphaned Land – All Is One

Orphaned Land - All Is One
Země: Izrael
Žánr: folk metal
Datum vydání: 24.6.2013
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. All Is One
02. The Simple Man
03. Brother
04. Let the Truce Be Known
05. Through Fire and Water
06. Fail
07. Freedom
08. Shama’im
09. Ya Benaye
10. Our Own Messiah
11. Children

Hodnocení:
Ježura – 8/10
H. – 6/10
Kaša – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,3/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Ježura):

Když se řekne blízkovýchodní metalová scéna, jsou to právě Orphaned Land, kteří většině lidí vytanou na mysli jako první a mnohdy i jediní. A slušelo by se dodat, že i když tato scéna neprodukuje mnoho opravdu dobrých kapel, Orphaned Land nejsou pojmem ani zdaleka jen proto, že by snad byli jednookým králem mezi slepými. Nejpozději s vydáním fenomenálního opusu magnum “Mabool: The Story of the Three Sons of Seven” totiž dali nesmlouvavě najevo, že jejich hudební produkce snese ta nejpřísnější měřítka v celosvětovém kontextu. Jenže nejen z “Mabool”, od jehož vydání letos uplynulo už devět let, je člověk živ, a proto je na čase věnovat trochu pozornosti albu aktuálnímu. Orphaned Land svoje nové dítko pojmenovali “All Is One” a rozhodně nelze říct, že by se tato deska snažila žít výhradně z odkazu svých předchůdců. Změn je tu totiž řada a na výsledku je to zatraceně znát.

První zásadní změnou, které si posluchač asi všimne, je ústup od až biblicky rozmáchlých kompozic k výrazně střízlivějšímu formátu. Po dvojici desek, které ona rozmáchlost dělá, je to na první pohled možná trochu nečekaný krok, ale už na ten druhý pohled začíná být zjevné, že ačkoli tím “All Is One” možná trochu ztratila kousek své orphanedlandovatosti, minimálně protentokrát to byl krok správným směrem. Výrazné zkrouhnutí stopáže (54 minut a něco navrch) a jednodušší, písničkovější charakter snad všech skladeb totiž zejména v kontrastu s předchozí deskou působí dost svěže, neokoukaně a je to rozhodně lepší, než se opět pokoušet nahrát další “Mabool”, což naposled dopadlo poněkud rozpačitým výsledkem. Dalším efektem tohoto kroku je pak i skutečnost, že deska prakticky postrádá hluchá místa, pořád se něco děje a pořád je co poslouchat, čehož se právě v případě předešlého alba “The Neverending Way of ORwarriOR” nepodařilo docílit v takové míře, aby to stačilo na udržení posluchačovy pozornosti po celou dobu hodiny a osmnácti minut.

Tím však výčet změn ani zdaleka nekončí a hned další je na ráně kauza kytary. Na jejich partech totiž minimálně poslední dvě řadovky hudebně stojí a přes řadu etnických nástrojů a zvuků, které jsou v té hudbě obsaženy, jsou to právě kytary které jí dávají tvář – ať již metalovou agresivitou nebo progresivním skladatelským rukopisem kytaristy Yossiho Sassiho. “All Is One” na to jde jinak. Kytary jsou odsunuty do pozadí jak po stránce produkce, tak co se týče kompozice, a na větší části alba na sebe nijak zvlášť neupozorňují. Zůstává otázkou, nakolik je to skladatelským záměrem a nakolik se na tom podepsala loňská výměna kytaristů, když se nováček Chen Balbus na skládání alba údajně podílel docela výrazně. Nechci tím ale rozhodně tvrdit, že jsou tam kytary zbytečné nebo že nic nehrají, protože ani jedno není pravda. Jsou tam a to, co hrají, je dobré, jen už nejsou tak na očích jako dříve a až na pár výjimek napříč albem a zejména v jeho závěru (hodně kytarová “Our Own Messiah”, případně skvělé Yossiho sólování v “Children”) spíše uvolnily vůdčí roli celému spektru dalších elementů, které dělají “All Is One” tím, čím je.

Výraz novinky totiž utváří barvitost a rozmanitost snad ve všech ohledech, které se k “All Is One” váží. Hodně prostoru dostala orchestrální složka, která je základním stavebním kamenem většiny skladeb a z podstatné části tvoří jejich tělo. Orphaned Land s orchestrem koketovali už v minulosti, ale právě na “All Is One” na jeho bedra vložili zatím největší díl odpovědnosti, a i když je mi kytarový základ po chuti víc, musím uznat, že v tomto případě to bylo provedeno nadmíru vkusně a efektivně. Hodně na očích jsou také všemožné lokální nástroje produkující (jak jinak) typicky blízkovýchodní melodie a sice netuším, jestli je to nedostatkem podobného materiálu v dosahu středoevropského posluchače, nebo skutečně perfektním skladatelským citem pro věc, ale funguje to naprosto přirozeně, nenásilně a dělá to vážně skvělý dojem. S orchestrálním základem a kytarami jsou tyto party provázány naprosto organicky, všechno je tam, kam to patří, a je to dokonale učesané. Sice si říkám, že je to někdy učesané možná až moc, ale tak, jak to je, to funguje, a to je hlavní.

Prakticky bez výhrad však smýšlím o vokální stránce alba, protože pěvecké výkony, které desku zdobí, nesnesou jiný přívlastek než fenomenální. Kobi Farhi zpívá bez jediného zaváhání a mám dojem, že jeho čistý vokál s nabývajícími roky jedině zraje. Jen je trochu škoda, že na “All Is One” nedostal až na jednu výjimku prostor growling. Na druhou stranu ale v ostatních skladbách nechybí a skladba “Fail”, která jediná growlu využívá, je o to cennější. Každopádně je příjemné zjištění, že když si Kobi zařve, je pořád o co stát. Skvělý výkon odvedli rovněž členové sboru, který strhujícím způsobem určuje titulní “All Is One”, a vyloženě úchvatná je i Mira Awad, která si třeba v takové “Through Fire and Water” svým zpěvem posluchače doslova podmaňuje. Zpočátku jsem trochu litoval, že tentokrát Orphaned Land opět nesáhli po osvědčené Shlomit Levi, ale jestli tuto dámu někdo opravdu důstojně nahrazuje, je to právě Mira Awad.

