 |
|
Datum: 7.8.2019
|
Pobodání od čtyř druhů hmyzu, spaní na vyjebaných hrbolech, abúzus kofeinu v různých formách a stále rostoucí nenávist vůči lidem v davu s cigárama. I tak by se dal shrnout můj letošní Brutal Assault. Byl jsem už smířený, že se na 24. ročník nepodívám. Tři dny před začátkem nicméně získávám nečekanou šanci se zúčastnit. Kývnu, v práci okecávám fakt, že zaskakuju za dva lidi, co už jsou na dovolené, na poslední chvíli balím jen to nejpotřebnější a ve středu před osmou ráno vyrážím. A teď, když máme lamentace ze stolu, můžeme přejít k muzice.
Do pevnosti dorážím po druhé, tedy na čas, kdy mají začít hrát Slapshot. Nejsem hácéčkář, ale podle pár tracků a záznamů jsem věděl, že zrovna tihle fotři z Bostonu to rozjebat umí. Navíc mě zajímalo, zda frontman Jack Kelly vytáhne svůj kultovní trademark a rozsekne si mikrofonem čelo. Netrvalo to dlouho a stalo se; vlastně ne tak úplně. Mikrofon k úkonu úplně neslouží, a tak Kelly bere za nejbližší stojan, kterým dílo dokončuje. Zbytku koncertu proto vévodí monumentálně krví zbrocená držka, která do davu nekompromisně štěká nasrané texty přes ten nejpřímočařejší hardcore. Za mě na start úplně v pořádku – dokonce jsem neodolal a na „I Told You So“ jsem se taky několikrát protočil v circle pitu.
Několik minut poté ve stanu na Obscure Stage začíná švédský mlýnek The Arson Project. S kapelou nejsem obeznámen, ale kámoš lobuje, a tak teda vyrážím víceméně na blind. Odsýpalo jim to solidně. Nejvíce mě však bavily momenty, ve kterých grindové rubanice prokládalo sludgeové bahno, které trestalo docela tvrdě. Formálně vlastně vše v pořádku, ale v celkovém ohledu šlo o jeden z těch zapomenutelnějších koncertů festivalu.
Po necelých třech hodinách se vracím pod stejnou stage, kde to má prodchnout miazmou americký kult Incantation. Kapela slaví třicet let existence a na tuto počest prokládá setlist i nejstaršími kusy. Většinou jde o bezhlavý dřevní bordel. Osobně se ale přikláním k té bahenní, death/doomové poloze, a tak si nejvíce užívám věci jako „Ibex Moon“ nebo „Carrion Prophecy“. Zvuk je ucházející. Odehráno je vše standardně kvalitně. Incantation jsem měl tu čest vidět už třikrát, a i když bych toto vystoupení asi umístil na poslední příčku, tak to pořád bylo fajn.
U pódia po Incantation zůstávám, protože na řadu mají přijít Eyehategod – jeden z mých osobních headlinerů letoška. V momentě, kdy kapela vyleze na stage jsem lehce zaražen. Chybí totiž jedna kytara. Po prvních tónech „Lack of Almost Everything“ každopádně zjišťuji, že to takový problém nebude. Basa je hutná a průrazná jak hovado, Jimmy Bower drhne ty hnusné, bluesem načichlé riffy s neobyčejnou lehkostí a Mike IX se tradičně krčí za stojanem na mikrofon, zpoza kterého to odblejvá na jedničku. Druhé překvapení přichází s odezvou publika. Představoval jsem si, že při prvních žluklých tónech se všichni schoulí na zem do klubíčka a dobrovolně se pomočí. Kdepak. Vepředu se to mlátilo poměrně tvrdě. Vrchol násilí nadešel s punkovou „Agitation! Propaganda!“. Poté už vše dojelo na vlně ověřených bomb. Nechyběly klasiky jako „Sister Fucker“, „Blank“ nebo „New Orleans Is the New Vietnam“, která mě osobně potěšila nejvíce. Eyehategod to odjebali bez škobrtnutí. Jak z davu, tak z kapely smrděl entuziasmus a zápal, který stvrzovala občasná vzájemná výměna fakací, ale i srdíček. Zvuk mohl trestat možná ještě o kousek více, ale nešlo o nic, co by mi koncert nějak zkurvilo, takže skvost.
Po koncertě Mike vyzývá dav, aby zůstali na Prong, kteří hrají hned po nich. Na to mu mrdám a přesouvám se na ambient stage, kde mají rozjet svou luciferiánskou mši Antelogos. Uskupení jsem si zběžně sjel před festivalem a neznělo to zle. Víceméně jde o atmosférické hlukové plochy jako od labelu Cryo Chamber prokládané satanistickými chvalozpěvy. V mlze utopené pódium s obligátní vlajkou s bafometem vepředu vítá čtyři kutny; jedna z nich stojí za krabičkama, ty ostatní před mikrofony. Těsně před nimi uskupení doprovází ještě dvě děvčata v kapucích. Jedna z nich vykuřuje prostory kadidlem v otevřené lebce, druhá přijímá od kutny z pódia rituální kalich, ze kterého dává napít nahodilým šťastlivcům z publika. Celý tenhle tyjátr je vlastně v závěru působivější než hudba samotná. Ze začátku je to zvukově docela impozantní. Po chvíli to však ztrácí na atraktivitě a celý akt pouze omílá na začátku předhozenou formuli. Potěší tak už jen periodické davové vykřikování Hail Lucifer.
Po druhém vzdání holdu padlému andělovi se přesouvám na Coven. S katalogem kapely nejsem téměř vůbec seznámen. Jsem si nicméně vědom jejich relevance v obecném hudebním kontextu. To je poměrně důležité. Čistě hudebně totiž Coven nedávají v soupisce Brutal Assaultu zas takový smysl. Jde vlastně o poměrně tradiční psychedelický rock v duchu The Doors ze sedmdesátek, který se vymezuje okultní tématikou. To ostatně jde vidět na pódiu hned v prvních vteřinách, kdy se zpěvačka Jinx Dawson nechává dopravit na pódium v rakvi. Zvuk je v pořádku, všechno jde slyšet dobře a s ohledem na žánr a dobu vydání to má docela i koule. Skupině to hraje na výbornou. Nejpoutavějším prvkem je každopádně Jinx Dawson, která kromě bezchybných vokálů a maniakálního smíchu prokládá show nejrůznějšími proprietami. V rukou se jí střídá lebka se svíčkou, na hlavě jí rotují nejrůznější druhy masek. Díky toho člověk nabývá dojmu, jako by čuměl na film od studia Hammer. Všehovšudy super show a logisticky padnoucí uvolnění od jinak permanentního bordelu a hnusu.
Po Coven každopádně těžce dojíždím na únavu. Dochází mi, že jsem celý den absolvoval bez kafe, a zároveň si uvědomuji potenciální závislost na kofeinu. Procházím kolem začínajících Hypocrisy a jdu chrápat.
