Datum: 14.12.2014 Místo: Praha, 007 Účinkující: Inter Arma, Mantar, V rukou osudu

Do strahovské Sedmičky nezavítám kdovíjak často, před návštěvou Američanů Inter Arma a jejich doprovodu jsem tam byl všehovšudy dvakrát. A i když tam mají akorát lahvované pivo, její útroby mi svojí velmi neotřelou atmosférou dokázaly přirůst k srdci. Atmosféra tamních koncertů má prostě vždycky něco navíc, podobně jako pár dalších míst v Praze, krom toho jsem tam snad ještě nezažil špatně zazvučenou kapelu. A po poslední návštěvě se na tom nezměnilo vůbec nic.

Schody do klubu, jež se nacházejí pod kolejním blokem číslo 7, mě uvítaly zhruba půl hodiny po začátku akce. Ačkoliv jsem se snažil dorazit co nejdřív, domácí doomaře V rukou osudu jsem zastihl na pódiu v plné parádě a chytil jsem pouze poslední skladbu. Dost mě zamrzelo, že se mi nepodařilo dojít dřív. V rukou osudu se s tím moc nemazali a závěrečný, cirka desetiminutový opus měl docela koule. Doom metal laděný kamsi mezi pohřeb zaživa a naprosté bahno se mi v jejich podání vážně líbil a dvojice vokálů mu dodávala šťávu a na uvítanou mě dost rozehřáli. Snad budu mít příště větší štěstí a zastihnu je na celý set.

Zato následující Mantar byli jiné kafe. Dvojice ze severu Německa se na pódiu zdržela nějakých 35, 40 minut, a ačkoliv jsem o nich slyšel prvně, na konci jejich setu jsem byl vyloženě nadšený. Pro sporou kombinaci kytara-bicí jsem si vypěstoval docela slabost a Mantar mi opět potvrdili, že na kvalitní bordel bohatě vystačí dva lidi. Bahnitou amosféru střídaly sirné plivance a poctivý výplach zavánějící kovovou černotou. Celý set byl nasáklý energií a kapela zkrátka nedala příležitost k tomu, aby se člověk začal nudit. Vzhledem k tomu, že jsem stál za většinou publika, jsem z Mantar viděl hlavně bubeníka Erinca, který bicí soupravu trýznil, seč mohl, nicméně podle toho, jak mezi siluetami postávajících posluchačů poletoval krk šestistrunky, kytarista Hanno taky nezahálel. Dvojice toho mezi skladbami moc nenamluvila, jen před poslední skladbou se rozloučila s publikem a poděkovala všem, kteří v neděli přišli na jejich první koncert v Čechách.

A co vám budu povídat, v neděli těch lidí nebylo kdovíjak moc. Jestli se před nástupem Inter Arma sešlo 40 lidí, s porcí nadsázky by se dalo mluvit o štěstí. Docela chápu, že finanční ani časové rezervy nejsou před Vánoci kdovíjaké, to ovšem nic nemění na tom, že by si kapely větší publikum zasloužily. Kapely však do vystoupení i přes menší návštěvnost dávaly všechno, což platí i pro Američany. Vzhledem ke konci v deset na ně zbylo posledních 40 minut, dokázali je ale využít do mrtě a nakonec i o pět minut přetáhnout. Prvních deset minut se odehrálo pod oparem drog, čemuž napomáhal odér vonných tyčinek. Zpočátku jednoduchý motiv rychle přerostl v ornamentální propletence monumentálních rozměrů a Inter Arma si mě omotali kolem prstu. Z Pink Floyd na steroidech se vzápětí vyklubalo pětihlavé monstrum. Dvojice kytar za podpory precizních basových linek a vražedných bicích nešetřila nikoho a kdo tohle řádění přece jen přežil, na toho pořád zbýval zpěvák Mike Paparo s nekompromisním projevem. Silná atmosféra skladeb nasáklých post-metalem (zdravím “The Long Road Home”) byla jedinečná a takřka rituální charakter předposledního songu (hádám, že z první desky) ji jen korunoval.

Trochu škoda, že v ten moment to Inter Arma nezapíchli, protože by končili v nejlepším, nicméně na jakoukoliv kritiku tu prakticky nezbývá prostor. Těsně navazující písně, žádné řeči a perfektní hudba. První zastávka amerických dravců v České republice dopadla na výbornou. Zůstává nadšení z posledního koncertu letošního roku a trochu hořké pachuti – po tom, co předvedli na Sedmičce, mi domácí poslech jejich loňské desky “Sky Burial” přijde přinejlepším poloviční.