Země: USA Žánr: stoner / sludge metal Datum vydání: 17.7.2012 Label: Relapse Records Tracklist: I. Yellow: 01. Yellow Theme 02. Taky My Bones Away 03. March to the Sea 04. Little Things 05. Twinkler 06. Cocanium 07. Black Where I Belong 08. Sea Lungs 09. Eula II. Green: 01. Green Theme 02. Board Up the House 03. MTNS. (The Crown & Anchor) 04. Foolsong 05. Collapse 06. Psalms Alive 07. Stretchmarker 08. The Line Between 09. If I Forget Thee, Lowcountry Hodnocení: Kaša – 7/10 H. – 6/10 Průměrné hodnocení: 6,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Baroness svým debutovým albem “Red Album” způsobili v roce 2007 na scéně menší senzaci. Neskromná označení jako “nová Metallica” spolu s oceněními za album roku v renomovaných magazínech na sebe nenechala dlouho čekat. Nic samozřejmě nebylo tak horké, jak se původně zdálo, ale i s odstupem let uznávám, že “Red Album” je dobrá deska pohybující se na pomezí stoner metalu se sludge vlivy a progresivního rocku. Leckdo v jejich výrazivu vidí kopii slavnějších kolegů Mastodon, ale to by bylo ke čtveřici z Georgie celkem kruté. Baroness prostě jen nedosáhli takové slávy jakou by si zasloužili, a proto jsou obecně považováni za “ty druhé”. Na svém druhém albu svou slibně rozjíždějící se kariéru utvrdili skvělým “Blue Record”. Trošku se pročistil zvuk a vlastně i písně jako takové, které najednou byly přímočařejší, a Baroness se pustili do písníčkovější formy stoner metalu. Kupodivu to fungovalo velmi dobře. Otázkou tak zůstává, jestli se chlapcům, kteří museli své aktuální turné přerušit kvůli vážné nehodě tourbusu, při které se zranění nevyhnulo ani členům kapely, podařilo na “žlutozelené” desce dostát věhlasu, který si vybudovali.

Na “Yellow & Green” se Baroness pustili do velice ambiciózního projektu, když zjistili, že mají nápadů na rozdávání a novinku pojali rovnou jako alba dvě, tedy žluté a zelené. U dvojalb je vždy na pováženou, zda se opravu jedná o vyústění přemíry dobrých nápadů, či naopak o ztrátu sebekritiky, kdy kapela prostě vydá vše, co jí přijde jako dobrá skladba. Baroness jsou na tom s “Yellow & Green” blíže druhému případu, a když si třeba vzpomenu, co na dvě alba dokázali napěchovat letos Moonspell, tak pokus Baroness vyznívá spíše jako výkřik do tmy, než deska s velkými ambicemi, za kterou jsem ji před prvním poslechem považoval. Je fakt, že počiny zmíněných kapel lze srovnávat s velkou rezervou hlavně proto, že Moonspell na dvou kotoučích poslední řadovky působili jako den a noc, kdežto Baroness to pojali ve stylu noc a pozdní noc. Výsledkem jisté stereotypností materiálu je, že se nejedná o album na jeden poslech a zpočátku jsem měl nemalé problémy se 75 minutami muziky vůbec prokousat, ale nakonec se podařilo, takže se pojďme jednotlivým diskům podívat trošku blíže na zoubek.

“Yellow” je odstartováno úvodním intrem, trefně pojmenovaným “Yellow Theme”, které pouze připravuje půdu pro singlovou “Take My Bones Away”. V této úderné, stoner metalové skladbě se představují Baroness přesně v takovém světle, jak se dalo očekávat. Hned na úvod se mi zalíbila produkce Johna Colgentona, který s kapelou pracoval již na předchozím albu, takže k žádnému zásadnímu posunu sice nedošlo, ale zvuk, který ctí staré zlaté časy a přesto se nebojí působit moderně, se vyvedl. Na “Yellow” vytáhli Baroness z rukávu všechna esa, protože na prvním disku se šikovně střídají právě energičtější kousky s těmi zasněnými. V “March to the Sea” se trošku zvolní a skvělá kytarová dřevorubecká práce Johna Blaizeyho a Petera Adamse ve spojení s chytlavou vokální linkou jsou poznávacím znamením kapely, a i když to na patent není, zaujmout tím dokážou. Zhruba v půlce první placky se hned za sebou rozprostírají psychedeličtěji laděné kousky “Twinkler”, “Cocanium” a “Back Where I Belong”. Ve třetí v pořadí vidím jeden z vrcholů “Yellow & Green”. Promyšlená gradace drží celou dobu v napětí a člověk jen čeká, co bude následovat. Naléhavá “Sea Lungs” zase trošku zvedne ze židle, zrychlí se na tempu a zjednoduší se skladatelské postupy, aby byl “Yellow” disk ukončen opět pomalejší, rozmáchlou a zvukově bohatou “Eula”, která důstojně uzavírá velice povedenou první půlku celé kolekce. Kdyby v tuto chvíli album skončilo, tak bych sahal v hodnocení velmi vysoko a dost možná bych atakoval postavení “Blue Record”, které mi do této chvíle přišlo neotřesitelné, ale po 40 minutách se začíná od nuly, přichází totiž…

