Rorcal vydají 2. dubna Earthflesh, což je projekt, za nímž se skrývá někdejší baskytarista kapely. Nahrávka „Witch Coven“ nabídne dvě dlouhé skladby, které zkombinují styl Rorcal s noisem.
Archiv štítku: Rorcal
Rorcal – Muladona
 |
|
Země: Švýcarsko Tracklist: Hrací doba: 37:51 Odkazy:
|
Švýcarské Rorcal jsem měl vždycky zaškatulkované jako kvalitní kapelu, která ve svém oboru – dejme tomu, že bychom to mohli nazvat míchanicí sludge metalu, možná spíš sludge / doom metalu, a post-hardcoru – představuje to lepší. Přesto jsem se ji nikdy nenaučil pořádně poslouchat.
Vzpomínám si, že jsem se s Rorcal poprvé setkal prostřednictvím alba „Világvége“ (2013), na němž mě tehdy zaujal název (maďarsky „soudný den“) i obal, který dodnes považuji za nejzajímavější obálku kapely. Muzika mě sice neoslovila takovým způsobem, abych si musel sehnat i starší desky „Myrra, Mordvynn, Marayaa“ (2008) a „Heliogabalus“ (2010), ale následující počiny jsem cvičně a tak trochu z „povinnosti“ poslouchal. Respektive, on se od té doby objevil jen jeden, a sice „Κρέων“ (2016), jejž aktuálně doplnila celkově už pátá řadovka „Muladona“.
Nenápadný minimalistický přebal novinky možná někomu nebude věštit velké věci, ale té omáčky k povídání je tu docela dost. Předně bude zajímavé si objasnit titul alba. Muladona je dle katalánských mýtů kříženec muly (tělo) a ženy (hlava). Právě ona se zjevně nachází na přebalu desky.
Už jen při pohledu na názvy skladeb je evidentní, že „Muladona“ bude koncepční. Téma nahrávky se ovšem netočí přímo okolo mýtické bytosti nebo nějakých lokálních mýtů obecně. „Muladona“ je totiž také román od švýcarského spisovatele Erica Stenera Carlsona z roku 2016. A právě jemu se nahrávka Rorcal věnuje.
Knihu samotnou jsem samozřejmě nečetl, jelykož sem nekramotny, takže nejsem s to posoudit, nakolik se Rorcal drží předlohy přesně, ale předpokládám, že plus / mínus asi ano. Proč by si jinak brali inspiraci z knihy, pokud by se té inspirace pak nechtěli držet? Názvy jednotlivých stop navíc jasně ukazují na to, že se napříč albem určitá dějová linka táhne, a také byly využity pasáže přímo z předlohy. A komu by to nestačilo – i na samotném kompaktním disku je přímo napsáno „A tale by Eric Stener Carlson performed by Rorcal“, což asi mluví samo za sebe.
Zastavme se u těch pasáží přejatých z knihy. Předpokládám – možná, ale snad ne mylně – že tyto se překrývají s mluveným slovem na samotné desce. Právě mluveného slova se zde nachází poměrně dost. Osobně jej na hudebních albech nemám úplně rád, ale tady se s ním docela žít, plus docela srozumitelně prezentuje části příběhu – na rozdíl od standardního řevu Yonniho Chapatta, který je sice intenzivní, ale rozumět se mu bez textu v ruce nedá.
S postupujícími poslechy nicméně chuť poslouchat mluvené pasáže pořád dokola slábne, ale to nakonec platí i o celé nahrávce. Sice se mi zdá, že „Muladona“ v riffových chvílích tlačí s větší silou než třeba „Κρέων“, ale ve finále se ani novince nevyhnul standardní neduh desek Rorcal, kterýmžto je jistá jednotvárnost. Možná, že posluchači, kteří jsou do tohoto subžánru kytarové hudby zapálení víc než já (o mého favorita přece jenom nejde), s tímhle nebudou souhlasit a bude to za ně v pohodě, ale takhle to na mě prostě působí a ani „Muladona“ prokletí nezlomila.
„Muladona“ tedy skončí stejně jako předešlé počiny Rorcal. Vlastně mi to přijde docela dobré a nějakým způsobem je mi tahle skupina sympatická. Na těch pár protočení mi to přišlo dost ok. Ale nemám potřebu tomu věnovat svůj čas nad rámec poslechů nutných k sepsání téhle recenze. Vím docela jistě, že do příští řadovky si Rorcal nepustím, ale až si zase za tři roky budu vpálím další placku, budu s ní v pohodě a na chvíli to poslouží.
Rorcal: další nový song
Další vypuštěnou skladbou z nové desky Rorcal zvané „Muladona“ je „Carnation Were Not the Smell of Death. They Were the Smell of Desire“, kterou si můžete pustit níže. Album vychází 8. listopadu na CD a LP u Hummus Records.