Jak jsem zmínil v úvodu, “All Is One” je svým charakterem relativně jednoduché a písničkově orientované album. Rozhodně bych však nechtěl, aby to bylo bráno za nějaké negativum, protože většina alba by mohla sloužit za ukázkový příklad, jak může taková zdánlivě obyčejná písnička znít. Nejen že jsou jednotlivé skladby navzájem značně odlišné (což opět přispívá ke zmiňované pestrosti nahrávky), ale i přes zcela standardní délku skladeb se do nich podařilo propašovat řadu prvků a postupů, které i na tak malém formátu dovedou skladbu posunout dál a dodat jí velmi působivou vnitřní strukturu. A o tom, že to dopadlo opravdu dobře, svědčí i skutečnost, že se jen těžko vybírají nějaké vrcholy alba. Mně osobně nejvíce imponuje jeho střed tvořený skladbami “Let the Truce Be Known”, “Though Fire and Water”, “Fail” a instrumentálkou “Freedom”, ale třeba hned první skladba, nesoucí název celého alba, je ohromný hit a svým způsobem tak navazuje na pecku “Sapari” z desky předchozí. Extra nadšený sice nejsem z dvojice “Shama’im” a “Ya Benaye”, ale ani jedna z nich není výhradně z dílny Orphaned Land a jejich umístění na albu navíc má své opodstatnění, takže jsem ochoten nad nimi přimhouřit oko.

Orphaned Land natočili desku, která je v řadě aspektů hodně odlišná od všeho, co vydali v minulosti, ale přesto není sporu, kdo je pod ní podepsaný, protože si uchovává většinu toho, co dělá Orphaned Land tím, čím jsou. Dost určitě je to nejpřístupnější dílo, které Orphaned Land zatím vydali, není to až takový metal jako dřív a není ani tak progresivní, jak jsme byli zvyklí. Přesto je to ale deska ve všech ohledech propracovaná, nápaditá, inteligentní a hlavně má co říct, takže hořekovat nad tím, že bylo lépe, je poněkud bezpředmětné. Orphaned Land prostřednictvím “All Is One” dokazují, že je jejich tvůrčí potenciál dostatečně široký, takže nezbývá, než se těšit ze skvělé muziky, jakou produkují, a těšit se, jakým směrem se vrtnou příště. Já jsem tedy zvědavý náramně.


Druhý pohled (H.):

Orphaned Land je skupina, která mi přijde naprosto excelentní živě (soudě dle toho, co jsem zatím měl tu čest), ale studiově je to – nemůžu si pomoct – naprostá nuda. Měřeno čistě objektivní optikou, po formální stránce je vše v naprostém pořádku, Orphaned Land mají dostatek nápadů a umí s nimi pracovat, zvládnou vytvořit pestré a barvité album, v jehož průběhu se neustále něco děje, čistě papírově by to mělo naprosto skvělé, ale ve výsledku mi “All Is One” (a ostatně i předchozí řadovky skupiny) nic moc neříká.

Několikrát (a ne zrovna málokrát) jsem si tu desku pustil, nikdy jsem neměl problém ji doposlouchat do konce, ale nemohu tvrdit, že bych si ten poslech nějak užíval, a pokud bych nechtěl hodnotit pod recenzí, opravdu bych neměl sebemenší důvod si to sám od sebe někdy pouštět znovu, tak nějak to prohučí kolem, ujde to, ale tím to pro mě hasne. Celou dobu jsem se rozhodoval mezi 5,5 a 6 body, protože objektivně mi zase nepřijde, že by si “All Is One” 5,5 zasloužilo, ale subjektivně mě to na 6 fakt nebaví. K té lepší známce jsem se nakonec uchýlil z toho důvodu, že i přesto, co jsem řekl, mi “All Is One” pořád přijde minimálně tak o třídu lepší než úplně jalové “The Neverending Way of ORwarriOR”

Jinak si neodpustím poznámku… co se nehudební stránky týče, rozhodně bych ocenil mnohem menší angažovanost. Samozřejmě, je rozhodně dobré, když má hudebník co říct a když jeho tvorba stojí na nějakém myšlenkovém a názorovém pozadí, ale nic se nemá přehánět, a u Orphaned Land mě už to jejich neustálé hlásání sluníčkových názorů začíná pomalu znechucovat a možná i to hraje podstatnou roli v tom, proč se už dávno stali kapelou, kterou doma dobrovolně poslouchat nechci. Tahání podobných věcí do hudební tvorby je vždycky hodně na hraně a z mého pohledu již Orphaned Land pomalu spadají na tu stranu, kdy už nemám chuť to moc tolerovat. Samozřejmě, samotné skupině může být úplně u zadku, že je nějaký jeden bezejmenný ocas z České republiky nebude poslouchat, ale princip snad chápete…


Třetí pohled (Kaša):

Asi to není úplně nejzdravější přístup, ale od novinky Orphaned Land jsem neočekával, že by mohlo překonat geniální klenot “Mabool” z roku 2004. Přestože jsem se nezmýlil a “All Is One” nedosahuje kvalit zmíněného opusu, neznamená to, že by se jednalo o album v jakémkoli ohledu nedokonalé. Orphaned Land se stále snaží vyvíjet, ačkoli v souvislosti s novinkou k tomu byla tak nějak donucena. Novinka je totiž prvním albem, na němž se nepodílel kytarista Matti Svatizky, a je to sakra znát. Ne, že by byly kytary úplně vypuštěny, ale už tolik neřežou, mají rozostřené hrany a celkově se ve výsledném soundu Jense Borgena posunuly víc dozadu a hrají takříkajíc ve prospěch celku. Ruku v ruce s touto kosmetickou změnou jde fakt, že se takřka rezignovalo na ostré metalové pasáže a mimo “Fail” se nedočkáme ani Kobiho growlingu, což je určitě škoda, ale zvykl jsem si.

