Archiv štítku: Walls of Jericho

Tiskové zprávy

Do Brna zavítá Persistence Tour v čele se Suicidal Tendencies a Agnostic Front!

Napsat komentář

EMP Persistence Tour 2017: Suicidal Tendencies (USA), Agnostic Front (USA), Walls Of Jericho (USA), Municipal Waste (USA), Down To Nothing (USA), Mizery (USA), Burn (USA)

20. 1. 2017 – Sono, Brno

EMP Persistence Tour 2017 hlásí kompletní sestavu. Do brněnského klubu Sono zavítá celkem sedm kapel – legendární Suicidal Tendencies a Agnostic Front coby headlineři, které doprovodí metalcoroví Walls Of Jericho, thrashcoroví Municipal Waste a hardcoroví Down To Nothing. Sestavu ještě doplňují Mizery a Burn.

Vstupenky jsou k dispozici v předprodejních sítích a také prostřednictvím webu pořadatelské agentury Obscure Promotion.

FB event: https://www.facebook.com/events/1825813784315775/

Persistence Tour 2017

Video:

Suicidal Tendencies – Live: https://www.youtube.com/watch?v=pweLi2MGqRk
Agnostic Front – Never Walk Alone (official video): https://www.youtube.com/watch?v=OV1W9vt6V10
Walls Of Jericho – Fight The Good Fight (official video): https://www.youtube.com/watch?v=-Nt3s0JkSKA
Municipal Waste – Repossession (official video): https://www.youtube.com/watch?v=0AAfpXv-dz0

Související linky:
https://www.facebook.com/suicidaltendencies/
https://www.facebook.com/agnosticfront/
https://www.facebook.com/Municipalwaste/
https://www.facebook.com/WallsofJericho/
https://www.facebook.com/downtonothing/
http://obscure.cz/

[tisková zpráva]

Recenze

Walls of Jericho – No One Can Save You from Yourself

Napsat komentář
Walls of Jericho - No One Can Save You from Yourself

Země: USA
Žánr: metalcore
Datum vydání: 25.3.2016
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Intro
02. Illusion of Safety
03. No One Can Save You from Yourself
04. Forever Militant
05. Fight the Good Fight
06. Cutbird
07. Relentless
08. Damage Done
09. Reign Supreme
10. Wrapped in Violence
11. Anthem
12. Beyond All Praise
13. Probably Will

Hrací doba: 40:52

Odkazy:
facebook / twitter

Když se Walls of Jericho letos po osmileté pauze přihlásili prostřednictvím své páté studiové desky „No One Can Save You From Yourself“ o mou pozornost, byl jsem zvědavý, jestli se během těch osmi let, jež uplynuly od vydání „The American Dream“, někam posunuli. Přeci jen, doba se za tu necelou dekádu trochu změnila. Nemyslím tím jen sociálně a politicky, což jsou témata, jimž se Walls of Jericho věnují ve svých textech pravidelně, ale při pohledu na metalovou scénu je nutno v souvislosti s nimi říct, že metalcore už nemá tak výsostné postavení, jako v polovině minulé desetiletky, a aniž bych čekal, že kapela otočí a začne hrát něco zcela jiného, tak se obecně čekalo, jestli se naváže tam, kde se minule skončilo, nebo se Walls of Jericho pohnuli směrem k aktuálním trendům.

Tak schválně, co myslíte? Koná se nějaké překvapení? Kdepak. Popravdě řečeno, od kapely, která už má na krku 18 let fungování, se pořádná revoluce čekat asi ani nedá. Walls of Jericho s energickou pěvulí Candace v čele jako by si dali klasickou dvouletou pauzu od vydání svého posledního alba a s naprostou suverenitou nadrtili v krátkém časovém sledu jeho přímého následovníka. Takhle přesně totiž „No One Can Save You from Yourself“ vyznívá. Otázka, jestli je to dobře nebo špatně, je na zodpovězení každého daného posluchače, ale protože tady prezentuji svůj skromný názor, tak za sebe říkám, že to je dobře. Walls of Jericho ten metalický metalcore hrají s obrovskou dávkou nasazení, a přestože se „No One Can Save You from Yourself“ od svých předchůdců možná v ničem zásadním neliší, tak na jeho obranu říkám, že se nekoná výrazný kvalitativní propad. Ovšem lhal bych, kdybych nepřiznal, že předchozí dvě alba byla o chlup lepší.

