Američané Carnifex odhalili detaily o své nové fošně. Ta ponese název „Slow Death“ a k mání bude od 5. srpna u Nuclear Blast. Obal tady, tracklist následuje:
01. Dark Heart Ceremony 02. Slow Death 03. Drown Me in Blood 04. Pale Ghost 05. Black Candles Burning 06. Six Feet Closer to Hell 07. Necrotoxic 08. Life Fades to a Funeral 09. Countess of The Crescent Moon 10. Servants to the Horde
 |
| Země: USA Žánr: deathcore Datum vydání: 4.3.2014 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 5,75/10 Odkazy:
|
“Die Without Hope” je pro mne další z řady alb, díky nimž jsem měl možnost poodkrýt roušku hudební skupiny, o které už léta vím, mám přesnou představu o tom, jak její tvorba bude znít, a přesto jsem byl až doposud dost líný na to, abych se odhodhlal si některé z jejich alb pustit, přestože vím, že by se mi to snad i teoreticky mělo líbit. Američtí drtiči Carnifex jsou pochopitelně jednou z těchto part, k nimž jsem přičichl až s vydáním jejich pátého studiového alba bez hlubší znalosti předchozího čtyřlístku studiových počinů, ovšem věřím, že zas tak o moc jsem nepřišel, protože z těch několika mála ukázek, které jsem si na netu vyslechl, se jedná o tentýž, až na půdu nasraný deathcore, jímž tato pětice ničí vše, co jí stojí v cestě.
Předpokládám, že každý, kdo se v hudebních škatulkách alespoň trochu orientuje, tak ví, že deathcore je v podstatě spojení hrubosti death metalu a moderního metalcoru, takže z toho už tak nějak dopředu vyplývá přesné znění alb, jako je “Die Without Hope”. O technické zdatnosti jednotlivých členů nemůžu být pochyb, takže bicí drtička, v dáli dunící baskytara a zničující riff s nějakým tím sólem je přesně to, oč tady běží. Řvoun Scott Lewis mě vyloženě nepřekvapil, ačkoli se mi líbí, že nestojí pouze na jedné póze, ale úplně vpohodě je schopný přejít od vyšší polohy hrubé brusky k nelidskému deathovému chropotu. Pravda, tohle všechno už je ale žánrový standard, který svým způsobem přispívá k tomu, že drtivá většina obdobných kapel mi zní v podstatě stejně. Nicméně to je můj vlastní nedostatek plynoucí z toho, že v daném žánru znám vlastně jen ta největší jména jako Heaven Shall Burn, či Job for a Cowboy. Ten zbytek už mě celkem úspěšně míjí. Nicméně, i tak mi to nebrání odnést si z poslechu “Die Without Hope” přesně to, co od podobné hudby očekávám. Nasranost, chytlavost a energii. No, ale hlavně ta nasranost, protože i když se tu tam na moment zklidní (kráťoučká klavírní pasáž v druhé polovině “Condemned to Decay” je odzbrojující), tak drtivá většina hrací doby je jako výbuch nukleární pumy, takže nářez bez špetky slitování.
Carnifex, neboli popravčí, jak zní český překlad jejich latinského jména, mají na “Die Without Hope” o něco blíže k death metalu než k metalcoru, takže těch změn tempa, breakdownů a zasekávaček tam k mé vlastní spokojenosti není tolik, kolik by asi vzhledem ke stylovým standardům být mělo, čili výsledek je takový “death metalový deathcore”. Nevím, jak tomu bylo na předchozích deskách, zda s tímto kapela už začínala, nebo se k tomuto postupně vypracovala, ale přiznávám, že tenhle klasičtější ráz se mi líbí mnohem víc než příklon k trendy postupům.
