Švédové Cult of Luna vydali další videoklip k letošnímu kolaboračnímu počinu „Mariner“, na němž se podíleli společně se zámořskou zpěvačkou Julií Christmas. Jedná se o skladbu „Chevron“ – výsledek sledujte na YouTube.
Vedle toho bylo navzdory původnímu rozhodnutí nehrát „Mariner“ živě ohlášeno pět exkluzivních koncertů, kde materiál zazní a na nichž bude přítomna i Julie Christmas. Mělo by jít o jedinou příležitost slyšet skladby z desky v živém podání. Seznam štací najdete na plakátě.
 |
|
Země: Švédsko / USA Tracklist: Hrací doba: 54:34 Odkazy:
|
První pohled (Onotius):
Přiznám se, že zatímco švédské post-metalové Cult of Luna chovám v oblibě už nějaký čas; pokud jde o newyorskou zpěvačku Julii Christmas, její jméno jsem poprvé slyšel až ve spojitosti právě s chystanou kolaborací na albu „Mariner“. Ačkoliv je známá především svým někdejším členstvím v noiserockových Made Out of Babies, tenhle projekt rozhodně není její první kontakt s metalem – svého času svými hlasivkami totiž přispívala v krátce existující post-metalové superkapele Battle of Mice. Když jsem se tedy dozvěděl, že k takové kolaboraci dojde, zpočátku jsem to přijal pokrčením rameny. Lehká zvědavost se proměnila v údiv až ve chvíli, kdy jsem vyslechl první ukázku („A Greater Call“), jež byla fantastická. Nikterak zásadně komplikovaná, avšak disponující neskutečnou atmosférou kombinující vizionářskou epičnost a hutnost posledního koncepčního alba Cult of Luna, „Vertikal“, s éterickými polohami hlasu téhle divoženky.
Podobně jako „Vertikal“, i „Mariner“ disponuje jakousi audiovizualitou. Minimalistický, a přesto výrazný obal celkem šikovně koresponduje s vyzněním desky, jež na jednu stranu vlastně co do dílčích ingrediencí neoslňuje něčím zásadně neslyšeným, ale jako celek působí naprosto uhrančivě. V některých momentech nás hudba ukolébá, jindy nás rituálně rozcupuje na kousíčky. A nutno dodat, že takhle funguje i při opakovaném podání.
Deska se skládá z pěti skladeb, jejichž stopáže sahají od osmi do necelých patnácti minut. A na této ploše se rozehrává příběh, jenž hned po první inkarnaci zanechá v posluchači pocit, že zažil něco výjimečného. Něco důvěrně známého, ale zároveň úplně nového. Je to střet dvou přístupů, trochu jako byste poslouchali zhudebněný jin a jang. Tato antiteze je pro desku důležitá, stejně jako vrstvení a vzrůstající intenzita, s níž na vás komando působí. Kdo se dopracoval až k triumfálnímu závěru „Cygnus“, ví, o čem mluvím.
Umístit „A Greater Call“ na začátek byl dobrý nápad – píseň se rozvijí pomalu s důrazem na melancholicky meditativní vyznění, aby v refrénu vzbudila v posluchači respekt a úctu. Je to vlastně osvědčený postup, ale stejně to působí tak nějak jinak – neoposlouchaně. K prezentaci před vydáním taktéž ideální volba, neboť má asi nejsilnější potenciál zapůsobit naplno hned napoprvé. Až v „Chevron“ ukáže Julia i své druhé já – z víly je záhy čarodějnicí. Dočkáme se brilantních kontrastů, instrumentace disponuje velmi precizními detaily a atmosféra zůstává pohlcující. Jeden moment sice celkem evokuje jednu pasáž z „Vertikal“, avšak vzhledem k tomu, že v tomto kontextu zní neméně famózně, nevadí to. Především ale „The Wreck of S.S. Needle“ tento kontrast nikterak nepopírá, ba naopak. Refrén mohutně pulzuje a basové linky bok po boku s kytarovými masivy patřičně útočí na představivost.
„Approaching Transition“ je minimalističtější plavba vesmírem, která barvitě odhaluje zákoutí zádumčivé mysli. Skladba nejméně využívající kontrastu, zato schopna člověka ukolébat až uhranout. V kontextu desky působí trochu zdlouhavě, přesto bych ji rozhodně do koše neházel – například při živé prezentaci by mohla vyniknout. Největší různorodostí pak logicky oplývá nejdelší „Cygnus“, jež má něco málo pod patnáct minut a opět disponuje silnými nápady a šikovnými Juliinými vokálními finesami. Celkově mi instrumentálně místy evokuje „Cultí“ „Vicarious Rademption“, ale díky Julii je melodičtější a více využívá atmosferických hudebních ploch na úkor techniky.
