Země: USA Žánr: symphonic deathcore Datum vydání: 29.10.2013 Label: Century Media Records Tracklist: 01. Open the Gates 02. Say Hello to the Undertaker 03. Sewer Mouth 04. Left for Dead 05. One Foot in the Grave 06. Time to Reap 07. United Through Hatred 08. Good Ol’ Fashion Bloodbath 09. No Man Is My Master 10. Snake Eyes Hodnocení: H. – 5/10 Kaša – 6/10 Průměrné hodnocení: 5,5/10 Odkazy: facebook / twitter

Nějakých +/- sedm roků zpátky zrovna vrcholil boom veškerého moderního metalu. Cokoliv něco-core frčelo víc než Charlie Sheen na kokainu, každá velká vydavatelská firma ve stáji musela mít hned několik metalcorových a deathcorových formací, protože jinak by nebyla in. Tehdy nastupující generace fanoušků tvrdší hudby všechny tyto věci skupovala v relativně velkém množství a v ještě větším množství chodila křepčit do kotlů na koncerty. Čím víc zasekávaček a breakdownů v muzice, tím lépe, z rovných kšiltů bylo starším metalistům odkojeným na klasikách nevolno, ale samotná hudba prostě slavila úspěch. Pro měkoty tu byl metalcore s melodickými refrény (mně osobně ovšem přijde trefnější označení gay refrény), pro tvrďáky tu byl o něco hrubší deathcore. A přesně v téhle době do rozjetého corového vlaku naskočili také Kaliforňané se jménem Winds of Plague. Sice vznikli o trochu dříve pod názvem Bleak December, ale právě v dubnu 2005 si svůj název změnili na Winds of Plague a pod ním se vydali vykutat nějakou tu díru do světa…

Ještě v tom samém roce se poprvé předvedli dnes už trochu archaicky znějícím debutem “A Cold Day in Hell”, který byl na poměry žánru vybaven trochu nevyhovujícím zvukem, díky čemuž ani mnohdy není řazen mezi dlouhohrající zářezy, nicméně tehdy to bylo poprvé, kdy jsem se s Winds of Plague setkal já osobně, především prostřednictvím nářezovky “Full Chamber Roulette”, která bohužel na rozdíl od některých dalších songů z tohoto počinu nebyla později nahrána znovu s lepším soundem a kapela ji nechala zapadnout. Opravdu plnohodnotný debut “Decimate the Weak” tedy přišel až v roce 2008 a mě osobně hodně bavil a vlastně dodnes baví. Winds of Plague na něm totiž nalezli recept, jak se vyčlenit z přecpaného davu moderních skupin, které z drtivé většiny zněly takřka totožně. Jednoduše vzali brutální deathcore a nacpali do něj symfonické klávesy. Na první pohled dost jetá kombinace fungovala až překvapivě dobře, a přestože Winds of Plague rozhodně nebyli jediní, kdo něco podobného zkoušel (nabízejí se třeba The Devil Wears Prada, kteří ovšem klávesy roubovali na metalcore, v principu však šlo o to samé, jen měli navíc melodické/gay refrény), i tak se jim povedlo něco, co se cení, tím spíš v rámci žánru, jenž byl už od svého počátku na jedno brdo – měli svůj ksicht.

To ovšem s sebou může nést i jisté nevýhody, a jak se postupem času ukázalo, právě na Winds of Plague se to podepsalo. Skupina totiž díky své (relativní) výlučnosti sama sebe uzamkla do daných tvůrčích mantinelů, z nichž se evidentně dodneška nechce nebo možná ani nedokáže hnout. Aktuálně Winds of Plague vydávají pátou desku “Resistance” (počítáno včetně “A Cold Day in Hell”), a jak vidno, stále ještě nenalezli recept, jakým svůj ksicht neztratit, ale zároveň se vymanit z něčeho, co už lze nyní zcela bez uzardění nazývat tvůrčím stereotypem. Když budeme brát alba vydaná po “Decimate the Weak”, tak “The Great Stone War” se sice na první pohled tvářilo poměrně ambiciózně díky přítomnému konceptu, avšak ve skutečnosti zde Winds of Plague nic nového nepřinesli a ještě nahrávce chyběly nějaké výrazné hity, které by člověka chytily za prdel. Ale ještě jsme pořád v normě. S následujícím “Against the World” už to ovšem začalo dost skřípat a naplno se ukázalo, že Johnny Plague a jeho parta jednoduše našli tu svojí formulku, na níž nic moc nechtějí měnit. Poslouchat se to sice dalo, o tom žádná, ale už tehdy jsem věštil, že jestli Winds of Plague na dalším počinu nedostanou nějaký impuls a nepředvedou alespoň nějaké oživení, už to pomalu začne být nuda…

…a nutno říct, že na “Resistance” bohužel žádný tvůrčí impuls nepřišel a kapela žádné oživení svého projevu vážně nepředvedla. Jestli proběhl nějaký posun, tak maximálně jen hodně, hodně kosmetický v tom smyslu, že materiál na “Resistance” je možná o malinko více kytarovější a méně klávesovější, ale to do jisté míry říkám jen proto, abych měl o samotném tom albu vůbec co říct, jelikož jinak je “Resistance” v podstatě nemlich to samé, co Winds of Plague předvedli už posledně na předchozím “Against the World”. Zatímco až doposud byly mezi sebou jednotlivé placky ještě pořád docela rozeznatelné, “Resistance” a “Against the World” už mezi sebou splývají, a kdybyste písničky z obou nahrávek mezi sebou úplně náhodně promíchali, vůbec byste nepoznali rozdíl. A to je prostě špatně. Samozřejmě, jsou kapely, jimž to vychází, když drtí pořád to stejné, ale Winds of Plague evidentně nejsou ten případ, jelikož už se dostavuje nuda. Formálně je to oukej, kytarové výjezdy jeden za druhým (baskytara tradičně není vůbec slyšet… ani nevím o tom, že by tam nějaký byla), technická namakanost, vysoké tempo, nasraný řev se střídá s brutálním a hlubokým growlingem, do toho sem tam menší nějaká klávesová kudrlinka. Jenže pod tím už nic moc není… Možná by neuškodilo malinko ubrat kadenci alb a celkově tempu své aktivity, radši si dát chvíli oraz a po pár letech přijít s nahrávkou, která posluchače nakope do análních otvorů. Jenže po vydání “Decimate the Weak” do toho Winds of Plague šlapou hlava nehlava, jezdí jednu šňůru za druhou a alba už střílejí pomalu jak Baťa cvičky… však za posledních pět roků je “Resistance” již čtvrtým dlouhohrajícím kouskem, což se na kvalitě začíná krutě podepisovat.