Když jsem řekl, že se nic moc nemění, tak je jasné, že hlavním tahounem Walls of Jericho zůstává i nadále řízná zpěvačka Candace, jež má do křehké ženštiny dost daleko, a musím říct, že tou její pravačkou bych nechtěl dostat po tlamě, protože ve vzduchu by visel těžký otřes mozku. A přesně tak, jak Candace působí co do vizuální stránky, taky zní. Jako nasraný týpek, který je proti celé společnosti a dává to velmi hlasitě najevo. Pod tím se střídají svižné škrtající kytary a zasekávané pasáže, jež s typickými sborovými vokály dodávají hudbě Walls of Jericho nefalšovanou HC šťávu.

Z hudebního hlediska je tedy novinka ve své podstatě nepřekvapivá. A úvod tomu dává za pravdu. Začíná se intrem, které je klišé jako prase, takže se připravte na sirény a hlášení, čímž si Walls of Jericho připravují fanoušky pro poslech 40minutového soundtracku k procházce zkaženou společností. „Intro“ plynule přechází do krátké HC vypalovačky „Illusion of Safety“, jež bohužel není příliš výrazná a v našlapaném úvodu nahrávky se ztratí. Ovšem následující hitovka „No One Can Save You from Yourself“ je trefa do černého. Zběsilé tempo a chytlavé kytarové riffy, jejichž hlavním úkolem je vrýt se do paměti a rozhýbat krční svalstvo. Totéž platí pro refrény, v nichž se řeší snadno zapamatovatelné slogany, které se často shodují s názvem dané písně, a pocit živelnosti, který z nahrávky zavání, dokreslují sbory. Abych to uzavřel, tak titulní vál patří k tomu nejlepšímu, co lze na albu najít.

Jak Walls of Jericho postupují hrací dobou nahrávky směrem k pozdním minutám, tak nijak výrazně neubírají na intenzitě, je ale nutno říct, že lepší vály střídají ty slabší, což výslednému dojmu nepřidá. Kdybych měl být konkrétní, tak mezi ty světlejší momenty „No One Can Save You from Yourself“ patří chytlavá „Cutbird“, slayerovskými kytarami protkaná „Damage Done“, nářezová „Relentless“ a nečekaná „Probably Will“, jež čistým melodickým vokálem a poklidnou atmosférou jasně navazuje na EP „Redemption“. Možná by se našly i jiné písně, ale tohle jsou ty, na jejichž poslech se před spuštěním první vteřiny „Intra“ těším ze všech nejvíc.

Na druhé straně barikády pak stojí slabší věci jako singl „Fight the Good Fight“, „Reign Supreme“ a „Beyond All Praise“, na níž se mi líbí pouze vokální práce Candance. Ne, že by tyto songy byly oproti ostatním v něčem vyloženě horší, ale rozhodně by si zasloužily pamětihodnější kytarové motivy a refrény. Nebudeme si nic nalhávat, na tomhle tato hudba prostě stojí. Jakmile se vám nezasekne refrén do hlavy napoprvé, tak jej tam jen stěží dostanete. Naštěstí těch relativně slabších songů není tolik, aby se „No One Can Save You from Yourself“ nedalo vyslechnout na jeden zátah bez ztráty pozornosti.

Walls of Jericho sice nenahráli nejlepší album kariéry, což bych si s ohledem na delší tvůrčí pauzu hodně přál, ale je pozitivní, že nijak výrazně nezaostávají na svými staršími plackami a nevypadli tak z jedoucího vlaku, na který by museli složitě naskakovat. „The American Dream“ zůstává nepřekonáno, ale nijak to „No One Can Save You from Yourself“ neubírá na kreditu, protože tahle maskulinní parta dokáže pořád lámat kosti. A to nejen doslova pod pódiem v kotli, ale i obrazně skrze sluchovody.

P.S. Jsem zvědavý, s čím se vytáhnou žánrově spříznění Hatebreed, na jejichž květnovou novinku „The Concrete Confessional“ se těším ještě víc.

