Datum: 2.5.2014 Místo: Praha, Rock Café Účinkující: Cult of Luna, God Seed

Zjistit po loňském Brutal Assaultu, že Cult of Luna přijede zahrát po návštěvě na velkém pódiu i do klubu, znamenalo v prvé řadě velmi příjemné překvapení, v druhé pak jasnou povinnost. A v té třetí i slušnou díru do peněženky, ale to vem čert. Mírná i nemírná kroucení hlavou vzbuzoval souputník na téhle šňůře, God Seed. Jenže jak už to občas chodí, největší pochybnosti se nakonec překlopí v nečekaná překvapení – což je přesně tenhle případ. A těch nečekaných (a příjemných) překvapení bylo ten večer víc.

To první se objevilo hned po příchodu: Začátek v osm znamenal skutečně začátek a nikoliv pouze open-door. Zabrat v dostatečném předstihu místo uprostřed první brázdy se vzhledem ke zbytku večera rovněž ukázal jako dobrý tah. Světla potemněla přesně o osmé a za jejich absence se God Seed objevili na pódiu. Nenamalovaní, bez zbytečných parád. Žádné blackové kulisy, žádné půlmetrové ostny, nic. Z tradiční image zůstal jen Gaahlův decentní corpsepaint, což vzhledem k očekávání trve evil pózy bylo potěšující. Osmdesátková image přímo kontrastovala s mrazivou temnotou hudby.

Ač jsem neznal nic kromě klipovky “Alt liv”, God Seed mi nakopali prdel. Muzikanti v čele s basákem Kingem na pódiu poctivě řádili a hrubě hnali koncert vpřed. Poctivý rockec, žádná póza, vážně byla radost je sledovat. Nad tím vším se vznášel Gaahl a efektivně hypnotizoval nejen přední řady. Povlával po pódiu, udržoval si chladný odstup, celé show dával nádech tajemna. Vyměnili jsme si pár uhrančivých pohledů z očí do očí, jednou si se mnou (stejně jako s pár ostatními) podal ruku. Když nepočítám moment, kdy se ho podařilo rozesmát vyvoláváním “Satan! Freedom!”, celou dobu zachovával patřičné dekorum. Tenhle pán má vážně charisma na rozdávání a ví, jak s ním pracovat.

Kromě toho předváděl široký rejstřík pěveckých poloh: blackový skřehot, ječák, murmur, dost překvapil čistými výškami. Na jedny hlasivky úctyhodný výkon. Stejně tak celý set byl dost pestrý, žádná monotónnost. Občas jsem měl dojem, že mi zanikala jednou ze dvou kytar, ale přes tenhle (dost možná domnělý) zádrhel byl zvuk excelentní. Nemusím snad dodávat, že na tohle prostě nešlo nepařit a už během hodinového setu God Seed jsem srovnal krční páteř pěkně do parády. Přesně takhle si black metal dneška představuji, a ač jsem prve nechápal, proč tyhle dvě kapely jedou dohromady, nakonec se ukázalo, že to vůbec nebyla špatná volba – kvalita ve všech směrech, vizuální střídmost a přitom silná atmosféra.

Po docela krátké pauze, jež tak tak stačila na občerstvení, jsem se davem (který od začátku setu God Seed řádně nabobtnal) procpal na původní místo a vyměnil s přáteli pár dojmů z předchozího vystoupení, zatímco technici na pódiu ladili nástroje. Sotva jsem dopil trojku coly, světla znovu pohasínala a na pódium se soukalo sedm statečných z Cult of Luna. Set otevřeli klávesovým intrem “The Sweep”. Následuje “Light Chaser” z EPka “Vertikal II” a já pomalu ale jistě chytám bolehlav. Na jedné straně naprosto přehulený, těžko čitelný zvuk, který sice rozechvívá každý kousek těla a dává uším na prdel, skladba samotná se v něm ale poněkud ztrácí. Na druhé straně epilepticky mrkající bílá světla. Sterilita srážející se s brutalitou a nesnesitelné psycho ve vší parádě. Naštěstí netrvá víc než tuhle jednu skladbu. Třetí “Following Betulas” z předchozí řadovky “Eternal Kingdom” už vrací vše víceméně do mě známější polohy a srovnává do latě i zvuk.

