Švédové Cult of Luna vydali další videoklip k letošnímu kolaboračnímu počinu „Mariner“, na němž se podíleli společně se zámořskou zpěvačkou Julií Christmas. Jedná se o skladbu „Chevron“ – výsledek sledujte na YouTube.
Vedle toho bylo navzdory původnímu rozhodnutí nehrát „Mariner“ živě ohlášeno pět exkluzivních koncertů, kde materiál zazní a na nichž bude přítomna i Julie Christmas. Mělo by jít o jedinou příležitost slyšet skladby z desky v živém podání. Seznam štací najdete na plakátě.
Přiznám se, že zatímco švédské post-metalové Cult of Luna chovám v oblibě už nějaký čas; pokud jde o newyorskou zpěvačku Julii Christmas, její jméno jsem poprvé slyšel až ve spojitosti právě s chystanou kolaborací na albu „Mariner“. Ačkoliv je známá především svým někdejším členstvím v noiserockových Made Out of Babies, tenhle projekt rozhodně není její první kontakt s metalem – svého času svými hlasivkami totiž přispívala v krátce existující post-metalové superkapele Battle of Mice. Když jsem se tedy dozvěděl, že k takové kolaboraci dojde, zpočátku jsem to přijal pokrčením rameny. Lehká zvědavost se proměnila v údiv až ve chvíli, kdy jsem vyslechl první ukázku („A Greater Call“), jež byla fantastická. Nikterak zásadně komplikovaná, avšak disponující neskutečnou atmosférou kombinující vizionářskou epičnost a hutnost posledního koncepčního alba Cult of Luna, „Vertikal“, s éterickými polohami hlasu téhle divoženky.
Podobně jako „Vertikal“, i „Mariner“ disponuje jakousi audiovizualitou. Minimalistický, a přesto výrazný obal celkem šikovně koresponduje s vyzněním desky, jež na jednu stranu vlastně co do dílčích ingrediencí neoslňuje něčím zásadně neslyšeným, ale jako celek působí naprosto uhrančivě. V některých momentech nás hudba ukolébá, jindy nás rituálně rozcupuje na kousíčky. A nutno dodat, že takhle funguje i při opakovaném podání.
Deska se skládá z pěti skladeb, jejichž stopáže sahají od osmi do necelých patnácti minut. A na této ploše se rozehrává příběh, jenž hned po první inkarnaci zanechá v posluchači pocit, že zažil něco výjimečného. Něco důvěrně známého, ale zároveň úplně nového. Je to střet dvou přístupů, trochu jako byste poslouchali zhudebněný jin a jang. Tato antiteze je pro desku důležitá, stejně jako vrstvení a vzrůstající intenzita, s níž na vás komando působí. Kdo se dopracoval až k triumfálnímu závěru „Cygnus“, ví, o čem mluvím.
Umístit „A Greater Call“ na začátek byl dobrý nápad – píseň se rozvijí pomalu s důrazem na melancholicky meditativní vyznění, aby v refrénu vzbudila v posluchači respekt a úctu. Je to vlastně osvědčený postup, ale stejně to působí tak nějak jinak – neoposlouchaně. K prezentaci před vydáním taktéž ideální volba, neboť má asi nejsilnější potenciál zapůsobit naplno hned napoprvé. Až v „Chevron“ ukáže Julia i své druhé já – z víly je záhy čarodějnicí. Dočkáme se brilantních kontrastů, instrumentace disponuje velmi precizními detaily a atmosféra zůstává pohlcující. Jeden moment sice celkem evokuje jednu pasáž z „Vertikal“, avšak vzhledem k tomu, že v tomto kontextu zní neméně famózně, nevadí to. Především ale „The Wreck of S.S. Needle“ tento kontrast nikterak nepopírá, ba naopak. Refrén mohutně pulzuje a basové linky bok po boku s kytarovými masivy patřičně útočí na představivost.
„Approaching Transition“ je minimalističtější plavba vesmírem, která barvitě odhaluje zákoutí zádumčivé mysli. Skladba nejméně využívající kontrastu, zato schopna člověka ukolébat až uhranout. V kontextu desky působí trochu zdlouhavě, přesto bych ji rozhodně do koše neházel – například při živé prezentaci by mohla vyniknout. Největší různorodostí pak logicky oplývá nejdelší „Cygnus“, jež má něco málo pod patnáct minut a opět disponuje silnými nápady a šikovnými Juliinými vokálními finesami. Celkově mi instrumentálně místy evokuje „Cultí“ „Vicarious Rademption“, ale díky Julii je melodičtější a více využívá atmosferických hudebních ploch na úkor techniky.
Pravda, z předchozích řádků je patrné, že co se týče instrumentální stránky alba, deska v mnohém navazuje na poslední desku samotných Cult of Luna, „Vertikal“, nicméně díky Julii je zde odhalen dosud neslyšený rozměr. Nahrávka funguje jako celek a zároveň se v průběhu vyvíjí. Srážka vesmírů Cult of Luna a Julie Christmas se tedy vyvedla na výbornou. Cult of Luna dostali nový impuls do již tak velmi dobře rozehrané hry a Julie Christmas se opět jednou ponořila do vln post-metalu, a to velmi úspěšně, řekl bych. Zkrátka a dobře – natočili poctivé album plné atmosféry a dobrých nápadů. Hudba je v jejich pojetí rituál – iniciační, spirituální, očistný a především uvěřitelný.
Druhý pohled (Atreides):
„Cult of Luna s ženským vokálem? Kult!“ říkal jsem si, když švédská šestihlavá hydra oznámila kolaboraci „Mariner“ s uhrančivou Američankou Julií Christmas (Battle of Mice, Made Out of Babies). Nicméně přehnaná očekávání jsem se snažil mírnit, a ve výsledku tak před vydáním převládala spíše mírná zvědavost. Což se vyplatilo, protože v jistém smyslu si nejsem tak úplně jist tím, jak mám k desce přistupovat. Plnohodnotná kolaborace to pro mě není, protože Julie (jakkoliv výborně) „jen“ zpívá, a pokud se příliš nemýlím, do skládání samotné hudby nezasahovala. Jestli něčím skutečně přispívá, je to rámování typického soundu kapely do nového kontextu, který její uhrančivý vokál přináší.
Osobně by mě ale zajímalo, jak by „Mariner“ zněl bez ní, kdyby jej odeřval jen Persson, jak bývá u Švédů dobrým zvykem, protože hudebně Cult of Luna opět vykročili dalším směrem – tentokrát vstříc éteru a hlubinám vesmíru… a vsadili hlavně na atmosféru. Pětice kompozic se nevyznačuje experimentem či technickými finesami jako třeba poslední „Vertikal“, spíše na ploše necelých 55 minut brouzdá nekonečnem, podobně jako mohutné lodě brázdí širý oceán. Nechávají posluchače unášet na vlnách kytarových riffů, pohlcujících stěn a mohutných záchvěvů basových linek. Podobně je na tom i struktura alba, která se dostala pouze k monolitům a rezignovala na mezihry a atmosférické předěly. Nic takového na albu nenajdete. Pouze pětici kytarových masivů osedlaných nebezpečně přitažlivým hlasem. Od plnohodnotné řadovky Cult of Luna bych z tohoto hlediska asi očekával podstatně víc.
Na druhou stranu, skladbám samotným to na síle nijak zvlášť neubírá. Slabší kus se najde pouze jeden. „Approaching Transition“ se vzhledem k 13minutové stopáži rozjíždí snad až neúměrně dlouho, a když to konečně začne být zajímavé, song končí dřív, než by člověk řekl švec. Chápu, že na předposlední pozici slouží tak trochu jako klid před bouří, nicméně podobnou úlohu už v diskografii Cult of Luna zastaly i mnohem zajímavější kusy, případně je nahradila efektní mezihra. Zbylé čtyři písně jsou ovšem jiné kafe. Hymnická „A Greater Call“ je výborný otvírák, jehož zbytkovou energii skvěle využívá následující „Chevron“ plná disharmonií a kvílení kytar, z něhož mrazí v zádech. „The Wreck of S.S. Needle“ nabízí mnohem víc než jen výborný ústřední riff a excelentně vypointovaný závěr v podobě čtvrthodinové „Cygnus“, která nabízí dva ze čtyř vrcholů alba během svých posledních pěti minut, bere dech takovým způsobem, že člověk rád odpustí skutečnost, že pasáž podobnou té ve třetí minutě už slyšel v „Ghost Trail“ z „Eternal Kingdom“.
Výkon Julie Christmas pak rámuje povětšinou perfektní práci nástrojů do dosud neslyšených kombinací, což obvykle funguje na výbornou, a éterická atmosféra profituje jak z masivních stěn, tak z uhrančivého řevu. Její zpěv by ale mohl být vyrovnanější: občasné kolísání a nejistota sice přidává Julii na autenticitě, nicméně mám dojem, že to místy opravdu mohlo být lepší – uvěřitelnost, neuvěřitelnost. Pasáže, v nichž se zapojuje společně s Johanessem, jsou naproti tomu naprosto kulervoucí a je možná škoda, že nejsou častější. Kolem a kolem toho ale můžu „Mariner“ vytýkat jen málo. Ano, nejsou to ti progresivní Cult of Luna, které znáte z posledních dvou, možná tří desek. Sázka na atmosféru jim ale vyšla a vyjma výše zmíněné „Approaching Transition“ je album napěchované perfektními momenty, kvůli nimž se vyplatí si „Mariner“ poslechnout.