Redakční eintopf

Redakční eintopf #87 – březen 2016

Komentáře: 8
Skuggsjá - Skuggsjá
Nejočekávanější album měsíce:
Skuggsjá – Skuggsjá

H.:
1. Skuggsjá – Skuggsjá
2. Obsidian Kingdom – A Year with No Summer
3. Wolvserpent – Aporia:Kāla:Ananta

Kaša:
1. Joe Bonamassa – Blues of Desperation
2. Spiritual Beggars – Sunrise to Sundown
3. Walls of Jericho – No One Can Save You from Yourself

nK_!:
1. Killswitch Engage – Incarnate
2. Rotten Sound – Abuse to Suffer

Atreides:
1. Skuggsjá – Skuggsjá
2. Nadja – Sv
3. The Body – No One Deserves Happiness

Skvrn:
1. Cobalt – Slow Forever
2. Skuggsjá – Skuggsjá

Onotius:
1. Rorcal – Creon
2. Rotten Sound – Abuse to Suffer
3. Sarke – Bogefod

Metacyclosynchrotron:
1. Suspiral – Delve into the Mysteries of Transcendence
2. Ill Omen – Æ.Thy.Rift
3. Kringa – Through the Flesh of Ethereal Wombs

Březnový redakční eintopf je dozajista zajímavý díky jedné věci. Jde totiž o první díl naší rubriky, v němž se k nám připojil náš nový kolega (a sluší se dodat, že první nový kolega po třech letech) Metacyclosynchrotron, jehož hudební specializací je – zlo. A jeho první eintopfový příspěvěk to bezesporu potvrzuje.

Nicméně, celoredakčně nejočekávanější jména se nacházejí trochu jinde. V podstatě všichni redaktoři tentokrát projevili rozdílné chutě a moc víckrát zmiňovaných formací se nevyskytlo, což nepřímo říká, že březnový výběr asi bude dosti pestrou záležitostí. Výjimkou je však jeden projekt, jehož jméno se objevilo hned v několika textech. Jedná se o formaci Skuggsjá, jejíž jádro tvoří dvojice severských muzikantů, Kvitrafn z Wardruny a Ivar Bjørnson z Enslaved. A právě bezejmenná deska, která je výsledkem jejich spolupráce, je tím, na co se v březnu těšíme nejvíce…

H.

H.:

Březen nabízí hned několik potenciálně hodně zajímavých desek, nicméně něco, z čeho bych padal pod stůl už v předstihu jako v únoru, tu přece jen asi není. Nicméně i tak toho čekám docela dost třeba od projektu Skuggsjá, v němž se potkávají předáci Enslaved a Wardruna. Dosavadní ukázky znějí skutečně nádherně a je z nich o trochu více cítit druhé zmiňované jméno, což mně osobně plně vyhovuje. Pokud se v takovém duchu i kvalitě ponese celá deska, tak to bude horký kandidát na fantastickou desku.

Dost jsem zvědavý i na to, jak se předvedou Španělé Obsidian Kingdom. Ti se před čtyřmi lety blýskli výtečným debutem „Mantiis – An Agony in Fourteen Bites“, takže s novinkou „A Year with No Summer“ rozhodně mají na co navazovat. Sice dost výrazně obměnili sestavu, ale i tak doufám v další progresivní perličku.

Boj o třetí flek v eintopfu byl docela hutný a těch kandidátů na zařazení bych měl výrazně víc, ale nakonec svůj poslední hlas pošlu do amerického státu Idaho. Drone / doomoví Wolvserpent si nachystali nové ípko „Aporia​:​Kāla​:​Ananta“, které – a musím říct, že i díky tomuhle jsem na to tuze zvědavý – bude obsahovat jen jednu dlouhou skladbu, jež bude trvat okolo 40 minut. Nicméně věřím tomu, že to tohle duo utáhne (ostatně, kdybych nevěřil, těžko bych to sem psal) a bude to parádní věcička.

Kaša

Kaša:

Když jsem si procházel dlouhatánský seznam březnových alb, jejichž vydání je na spadnutí, tak mi došlo, že to je jeden z těch měsíců, které se vlastně píší samy, protože v sobě skrývá hned několik zajímavých jmen, jejichž nejnovější výtvory není radno si nechat ujít.

Začnu klasicky od bronzové příčky, na niž jsem si dosadil zámořské Walls of Jericho a jejich novinku „No One Can Save You from Yourself“. Pro tuhle metalcorovou partičku s maskulinní zpěvačkou Candace u mikrofonu mám slabost, a když už jsem začal ztrácet naději, že ještě někdy vydají novou studiovou placku, protože osm let čekání od poslední „The American Dream“ je fakt hodně dlouhá doba, tak mě tato pětice vyvedla z omylu. Doufám, že výsledek bude za to čekání stát, protože dobrý metalický hardcore už jsem nějaký ten pátek neslyšel, což bych rád změnil, a tohle je přesně ta příležitost, která je k tomu jako stvořená.