Pravda, z předchozích řádků je patrné, že co se týče instrumentální stránky alba, deska v mnohém navazuje na poslední desku samotných Cult of Luna, „Vertikal“, nicméně díky Julii je zde odhalen dosud neslyšený rozměr. Nahrávka funguje jako celek a zároveň se v průběhu vyvíjí. Srážka vesmírů Cult of Luna a Julie Christmas se tedy vyvedla na výbornou. Cult of Luna dostali nový impuls do již tak velmi dobře rozehrané hry a Julie Christmas se opět jednou ponořila do vln post-metalu, a to velmi úspěšně, řekl bych. Zkrátka a dobře – natočili poctivé album plné atmosféry a dobrých nápadů. Hudba je v jejich pojetí rituál – iniciační, spirituální, očistný a především uvěřitelný.
Druhý pohled (Atreides):
„Cult of Luna s ženským vokálem? Kult!“ říkal jsem si, když švédská šestihlavá hydra oznámila kolaboraci „Mariner“ s uhrančivou Američankou Julií Christmas (Battle of Mice, Made Out of Babies). Nicméně přehnaná očekávání jsem se snažil mírnit, a ve výsledku tak před vydáním převládala spíše mírná zvědavost. Což se vyplatilo, protože v jistém smyslu si nejsem tak úplně jist tím, jak mám k desce přistupovat. Plnohodnotná kolaborace to pro mě není, protože Julie (jakkoliv výborně) „jen“ zpívá, a pokud se příliš nemýlím, do skládání samotné hudby nezasahovala. Jestli něčím skutečně přispívá, je to rámování typického soundu kapely do nového kontextu, který její uhrančivý vokál přináší.
Osobně by mě ale zajímalo, jak by „Mariner“ zněl bez ní, kdyby jej odeřval jen Persson, jak bývá u Švédů dobrým zvykem, protože hudebně Cult of Luna opět vykročili dalším směrem – tentokrát vstříc éteru a hlubinám vesmíru… a vsadili hlavně na atmosféru. Pětice kompozic se nevyznačuje experimentem či technickými finesami jako třeba poslední „Vertikal“, spíše na ploše necelých 55 minut brouzdá nekonečnem, podobně jako mohutné lodě brázdí širý oceán. Nechávají posluchače unášet na vlnách kytarových riffů, pohlcujících stěn a mohutných záchvěvů basových linek. Podobně je na tom i struktura alba, která se dostala pouze k monolitům a rezignovala na mezihry a atmosférické předěly. Nic takového na albu nenajdete. Pouze pětici kytarových masivů osedlaných nebezpečně přitažlivým hlasem. Od plnohodnotné řadovky Cult of Luna bych z tohoto hlediska asi očekával podstatně víc.
Na druhou stranu, skladbám samotným to na síle nijak zvlášť neubírá. Slabší kus se najde pouze jeden. „Approaching Transition“ se vzhledem k 13minutové stopáži rozjíždí snad až neúměrně dlouho, a když to konečně začne být zajímavé, song končí dřív, než by člověk řekl švec. Chápu, že na předposlední pozici slouží tak trochu jako klid před bouří, nicméně podobnou úlohu už v diskografii Cult of Luna zastaly i mnohem zajímavější kusy, případně je nahradila efektní mezihra. Zbylé čtyři písně jsou ovšem jiné kafe. Hymnická „A Greater Call“ je výborný otvírák, jehož zbytkovou energii skvěle využívá následující „Chevron“ plná disharmonií a kvílení kytar, z něhož mrazí v zádech. „The Wreck of S.S. Needle“ nabízí mnohem víc než jen výborný ústřední riff a excelentně vypointovaný závěr v podobě čtvrthodinové „Cygnus“, která nabízí dva ze čtyř vrcholů alba během svých posledních pěti minut, bere dech takovým způsobem, že člověk rád odpustí skutečnost, že pasáž podobnou té ve třetí minutě už slyšel v „Ghost Trail“ z „Eternal Kingdom“.