Onotius:
1. Ihsahn – Arktis.
2. Cult of Luna & Julie Christmas – Mariner
Metacyclosynchrotron:
1. Howls of Ebb – Cursus Impasse: The Pendlomic Vows
2. The Wounded Kings – Visions in Bone
3. Zhrine – Unortheta
Nějaké apríly máme tradičně na salámech, takže i náš nejnovější eintopf se ponese v seriózním duchu (my to ani jinak neumíme, haha!) a žádné zasrané Babymetaly tu doporučovat fakt nebudeme. Přece jen nejsme až takoví pedofilové, abychom ujížděli na náctiletých Japonkách, co zpívají „Dej mi čokoládu“ do agro metalu (anebo jsme, ale aspoň se tím veřejně nechlubíme).
No nic, pojďme už na to, na co se naši redaktoři skutečně těší. Vší konkurenci utekl Ihsahn, jehož „Arktis.“ je jednoznačně nejočekávanější deskou dubna – ostatně, hned tři redaktoři ji bez váhání nominovali na první příčku. Vedle toho však víckrát padla i jména pohanských náladotvůrců Moonsorrow z Finska, hororového krále Roba Zombieho, blackmetalové atmosféry v podání Darkestrah nebo kolaborace Cult of Luna se zpěvačkou Julií Christmas…
P. S. Nezapomeňte si všimnout, jaké pořadové číslo dnešní eintopf má, muhehe…
H.:
Únor i březen byly co do vydávaných desek oba velice pěkné měsíce (ačkoliv únor o něco málo pěknější). Duben mi ovšem koule příliš netrhá. Tedy s výjimkou jedné věci v podobě Darkestrah. Tahle původem kyrgyzská formace dlouhodobě patří k mým největším oblíbencům a rovněž k těm několika málo vybraným skupinám, jejichž tvorbu sbírám opravdu systematicky a snažím se mít všechno, na čem se jejich logo objeví – to myslím hovoří za vše. Je sice pravda, že už jsem k dnešnímu dni novinku „Turan“ díky novinářské protekci dávno a mnohokráte slyšel (je skvělá!), ale pořád mi není blbé to sem napsat, protože na ten poslech jsem se skutečně těšil – ostatně jako vždy v případě téhle kapely.
Dále jsem určitě zvědavý na novinku francouzských Eths, kteří sice operují v žánru, jehož příznivcem obecně nejsem, ale zrovna tato kapela mě fakt baví. Sice mě stále mrzí odchod bohyně Candice Clot, bez níž už to prostě nebude ono, ale novou zpěvačku Rachel Aspe předem nezatracuji, protože i ona se prozatím tváří docela sympaticky. EP „Ex umbra on solem“, na němž Eths aktuální frontwoman představili poprvé, mi sice k srdci nijak moc nepřirostlo a jen tak kolem mě prohučelo, ale možná i o to víc jsem na novinku „Ankaa“ zvědavý…
I třetí (co do seřazení vlastně druhý) interpret mého eintopfu hraje styl, jaký pro mě asi není úplně nejtypičtější, ale to vůbec nevadí. Rob Zombie je bourák a jeho tvorba (mám tedy na mysli spíše tu hudební, ve filmech si vystačím pouze s „House of 1000 Corpses“ a „The Devil’s Rejects“) mě dlouhodobě baví, takže v případě novinky „The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser“ (übercool název) není co řešit a s jejím poslechem otálet nebudu.
Kaša:
Duben je klasicky měsícem na zajímavá alba vcelku bohatým, nicméně i přesto se v něm našla tři jména, která v mých očích všechna ostatní s přehledem převyšují. Shodou okolností se data vydání nových alb těchto tří interpretů sešla na jeden den, takže s nadsázkou řečeno bych se z následujícího měsíce spokojil pouze s jeho osmým dnem. 8. dubna totiž své chystané počiny vydají shodně Zakk Wylde, Ihsahn a Deftones.
Přestože jsem nikdy nebyl zarytým fanouškem Zakka Wylda, tak musím říct, že na druhý díl jeho sólovky „Book of Shadows“ se docela těším. Oproti Black Label Society čekám více osobní atmosféry a sázky na jeho osobitý vokální a kytarový projev, na čemž se sice bez dobrých skladeb album utáhnout nedá, ale prvotina, která letos slaví již 20 let od svého vydání, by si zasloužila býti překonána. Ačkoli s tím tak nějak nepočítám, tak představa je to hezká.
To Deftones, to je jiné kafe. Pro tyhle zámořské alternativce mám už dlouhá léta slabost a s posledními dvěma plackami se definitivně probili mezi mé nejoblíbenější skupiny. Chino Moreno a jeho parťáci umí, a protože si myslím, že v posledních letech se z tvůrčího hlediska nachází na samém vrcholu své kariéry, tak nečekám od „Gore“ nic menšího než atak předních míst jejich početné a vcelku vyrovnané diskografie. První dvě ukázky znějí hodně slibně, takže se nechám překvapit, jestli se Deftones i tentokrát pochlapí.
No, a na samém vrcholu měsíce dubna se co do vkládaných nadějí ocitl Ihsahn. K tomu snad netřeba nic dodávat. Ihsahn je prostě král a nevěřím, že by „Arktis.“ mělo být důkazem něčeho jiného. Očekávání jsou tak velká, že jestli o „Arktis.“ nebudu koncem roku mluvit jako o jedné z pěti nejlepších desek sezóny, tak budu zklamaný. Ihsahnova kvalitativní laťka je však zatraceně vysoká, takže jestli dostojí své dosavadní praxi, zklamání v žádném případě nehrozí.
nK_!:
Tak s tímhle šíleným/geniálním názvem trumfnul Rob Zombie sám sebe. Kam se hrabe pět let staré „Hellbilly Deluxe 2: Noble Jackals, Penny Dreadfuls and the Systematic Dehumanization of Cool“, že… Každopádně i skvělá pecka „Dead City Radio and the New Gods of Supertown“ z minulé desky se pomalu, ale jistě začíná oposlouchávat, takže přichází čas na nový matroš. Rob Zombie mě s žádným svým albem zatím nikdy nezklamal a od novinky si slibuji velké věci. Ještě aby k nám znovu přijel koncertovat, to by bylo něco. Po poměrně vydařeném EP přichází s novou deskou také belgičané Aborted. S nimi mám zatím také jen samé dobré zkušenosti a doufám, že „Retrogore“ nikterak neklesne pod jejich zavedený standard. Duben bude zase jednou stát za to.
Atreides:
Navzdory skutečnosti, že zajímavých desek nevychází v dubnu vůbec málo, dovolím si vypíchnout pouze dvě, na které se těším doslova jak malé děcko. Moonsorrow po nějakých pěti letech přišli s další nahrávkou, a ačkoliv příliš nevěřím tomu, že dokáží překonat sami sebe (respektive „V: Hävitetty“ a „Verisäkeet“), na „Jumalten aika“ se opravdu těším, protože pokud bych měl jmenovat kapely, které špatné album nahrát nedokáží, finští vikingové by byli jednou z nich.
Druhou deskou je „Mariner“. Kolaborace Cult of Luna s americkou zpěvačkou Julií Christmas, která má za sebou třeba působení v Battle of Mice, vypadá náramně slibně. Masivní kytarové stěny, jaké Švédové dokáží budovat lusknutím prstu, navíc se ženským vokálem? Toho chci víc než jen jednu desku! A vypuštěný singl „A Greater Call“ zní tak dobře, že obavy z plytké, nudné desky jsou už teď naprosto liché.
Skvrn:
Docela síla, ty dubnové vyhlídky. Bedlivě vyhlížených nahrávek je celá řada a já přináším alespoň tři. Tři nesmírně očekávané kusy, jež by s přehledem ovládly eintopfy většiny jiných měsíců. Za těchto podmínek tak třeba Darkestrah berou až posledního fleka. Tohle původem kyrgyzské těleso rozhodně neboduje pouze svým původem a bezpochyby patří do první ligy atmosférického black metalu s příměsí folkových laskomin. Doposavad vše, co jsem od Darkestrah slyšel, mělo velkou sílu a od „Turan“ si neslibuji ani o trochu méně.
Taky druhou příčku nechávám zabarvit do folkově blackové. Po pěti letech vychází opus finských vypravěčů Moonsorrow, a ačkoliv jsem Finy poslední dobou spíše zanedbával, na „Jumalten aika“ jsem nesmírně zvědav. Jediné, co mě odradilo, je řekněme infantilní obal. Jestliže přebal „Varjoina kuljemme kuolleiden maassa“ byl kýč až běda, ze stromu visící tělíčka na novince jsou pro změnu barbarské klišé, navíc špatně provedené. Ale minulá deska byla i přes svůj zevnějšek parádní, takže nač nějaká skepse.