Naproti tomu můžou jásat příznivci orientálních východních motivů a folklórních prvků a pestrých aranží, protože těmi se nešetřilo, jen mě zarazilo, že na albu neslyším skvělou Shlomit Levi, která v minulosti patřila k okrasám mnoha skladeb. “All Is One” se i díky parádnímu zvuku a barvité produkci poslouchá skvěle a je strašně nakažlivé, mně osobně netrvalo dlouho, než jsem si na něm vypracoval menší závislost. Od úvodní titulky, jež je pro kapelu typickou skladbou, přes krásnou baladu “Brother” až po progresivně metalovou “Our Own Messiah” se stále něco děje. Naprostým vrcholem se pro mě stala éterická “Through Fire and Water” s dechberoucí atmosférou. Celkově “All Is One” představuje silnější a vyrovnanější počin, než bylo “The Never Ending Way of ORWarriOR”, takže u mě zavládla spokojenost.


Redakční eintopf #51 – červen 2013

Black Sabbath - 13
Nejočekávanější album měsíce:
Black Sabbath – 13


H.:
Pest – The Crowning Horror
Index očekávání: 7/10

Ježura:
Orphaned Land – All Is One
Index očekávání: 8/10

Kaša:
Black Sabbath – 13
Index očekávání: 9/10

nK_!:
Black Sabbath – 13
Index očekávání: 10/10

Stick:
Black Sabbath – 13
Index očekávání: 8/10

Atreides:
Summoning – Old Mornings Dawn
Index očekávání: 10/10

Zajus:
Orphaned Land – All Is One
Index očekávání: 7/10

Skvrn:
Children of Bodom – Halo of Blood
Index očekávání: 9/10

Měsíc se s měsícem sešel, člověk aby z toho eintopfu pošel. Úděl šéfredaktorů bývá nelehký a vytáhnout ze všech redaktorů jejich eintopfové příspěvky včas bývá občas docela drama, nicméně i tentokrát se to povedlo (až se tomu člověk diví), takže pojďme na to. Zatímco minulý každý střílel do jiného alba, tentokrát je výsledek poměrně jednoznačný – redakčním očekáváním nejvíce cloumá nesmírně očekávaná nová deska Black Sabbath, díky čemuž si “13” s přehledem odnáší prvenství. Na druhém fleku se také vcelku pohodlně usadilo “All Is One” od Izraelců Orphaned Land, na které se nejvíce těší dva redaktoři. Ta část redakce, která nevolila Black Sabbath ani Orphaned Land, dále doporučuje třeba novinku “Halo of Blood” finských Children of Bodom nebo tolkienovské Rakušany Summoning a jejich “Old Mornings Dawn”. V úplném undergroundu pak zalovil pouze šéfredaktor, který největší důvěru vkládá do fošny “The Crowning Horror” švédských raw black metalistů Pest.

H.

H.:

Po extrémně silném květnu mě červnová nabídka příliš nerajcuje a všeho všudy jsou zde jen tři alba, o nichž bych mohl prohlásit, že se na ně relativně těším, ačkoliv ani v jednom případě to není taková ta extrémní natěšenost, že by člověk nemohl dospat. Určitě se podívám na zoubek očekávanému “Old Mornings Dawn” kultovních Rakušanů Summoning, z jejichž muziky jsem sice nikdy neskákal dva metry do vzduchu jako mnozí další, přesto mám jejich tvorbu poměrně rád. Do mého přehrávače si určitě najde cestu i “Legions of the North” od Månegarm ze Švédska, kteří si u mě stojí víceméně stejně jako Summoning, možná o kousek níž. Největší důvěru jsem se však rozhodl vložit do rukou jiných Švédů – Pest. Tahle raw black metalová zvrácenost vždycky uměla nahrát kvalitní peklo, obzvláště poslední desku “Rest in Morbid Darkness”, na níž Pest svou muziku poměrně zkomplikovali, přidali na atmosféře a to vše zalili množstvím skvělých heavy a thrash metalových sól, aniž by jakkoliv opustili svůj agresivní syrový sound, mám hodně moc rád, takže jsem celkem logicky zvědavý, s čím se dvojice Equimanthorn a Necro vytasí po pětiletém čekání. Pokud budou Pest pokračovat ve stylu nastoleném “Rest in Morbid Darkness”, pak by mohlo jít o jednoho z černých koňů června. Nakonec by se ještě slušelo zmínit, že byla na červen odsunuta novinka Graveland, nicméně vzhledem k tomu, že jsem o “Thunderbolts of the Gods” psal již v minulém eintopfu, nebudu se opakovat a nechávám ji “mimo soutěž” (proto je také na začátku psáno tři, nikoliv čtyři alba).

Ježura

Ježura:

Letošní červen zaznamená jednu velkou událost – Black Sabbath vydají svoji očekávanou novinku “13”. Jenže co bych to byl za kazišuka, kdybych po vzoru řady redakčních kolegů i já do eintopfu zvolil právě tohle album… Kdepak, Black Sabbath si i beze mě užijí dost pozornosti, takže mohu s klidem zalovit jinde. A moje volba tentokrát padá na izraelské Orphaned Land, kteří po čtyřech letech přicházejí s novou řadovkou. I když mě ta předchozí nijak zvlášť neuchvátila, novinka “All Is One” se začíná rýsovat v podezřele dobrém světle, takže jsem náramně zvědavý, co z ní nakonec vyleze…

Kaša

Kaša:

Black Sabbath. Je třeba něco dodávat? Nevím, co by se muselo stát, abych v červnovém eintopfu sáhl někam jinam než právě po Black Sabbath a jejich reuniovém albu “13”. Dokonce ani novinka Queens of the Stone AgeDavem Grohlem za bubenickou stoličkou, od které si slibuji ještě víc než od legendy heavy metalu, mě nepřitahuje tolik jako devatenácté album party kolem Tonyho Iommiho. Nemá cenu připomínat, jak dlouho uběhlo od posledního alba s Ozzym za mikrofonem, protože všichni víme, že dlouho, a i díky tomu jsou očekávání neskutečně veliká. První zveřejněná skladba “God Is Dead?” mě hodně baví a zvyšuje tak ve mně naděje na skvělé album. Jediné, čeho se trošku bojím, je stopáž, protože většina skladeb se má pohybovat nad hranicí sedmi minut a nejsem si jistý, zda to kapela utáhne. Spekulace stranou, dočkáme se desátého června, takže do té doby pomalu oprašuji nesmrtelné klasiky jako “Paranoid” či “Sabbath Bloody Sabbath” a připravuji se na jednu z událostí roku.

nK_!

nK_!:

Myslím, že zde jsou jakékoliv komentáře zhola zbytečné. Black Sabbath? Téměř původní sestava? Po takové době? S prvním singlem, který hravě strčí do kapsy téměř vše, co jsme za posledních několik let slyšeli? A vy se ještě ptáte? Už aby bylo desátého června! Nebo ještě lépe sedmého prosince!

