 |
|
Datum: 12.8.2017
|
Onotius: Má poslední plavba po vlnách festivalové brutality začíná u břehů Francie, a to pod vedením kytarou opásaného growlera JB Le Baila a ve společnosti jeho posádky. Mám na mysli samozřejmě black/deathové Svart Crown, na něž jsem se velmi těšil. A má očekávání nepřišla vniveč. Navzdory relativně brzkým odpoledním hodinám a nyní už opět zářícímu slunku spouští svou muziku snoubící v sobě temnotu, agresi i instrumentální preciznost a stačí chvilka, aby člověk hltal každý tón. Nový bubeník Kevin Paradis je výtečný. I ony rozpačitější momenty z letošní „Abreaction“ vyznívají slušně, když dojde na to nejlepší z „Profane“, není co řešit. Ať už tedy kapela tématicky bloudí kolem voodoo či se brodí v temnotě a dekadenci, posluchač se baví. Jediná výtka tedy padá na délku vystoupení – půlhodinka je uboze málo, zvlášť při tak elektrizujícím vystoupení, jaké Francouzi předvedli.
Onotius: Na vedlejší progresivce SikTh se zprvu přesouvám spíše ze setrvačnosti, ale nakonec se též velmi bavím. Za zvuků technicky vypiplané muziky kořeněné zpěvy dvou vokalistů se rozjíždí pohodový mosh. Oproti studiovkám působí kapela až nečekaně úderně, trochu víc nu-metalově, což světe div se vůbec nevadí. Osobně bych trochu lépe vytáhnul kytary, ale to je detail. Hlavní byla energie a té se mi dostávalo plno.
Cnuk: Poslední den mě láká hlavně svým odpoledním programem. Ve tři hodiny jsem připraven na thrashery Artillery. Přiznám se, že jsem je několik posledních roků nesledoval, a tak nemám moc přehled, kdo to na pódiu vlastně pobíhá, ale změny musely nastat pořádné. Tuším, že z původní sestavy je tam snad jen kytarista Michael Stützer. I tak je to povedený odpolední set, kde se zpěvák snaží, seč mu síly stačí, až nakonec přeleze plot a zpívá mezi námi.
Cnuk: Ihned poté začínají na vedlejším pódiu Prong. Kapela s jasným rukopisem a tahounem Tommym Victorem odvádí dobrou práci a hraje všechny zásadní kusy včetně jedné novinky, „Divide and Conquer“. Škoda, že mají tak brzký čas, více by jim slušelo, ba si dokonce zasloužili večerní prostor. Prong jsou rozhodně koncertní kapelou, s jejich vystoupením jsem spokojený. „Zatímco ona spí“, já procházím areál a pomalu se vracím zkouknout Decapitated. Tito Poláci mají v posledních letech vybudovanou poměrně silnou pozici a také živě zní přesvědčivě, avšak nemohu říci, že bych se bavil po celou dobu. Některé skladby jsou vyloženě nudné, jiné zase skutečně dobré s několika chytlavými momenty. Nakonec je z toho takový příjemný průměr.
Onotius: Co se týče dojmů z dvojice Prong a Decapitated, mám to opačně jak kolega. Prong sice papírově měli vlastně všechno, co měli mít, jenomže pocitově mi něco chybělo. A to se snažili zaujmout fanoušky jak mohli – koneckonců koho nezaujaly ony žonglérské kousky s paličkou, ať hodí kamenem. Jenomže i přesto na mě show působila tak nějak strojeně. Naopak Decapitated rychle strhli a jednoduše pobavili. Viděl jsem je podruhé a opět šlo o vybroušený nářez s nezanedbatelnou dávkou elánu opatřený solidním zvukem. Kotle a stagediving samozřejmostí.