A blížíme se do finále, k Ihsahnovi, který naopak graficky opět potěšil. Ovšem po hudební stránce je pro mě „Arktis.“ stále otazníkem. Dopředu zveřejněné songy jsem veskrze ignoroval a netroufnu si odhadovat, zda Ihsahn ukáže na svou klasiku, nebo raději na experimenty ve stylu druhé poloviny „Das Seelenbrechen“. Údajně má novinka směřovat k prvnímu modelu, dokonce jsem slyšel cosi o chytlavosti. A vlastně proč ne? Ihsahn umí blackovat, progařit, ambientnit, tudíž jestli přijde řádný popík, tak rychle sem s ním!
Onotius:
Nu, přiznám se, že jsem měl původně v plánu zabít dubnový eintopf nějakým aprílovým vtípkem, v rámci něhož bych doporučoval naprosté hudební bláboly a nesmysly a tvářil se u toho smrtelně vážně. Přeci jen jsou zde však desky, o nichž bych rád vás, čtenáře, informoval naprosto vážně. Ačkoliv je jich v porovnání s nadupaným začátkem roku stále relativně pomálu, nachází se zde minimálně pár mnou respektovaných jmen. Jedním z těch, jež by byl skutečný hřích nezmínit, je především novinka norského progresivně blackového mága Ihsahna, který přichází se svým již šestým albem po ukončení činnosti legendárních Emperor – deskou „Arktis“. První ukázky sice přehnaně nevyčnívají z Ihsahnovy produkce posledních let, avšak vzhledem k tomu, že standard tohoto chlapíka je zatraceně vysoký, myslím, že i kdyby nahrávka nepřekvapila vůbec ničím, stále se bude jednat o prvotřídní porci kvalitní muziky.
Další deskou, na niž už teď si brousím zuby, je kolaborace post-metalových Cult of Luna (jejichž poslední deska „Vertikal“ je mimochodem naprosto parádní) se zpěvačkou Julií Christmas (z Made Out of Babies). První ukázka ve formě skladby „A Greater Call“ mě ohromila naprosto perfektní pohlcující atmosférou, tak doufám, že si podobnou laťku udrží celá nahrávka „Mariner“. Očekávání nejsou zrovna malá.
Metacyclosynchrotron:
Při psaní svého prvního eintopfu jsem dost váhal, kterou desku označit za tu nejočekávanější. Teď mám jasno prakticky ihned. Druhé album amerických Howls of Ebb – „Cursus Impasse: The Pendlomic Vows“ totiž ukáže, jak hrát death metal, který je originální, temný, a to bez opisování od Portal či Ulcerate. Velice jsem zvědav také na pátou desku britských doomařů The Wounded Kings. I když se mi poslední desky se zpěvačkou Sharie Neyland líbily („In the Chapel of the Black Hand“ kurevsky, „Consolamentum“ už trochu méně), přece jen jsem zvědav, jak se králům povede s navrátilcem Georgem Birchem. Za malé ohlédnutí směrem k unikátní „The Shadow Over Atlantis“ bych se vůbec nezlobil, ale něco mi říká, že „Visions in Bone“ půjde jiným směrem. Uvidíme… No, a i když mě hype okolo islandského black metalu už trochu unavuje, na „Unortheta“ od Zhrine (dříve známých jako Gone Postal) se těším. Snad to nebude jen další „Island“ nebo nedejnepoznatelnýbože pouhá „vykrádačka DSO“.
Nový song z nadcházející kolaboračky Cult of Luna a Julie Christmas je venku – „A Greater Call“ najdete na YouTube. Samotné album „Mariner“ vyjde 8. dubna.
Švédové Cult of Luna mají na programu vydání nového alba, které dali dohromady ve spolupráci se zpěvačkou Julií Christmas známou z kapel Made Out of Babies a Battle of Mice. Počin ponese název „Mariner“ a k dispozici bude od 8. dubna u Indie Recordings. Upoutávku sledujte na YouTube, obal najdete zde.
Datum: 2.5.2014 Místo: Praha, Rock Café Účinkující: Cult of Luna, God Seed
Zjistit po loňském Brutal Assaultu, že Cult of Luna přijede zahrát po návštěvě na velkém pódiu i do klubu, znamenalo v prvé řadě velmi příjemné překvapení, v druhé pak jasnou povinnost. A v té třetí i slušnou díru do peněženky, ale to vem čert. Mírná i nemírná kroucení hlavou vzbuzoval souputník na téhle šňůře, God Seed. Jenže jak už to občas chodí, největší pochybnosti se nakonec překlopí v nečekaná překvapení – což je přesně tenhle případ. A těch nečekaných (a příjemných) překvapení bylo ten večer víc.
To první se objevilo hned po příchodu: Začátek v osm znamenal skutečně začátek a nikoliv pouze open-door. Zabrat v dostatečném předstihu místo uprostřed první brázdy se vzhledem ke zbytku večera rovněž ukázal jako dobrý tah. Světla potemněla přesně o osmé a za jejich absence se God Seed objevili na pódiu. Nenamalovaní, bez zbytečných parád. Žádné blackové kulisy, žádné půlmetrové ostny, nic. Z tradiční image zůstal jen Gaahlův decentní corpsepaint, což vzhledem k očekávání trve evil pózy bylo potěšující. Osmdesátková image přímo kontrastovala s mrazivou temnotou hudby.
Ač jsem neznal nic kromě klipovky “Alt liv”, God Seed mi nakopali prdel. Muzikanti v čele s basákem Kingem na pódiu poctivě řádili a hrubě hnali koncert vpřed. Poctivý rockec, žádná póza, vážně byla radost je sledovat. Nad tím vším se vznášel Gaahl a efektivně hypnotizoval nejen přední řady. Povlával po pódiu, udržoval si chladný odstup, celé show dával nádech tajemna. Vyměnili jsme si pár uhrančivých pohledů z očí do očí, jednou si se mnou (stejně jako s pár ostatními) podal ruku. Když nepočítám moment, kdy se ho podařilo rozesmát vyvoláváním “Satan! Freedom!”, celou dobu zachovával patřičné dekorum. Tenhle pán má vážně charisma na rozdávání a ví, jak s ním pracovat.
Kromě toho předváděl široký rejstřík pěveckých poloh: blackový skřehot, ječák, murmur, dost překvapil čistými výškami. Na jedny hlasivky úctyhodný výkon. Stejně tak celý set byl dost pestrý, žádná monotónnost. Občas jsem měl dojem, že mi zanikala jednou ze dvou kytar, ale přes tenhle (dost možná domnělý) zádrhel byl zvuk excelentní. Nemusím snad dodávat, že na tohle prostě nešlo nepařit a už během hodinového setu God Seed jsem srovnal krční páteř pěkně do parády. Přesně takhle si black metal dneška představuji, a ač jsem prve nechápal, proč tyhle dvě kapely jedou dohromady, nakonec se ukázalo, že to vůbec nebyla špatná volba – kvalita ve všech směrech, vizuální střídmost a přitom silná atmosféra.
Po docela krátké pauze, jež tak tak stačila na občerstvení, jsem se davem (který od začátku setu God Seed řádně nabobtnal) procpal na původní místo a vyměnil s přáteli pár dojmů z předchozího vystoupení, zatímco technici na pódiu ladili nástroje. Sotva jsem dopil trojku coly, světla znovu pohasínala a na pódium se soukalo sedm statečných z Cult of Luna. Set otevřeli klávesovým intrem “The Sweep”. Následuje “Light Chaser” z EPka “Vertikal II” a já pomalu ale jistě chytám bolehlav. Na jedné straně naprosto přehulený, těžko čitelný zvuk, který sice rozechvívá každý kousek těla a dává uším na prdel, skladba samotná se v něm ale poněkud ztrácí. Na druhé straně epilepticky mrkající bílá světla. Sterilita srážející se s brutalitou a nesnesitelné psycho ve vší parádě. Naštěstí netrvá víc než tuhle jednu skladbu. Třetí “Following Betulas” z předchozí řadovky “Eternal Kingdom” už vrací vše víceméně do mě známější polohy a srovnává do latě i zvuk.
Spolu s mizící psychedelií pomalu začalo přicházet i to, nač jsem čekal – závratě, neskutečná uhrančivost skrytá v kombinaci tří kytar a kulervoucí atmosféra. Ta postupně graduje s “I: The Weapon” a poprvé vrcholí s milovanou “Ghost Trail”. Shoegazové sólování přinášející extatické stavy v polovině skladby následně zabíjí brutální závěr válcující vše předešlé. Vlídná a odvrácená tvář Cult of Luna. Čirá dokonalost. Hypnotická dvacetiminutovka “Vicarious Redemption” pak byla flastrem na všechny duševní i tělesné bolístky – zejména její první půle, kdy jeden z bubeníků vytrvale hrál na zvonek. Vykoupení přetrvalo do doby, než se “Dark City, Dead Man” rozjela a zahltila nás všeobjímající, gradující temnotou velkoměsta. Pro mě druhý vrchol setu. V sólu, jež půlí skladbu, hrál principál Johannes Persson dobré tři, čtyři minuty na kopáku jedné z bicích souprav a s pohledem upřeným do publika si svůj part řádně vychutnával.