I Spiritual Beggars mám rád již dlouhá léta a tato bokovka Michaela Amotta z Arch Enemy se postupně vypracovala ve stálici, na niž se vyplatí vsadit. V souvislosti se „Sunrise to Sundown“ čekám další porci poctivé hudby od srdce, protože tito milovníci starého hard rocku se stonerovou příchutí podávají stabilní výkony a nevěřím, že by se na tom mělo letos jenom tak něco změnit. No, a prakticky totéž by se dalo říct i o Joeovi Bonamassovi. Tento bluesrockový kytarista je mi se svou upřímnou tvorbou strašně sympatický, každou jeho nahrávku očekávám s velkým nadšením a vkládám do ní nemalé ambice, takže snad mě se svým novým materiálem ani tentokrát nezklame a „Blues of Desperation“ se zařadí mezi předchozí povedené počiny.

nK_!

nK_!:

Tři roky stará fošna „Disarm the Descent“ mě svého času dost chytla, a ačkoliv jsem do té doby Killswitch Engage kdovíjak neholdoval, právě tohle album se pro mě stalo pomyslnou vstupní branou do tvorby téhle americké sebranky. Hlavně mě baví za mikrofon se navrátivší Jesse Leach. Howard Jones nezpíval špatně, ale kvalit Leache v mých uších rozhodně nedosahuje. Od „Incarnate“ nečekám nic menšího než kvalitního nástupce „Disarm the Descent“ a to by v tom byl čert, jestli tahle deska nebude solidní námel. Jen by se chlapci mohli vyvarovat některých vyloženě vatových kusů. Dále mě zajímají noví Rotten Sound, od jejichž poslední řadovky uplynulo už dlouhých pět let. Tři roky staré EP „Species at War“ bylo sice plné kvalitního materiálu, ale dlouhohrající nahrávka je přeci jen jiná káva. Tedy ne, že by mezi ním a plnohodnotnou deskou byl nějaký podstatný rozdíl v délce stopáže. Finové mě zatím nikdy nezklamali a věřím, že „Abuse to Suffer“ na tomto trendu nic nezmění.

Atreides

Atreides:

Už tak půl roku si říkám, že by Einar Selvik mohl v rámci Wardruny dokončit svoji runovou trilogii „Runaljod“ a vydat její poslední díl, jenž ponese název „Ragnarok“. Jenže díra mezi prvními dvěma alby napovídá, že to hned tak nebude, takže beru za vděk i kolaborací s krajany Enslaved, respektive s Ivarem Bjørnsonem. I když, „beru za vděk“ je dost špatné vyjádření pro „těším se jak prase“, protože ukázky projektu nazvaného Skuggsjá znějí zkrátka parádně. Agresivněji laděná severská hudba podpořená elektrickou složkou zní famózně, a jakkoliv nemám rád „vyhajpované“ věci, cítím v kostech, že tohle setkání dvou hudebních perfekcionistů může jen těžko dopadnout špatně.

Na druhé straně březnového eintopfu stojí dvě jména, pro něž je hype cizím slovem, „jedou si to svoje“ a doslova chrlí jednu nahrávku za druhou – jedno, zda je to řadovka, ípko, splitko nebo kolaborace. Nikoho snad nepřekvapí, když zazní jména The Body a Nadja. První jmenovaní mají v plánu vydat placky hned dvě, mnohem víc než kolaboračka s Full of Hell mě ovšem zajímá jejich vlastní počin „No One Deserves Happiness“ navazující na „I Shall Die Here“, potažmo na „Christs, Redeemers“ z let 2014 a 2013. O čtyřech nahrávkách, které zvládli jen za loňský rok škoda mluvit, zkrátka tu máme další sludge / dronové peklo, tentokrát o deseti dějstvích a notně depresivním artworku.

Nadja se rovněž po řadě kolaborací a ípek projevuje vlastní řadovkou, prostě nazvanou „Sv“. Tu tvoří jediná skladba „Sievert“, dlouhá něco málo přes 40 minut, jejíž původ leží ve dvou rozdílných skladbách určených pro dva berlínské festivaly, přetavených do jednoho celku. Zvědavost je proto zcela na místě a dost se těším, s čím Aidan s Leah přijdou tentokrát. Hlavně proto, že oproti dost monotónní a jednotvárné mase předchozí „Queller“ může být „Sv“ docela příjemným oživením.

