Země: Itálie Žánr: alternative rock Datum vydání: 22.3.2016 Label: Sliptrick Records Hrací doba: 40:44 Odkazy: facebook / twitter K recenzi poskytl: Sliptrick Records

Rocková parta Shiny Black Anthem možná pochází z Itálie, nicméně kdybych si měl zemi původu tipnout čistě podle zvuku kapely, asi bych ukázal na Spojené státy americké. Jestli se totiž tahle čtyřčlenná kapela inspiruje, tak je to jasně v alternativním rocku ze zámoří. A v momentě, kdy dodáme, že v čele Shiny Black Anthem stojí zpěvačka (která je jen tak mezi námi hodně pěkná, rodiče si na ní asi dali záležet), tak myslím, že byste už pomalu měli mít jakous takous představu, jak by debutové album „Unbreakable“ asi mohlo znít.

Samozřejmě se jedná o středněproudový moderní rock s neškodným a nekonfliktním vyzněním. Na čemž nic nezmění ani skutečnost, že tu a tam se k frontwoman Sarah Moon připojí i baskytarista s nějakým tím hrubším zpěvem. To se děje jen výjimečně, a když už se to náhodou objeví, tak to vzhledem ke stylu Shiny Black Anthem působí spíše nepatřičně.

Na druhou stranu, musí se nechat, že i vzhledem k zaměření na nepříliš hlubokou muziku nejsou Shiny Black Anthem vyloženě dementní. „Unbreakable“ je z tohoto pohledu rozhodně stravitelnější než nějaké mrdky typu Nickelback, protože se vám při poslechu nebude chtít zvracet všemi tělesnými otvory naráz. Stejně tak uznávám, že pár kousků jsou relativně příjemné nenáročné hitovky, což platí třebas o „Fade into White“, videoklipové „Give Me More“ či „Chasing Shadows“. Občasný poprašek jemnější elektroniky tomu rovněž sluší.

Nicméně, stejně tak se Shiny Black Anthem nevyvarovali ani spoustě klišé momentům. Nejednou si tak při poslechu „Unbreakable“ řeknete, že něco podobného jste už přece slyšeli i jinde. To z alba činí dost předvídatelnou záležitost, u níž si možná lze na (dost krátkou) chvíli odfrknout, ale rozhodně vás to ničím nepřekvapí – o posazení na prdel ani nemluvě. Dále mi přijde, že Italové v rámci nahrávky občas opakují i sami sebe a některé tracky mezi sebou až zbytečně splývají, což na dojmu také zrovna nepřidá. Že se opakují motivy mezi „Love Is Dope (Part One: Addiction)“ a „Love Is Dope (Part Two: Redemption)“, to se dá bez problémů pochopit, když jsou tyhle dva kousky už jen dle názvů zcela jasně spjaty. U toho zbytku by to už ale být nemuselo.

Celkově vzato je „Unbreakable“ oukej album. Není dokonalé, má svoje mouchy, ale jeho poslech mě neurážel. Nijak ovšem nepopírám, že jakmile dopíšu tyhle řádky, tak to CD už z police v životě nevytáhnu. Ačkoliv je pravda, že já asi nejsem zrovna cílovka Shiny Black Anthem, a pokud někdo podobné věci žere, tak ho to asi bude bavit víc jak mě.