Setlist Cult of Luna:
01. The Sweep
02. Light Chaser
03. Following Betulas
04. I: The Weapon
05. Ghost Trail
06. Vicarious Redemption
07. Dark City, Dead Man
08. Passing Through
09. Disharmonia
10. In Awe Of
Vyjma téhle nevšední pózy měl v lásce i postávání na odposlechu a co chvíli se nade mnou pohupoval, třímajíc kytaru v ruce. V tomhle ohledu se ale příliš neupejpali ani zbylí kytaristé a ždímali ze sebe, co to dalo – alespoň co jsem měl tu čest zahlédnout, jakože jsem byl většinu setu spíše ponořen sám do sebe, než abych příliš vnímal, co se kolem mě děje. Zkoušet vnímat něco víc než hudbu a to, abych hlavou sem tam nešvihl o odposlech, bylo dost pracné samo o sobě – ač show na pódiu za občasný pohled rozhodně stála, osvětlení bylo výborné.
Závěr večera byl pak v roli tří skladeb. Pomalá, zasněná balada “Passing Through” byla jen předehrou k finále, před gradiózní “In Awe Of” se však vešla ještě kratičká mezihra “Disharmonia”. Pokud mohli z celé své diskografie Cult of Luna vybrat závěrečnou skladbu, lépe udělat nemohli. Silné riffy, melodické vřeštění kytar a naprosto strhující závěr, kdy nezbylo, než se pod sílou skladby prohnout v zádech a nechat ji na sebe dopadnout v celé své velikosti. Výborná tečka za postupně gradujícím večerem. Bouřlivý aplaus, konec hodinu a půl, snad hodinu a tři čtvrtě dlouhého setu, jenž byl kromě nemocného začátku nacpaný dechberoucími momenty jako málokterý jiný.
I tak ale nebyl bezchybný. První vada na kráse je zcela mimo možnosti kapely, totiž lidi. Třeba vedle mě stál podivín, který za celou dobu téměř nehnul brvou, vopruz mu koukal z očí a očividně mu jen slušnost bránila, aby se začal dloubat v nose (prostě na přesdržku, aby takoví lidi byli v první brázdě). A takových existencí tam dle ohlasů přátel bylo povícero. Co se ale týče kapely samotné, pořád se mi v jistých ohledech více líbilo vystoupení na loňském Brutal Assaultu. Intenzita celého setu srovnatelná s opravdu velmi krátkým setkáním na festivalu v Josefovské pevnosti, ale i přes osobní kontakt s publikem, mi prostě chyběo velké podium, pro které se snad Cult of Luna narodili. Stejně jako druhá hodina ranní, kvalitní alkohol v krvi, přeprška před vystoupením a slabé mrholení během něj. Blízkost přírodním živlům a nespoutaná volnost, kterou si s jejich hudbou niterně spojuji. Čímž nechci pražskou zastávku vyloženě shazovat, protože i přes řadu kvalitních akcí je bezkonkurečně koncertem roku, který jen tak něco nepřekoná. I přes těch pár nedostatků plynoucích ze srovnání s předchozí zkušeností.
Datum: 9.8.2013 Místo: vojenská pevnost Josefov Účinkující (obsažení v reportu): Amorphis, Atari Teenage Riot, Carcass, Cult of Luna, Fields of the Nephilim, Glorior Belli, Hate, Hypnos, In Flames, Meshuggah, Misanthrope, Orphaned Land, Overkill
H.: Páteční ráno jsem pojal v poměrně dost volném duchu, takže než jsem se nadál, už to nebylo ráno, nýbrž odpoledne, a vlastně jsem měl co dělat, abych ve dvě hodiny stihnul Glorior Belli, kteří patřili k mým osobním největším tahákům. A nutno dodat, že se rychlejší krok ze snídaně (snídaně v jednu odpoledne, hehe) vyplatil, jelikož francouzská čtveřice v počas mírného deštíku dělala kvalitní atmosféru i v takovouto hodinu. Přestože samotná hudební produkce Glorior Belli je poměrně dost seriózní, na koncertě kapela působila na poměry black metalu pro někoho možná až překvapivě civilně a i přátelsky, takže se v rámci vystoupení uživil nejen výlet k lidem, ale i několik roztodivných prupovídek zpěváka a kytaristy J. – jako když například chtěl pozdravit Českou republiku, ale (kdo ví, jestli to bylo omylem, nebo to udělal záměrně jako narážku na nedávnou kauzu Česko vs. Čečensko) název země docela krutě zkomolil, načež do silného pískotu prohlásil: “Jak se to tady vlastně kurva jmenuje?” Nicméně po hudební stránce nemám vůbec co vytknout, protože muzika Glorior Belli v tomto provedení zněla perfektně, ba právě naopak jsem byl až překvapen, zejména se staršími skladbami jako “In Paradisum…” z debutu “Ô Laudate Dominvs” nebo “Manifesting the Raging Beast” ze stejnojmenné druhé desky, protože ty živě vyzněly hodně odlišně od studiové předlohy a obě hodně zajímavě.
Ježura: Trochu přetažené posezeníčko nad kofolou a karbanem mě bohužel kompletně připravilo o vystoupení Němců Obscura, takže první kapelou pátečního programu se pro mě stali francouzští black metalisté Glorior Belli, od kterých jsem si přes tristní neznalost studiové tvorby sliboval poměrně zajímavý zážitek. A Glorior Belli mě opravdu potěšili. Samotná hudba byla vynikající a navíc podaná dost upřímným a emotivním způsobem, což jí ještě přidalo na atraktivitě. V tomto exceloval vzrůstem nevelký, ale nasazením působivý frontman J., který navíc skladby doprovázel různými humornými průpovídkami a obecně byl tak akorát non-kvlt a ukecaný, aby to pořád bavilo ale přitom nesklouzlo k otravnosti nebo vypadnutí z role. Svoje vrcholné číslo si odbyl v samém závěru, kdy se i s kytarou vypravil do photopitu a snad jedinkrát tak kapele vysloužil poměrně bouřlivou odezvu, která byla jinak pohříchu slabá. Parádní start do parádně podmračného pátku!
Atreides: Ač jsem chtěl tuze vidět Minority Sound, jež byli z předchozího večera přesunuti z Obscure Stage na hlavní pódium, únava z předchozího dlouhého večera i žaludek mluvily jinak, pročež jsem jejich set, začínající krátce před první hodinou odpolední, vynechal. Páteční den tak pro mě začal až vystoupením francouzských blackařů Glorior Belli. Ač se jednalo o další z kapel, o níž jsem měl jen jakés takés povědomí, což se v případě Glorior Belli ukázalo být trestuhodnou neznalostí, set jsem si navýsost užil i přes časnou odpolední hodinu. Nezaměnitelný ksicht načichlý typicky francouzským odérem, jenž mísil punkáčskou přímočarost, hravost a nefalšovanou temnotu rituálních obětišť a nejhlubších kobek v kontrastu s neskutečně příjemným civilním vystupováním, si mě během krátké chvíle získal a veškeré mé sympatie si kapela vydobyla v samém závěru, kdy frontman J. seskočil z podia, aby se mohl osobně rozloučit s fanoušky, podat jim ruce a nechat je zahrát na svou kytaru. Velmi příjemný začátek pátečního odpoledne.
H.: Hypnos byli dobří. Opravdu ano, tahle kapela vážně umí. Ale i tak si nemůžu pomoct… po obnově činnosti jsem je viděl potřetí a přišlo mi to nejméně dobré, na čemž nic nezměnily ani ohnivé efekty. Každopádně i tak jsem neměl sebemenší problém zůstat na celý koncert a bavit se opravdu slušně, protože tak jako tak to čtveřici okolo zpěváka a baskytaristy Bruna, jehož kromě samozřejmého parťáka Pegase na kytarách doplňovali ještě Igorr z Root a Vlasa ze Six Degrees of Separation, hoblovalo opravdu dobře a i tak Hypnos opět potvrdili, že jsou opravdu absolutní českou death metalovou špičkou, což rozhodně není kec, protože si doopravdy z hlavy nevzpomínám na žádnou domácí čistě death metalovou formaci, která by to na pódiu (a vlastně i studiově) uměla takhle rozbalit, což Hypnos umí, aniž by k tomu potřebovali ty ohnivé blbiny. Přestože jsem řekl, že tentokrát to bylo z těch tří koncertů nejslabší, pořád to bylo hodně parádní.
Ježura: Prvotřídní francouzský black vystřídal prvotřídní český death a po Glorior Belli se ujali kormidla domácí klasici Hypnos. A i naše čtvrté vzájemné shledání skončilo spokojeností, neboť Hypnos odvedli standardně kvalitní set, kterému šlo vytknout jen máloco. Jako ano, rachejtle v půl třetí odpoledne moc nevynikly a Brunova anglická výslovnost působila maličko směšně [na druhou stranu překvapil skvělou polštinou – pozn. H.], ale to je jedno – důležité je, že Hypnos neshodili svoji laťku ani hudebně, ani co do intenzity a hlavně důstojnosti vystupování, protože jsme se opět nedočkali žádných prvoplánových sprosťáren nebo laciného povzbuzování, ale veskrze inteligentního projevu, kterým se Bruno řadí k dost omezené množině metalových frontmanů. Hypnos mě sice letos na Brutal Assaultu neodrovnali tak jako blahé paměti ve Slavonicích, ale i tak jsem odcházel spokojen. Dobré to bylo.