Skvrn

Skvrn:

Další solidní měsíc. Asi tak bych ve zkratce hodnotil nadcházející březen, tedy alespoň co se hudebního nadělení týče. Našel jsem si hned dvě libůstky, dvě speciality, které se zkrátka neobjevují každý den a já je pro svou zvědavost nemohu vynechat. První místo patří dlouho dvoučlenným, na krátkou dobu druhého člena hledajícím a nyní už zase dvoučlenným blackařům Cobalt. Prvním otazníkem je sestava, druhým časový odstup dělící předešlé „Gin“ (2009) a novinku (2016, že by?). Netuším, co se v hlavách zainteresovaných urodilo, název „Slow Forever“ možná ukazuje na ještě větší prostor odkázaný plazivým pasážím, ale vážně teď těžko říct. Já jen doufám, že to bude stát zato.

Dvojka jsou Skuggsjá. Druhá specialita, za níž jsou odpovědní norští průzkumníci starých časů – Ivar Bjørnson z Enslaved a Einar Selvik, jenž poslední roky slaví úspěch s hudbou své Wardruny. Na papíře to pak znamená mix blackové progrese s temným folkem. A jak se zdá, papír zřejmě nebude nutno zatracovat, neb „Skuggsjá“ bude alespoň dle toho zveřejněného mála znít právě zhruba tak. Pocitově má navrch zatím Wardruna, ale uvidíme, zda Bjørnsonovy kytary nezaberou a neukáží plně svou sílu také jinde než v říši „Zotročených“.

Onotius

Onotius:

Jak nás únor skvělými deskami namlsal, z březnového seznamu na mě nějak ne a ne vyskočit žádná deska, kvůli níž bych zrovna nemohl dospat, jak bych se na ni těšil. Nicméně pár alb, jež si rozhodně mezi prsty projít nenechám, tu zase je – takže hurá na ně. V první řadě jsem rozhodně zvědav, jak se podaří nová deska švýcarských Rorcal, jejichž tři roky starý zářez „Világvége“ představoval velmi poctivou porci sludgem načichlého valivého black metalu. Dále jistě nepohrdnu nefalšovaným grindovým průplachem v podobě nového alba Rotten Sound. Třetí pak příčku přenechám norským syrovým blackerům Sarke, kterým jedenáctého vychází v pořadí čtvrtá deska nesoucí název „Bogefod“.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Hlavní hudební chody tohoto roku stále na dosah nejsou, a tak se člověk musí spokojit s předkrmem v podobě méně známějších jmen. Ne, že bych čekal nějaké zázraky, ale rád se nechám překvapit. Španělským Suspiral se to například podařilo už s pouhým demem „Dawn of Kezef“ a podle všech indicií bude jejich první full-length „Delve into Mysteries of Transcendence“ ještě mocnější záležitost. Svojský, schizofrenní, ale stále surový metal smrti! To australští Ill Omen se věnují prohnilé formě atmosférického black metalu, který objektivně řečeno nenabízí nic převratného. Ale přesto jejich poslední tituly nabízely momenty, ze kterých pomalu tuhla krev v žilách. Nové, v pořadí již třetí album „Æ.Thy.Rift“ by mělo v kontextu dřívější tvorby nabídnout něco trochu jiného, takže jsem zákonitě zvědav, zda se úkrok jinam vyplatil, či nikoliv. Die Trinität des Bösen zakončuji EP „Through the Flesh of Ethereal Wombs“ rakouských Kringa. Kapela mi loni v Praze nakopala prdel, hudební růst je evidentní, tudíž jsem přesvědčen, že novinka nebude ztráta času.

