Země: Izrael Žánr: folk metal Datum vydání: 24.6.2013 Label: Century Media Records Tracklist: 01. All Is One 02. The Simple Man 03. Brother 04. Let the Truce Be Known 05. Through Fire and Water 06. Fail 07. Freedom 08. Shama’im 09. Ya Benaye 10. Our Own Messiah 11. Children Hodnocení: Ježura – 8/10 H. – 6/10 Kaša – 8/10 Průměrné hodnocení: 7,3/10 Odkazy: web / facebook / twitter

První pohled (Ježura):

Když se řekne blízkovýchodní metalová scéna, jsou to právě Orphaned Land, kteří většině lidí vytanou na mysli jako první a mnohdy i jediní. A slušelo by se dodat, že i když tato scéna neprodukuje mnoho opravdu dobrých kapel, Orphaned Land nejsou pojmem ani zdaleka jen proto, že by snad byli jednookým králem mezi slepými. Nejpozději s vydáním fenomenálního opusu magnum “Mabool: The Story of the Three Sons of Seven” totiž dali nesmlouvavě najevo, že jejich hudební produkce snese ta nejpřísnější měřítka v celosvětovém kontextu. Jenže nejen z “Mabool”, od jehož vydání letos uplynulo už devět let, je člověk živ, a proto je na čase věnovat trochu pozornosti albu aktuálnímu. Orphaned Land svoje nové dítko pojmenovali “All Is One” a rozhodně nelze říct, že by se tato deska snažila žít výhradně z odkazu svých předchůdců. Změn je tu totiž řada a na výsledku je to zatraceně znát.

První zásadní změnou, které si posluchač asi všimne, je ústup od až biblicky rozmáchlých kompozic k výrazně střízlivějšímu formátu. Po dvojici desek, které ona rozmáchlost dělá, je to na první pohled možná trochu nečekaný krok, ale už na ten druhý pohled začíná být zjevné, že ačkoli tím “All Is One” možná trochu ztratila kousek své orphanedlandovatosti, minimálně protentokrát to byl krok správným směrem. Výrazné zkrouhnutí stopáže (54 minut a něco navrch) a jednodušší, písničkovější charakter snad všech skladeb totiž zejména v kontrastu s předchozí deskou působí dost svěže, neokoukaně a je to rozhodně lepší, než se opět pokoušet nahrát další “Mabool”, což naposled dopadlo poněkud rozpačitým výsledkem. Dalším efektem tohoto kroku je pak i skutečnost, že deska prakticky postrádá hluchá místa, pořád se něco děje a pořád je co poslouchat, čehož se právě v případě předešlého alba “The Neverending Way of ORwarriOR” nepodařilo docílit v takové míře, aby to stačilo na udržení posluchačovy pozornosti po celou dobu hodiny a osmnácti minut.

Tím však výčet změn ani zdaleka nekončí a hned další je na ráně kauza kytary. Na jejich partech totiž minimálně poslední dvě řadovky hudebně stojí a přes řadu etnických nástrojů a zvuků, které jsou v té hudbě obsaženy, jsou to právě kytary které jí dávají tvář – ať již metalovou agresivitou nebo progresivním skladatelským rukopisem kytaristy Yossiho Sassiho. “All Is One” na to jde jinak. Kytary jsou odsunuty do pozadí jak po stránce produkce, tak co se týče kompozice, a na větší části alba na sebe nijak zvlášť neupozorňují. Zůstává otázkou, nakolik je to skladatelským záměrem a nakolik se na tom podepsala loňská výměna kytaristů, když se nováček Chen Balbus na skládání alba údajně podílel docela výrazně. Nechci tím ale rozhodně tvrdit, že jsou tam kytary zbytečné nebo že nic nehrají, protože ani jedno není pravda. Jsou tam a to, co hrají, je dobré, jen už nejsou tak na očích jako dříve a až na pár výjimek napříč albem a zejména v jeho závěru (hodně kytarová “Our Own Messiah”, případně skvělé Yossiho sólování v “Children”) spíše uvolnily vůdčí roli celému spektru dalších elementů, které dělají “All Is One” tím, čím je.