Atreides: Hned po skvělých Glorior Belli přišlo na řadu české death metalové komando Hypnos. I přes odpolední hodinu byl pod pódiem slušný nátřesk a ze zvědavosti jsem se šel podívat, co to vlastně bude zač, přestože death metal není tak docela škatule, které bych vyloženě holdoval – ačkoliv výjimky se najdou všude. Nebylo to věru špatné a show okořeněná pyrotechnikou byla po zásluze odměněna mohutným aplausem. Parta dala do svého vystoupení maximum, přesto mě její death metal i přes nesporné kvality příliš nezaujal. Živě fungoval dobře, o tom žádná, doma bych si jej nejspíš nepustil – ač kdo ví, třeba dám Hypnos ještě šanci. Pokud ale budu mít možnost je uzřít v rámci nějakého dalšího festivalu, určitě je neminu.
H.: Misanthrope byli… no, přinejmenším zajímaví. A určitě zvláštní. Nemůžu říct, že bych byl z jejich počínání nějak zvlášť na větvi, ale zároveň ani nelze říct, že by zahráli špatně. Trochu mi vadilo, že kanonáda samplů byla slyšet pomalu víc než samotné živé nástroje, ale tak nějak jsem stejně neměl potřebu odcházet. Živě mě svou docela rozvernou prezentací překvapil vokalista Phillipe Courtois, jenž na sebe poutal hlavní díl pozornosti, protože jeho kolegové se nijak zvlášť neprojevovali. Vše korunoval v závěru koncertu šampaňským, které z půlky vylil na lidi a z půlky sám sobě na hlavu. Nemůžu si pomoct, nějak se mi podobné kratochvíle k muzice Misanthrope moc nehodí, ale v té dané chvíli to nijak zvlášť nevadilo. Nemůžu tvrdit, že bych toho od Francouzů očekával nějak zvlášť hodně, ale i tak jsem si z jejich čtyřicetiminutovky odnesl spíše smíšené pocity. Ale zase se musí nechat, že měl zpěvák fakt bombastické triko Celtic Frost!
Ježura: Program neúprosně pokračoval ve svém běhu a Hypnos tak záhy vystřídali další Francouzi, avantgardně death metaloví veteráni Misanthrope. A že už toho odehráli dost, bylo znát na první pohled – předvedli totiž naprosto mazácký set, který jakoukoli nejistotu nebo nudu neviděl ani dalekohledem. Jelikož mám z repertoáru Misanthrope naposlouchanou akorát aktuální desku “Ænigma Mystica”, ve výběru skladeb jsem poněkud tápal, protože většina setlistu pocházela ze starších počinů, nicméně ty dvě nové skladby, které zazněly, mi v živém podání nepřišly tak komplikované jako z desky. A přitom to nemůžu klást za vinu zvuku, který byl dobrý (musím pochválit příjemně výraznou basu). Zajímavé… Jako poněkud zvláštní se ukázal i výstup frontmana Phillipa Courtoise, nicméně na sympatičnosti mu to nic neubralo, a když v závěru pokropil přední řady (a nakonec i sebe) lahví sektu s tím, že je to dar ze země šampaňského přítomným fanouškům, všechny pochyby se klidily a jejich místo zabrala blažená spokojenost. Super vystoupení!
H.: Na pátek byl slibován vydatný déšť a už nejpozději během Hate bylo jasné, že opravdu přijde, protože polská death metalová stálice nastoupila pod hodně zamračenou oblohu. Přestože by se mohlo zdát, že přesně tohle je parádní předpoklad pro výborný koncert s atmosférou, tak moc žhavé to nakonec nebylo. Hate přišli, zahráli, bylo to v pohodě, člověk se nenudil, ale na rozdíl od kolegy pode mnou jsem v tom neviděl žádný zázrak. Formálně sice Hate hráli hodně dobře a bylo docela pěkné vidět, že i přes nedávný zásah smrtky do sestavy stále mají chuť pokračovat dál, ale něco mi tam prostě chybělo a ve výsledku se tak set Hate pro mě stal spíše jen lehkým nadprůměrem. Možná se na tom podepsal i fakt, že z místa, kde jsem stál, což bylo trochu na straně, absolutně nebyla slyšet kytara frontmana Adama, jako by do toho reproduktoru vůbec nehrála, a to dokonce i v době, kdy žádné jiné nástroje než ten jeho nehrály. Čekal jsem o trošku víc.
Ježura:Pro-Pain a Loudblast, kteří v programu okupovali dvě místa za Misanthrope, jsem si nechal bez výčitek ujít a před stage se vrátil, až když svou dávku zla do lidí pouštěli Poláci Hate. A jakkoli jsou Hate tak trochu za otloukánky velké polské death metalové trojky a navíc před pár měsíci tragicky přišli o dlouholetého baskytaristu, na Brutal Assaultu předvedli naprosto perfektní koncert, který do kapsy hravě strčil ten z loňského Metalfestu – a ten přitom nebyl vůbec špatný! Všechno šlapalo, jak mělo, zvuk se vydařil na výbornou a čtvero pomalovaných bubáků hoblovalo jako o život. Nenapadá mě nic, co bych mohl vypíchnout nebo naopak zkritizovat, protože celý koncert byl mimořádně vyvážený a to v kvalitě, která se jen tak nevidí. Hate zkrátka tím nejlepším možným způsobem přesvědčili, že je ani bolestná ztráta nezlomila a že je s nimi třeba zatraceně počítat, protože tomu, co předvedli, skutečně nejde cokoli vytknout.
Atreides: Po Hypnos se na pódiu ukázali avantgardní deathaři z Francie – Misanthrope. Dvě kapely za sebou však žádaly občerstvení, a protože mě Misanthrope nepřesvědčili, abych zůstal, vyrazilo se mimo areál. Občerstvení se poněkud protáhlo, i kvůli tomu, že i následující Pro-Pain a Loudblast mě zajímaly méně než plný žaludek, takže jsem se vrátil až na vystoupení Hate. Jméno z legendární polské deathové trojky jsem si prostě nemohl nechat ujít a byl jsem po zásluze odměněn. I přes všechny zlé jazyky tvrdící, že jsou prachsprostou kopírkou Behemoth, si myslím, že jejich koncert jasně ukázal (áno, další kapela, jejíž tvorbu mám naposlouchanou spíše poskrovnu), že za ta léta existence dokázali ze stínu slavnějších krajanů vystoupit. Nasraný death metal mě v jejich podání reprezentován průřezem posledních třech alb v čele s aktuální deskou “Solarflesh: A Gospel of Radiant Divinity” a bavil mě mnohem víc než v případě Hypnos. Podobně jako oni dokázali přilákat slušný dav posluchačů, vystoupení navíc obohatili o plivání ohně a i nazvučení patřilo k těm lepším. Za mě tedy naprostá spokojenost!
H.: Očekávaný slejvák se dostavil na následující Orphaned Land a nutno uznat, že to byl liják opravdu zodpovědný, takže když někdo čistě náhodou po ruce neměl pláštěnku, byl v podstatě za minutku mokrý od hlavy až k patě, což byl samozřejmě i můj případ. Ale co se samotných Orphaned Land týká… jakkoliv tuhle kapelu z desek opravdu nemám rád, strašně mě to nudí a zdá se mi to neskutečně přeceňované, na koncertech jsou naopak vždycky skvělí a ta jejich muzika má rázem úplně odlišný náboj a vyznění – jednoduše to, co mi ve studiových podobách tak vadí, v živém podání naopak velice dobře funguje, což se potvrdilo i tentokrát. I přes vydatný déšť to totiž bylo velmi příjemné vystoupení, které člověka pozitivně naladilo, ačkoliv mu na hlavu padaly proudy vody. Počasí, stávkující technika, zběsilý úprk většiny lidí s prvními kapkami ani krátká hrací doba Orphaned Land nikterak neuškodily, všichni muzikanti byli usměvaví a bylo z nich jasně cítit, že si svou hudbu doslova užívají a hrají ji s obrovským nadšením, což se na výsledku hned projeví. Asi už na tuhle skupinu budu koukat jen živě.
Ježura: Alespoň pro mě velmi očekávaný koncert přinesly následující okamžiky. Vystoupit totiž měli izraelští Orphaned Land, kteří měli před českým publikem poprvé představit nové album i nového kytaristu. A na to všechno došlo, jen se k tomu přidala trochu neočekávaná kulisa. Sotva totiž Orphaned Land spustili, spustil se i liják, který se velmi blížil tomu, co se dělo nějaký ten týden nazpět na Iron Maiden. Na všech, kteří se prozíravě nevybavili plátěnkou, takže i na mě, nezůstala nitka suchá a ačkoli se poněkud prořídlý dav bavil dobře, já se místo toho spíš všemožně křenil a proklínal počasí do padesátého kolene, takže mi na nějaké zážitky moc času nezbývalo. Je to škoda, protože až na trochu nešťastný výběr úvodní skladby předvedli Orphaned Land sice krátký, ale zato velmi příjemný koncert, který bych si za rozumnějšího počasí určitě užil. Ačkoli déšť na chvíli umlčel všechny reproduktory, sami muzikanti jako vždy rozdávali úsměvy do všech stran a spolu s deště nedbajícími fanoušky stvořili docela jedinečnou atmosféru, která vynikla zejména během osvědčeného a k situaci dokonale se hodícího fláku “Ocean Land”. Dost sympatickým zjevením pak byla i banda tak deseti Izraelců, kteří se asi v polovině setu začali hlásit o pozornost a k celému tomu kouzlu okamžiku jedině přispěli… Orphaned Land překonali i vskutku biblické povětrnostní podmínky a opět potvrdili, že jejich koncerty stojí za návštěvu, takže jenom doufám, že až dojedou v říjnu do Prahy, klub nic nevytopí, protože to už by vážně nebylo fér…
Atreides: Krátce po začátku vystoupení Orphaned Land začalo krápat, ještě o maličko později spadla na Josefovskou pevnost bez varování potopa rozměrů přinejmenším biblických. Během minuty jsem byl promáčen až na kost, což sice vzhledem k mé tělesné stavbě není kdovíjak těžký úkol, nicméně stav věcí je to značně nelibý, obzvlášť pokud vás produkce kapely neuchvátila tak, jak jste čekali. Naše výprava tedy na nic nečekala, kvapíkem došla k autu a jala se odfrčet do tepla pod střechu nad hlavou, kde byla možnost se vysušit a sehnat suché oblečení.