Reporty

Brutal Assault 14

Komentáře: 10
Brutal Assault 14
Datum: 9.-12.8.2009
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu):

Čtvrtek: Biohazard, Brutal Truth, Carnifex, Darkane, Flowers for Whores, Madball, Mithras, Orphaned Land, Rotting Christ, Sadus, The Lucifer Principle, Turisas

Pátek: Brujeria, Dark Funeral, Grave, Negură Bunget, Novembers Doom, Opeth, Psycroptic, Testament, Ulver, Vomitory, Vreid

Sobota: Ador Dorath, Agathodaimon, Anaal Nathrakh, Ashes You Leave, Black Bomb A, Cripple Bastards, Hate Eternal, Immortal, Marduk, Skepticism, Walls of Jericho

Středa:

První kulturní zážitek letošního Brutal Assaultu, který stojí za zmínku, bylo zhlédnutí filmu “Bible Black” v Horror Cinema stanu den před začátkem samotného festivalu. Bylo to něco jako vážně míněná animovaná porno-komedie z Japonska. 95% filmu bylo vyplněno… hádejte čím asi, když to bylo anime péčko (smích). Některé hlášky byly opravdu přehnané a celé kino se válelo smíchy. Pokud se hodně nudíte, tak doporučuji…

Čtvrtek:

Ve čtvrtek ráno se mi podařilo podívat se na “Texaský masakr motorovou pilou 2” a také se ztratit v Jaroměři. Nakonec jsem skončil na úplně druhé straně, někde v polích za městem, ale první kapelu Flowers for Whores jsem stihnul. Na rozjezd solidní HC, jak hudebně tak nasazením, ale lidi se ještě moc nehýbali.

První kotel přišel až s následujícími The Lucifer Principle. Zástupci holandského death metalu předvedli hodně velký rachot a rozjíždějící se festival dost rozhýbali. Pro mě osobně jedna z nejlepších kapel prvního dne.

Další se mi podařilo zhlédnout Darkane ze Švédska. Jejich hudba mě ze studia moc nebaví, tak snad proto jsem ani z koncertu nebyl nějak odvázaný. Celkem ucházející vystoupení, ale rozhodně nemůžu tvrdit, že bych se nějak nudil.

Velkou neznámou pro mě byli Carnifex. Ti, kteří se těšili na vypadnuvší Suicide Silence, museli být nadšení. Totální deathcorová prasečina, jak se sluší a patří. Zabijácký koncert. Jedno z nejpříjemnějších překvápek Brutal Assaultu.

Nemůžu si pomoct, ale legendární (jak pro koho, že?) Sadus mě prostě nebavili. Tohle není hudba pro mě, sorry. Fandové oldschool thrashe si to ale určitě užili.

Na Rotting Christ sem se těšil hodně a nezklamali. Naopak mě zklamal hodně přeřvaný zvuk, kde správně nevynikaly všechny kytarové melodie. Zrušení autogramiády (zpožděné letadlo) a nezahrání “Nemecic” (už jelo intro, ale kvůli nedostatku času jej museli utnout) mi také radost neudělalo. Samotné vystoupení bylo ale jinak skvělé.

Madball jsem jen tak zkouknul z dálky a z HCčka, které jsem na Brutal Assaultu viděl, se mi zamlouvali asi nejméně. Hardcore prostě není moje parketa.

Řeknu to bez obalu. Z Orphaned Land jsem se totálně posral. Jejich studiová tvorba mě moc nesebrala, ale koncert ano. Nádhera a klenot v jednom. A ten zpěv… nevěřil jsem svým uším. Orphaned Land jsem asi hodně podcenil. Jednoznačně nejlepší skupina úvodního dne.

Pain jsem neviděl, protože jsem nedokázal odolat norskému hororu “Død snø”. Docela mě to i bavilo, jenže když byl film v půlce přerušen kvůli technickým problémům, vrátil jsem se pod pódium…

…na Biohazard, kteří předvedli výborné a živelné vystoupení našláplého HC. Doma bych si to nepustil, ale na koncertě pecka jako sviňa.

V tuto chvíli měli přijít Cynic, ale na podiu se nevím proč objevili Brutal Truth a spustili svojí grindovou čuňárnu. Ze začátku to byla sranda, ale čím déle hráli, tím více jsem se těšil na následující Turisas, kteří nakonec předvedli výbornou show. Na podobné folkoviny bývá na Brutal Assaultu narváno a taky to většinou stojí za to. Turisas nebyli výjimkou. Warlordovi to ten večer zpívalo dobře (měl jsem tu čest s jejich posledním DVD a některé koncerty dost omrdával), takže spokojenost.

Ještě jsem kouknul na kousek Mithras, ale protože mě nebavili, šel jsem spát.

Pátek:

Chtěl jsem se podívat na Obscura, ale nakonec mě to zatáhlo opět do hororového stanu, kde dávali “Braindead”. Bavil jsem se přímo a královsky, jeden z nejlepších filmů, co jsem kdy viděl. Opravdu doporučuji. Kdo neviděl, nepochopí.