Rorcal: album v listopadu
Švýcarští Rorcal vydají 8. listopadu své páté album „Muladona“, které bude k mání na CD i LP. Obal a skladbu „A Sea of False Smiles Hiding Murder Jealousy and Revenge“ najdete v přiloženém přehrávači.
Rorcal, Impure Wilhelmina, Adonis DNA
 |
|
Datum: 25.3.2016
|
Když švýcarští Rorcal ohlásili na přelomu roku krátké turné o deseti koncertech, naše končiny na seznamu chyběly. Naštěstí ještě zbýval dostatečný počet TBAček a díky již naplánovaným koncertům v přilehlém okolí a včasném zákroku pořadatelů se podařilo ukořistit jeden z večerů i pro Prahu. Od ohlášení koncertu jsem neváhal – tomuhle zkrátka nešlo říci ne. Rorcal jsou naživo vyhraní a co hlavně, hrají skvělou muziku, aktuálně sludge/blackovou fúzi, jež k živým vystoupením vyloženě vybízí. Ani další faktory mou návštěvu neohrozily. Předkapely – švýcarští Impure Wilhelmina a našinci Adonis DNA – se jevily solidně, ačkoliv jsem ani s jednou neměl doposud tu čest. Taky sáhnutí po Klubu FAMU se jevilo fajn, byť nedávno na Nadju bylo přecpáno. A jestli bylo k nehnutí i na Rorcal? Čtěte dále, nejdůležitější dojmy se přece nesdělují v úvodu.
I přes svátek se městská hromadná zachovala přátelsky a na místě jsem byl ještě pár minut před začátkem v devět. Tedy plánovaným začátkem. Zatímco Klub FAMU jsem díky Nadje (sorry, že se k ní pořád vracím, byla přece super a hlavně na stejném místě) neznal doposud jiný než přeplněný, nyní bylo na místě kolem patnácti diváků. Adonis DNA proto ještě chvíli vyčkávali a svůj set započali s nějakým 10minutovým zpožděním. Jen ti lidi stále nikde. Kapela však do publika sázela svůj doom metal s přesahy do blacku a psychedelického odéru v úctyhodném nasazení. Samozřejmě, Adonis DNA stále začínají, tudíž skladatelsky (a místy i hráčsky) nešlo o dvakrát vyzrálou práci, ale jinak se jednalo o poměrně sympatický rozjezd, který rozhodně neurazil a zněl jistěji než ze studiovky. Sympaticky se zatvářil i zvuk, jenž kapele přál. Z celého večera vlastně nejvíc.
Impure Wilhelmina nemohli být žádná hovadina. Prostě nemohli, Rorcal by k sobě něco takového nevzali. Jak to dopadlo? Impure Wilhelmina se prezentovali poměrně variabilním post-metalem (avšak osvobozeným od post-klišé dnešní doby) na sludgovém základě. Zhruba v poměru půl na půl Švýcaři rozdělili chytlavé skladby a technicky i skladatelsky náročnější kompozice. Ačkoliv jsem tvorbu kapely neznal, při domácím poslechu rozpoznávám několik písní z novinky. Zazněla například chytlavá „Submersible Words“ nebo slušně gradující „Chest“.
Mimo jiné, nekřičelo se, zpěvák (a kytarista v jedné osobě) Michael Schindl zpíval především čistě, v nekomplikovaných a pro někoho dost možná až příliš sladkých polohách. Vokální výkon však plně zhodnotit nedokážu, protože ač si Impure Wilhelmina s Rorcal dotáhli vlastního zvukaře, žádná zvuková hitparáda se během koncertu prvního ze švýcarských těles nekonala. Ačkoliv vyvážení nástrojů ušlo, zpěv měl být více vytáhlý do popředí a celkově se mělo hrát méně nahlas, čistější projev se k takovéhle hudbě vyloženě hodil. Vystoupení neprospěla ani délka setu, který měl být o nějaké dva songy kratší. Zkrátka škoda, dalo se z toho vytřískat víc.
Rychlá pauza a Rorcal byli tu. Spolu s nimi oranžová světla, svíce i má očekávání. A mlha. Kvanta mlhy, skrze něž byl vidět (a to i z první řady) jenom Yonni Chapatta, ústřední hlas kapely. Zpěvákovi se nepozdával jediný schůdek, který by mohl vše rozdělit na aktéry a přihlížející, okamžitě prolomil hranici a všechny zúčastněné vtáhl do pekelného děje. Hlavní prostor dostal poslední „Κρέων“, který naživo stvrdil svůj potenciál, jenž jsem během domácího poslechu cítil. Jen jsem to nechtěl v recenzi zakřiknout a moc se v tom živém potenciálu pitvat. Využito ho bylo ale na maximum. Na dlouhých plochách budovaný black / sludge drtil. Vytrvale, všemi prostředky. Drtil parádními hudebními momenty, frontmanovou zarputilostí, stroboskopy. Všechno bez pauz. Nebylo místa na oddech, i pomalejší pasáže těžce bolely a žádaly si plného procítění, kterého jsem jim musel věnovat. Skončilo se bez přídavku. Bodnul by, ale co chtít v necelých třiceti lidech, po potlesku, jenž mohl a měl být větší. Kapele nešlo nic vytknout a využila studiových trumfů nyní naplno. Zvukově se jelo v obdobných kolejích jako v případě Impure Wilhelmina, jen s tím rozdílem, že k Rorcal hlasitý monolitičtější sound pasoval lépe. Nicméně neznat „Κρέων“ skrz naskrz, možná by to dopadlo všelijak.