H.: Po Orphaned Land proběhlo intenzivní sušení, díky čemuž jsem zameškal Malevolent Creation, které jsem původně vidět chtěl, a za vlast padli i Alcest, což už mě ovšem tak moc nemrzí, jelikož tahle skupina mě na rozdíl od Orphaned Land nudí nejen studiově, ale i živě. Další v pořadí jsou tedy až gotičtí bardi Fields of the Nephilim – a na nich už se určitě vyplatilo být, jelikož předvedli naprosto skvělý koncert. V potemnělém šeru nastupujícího soumraku totiž předvedli fantastické vystoupení, v jehož rámci doslova kouzlili uhrančivou atmosféru. Sice se na první pohled mohlo zdát, jako by pánové byli trochu odtažití, nicméně k tomu, co Fields of the Nephilim hrají, ta jakási pochmurnost dokonale sedla. Navíc kapelu podpořila vskutku vytříbená světelná show, jež celému setu nasadila korunu. Tomuhle jednoduše nebylo vůbec co vytknout, naprosto parádní zážitek. O to více je však potěšující, že to stále ještě nebyl vrchol pátečního dne, protože ještě dvou dalším skupinám se Fields of the Nephilim podařilo trumfnout…
Ježura: Komplet promočené oblečení, které jsem si odnesl z koncertu Orphaned Land, znamenalo jediné – kurz stan, převlečení do posledních suchých svršků a vratkou naději, že suchými zůstanou i nadále. A protože se to trochu protáhlo, zpět do areálu jsem se dobelhal až těsně před začátkem setu kapely, jež byla jedním z největších taháků (ne-li tím vůbec největším), které mi letošní soupiska nabídla. Kultovní gothic rocková kapela Fields of the Nephilim spustila na minutu přesně a už od samého začátku bylo jasné, že tohle bude výjimečné vystoupení. Několikaminutové intro v režii instrumentalistů navodilo i v pozdním odpoledni jedinečnou atmosféru, která však naplno propukla až s příchodem lídra a jediného dlouhodobého člena kapely – zpěváka Carla McCoye. A pan McCoy necelou hodinu určenou Fields of the Nephilim naprosto suverénně opanoval. Jeho jedinečný vokál zněl absolutně fantasticky a už jen jeho prostřednictvím si mě naprosto podmanil. Korunu všemu ale nasadila geniální image kapely a neuvěřitelný styl, který z ní pramenil. Tmavé brýle, nánosy prachu zašpiněné černé kabátce a košile, nezaujaté pohledy někam za publikum nebo k vlastním nohám… To všechno poskytovali ostatní muzikanti a bylo to skvělé, ale to všechno bylo v podání mistra McCoye ještě tisíckrát intenzivnější. Jeho postoje, mrtvolně elegantní pohyby a démonické pohledy – to bylo jak z jiného světa. A jak čas ubíhal, den přecházel v noc a člověk nasával tu jedinečnou atmosféru, jakou Fields of the Nephilim v areálu stvořili, celé vystoupení fantasticky gradovalo, a když zazněly první tóny “Moonchild”, bylo to už zatraceně blízko čisté euforii. Fields of the Nephilim přišli, beze slov odehráli jeden z nejlepších koncertů festivalu, na odchodu jemně pokynuli a zůstala po nich čistá magie. Nezapomenutelný zážitek a zároveň splněný sen, který ani v nejmenším nezaostal za očekáváním.
Atreides: Do areálu jsem se vrátil až na vystoupení Fields of Nephilim. Bohužel jsem ke vší smůle a vlastní značné rozmrzelosti promeškal Alcest. Na Neigeho vystoupení jsem se vážně těšil, neboť jeho hudbu chovám velmi v oblibě. Nakonec jsem z ní stihl pouze poslední píseň coby malou útěchu za promeškané vystoupení. Pokud moje nálada byla v ten moment pod bodem mrazu, po vystoupení legend gothic rocku se pohybovala v přesně opačných hodnotách. Čtvero havranů kolem Carla McCoye poctilo osmnáctý Brutal Assault jedním z nejlepších vystoupení celého festivalu. Padly pecky jako “Downrazor” nebo “Moonchild”, z níž opravdu běhal mráz po zádech, a tuším, že padla i “Shroud”, ač takhle zpětně bych za to ruku do ohně taky nedal. Zpočátku jsem měl osobně trochu problém poznat, co vlastně zrovna hraje – myslím, že to nebude jen dojem, nýbrž fakt, že Fields of the Nephilim vystoupení pro Brutal Assault hodně přitvrdili a posunuli mnohem blíže ke gothic metalu než ke gothic rocku – ač i toho jsem se v jeho nejčistší formě nabažil dosytosti, protože ne všechny skladby dostaly tvrdší háv. Atmosféra se dala krájet a celé to uběhlo moc rychle na to, abych ještě zbytek večera neremcal, jak to bylo strašně krátké. Pokud se Fields of the Nephilim zase ukáží v našich končinách, rozhodně jejich koncert neminu.
H.: Jeden z oněch dvou koncertů, jimž se podařilo Fields of the Nephilim překonat, přišel hned vzápětí – postarala se o něj švédská mašina Meshuggah. Hodně technická muzika povětšinou není můj šálek čaje, ale Meshuggah, to je jiná. Jejich hudba je jako obrovský nekompromisní buldozer, který se neptá a bez milosti vás převálcuje a semele, aniž by si bral jakékoliv servítky. Přesně takhle Meshuggah živě působí – masivní neprostupná hradba chaotické rytmiky, precizních krkolomných riffů, brutálního řevu Jense Kidmana a pohlcující nelidské atmosféry. Přes tohle všechno se však stále jedná o záležitost nadmíru inteligentní a promyšlenou. V Josefově si úplně vše sedlo na své místo, všechny dílky skládačky zapadly na své místo a výsledkem byl jednoduše koncert, na který se nezapomíná. Kapela byla svým hraním doslova neuvěřitelná, její produkce pak drtivá, zničující a intenzivní, což bylo navíc vydatně podporováno i skvěle padnoucími plachtami a hlavně uhrančivým osvětlením. Obzvláště musím vyzdvihnout bubeníka Tomase Haakeho, jehož perfekcionistický soustředěný výkon si zaslouží jedině absolutorium. Pro mě osobně jeden z nejlepších koncertů letošního Brutal Assaultu… asi ne v první trojce, ale v první pětce na 100 %.
H.: Můj osobní největší vrchol celého festivalu však přišel ihned po Meshuggah – a ne, opravdu to nebyli In Flames, kteří předchozí experimentální techniky vystřídali na hlavním pódiu, protože na tuhle kapelu jsem se s klidným srdcem prostě vybodnul. Já vím, že je to možná není úplně košer psát report a nechodit na největší headlinery, ale sorry, prostě nejde jít na In Flames, když na malém pódiu začíná řádit elektronická kultovka Atari Teenage Riot. A rozhodně se to z mého pohledu vyplatilo, protože při vší úctě k In Flames, takovýhle nářez předvést nemohli, ani kdyby se na tom pódiu rozkrájeli. Jestli jsem prohlásil, že koncert Meshuggah byl intenzivní, dá se to zcela jistě vztáhnout i na Atari Teenage Riot, akorát to platí trochu jinak a ještě mnohem, mnohem víc. Německá trojice spustila totální industriální peklo plné agresivních a nasraných beatů, ubíjejících smyček a doslova epileptických světel, jež po celou dobu zuřivě blikaly lidem přímo do ksichtu. Všichni tři členové podali neskutečný výkon a i na tak malém pódiu toho naběhali a naskákali tolik, že by se ani profesionální sportovci nemuseli stydět – vlastně jim to pódium bylo místy i docela malé, takže hned při úvodní “Activate!” si Rowdy Superstar udělal výlet na ruce publika. Z pódia na plochu se valily nekonečné proudy energie a kotel ji zase vracel zpátky. Ze všech tří členů si pro sebe nejvíce prostoru uzmul hlavní mozek Alec Empire a většina setu stála na něm – a nutno dodat, že jeho řev byl ještě extrémnější než z alb. Naopak se mi zdálo, že docela málo prostoru dostala Nic Endo, jež se naplno projevila pouze při “klidnější” (na poměry Atari Teenage Riot) “Blood in My Eyes”, která je postavena hlavně na ní. Hodně zajímavý byl kontrast mezi agresivním náporem zvuků i světel v průběhu hraní a až civilním a pokorným vystupováním mezi skladbami. Pauzy mezi písničkami totiž vyplňoval Alec Empire hodně chytrým a někdy i docela poučným povídáním o filozofii Atari Teenage Riot nebo důvodech, proč kapela jako oni může vystupovat na metalovém festivalu jako Brutal Assault, také přihodil pár historek jako problémy s policií díky účasti na demonstracích nebo setkání se Slayer. Páteř setu tvořila poslední řadovka “Is This Hyperreal?”, jejíž songy byly živě mnohem drtivější než z alba a například taková “Codebreaker” doslova zabíjela.