Cnuk: Po šesté hodině nastává rozhodování – Oathbreaker, nebo Mantar? Nakonec vyhrávají Mantar, přeci jenom jsem jim naživo věřil víc. No, a vyklubalo se z toho festivalové překvapení číslo tři. Bubeník Erinc a kytarista Hanno měli své posty umístěny proti sobě, kolmo k publiku, což působilo sympaticky a po těch pěti dnech také originálně. Mantar si svoji hudbu nijak nekomplikují, ale s o to větší intenzitou to do vás hrnou. Malé pódium jim sedí a hitovku „Era Borealis“ už zpívá celý stan. Jestli se na Brutal Assault někdy vrátí, já určitě chybět nebudu.
Skvrn: Já volím přesně naopak. Na velkém pódiu sice klubově znějícím Oathbreaker hrozí utopení, ale jdu to zkusit, Mantar někdy příště. Začátek setu napovídá o dalším průběhu mile i nemile – post-black s uřvanou i křehkou dámou, novinka „Rheia“, ale taky gestikulace kytaristy, aby se s tím zvukem něco dělalo. Sakrapráce. Super kytary, instrumentálky jak z desky, ale zpěvačka Caro si může řvát jak chce, stejnak ji nikdo neuslyší. Až kolem poloviny setu je jasné, že takhle to asi není úplně ono, a se zvukem se hne. Od té chvíle výborná věc nejen na zpříjemnění posledního z plonkových odpolední.
Onotius: Oathbreaker hrají atmosferické intro „10:56“, zatímco uniformovaná partička přede mnou se vesele přiopile vybavuje dál, jako by se nechumelilo. O co jde, muzika se přece dá poslouchat i zády k pódiu, ne? Však on se soustředěný poslech přeceňuje, kecy zlitých kámošů jsou stejně lepší. Achjo. Zvlášť, když zpěvaččin hlas bůhvíjak nevyniká. „Second Son of R.“ má potenciál atmosféru strhnout – kytary jsou celkem pěkně čitelné a oslnivá Caro svou roli neskutečně prožívá, jenže šumavská legie přede mnou se zmůže na pár minut házení paroháčů a posléze na to, aby se triumfálně vrátila k popíjení piva a halasnému klábosení. Ne, na to nemám, říkám si v duchu, a přesouvám se. Bude to tu lepší? Před obličejem mi někdo začíná třást gumovou atrapou pánského přirození. Na pařba-grindu ok, ale na specifickém melancholickém post-blacku? Až třetí přesun mě dostane na místo, kde nemám chuť vraždit. To se ale už set přehoupl do druhé půlky. Vystoupení vrcholí s „Glimpse of the Unseen“, kdy Caro hypnotizovaně klečí na kolenou.
Cnuk: Z Mantar spěchám zpět dopředu, abych stihl kultovku Demolition Hammer. Říkám si, hlavně ať je to stejnej masakr jako na albech. A byl. Koncert byl vlastně ještě lepší, než jsem čekal. Tu nekompromisnost mají i v pokročilém věku a po dlouholeté pauze. Taková „.44 Caliber Brain Surgery“ stále dokáže bez problémů rozcupovat kdejakej black či death metal. Je to jeden nářez za druhým, jednoduše skvělé, návrat vyrovnávající se hlavním lákadlům festivalu.
Skvrn: Za Zhrine mířím na orientální pódium. Vlastně těžko říct, proč zrovna tam, proč Island a orientálno, snad ty šikmější oči frontmana Steingrímssona, ale z hlediska zvukového nakonec jedině dobře – na zdmi sevřeném plácku to máme i tentokrát bez přeřvání, bez kopanců do ucha, se všemi potřebnými detaily. Hraje se z debutu „Unortheta“ alias podařené death/blackové desky se spoustou disonance i klidu, který není pouze místem k vychladnutí. Bicí jen nesypou, ale taky uvažují. Kytary občas spadnou až příliš do moderní disonantní jistoty, jenže spousta podařených momentů velí jasně: dnes prosím neřešit. Kolik lepších blacků jste letos v Josefově slyšeli?