Kolem jednotlivých skladeb se nehodí zas tak moc vykládat, protože nevěřím tomu, že by se mi podařilo vystihnout jejich podstatu hutných vypalovaček. I přes krátkou stopáž mám za to, že ke konci už má pozornost mírně uvadala a možná i proto jsem si ty nejsilnější kousky tracklistu musel ve většině případů zaškrtnout ještě před přehoupnutím se do druhé poloviny, o nějž se stará řádně utahaná “Dragged into the Grave”. Bicí sypačky a kytarové škrkání ji sice nejednou nakopnou k silné death metalové póze, ale ty naprosté vrcholy přišly na řadu už dříve. Za ty nejlepší kusy totiž považuji úvodní “Salvation Is Dead”, následující “Dark Days” a nářezovou “Last Words”. “Salvation Is Dead” je asi nejukázkovějším příkladem tvrzení, že death metal hraje v hudbě Carnifex o něco větší roli než metalcore, protože kdyby mi někdo řekl, že poslouchám severskou death metalovou sebranku, jen bez typických chrastivých kytar a s moderně střiženým zvukem, tak mu to sežeru i s navijákem. Následující “Dark Days” mě zase uzemnila nečekaně melodickou druhou polovinou, kdy se po úvodním ataku přejde k masivnímu riffování a nakonec pod taktovkou kytarového sóla a klavírního doprovodu odstartuje opět drtící závěr. Právě tahle skladba je asi nejlepší směsicí deathcorového nářezu a kytarové melodiky. Na škodu určitě nejsou ani letmé klávesové plochy, které tu a tam vykročí směrem dopředu a možná by nebylo úplně špatné dát jim pro příště trošku víc prostoru, protože v refrénu “Dark Days” fungují kupříkladu úplně bombasticky.
Mluvit naopak o nejslabších kouscích je velmi zavádějící, protože ty skladby prostě znějí jedna jako druhá, ale znáte situaci, že ne vše, co zní jako totéž, není totéž. Jedním z těchto příkladů je už zmíněná “Dragged into the Grave”. Což o to, papírově je to stále stejná hutná řezničina jako pětice skladeb před ní, ale přesto se nemůžu zbavit dojmu, že zbytečně brzdí slušně rozjetou desku, a protože krom skvělé “Last Words” už se závěru “Die Without Hope” nepodaří navázat na našlapaný úvod, tak je to právě “Dragged into the Grave”, jež dojem horší druhé poloviny startuje. No, a protože ani slušná “Where the Light Dies” s melodickými kytarovými plochami tento dojem už úplně nespraví, tak ve mně převládá dojem “pouze” nadprůměrné desky.
Ne, že by “Die Without Hope” bylo špatné album, jen mi nepřijde ničím výjimečné, abych měl potřebu o něm pět ódy na všechny strany. Je to ve všech ohledech do dokonalosti dotažený produkt, jemuž k mé spokojenosti chybí víc kulervoucích momentů. Skladby samy o sobě jsou nabroušené jako kudla Zdeňka Pohlreicha, ale to se bez alespoň několika zajímavých momentů časem prostě a jednoduše oposlouchá, a tak se mi stalo, že po týdnu poslechu už jsem se začínal lehce nudit i ze začátku alba. Pro fanouška žánru jsou Carnifex a “Die Without Hope” povinnost, kterou už beztak zná jako své boty, nicméně pro mě to je jedno z těch alb, u něhož rád uznám, že to je všechno úplně v pohodě, ale hlubšího dojmu ve mně nezanechá, takže proto nemůžu sáhnout po vyšším hodnocení.