Večer se i díky nevelkému počtu přítomných odehrával v uvolněné atmosféře, což ostatně dokazuje pokoncertní prodej merche, o který se staral zpěvák Rorcal. Nejenže chyběla jakákoliv cedulka s cenou, ale prodavači s evidentně obchodním duchem také informace o kurzu, na nějž se musel ptát. Ale těch pětadvacet, kterých mu bylo nahlášeno, je oproti současným sedmadvaceti okrádačka jen o dvě koruny. Na náš národ vlastně dobrý, byť z pohledu Švýcara asi solidní východ.
Ještě jednou ale návštěva. Ta dosahovala během vystoupení předkapel nějakých patnácti lidi, na Rorcal se sešel zhruba dvojnásobek, což je však stále tristní počet. Zrovna tady jsem tak malou účast vážně nečekal. Kde hledat příčiny? Možná ve vydání „Κρέων“, které kapela vypustila teprve v den pražského koncertu, a tudíž se mezi lidmi ještě neetablovalo. Pravděpodobněji však ve velikonočním odlivu (především vysokoškolského) obecenstva z města. A konspirátoři by si také přišli na své, byl Velký pátek, tak za tou návštěvnickou mizérií mohlo být i něco vyššího, kdo ví. Tak jako tak, Rorcal byli až překvapivě intenzivní, natolik, že účinky nadále přetrvávají. A že by mohly být kvůli časovému odstupu pryč? Kdepak, vše je aktuální, záda i zážitky bolí doteď.
Rorcal – Κρέων
 |
| Země: Švýcarsko Žánr: atmospheric sludge / black metal Datum vydání: 25.3.2016 Label: Bleak Recordings / GPS Prod / Grains of Sand Records / Halo of Flies Records / Lost Pilgrims Records / Wolves and Vibrancy Records / Division Records / Dullest Records / Longlegslongarms Records / Unquiet Records Tracklist: Hrací doba: 51:22 K recenzi poskytl:
|
První pohled (Skvrn):
Oslavit výročí kapely lze všelijak. Někteří vydávají jubilejní DVD, často nic neříkající kompilace a s povděkem přijímají každičký halíř od svých nejvěrnějších. Jede se výroční turné, setlisty vzpomínají na uplynulé časy a slzy tečou proudem. Jiní ale oslavují poctivěji a ve finále mají mnohem větší šanci zaujmout než skrze sfoukávání svíček. Jako zdárný příklad mohou posloužit švýcarští Rorcal, kteří scénu brázdí teď již jedenáctým rokem. Vzpomínky na loňskou oslavu kulatin ale zůstávají dodnes živé. Desátý rok ve službě totiž patřil minialbu „La femme sans tête“, jež bylo jako stylový dárek věnováno (digitálně za libovolnou cenu) příznivcům kapely. Fandové ovšem nezůstali v pouhé roli přihlížejících, vždyť podoba obalu závisela právě na jejich návrzích. A co především, dopadlo to skvěle – vizuál potěšil, hudba neméně. Materiál, napsaný i nahraný během dvou dní, se příjemně poslouchal a zároveň předestřel otázku, co bude dál. Kapela se na „La femme sans tête“ předvedla ve tvrdě dronovém kabátě, a ačkoliv mělo jít jen o jednorázovou zastávku, nebylo jisté, kam pětihlavé těleso s další deskou zamíří.
Odpověď je ale nečekaně jednoduchá. Letošní „Κρέων“ (co do vývoje) minulé EP opravdu ignoruje a plynule navazuje na poslední řadový počin „Világvége“. Některé změny samozřejmě proběhly, diametrálně odlišný je už jen zvolený koncept. Náznaky aktuálního tematického pojetí lze nalézt již na první dobrou, na obálce. Ta nenabízí pouze zamyšlený pohled muže, roj včel na bradě a odění do tmavě hnědé. Evidentní je zde touha evokovat statnost a upřenost, jež je typická pro antické sochy. V kombinaci s názvem se tedy ocitáme kdesi ve starověkém Řecku, k němuž neodmyslitelně patří i prastaré mýty. I ty o Kreonovi, kolem kterého se točí všechny čtyři kompozice na novém albu.