Winds of Plague se nejen začali opakovat, ale ještě to nečiní nějak zvlášť obdivuhodně. Před pěti lety ta kapela přišla s docela svěží fošnou. Když tenkrát Johnny Plague v klipu “The Impaler” do kamery kázal oduševnělé texty typu “Fuck you, get the fuck out”, mělo to prostě koule. Dneska už to takový drive jednoduše nemá. Nehledě na fakt, že jestli je “Resistance” opravdu o něco trošku kytarovější – což nemyslím tak, že by duo Nick Eash a Nick Piunno předvádělo nějaké lepší vylomeniny než kdykoliv předtím, vlastně hrají skoro stejně, jen jako by prostě ubylo těch klávesových linek – znamenalo by to, že se Winds of Plague zbavují toho, co je právě odlišovalo od zbytku. A když už se klávesy ozvou, zdá se mi, že zdaleka nejsou tak nápadité, jako tomu bylo dříve.

Možná se ptáte, co bych tedy od Winds of Plague vlastně chtěl slyšet… na “Resistance” trochu ubrali kláves, což je špatně, ale zároveň znějí skoro pořád stejně, což je také špatně. Jak bych si to tedy představoval, aby Winds of Plague v současnosti zněli, když ani lehounký (opravdu spíše jen kosmetický) posun, ani přešlapování na místě mi nejsou po chuti? Upřímně řečeno – nemám tušení. Maximálně mě tak napadá zkusit to trochu posunout, akorát ne do té podoby, kdy by skupina opouštěla to, díky čemu byla kdysi tak zábavná, protože – co si budeme povídat – kdyby Winds of Plague neměli ty klávesy, byl by to úplně standardní deathcore, jakých je všude okolo dost. Teoreticky je však také možné, že je prostě tento recept v podání Winds of Plague už jednoduše vyčerpaný…

Až doposud se recenze nesla ve značně kritickém duchu, až by to mohlo vypadat, že je “Resistance” úplný průser. Ve skutečnosti se to album i poslechnout dá a žádnou psychickou újmu vám to nezpůsobí, jenom k tomu není důvod, nevím, proč bych měl někomu doporučit, aby si pustil zrovna tuhle nahrávku. Winds of Plague se dostali někam na průměr, což znamená deskou poslouchatelnou, ale nijak objevnou nebo vyloženě zábavnou. Jednoduše řečeno, pokud nejste vyloženě fanatickými hltači kapely, pak je pro vás “Resistance” zbytečným počinem. Tedy alespoň já to tak vidím. Po recenzi album spláchnu a s největší pravděpodobností už si na něj nikdy nevzpomenu, a když už někdy dostanu chuť na Winds of Plague, stejně si pustím vždycky pustím “Decimate the Weak”, protože je jednoduše nejzábavnější… a tak už to nejspíš navždy zůstane…

Další názory:

Nemůžu jinak, než s kolegou vlastně souhlasit. Winds of Plague uvízli ve skladatelském stereotypu, ze kterého se nemůžou vyhrabat, čehož je jejich páté řadové album jasným příkladem. Tam, kde se minule skončilo, tam se taky vesele pokračuje a kapela jako by nevěděla kudy kam, takže by se “Resistance” mohlo klidně jmenovat “Against the World vol. 2”. Nemám problém s tím, že “Resistance” je zdánlivě kytarovější a že klávesy byly mírně upozaděny, protože objektivním pohledem ta deska není špatná a při poslechu jsem se zpočátku slušně bavil. Skladby samy o sobě šlapou bez nějakého výraznějšího škobrtnutí a některé kousky jsou dokonce hodně dobré, ovšem celé to stojí a padá s faktem, že v rámci diskografie se jedná o to horší z tvorby zámořské party. Kdybych měl vybírat to nejlepší, tak rozhodně sáhnu po “Sewer Mouth”, “Left for Dead” či úderné “Time to Reap”, kdy třeba v prvně jmenované byste nepostradatelné klávesy hledali jen velmi těžce, ale riffy plné zasekávaček jsou v pohodě. Ten zbytek už nenadchne, ale na obranu “Resistance” se nejedná o nepoživatelné zboží, jen už to tady bylo v mnohem lepším podání. Samozřejmě, že po zvukové stránce je všechno načančané jako ta nejluxusnější modelka, takže nic nového pod sluncem, ale slabší dojem nahrávky to nezachrání. Upřímně se přiznám, že jsem očekával větší zklamání, protože předchozí “Against the World” bylo nudné až běda, ale nakonec se z “Resistance” vyklubalo o malinko silnější album. I tak se ale nemůžu vytasit s vyšším hodnocením a pro příště už si poslech další desky vážně rozmyslím a radši sáhnu po něčem starším z doby, kdy ještě Winds of Plague stáli v čelní linii metalcorové vlny.
Kaša