Další názory:
Nevím no, mě osobně to tedy moc nevzalo. Carnifex na své novince “Die Without Hope” nepředvádějí vůbec nic nového, zajímavého nebo cokoliv jiného, díky čemu bych měl pocit, že to stojí za poslouchání. Samozřejmě zcela chápu a beru, že asi ne každá hudba musí být promyšlená avantgarda nebo hypnotické atmosférično, nemám nic proti tomu, když je album “jenom” totální nářez, který jede jak buldozer a bez smilování drtí vše, co se mu postaví do cesty, ostatně i takovouhle muziku si s chutí pustím. Jenže aby něco takového fungovalo, tak to opravdu musí být tak ostrý materiál, aby to sekalo hlavy na potkání, musí v tom být koňská dávka energie a brutální tah na bránu, s nímž vás ta kapela smete. Ale že by “Die Without Hope” mělo nějaký kulervoucí tah na bránu, to mi nepřijde… sice to album uhání jak zběsilé, ale k čemu mu to je, když to vyznívá spíš jak když hluchý buší do vrat. Nezdá se mi, že by Carnifex na své novince jakkoliv vybočovali z dávno nastoleného deathcorového klišé – ani v rámci svojí vlastní tvorby, ani v rámci žánru obecně. Přesně tohle mi upřímně přišlo jako nuda už v době, kdy byl deathcorový trend na vrcholu, natožpak dneska; “Die Without Hope” zní spíš jako dozvuk krátké módní vlny, jež se na scéně před pár lety přehnala. Možná, kdyby tam Carnifex nasypali víc zajímavých klavírních momentů, ale podobných věcí je tam takové minimum, že to na celkovém obrazu alba nezmění zhola nic… Nic proti “Die Without Hope” nemám a úplná sračka to není, ale osobně mi takováhle hudba přijde o ničem, to je celé…
H.
 |
| Země: USA Žánr: deathcore Datum vydání: 16.2.2010 Label: Victory Records Hodnocení: 6/10 Zbytek redakce hodnotí: Průměrné hodnocení v redakci: 6/10 Odkazy:
|
Deathcore je stále více oblíbeným žánrem, který chce hrát kde kdo. Ne vždycky se ale povede napsat a nahrát kvalitní materiál. A tak některé deathcorové kapely rychleji skončí, než vůbec začnou. Tento problém se ale netýká americké kapely Carnifex, která se na scéně drží už něco přes pět let a nahrála (i s touto) tři desky. Tato banda si zahrála i na minulém ročníku Brutal Assaultu.
Na první dva počiny se nedostává moc pozitivní odezvy, já sám posoudit nemohu, protože v případě “Hell Chose Me” se jedná o první věc, co od Carnifex slyším. Když už nahrajete ale tři desky, máte více zkušeností, tak některé chyby můžete vypilovat. Namátkově jsem sáhnul po pár písničkách ze starších desek a je tu určitě znát posun. Carnifex přidali trošku do melodiky a posunuli dál produkci. Zvuky teda nevypadají tak, jako by se to nahrávalo v garáži (fanoušci garáž black metalu prominou). U této desky mám jeden problém – když ji poslouchám v celku, tak mě tolik nebaví. Když si ale pouštím po jednom songu v intervalu zhruba tří minut, zábavu mám mnohem větší. Jelikož je toto ideální muzika na pogo a odreagování v kotli, měl by hlavní zpěvák vždy mezi písněmi něco povídat.
Co se týče jednotlivých songů, tak nejvíce mě baví asi druhá “Dead Archetype”. V ní máte skvělé melodické party a styl “ječáku”, který mám asi z těchto technik na tomto druhu zpívání vůbec nejradši. Jinak tu k jednotlivým peckám není moc co dodávat, je to prostě klasický deathcore. Výborná muzika na živé provedení, nicméně alba o deseti a více písních pro tyto kapely nejsou to pravé. Když slyšíte desetkrát to samé, začne to být stereotypní. Kdyby se to aspoň trochu smíchalo s metalcorem a přidaly se tam části s čistým vysokým zpěvem, bylo by to opět o nečem jiném.
Sečteno a podtrženo, třetí deska od Carnifex není žádný propadák, nic převratného to ale také není. Když si pouštím po jednom songu, poslouchá se mi to skvěle. V kuse je to ale slabší, jelikož mám radši trochu melodičtější hudbu, které by tady mohlo být víc.