Stick

Stick:

Jako velký fanda těchto stavitelů základů tvrdé muziky samozřejmě s napětím očekávám jejich nový počin. Škoda rozchodu s Wardem, ale evidentně už by to stejně nezvládal, i tak zásadní trio zůstává. Bohužel mé nadšení trochu zchladila nová skladba “God Is Dead?”, která mě o svých kvalitách zrovna dvakrát nepřesvědčila, takže doufám, že zbytek materiálu se ponese v lepším duchu. Zanedlouho nicméně tyto úvahy budou pasé, protože již budeme moci tuto desku hltat od začátku do konce. Věřím tomu, že Ozzy, Tony a Geezer své věrné nezklamou a ukážou omladině, že pořád vědí, jak na to.

Atreides

Atreides:

Už to bude nějaký ten pátek, co jsem zvukovody prohnal vznešenou epiku z dílny pánů Protectora a Sileniuse. A je to už drahně let, kdy vypustili do světa své zatím poslední album “Oath Bound”, které nabízí jednu z mnoha výprav do fantastických světů nejen na motivy Tolkienova veledíla, “Pána Prstenů”. V dlouhé pauze věnovalo rakouské duo mnoho pozornosti svým soukromým, veskrze ambientním projektům, nicméně nadešel čas se připravit na výpravu další. Má volba pro červen je nad slunce jasná, netřeba se zaobírat dalšími alby, jež pomalu plynou k obzoru, a nezbývá než doufat, aby výsledný dojem nebyl stejně studenou sprchou, jakou nám počasí v posledních dnech nabízí.

Zajus

Zajus:

Začínám být k obsahům svých eintopfů poněkud skeptický. Tradičně si každý měsíc projdu seznam alb, jež mají vyjít, vyberu si ta, která mě zajímají, napíšu o nich nadšeně do eintopfu a následně si je vůbec neposlechnu. Tedy, pochopitelně ne všechny, ale velkou část. Pojďme na to tedy jinudy. Která alba si v červnu zaručeně neposlechnu? Tak třeba Megadeth. Ani ne tak kvůli samotné hudbě, jako kvůli postavě jejich frontmana. Určitě si neposlechnu Children of Bodom, protože mi už není patnáct. Neposlechnu si Amon Amarth, protože nevěřím, že jejich nové album nebude znít jinak než to minulé, které znělo stejně jako předminulé a tak dále. Budu ignorovat i The Black Dahlia Murder, protože od dob “Nocturnal” nevytvořili nic, co by mě zaujalo. Naopak dám nejspíše šanci nové sólovce Serje Tankiana, přestože je každé jeho album jen dalším zklamáním. Možná si pustím i nové Black Sabbath, už jen z úcty k legendě. Šanci jistě dostanou Deafheaven se svým druhým albem “Sunbather”. Jejich debut “Roads to Judah” jsem sice ocenit nedokázal, ovšem přijde mi, že chyba byla tenkrát spíše na mé straně. Na co se těším, je živák “Untouchable” božské Anathemy a zejména pak další počin izraelských velikánů progresivního metalu Orphaned Land, jež nese jméno “All Is One”. Jinými slovy, červen bude měsíc nabitý hromadou nahrávek, ale opravdu natěšený jsem jen na dvě posledně zmíněné.

Skvrn

Skvrn:

Chystaná deska dětí od bodomského jezera pro mě byla ihned po nahlédnutí do seznamu, která alba to v červnu vyjdou, jasnou volbou. Avšak po nedlouhé úvaze nad tím, zda si Finové opět nevyberou slabší chvilku a do světa pustí “Blooddrunk II”, se tato selekce sázce na jistotu rozhodně nerovná. Každopádně tajně doufám, že se “Halo of Blood” podaří a kvalitativně napodobí “Follow the Reaper”, kterou považuji za dosavadní vrchol Children of Bodom. Pakliže bych měl zvolit desku, po jejímž poslechu zaručeně nebudu zklamán, můj výběr padne na novinku Summoning, “Old Mornings Dawn”. Problém je ten, že už měsíc běhá po netu, a zvolit ji po dvaceti posleších jako nejočekávanější desku následujícího měsíce prostě nejde. Mojí pozornosti neunikne ani novinka Amon Amarth, od které si však opravdu nic neslibuji a přinese patrně jen jednu věc stejně tak jako její předchůdci – zajímavé peníze Metal Blade Records. S originalitou to bude zřejmě o poznání horší. O třináctce Black Sabbath se není třeba zmiňovat, vše podstatné již bylo rozebráno výše.


Amorphis, Orphaned Land, Ghost Brigade

Amorphis
Datum: 19.11.2010
Místo: Plzeň, KD Šeříkovka
Účinkující: Amorphis, Ghost Brigade, Orphaned Land

Amorphis, zasloužilí veteráni finské melodické scény, se v rámci druhého kolečka Forging Europe Tour rozhodli opět poctít svou návštěvou české luhy a háje, přičemž po loňském Zlíně a Praze padla volba na západočeskou metropoli. Aby se na cestách nenudili, přizvali si dvě pro milovníka nekonformní hudby skutečně přitažlivé formace – mladé krajany Ghost Brigade a především izraelské posly míru Orphaned Land. Přiznám se rovnou, nebýt Orphaned Land, tak bych účast asi dost dlouho zvažoval. Při tomto rozložení sil by ale byla nesmírná škoda nechat si ujít příležitost vidět a slyšet kapelu, která se ve střední Evropě objevuje jen velmi vzácně…

O samotném místě konání, kulturním domě Šeříkovka, jsem slyšel mnohé, povětšinou však pozitivní informace, a tak jsem byl zákonitě zvědav, jak na mě prostor zapůsobí. Mám-li být upřímný, pohled zvenku ve mně moc důvěry nevzbudil, neboť architektura normalizačních kulturáků morálně zastarala již dávno. Po vstupu a prvotním rozkoukání jsem ale musel uznat, že tohle místo je důstojné a hlavně schopné pojmout akci takového ražení. Dokonce i bar vykazoval dostatečnou kapacitu, takže žízniví příchozí nemuseli čekat dlouho na svůj příděl tekutého chleba. Přímo naproti baru si zabrali zhruba jednu polovinu jakési lóže prodejci merchandisu. Obligátní nabídku zboží oživovaly dva faktory – možnost zakoupit trsátka strunotepců z Orphaned Land, ale především možnost platit kartou! Před tímhle nápadem smekám, skutečně užitečné.

