Země: USA Žánr: sludge / stoner metal Datum vydání: 18.12.2015 Label: Abraxan Hymns Tracklist: 01. Morningstar 02. Shock Me 03. Try to Disappear 04. Kerosene 05. Fugue 06. Chlorine & Wine 07. The Iron Bell 08. Desperation Burns 09. If I Have to Wake Up (Would You Stop the Rain) 10. Crossroads of Infinity Hrací doba: 42:33 Odkazy: web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Jen málo mainstreamových metalových (pokud se tak dá o Baroness vůbec hovořit, ale myslím si, že do undergroundu už mají daleko) kapel si toho v posledních letech – v jejich případě od vydání poslední dvojplacky „Yellow & Green“ z roku 2012 – zažilo tolik co Baroness. Chvíli poté, co vydali zmíněné třetí album, jež se od prvních chvil tvářilo jako to největší a nejzásadnější, s čím tito sympaťáci z Georgie přišli, bylo jejich turné přerušeno děsivě vzhlížející autonehodou ještě dřív, než pořádně začalo. Zraněno byli hned tři členové tehdejší sestavy kapely, přičemž oba členové rytmické sekce, Allen Blickle a Matt Maggoni, utrpěli zlomeninu v oblasti páteře. Psychická a fyzická kondice se u obou ukázala natolik pošramocená, že oba kapelu v roce 2013 museli opustit a pro Baroness tak začala nová kapitola. Kapitola, jejímž vyústěním je jejich čtvrté album „Purple“.

Baroness se tedy ocitli pouze v dvoučlenné hibernaci, kterou záhy ukončil příchod nových členů, kdy basu vzal do rukou Nick Jost a za bicí usedl Sebastian Thompson. Nechci nějak shazovat vklad jednotlivých členů, ale musím říct, že všichni, ať již minulí, nebo současní hráči, byli a jsou takoví profesionálové, že kdyby mi nikdo neřekl, že tam nebouchá Allen Blickle, tak to prostě a jednoduše nepoznám. Menší poklonu musím vyseknout zpěvákovi Johnu Baizleymu, kterému to zpívá tak jako ještě nikdy a jeho vokální linky mě ještě nikdy nebavily tak moc jako právě na „Purple“. Jestli vás zajímá, co se od minula změnilo, tak mám takový dojem, že zpívá čistěji, nepoužívá již tolik zastřený chraplák a už tak přístupnější kompozice to ještě víc rozzářilo.

Baroness nahráli na své poměry tradicionalistickou desku, která nese všechna poznávací znamení jejich tvorby. V současné době jsou těmi poznávacími prvky nejen barvité a stonerově suché kytary, ale nově čistší atmosféra a písničkové kompozice. Pokud bych vypíchl jen samotné kytary, tak mají Baroness hodně blízko k Mastodon z období druhého alba. Při poslechu prvních vteřin „Kerosene“ jsem měl dokonce pocit, že mě přehrávač zradil a skočil si jen tak náhodně na návštěvu k dřevorubcům z Atlanty. K oné atmosféře a písničkově jednoduchému materiálu snad jen tolik, že skladby, jakkoli si nesou takový ten špinavý feeling zámořského stoneru, tak jsou melodičtější a naopak postrádají špetku té chaotičnosti, která ještě na „Blue Record“ byla ke slyšení.

Baroness poplatní své dosavadní praxi opět hledali inspiraci v barvě, takže po „Red Album“, „Blue Record“ a již zmíněném „Yellow & Green“ je tady fialový kotouček, který stejně jako v minulých případech zdobí nádherný přebal. V oblasti fyzické vybavenosti svých nahrávek tak Baroness nijak nezaostávají za minulými léty a přičtu-li k tomuto ještě fakt, že se jim po roztahaném předchůdci podařilo udržet kvalitu „Purple“ na velmi vysoké úrovni, tak tady mám album, jež se může s malou dávkou rezervy rovnat právě s prvními dvěma počiny a dává tak zapomenout na rozporuplného předchůdce, kde první polovina byla super, ale byla trestuhodně srážená slabší „zelenou“ půlkou.

„Purple“ si bere z dosavadního jen to nejlepší a musím říct, že ukazuje kapelu v tom nejlepším možném světle, jaké si asi mohla představit. Album je prošpikováno silnými nosnými momenty a výběrem skladeb vytváří dojem nejen jakési barvitosti, ale hlavně vyrovnanosti, protože ať se snažím sebevíc, tak na novince jsem neshledal žádný podstatný přešlap nebo vatovitou výplň, jež by rozjetou atmosféru brzdila. Oukej, možná instrumentálka „Fugue“ je tak nějak zbytečná, ale zase má jenom dvě minuty, takže vyloženě nenudí. Závěrečná „Crossroads of Infinity“ má zase jen 20 vteřin, takže ji chápu spíš jako dozvuk předchozí „If I Have to Wake Up (Would You Stop the Rain)“.