Novinku Švýcaři postavili stejně jako „Világvége“ na kombinaci atmosférických poloh black metalu a sludge. Z blacku Švýcaři přijali především vyznění kytarových linek, naopak po sludgi je cítit táhlé tempo a (místy až přehnaně) vytáhlé basy. Vše v doprovodu bestiálního řevu, který, ač nezná více než jednu polohu, nenudí a spolehlivě válcuje. Pakliže byste si vzhledem ke zvolenému konceptu snad pomýšleli na helénské etno prvky à la Rotting Christ, vězte, že zde opravdu nejste na správné adrese. „Κρέων“ se nese ve výlučně v tradičním sludge/blackovém duchu bez žánrových odboček. Spíš než na tematicky příbuzné Rotting Christ si tak zavzpomínáte na frankofonní spolky typu Regarde les hommes tomber či Celeste.
Změny ale oproti „Világvége“ rozhodně jsou, ne že ne. Zatímco předchůdce si počínal velmi neurvale, „Κρέων“ patří rozmáchlejšímu budování, na což ostatně upozorňuje i délka skladeb. Ani jedna z kompozic nepodlezla 10minutovou bariéru a na výsledku je to patřičně zdát. Rorcal nezasazují náhlé direkty, dostávají se k nim postupně. Tudíž pakliže jste na Švýcarech měli rádi čišící energii, ochuzeni nebudete, jen je k ní cesta trochu delší. Záměrně neužívám slova komplikovanější – „Κρέων“ se i přes svou rozmáchlost už od prvního poslechu docela obstojně poslouchá. S větší dávkou poslechů sice příliš neroste, ale rozhodně ani neztrácí na síle.
Album má spád a každá skladba nabízí několik strhujících okamžiků. Na druhou stranu, že by šlo o vyloženě výjimečnou práci, to se říct nedá. Ony vyčnívající momenty jsou sice vážně silné, ale cesta k nim často nedrtí tak, jak by se slušelo. Stejně jako parádní pasáže obsahuje každá skladba i znatelně méně zábavné party, bez nichž by bylo pravděpodobně lépe. Nejde o okamžiky, které by zásadním způsobem nudily, ale je třeba si říct, že Rorcal vysokou laťku po celé novince zkrátka nedrží.
„Κρέων“ je bezpochyby poctivou deskou se silnou atmosférou. Má tah na branku, ale zároveň si nepočíná zbrkle. Mnohem raději se oddává intenzivnímu budování a navzdory několika zaškobrtnutím se jí to zdařile daří. Fandům atmosférických blacků, sludgů a post-metalů tak nemám problém odeslat jednoznačné doporučení. Byť s tichou poznámkou a přiznáním, že jsem čekal o chlup víc.
Druhý pohled (Onotius):
Mohutný sludgem načichlý blackmetalový zvuk, nádech vizionářské tajemnosti, země původu Švýcarsko. Klíčová slova, jimiž lze popsat kapelu Rorcal, která se po třech letech od vydání skvělého „Világvége“ vrací s novou deskou nabízející 50 minut poctivé černěkovové alternativy prostřednictvím čtveřice kompozic. Již při první inkarnaci je jasné, že jakékoliv servítky jdou stranou, stačí pozvat fanoušky například Celeste a sugestivní večírek může začít.
Pokud minulé album bylo syrové, zároveň ale formou různorodé, novinka je o špetku větší monolit. Dlouhé a mohutné kompozice plné atmosfericky drtící rytmiky a dravých kytarových postupů se povětšinou drží jednotného zvuku a v rámci něho předkládají správně špinavé, hypnoticky zemité, vznešeně rozervané kompozice. Na jednu stranu by špetka diverzity neuškodila, na druhou stranu jsou však skladby natolik pohlcující, že člověka udrží v pozoru po většinu času. Novinka oproti předchůdci více evokuje tradiční blackened death metal, ať už co se týče celkového feelingu, tak co se týče výstavby motivů a práce s nimi.
„Κρέων“ je založeno na neprostupném zvuku a postupném vývoji v rámci vždy přes deset minut dlouhých skladeb, jež sice po prvním poslechu mohou působit stereotypně, nicméně skrývají mnoho zajímavých nápadů. Úvodní „Πολυνείκης“ (pojmenována podle Polyneikése, tedy syna krále Oidipa a Iokasté) začíná pozvolna, ale dýchá z ní osudovost a po chvíli roztáhne svá křídla do specifického, postupně vyvíjejícího se celku. Je méně zběsilá, více heavy (nikoliv jako žánr, zkrátka těžká) a dusivá. Ponurými bicími začínající dvojka v sobě skrývá momenty jak drone/doomově ponuré, tak deathově drtící. Třetí a nejkratší (ačkoliv stále jedenáctiminutová, hehe) „Αἵμων“, která hned zpočátku používá celkem charakeristicky blackový postup, jenž mi něco strašně připomíná a nejsem s to si vybavit co. Jedná se asi o nejpřístupnější kompozici na albu. Po další hrdince z řecké mytologie pojmenovaná poslední „Εὐρυδίκη“ je skladbou, do níž se mi proniká naopak asi nejobtížněji, neboť zpočátku je ještě o špetku méně výpravná, než jak je tomu u ostatních drtiček.