Přiblížil se start večera, a tak jsem se přesunul do sálu. Hned na první pohled mě překvapilo, že se lidé staví daleko víc dozadu než dopředu – ne že bych si ale stěžoval. Nakonec z toho kápla příjmená třetí řada a mne pomalu ovládla zvědavost, co předvedou Ghost Brigade, o kterých jsem slyšel mnohé, ale neměl s nimi žádnou osobní zkušenost. S úderem osmé večerní se v sále setmělo a pódium se v mžiku zaplnilo. Nevím, nakolik to bylo hudbou, kterou si na nás pánové přichystali, ale už v průběhu první písně šla gumička z culíku a já začal k vlastnímu překvapení docela razantně pařit, což mi vydrželo skoro celou dobu. Hudba samotná jde těžko klasifikovat, ale osobně mi přišla jako takoví mnohem stravitelnější Opeth. Zasmušilý zpěvák rovnoměrně využíval growlingu i čistých vokálů, zbytek kapely byl navzdory celkové melancholické náladě aktivní jak se patří a dohromady to všechno stvořilo skutečně působivý zážitek. Většina publika po dost chladném úvodu rovněž ožila a ke konci už lidé předváděli velice obstojnou odezvu, na kterou kapela mohla být a podle všeho také byla náležitě hrdá. Rozjezd se tedy vydařil na výbornou a já byl po uspokojivém zážitku stále zvědavější, co předvedou Orphaned Land, na které jsem sázel hodně…

Setlist Ghost Brigade:
01. Deliberately
02. My Heart Is a Tomb
03. Into the Black Light
04. Lost in a Loop
05. Suffocated
06. 22:22 – Nihil
07. Storm Inside

Setlist Orphaned Land:
01. In Thy Neverending Way (Epilogue)
02. Barakah
03. The Kiss of Babylon (The Sins)
04. Birth of the Three (The Unification)
05. Olat Ha’tamid
06. Sapari
07. Halo Dies (The Wrath of God)
08. Ocean Land (The Revelation)
09. Norra el Norra (Entering the Ark)

Přestávku jsem využil pro doplnění tekutin a stihl se vrátit s dostatečným předstihem. V tu chvíli mi ale přišlo už skutečně zvláštní, že je sál zaplněn stejně benevolentně, jako ze začátku. Veškeré spekulace na toto téma však zanedlouho zmizely, protože se toho večera již podruhé setmělo a na pódium začali přicházet muzikanti. Jejich procesí zakončil samotný Kobi Farhi a mocným “Šalom” odstartoval jednu z nejlepších hodin letošního podzimu. Ze začátku mi sice přišel poněkud nevyvážený zvuk, ale ten se zanedlouho stabilizoval, a to už celá show nevykazovala jedinou vadu na kráse. Tedy jednu přeci – nejslabším prvkem byli ze začátku opět diváci, kterým asi činilo problém akceptovat orientální vlnu, se kterou Orphaned Land pracují. Jak ale čas ubíhal, v přestávkách mezi zuřivým headbangem, skandováním a dalšími kratochvílemi jsem si uvědomil, že lidé de facto šílí! Fatální zásluhu na tom měli především tři lidé – fantasticky zpívající Kobi, kytarista Yossi, který po celou dobu koncertu nevydržel stát na místě, celý zářil a při tom všem hraní a usmívání poskakoval po pódiu jako hopík. Třetím byl možná trochu překvapivě bubeník Matan, který se rovněž hýbal, jak mu jen jeho bicí souprava dovolila a s až neuvěřitelnou vervou hecoval publikum. Při takovém stavu věci už peckám Sapari”, Ocean Land (The Revelation)” nebo Norra el Norra (Entering the Ark)” nechybělo vůbec nic. Navíc jsem si po skutečně dlouhé době na koncertě pořádně zaskákal a nebyl jsem ani zdaleka jediný. Při té vší euforii ale čas nějak zrychlil, Orphaned Land se s námi v nejlepším rozloučili a nenechali se přesvědčit ani mohutným skandováním, které vydrželo ještě dlouho po rozsvícení…

Setlist Amorphis:
01. Skyforger
02. Sky Is Mine
03. From the Heaven of My Heart
04. The Smoke
05. Better Unborn
06. Song of the Troubled One
07. Karelia
08. Exile of the Sons of Uisliu
09. Silent Waters
10. Alone
11. My Sun
12. Silver Bride
13. Black Winter Day
– – – – –
14. Into Hiding
15. House of Sleep
16. My Kantele

Návrat z další výpravy k baru mě utvrdil v jednom – teď už skutečně šlo mluvit o solidní tlačenici. I přesto se ale šlo s jistou dávkou drzosti dostat zpět na svoje místo. Oficiální vrchol večera zahájila titulní skladba z posledního alba “Skyforger“. Nevím, jestli to bylo mým doznívajícím nadšením z předchozího vystoupení, nebo nedokonalým nazvučením, ale i přesto, že studiovou verzi velebím jako máloco, naživo mi přišlo, že jí něco chybí. Postupem času ale tyhle heretické pocity vzaly za své a já už jen zíral, jakého výkonu je zpěvák Tomi Joutsen schopen. Show pěkně odsýpala a kapela na nás metala jednu pecku za druhou. Se svou jakous takous znalostí posledních čtyř alb mě nejdříve překvapil a následně nesmírně potěšil symbolický výlet do historie skupiny. Několik písní staršího data se totiž ukázalo jako skutečně mocný materiál a navnadilo mě k hlubšímu průzkumu archaičtějších alb. V mých očích se však stal pomyslným vrcholem vystoupení song, který mě k Amorphis přivedl a který se mi snad nikdy neoposlouchá – The Smoke” mi tak poskytl prostor a soundtrack k naprosté likvidaci toho, co ještě zbývalo z mojí zmučené tělesné schránky. Krom již zmíněných písní zazněla spousta hitů jak z posledního, tak z předchozích alb, a efekt byl odpovídající – lidé předváděli, že umí být velice hlasití, když se jim zachce. Celé vystoupení tradičně zakončila skladba My Kantele” a lidé se začali pomaličku rozcházet. V tu chvíli jsem si ale konečně uvědomil to, co mi leželo v hlavě celou dobu, co Amorphis hráli – navzdory očekávání totiž v mých očích zůstali ten večer až druzí za Orphaned Land. Tím ale v žádném případě nechci naznačit, že by snad hráli špatně! Jen mi jejich projev přišel trochu sterilní – muzikanti se skoro nepohnuli a Tomi toho moc nenamluvil. Na druhou stranu, kdo by po tom malém – velkém muži mohl chtít nějaké proslovy? Zpíval fantasticky a já před ním musím smeknout.