Od úvodní „Morningstar“ s houpavými kytarami, přes hitovou „Kerosene“, kytarově výraznou „Desperation Burns“ až po závěrečnou „If I Have to Wake Up (Would You Stop the Rain)“ se Baroness předvádí v tom smyslu, že si vybrali opravdu silnou chvíli a představují jeden skvělý vál za druhým. Mě osobně nejvíce zaujala „Kerosene“, jejíž hitový potenciál v refrénu je na Baroness až nezvykle silný. Povedly se i ty kytary, které trochu vykrádají zmíněné Mastodon… „Desperation Burns“ mě upoutala opět kytarami, ovšem v jiném duchu. Zatímco u prvně jmenované by se dalo říct, že stojí na melodických linkách a vyhrávkách, které prokládají ústřední riff, tak „Desperation Burns“ překvapila takřka math metalově odsekávanými kytarami v úvodu. S jako ochutnávkou uvolněnou kompozicí „Chlorine & Wine“ mě Baroness rovněž dostali. Klávesy, zvonivé kytary, podmanivá nálada a do toho burácející kytary, které nenechají nikoho na pochybách, že hraje právě čtveřice z městečka Savannah, jejíž rukopis je již jasně rozpoznatelný.

„Purple“ těch pomyslných vrcholů obsahuje opravdu dost, což je minimálně pro mě příjemné překvapení, protože jsem nečekal, že by se Baroness dokázali ještě vybičovat k výkonu, jímž by navázali na své první počiny. Zvláště pak po nepříjemné situaci, která jejich dosavadní vývoj lehce zbrzdila. Tito rockeři však dokázali, že svůj vrchol mají dost možná ještě před sebou, protože jestli se jim podaří udržet formu, s níž se vytáhli na „Purple“, jejž považuji za jasně „devítkové“ album, tak se může v dohledné době i ta „Blue Record“ obávat o svou neotřesitelnou pozici nejlepší nahrávky Baroness. „Purple“ je totiž skvělé album, které bych s přehledem pasoval do skupiny desíti nejlepších počinů, jež jsem loni slyšel.

Druhý pohled (Onotius):

Z nové desky amerických Baroness jsem nakonec celkem rozpačitý. Ne, že by se jednalo o nějaké zásadní zklamání, avšak přeci jen v porovnání s předchůdci na mě působí novinka spíš jako taková sázka na jistotu. Jako by si kapela vzala až moc k srdci výtky, že tři roky stará dvoudeska „Yellow & Green“ byla moc roztříštěná, a tak vytvořili album celistvější a přímočařejší. Jenomže v porovnání se staršími počiny podcenili význam postupného vývoje kompozic a nálady v průběhu desky.

Jistě jsou tu dobré kousky, jako například úvodní „Morningstar“, „Try to Disappear“ či „Kerosene“. Na první poslech je vše na svém místě. Všechno příjemně odsýpá a člověk má radost, že už to kapele po té bouračce a následné proměně půlky sestavy zas šlape. Jenomže celkově v průběhu desky mě zkrátka pomalu začíná přepadat pocit, že její stejnorodost je na škodu. Již na minulé desce byl místy patrný příklon k větší rockovosti, melodičnosti, na úkor větší kompoziční kreativity. Jenomže zatímco u předchůdce to vyrovnávala větší různorodost v průběhu hraní, nyní to zkrátka působí stereotypněji než kdy dříve. Vznikají tak sice skladby s potenciálem zaujmout i širší spektrum rockových fanoušků jako klipovka „Chlorine & Wine“, avšak zase je zde o špetku méně syrovosti a především je tu méně právě progresivity. Skoro všechny skladby mají kolem čtyř minut a v průbehu kompozic vás takřka nic nepřekvapí, což je celkem škoda. V porovnání se skvosty z „Blue Record“ a „Red Album“ je novinka jen další deska v řadě, ke které se asi tak často vracet nebudu. Z formálního hlediska mi nesedí moc zvuk desky, který na mě působí podivně strojeně a neplynule. Především harmonie basy s bicími v tomhle ohledu působí místy trochu kostrbatě.

„Purple“ není špatná, jen má očekávání byla trochu vyšší. Vzhledem k tomu, co se již kapele podařilo v minulosti, mi zkrátka přijde, že je novinka až podezřele konzervativní. Některé momenty jsou perfektní, ale přibylo těch nemastných neslaných. Po formální stránce je tohle album ok, ale chybí mi tu přidaná hodnota, již u Baroness očekávám.