Ježura: Snaha uchovat si doznívající prožitky z vystoupení Fields of the Nephilim co nejdéle mě připravila o set Meshuggah, kteří byli údajně skvělí, a přecpaná klubová stage zase o Atari Teenage Riot, kteří byli údajně geniální, takže jsem nakonec zakotvil poblíž pódia, kde předváděli své umění švédští In Flames. Soudě podle posledních několika studiových nahrávek má tahle kapela to nejlepší už delší dobu za sebou, nicméně jak jsem se přesvědčil, naživo to pořád funguje obstojně. Ačkoli setlist obsahoval převážně nové skladby, které bych si z desky asi dobrovolně nepustil, v živém provedení to mělo celkem slušný odpich a energie setu nechyběla, k čemuž značně dopomáhalo i nasazení muzikantů, kteří se celkem snažili. Kapitolou samou pro sebe byl projev frontmana Anderse Fridéna. Ten proti předpokladům (a také za doprovodu samplů) odzpíval všechny své melodické party správně, za což zaslouží palec nahoru, ovšem zbytkem mě nijak zvlášť neoslnil. Že si od náhodného fotografa půjčil fotoaparát a fotil z pódia, případně že si jeden song natočil na vlastní mobil, to mi přišlo jako nezbytná póza, kterou fans čekají a vyžadují, takže jsem z toho nijak zvlášť nadšený nebyl. Čím mě naopak vyloženě štval, to byly nekonečné řeči, které vedl mezi skladbami a kterými ještě natahoval už tak minimálně dvacetiminutové zpoždění, se kterým In Flames vůbec začali hrát. Podtrženo, sečteno nebylo to špatné, celkem se mi to líbilo a fanda In Flames asi neměl jediný důvod k nespokojenosti, ale nebýt tam, o nic bych nepřišel. Tak či tak In Flames alespoň formálně dostáli postu headlinera celého festivalu, protože nával a odezva byly vážně masivní.
Ježura: Finské Amorphis mám upřímně rád jak z desky, tak živě. Je ale fakt, že pokaždé, kdy jsem je viděl naživo, předvedli dobrý koncert, který mě ale ve výsledku ze židle nijak zvlášť nezvedl. To se ale v Jaroměři změnilo, protože co se srovnal zvuk, Amorphis to šlapalo jako nikdy. Zodpovědný je za to především frontman Tomi Joutsen, na němž byl ten rozdíl vidět ze všech nejvíc. Bylo to snad poprvé, co byl vyloženě aktivní a komunikativní a jak se ukázalo, tahle poloha mu sluší mnohem víc než pochmurná zamlklost, kterou předváděl při našich minulých setkáních. Krom toho naprosto excelentně odzpíval každý jeden tón a čistě co do pěveckého výkonu to byl asi jeden z nejlepších koncertů, co jsem kdy viděl. Amorphis navíc dost znatelně překopali set a místo sice skvělých, ale provařených songů zazněla jak řada zástupců z aktuální novinky “Circle”, tak dvě nepříliš často hrané vykopávky “Into Hiding” a “On Rich and Poor”. I bez nich by to ale byla pecka vedle pecky a ani trochu nepřeháním, když tvrdím, že Amorphis odehráli suverénně nejlepší koncert, jaký jsem od nich kdy viděl, a jeden z nejlepších koncertů dne. Nečekaně velká a navíc dokonale spontánní odezva publika byla tedy naprosto zasloužená.
H.: Já jsem byl po nášlehu od Atari Teenage Riot trochu znavený (takhle pěkně jsem si dlouho nezahrozil, hehe), takže jsem zaříznul i další Amorphis a vydal se až na legendární grindcorovou řezničinu Carcass, která má aktuálně těsně před vydáním očekávané comebackové desky “Surgical Steel”. Bohužel jsem si ovšem odnesl poněkud rozporuplné pocity. Nechápejte mě špatně, samotná skupina byla absolutně skvělá a s naprostým přehledem vyučovala, jak se má dělat pořádná extrémní muzika, na čemž nic nezměnila ani nepřítomnost Michaela Amotta. Změny v sestavě Carcass nijak neuškodily a britští veteráni s každým songem dokazovali, že na to prostě pořád mají. Na druhou stranu jsem tam tak nějak skoro usínal ve stoje (ale fakt ne nudou), takže jsem si jejich vystoupení neužil tak moc, jak by si Carcass asi zasloužili. Nicméně samotný koncert super, a kdo měl aktuálně víc sil než já, určitě to pro něj musela být pecka.
Ježura: Protože byl pro mě pátek dlouhý a poměrně náročný, s koncem Amorphis jsem se uchýlil na tribunu a jal se odtamtud sledovat, co předvedou mnohými uctívaní Carcass, kteří patří přesně k tomu druhu kapel, jejichž tvorba mě zatím míjela a já se za to stydím. A pokud mě smysly nešálily, Carcass předvedli koncert hodný svého jména. Nasazení všech členů bylo skutečně úctyhodné a pohled na pódium stál za to. Hodně pozornosti poutal samotný Jeff Walker, který krom toho, že perfektně hrál i zpíval, měl nějaké tlaky na zkrácení setu dokonale na háku a bavil publikum různými průpovídkami, ze kterých jasně čišelo povědomí o tom, v jakých superlativech se o Carcass smýšlí, ale přitom jim nechyběl zdravý nadhled. Čekáte, kdy přijde punch line o špičkovém koncertu? Čekáte marně. Bohužel se moje neznalost tvorby Carcass namíchala s dost šílenou únavou v takovém poměru, který mi sice dovolil uznat, že to Carcass šlape vážně na jedničku, ale uchvácení už mi bylo zapovězeno. Přesto ale musím kapele složit upřímnou poklonu, protože ačkoli jsem dobře polovinu koncertu proklimbal, pořád jsem si z něj odnesl hodně solidní zážitek.
H.: Nastupují další veteráni, tentokrát ale thrash metaloví – Overkill. Tihle Američané patří k mým thrashovým favoritům, v posledních pár letech se mi zdá, že chytili druhý dech a studiově i živě jsou ve výborné formě. Přestože jsem na jejich výkon na Brutal Assaultu slyšel dost stížností, mně osobně se to líbilo, a i když to mělo pár much, pánové to tam sypali jedna báseň, Bobby Ellsworth klasicky skvělý – asi nejlepší thrash metalový frontman široko daleko. Nechyběly singlové hitovky z poslední doby jako “Bring Me the Night” a “Electric Rattlesnake”, nepřekonatelná “Ironbound”, ale i starší kusy jako závěrečná dvojice “In Union We Stand” a “Fuck You” – všechno bylo. Já osobně jsem byl spokojen. Už ke konci jsem se však díky odebral spát kvůli stále ještě trvající únavě a zimě, protože jsem byl pořád ještě mokrý z Orphaned Land. Díky tomu jsem přišel o vystoupení Cult of Luna, což mě zpětně obrovsky sere a považuji to za svůj největší prohřešek letošního Brutal Assaultu.
Ježura: Na Overkill jsem se docela těšil od té doby, co byla jejich účast na festivalu oficiálně oznámena, ale když jsem se v polospánku sesypal z tribuny, měl jsem co dělat, abych se na ně v poslední chvíli nevykašlal. Nakonec jsem se rozhodl vydržet song nebo dva a pak že se uvidí. Jenže ono se vidělo prakticky v ten okamžik, kdy Overkill vtrhli na pódium. Nevím, jak to udělali, ale únava byla v ten moment pryč a já si začal užívat naprosto parádní koncert, ze kterého vycházelo tolik energie, že by to stačilo na dlouhodobé zásobování menší obce. Muzikanti hoblovali s opravdovým nasazením, ale principál Bobby “Blitz” Ellsworth tomu všemu s přehledem velel. Nechápu, kde se to v tom chlapovi vzalo, ale po pódiu řádil, jako by mu dle jeho slov zase bylo 49. Navíc k tomu zvládnul perfektně zpívat, takže se bylo nejen na co dívat. Čert vem že někdy v druhé polovině setu vypadla jedna z kytar, tohle byl prostě nářez, jak se patří, a Overkill mě do stanu vyslali v mimořádně dobré náladě, protože jejich koncert se s přehledem zařadil po bok Fields of the Nephilim a Amorphis jako další z nejlepších vystoupení dne.