Celkově musím koncert zhodnotit na výbornou. Nestává se totiž často, aby se v jeden večer na jednom pódiu objevily tři kapely, z nichž žádná nezastává pozici pouhé výplně. K mému pozitivnímu dojmu navíc proti všem očekáváním přispěl také samotný sál, který má skutečně vynikající akustiku a člověk tak není nucen strávit v agónii a doprovodu vražedných myšlenek na zvukařovu adresu.

Na úplný závěr zbývá dodat, že moji vítězové, Orphaned Land, korunovali mé nadšení svojí skromností a naprosto nehvězdným projevem. Po koncertě totiž všichni postávali u pultu s merchandisem a ochotně se zdravili, bavili a fotili s odcházejícími fanoušky. Takový důkaz náklonnosti ke svým příznivcům jsem od kapely, která hraje dvacet let a mezi mnohými platí za legendu, skutečně nečekal…


Orphaned Land – The Neverending Way of ORwarriOR

Orphaned Land - The Neverending Way of ORwarriOR
Země: Izrael
Žánr: folk metal
Datum vydání: 25.1.2010
Label: Century Media Records

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jak jsem se již sám mohl přesvědčit, hudba Orphaned Land je z pódia naprosto úžasná. To samé však nemohu tvrdit o její studiové podobě. Nemůžu pomoct, zkoušel jsem to mnohokrát, ale z desky mě to prostě nebaví. Nebavila mě stará tvorba, nebavil mě ani tolik oceňovaný “Mabool”. A novinka “The Neverending Way of OrwarriOR”? Ano, ta mě nebaví také.

Co mi možná vadí, je fakt, že produkce Orphaned Land je až “nechutně pozitivní”. To je zřejmě ten kámen úrazu, neboť já jsem od přírody člověk, který si libuje v hudbě depresivní. To není ani tak chyba, kapela prostě takhle hraje a mně to prostě nesedí, já si ale doopravdy nemůžu pomoct. Je to takové lehké, provzdušněné, ale strašně vlezlé. Je to až “moc příjemné”, takové pohádkové, cukrkandlové. A to já nemám rád.

Uznávám, že některé jednotlivé momenty jsou hodně povedené, ale jako celek mě to prostě nesebralo. Jediné pasáže, kdy se opravdu chytám, jsou, když se zpěvák Kobi Farhi odváže a trochu do toho mikrofonu “zableje” a celá kapela trochu zrychlí a “zmetalovatí”, jenže takové momenty jsou na albu relativně vzácné. Že to ale jde, dokazuje třeba “Barakah”, asi nejlepší song desky podle mě, a částečně i “Codeword: Uprising”. Celkově je ta druhá půlka o něco záživnější než ta první, ale pořád nic moc. Vezměte si třeba takovou “From Broken Vessels”, kterou otevírá na mě sice až moc sladká, ale pořád poslouchatelná minuta, aby do toho Kobi trochu zahrčel a přidaly se hutné kytárky, jenže po chvilce to zase spadne do té nezáživné pohádky. A takhle se to střídá skoro celou desku, přičemž ty mně méně sympatické nasládlé pasáže jednoznačně převládají.

Nebudu vám lhát, ani jednou jsem to nezvládnul doposlouchat celé v jednom kuse. Pomiňme teď hudební stránku věci, velký podíl na tom má i obludná délka jedné hodiny a dvaceti minut. To je opravdu silná nálož. Až moc.

Už ani pomalu nevím, co psát dál, ale alespoň vidíte, jak mě album nebaví, když za nějakou hodinu (právě hraje písnička “M i ?”) sotva vypotím slabé čtyři odstavce a mám dost. A přitom by jen stačilo to trochu (trochu dost) zkrátit (klidně na polovinu) a přitvrdit (klidně dvakrát tolik) a hned bych hodnotil jinak (já vím, tohle se nepovedlo). Sorry, jestli jsem naštval nějaké fandy Orphaned Land, ale mě to vážně nebere. Ale abych furt nedělal tlaky, aspoň ta přední obálka je vcelku pěkná… Oukej, nebudu už prudit, jdu si radši pustit nějaký depress black metal, třeba Make a Change… Kill Yourself, to vždycky zvedne náladu…

P. S. Tomuhle se říká zuřivě kvalitní a brutálně objektivní recenze, hehe…


Brutal Assault 14

Brutal Assault 14
Datum: 9.-12.8.2009
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu):

Čtvrtek: Biohazard, Brutal Truth, Carnifex, Darkane, Flowers for Whores, Madball, Mithras, Orphaned Land, Rotting Christ, Sadus, The Lucifer Principle, Turisas

Pátek: Brujeria, Dark Funeral, Grave, Negură Bunget, Novembers Doom, Opeth, Psycroptic, Testament, Ulver, Vomitory, Vreid

Sobota: Ador Dorath, Agathodaimon, Anaal Nathrakh, Ashes You Leave, Black Bomb A, Cripple Bastards, Hate Eternal, Immortal, Marduk, Skepticism, Walls of Jericho

Středa:

První kulturní zážitek letošního Brutal Assaultu, který stojí za zmínku, bylo zhlédnutí filmu “Bible Black” v Horror Cinema stanu den před začátkem samotného festivalu. Bylo to něco jako vážně míněná animovaná porno-komedie z Japonska. 95% filmu bylo vyplněno… hádejte čím asi, když to bylo anime péčko (smích). Některé hlášky byly opravdu přehnané a celé kino se válelo smíchy. Pokud se hodně nudíte, tak doporučuji…


Čtvrtek:

Ve čtvrtek ráno se mi podařilo podívat se na “Texaský masakr motorovou pilou 2” a také se ztratit v Jaroměři. Nakonec jsem skončil na úplně druhé straně, někde v polích za městem, ale první kapelu Flowers for Whores jsem stihnul. Na rozjezd solidní HC, jak hudebně tak nasazením, ale lidi se ještě moc nehýbali.