 |
| Datum: 9.-12.8.2009 Místo: vojenská pevnost Josefov Účinkující (obsažení v reportu): Čtvrtek: Biohazard, Brutal Truth, Carnifex, Darkane, Flowers for Whores, Madball, Mithras, Orphaned Land, Rotting Christ, Sadus, The Lucifer Principle, Turisas Pátek: Brujeria, Dark Funeral, Grave, Negură Bunget, Novembers Doom, Opeth, Psycroptic, Testament, Ulver, Vomitory, Vreid Sobota: Ador Dorath, Agathodaimon, Anaal Nathrakh, Ashes You Leave, Black Bomb A, Cripple Bastards, Hate Eternal, Immortal, Marduk, Skepticism, Walls of Jericho
|
Středa:
První kulturní zážitek letošního Brutal Assaultu, který stojí za zmínku, bylo zhlédnutí filmu “Bible Black” v Horror Cinema stanu den před začátkem samotného festivalu. Bylo to něco jako vážně míněná animovaná porno-komedie z Japonska. 95% filmu bylo vyplněno… hádejte čím asi, když to bylo anime péčko (smích). Některé hlášky byly opravdu přehnané a celé kino se válelo smíchy. Pokud se hodně nudíte, tak doporučuji…
Čtvrtek:
Ve čtvrtek ráno se mi podařilo podívat se na “Texaský masakr motorovou pilou 2” a také se ztratit v Jaroměři. Nakonec jsem skončil na úplně druhé straně, někde v polích za městem, ale první kapelu Flowers for Whores jsem stihnul. Na rozjezd solidní HC, jak hudebně tak nasazením, ale lidi se ještě moc nehýbali.
První kotel přišel až s následujícími The Lucifer Principle. Zástupci holandského death metalu předvedli hodně velký rachot a rozjíždějící se festival dost rozhýbali. Pro mě osobně jedna z nejlepších kapel prvního dne.
Další se mi podařilo zhlédnout Darkane ze Švédska. Jejich hudba mě ze studia moc nebaví, tak snad proto jsem ani z koncertu nebyl nějak odvázaný. Celkem ucházející vystoupení, ale rozhodně nemůžu tvrdit, že bych se nějak nudil.
Velkou neznámou pro mě byli Carnifex. Ti, kteří se těšili na vypadnuvší Suicide Silence, museli být nadšení. Totální deathcorová prasečina, jak se sluší a patří. Zabijácký koncert. Jedno z nejpříjemnějších překvápek Brutal Assaultu.
Nemůžu si pomoct, ale legendární (jak pro koho, že?) Sadus mě prostě nebavili. Tohle není hudba pro mě, sorry. Fandové oldschool thrashe si to ale určitě užili.
Na Rotting Christ sem se těšil hodně a nezklamali. Naopak mě zklamal hodně přeřvaný zvuk, kde správně nevynikaly všechny kytarové melodie. Zrušení autogramiády (zpožděné letadlo) a nezahrání “Nemecic” (už jelo intro, ale kvůli nedostatku času jej museli utnout) mi také radost neudělalo. Samotné vystoupení bylo ale jinak skvělé.
Madball jsem jen tak zkouknul z dálky a z HCčka, které jsem na Brutal Assaultu viděl, se mi zamlouvali asi nejméně. Hardcore prostě není moje parketa.
Řeknu to bez obalu. Z Orphaned Land jsem se totálně posral. Jejich studiová tvorba mě moc nesebrala, ale koncert ano. Nádhera a klenot v jednom. A ten zpěv… nevěřil jsem svým uším. Orphaned Land jsem asi hodně podcenil. Jednoznačně nejlepší skupina úvodního dne.
Pain jsem neviděl, protože jsem nedokázal odolat norskému hororu “Død snø”. Docela mě to i bavilo, jenže když byl film v půlce přerušen kvůli technickým problémům, vrátil jsem se pod pódium…
…na Biohazard, kteří předvedli výborné a živelné vystoupení našláplého HC. Doma bych si to nepustil, ale na koncertě pecka jako sviňa.
V tuto chvíli měli přijít Cynic, ale na podiu se nevím proč objevili Brutal Truth a spustili svojí grindovou čuňárnu. Ze začátku to byla sranda, ale čím déle hráli, tím více jsem se těšil na následující Turisas, kteří nakonec předvedli výbornou show. Na podobné folkoviny bývá na Brutal Assaultu narváno a taky to většinou stojí za to. Turisas nebyli výjimkou. Warlordovi to ten večer zpívalo dobře (měl jsem tu čest s jejich posledním DVD a některé koncerty dost omrdával), takže spokojenost.