Výraz novinky totiž utváří barvitost a rozmanitost snad ve všech ohledech, které se k “All Is One” váží. Hodně prostoru dostala orchestrální složka, která je základním stavebním kamenem většiny skladeb a z podstatné části tvoří jejich tělo. Orphaned Land s orchestrem koketovali už v minulosti, ale právě na “All Is One” na jeho bedra vložili zatím největší díl odpovědnosti, a i když je mi kytarový základ po chuti víc, musím uznat, že v tomto případě to bylo provedeno nadmíru vkusně a efektivně. Hodně na očích jsou také všemožné lokální nástroje produkující (jak jinak) typicky blízkovýchodní melodie a sice netuším, jestli je to nedostatkem podobného materiálu v dosahu středoevropského posluchače, nebo skutečně perfektním skladatelským citem pro věc, ale funguje to naprosto přirozeně, nenásilně a dělá to vážně skvělý dojem. S orchestrálním základem a kytarami jsou tyto party provázány naprosto organicky, všechno je tam, kam to patří, a je to dokonale učesané. Sice si říkám, že je to někdy učesané možná až moc, ale tak, jak to je, to funguje, a to je hlavní.

Prakticky bez výhrad však smýšlím o vokální stránce alba, protože pěvecké výkony, které desku zdobí, nesnesou jiný přívlastek než fenomenální. Kobi Farhi zpívá bez jediného zaváhání a mám dojem, že jeho čistý vokál s nabývajícími roky jedině zraje. Jen je trochu škoda, že na “All Is One” nedostal až na jednu výjimku prostor growling. Na druhou stranu ale v ostatních skladbách nechybí a skladba “Fail”, která jediná growlu využívá, je o to cennější. Každopádně je příjemné zjištění, že když si Kobi zařve, je pořád o co stát. Skvělý výkon odvedli rovněž členové sboru, který strhujícím způsobem určuje titulní “All Is One”, a vyloženě úchvatná je i Mira Awad, která si třeba v takové “Through Fire and Water” svým zpěvem posluchače doslova podmaňuje. Zpočátku jsem trochu litoval, že tentokrát Orphaned Land opět nesáhli po osvědčené Shlomit Levi, ale jestli tuto dámu někdo opravdu důstojně nahrazuje, je to právě Mira Awad.

Jak jsem zmínil v úvodu, “All Is One” je svým charakterem relativně jednoduché a písničkově orientované album. Rozhodně bych však nechtěl, aby to bylo bráno za nějaké negativum, protože většina alba by mohla sloužit za ukázkový příklad, jak může taková zdánlivě obyčejná písnička znít. Nejen že jsou jednotlivé skladby navzájem značně odlišné (což opět přispívá ke zmiňované pestrosti nahrávky), ale i přes zcela standardní délku skladeb se do nich podařilo propašovat řadu prvků a postupů, které i na tak malém formátu dovedou skladbu posunout dál a dodat jí velmi působivou vnitřní strukturu. A o tom, že to dopadlo opravdu dobře, svědčí i skutečnost, že se jen těžko vybírají nějaké vrcholy alba. Mně osobně nejvíce imponuje jeho střed tvořený skladbami “Let the Truce Be Known”, “Though Fire and Water”, “Fail” a instrumentálkou “Freedom”, ale třeba hned první skladba, nesoucí název celého alba, je ohromný hit a svým způsobem tak navazuje na pecku “Sapari” z desky předchozí. Extra nadšený sice nejsem z dvojice “Shama’im” a “Ya Benaye”, ale ani jedna z nich není výhradně z dílny Orphaned Land a jejich umístění na albu navíc má své opodstatnění, takže jsem ochoten nad nimi přimhouřit oko.

Orphaned Land natočili desku, která je v řadě aspektů hodně odlišná od všeho, co vydali v minulosti, ale přesto není sporu, kdo je pod ní podepsaný, protože si uchovává většinu toho, co dělá Orphaned Land tím, čím jsou. Dost určitě je to nejpřístupnější dílo, které Orphaned Land zatím vydali, není to až takový metal jako dřív a není ani tak progresivní, jak jsme byli zvyklí. Přesto je to ale deska ve všech ohledech propracovaná, nápaditá, inteligentní a hlavně má co říct, takže hořekovat nad tím, že bylo lépe, je poněkud bezpředmětné. Orphaned Land prostřednictvím “All Is One” dokazují, že je jejich tvůrčí potenciál dostatečně široký, takže nezbývá, než se těšit ze skvělé muziky, jakou produkují, a těšit se, jakým směrem se vrtnou příště. Já jsem tedy zvědavý náramně.

