Archiv štítku: Killswitch Engage

Reporty

Iron Maiden, Killswitch Engage, The Raven Age

Napsat komentář
Iron Maiden

Datum: 20.6.2018
Místo: Praha, Letiště Letňany
Účinkující: Iron Maiden, Killswitch Engage, The Raven Age

Na posledních dvou svých pražských koncertech se heavymetalová legenda Iron Maiden představila ve Vršovicích na stadionu fotbalové Slavie. Tentokrát Britové zahráli na letišti v Letňanech, kam na ně dorazilo, jak Bruce Dickinson prohlásil v samém závěru setu, celkem třicet tisíc lidí. Což je úctyhodné číslo a docela by se mu i dalo věřit, protože když se na promítacích obrazovkách sem tam objevil záběr na zaplněnou plochu, byly to opravdu mraky lidu. Což se jenom potvrdilo v metru po konci koncertu, kde to bylo dost brutální bukkake.

Jako předskokané se rozpálené letištní ploše představili The Raven Age. Jméno, které pravidelným návštěvníkům koncertů Iron Maiden asi nebude neznámé, protože pro metalové titány otvírali i před dvěma lety na turné k tehdy aktuálnímu albu „The Book of Souls“. Hádám, že asi nepůjde o důsledek vysokých kvalit The Raven Age, protože ty při vší úctě k nim opravdu neslyším, nýbrž o protekci, poněvadž kapelu vede kytarista George Harris. Stejné příjmení se Stevem Harrisem není náhodné, skutečně se jedná o syna baskytaristy Iron Maiden.

The Raven Age letos vedl nový zpěvák, jemuž by měl někdo vysvětlit, že takhle teplý melír byl v módě tak před dvaceti roky, ale jinak se nezměnilo vůbec nic. Pořád to byl dost špatný bezpohlavní nuda metal, který možná instrumentálně jakž takž zněl živě, ale i tak bylo slyšet, že ze studia to bude nehorázně homosexuální. Mnohem radši bych viděl, kdyby Iron Maiden dávali prostor nějakým skutečným talentům a necpali si na turné pořád dokola skupiny svých dětí, protože prostě není o co stát. Utrpení.

Killswitch Engage taky nepatří ke kapelám, jejichž tvorba by mě nějak zajímala nebo snad dokonce bavila. Ale oproti sterilním The Raven Age šlo i tak o výrazné zlepšení. Objevila se i špatná místa („My Curse“ se fakt nedá), ale obecně to bylo poslouchatelnější a i jejich pódiová prezentace nepůsobila tak strojeně a nuceně. Zpěvák Jesse Leach navíc ukázal zábavně ujetou image a na závěr setu padl i cover „Holy Diver“ od Ronnieho Jamese Dia, takže vzato kolem a kolem to bylo mnohem lepší než předešlá formace. Příliš jsem od Killswitch Engage, protože je nijak zvlášť nemusím, ale koncert byl snesitelný.

Pak už konečně došlo na to, kvůli čemu všichni přítomní dorazili. Nedlouho po osmé se rozeznělo vyčkávané „Doctor Doctor“ od UFO, po němž následoval Churchillův proslov a očekávaný otvírák v podobě „Aces High“, během níž nad pódiem poletovala maketa letadla spitfire. Tak začala první z několika tématických sekcí, do nichž byl vzpomínkový set turné Legacy of the Beast rozdělen. Ve válečné tématice pokračovaly i následující „Where Eagles Dare“ a „2 Minutes to Midnight“, po níž si vzal Bruce Dickinson slovo a vrátil se k tématu „Aces High“, kde vyzdvihl české letce a poté plynule uvedl čtvrtou „The Clansman“.

Co se výběru songů týče, žádná překvapení se nekonala a Iron Maiden hráli to samé, čím se prezentují na celém turné. Kdo se tedy na setlist mrknul dopředu, s jistotou věděl, co bude následovat dál. Přesto to nevadilo. Z britských veteránů nebyla cítit žádná povinnost či rutina, Iron Maiden naopak servírovali vysokou heavymetalovou školu a člověk neměl sebemenší problém věřit, že si to hraní užívají. Což je jednak docela obdivuhodné, jednak i přinejmenším stejně důležité, ne-li důležitější než výpravná show, která jako vždy nechyběla.

Už jsem zmiňoval model letadla při „Aces High“, ale nad pódiem porůznu poletovaly i další velké modely (například hlava démona), nechyběl velký chodící Eddie, na každý song se měnila hlavní plachta, aby korespondovala s aktuální písní, po konci pásma skladeb s válečnou tématikou z pódia během minuty zmizela camo výzdoba a atmosféra kulis se razantně změnila.