První kotel přišel až s následujícími The Lucifer Principle. Zástupci holandského death metalu předvedli hodně velký rachot a rozjíždějící se festival dost rozhýbali. Pro mě osobně jedna z nejlepších kapel prvního dne.

Další se mi podařilo zhlédnout Darkane ze Švédska. Jejich hudba mě ze studia moc nebaví, tak snad proto jsem ani z koncertu nebyl nějak odvázaný. Celkem ucházející vystoupení, ale rozhodně nemůžu tvrdit, že bych se nějak nudil.

Velkou neznámou pro mě byli Carnifex. Ti, kteří se těšili na vypadnuvší Suicide Silence, museli být nadšení. Totální deathcorová prasečina, jak se sluší a patří. Zabijácký koncert. Jedno z nejpříjemnějších překvápek Brutal Assaultu.

Nemůžu si pomoct, ale legendární (jak pro koho, že?) Sadus mě prostě nebavili. Tohle není hudba pro mě, sorry. Fandové oldschool thrashe si to ale určitě užili.

Na Rotting Christ sem se těšil hodně a nezklamali. Naopak mě zklamal hodně přeřvaný zvuk, kde správně nevynikaly všechny kytarové melodie. Zrušení autogramiády (zpožděné letadlo) a nezahrání “Nemecic” (už jelo intro, ale kvůli nedostatku času jej museli utnout) mi také radost neudělalo. Samotné vystoupení bylo ale jinak skvělé.

Madball jsem jen tak zkouknul z dálky a z HCčka, které jsem na Brutal Assaultu viděl, se mi zamlouvali asi nejméně. Hardcore prostě není moje parketa.

Řeknu to bez obalu. Z Orphaned Land jsem se totálně posral. Jejich studiová tvorba mě moc nesebrala, ale koncert ano. Nádhera a klenot v jednom. A ten zpěv… nevěřil jsem svým uším. Orphaned Land jsem asi hodně podcenil. Jednoznačně nejlepší skupina úvodního dne.

Pain jsem neviděl, protože jsem nedokázal odolat norskému hororu “Død snø”. Docela mě to i bavilo, jenže když byl film v půlce přerušen kvůli technickým problémům, vrátil jsem se pod pódium…

…na Biohazard, kteří předvedli výborné a živelné vystoupení našláplého HC. Doma bych si to nepustil, ale na koncertě pecka jako sviňa.

V tuto chvíli měli přijít Cynic, ale na podiu se nevím proč objevili Brutal Truth a spustili svojí grindovou čuňárnu. Ze začátku to byla sranda, ale čím déle hráli, tím více jsem se těšil na následující Turisas, kteří nakonec předvedli výbornou show. Na podobné folkoviny bývá na Brutal Assaultu narváno a taky to většinou stojí za to. Turisas nebyli výjimkou. Warlordovi to ten večer zpívalo dobře (měl jsem tu čest s jejich posledním DVD a některé koncerty dost omrdával), takže spokojenost.

Ještě jsem kouknul na kousek Mithras, ale protože mě nebavili, šel jsem spát.


Pátek:

Chtěl jsem se podívat na Obscura, ale nakonec mě to zatáhlo opět do hororového stanu, kde dávali “Braindead”. Bavil jsem se přímo a královsky, jeden z nejlepších filmů, co jsem kdy viděl. Opravdu doporučuji. Kdo neviděl, nepochopí.

Psycroptic mě nějak extra nebavili. Prostě takový nic moc death metal.

Negură Bunget jsem v původní sestavě nikdy neviděl a v té nové to prý stojí za hovno, ale mně to přišlo ucházející. Mohlo to být i lepší, ale nebyl to žádný průser.

VomitoryGrave mají k sobě hudebně relativně blízko a také obě kapely předvedly skvělá vystoupení. Grave zahráli možná o chlup lépe, ale v obou případech to byla parádní deathová jízda.

Dagoba nevystoupila kvůli autonehodě, což je škoda, protože jsem se na ně těšil. Další vidím až Vreid z Norska. Výborná blackovina, která ani na chvíli nenudila. Hodně dobré.

Jedno z těch výborných vystoupení předvedli Novembers Doom. Pětice muzikantů se sice skoro nepohnula, jejich výjimečná hudba ale naprosto stačila. Nemám co vytknout.

Setlist Testament:
01. The Preacher
02. The New Order
03. Over the Wall
04. Practice What You Preach
05. More Than Meets the Eye
06. The Persecuted Won’t Forget
07. Burnt Offerings
08. Into the Pit
09. Disciples of the Watch
10. D.N.R. (Do Not Resuscitate)
11. 3 Days in Darkness
12. The Formation of Damnation

Setlist Dark Funeral:
01. King Antichrist
02. The Secrets of the Black Arts
03. The Arrival of Satan’s Empire
04. Goddess of Sodomy
05. Vobiscum Satanas
06. Open the Gates
07. Hail Murder
08. Atrum Regina
09. An Apprentice of Satan

Pestilence zahráli dobře, o tom žádná, ale josefovská pevnost zažila za ty tři dny i lepší vystoupení.

Naprostá bomba ale byla Brujeria, která hrála v Čechách vůbec poprvé. Vsadím se, že spousta lidí přijela jen na ně. Sestava tak hvězdná, až oči přecházely, sázela do lidí ty největší fláky ze své diskografie a pod pódiem během vteřiny vypuknul opravdu pekelný kotel. Totální zlo.

Opeth jsem zhlédl jen poslední dva songy (nepočítal jsem s takovým návalem na podpisovce Dark Funeral), takže nechci nějak moc hodnotit, ale nevypadalo to vůbec špatně.