Novinka jde mnohem víc na dřeň a trochu jí chybí špetka toho pečlivého rozmyslu, co se týče detailů, jenž byl na předchůdci přítomný. Jinak se však jedná o velmi intenzivní špinavý zážitek, a tedy povedenou desku. Místy se ovšem mihne trochu jalový postup, který těží spíš z celkového silného zvuku než z nápadů, ale v kontextu se většinou ztratí. Punc tajemnosti a jedinečnosti doplňuje neobvyklý obal, jenž ačkoliv mě nefascinuje jako ten u předchůdce, velmi umně zde ilustruje zemitost a upřímnost desky.
Redakční eintopf #87 – březen 2016
 |
| Nejočekávanější album měsíce: Skuggsjá – Skuggsjá |
|
H.: Kaša: nK_!: Atreides: Skvrn: Onotius: Metacyclosynchrotron:
|
Březnový redakční eintopf je dozajista zajímavý díky jedné věci. Jde totiž o první díl naší rubriky, v němž se k nám připojil náš nový kolega (a sluší se dodat, že první nový kolega po třech letech) Metacyclosynchrotron, jehož hudební specializací je – zlo. A jeho první eintopfový příspěvěk to bezesporu potvrzuje.
Nicméně, celoredakčně nejočekávanější jména se nacházejí trochu jinde. V podstatě všichni redaktoři tentokrát projevili rozdílné chutě a moc víckrát zmiňovaných formací se nevyskytlo, což nepřímo říká, že březnový výběr asi bude dosti pestrou záležitostí. Výjimkou je však jeden projekt, jehož jméno se objevilo hned v několika textech. Jedná se o formaci Skuggsjá, jejíž jádro tvoří dvojice severských muzikantů, Kvitrafn z Wardruny a Ivar Bjørnson z Enslaved. A právě bezejmenná deska, která je výsledkem jejich spolupráce, je tím, na co se v březnu těšíme nejvíce…
H.:
Březen nabízí hned několik potenciálně hodně zajímavých desek, nicméně něco, z čeho bych padal pod stůl už v předstihu jako v únoru, tu přece jen asi není. Nicméně i tak toho čekám docela dost třeba od projektu Skuggsjá, v němž se potkávají předáci Enslaved a Wardruna. Dosavadní ukázky znějí skutečně nádherně a je z nich o trochu více cítit druhé zmiňované jméno, což mně osobně plně vyhovuje. Pokud se v takovém duchu i kvalitě ponese celá deska, tak to bude horký kandidát na fantastickou desku.
Dost jsem zvědavý i na to, jak se předvedou Španělé Obsidian Kingdom. Ti se před čtyřmi lety blýskli výtečným debutem „Mantiis – An Agony in Fourteen Bites“, takže s novinkou „A Year with No Summer“ rozhodně mají na co navazovat. Sice dost výrazně obměnili sestavu, ale i tak doufám v další progresivní perličku.
Boj o třetí flek v eintopfu byl docela hutný a těch kandidátů na zařazení bych měl výrazně víc, ale nakonec svůj poslední hlas pošlu do amerického státu Idaho. Drone / doomoví Wolvserpent si nachystali nové ípko „Aporia:Kāla:Ananta“, které – a musím říct, že i díky tomuhle jsem na to tuze zvědavý – bude obsahovat jen jednu dlouhou skladbu, jež bude trvat okolo 40 minut. Nicméně věřím tomu, že to tohle duo utáhne (ostatně, kdybych nevěřil, těžko bych to sem psal) a bude to parádní věcička.
Kaša:
Když jsem si procházel dlouhatánský seznam březnových alb, jejichž vydání je na spadnutí, tak mi došlo, že to je jeden z těch měsíců, které se vlastně píší samy, protože v sobě skrývá hned několik zajímavých jmen, jejichž nejnovější výtvory není radno si nechat ujít.
Začnu klasicky od bronzové příčky, na niž jsem si dosadil zámořské Walls of Jericho a jejich novinku „No One Can Save You from Yourself“. Pro tuhle metalcorovou partičku s maskulinní zpěvačkou Candace u mikrofonu mám slabost, a když už jsem začal ztrácet naději, že ještě někdy vydají novou studiovou placku, protože osm let čekání od poslední „The American Dream“ je fakt hodně dlouhá doba, tak mě tato pětice vyvedla z omylu. Doufám, že výsledek bude za to čekání stát, protože dobrý metalický hardcore už jsem nějaký ten pátek neslyšel, což bych rád změnil, a tohle je přesně ta příležitost, která je k tomu jako stvořená.