Zapomenout samozřejmě nemůžeme ani na Bruce Dickinsona, který vedle zpěvu (a že tentokrát se mu opravdu dařilo, nepostřehl jsem snad jediné zaváhání) zvládal i ukázkovou práci s publikem a spoustu další show okolo. Ať už šlo o obligátní mávání vlajkou při „The Trooper“, ruční plamenomety à la Rammstein při „Flight of Icarus“, dramatický přednes při „Sign of the Cross“ nebo „Fear of the Dark“, neustálé střídání převleků a bezpočet dalších menších či větších skopičinek. Dokonce bych řekl, že moment, kdy Janickovi Gersovi ukradl botu, čemuž se následně rošťácky smál jak malý kluk, nebyl nacvičený. Chudák Janick pak musel hrát chvíli bez boty, než mu ji někdo z crew nasadil zpátky, a Bruce měl o srandu postaráno.

Iron Maiden Setlist Letiště Praha Letňany, Prague, Czech Republic 2018, Legacy of the Beast

Snad jediné, co mě během koncertu napadlo (a vlastně to ani neberte přímo jako výtku)… docela by mě zajímalo turné, kde by Iron Maiden podobně jako nyní udělali výběr starých songů, ale úplně by vynechali všechny ty notoricky známé šlágry jako „Aces High“, „The Trooper“, „Fear of the Dark“, „The Number of the Beast“, „Iron Maiden“, „Hallowed Be Thy Name“, „Run to the Hills“ nebo „Wrathchild“ (i když ta tentokrát, jako jediná z právě jmenovaných, nezazněla), které hrají prakticky vždycky. Myslím, že zrovna Iron Maiden mají tak rozsáhlý a kvalitní katalog skladeb, že by i po vynechání takzvaně povinných kusů zvládli s přehledem poskládat dva výborné plnohodnotné setlisty. Nakonec, jako vrchol koncertu bych označil triptych „For the Greater Good of God“, „The Wicker Man“ a „Sign of the Cross“, což je ukazuje, že i ty ne tak často hrané věci fungují skvěle.

Celkově se mi ovšem Iron Maiden moc líbili. Ostatně jako prakticky vždy. Tahle kapela jednoduše umí a i tentokrát se to bezezbytku potvrdilo. Zvuk byl na mém místě povedený, pouze u „Aces High“ byla trochu utopená kytara, ale to se velmi rychle vyladilo a pak už jsem si neměl nač stěžovat. Snad jen by to už příště chtělo lepší předskupiny, méně mobilů v publiku a obecně méně debilů v publiku.

Redakční eintopf

Koncertní eintopf – červen 2018

1 komentář
Nachash, Kringa, Pergamen

H.:
1. Iron Maiden, Killswitch Engage – Praha, 20.6. (web)
2. Nachash, Kringa, Pergamen – Praha, 24.6. (event)
3. Djevelkult, Naurrakar – Praha, 6.6. (event)

Onotius:
1. Neurosis, DeafKids – Praha, 15.6. (event)
2. Baroness – Praha, 4.6. (event)
3. Meshuggah – Praha, 13.6. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Nachash, Kringa, Pergamen – Praha, 24.6. (event)
2. Black Silesia Open Air – Biskupice (Polsko), 8.-9.6 (event)

Cnuk:
1. Judas Priest, Megadeth – Plzeň, 12.6. (event)
2. King Crimson – Praha, 26.6. + 27.6. (event)
3. The War Goes On, Baraka Face Junta, Kovadlina – Praha, 28.6. (event)
H.

H.:

Já tentokrát půjdu jen na jeden koncert, ale o to větší legenda to bude. Iron Maiden jsou povinnost, to se nedá svítit. Moje první oblíbená kapela, která se ve velké míře podepsala na tom, že jsem propadnul metalové muzice. Tentokrát přijede s výběrem hitů převážně z 80. let doplněných o několik novějších kousků a zdá se, že dojde i na některé méně očekávané fláky – osobně se těším zejména na „Sign of the Cross“. Každopádně, budu tam, protože tahle britská klasika nikdy neomrzí.

Pro úplnost doplním dvě blackmetalové akce. Ta první bude o gigu Nachash a Kringa, které v Modré Vopici doplní domácí Pergamen. I když je to trochu na hraně, jestli si něco zaslouží propagaci s takhle ohavným plakátem, ten font je snad nějaký humor, ty vole… Oukej, dělám si prdel, muzika je v cajku, takže na to klidně běžte i navzdory nevkusnému fontu na plakátě…

Fans black metalu by také mohlo zajímat miniturné Djevelkult, kteří začátkem měsíce navštíví Plzeň, Prahu a Brno. Společnost jim budou dělat Naurrakar.

Onotius

Onotius:

Koncertním vrcholem června pro mne bude jednoznačně koncert Neurosis. Tihle oaklandští nestoři post-metalu, jejichž žánrový vliv je nedozírný, jsou moje srdeční záležitost. Uběhne pět let od té doby, co mne poprvé paralyzovali naživo – tehdy v Lucerna Music Baru v doprovodu Terra Tenebrosa. Nyní je na turné doprovází DeafKids a zahrají pro změnu ve větším prostoru MeetFactory. Co čekat? Intenzivní hypnózu, co jiného!