---

Druhý pohled (H.):

Orphaned Land je skupina, která mi přijde naprosto excelentní živě (soudě dle toho, co jsem zatím měl tu čest), ale studiově je to – nemůžu si pomoct – naprostá nuda. Měřeno čistě objektivní optikou, po formální stránce je vše v naprostém pořádku, Orphaned Land mají dostatek nápadů a umí s nimi pracovat, zvládnou vytvořit pestré a barvité album, v jehož průběhu se neustále něco děje, čistě papírově by to mělo naprosto skvělé, ale ve výsledku mi “All Is One” (a ostatně i předchozí řadovky skupiny) nic moc neříká.

Několikrát (a ne zrovna málokrát) jsem si tu desku pustil, nikdy jsem neměl problém ji doposlouchat do konce, ale nemohu tvrdit, že bych si ten poslech nějak užíval, a pokud bych nechtěl hodnotit pod recenzí, opravdu bych neměl sebemenší důvod si to sám od sebe někdy pouštět znovu, tak nějak to prohučí kolem, ujde to, ale tím to pro mě hasne. Celou dobu jsem se rozhodoval mezi 5,5 a 6 body, protože objektivně mi zase nepřijde, že by si “All Is One” 5,5 zasloužilo, ale subjektivně mě to na 6 fakt nebaví. K té lepší známce jsem se nakonec uchýlil z toho důvodu, že i přesto, co jsem řekl, mi “All Is One” pořád přijde minimálně tak o třídu lepší než úplně jalové “The Neverending Way of ORwarriOR”…

Jinak si neodpustím poznámku… co se nehudební stránky týče, rozhodně bych ocenil mnohem menší angažovanost. Samozřejmě, je rozhodně dobré, když má hudebník co říct a když jeho tvorba stojí na nějakém myšlenkovém a názorovém pozadí, ale nic se nemá přehánět, a u Orphaned Land mě už to jejich neustálé hlásání sluníčkových názorů začíná pomalu znechucovat a možná i to hraje podstatnou roli v tom, proč se už dávno stali kapelou, kterou doma dobrovolně poslouchat nechci. Tahání podobných věcí do hudební tvorby je vždycky hodně na hraně a z mého pohledu již Orphaned Land pomalu spadají na tu stranu, kdy už nemám chuť to moc tolerovat. Samozřejmě, samotné skupině může být úplně u zadku, že je nějaký jeden bezejmenný ocas z České republiky nebude poslouchat, ale princip snad chápete…

---

Třetí pohled (Kaša):

Asi to není úplně nejzdravější přístup, ale od novinky Orphaned Land jsem neočekával, že by mohlo překonat geniální klenot “Mabool” z roku 2004. Přestože jsem se nezmýlil a “All Is One” nedosahuje kvalit zmíněného opusu, neznamená to, že by se jednalo o album v jakémkoli ohledu nedokonalé. Orphaned Land se stále snaží vyvíjet, ačkoli v souvislosti s novinkou k tomu byla tak nějak donucena. Novinka je totiž prvním albem, na němž se nepodílel kytarista Matti Svatizky, a je to sakra znát. Ne, že by byly kytary úplně vypuštěny, ale už tolik neřežou, mají rozostřené hrany a celkově se ve výsledném soundu Jense Borgena posunuly víc dozadu a hrají takříkajíc ve prospěch celku. Ruku v ruce s touto kosmetickou změnou jde fakt, že se takřka rezignovalo na ostré metalové pasáže a mimo “Fail” se nedočkáme ani Kobiho growlingu, což je určitě škoda, ale zvykl jsem si.

Naproti tomu můžou jásat příznivci orientálních východních motivů a folklórních prvků a pestrých aranží, protože těmi se nešetřilo, jen mě zarazilo, že na albu neslyším skvělou Shlomit Levi, která v minulosti patřila k okrasám mnoha skladeb. “All Is One” se i díky parádnímu zvuku a barvité produkci poslouchá skvěle a je strašně nakažlivé, mně osobně netrvalo dlouho, než jsem si na něm vypracoval menší závislost. Od úvodní titulky, jež je pro kapelu typickou skladbou, přes krásnou baladu “Brother” až po progresivně metalovou “Our Own Messiah” se stále něco děje. Naprostým vrcholem se pro mě stala éterická “Through Fire and Water” s dechberoucí atmosférou. Celkově “All Is One” představuje silnější a vyrovnanější počin, než bylo “The Never Ending Way of ORWarriOR”, takže u mě zavládla spokojenost.

---