I Spiritual Beggars mám rád již dlouhá léta a tato bokovka Michaela Amotta z Arch Enemy se postupně vypracovala ve stálici, na niž se vyplatí vsadit. V souvislosti se „Sunrise to Sundown“ čekám další porci poctivé hudby od srdce, protože tito milovníci starého hard rocku se stonerovou příchutí podávají stabilní výkony a nevěřím, že by se na tom mělo letos jenom tak něco změnit. No, a prakticky totéž by se dalo říct i o Joeovi Bonamassovi. Tento bluesrockový kytarista je mi se svou upřímnou tvorbou strašně sympatický, každou jeho nahrávku očekávám s velkým nadšením a vkládám do ní nemalé ambice, takže snad mě se svým novým materiálem ani tentokrát nezklame a „Blues of Desperation“ se zařadí mezi předchozí povedené počiny.
nK_!:
Tři roky stará fošna „Disarm the Descent“ mě svého času dost chytla, a ačkoliv jsem do té doby Killswitch Engage kdovíjak neholdoval, právě tohle album se pro mě stalo pomyslnou vstupní branou do tvorby téhle americké sebranky. Hlavně mě baví za mikrofon se navrátivší Jesse Leach. Howard Jones nezpíval špatně, ale kvalit Leache v mých uších rozhodně nedosahuje. Od „Incarnate“ nečekám nic menšího než kvalitního nástupce „Disarm the Descent“ a to by v tom byl čert, jestli tahle deska nebude solidní námel. Jen by se chlapci mohli vyvarovat některých vyloženě vatových kusů. Dále mě zajímají noví Rotten Sound, od jejichž poslední řadovky uplynulo už dlouhých pět let. Tři roky staré EP „Species at War“ bylo sice plné kvalitního materiálu, ale dlouhohrající nahrávka je přeci jen jiná káva. Tedy ne, že by mezi ním a plnohodnotnou deskou byl nějaký podstatný rozdíl v délce stopáže. Finové mě zatím nikdy nezklamali a věřím, že „Abuse to Suffer“ na tomto trendu nic nezmění.
Atreides:
Už tak půl roku si říkám, že by Einar Selvik mohl v rámci Wardruny dokončit svoji runovou trilogii „Runaljod“ a vydat její poslední díl, jenž ponese název „Ragnarok“. Jenže díra mezi prvními dvěma alby napovídá, že to hned tak nebude, takže beru za vděk i kolaborací s krajany Enslaved, respektive s Ivarem Bjørnsonem. I když, „beru za vděk“ je dost špatné vyjádření pro „těším se jak prase“, protože ukázky projektu nazvaného Skuggsjá znějí zkrátka parádně. Agresivněji laděná severská hudba podpořená elektrickou složkou zní famózně, a jakkoliv nemám rád „vyhajpované“ věci, cítím v kostech, že tohle setkání dvou hudebních perfekcionistů může jen těžko dopadnout špatně.
Na druhé straně březnového eintopfu stojí dvě jména, pro něž je hype cizím slovem, „jedou si to svoje“ a doslova chrlí jednu nahrávku za druhou – jedno, zda je to řadovka, ípko, splitko nebo kolaborace. Nikoho snad nepřekvapí, když zazní jména The Body a Nadja. První jmenovaní mají v plánu vydat placky hned dvě, mnohem víc než kolaboračka s Full of Hell mě ovšem zajímá jejich vlastní počin „No One Deserves Happiness“ navazující na „I Shall Die Here“, potažmo na „Christs, Redeemers“ z let 2014 a 2013. O čtyřech nahrávkách, které zvládli jen za loňský rok škoda mluvit, zkrátka tu máme další sludge / dronové peklo, tentokrát o deseti dějstvích a notně depresivním artworku.
Nadja se rovněž po řadě kolaborací a ípek projevuje vlastní řadovkou, prostě nazvanou „Sv“. Tu tvoří jediná skladba „Sievert“, dlouhá něco málo přes 40 minut, jejíž původ leží ve dvou rozdílných skladbách určených pro dva berlínské festivaly, přetavených do jednoho celku. Zvědavost je proto zcela na místě a dost se těším, s čím Aidan s Leah přijdou tentokrát. Hlavně proto, že oproti dost monotónní a jednotvárné mase předchozí „Queller“ může být „Sv“ docela příjemným oživením.