To ale není jediná akce, jež v následujícím měsíci stojí za zmínku. Čtvrtého zahrají v Lucerna Music Baru Baroness. Na stejném místě jako před dvěma lety – doufejme, že i se stejným elánem. Pokud budete mít čas, určitě zaskočte. Stejně tak nelze než doporučit matematickou groovy rubanici v podání Meshuggah. Středa 13. v Roxy.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Po slušném množství navštívených koncertů v první třetině roku si momentálně dávám oraz, co ale zvážím, bude koncert norských Nachash a rakouských Kringa v Modré Vopici. Rakušáky jsem viděl už dvakrát. Poprvé to bylo fajn, napodruhé super, takže jsem zvědavý, co se bude dít do třetice. Ale hlavním tahákem jsou Nachash, jejichž dlouhohrající debut „Phantasmal Triunity“ netrpělivě očekávám, protože první EP „Conjuring the Red Death Eclipse“ bylo skvělé a to absolutní hodnocení, co dostalo na archivech, není až tak přestřelené. Výborný, načernalý METAL. Předskakují domácí Pergamen, pro které to bude první koncert po delší pauze.

Pokud preferujete metal té „nejopravdovější“ sorty a troufáte si na stádo intoxikovaných jacků, tak byste mohli zvážit výlet na Black Silesia Open Air, který se koná v areálu jakéhosi hradu u Biskupic (strašná prdel). Já se po důkladné úvaze na výlet vybodnul, ale sestavička čítající Blasphemy, Nifelheim, Satan, Anima Damnata, Throneum a další, by určitě mohla dobrodruhy zaujmout.

Cnuk

Cnuk:

Dvanáctého června se vydávám do Plzně na koncert legendy Judas Priest za doprovodu další legendy Megadeth. Jediným škraloupem na turné k novince „Firepower“ je absence Glenna Tiptona, který se kvůli Parkinsonově nemoci přesunul do ústraní a s Priest občas zahraje pouze pár písniček. Jeho náhradou je producent poslední desky Andy Sneap, který má také samozřejmě koncertní zkušenosti, ať už se Sabbat nebo Hell. Jinak je „Firepower“ skvělým albem, takže doufám, že se mu budou po právu věnovat a dojde na mé oblíbené fláky. Zbytek kapely se zdá být ve formě, takže není důvod mít nějaké obavy. Stejně tak Megadeth, kteří stále jedou turné rovněž k povedené desce „Dystopia“, doufám odvedou na pódiu dobrou práci. Dvě velká jména v jednom večeru, těším se.

Zajímavý zážitek také slibuje Forum Karlín v Praze, kde 26. a 27. června vystoupí King Crimson, což jistě bude stát za to. Nové desky sice nevydávají, ale koncertně aktivní jsou stále. Lákavý je také koncert The War Goes On v Sedmičce na Strahově. Jejich debut z roku 2016 má dobrou energii, kterou se určitě daří dobře přenášet také na pódia. Tyhle punkery z Dánska doplní domácí Kovadlina a Poláci Baraka Face Junta.

Music News

Nový projekt Serpentine Dominion

Napsat komentář

Serpentine Dominion je nový metalový projekt, v němž se potkává zajímavá sestava. Vokálu se ujal George „Corpsegrinder“ Fisher z Cannibal Corpse, na kytaru hraje Adam Dutkiewicz z Killswitch Engage a za bicí usedl Shannon Lucas, bývalý člen The Black Dahlia Murder a All That Remains a také člen jiné nové superkapely Asphalt Graves. První ukázka tvorby Serpentine Dominion by se mezi lidi měla dostat 11. srpna. Debutové album vyjde na podzim u Metal Blade Records.

Redakční eintopf

Redakční eintopf #87 – březen 2016

Komentáře: 8
Skuggsjá - Skuggsjá
Nejočekávanější album měsíce:
Skuggsjá – Skuggsjá

H.:
1. Skuggsjá – Skuggsjá
2. Obsidian Kingdom – A Year with No Summer
3. Wolvserpent – Aporia:Kāla:Ananta

Kaša:
1. Joe Bonamassa – Blues of Desperation
2. Spiritual Beggars – Sunrise to Sundown
3. Walls of Jericho – No One Can Save You from Yourself

nK_!:
1. Killswitch Engage – Incarnate
2. Rotten Sound – Abuse to Suffer

Atreides:
1. Skuggsjá – Skuggsjá
2. Nadja – Sv
3. The Body – No One Deserves Happiness

Skvrn:
1. Cobalt – Slow Forever
2. Skuggsjá – Skuggsjá

Onotius:
1. Rorcal – Creon
2. Rotten Sound – Abuse to Suffer
3. Sarke – Bogefod

Metacyclosynchrotron:
1. Suspiral – Delve into the Mysteries of Transcendence
2. Ill Omen – Æ.Thy.Rift
3. Kringa – Through the Flesh of Ethereal Wombs

Březnový redakční eintopf je dozajista zajímavý díky jedné věci. Jde totiž o první díl naší rubriky, v němž se k nám připojil náš nový kolega (a sluší se dodat, že první nový kolega po třech letech) Metacyclosynchrotron, jehož hudební specializací je – zlo. A jeho první eintopfový příspěvěk to bezesporu potvrzuje.