Výkon Julie Christmas pak rámuje povětšinou perfektní práci nástrojů do dosud neslyšených kombinací, což obvykle funguje na výbornou, a éterická atmosféra profituje jak z masivních stěn, tak z uhrančivého řevu. Její zpěv by ale mohl být vyrovnanější: občasné kolísání a nejistota sice přidává Julii na autenticitě, nicméně mám dojem, že to místy opravdu mohlo být lepší – uvěřitelnost, neuvěřitelnost. Pasáže, v nichž se zapojuje společně s Johanessem, jsou naproti tomu naprosto kulervoucí a je možná škoda, že nejsou častější. Kolem a kolem toho ale můžu „Mariner“ vytýkat jen málo. Ano, nejsou to ti progresivní Cult of Luna, které znáte z posledních dvou, možná tří desek. Sázka na atmosféru jim ale vyšla a vyjma výše zmíněné „Approaching Transition“ je album napěchované perfektními momenty, kvůli nimž se vyplatí si „Mariner“ poslechnout.
 |
| Nejočekávanější album měsíce: Ihsahn – Arktis. |
|
H.: Kaša: nK_!: Atreides: Skvrn: Onotius: Metacyclosynchrotron:
|
Nějaké apríly máme tradičně na salámech, takže i náš nejnovější eintopf se ponese v seriózním duchu (my to ani jinak neumíme, haha!) a žádné zasrané Babymetaly tu doporučovat fakt nebudeme. Přece jen nejsme až takoví pedofilové, abychom ujížděli na náctiletých Japonkách, co zpívají „Dej mi čokoládu“ do agro metalu (anebo jsme, ale aspoň se tím veřejně nechlubíme).
No nic, pojďme už na to, na co se naši redaktoři skutečně těší. Vší konkurenci utekl Ihsahn, jehož „Arktis.“ je jednoznačně nejočekávanější deskou dubna – ostatně, hned tři redaktoři ji bez váhání nominovali na první příčku. Vedle toho však víckrát padla i jména pohanských náladotvůrců Moonsorrow z Finska, hororového krále Roba Zombieho, blackmetalové atmosféry v podání Darkestrah nebo kolaborace Cult of Luna se zpěvačkou Julií Christmas…
P. S. Nezapomeňte si všimnout, jaké pořadové číslo dnešní eintopf má, muhehe…
H.:
Únor i březen byly co do vydávaných desek oba velice pěkné měsíce (ačkoliv únor o něco málo pěknější). Duben mi ovšem koule příliš netrhá. Tedy s výjimkou jedné věci v podobě Darkestrah. Tahle původem kyrgyzská formace dlouhodobě patří k mým největším oblíbencům a rovněž k těm několika málo vybraným skupinám, jejichž tvorbu sbírám opravdu systematicky a snažím se mít všechno, na čem se jejich logo objeví – to myslím hovoří za vše. Je sice pravda, že už jsem k dnešnímu dni novinku „Turan“ díky novinářské protekci dávno a mnohokráte slyšel (je skvělá!), ale pořád mi není blbé to sem napsat, protože na ten poslech jsem se skutečně těšil – ostatně jako vždy v případě téhle kapely.
Dále jsem určitě zvědavý na novinku francouzských Eths, kteří sice operují v žánru, jehož příznivcem obecně nejsem, ale zrovna tato kapela mě fakt baví. Sice mě stále mrzí odchod bohyně Candice Clot, bez níž už to prostě nebude ono, ale novou zpěvačku Rachel Aspe předem nezatracuji, protože i ona se prozatím tváří docela sympaticky. EP „Ex umbra on solem“, na němž Eths aktuální frontwoman představili poprvé, mi sice k srdci nijak moc nepřirostlo a jen tak kolem mě prohučelo, ale možná i o to víc jsem na novinku „Ankaa“ zvědavý…
I třetí (co do seřazení vlastně druhý) interpret mého eintopfu hraje styl, jaký pro mě asi není úplně nejtypičtější, ale to vůbec nevadí. Rob Zombie je bourák a jeho tvorba (mám tedy na mysli spíše tu hudební, ve filmech si vystačím pouze s „House of 1000 Corpses“ a „The Devil’s Rejects“) mě dlouhodobě baví, takže v případě novinky „The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser“ (übercool název) není co řešit a s jejím poslechem otálet nebudu.