Skvrn:
Další solidní měsíc. Asi tak bych ve zkratce hodnotil nadcházející březen, tedy alespoň co se hudebního nadělení týče. Našel jsem si hned dvě libůstky, dvě speciality, které se zkrátka neobjevují každý den a já je pro svou zvědavost nemohu vynechat. První místo patří dlouho dvoučlenným, na krátkou dobu druhého člena hledajícím a nyní už zase dvoučlenným blackařům Cobalt. Prvním otazníkem je sestava, druhým časový odstup dělící předešlé „Gin“ (2009) a novinku (2016, že by?). Netuším, co se v hlavách zainteresovaných urodilo, název „Slow Forever“ možná ukazuje na ještě větší prostor odkázaný plazivým pasážím, ale vážně teď těžko říct. Já jen doufám, že to bude stát zato.
Dvojka jsou Skuggsjá. Druhá specialita, za níž jsou odpovědní norští průzkumníci starých časů – Ivar Bjørnson z Enslaved a Einar Selvik, jenž poslední roky slaví úspěch s hudbou své Wardruny. Na papíře to pak znamená mix blackové progrese s temným folkem. A jak se zdá, papír zřejmě nebude nutno zatracovat, neb „Skuggsjá“ bude alespoň dle toho zveřejněného mála znít právě zhruba tak. Pocitově má navrch zatím Wardruna, ale uvidíme, zda Bjørnsonovy kytary nezaberou a neukáží plně svou sílu také jinde než v říši „Zotročených“.
Onotius:
Jak nás únor skvělými deskami namlsal, z březnového seznamu na mě nějak ne a ne vyskočit žádná deska, kvůli níž bych zrovna nemohl dospat, jak bych se na ni těšil. Nicméně pár alb, jež si rozhodně mezi prsty projít nenechám, tu zase je – takže hurá na ně. V první řadě jsem rozhodně zvědav, jak se podaří nová deska švýcarských Rorcal, jejichž tři roky starý zářez „Világvége“ představoval velmi poctivou porci sludgem načichlého valivého black metalu. Dále jistě nepohrdnu nefalšovaným grindovým průplachem v podobě nového alba Rotten Sound. Třetí pak příčku přenechám norským syrovým blackerům Sarke, kterým jedenáctého vychází v pořadí čtvrtá deska nesoucí název „Bogefod“.
Metacyclosynchrotron:
Hlavní hudební chody tohoto roku stále na dosah nejsou, a tak se člověk musí spokojit s předkrmem v podobě méně známějších jmen. Ne, že bych čekal nějaké zázraky, ale rád se nechám překvapit. Španělským Suspiral se to například podařilo už s pouhým demem „Dawn of Kezef“ a podle všech indicií bude jejich první full-length „Delve into Mysteries of Transcendence“ ještě mocnější záležitost. Svojský, schizofrenní, ale stále surový metal smrti! To australští Ill Omen se věnují prohnilé formě atmosférického black metalu, který objektivně řečeno nenabízí nic převratného. Ale přesto jejich poslední tituly nabízely momenty, ze kterých pomalu tuhla krev v žilách. Nové, v pořadí již třetí album „Æ.Thy.Rift“ by mělo v kontextu dřívější tvorby nabídnout něco trochu jiného, takže jsem zákonitě zvědav, zda se úkrok jinam vyplatil, či nikoliv. Die Trinität des Bösen zakončuji EP „Through the Flesh of Ethereal Wombs“ rakouských Kringa. Kapela mi loni v Praze nakopala prdel, hudební růst je evidentní, tudíž jsem přesvědčen, že novinka nebude ztráta času.
Koncertní eintopf #10 – březen 2016
 |
| Nejočekávanější koncert: Oranssi Pazuzu, Desire for Sorrow, Mallephyr – Praha, 12.3. |
| H.: 1. Hexvessel, New Keepers of the Water Towers, Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip – Praha, 30.3. 2. Oranssi Pazuzu, Desire for Sorrow, Mallephyr – Praha, 12.3. Atreides: Skvrn: Onotius:
|
Co do koncertních aktivit byl z naší strany začátek letošního roku poněkud línější. Nicméně, už v únoru jsme konečně začali zvedat svoje líné prdele z gaučů, křesel a židlí a na pár akcí vyrazili. To pravá koncertní horečka však vypukne až v březnu, protože tenhle měsíc toho nabízí nadstandardně hodně.
Pravidla koncertního eintopfu ale velí, že každý redaktor má k dispozici jen dvě pozice, aby se zde objevilo jen to skutečně echt nejočekávanější. A s tímto omezením jsme se shodli na tom, že největší těšení patří k Oranssi Pazuzu, jejichž studiová novinka „Värähtelijä“ ostatně před měsícem suverénně zvítězila i v klasickém redakčním eintopfu. Pro pořádek ještě dodejme, že blackmetaloví psychedelici z Finska vystoupí 12. března v pražském klubu Nová Chmelnice.
H.:
Co se březnového koncertního vyžití týče, není moc co řešit. Tentokrát se chystám na relativně dost koncertů, ale pozice dvou nejočekávanějších je bez debat. Suverénně nejvíc se těším na finskou nádheru Hexvessel. Tahle neofolková psychedelie v čele s Kvohstem je v mém seznamu toho, co bych rád viděl, už delší dobu pěkně vysoko, pročež je první pražské vystoupení naprostá povinnost.