Onotius: Tiamat nakonec padli za oběť hladu, tudíž o opilé ostudě se dozvídám až zpětně z doslechu a videozáznamů. Nadějné islandské Zhrine si ale ujít nenechám, dokonce jsem u Oriental Stage s dostatečným předstihem, abych ukořistil slušné místo ve třetí řadě. Kapela si nepotrpí na přílišné serepetičky, zkrátka v tmavém civilním odění vkročí na pódium a spustí otvírák své debutové desky „Unortheta“ zvaný „Utopian Warfare“. A již zde je jasné, že set chytne za pačesy a nepustí. Skvělý a nepřehulený (!) zvuk, intimnější prostor krásně padnoucí k atmosféře muziky. A tak zatímco někteří juchají na Architects či Vallenfyre, já jsem za svou volbu rád. Na kolegovu řečnickou otázku totiž s klidem odpovím – věru málo!
Cnuk: Se setměním přichází také útlum v programu, kdy se na hlavních pódiích již nevyskytuje žádné těleso žádající moji pozornost. Pomalu se tak přesouvám dozadu, kde se chystají Britové Vallenfyre. Setlist mají postavený především na novinkovém albu „Fear Those Who Fear Him“, ale zaznívají i mně lépe známé starší kusy. Hlavním negativem je zvuk, který je tak přehulený, až mám problém poznat, co se zrovna hraje. To je pak docela problém. Prezentace samotné kapely je zajímavá, a přitom jednoduchá, jak řekl sám zpěvák Gregor Mackintosh – světla jen zezadu a vpředu hodně mlhy. Takže je nikdo pořádně nevidíme (přestože to osvětlovač k nelibosti kapely občas udělal po svém), ale atmosféru to rozhodně má.
Skvrn: Na KAL Stagi začínají Troum, legendární darkambientní těleso. Trpělivé budování tajemné ambientní plochy, elektronické hrátky s perkusemi, kytarou. A „calm stage“. Ambient jako podkres, sál jako zotavovna, výbavovna, výkuřovna, nedůstojné prostředí. Absence tolerance a elementární slušnosti vůči vystupujícím. Neříká se mi to snadno, ale za takových podmínek tiché kapely nevozit. Smutný obrázek, odcházím. Víc než kdy jindy potřebuju Devina, mimozemšťanskou pleš do nepohody. Dorážím a je to nářez, stejně jako před třemi roky. Parádní popiny, parádní progy, parádní frontmanství. Devin potřebuje velká pódia a ta potřebují zas jeho. Symbióza i letos zafungovala.
Cnuk: Jelikož jsem kvůli bouřce přišel o Incantation v pátek, dávám si je nyní, na malém orientálním pódiu mezi hradbami. Dozvídám se, že mají připravený speciální set (vůbec poprvé v kapelní historii) postavený čistě na doomových věcech. Mám obavy, ale je to v pohodě. Ony i některé doomové skladby občas Incantation ujedou k jejich přirozeným deathmetalovým rubanicím, takže jsem vlastně dostal i ty „klasické“ Incantation.
Onotius: Protože Devina jsem už letos viděl a Incantation prohráli hod mincí, vydávám pod střechu na norské Tsjuder. Ti jsou černočerným satanistickým klystýrem, který sice řádně řeže ale v sobotním provedení mě nějak ne a ne strhnout. Jejich ortodoxní strojenost je po Zhrine jen takovým formálním návratem k tradicionalismu. Nemůžu říct, že bych se zrovna nudil, ale klasicky drtícího zvuku jsem v danou chvíli přesycen.
Onotius: Black metalu jako takového ale ne, zvlášť pak, když má přijít v tak svébytné podobě, jak to dělá jedině polská Furia. Jejich loňské „Księżyc milczy luty“ jsem točil celkem hojně, tudíž je celkem potěšující, že celá druhá půlka setu je věnována právě téhle desce. Začíná se „Opętaniec“ z tři roky staré „Nocel“, dále zazní i například bezejmenný song z „Grudzień za grudniem“. Největší atmosféru v mých očích ale vydoluje právě fanstastický otvírák novinky „Za ćmą, w dym“, jehož postem načichlé elementy dostávají naživo pamětihodný odér. Výtečné vystoupení!
