Země: USA Žánr: deathcore Datum vydání: 4.3.2014 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: 01. Salvation Is Dead 02. Dark Days 03. Condemned to Decay 04. Die Without Hope 05. Hatred and Slaughter 06. Dragged into the Grave 07. Rotten Souls 08. Last Words 09. Reflection of the Forgotten 10. Where the Light Dies Hodnocení: Kaša – 6,5/10 H. – 5/10 Průměrné hodnocení: 5,75/10 Odkazy: facebook

“Die Without Hope” je pro mne další z řady alb, díky nimž jsem měl možnost poodkrýt roušku hudební skupiny, o které už léta vím, mám přesnou představu o tom, jak její tvorba bude znít, a přesto jsem byl až doposud dost líný na to, abych se odhodhlal si některé z jejich alb pustit, přestože vím, že by se mi to snad i teoreticky mělo líbit. Američtí drtiči Carnifex jsou pochopitelně jednou z těchto part, k nimž jsem přičichl až s vydáním jejich pátého studiového alba bez hlubší znalosti předchozího čtyřlístku studiových počinů, ovšem věřím, že zas tak o moc jsem nepřišel, protože z těch několika mála ukázek, které jsem si na netu vyslechl, se jedná o tentýž, až na půdu nasraný deathcore, jímž tato pětice ničí vše, co jí stojí v cestě.

Předpokládám, že každý, kdo se v hudebních škatulkách alespoň trochu orientuje, tak ví, že deathcore je v podstatě spojení hrubosti death metalu a moderního metalcoru, takže z toho už tak nějak dopředu vyplývá přesné znění alb, jako je “Die Without Hope”. O technické zdatnosti jednotlivých členů nemůžu být pochyb, takže bicí drtička, v dáli dunící baskytara a zničující riff s nějakým tím sólem je přesně to, oč tady běží. Řvoun Scott Lewis mě vyloženě nepřekvapil, ačkoli se mi líbí, že nestojí pouze na jedné póze, ale úplně vpohodě je schopný přejít od vyšší polohy hrubé brusky k nelidskému deathovému chropotu. Pravda, tohle všechno už je ale žánrový standard, který svým způsobem přispívá k tomu, že drtivá většina obdobných kapel mi zní v podstatě stejně. Nicméně to je můj vlastní nedostatek plynoucí z toho, že v daném žánru znám vlastně jen ta největší jména jako Heaven Shall Burn, či Job for a Cowboy. Ten zbytek už mě celkem úspěšně míjí. Nicméně, i tak mi to nebrání odnést si z poslechu “Die Without Hope” přesně to, co od podobné hudby očekávám. Nasranost, chytlavost a energii. No, ale hlavně ta nasranost, protože i když se tu tam na moment zklidní (kráťoučká klavírní pasáž v druhé polovině “Condemned to Decay” je odzbrojující), tak drtivá většina hrací doby je jako výbuch nukleární pumy, takže nářez bez špetky slitování.

Carnifex, neboli popravčí, jak zní český překlad jejich latinského jména, mají na “Die Without Hope” o něco blíže k death metalu než k metalcoru, takže těch změn tempa, breakdownů a zasekávaček tam k mé vlastní spokojenosti není tolik, kolik by asi vzhledem ke stylovým standardům být mělo, čili výsledek je takový “death metalový deathcore”. Nevím, jak tomu bylo na předchozích deskách, zda s tímto kapela už začínala, nebo se k tomuto postupně vypracovala, ale přiznávám, že tenhle klasičtější ráz se mi líbí mnohem víc než příklon k trendy postupům.

Kolem jednotlivých skladeb se nehodí zas tak moc vykládat, protože nevěřím tomu, že by se mi podařilo vystihnout jejich podstatu hutných vypalovaček. I přes krátkou stopáž mám za to, že ke konci už má pozornost mírně uvadala a možná i proto jsem si ty nejsilnější kousky tracklistu musel ve většině případů zaškrtnout ještě před přehoupnutím se do druhé poloviny, o nějž se stará řádně utahaná “Dragged into the Grave”. Bicí sypačky a kytarové škrkání ji sice nejednou nakopnou k silné death metalové póze, ale ty naprosté vrcholy přišly na řadu už dříve. Za ty nejlepší kusy totiž považuji úvodní “Salvation Is Dead”, následující “Dark Days” a nářezovou “Last Words”. “Salvation Is Dead” je asi nejukázkovějším příkladem tvrzení, že death metal hraje v hudbě Carnifex o něco větší roli než metalcore, protože kdyby mi někdo řekl, že poslouchám severskou death metalovou sebranku, jen bez typických chrastivých kytar a s moderně střiženým zvukem, tak mu to sežeru i s navijákem. Následující “Dark Days” mě zase uzemnila nečekaně melodickou druhou polovinou, kdy se po úvodním ataku přejde k masivnímu riffování a nakonec pod taktovkou kytarového sóla a klavírního doprovodu odstartuje opět drtící závěr. Právě tahle skladba je asi nejlepší směsicí deathcorového nářezu a kytarové melodiky. Na škodu určitě nejsou ani letmé klávesové plochy, které tu a tam vykročí směrem dopředu a možná by nebylo úplně špatné dát jim pro příště trošku víc prostoru, protože v refrénu “Dark Days” fungují kupříkladu úplně bombasticky.

