![]() |
Datum: 25.3.2016
|
Když švýcarští Rorcal ohlásili na přelomu roku krátké turné o deseti koncertech, naše končiny na seznamu chyběly. Naštěstí ještě zbýval dostatečný počet TBAček a díky již naplánovaným koncertům v přilehlém okolí a včasném zákroku pořadatelů se podařilo ukořistit jeden z večerů i pro Prahu. Od ohlášení koncertu jsem neváhal – tomuhle zkrátka nešlo říci ne. Rorcal jsou naživo vyhraní a co hlavně, hrají skvělou muziku, aktuálně sludge/blackovou fúzi, jež k živým vystoupením vyloženě vybízí. Ani další faktory mou návštěvu neohrozily. Předkapely – švýcarští Impure Wilhelmina a našinci Adonis DNA – se jevily solidně, ačkoliv jsem ani s jednou neměl doposud tu čest. Taky sáhnutí po Klubu FAMU se jevilo fajn, byť nedávno na Nadju bylo přecpáno. A jestli bylo k nehnutí i na Rorcal? Čtěte dále, nejdůležitější dojmy se přece nesdělují v úvodu.
I přes svátek se městská hromadná zachovala přátelsky a na místě jsem byl ještě pár minut před začátkem v devět. Tedy plánovaným začátkem. Zatímco Klub FAMU jsem díky Nadje (sorry, že se k ní pořád vracím, byla přece super a hlavně na stejném místě) neznal doposud jiný než přeplněný, nyní bylo na místě kolem patnácti diváků. Adonis DNA proto ještě chvíli vyčkávali a svůj set započali s nějakým 10minutovým zpožděním. Jen ti lidi stále nikde. Kapela však do publika sázela svůj doom metal s přesahy do blacku a psychedelického odéru v úctyhodném nasazení. Samozřejmě, Adonis DNA stále začínají, tudíž skladatelsky (a místy i hráčsky) nešlo o dvakrát vyzrálou práci, ale jinak se jednalo o poměrně sympatický rozjezd, který rozhodně neurazil a zněl jistěji než ze studiovky. Sympaticky se zatvářil i zvuk, jenž kapele přál. Z celého večera vlastně nejvíc.
Impure Wilhelmina nemohli být žádná hovadina. Prostě nemohli, Rorcal by k sobě něco takového nevzali. Jak to dopadlo? Impure Wilhelmina se prezentovali poměrně variabilním post-metalem (avšak osvobozeným od post-klišé dnešní doby) na sludgovém základě. Zhruba v poměru půl na půl Švýcaři rozdělili chytlavé skladby a technicky i skladatelsky náročnější kompozice. Ačkoliv jsem tvorbu kapely neznal, při domácím poslechu rozpoznávám několik písní z novinky. Zazněla například chytlavá „Submersible Words“ nebo slušně gradující „Chest“.
Mimo jiné, nekřičelo se, zpěvák (a kytarista v jedné osobě) Michael Schindl zpíval především čistě, v nekomplikovaných a pro někoho dost možná až příliš sladkých polohách. Vokální výkon však plně zhodnotit nedokážu, protože ač si Impure Wilhelmina s Rorcal dotáhli vlastního zvukaře, žádná zvuková hitparáda se během koncertu prvního ze švýcarských těles nekonala. Ačkoliv vyvážení nástrojů ušlo, zpěv měl být více vytáhlý do popředí a celkově se mělo hrát méně nahlas, čistější projev se k takovéhle hudbě vyloženě hodil. Vystoupení neprospěla ani délka setu, který měl být o nějaké dva songy kratší. Zkrátka škoda, dalo se z toho vytřískat víc.
Rychlá pauza a Rorcal byli tu. Spolu s nimi oranžová světla, svíce i má očekávání. A mlha. Kvanta mlhy, skrze něž byl vidět (a to i z první řady) jenom Yonni Chapatta, ústřední hlas kapely. Zpěvákovi se nepozdával jediný schůdek, který by mohl vše rozdělit na aktéry a přihlížející, okamžitě prolomil hranici a všechny zúčastněné vtáhl do pekelného děje. Hlavní prostor dostal poslední „Κρέων“, který naživo stvrdil svůj potenciál, jenž jsem během domácího poslechu cítil. Jen jsem to nechtěl v recenzi zakřiknout a moc se v tom živém potenciálu pitvat. Využito ho bylo ale na maximum. Na dlouhých plochách budovaný black / sludge drtil. Vytrvale, všemi prostředky. Drtil parádními hudebními momenty, frontmanovou zarputilostí, stroboskopy. Všechno bez pauz. Nebylo místa na oddech, i pomalejší pasáže těžce bolely a žádaly si plného procítění, kterého jsem jim musel věnovat. Skončilo se bez přídavku. Bodnul by, ale co chtít v necelých třiceti lidech, po potlesku, jenž mohl a měl být větší. Kapele nešlo nic vytknout a využila studiových trumfů nyní naplno. Zvukově se jelo v obdobných kolejích jako v případě Impure Wilhelmina, jen s tím rozdílem, že k Rorcal hlasitý monolitičtější sound pasoval lépe. Nicméně neznat „Κρέων“ skrz naskrz, možná by to dopadlo všelijak.
Večer se i díky nevelkému počtu přítomných odehrával v uvolněné atmosféře, což ostatně dokazuje pokoncertní prodej merche, o který se staral zpěvák Rorcal. Nejenže chyběla jakákoliv cedulka s cenou, ale prodavači s evidentně obchodním duchem také informace o kurzu, na nějž se musel ptát. Ale těch pětadvacet, kterých mu bylo nahlášeno, je oproti současným sedmadvaceti okrádačka jen o dvě koruny. Na náš národ vlastně dobrý, byť z pohledu Švýcara asi solidní východ.
Ještě jednou ale návštěva. Ta dosahovala během vystoupení předkapel nějakých patnácti lidi, na Rorcal se sešel zhruba dvojnásobek, což je však stále tristní počet. Zrovna tady jsem tak malou účast vážně nečekal. Kde hledat příčiny? Možná ve vydání „Κρέων“, které kapela vypustila teprve v den pražského koncertu, a tudíž se mezi lidmi ještě neetablovalo. Pravděpodobněji však ve velikonočním odlivu (především vysokoškolského) obecenstva z města. A konspirátoři by si také přišli na své, byl Velký pátek, tak za tou návštěvnickou mizérií mohlo být i něco vyššího, kdo ví. Tak jako tak, Rorcal byli až překvapivě intenzivní, natolik, že účinky nadále přetrvávají. A že by mohly být kvůli časovému odstupu pryč? Kdepak, vše je aktuální, záda i zážitky bolí doteď.