Kaša:
Duben je klasicky měsícem na zajímavá alba vcelku bohatým, nicméně i přesto se v něm našla tři jména, která v mých očích všechna ostatní s přehledem převyšují. Shodou okolností se data vydání nových alb těchto tří interpretů sešla na jeden den, takže s nadsázkou řečeno bych se z následujícího měsíce spokojil pouze s jeho osmým dnem. 8. dubna totiž své chystané počiny vydají shodně Zakk Wylde, Ihsahn a Deftones.
Přestože jsem nikdy nebyl zarytým fanouškem Zakka Wylda, tak musím říct, že na druhý díl jeho sólovky „Book of Shadows“ se docela těším. Oproti Black Label Society čekám více osobní atmosféry a sázky na jeho osobitý vokální a kytarový projev, na čemž se sice bez dobrých skladeb album utáhnout nedá, ale prvotina, která letos slaví již 20 let od svého vydání, by si zasloužila býti překonána. Ačkoli s tím tak nějak nepočítám, tak představa je to hezká.
To Deftones, to je jiné kafe. Pro tyhle zámořské alternativce mám už dlouhá léta slabost a s posledními dvěma plackami se definitivně probili mezi mé nejoblíbenější skupiny. Chino Moreno a jeho parťáci umí, a protože si myslím, že v posledních letech se z tvůrčího hlediska nachází na samém vrcholu své kariéry, tak nečekám od „Gore“ nic menšího než atak předních míst jejich početné a vcelku vyrovnané diskografie. První dvě ukázky znějí hodně slibně, takže se nechám překvapit, jestli se Deftones i tentokrát pochlapí.
No, a na samém vrcholu měsíce dubna se co do vkládaných nadějí ocitl Ihsahn. K tomu snad netřeba nic dodávat. Ihsahn je prostě král a nevěřím, že by „Arktis.“ mělo být důkazem něčeho jiného. Očekávání jsou tak velká, že jestli o „Arktis.“ nebudu koncem roku mluvit jako o jedné z pěti nejlepších desek sezóny, tak budu zklamaný. Ihsahnova kvalitativní laťka je však zatraceně vysoká, takže jestli dostojí své dosavadní praxi, zklamání v žádném případě nehrozí.
nK_!:
Tak s tímhle šíleným/geniálním názvem trumfnul Rob Zombie sám sebe. Kam se hrabe pět let staré „Hellbilly Deluxe 2: Noble Jackals, Penny Dreadfuls and the Systematic Dehumanization of Cool“, že… Každopádně i skvělá pecka „Dead City Radio and the New Gods of Supertown“ z minulé desky se pomalu, ale jistě začíná oposlouchávat, takže přichází čas na nový matroš. Rob Zombie mě s žádným svým albem zatím nikdy nezklamal a od novinky si slibuji velké věci. Ještě aby k nám znovu přijel koncertovat, to by bylo něco. Po poměrně vydařeném EP přichází s novou deskou také belgičané Aborted. S nimi mám zatím také jen samé dobré zkušenosti a doufám, že „Retrogore“ nikterak neklesne pod jejich zavedený standard. Duben bude zase jednou stát za to.
Atreides:
Navzdory skutečnosti, že zajímavých desek nevychází v dubnu vůbec málo, dovolím si vypíchnout pouze dvě, na které se těším doslova jak malé děcko. Moonsorrow po nějakých pěti letech přišli s další nahrávkou, a ačkoliv příliš nevěřím tomu, že dokáží překonat sami sebe (respektive „V: Hävitetty“ a „Verisäkeet“), na „Jumalten aika“ se opravdu těším, protože pokud bych měl jmenovat kapely, které špatné album nahrát nedokáží, finští vikingové by byli jednou z nich.
Druhou deskou je „Mariner“. Kolaborace Cult of Luna s americkou zpěvačkou Julií Christmas, která má za sebou třeba působení v Battle of Mice, vypadá náramně slibně. Masivní kytarové stěny, jaké Švédové dokáží budovat lusknutím prstu, navíc se ženským vokálem? Toho chci víc než jen jednu desku! A vypuštěný singl „A Greater Call“ zní tak dobře, že obavy z plytké, nudné desky jsou už teď naprosto liché.