Nicméně, celoredakčně nejočekávanější jména se nacházejí trochu jinde. V podstatě všichni redaktoři tentokrát projevili rozdílné chutě a moc víckrát zmiňovaných formací se nevyskytlo, což nepřímo říká, že březnový výběr asi bude dosti pestrou záležitostí. Výjimkou je však jeden projekt, jehož jméno se objevilo hned v několika textech. Jedná se o formaci Skuggsjá, jejíž jádro tvoří dvojice severských muzikantů, Kvitrafn z Wardruny a Ivar Bjørnson z Enslaved. A právě bezejmenná deska, která je výsledkem jejich spolupráce, je tím, na co se v březnu těšíme nejvíce…

H.

H.:

Březen nabízí hned několik potenciálně hodně zajímavých desek, nicméně něco, z čeho bych padal pod stůl už v předstihu jako v únoru, tu přece jen asi není. Nicméně i tak toho čekám docela dost třeba od projektu Skuggsjá, v němž se potkávají předáci Enslaved a Wardruna. Dosavadní ukázky znějí skutečně nádherně a je z nich o trochu více cítit druhé zmiňované jméno, což mně osobně plně vyhovuje. Pokud se v takovém duchu i kvalitě ponese celá deska, tak to bude horký kandidát na fantastickou desku.

Dost jsem zvědavý i na to, jak se předvedou Španělé Obsidian Kingdom. Ti se před čtyřmi lety blýskli výtečným debutem „Mantiis – An Agony in Fourteen Bites“, takže s novinkou „A Year with No Summer“ rozhodně mají na co navazovat. Sice dost výrazně obměnili sestavu, ale i tak doufám v další progresivní perličku.

Boj o třetí flek v eintopfu byl docela hutný a těch kandidátů na zařazení bych měl výrazně víc, ale nakonec svůj poslední hlas pošlu do amerického státu Idaho. Drone / doomoví Wolvserpent si nachystali nové ípko „Aporia​:​Kāla​:​Ananta“, které – a musím říct, že i díky tomuhle jsem na to tuze zvědavý – bude obsahovat jen jednu dlouhou skladbu, jež bude trvat okolo 40 minut. Nicméně věřím tomu, že to tohle duo utáhne (ostatně, kdybych nevěřil, těžko bych to sem psal) a bude to parádní věcička.

Kaša

Kaša:

Když jsem si procházel dlouhatánský seznam březnových alb, jejichž vydání je na spadnutí, tak mi došlo, že to je jeden z těch měsíců, které se vlastně píší samy, protože v sobě skrývá hned několik zajímavých jmen, jejichž nejnovější výtvory není radno si nechat ujít.

Začnu klasicky od bronzové příčky, na niž jsem si dosadil zámořské Walls of Jericho a jejich novinku „No One Can Save You from Yourself“. Pro tuhle metalcorovou partičku s maskulinní zpěvačkou Candace u mikrofonu mám slabost, a když už jsem začal ztrácet naději, že ještě někdy vydají novou studiovou placku, protože osm let čekání od poslední „The American Dream“ je fakt hodně dlouhá doba, tak mě tato pětice vyvedla z omylu. Doufám, že výsledek bude za to čekání stát, protože dobrý metalický hardcore už jsem nějaký ten pátek neslyšel, což bych rád změnil, a tohle je přesně ta příležitost, která je k tomu jako stvořená.

I Spiritual Beggars mám rád již dlouhá léta a tato bokovka Michaela Amotta z Arch Enemy se postupně vypracovala ve stálici, na niž se vyplatí vsadit. V souvislosti se „Sunrise to Sundown“ čekám další porci poctivé hudby od srdce, protože tito milovníci starého hard rocku se stonerovou příchutí podávají stabilní výkony a nevěřím, že by se na tom mělo letos jenom tak něco změnit. No, a prakticky totéž by se dalo říct i o Joeovi Bonamassovi. Tento bluesrockový kytarista je mi se svou upřímnou tvorbou strašně sympatický, každou jeho nahrávku očekávám s velkým nadšením a vkládám do ní nemalé ambice, takže snad mě se svým novým materiálem ani tentokrát nezklame a „Blues of Desperation“ se zařadí mezi předchozí povedené počiny.

nK_!

nK_!:

Tři roky stará fošna „Disarm the Descent“ mě svého času dost chytla, a ačkoliv jsem do té doby Killswitch Engage kdovíjak neholdoval, právě tohle album se pro mě stalo pomyslnou vstupní branou do tvorby téhle americké sebranky. Hlavně mě baví za mikrofon se navrátivší Jesse Leach. Howard Jones nezpíval špatně, ale kvalit Leache v mých uších rozhodně nedosahuje. Od „Incarnate“ nečekám nic menšího než kvalitního nástupce „Disarm the Descent“ a to by v tom byl čert, jestli tahle deska nebude solidní námel. Jen by se chlapci mohli vyvarovat některých vyloženě vatových kusů. Dále mě zajímají noví Rotten Sound, od jejichž poslední řadovky uplynulo už dlouhých pět let. Tři roky staré EP „Species at War“ bylo sice plné kvalitního materiálu, ale dlouhohrající nahrávka je přeci jen jiná káva. Tedy ne, že by mezi ním a plnohodnotnou deskou byl nějaký podstatný rozdíl v délce stopáže. Finové mě zatím nikdy nezklamali a věřím, že „Abuse to Suffer“ na tomto trendu nic nezmění.

Atreides

Atreides:

Už tak půl roku si říkám, že by Einar Selvik mohl v rámci Wardruny dokončit svoji runovou trilogii „Runaljod“ a vydat její poslední díl, jenž ponese název „Ragnarok“. Jenže díra mezi prvními dvěma alby napovídá, že to hned tak nebude, takže beru za vděk i kolaborací s krajany Enslaved, respektive s Ivarem Bjørnsonem. I když, „beru za vděk“ je dost špatné vyjádření pro „těším se jak prase“, protože ukázky projektu nazvaného Skuggsjá znějí zkrátka parádně. Agresivněji laděná severská hudba podpořená elektrickou složkou zní famózně, a jakkoliv nemám rád „vyhajpované“ věci, cítím v kostech, že tohle setkání dvou hudebních perfekcionistů může jen těžko dopadnout špatně.

Na druhé straně březnového eintopfu stojí dvě jména, pro něž je hype cizím slovem, „jedou si to svoje“ a doslova chrlí jednu nahrávku za druhou – jedno, zda je to řadovka, ípko, splitko nebo kolaborace. Nikoho snad nepřekvapí, když zazní jména The Body a Nadja. První jmenovaní mají v plánu vydat placky hned dvě, mnohem víc než kolaboračka s Full of Hell mě ovšem zajímá jejich vlastní počin „No One Deserves Happiness“ navazující na „I Shall Die Here“, potažmo na „Christs, Redeemers“ z let 2014 a 2013. O čtyřech nahrávkách, které zvládli jen za loňský rok škoda mluvit, zkrátka tu máme další sludge / dronové peklo, tentokrát o deseti dějstvích a notně depresivním artworku.

Nadja se rovněž po řadě kolaborací a ípek projevuje vlastní řadovkou, prostě nazvanou „Sv“. Tu tvoří jediná skladba „Sievert“, dlouhá něco málo přes 40 minut, jejíž původ leží ve dvou rozdílných skladbách určených pro dva berlínské festivaly, přetavených do jednoho celku. Zvědavost je proto zcela na místě a dost se těším, s čím Aidan s Leah přijdou tentokrát. Hlavně proto, že oproti dost monotónní a jednotvárné mase předchozí „Queller“ může být „Sv“ docela příjemným oživením.

Skvrn

Skvrn:

Další solidní měsíc. Asi tak bych ve zkratce hodnotil nadcházející březen, tedy alespoň co se hudebního nadělení týče. Našel jsem si hned dvě libůstky, dvě speciality, které se zkrátka neobjevují každý den a já je pro svou zvědavost nemohu vynechat. První místo patří dlouho dvoučlenným, na krátkou dobu druhého člena hledajícím a nyní už zase dvoučlenným blackařům Cobalt. Prvním otazníkem je sestava, druhým časový odstup dělící předešlé „Gin“ (2009) a novinku (2016, že by?). Netuším, co se v hlavách zainteresovaných urodilo, název „Slow Forever“ možná ukazuje na ještě větší prostor odkázaný plazivým pasážím, ale vážně teď těžko říct. Já jen doufám, že to bude stát zato.

Dvojka jsou Skuggsjá. Druhá specialita, za níž jsou odpovědní norští průzkumníci starých časů – Ivar Bjørnson z Enslaved a Einar Selvik, jenž poslední roky slaví úspěch s hudbou své Wardruny. Na papíře to pak znamená mix blackové progrese s temným folkem. A jak se zdá, papír zřejmě nebude nutno zatracovat, neb „Skuggsjá“ bude alespoň dle toho zveřejněného mála znít právě zhruba tak. Pocitově má navrch zatím Wardruna, ale uvidíme, zda Bjørnsonovy kytary nezaberou a neukáží plně svou sílu také jinde než v říši „Zotročených“.