Spolu s mizící psychedelií pomalu začalo přicházet i to, nač jsem čekal – závratě, neskutečná uhrančivost skrytá v kombinaci tří kytar a kulervoucí atmosféra. Ta postupně graduje s “I: The Weapon” a poprvé vrcholí s milovanou “Ghost Trail”. Shoegazové sólování přinášející extatické stavy v polovině skladby následně zabíjí brutální závěr válcující vše předešlé. Vlídná a odvrácená tvář Cult of Luna. Čirá dokonalost. Hypnotická dvacetiminutovka “Vicarious Redemption” pak byla flastrem na všechny duševní i tělesné bolístky – zejména její první půle, kdy jeden z bubeníků vytrvale hrál na zvonek. Vykoupení přetrvalo do doby, než se “Dark City, Dead Man” rozjela a zahltila nás všeobjímající, gradující temnotou velkoměsta. Pro mě druhý vrchol setu. V sólu, jež půlí skladbu, hrál principál Johannes Persson dobré tři, čtyři minuty na kopáku jedné z bicích souprav a s pohledem upřeným do publika si svůj part řádně vychutnával.

Vyjma téhle nevšední pózy měl v lásce i postávání na odposlechu a co chvíli se nade mnou pohupoval, třímajíc kytaru v ruce. V tomhle ohledu se ale příliš neupejpali ani zbylí kytaristé a ždímali ze sebe, co to dalo – alespoň co jsem měl tu čest zahlédnout, jakože jsem byl většinu setu spíše ponořen sám do sebe, než abych příliš vnímal, co se kolem mě děje. Zkoušet vnímat něco víc než hudbu a to, abych hlavou sem tam nešvihl o odposlech, bylo dost pracné samo o sobě – ač show na pódiu za občasný pohled rozhodně stála, osvětlení bylo výborné.

Závěr večera byl pak v roli tří skladeb. Pomalá, zasněná balada “Passing Through” byla jen předehrou k finále, před gradiózní “In Awe Of” se však vešla ještě kratičká mezihra “Disharmonia”. Pokud mohli z celé své diskografie Cult of Luna vybrat závěrečnou skladbu, lépe udělat nemohli. Silné riffy, melodické vřeštění kytar a naprosto strhující závěr, kdy nezbylo, než se pod sílou skladby prohnout v zádech a nechat ji na sebe dopadnout v celé své velikosti. Výborná tečka za postupně gradujícím večerem. Bouřlivý aplaus, konec hodinu a půl, snad hodinu a tři čtvrtě dlouhého setu, jenž byl kromě nemocného začátku nacpaný dechberoucími momenty jako málokterý jiný.

I tak ale nebyl bezchybný. První vada na kráse je zcela mimo možnosti kapely, totiž lidi. Třeba vedle mě stál podivín, který za celou dobu téměř nehnul brvou, vopruz mu koukal z očí a očividně mu jen slušnost bránila, aby se začal dloubat v nose (prostě na přesdržku, aby takoví lidi byli v první brázdě). A takových existencí tam dle ohlasů přátel bylo povícero. Co se ale týče kapely samotné, pořád se mi v jistých ohledech více líbilo vystoupení na loňském Brutal Assaultu. Intenzita celého setu srovnatelná s opravdu velmi krátkým setkáním na festivalu v Josefovské pevnosti, ale i přes osobní kontakt s publikem, mi prostě chyběo velké podium, pro které se snad Cult of Luna narodili. Stejně jako druhá hodina ranní, kvalitní alkohol v krvi, přeprška před vystoupením a slabé mrholení během něj. Blízkost přírodním živlům a nespoutaná volnost, kterou si s jejich hudbou niterně spojuji. Čímž nechci pražskou zastávku vyloženě shazovat, protože i přes řadu kvalitních akcí je bezkonkurečně koncertem roku, který jen tak něco nepřekoná. I přes těch pár nedostatků plynoucích ze srovnání s předchozí zkušeností.