Úžasné vystoupení předvedli Testament. Sice se od kapely jejich formátu nic jiného než skvělé koncerty už neočekává, ale kvalita se musí vždycky pochválit. A Testament kvalitní opravdu byli. Jeden ze zlatých hřebů druhého dne.Ulver byl zážitek z jiného světa. Viděl jsem už hodně věcí, ale tohle jsem ještě nežral. Totální psycho. Většina lidí to taky nepobrala. I já jsem jen zíral s otevřenou hubou. Tomu se říká dech beroucí zážitek.

I když mě Ulver fakt odvařili, stále není všem pátečním koncertům konec. Na plac nastupuje švédská black metalová bruska Dark Funeral a místní pevnost se stává svědkem dalšího výtečného koncertu. A v setu postaveném především na řadovce “Diabolis interium” nechybělo ani plivání ohně.


Sobota:

Poslední den Brutal Assaultu začíná s Black Bomb A, na něž se vydávám po mnohých doporučeních. Špatné to určitě nebylo, ale poslouchat to asi nezačnu.

Agathodaimon už delší dobu nesleduji, ale jejich koncert v Josefově byl hodně dobrý. Jen škoda, že museli hrát v 11 dopoledne, ale s tím se vzhledem k našlapané soupisce asi nic dělat nedalo.

Thrashařiny mě až na dvě výjimky (z nichž jedna hrála předchozí den) moc neberou, takže vynechávám Gama Bomb, ale další Ashes You Leave jsem si ujít nenechal, protože jsem byl na ně hodně zvědavý. Chorvatský doom metal se ukázal být hodně kvalitním, stejně jako samotné vystoupení. Určitě bude stát za to se podívat na zoubek i jejich deskám.

The Red Chord mě tedy moc nerozbili. I přes neustálé povzbuzování se téměř nikdo nehýbal a až na samotném konci se utvořil malinký kotlíček. A to u skupiny jejich žánru není zrovna nejlepší.

Na Cripple Bastards jsem se docela těšil, kdysi totiž patřili mezi mé oblíbené formace. Ale upřímně řečeno, byla to nuda. Nechápu, jak jsem je dříve mohl poslouchat každý den.

Teď řeknu něco divného: přestože Ador Dorath sleduji již od prvního alba a jejich tvorba se mi opravdu hodně zamlouvá, tohle bylo moje první koncertní setkání s nimi (přitom jako česká kapela hrají v Čechách pořád). Ale líbilo se mi to hodně, někdy si to musím zopakovat… Ani trošku nevyvážený zvuk (zpěvačka byla chvílemi přeřvaná, chvílemi nebyla vůbec slyšet) mi dojem nepokazil.

Opět kotvím v kině, kde mají dávat “I Spit on Your Grave”, jenže k mému zklamání se jej nepodaří spustit, a tak se opět sjíždí “Braindead”.

Vracím se na Hate Eternal, kteří ale nejsou zrovna mým šálkem čaje. V zpraseném zvuku jsem slyšel jen kolovrátkový death metal a pódiová prezentace také nic moc.

Anaal Nathrakh byl jedním z černých koní letošního Brutal Assaultu. Vystoupit měli už loni, ale kvůli pracovním povinnostem vystoupení zrušili. Tak jsme je tady měli letos a bylo to naprosto skvělé. Jejich první návštěva ČR dopadla na výbornou. Bomba!

Atrox jsem zaplácnul podpisovkou Marduk (ty autogramiády na Brutal Assaultu jsou vážně zlo, takhle hovadské řešení jsem jinde neviděl, pro příští rok by se s tím mělo něco dělat), takže vidím až Suffocation. Omlouvám se jejich příznivcům, ale mně to prostě nebavilo. Byl to jednoduše výplach.

“Ladies and motherfuckers, we are IMMORTAL!” Tak takhle začal splněný sen – Immortal naživo. Ze začátku jsem byl tak na větvi z toho, že vidím Abbatha na vlastní oči, že jsem první dva songy ani nevnímal, co hrají. Vím, že mám prostě zkreslený a zaujatý úhel pohledu, ale nemůžu jinak – Immortal byli totální extáze, dokonalost.

Setlist Marduk:
01. The Levelling Dust
02. With Satan and Victorious Weapons
03. Nightwing
04. Of Hells Fire
05. Baptism by Fire
06. Materialized in Stone
07. Throne of Rats
08. Still Fucking Dead (Here’s No Peace)
09. Azrael
10. Beyond the Grace of God
11. Wolves

Mezi dvě black metalové pecky byli vklíněni Walls of Jericho, kteří ukázali hodně divokou a živelnou show. Nějak moc hodnotit ale nechci, protože jsem se na ně díval jen z ostrého úhlu (čekal jsem na Marduk).

Marduk a přišli a rozbili všechno a všechny. Tři čtvrtě hodiny v jejich přítomnosti se rovná infernu. Na ně bych se vydržel dívat dlouhé hodiny. Super!

Poslední kapelou se pro mě stali Skepticism. Atmosféra hustá jak ta nejhustší mlha. Nemám slov. Skvost. Mně osobně by více funeral doomových věcí pro příští rok určitě nevadilo.

Na závěr by se ještě slušelo nějaké shrnutí. Kvalitu kapel už rozebírat nebudu (jednak to je všechno popsáno výše a jednak to každý vidí jinak). Organizace byla na opravdu vysoké úrovni, pořadatelé se rok od roku snaží vychytávat všechny chybky, což je obrovské plus. V podstatě mi vadili tak nějak tři věci – u vstupu se nerozdávala kompilace (to ale není zas tak výrazné negativum, oproti tomu byl zaveden program v podobě klíčence na krk, což je vážně super nápad), security pod pódiem (chvílemi mi zůstával z jejich chování rozum stát, ale osobně jsem s nimi problém neměl, na druhou stranu security u vstupu byli naopak naprosto v pohodě). Největším problémem bych tak viděl řešení autogramiád – nikde žádná ohrada na frontu, tudíž se lidi ke kapele hrnuli ze všech stran a nedalo se tam pohnout. Pro příště by to chtělo nějaký koridor na frontu. A když jsem si dovolil ozvat se s tímto problémem směrem k security, odpověď zněla: “Já to mám v piči a neserte mě, nebo to tady zavřu”. Kromě tohohle kiksu se ale nedá nic jiného, než chválit.