Onotius

Onotius:

Jak nás únor skvělými deskami namlsal, z březnového seznamu na mě nějak ne a ne vyskočit žádná deska, kvůli níž bych zrovna nemohl dospat, jak bych se na ni těšil. Nicméně pár alb, jež si rozhodně mezi prsty projít nenechám, tu zase je – takže hurá na ně. V první řadě jsem rozhodně zvědav, jak se podaří nová deska švýcarských Rorcal, jejichž tři roky starý zářez „Világvége“ představoval velmi poctivou porci sludgem načichlého valivého black metalu. Dále jistě nepohrdnu nefalšovaným grindovým průplachem v podobě nového alba Rotten Sound. Třetí pak příčku přenechám norským syrovým blackerům Sarke, kterým jedenáctého vychází v pořadí čtvrtá deska nesoucí název „Bogefod“.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Hlavní hudební chody tohoto roku stále na dosah nejsou, a tak se člověk musí spokojit s předkrmem v podobě méně známějších jmen. Ne, že bych čekal nějaké zázraky, ale rád se nechám překvapit. Španělským Suspiral se to například podařilo už s pouhým demem „Dawn of Kezef“ a podle všech indicií bude jejich první full-length „Delve into Mysteries of Transcendence“ ještě mocnější záležitost. Svojský, schizofrenní, ale stále surový metal smrti! To australští Ill Omen se věnují prohnilé formě atmosférického black metalu, který objektivně řečeno nenabízí nic převratného. Ale přesto jejich poslední tituly nabízely momenty, ze kterých pomalu tuhla krev v žilách. Nové, v pořadí již třetí album „Æ.Thy.Rift“ by mělo v kontextu dřívější tvorby nabídnout něco trochu jiného, takže jsem zákonitě zvědav, zda se úkrok jinam vyplatil, či nikoliv. Die Trinität des Bösen zakončuji EP „Through the Flesh of Ethereal Wombs“ rakouských Kringa. Kapela mi loni v Praze nakopala prdel, hudební růst je evidentní, tudíž jsem přesvědčen, že novinka nebude ztráta času.

Recenze

Killswitch Engage – Disarm the Descent

Komentáře: 3
Killswitch Engage - Disarm the Descent
Země: USA
Žánr: metalcore
Datum vydání: 2.4.2013
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. The Hell in Me
02. Beyond the Flames
03. New Awakening
04. In Due Time
05. A Tribute to the Fallen
06. The Turning Point
07. All That We Have
08. You Don’t Bleed for Me
09. The Call
10. No End in Sight
11. Always
12. Time Will Not Remain

Hodnocení:
Kaša – 5,5/10
nK_! – 8/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

To jsem si hezky zavařil, když jsem se jako aktivní blbec dobrovolně uvázal k recenzi šestého alba metalcorových Killswitch Engage. Proč jsem tak vlastně učinil? Návrat původního zpěváka, kterého lze slyšet na prvních dvou, dost povedených albech, ve mně vzbuzoval naději, že se kapela trošku vrátí v čase a naváže na desky, které jsem svého času sjížděl velice často a ke kterým jsem si dokázal vybudovat jistý vztah, přestože už se k nim vracím pouze sporadicky. Toto mé očekávání se nakonec ukázalo jako liché a pětice kolem hlavního tahouna Adama Dutkiewicze pokračuje v linii posledních dvou alb s tou výjimkou, že je nazpíval někdo jiný, což je pro fanoušky kapely jistě dobrá zpráva, ale pro mě to nevěstí nic dobrého.

Když mluvím o pokračování alb nedávných, tak tím myslím pokračování se vším, co k tomu patří. Možná jen zvuk se oproti minulejšku posunul k lepšímu, protože mám pocit, že kytary jsou o něco ostřejší, ale to je asi tak jediný krok správným směrem. Porovnávat Howarda Jonese a Jesseho Leache je zbytečné, protože oba jsou to skvělí zpěváci, kteří tento styl, kde je zapotřebí umně střídat melodický a vyřvávaný vokál, prostě umí. Oba jsou jiní, ale oba ke Killswitch Engage patří, takže tady se nejspíš tábory příznivců budou krvelačně předbíhat a prosazovat toho svého favorita, čehož se účastnit nehodlám. Ale k věci. Hlavní problém “Disarm the Descent” a vlastně i předchozích dvou alb vidím v přílišné konvenčnosti, kdy se od úvodní “The Hell in Me” po závěrečnou “Time Will Not Remain” neděje nic překvapivého, ale téměř všechny skladby jedou dle zajetého režimu, který už spousta kapel opustila, protože zjistila, že točit donekonečna jednu a tutéž píseň netáhne. Asi tušíte, jak tato univerzální struktura, které se až nebezpečně drží jinak nadějný skladatel Dutkiewicz, vypadá, takže jen pro sichr vězte, že se začne kytarově, pak se prostřídá melodický refrén s agresivními slokami, následuje povinná mezihra a na závěr dvakrát refrén, abyste ho nezapomněli. A takhle to jde pořád dokola, tudíž asi nemusím upozorňovat na to, že pro obyčejného posluchače, který není skalní fanda kapely, případně žánru, jsou jednotlivé songy příliš uniformní a časem začnou splývat v jednu kouli. Já jsem jednotlivé písně vydržel odlišovat asi do páté skladby, pak už to prostě nešlo.