Psycroptic mě nějak extra nebavili. Prostě takový nic moc death metal.

Negură Bunget jsem v původní sestavě nikdy neviděl a v té nové to prý stojí za hovno, ale mně to přišlo ucházející. Mohlo to být i lepší, ale nebyl to žádný průser.

Vomitory i Grave mají k sobě hudebně relativně blízko a také obě kapely předvedly skvělá vystoupení. Grave zahráli možná o chlup lépe, ale v obou případech to byla parádní deathová jízda.

Dagoba nevystoupila kvůli autonehodě, což je škoda, protože jsem se na ně těšil. Další vidím až Vreid z Norska. Výborná blackovina, která ani na chvíli nenudila. Hodně dobré.

Jedno z těch výborných vystoupení předvedli Novembers Doom. Pětice muzikantů se sice skoro nepohnula, jejich výjimečná hudba ale naprosto stačila. Nemám co vytknout.

Setlist Testament:
01. The Preacher
02. The New Order
03. Over the Wall
04. Practice What You Preach
05. More Than Meets the Eye
06. The Persecuted Won’t Forget
07. Burnt Offerings
08. Into the Pit
09. Disciples of the Watch
10. D.N.R. (Do Not Resuscitate)
11. 3 Days in Darkness
12. The Formation of Damnation

Setlist Dark Funeral:
01. King Antichrist
02. The Secrets of the Black Arts
03. The Arrival of Satan’s Empire
04. Goddess of Sodomy
05. Vobiscum Satanas
06. Open the Gates
07. Hail Murder
08. Atrum Regina
09. An Apprentice of Satan

Pestilence zahráli dobře, o tom žádná, ale josefovská pevnost zažila za ty tři dny i lepší vystoupení.

Naprostá bomba ale byla Brujeria, která hrála v Čechách vůbec poprvé. Vsadím se, že spousta lidí přijela jen na ně. Sestava tak hvězdná, až oči přecházely, sázela do lidí ty největší fláky ze své diskografie a pod pódiem během vteřiny vypuknul opravdu pekelný kotel. Totální zlo.

Opeth jsem zhlédl jen poslední dva songy (nepočítal jsem s takovým návalem na podpisovce Dark Funeral), takže nechci nějak moc hodnotit, ale nevypadalo to vůbec špatně.

Úžasné vystoupení předvedli Testament. Sice se od kapely jejich formátu nic jiného než skvělé koncerty už neočekává, ale kvalita se musí vždycky pochválit. A Testament kvalitní opravdu byli. Jeden ze zlatých hřebů druhého dne.Ulver byl zážitek z jiného světa. Viděl jsem už hodně věcí, ale tohle jsem ještě nežral. Totální psycho. Většina lidí to taky nepobrala. I já jsem jen zíral s otevřenou hubou. Tomu se říká dech beroucí zážitek.

I když mě Ulver fakt odvařili, stále není všem pátečním koncertům konec. Na plac nastupuje švédská black metalová bruska Dark Funeral a místní pevnost se stává svědkem dalšího výtečného koncertu. A v setu postaveném především na řadovce “Diabolis interium” nechybělo ani plivání ohně.

Sobota:

Poslední den Brutal Assaultu začíná s Black Bomb A, na něž se vydávám po mnohých doporučeních. Špatné to určitě nebylo, ale poslouchat to asi nezačnu.

Agathodaimon už delší dobu nesleduji, ale jejich koncert v Josefově byl hodně dobrý. Jen škoda, že museli hrát v 11 dopoledne, ale s tím se vzhledem k našlapané soupisce asi nic dělat nedalo.

Thrashařiny mě až na dvě výjimky (z nichž jedna hrála předchozí den) moc neberou, takže vynechávám Gama Bomb, ale další Ashes You Leave jsem si ujít nenechal, protože jsem byl na ně hodně zvědavý. Chorvatský doom metal se ukázal být hodně kvalitním, stejně jako samotné vystoupení. Určitě bude stát za to se podívat na zoubek i jejich deskám.

The Red Chord mě tedy moc nerozbili. I přes neustálé povzbuzování se téměř nikdo nehýbal a až na samotném konci se utvořil malinký kotlíček. A to u skupiny jejich žánru není zrovna nejlepší.