Mluvit naopak o nejslabších kouscích je velmi zavádějící, protože ty skladby prostě znějí jedna jako druhá, ale znáte situaci, že ne vše, co zní jako totéž, není totéž. Jedním z těchto příkladů je už zmíněná “Dragged into the Grave”. Což o to, papírově je to stále stejná hutná řezničina jako pětice skladeb před ní, ale přesto se nemůžu zbavit dojmu, že zbytečně brzdí slušně rozjetou desku, a protože krom skvělé “Last Words” už se závěru “Die Without Hope” nepodaří navázat na našlapaný úvod, tak je to právě “Dragged into the Grave”, jež dojem horší druhé poloviny startuje. No, a protože ani slušná “Where the Light Dies” s melodickými kytarovými plochami tento dojem už úplně nespraví, tak ve mně převládá dojem “pouze” nadprůměrné desky.

Ne, že by “Die Without Hope” bylo špatné album, jen mi nepřijde ničím výjimečné, abych měl potřebu o něm pět ódy na všechny strany. Je to ve všech ohledech do dokonalosti dotažený produkt, jemuž k mé spokojenosti chybí víc kulervoucích momentů. Skladby samy o sobě jsou nabroušené jako kudla Zdeňka Pohlreicha, ale to se bez alespoň několika zajímavých momentů časem prostě a jednoduše oposlouchá, a tak se mi stalo, že po týdnu poslechu už jsem se začínal lehce nudit i ze začátku alba. Pro fanouška žánru jsou Carnifex a “Die Without Hope” povinnost, kterou už beztak zná jako své boty, nicméně pro mě to je jedno z těch alb, u něhož rád uznám, že to je všechno úplně v pohodě, ale hlubšího dojmu ve mně nezanechá, takže proto nemůžu sáhnout po vyšším hodnocení.

Další názory:

Nevím no, mě osobně to tedy moc nevzalo. Carnifex na své novince “Die Without Hope” nepředvádějí vůbec nic nového, zajímavého nebo cokoliv jiného, díky čemu bych měl pocit, že to stojí za poslouchání. Samozřejmě zcela chápu a beru, že asi ne každá hudba musí být promyšlená avantgarda nebo hypnotické atmosférično, nemám nic proti tomu, když je album “jenom” totální nářez, který jede jak buldozer a bez smilování drtí vše, co se mu postaví do cesty, ostatně i takovouhle muziku si s chutí pustím. Jenže aby něco takového fungovalo, tak to opravdu musí být tak ostrý materiál, aby to sekalo hlavy na potkání, musí v tom být koňská dávka energie a brutální tah na bránu, s nímž vás ta kapela smete. Ale že by “Die Without Hope” mělo nějaký kulervoucí tah na bránu, to mi nepřijde… sice to album uhání jak zběsilé, ale k čemu mu to je, když to vyznívá spíš jak když hluchý buší do vrat. Nezdá se mi, že by Carnifex na své novince jakkoliv vybočovali z dávno nastoleného deathcorového klišé – ani v rámci svojí vlastní tvorby, ani v rámci žánru obecně. Přesně tohle mi upřímně přišlo jako nuda už v době, kdy byl deathcorový trend na vrcholu, natožpak dneska; “Die Without Hope” zní spíš jako dozvuk krátké módní vlny, jež se na scéně před pár lety přehnala. Možná, kdyby tam Carnifex nasypali víc zajímavých klavírních momentů, ale podobných věcí je tam takové minimum, že to na celkovém obrazu alba nezmění zhola nic… Nic proti “Die Without Hope” nemám a úplná sračka to není, ale osobně mi takováhle hudba přijde o ničem, to je celé…
H.