Z předchozí věty je asi zřejmé, že první půlka alba mi přijde zábavnější a zajímavější, protože tu druhou jsem víceméně prozíval. Z těch několika skladeb, které se mi opravdu zalíbily a nemám s nimi žádný problém, bych vytáhl třeba “Beyond the Flames”, což je klasická metalcorová pecka, ale výtečný melodický refrén mě baví a kytarový riff si taky na nic nehraje a je správně chytlavý. U následující “New Awakening” mě zase naopak potěšil agresivní start a kytarová vyhrávka citující evropské melodicky death metalové kapely. Do stejné kategorie spadají ještě “All That We Have” a skočná “The Turning Point”, které už ale nemají tu správnou šťávu. Jedna z nejlepších skladeb číhá pod titulem “The Call”, protože ačkoli se rozjede jako cirkulárka, tak se jí povedlo přejít od melodického vokálu k agresivním polohám bez ztráty kytičky a bicí smršť žene refrén pěkně kupředu. Drtivá většina písní se svou stopáží pohybuje kolem tří minut, což je tak akorát, aby se u povedených skladeb dalo hovořit o slušném nářezu a u těch nudných se to dalo přežít, protože utrpení netrvá zas tak dlouho. Úplně mimo je dle mého názoru “Always”, tedy pomalý cajdáček, který závěru “Disarm the Descent” nijak neprospívá a jenž zřejmě vznikl jen proto, aby tam nějaký byl. Zbylé kousky, kterým jsem nevěnoval prostor, nijak nevybočují ze standardu kapely, takže neznalý by měl sáhnout radši po albu “Alive or Just Breathing”, které přináší de facto totéž, jen v mnohem našlapanější a syrovější podobě.

Možná je problém ve mně, protože jsem očekával návrat ke kořenům, k němuž nakonec nedošlo, ale “Disarm the Descent” je jen další deskou z mnoha, která pro mě prostě splyne s kopou dalších a bez větších problémů zapadne. Nic překvapivého, a když to řeknu tak jednoduše, jak jen to jde, tak album nenadchne, nicméně věřím, že spousta fanoušků bude spokojená. Já osobně nemám důvod se k tomuto počinu někdy vracet, na to je až příliš obyčejný.

Další názory:

Oproti kolegovi Kašovi hodnotím nejnovější počin Killswitch Engage veskrze pozitivně, a sice hlavně proto, že jsem na rozdíl od něj prakticky vůbec nic neočekával. Znovunalezení ztraceného syna v podobě reunionu s původním zpěvákem zní možná silně nostalgicky a melancholicky, ale v poslední době začínám mít dojem, že na nějaké velké návraty ke kořenům se už stejně moc nehraje, a proto je lepší nečekat od ničeho nic. Každopádně k věci – “Disarm the Descent” je pro mě deska našlapaná kvalitním materiálem, který ani na chvíli nenudí. Nepřináší sice samozřejmě pranic nového, ale poslouchá se dobře a momentálně se k ní s chutí často vracím. Po technické stránce je vše v pořádku a žádný vyložený provar jsem nezaznamenal. Písně jako “The Hell in Me”, “New Awakening”, “A Tribute to Fallen” nebo “You Don’t Bleed for Me” disponují parádní energií a nejraději mám refrénové části, kde se kombinuje ostrý scream s čistým vokálem. Takže tak. A tohle vše dal dohromady člověk, který metalcore v jeho nejčistší podobě (jaký Killswitch Engage bezpochyby produkují) neposlouchá moc často.

Recenze

Times of Grace – The Hymn of a Broken Man

Komentáře: 3
Times of Grace - The Hymn of a Broken Man
Země: USA
Žánr: metalcore
Datum vydání: 18.1.2011
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Stength in Numbers
02. Fight for Life
03. Willing
04. Where the Spirit Leads Me
05. Until the End of Days
06. Live in Love
07. In the Arms of Mercy
08. Hymn of a Broken Man
09. The Forgotten One
10. Hope Remains
11. The End of Eternity
12. Worlds Apart
13. Fall from Grace

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

Difúze prvků mnohdy slouží k syntéze s jinými, silnějšími a odolnějšími prvky, což má za následek vznik úplně nových těles, která jsou sice brána jako anomálie, ale zároveň unikáty. Chemie ovšem působí i na hudební scénu, jelikož se internet plní zprávami o tom, jak tenhle šel tam, udělal tohle, zatímco tamten se naštval a založil tohle. Zpravidla se jedná o pozitivní zprávy, přičemž projekt zvaný Times of Grace jasně dokazuje, že když se srazí dva náboje na stejné frekvenci, může vzniknout nebývale impozantní dílo. Album “The Hymn of a Broken Man” je čerstvou prvotinou tohoto uskupení. Hoši nemohli do záře reflektorů vstoupit lépe.