Na Cripple Bastards jsem se docela těšil, kdysi totiž patřili mezi mé oblíbené formace. Ale upřímně řečeno, byla to nuda. Nechápu, jak jsem je dříve mohl poslouchat každý den.

Teď řeknu něco divného: přestože Ador Dorath sleduji již od prvního alba a jejich tvorba se mi opravdu hodně zamlouvá, tohle bylo moje první koncertní setkání s nimi (přitom jako česká kapela hrají v Čechách pořád). Ale líbilo se mi to hodně, někdy si to musím zopakovat… Ani trošku nevyvážený zvuk (zpěvačka byla chvílemi přeřvaná, chvílemi nebyla vůbec slyšet) mi dojem nepokazil.

Opět kotvím v kině, kde mají dávat “I Spit on Your Grave”, jenže k mému zklamání se jej nepodaří spustit, a tak se opět sjíždí “Braindead”.

Vracím se na Hate Eternal, kteří ale nejsou zrovna mým šálkem čaje. V zpraseném zvuku jsem slyšel jen kolovrátkový death metal a pódiová prezentace také nic moc.

Anaal Nathrakh byl jedním z černých koní letošního Brutal Assaultu. Vystoupit měli už loni, ale kvůli pracovním povinnostem vystoupení zrušili. Tak jsme je tady měli letos a bylo to naprosto skvělé. Jejich první návštěva ČR dopadla na výbornou. Bomba!

Atrox jsem zaplácnul podpisovkou Marduk (ty autogramiády na Brutal Assaultu jsou vážně zlo, takhle hovadské řešení jsem jinde neviděl, pro příští rok by se s tím mělo něco dělat), takže vidím až Suffocation. Omlouvám se jejich příznivcům, ale mně to prostě nebavilo. Byl to jednoduše výplach.

“Ladies and motherfuckers, we are IMMORTAL!” Tak takhle začal splněný sen – Immortal naživo. Ze začátku jsem byl tak na větvi z toho, že vidím Abbatha na vlastní oči, že jsem první dva songy ani nevnímal, co hrají. Vím, že mám prostě zkreslený a zaujatý úhel pohledu, ale nemůžu jinak – Immortal byli totální extáze, dokonalost.

Setlist Marduk:
01. The Levelling Dust
02. With Satan and Victorious Weapons
03. Nightwing
04. Of Hells Fire
05. Baptism by Fire
06. Materialized in Stone
07. Throne of Rats
08. Still Fucking Dead (Here’s No Peace)
09. Azrael
10. Beyond the Grace of God
11. Wolves

Mezi dvě black metalové pecky byli vklíněni Walls of Jericho, kteří ukázali hodně divokou a živelnou show. Nějak moc hodnotit ale nechci, protože jsem se na ně díval jen z ostrého úhlu (čekal jsem na Marduk).

Marduk a přišli a rozbili všechno a všechny. Tři čtvrtě hodiny v jejich přítomnosti se rovná infernu. Na ně bych se vydržel dívat dlouhé hodiny. Super!

Poslední kapelou se pro mě stali Skepticism. Atmosféra hustá jak ta nejhustší mlha. Nemám slov. Skvost. Mně osobně by více funeral doomových věcí pro příští rok určitě nevadilo.

Na závěr by se ještě slušelo nějaké shrnutí. Kvalitu kapel už rozebírat nebudu (jednak to je všechno popsáno výše a jednak to každý vidí jinak). Organizace byla na opravdu vysoké úrovni, pořadatelé se rok od roku snaží vychytávat všechny chybky, což je obrovské plus. V podstatě mi vadili tak nějak tři věci – u vstupu se nerozdávala kompilace (to ale není zas tak výrazné negativum, oproti tomu byl zaveden program v podobě klíčence na krk, což je vážně super nápad), security pod pódiem (chvílemi mi zůstával z jejich chování rozum stát, ale osobně jsem s nimi problém neměl, na druhou stranu security u vstupu byli naopak naprosto v pohodě). Největším problémem bych tak viděl řešení autogramiád – nikde žádná ohrada na frontu, tudíž se lidi ke kapele hrnuli ze všech stran a nedalo se tam pohnout. Pro příště by to chtělo nějaký koridor na frontu. A když jsem si dovolil ozvat se s tímto problémem směrem k security, odpověď zněla: “Já to mám v piči a neserte mě, nebo to tady zavřu”. Kromě tohohle kiksu se ale nedá nic jiného, než chválit.