Skvrn:
Docela síla, ty dubnové vyhlídky. Bedlivě vyhlížených nahrávek je celá řada a já přináším alespoň tři. Tři nesmírně očekávané kusy, jež by s přehledem ovládly eintopfy většiny jiných měsíců. Za těchto podmínek tak třeba Darkestrah berou až posledního fleka. Tohle původem kyrgyzské těleso rozhodně neboduje pouze svým původem a bezpochyby patří do první ligy atmosférického black metalu s příměsí folkových laskomin. Doposavad vše, co jsem od Darkestrah slyšel, mělo velkou sílu a od „Turan“ si neslibuji ani o trochu méně.
Taky druhou příčku nechávám zabarvit do folkově blackové. Po pěti letech vychází opus finských vypravěčů Moonsorrow, a ačkoliv jsem Finy poslední dobou spíše zanedbával, na „Jumalten aika“ jsem nesmírně zvědav. Jediné, co mě odradilo, je řekněme infantilní obal. Jestliže přebal „Varjoina kuljemme kuolleiden maassa“ byl kýč až běda, ze stromu visící tělíčka na novince jsou pro změnu barbarské klišé, navíc špatně provedené. Ale minulá deska byla i přes svůj zevnějšek parádní, takže nač nějaká skepse.
A blížíme se do finále, k Ihsahnovi, který naopak graficky opět potěšil. Ovšem po hudební stránce je pro mě „Arktis.“ stále otazníkem. Dopředu zveřejněné songy jsem veskrze ignoroval a netroufnu si odhadovat, zda Ihsahn ukáže na svou klasiku, nebo raději na experimenty ve stylu druhé poloviny „Das Seelenbrechen“. Údajně má novinka směřovat k prvnímu modelu, dokonce jsem slyšel cosi o chytlavosti. A vlastně proč ne? Ihsahn umí blackovat, progařit, ambientnit, tudíž jestli přijde řádný popík, tak rychle sem s ním!
Onotius:
Nu, přiznám se, že jsem měl původně v plánu zabít dubnový eintopf nějakým aprílovým vtípkem, v rámci něhož bych doporučoval naprosté hudební bláboly a nesmysly a tvářil se u toho smrtelně vážně. Přeci jen jsou zde však desky, o nichž bych rád vás, čtenáře, informoval naprosto vážně. Ačkoliv je jich v porovnání s nadupaným začátkem roku stále relativně pomálu, nachází se zde minimálně pár mnou respektovaných jmen. Jedním z těch, jež by byl skutečný hřích nezmínit, je především novinka norského progresivně blackového mága Ihsahna, který přichází se svým již šestým albem po ukončení činnosti legendárních Emperor – deskou „Arktis“. První ukázky sice přehnaně nevyčnívají z Ihsahnovy produkce posledních let, avšak vzhledem k tomu, že standard tohoto chlapíka je zatraceně vysoký, myslím, že i kdyby nahrávka nepřekvapila vůbec ničím, stále se bude jednat o prvotřídní porci kvalitní muziky.
Další deskou, na niž už teď si brousím zuby, je kolaborace post-metalových Cult of Luna (jejichž poslední deska „Vertikal“ je mimochodem naprosto parádní) se zpěvačkou Julií Christmas (z Made Out of Babies). První ukázka ve formě skladby „A Greater Call“ mě ohromila naprosto perfektní pohlcující atmosférou, tak doufám, že si podobnou laťku udrží celá nahrávka „Mariner“. Očekávání nejsou zrovna malá.
Metacyclosynchrotron:
Při psaní svého prvního eintopfu jsem dost váhal, kterou desku označit za tu nejočekávanější. Teď mám jasno prakticky ihned. Druhé album amerických Howls of Ebb – „Cursus Impasse: The Pendlomic Vows“ totiž ukáže, jak hrát death metal, který je originální, temný, a to bez opisování od Portal či Ulcerate. Velice jsem zvědav také na pátou desku britských doomařů The Wounded Kings. I když se mi poslední desky se zpěvačkou Sharie Neyland líbily („In the Chapel of the Black Hand“ kurevsky, „Consolamentum“ už trochu méně), přece jen jsem zvědav, jak se králům povede s navrátilcem Georgem Birchem. Za malé ohlédnutí směrem k unikátní „The Shadow Over Atlantis“ bych se vůbec nezlobil, ale něco mi říká, že „Visions in Bone“ půjde jiným směrem. Uvidíme… No, a i když mě hype okolo islandského black metalu už trochu unavuje, na „Unortheta“ od Zhrine (dříve známých jako Gone Postal) se těším. Snad to nebude jen další „Island“ nebo nedejnepoznatelnýbože pouhá „vykrádačka DSO“.