…“Green”. To sice není úplně na chlup stejné jako “Yellow”, ale bohužel nejsou písně tak rozmanité, kvalitní a neobsahují tolik nápadů, aby si člověk po 60 minutách nezačal říkat, že už to začíná být nuda. Možná, že kdyby vyšlo “Green” samostatně, s odstupem času, tak bych na něj měl úplně jiný názor, ale to se nestalo, takže je potřeba brát jej jako druhou stranu “Yellow & Green”. Začíná se opět instrumentálně, tentokrát již ne ve formě dvouminutového intra, nýbrž regulérní instrumentálkou “Green Theme”, ve které Baroness předvedli svou zručnost, že nejsou žádná ořezávátka, snad připomínat nemusím. Hlavně kytarová linka, kdy se postupně přechází od jemného vybrnkávání po stoner metalové hřmění se vyvedla na jedničku, a přestože má plnit funkci takového toho úvodu, který má nastolit atmosféru dalším skladbám, tak hned tady Baroness vystříleli všechny náboje. Nechci říct, že žádná ze skladeb už není poslouchatelná, ale vatovitost takové “MTNS. (The Crown & Anchor)”, která se svou náladou dotkne i Red Hot Chili Peppers, je až zarážející. Totéž bych se nebál říci i o “Foolsong” či psychedelicky laděných “Collapse” a “Psalms Alive”. Ostatní skladby při poslechu prostě tak nějak propluly a nezanechaly ve mně žádný hlubší dojem. Výjimkou, krom úvodní “Green Theme”, jsou “Board Up the House” a “The Line Between”, které, když už ničím, zaujmou alespoň chytlavými refrény a rockovou jednoduchostí. Toť z druhého disku vše.

Baroness si ukousli větší kus chleba, než jsou schopni pozřít, a skvělé “Yellow” je v tomto případě až nebezpečně potápěno zoufalým “Green”. Snaha o nejambicióznější počin skončila přesně na půli cesty a pro příště bych Baroness poradil zaměřit se spíš na kvalitu nežli kvantitu, protože 70 minut je opravdu hodně a zuby by si na tom vylámala i leckterá, řekněme, kvalitnější kapela. Kdybych měl hodnotit každé album zvlášť, tak bych v případě prvního disku sahal někam k devíti bodům, v případě druhého pak zhruba ke čtyřem. Protože však lepší dojmy z “Yellow” vysoce převládají nad těmi negativními z ležérního a nedotaženého “Green”, prostou matematikou jsem se rozhodl zprůměrovat konečné hodnocení na slušných sedm. Nejde o vyložené zklamání, ale na víc to není v žádném případě, níž to vzhledem ke kvalitě první půlky také nejde, takže asi tak.

Další názory:

Musím se přiznat, že na rozdíl od kolegy s předchozí tvorbou Baroness zkušenosti prozatím nemám, doposud jsem se jen chystal na to, že si je někdy poslechnu. Jak už tomu tak zpravidla bývá, aktuální album je vždy vhodnou příležitostí k tom, aby se na tom něco změnilo, což se v mém případě týká i “Yellow & Green”. Vzhledem k pověsti Baroness jsem byl natěšen na opravdu kvalitní muziku, nicméně konečná podoba dvojalba mě poněkud zklamala. “Yellow” jisté kouzlo má, to nepopírám a uznávám, ani tak mě ovšem z nějakého důvodu moc nedokázalo chytnout, byť kvalitu v tom vidím. Oproti tomu ospalé “Green” mě už však nebaví v podstatě vůbec. Možná, že kdybych “Yellow & Green” viděl v kontextu “Red Album” a “Blue Record”, díval bych se minimálně na jeho první půli třeba jinak, takto však bohužel nemohu jít nad 6 bodů, ačkoliv je možné, že to vůči Baroness není tak úplně spravedlivé…
H.