Ještě jsem kouknul na kousek Mithras, ale protože mě nebavili, šel jsem spát.
Pátek:
Chtěl jsem se podívat na Obscura, ale nakonec mě to zatáhlo opět do hororového stanu, kde dávali “Braindead”. Bavil jsem se přímo a královsky, jeden z nejlepších filmů, co jsem kdy viděl. Opravdu doporučuji. Kdo neviděl, nepochopí.
Psycroptic mě nějak extra nebavili. Prostě takový nic moc death metal.
Negură Bunget jsem v původní sestavě nikdy neviděl a v té nové to prý stojí za hovno, ale mně to přišlo ucházející. Mohlo to být i lepší, ale nebyl to žádný průser.
Vomitory i Grave mají k sobě hudebně relativně blízko a také obě kapely předvedly skvělá vystoupení. Grave zahráli možná o chlup lépe, ale v obou případech to byla parádní deathová jízda.
Dagoba nevystoupila kvůli autonehodě, což je škoda, protože jsem se na ně těšil. Další vidím až Vreid z Norska. Výborná blackovina, která ani na chvíli nenudila. Hodně dobré.
Jedno z těch výborných vystoupení předvedli Novembers Doom. Pětice muzikantů se sice skoro nepohnula, jejich výjimečná hudba ale naprosto stačila. Nemám co vytknout.
|
Setlist Testament: Setlist Dark Funeral: |
Pestilence zahráli dobře, o tom žádná, ale josefovská pevnost zažila za ty tři dny i lepší vystoupení.
Naprostá bomba ale byla Brujeria, která hrála v Čechách vůbec poprvé. Vsadím se, že spousta lidí přijela jen na ně. Sestava tak hvězdná, až oči přecházely, sázela do lidí ty největší fláky ze své diskografie a pod pódiem během vteřiny vypuknul opravdu pekelný kotel. Totální zlo.
Opeth jsem zhlédl jen poslední dva songy (nepočítal jsem s takovým návalem na podpisovce Dark Funeral), takže nechci nějak moc hodnotit, ale nevypadalo to vůbec špatně.
Úžasné vystoupení předvedli Testament. Sice se od kapely jejich formátu nic jiného než skvělé koncerty už neočekává, ale kvalita se musí vždycky pochválit. A Testament kvalitní opravdu byli. Jeden ze zlatých hřebů druhého dne.Ulver byl zážitek z jiného světa. Viděl jsem už hodně věcí, ale tohle jsem ještě nežral. Totální psycho. Většina lidí to taky nepobrala. I já jsem jen zíral s otevřenou hubou. Tomu se říká dech beroucí zážitek.
I když mě Ulver fakt odvařili, stále není všem pátečním koncertům konec. Na plac nastupuje švédská black metalová bruska Dark Funeral a místní pevnost se stává svědkem dalšího výtečného koncertu. A v setu postaveném především na řadovce “Diabolis interium” nechybělo ani plivání ohně.
Sobota:
Poslední den Brutal Assaultu začíná s Black Bomb A, na něž se vydávám po mnohých doporučeních. Špatné to určitě nebylo, ale poslouchat to asi nezačnu.
Agathodaimon už delší dobu nesleduji, ale jejich koncert v Josefově byl hodně dobrý. Jen škoda, že museli hrát v 11 dopoledne, ale s tím se vzhledem k našlapané soupisce asi nic dělat nedalo.
Thrashařiny mě až na dvě výjimky (z nichž jedna hrála předchozí den) moc neberou, takže vynechávám Gama Bomb, ale další Ashes You Leave jsem si ujít nenechal, protože jsem byl na ně hodně zvědavý. Chorvatský doom metal se ukázal být hodně kvalitním, stejně jako samotné vystoupení. Určitě bude stát za to se podívat na zoubek i jejich deskám.
The Red Chord mě tedy moc nerozbili. I přes neustálé povzbuzování se téměř nikdo nehýbal a až na samotném konci se utvořil malinký kotlíček. A to u skupiny jejich žánru není zrovna nejlepší.