S mírným odstupem pak vyhlížím další finskou psychedelii, tentokrát však blackmetalovou. Oranssi Pazuzu co do očekávání prohrávají bezesporu i proto, že už jsem je živě viděl, nicméně i navzdory tomu, že to tenkrát nebyla až taková hypnóza, jak jsem doufal, s radostí si dám repete, protože tuhle kapelu mám prostě tuze rád. Výběr předkapel je ovšem tentokrát dle mého skromného názoru velice, velice nešťastný, pročež se na české předskokany nejspíš regulérně vyseru a na místo dorazím až v momentě, kdy se začnou servírovat severské drogy.
Atreides:
Březen je pro pražský Žižkov již pěkných pár let měsícem festivalů. Nepočítaje skutečnost, že se kino Aero stává počátkem měsíce přehlídkou té nejhorší kinematografie v rámci Festivalu otrlého diváka (pokud se rádi smějete špatným filmům, rozhodně doporučuji), svoji tradici má i chaotická multižánrová pekelnost jménem Žižkovská noc. Festival postupně překračující všechny hranice a dimenze se letos rozplizl přes tři dny a nepočítaně klubů, žánrů a forem umění od hudby přes divadlo až po autorská čtení, takže lidi jako já při pročítání programu málem chytá deprese z toho, že všechny ty úžasné kapely a umělce nemá šanci stihnout.
Tato situace mě samozřejmě neminula ani letos – sobota je sice docela jasná, protože post-HC / black metal scéně v Žižkostelu obnášející Thaw, Drom, ██████ nebo 0100 prostě nelze říct ne, takže když nedám Kittchena v Orionu, tak to snad nějak skousnu. Zato neděle nabízí takové skvosty jako Manon Meurt, Five Seconds to Leave, BBYB, Pentagramček, Eine Stunde Merzbauten nebo Fiordmoss, o šílenostech jako Ježíš táhne na Berlín nebo Astrální hlemýžď snad raději nemluvě, takže kde vlastně nakonec skončím, z čeho budu mít radost a čí absence budu litovat, je stále ve hvězdách. I tak se ale těším.
Skvrn:
Koncertní březen je jedna velká paráda kvalitativně i kvantitativně. Náš formát však velí vybrat jen to nejočekávanější, tudíž kvanta holt budou muset prominout. No, a to nejvyhlíženější? Začněme řádnou psychedelií v podání Oranssi Pazuzu, na tu se musí pamatovat. Po dvou letech si Finové udělali ke stu věží opět cestu, a byť výběr předkapel letos příliš nepřeje, kvůli hlavní hvězdě se na tento večer vážně těším. O další chvíle parádní muziky se zajisté postarají švýcarští Rorcal. Tenhle zčernalý sludge na studiovkách drtí a já vám nějak nevím, proč by tomu naživo mělo být jinak.
Onotius:
Pokud pro mě březen ze strany zajímavých vycházejících desek znamená trochu zvolnění, co se týče koncertů, jež se budou konat, bude na nás (především tedy na nás, Pražáky) metán jeden zajímavý večer za druhým. Jenomže v takové kadenci je zvládat všechny akce je úkol takřka nadlidský. A protože (ohromné překvapení, že?) jsem taky jenom člověk s omezeným volným časem a financemi, jsem nucen velmi pečlivě vybírat.
Je pravda, že finské Oranssi Pazuzu jsem naživo viděl už před dvěma lety, kdy poctili svou návštěvou dnes již neexistující staroměstský klub K4, nicméně se jednalo o vskutku perfektní zážitek. A navíc mají Oranssi Pazuzu nyní na kontě novou desku, jíž jsem naprosto unesen, tudíž návštěva tzv. „Suomi Weird Spring – Ritual I“ bude pro mne povinností. A hned o pět dní později se v Lucerně Music Baru odehraje koncert amerických progressive/stonermetalových Baroness. Jejich nové album „Purple“ mě sice úplně do kolen nesrazilo, avšak naživo jsem kapelu ještě neviděl a jsem docela zvědav, v jaké koncertní formě se nám 17. května předvedou
Rorcal: info o novince
Další dlouhohrající počin Švýcarů Rorcal bude k mání od 25. března pod názvem „Creon“. Přebal najdete tady, tracklist následuje:
01. Πολυνείκης 02. Ἀντιγόνη 03. Αἵμων 04. Εὐρυδίκη
Rorcal: novinka na jaře
Švýcaři Rorcal ohlašují svou další desku. Nástupce „Világvége“ z roku 2013 ponese název „Creon“ a vyjde v dubnu 2016 v kooperaci rovnou desíti labelů. Kapela slibuje, že počin bude koncepční.