Atreides:Meshuggah, kteří hráli po Fields of the Nephilim, mě nijak neoslovili – matematická mlátička mě prostě nechávala chladným, načež jsem nabral směr kemp. Tady ale přichází největší provar pátečního večera, který se nazývá Obscure Stage, na kterou jsem dočista zapomněl. Akustický set Novembers Doom a Atari Teenage Riot byly položky, které jsem v osobním must see seznamu měl vypsané kapitálkami a navrch tučným písmem, jsem naprosto prokaučoval u lahve whisky. Kromě Meshuggah mě ani jména jako Amorphis, In Flames, Carcass nebo Overkill nijak nelákala, takže jsem je jednoduše zazdil a šel stejně jako ve čtvrtek až na úplně poslední vystoupení večera – tentokráte v podání sludgových Cult of Luna. Bobby Ellsworth, frontman dohrávajících Overkill, protáhl k mojí nelibosti půlhodinové zpoždění programu o několik dalších minut fuckováním a dalšími debilními kecy. Nakonec jsme se přece jen dočkali – a sedmička hudebníků se objevila na pódiu za doprovodu bílých světel. Civilní, zároveň ledově chladní, držící si mírný odstup. Alespoň do té doby, než první dojem servali otevírákem aktuální desky “Vertikal”, “I: The Weapon”. Křišťálově čistý zvuk dal vyniknout brutalitě, kterou jejich hudba naživo skýtá. Tady se trhaly ušní bubínky, nervy napínaly k prasknutí a ždímala krev, pot a slzy. Neskutečné stíhlo ještě neskutečnější, nepopsatelnější, úchvatnější. Kdo nezažil, nepochopí. Ač druhá “Ghost Trail” atmosféru značně uvolnila a obrátila do zasněného zkoumání sebe sama, dohrávalo se za naprostého šílenství, vrcholu frenetické psychedelie. V samém závěru “In Awe Of” Johannes Persson odložil kytaru a velké finále prořval na jednom z obřích reproduktorů, načež říznul mikrofonem kamsi pod sebe a jal se odporoučet z pódia, stejně jako zbytek kapely. Šlus. Cult of Luna převálcovali naprosto všechno a nadělili publiku nejlepší vystoupení letošního Brutal Assaultu, o kterém se dá hovořit pouze v superlativech.
Tracklist:
01. The One
02. I: The Weapon
03. Vicarious Redemption
04. The Sweep
05. Synchronicity
06. Mute Departure
07. Disharmonia
08. In Awe Of
09. Passing Through
Je tomu již devět let, kdy si švédský septet Cult of Luna doslova podmanil metalový svět. Album “Salvation” z roku 2004 přineslo geniální mix post-rockové emoční zasněnosti a tvrdě metalových pasáží, které dohromady vytvořily jedno z předních děl žánru, u kterých bych neváhal a bez mrknutí oka jej zařadil mezi nejzásadnější alba chytrého metalu uplynulé dekády. Z tohoto úspěchu se samozřejmě nedá těžit věčně, takže i když už další počiny nebyly tak překvapivé a jejich dopad nebyl natolik zásadní, pořád jsem z posledních dvou alb cítil jistou snahu o vývoj hudebního výraziva, který si tato početná parta vytvořila. To, že další alba stála ve stínu svého slavnějšího předchůdce, není nikterak překvapivé, takže o to víc jsem se na nové album těšil a byl jsem zvědavý, zda z tohoto stínu dokáží vystoupit. Na novinku “Vertikal” se čekalo na poměry této party docela dlouho. Pět let je doposud nejdelší pauza v historii kapely, takže jsem očekával, že se to někde podepíše a kvalitativně se vrátíme o oněch devět let zpět.
Ač se tak neděje a “Salvation” zůstává i nadále jako nepřekonaný opus, tak předchozí počiny “Somewhere Along the Highway” a “Eternal Kingdom”, ze kterých minimálně druhé jmenované považuji za slabší, strčí novinka hravě do kapsy. Přestože obsahuje všechny dříve slyšené a za klasicky považovatelné postupy, je na “Vertikal” patrný posun směrem od post-rockových pasáží, které doposud tvořily neodlučitelnou součást předchozích alb. Ty byly nahrazeny spíše ambientními plochami a náladami, které mají něco do sebe a na novinku byly zakomponovány s takovou grácií, jako by to byla dlouholetá praxe. Jak už je u Cult of Luna zvykem, nikam se nespěchá a i v ostřejších výjezdech se pohybujeme v tempu pozvolném. Nezasvěcenému posluchači by se mohlo na první poslech zdát, že album tak nějak neplyne a i přes změny nálad frčí na stejném rychlostním stupni, čímž může působit relativně utahaně a nezáživně. S tímto názorem jsem se už párkrát setkal a tady musím rozhodně oponovat, protože propracovanost kompozic (alespoň mé maličkosti) dává zapomenout na čas a celých 70 minut jsem si i po vícero posleších dokázal “Vertikal” s chutí užívat.
Nepopsatelné intro “The One” není potřeba řešit, takže to, na co posluchač čeká, přichází až s nadcházející “I: The Weapon”. Žádné postupné stavění nálad a příprava pro velké finále se nekoná, ale začne se pěkně hardcorově zostra. Samozřejmě dojde i na jemnější pasáže, které odlehčí atmosféru, ale jejich opakováním a zapojením kláves dostává “I: The Weapon” až industriální háv, který kapele nezvykle sluší, a vůbec bych se nebál nechat tento vliv vplynout do jejich tvorby na příštím albu větší prostor. Při pohledu na tracklist zaujme “Vicarious Redemption” s téměř dvaceti minutovou stopáží. Zařazení takové skladby na počátek alba je docela ambiciózní kousek, zvláště při jejím minimalistickém pojetí, protože pokud jsem mluvil o ambientních náladách, tak úvodních deset minut z této kompozice je nádhernou ukázkou, že i tato poloha není Cult of Luna úplně cizí. Způsob, jakým si dokázali s jednoduchým motivem vyhrát a roztáhnout jej na plochu regulérní post-metalové skladby, je chvályhodný a výsledkem je velice podmanivá atmosférická skladba se strojově chladným závěrem. Jsem toho názoru, že “Vicarious Redemption” by se daleko víc vyjímala v samotném závěru “Vertikal”, hlavně díky postupné gradaci by to bylo skvělé zakončení za celou deskou, ovšem kapela to dramaturgicky viděla jinak, takže nezbývá, než se s tím smířit.
I když jsem to zpočátku netušil (a kdyby mi to neporadila Wikipedia, tak bych si toho ani nevšiml), tak “Vertikal” je albem koncepčním, které čerpá inspiraci z prastarého filmu “Metropolis” z roku 1927. Film jsem bohužel neviděl, ale vzhledem k tomu, že se údajně jedná o futuristické sci-fi, tak některé momenty dostaly najednou větší smysl a chladná atmosféra, která některými pasážemi prostupuje víc než kdy v minulosti, získaly své opodstatnění. Nejdál v tomto ohledu zachází dvojice skladeb “Synchronicity” a “Mute Departure”, z nichž druhá jmenovaná mi díky své nervní atmosféře připadá skoro jako soudtrack ke klaustrofobii. Jeden z největších vrcholů celého “Vertikal” se nenápadně ukrývá v podobě melancholické “In Awe Of”, na které mne zaujala přesná rytmika ve spojení s post-rockovou zvonivou kytarou.
Netvrdím, že jsem úplně v šoku z faktu, že Cult of Luna natočili takhle povedenou desku, protože to, že umí, je známá věc, ale “Vertikal” mě dost příjemně překvapilo. Přechod k ambientnějším plochám potěšil a kapela se v této kůži cítí velice jistě. I přes početnou sestavu jsou skladby sestaveny minimalisticky a přehledně při zachování jisté dávky komplexnosti. Jedná se o těžko popsatelný mix, který je zapotřebí slyšet na vlastní uši. Novinka je do budoucna docela výzvou, protože překonat ji nebude vůbec snadné a vzhledem k tomu, že se kapela v této pozici neocitá poprvé, tak by se pro příště mohla poučit a nepřispěchat s dalšími alby hned v zápětí, jako tomu bylo po “Salvation”, protože “Vertikal” je důkazem, že dlouhá pauze těmto Švédům jenom pomohla. V letošním roce je novinka z pera Cult of Luna zatím tím nejsilnějším albem, které jsem slyšel a díky němuž to styloví souputníci nebudou mít zas tak snadné.
Další názory:
Popravdě, od Cult of Luna bych fakt nějaké zklamání nečekal. Při zachování tradičních poznávacích znaků své tvorby se neustále posouvají dál. Od hardcorem načichlých ploch z dob debutu se dávno přesunuli na kolbiště výpravných suit s minimalistickými motivy, které však svou silou smetávají vše živé z povrchu. Na desce “Vertikal” posílil vliv instrumentálních pasáží, evokujících explozivnější post-rockové záležitosti, čili žádné sladké melodie. Přidala se taky koketérie s industriálem, která umocňuje apokalyptickou atmosféru. Deska byla údajně inspirována filmem “Metropolis”, nicméně si to umím představit jako soundtrack k jakékoliv formě apokalypsy. Nejlíp té pomalé, té, které se lidstvo oddává od nepaměti. Není třeba vyjmenovávat jednotlivé skladby, tohle album je mohutný hudební příběh, který se musí poslouchat od začátku do konce. Stick