Na Cripple Bastards jsem se docela těšil, kdysi totiž patřili mezi mé oblíbené formace. Ale upřímně řečeno, byla to nuda. Nechápu, jak jsem je dříve mohl poslouchat každý den.
Teď řeknu něco divného: přestože Ador Dorath sleduji již od prvního alba a jejich tvorba se mi opravdu hodně zamlouvá, tohle bylo moje první koncertní setkání s nimi (přitom jako česká kapela hrají v Čechách pořád). Ale líbilo se mi to hodně, někdy si to musím zopakovat… Ani trošku nevyvážený zvuk (zpěvačka byla chvílemi přeřvaná, chvílemi nebyla vůbec slyšet) mi dojem nepokazil.
Opět kotvím v kině, kde mají dávat “I Spit on Your Grave”, jenže k mému zklamání se jej nepodaří spustit, a tak se opět sjíždí “Braindead”.
Vracím se na Hate Eternal, kteří ale nejsou zrovna mým šálkem čaje. V zpraseném zvuku jsem slyšel jen kolovrátkový death metal a pódiová prezentace také nic moc.
Anaal Nathrakh byl jedním z černých koní letošního Brutal Assaultu. Vystoupit měli už loni, ale kvůli pracovním povinnostem vystoupení zrušili. Tak jsme je tady měli letos a bylo to naprosto skvělé. Jejich první návštěva ČR dopadla na výbornou. Bomba!
Atrox jsem zaplácnul podpisovkou Marduk (ty autogramiády na Brutal Assaultu jsou vážně zlo, takhle hovadské řešení jsem jinde neviděl, pro příští rok by se s tím mělo něco dělat), takže vidím až Suffocation. Omlouvám se jejich příznivcům, ale mně to prostě nebavilo. Byl to jednoduše výplach.
“Ladies and motherfuckers, we are IMMORTAL!” Tak takhle začal splněný sen – Immortal naživo. Ze začátku jsem byl tak na větvi z toho, že vidím Abbatha na vlastní oči, že jsem první dva songy ani nevnímal, co hrají. Vím, že mám prostě zkreslený a zaujatý úhel pohledu, ale nemůžu jinak – Immortal byli totální extáze, dokonalost.
|
Setlist Marduk: |
Mezi dvě black metalové pecky byli vklíněni Walls of Jericho, kteří ukázali hodně divokou a živelnou show. Nějak moc hodnotit ale nechci, protože jsem se na ně díval jen z ostrého úhlu (čekal jsem na Marduk).
Marduk a přišli a rozbili všechno a všechny. Tři čtvrtě hodiny v jejich přítomnosti se rovná infernu. Na ně bych se vydržel dívat dlouhé hodiny. Super!
Poslední kapelou se pro mě stali Skepticism. Atmosféra hustá jak ta nejhustší mlha. Nemám slov. Skvost. Mně osobně by více funeral doomových věcí pro příští rok určitě nevadilo.
Na závěr by se ještě slušelo nějaké shrnutí. Kvalitu kapel už rozebírat nebudu (jednak to je všechno popsáno výše a jednak to každý vidí jinak). Organizace byla na opravdu vysoké úrovni, pořadatelé se rok od roku snaží vychytávat všechny chybky, což je obrovské plus. V podstatě mi vadili tak nějak tři věci – u vstupu se nerozdávala kompilace (to ale není zas tak výrazné negativum, oproti tomu byl zaveden program v podobě klíčence na krk, což je vážně super nápad), security pod pódiem (chvílemi mi zůstával z jejich chování rozum stát, ale osobně jsem s nimi problém neměl, na druhou stranu security u vstupu byli naopak naprosto v pohodě). Největším problémem bych tak viděl řešení autogramiád – nikde žádná ohrada na frontu, tudíž se lidi ke kapele hrnuli ze všech stran a nedalo se tam pohnout. Pro příště by to chtělo nějaký koridor na frontu. A když jsem si dovolil ozvat se s tímto problémem směrem k security, odpověď zněla: “Já to mám v piči a neserte mě, nebo to tady zavřu”. Kromě tohohle kiksu se ale nedá nic jiného, než chválit.