Pro dnešek stačí, když si zapamatujete dvě jména – Jesse Leache a Adam Dutkiewicz (píše se to hůř, než si myslíte). Oba dva nejsou žádní zelenáči, co se hudby týká, jelikož mají za sebou průpravu v mnoha metalcorových kapelách, mezi které patří i stálice Killswitch Engage. Adam, jakožto kytarista Killswitch Engage, má své místo jisté. Jesse kapelu opustil v roce 2002, přičemž se minulý rok oba zmiňovaní dali dohromady, aby se vydali cestou vlastních nápadů, které se jim nepodařilo realizovat v jedné z milionu kapel, ve kterých hráli. Times of Grace jsou směsicí mnoha nápadů, směrů a teorií, které jsou na posluchače ventilovány bez sebemenších zábran. “The Hymn of a Broken Man” třímá svou největší zbraň ve svém nitru. Tou zbraní je přirozenost celé desky.

Doby ukvičeného metalcoru, který v mnoha ohledech koketoval s hardcorem a v dřívějších dobách částečně i deathcore stylem, jsou víceméně pryč. Natočte uřvanou desku a neštěkne po ní ani pes. Celá nahrávka totiž zní, jako by Adam ani Jesse nechtěli nic takového. Naopak, jejich snaha podpořit silné části melodickými, melancholickými pasážemi, funguje na výbornou. Album je ukázkovým příkladem dobře odvedené práce, do které autoři vrazili nadšení, energii a nápady. Ačkoliv jsou texty jako takové mnohdy zaměřené na citlivější část publika, tempo písní a jejich instrumentální povaha říkají něco zcela jiného. Fúze moderní rockové vlny, metalcoru a procítěných tváří jednotlivých členů kapel jako by se dostávaly do popředí.

Vezměte si například píseň “The Forgotten One”. Balada, která chytí za srdce nejen svým textem, ale také precizním rozložením hlasů. Zatímco Adam dělal v Killswitch Engage spíše druhé housličky, v Times of Grave se z něj stává plnohodnotný zpěvák s velice kontrastním hlasem, který skvěle doplňuje Jesseho. Jedná se o stejný příklad jako v případě krásky a zvířete nebo hodného a zlého poldy. Tam, kde Jesse neexceluje v melodičnosti a ohebnosti svých hlasivek, pro změnu exceluje Adam svým ostrým a hrubým hlasem, který zní velice dobře jako druhý hlas, ale ještě lépe jako hlavní vokální linka. “The Forgotten One” je toho skvělým příkladem. Nutno také zmínit první oficiální singl zvaný “Strength in Numbers”, v jehož videoklipu si zahráli všichni hlavní aktéři. O Adamovi je známo, že je to komik, který si nebojí udělat legraci z ostatních, ale také ze sebe. V hořké ironii byl pak vykoupán celý videoklip, který zároveň působí jako varování pro všechny ostatní.

I přes nádech určité sentimentality a reprodukce osobní bolesti pomocí textů je “The Hymn of a Broken Man” velice energickou deskou, která je navíc nahrána velice precizně, co se technické stránky týká. Vokály jsou nádherně čitelné a instrumentální linka do sebe zapadá jako ozubená kolečka. Adamovo kytarové umění taktéž poznáte už při prvním poslechu – všechny písně jsou někdy více, někdy méně protkány kytarovými riffy, které si svou technikou nezadají ani s mistry v oboru. Jediné, co se po posluchači vyžaduje, je alespoň nějaký zájem o pozadí hudby. Skvělým příkladem budiž například píseň “Fall from Grace”, jež v sobě kombinuje pochmurnou náladu s melancholickým nádechem zhrzené lásky. Pravým opakem je “Live in Love”, velice svižná a zatraceně návyková nahrávka, kterou z hlavy jen tak nedostanete. A přesně o tom album je. Jedna úžasná skladba za druhou. Jako posluchači se nebudete nudit ani při opakovaném poslechu, u čehož poznáte tu největší sílu, která vám právě proudí přes ušní kanály až do mozku.

Titulní píseň by téměř vždy měla přinášet poselství o desce s ní související, čehož se Times of Grace chopili více než svědomitě. Jedná se o jeden z těch “over-the-top” hitů, který by měla mít každá kapela. Jeden z těch hitů, který ji bude definovat, což píseň “Hymn of a Broken Man” splňuje. Mohli bychom rozebírat skladbu po skladbě, což je ovšem v tomto případě naprosto bezpředmětné. “The Hymn of a Broken” je nadprůměrnou deskou, která jako jedna z mála chápe, o čem metalcore je, a která jej momentálně symbolizuje svou čistotou a silou zároveň. Hned na začátek roku se nám urodilo nesmírně kvalitní album, které bude velice těžké překonat.