Skvrn: Sobota je království blacku a trůny musí být rovnou dva. Tam, kde měli po festivalu sedět Emperor s Mayhem, teď trůní Zhrine a Furia, ta slezská špína se syrovým, přesto osobitým a neopisujícím stylem. I naživo se hraje bez zápachu trendů, s přesahem, který směřuje jinam než cestou obligátního koketování s post-žánry. Rytmicky občas zvláštně humpoláčtí, ale přitom nezábavoví a neprvoplánoví. Dřevně blackoví, přesto nečistokrevní. Skvěle.
Cnuk: Vracím se k hlavním pódiím a zjišťuji, že bude začínat Amorphis a hned po nich Mayhem. Rozhoduji se počkat na Mayhem a uzavřít s nimi celý letošní Brutal Assault. To tedy znamená přečkat Amorphis. Říkám si, že to třeba nebude špatné, ale po chvíli jsou pro mě nutným zlem. Nepřimělo mě to odejít, avšak má pozornost se s každou další ucajdanou melodií snižovala. Nakonec to tedy probíhalo, jak jsem čekal a v čím dál nepříjemnější zimě jsem vyhlížel Mayhem.
Cnuk: Půl hodiny po půlnoci začínají Norové přehrávat klasiku „De mysteriis dom Sathanas“, hezky komplet od začátku do konce. Všichni jsou zahaleni v kápích, spousta tajemna, žádné promluvy mezi skladbami, Attila Csihar si hledí především svých rekvizit, přičemž nezapomíná jednotlivě spoluhráčům kápě snímat, na pozadí katedrála v Trondheimu, prostě hezké divadlo. Přesto se mi minulý koncert Mayhem na Brutalu, kdy se jednalo o klasický „best of“ setlist, líbil o něco víc. I tak opět zážitek a vydařené zakončení posledního festivalového dne.
Onotius: Slovutní Mayhem a jejich kultovní debutovka z devadesátého čtvrtého mě v dané konstelaci příliš neokouzluje. Jsem ještě odrovnán ze skvělých současných blacků, zatímco klasikům ten návrat v čase nějak nevěřím. Možná je to únavou, možná zahuhlaným zvukem, který by se hodil k „Ordo ad Chao“, ne však k „De mysteriis dom Sathanas“, ale Mayhem mě tentokrát nějak nebavili. Souhlasím s kolegou, před dvěma lety byli lepší. Velkou část setu tedy sleduji ze sedu od vedlejší stage, kde se chystají Monolithe.
Onotius: Z těch by se dalo vyždímat i víc. Namísto naprosté pohltivé doomové tryzny je třeba se spokojit s důstojným, avšak nepříliš vyčnívajícím setem. I tak jsou ale takovou pěknou tečkou za tím naším festivalem.
Skvrn: Na Mayhem po Furii nijak nespěchám, na náměstí je plno a nějak mě to divadýlko ani nepřitahuje, abych hledal solidnější místo. A tak koukám na obrazovku, zjišťuji, kolik promilí dneska Necrobutcher pod maskovacím úborem skrývá, a vyčkávám na poslední koncert velkých stagí. V momentě, kdy Atilla dočaruje, už nezbývá než celý ročník pomalu pohřbít. Funerální doom Monolithe. Na deskách hezky prokomponovaný, naživo v tom zvuku spíš přešlapující a nevyzdvihující vrcholy. Při smyslech mě drží klávesy a myšlenka, že bude konec. Pokoncertní procházka mezi stánky i lidmi v rozkladu mi dává záhy za pravdu. Zvuky nepovinného odpípnutí ze sentimentu ještě víc.