Nejočekávanější desky měsíce: Impetuous Ritual – Blight Upon Martyred Sentience Vallenfyre – Fear Those Who Fear Him

H.: 1. Igorrr – Savage Sinusoid 2. In tormentata quiete – Finestatico 3. Impetuous Ritual – Blight Upon Martyred Sentience Kaša: 1. Anathema – The Optimist 2. Jorn – Life on Death Road 3. Vallenfyre – Fear Those Who Fear Him Zajus: 1. Swans – Deliquescence 2. Signor Benedick the Moor – Toybox 3. Algiers – The Underside of Power Skvrn: 1. Marika Hackman – I’m Not Your Man 2. Orson Hentschel – Electric Stutter 3. Hidden Orchestra – Dawn Chorus Onotius: 1. Broken Hope – Mutilated and Assimilated 2. Schammasch – The Maldoror Chants: Hermaphrodite 3. Merrimack – Omegaphilia Metacyclosynchrotron: 1. Impetuous Ritual – Blight Upon Martyred Sentience 2. Kafirun – Seance 3. Selbst – Selbst Cnuk: 1. Vallenfyre – Fear Those Who Fear Him 2. Doyle – As We Die Mythago: 1. Elder – Reflections of a Floating World 2. Adrift for Days – A Sleepless Grey

H.:

Červen bude zajímavou přehlídkou death metalu – jak těch známějších jmen, tak i méně nápadného podzemního hnusu. Asi tam budou i jiné pozornosti-hodné kousky, mě však v tomto ranku nejvíce láká australské peklo Impetuous Ritual se členy Portal nebo Grave Upheaval. Starší alba jsou zasraná bestialita, z níž by se většina průměrných metlošů asi rozbrečela, a myslím, že „Blight Upon Martyred Sentience“ laťku nesníží.

Přesto všechno jsou u mě Impetuous Ritual až na třetím místě. Druhý flek totiž patří Italům In tormentata quiete. Jejich tvorba vždy bývala velmi chytrá, podmanivá a plná nevšední atmosféry – a věřím a doufám, že něco podobného půjde říct i o novince „Finestatico“.

Shodou náhod i jméno posledního (respektive v pořadí prvního) interpreta začíná na písmeno I. Impetuous Ritual i In tormentata quiete se musejí sklonit před francouzským zvířetem Igorrrem, jehož produkci doufám uctívají všichni příznivci nezřízené avantgardy mezi vámi. Sice mi k jeho tvorbě příliš nesedí, aby byla vydávána u labelu jako Metal Blade, ani moc nevěřím, že by byly pokořeny dřívější majstrštyky, ale vůbec nepochybuji o tom, že to zas bude arci-šílenost. Však nic jiného ani nelze čekat od borce, jenž nechává svoje slepice hrát na piáno, haha.

Kaša:

Může si sice zdát, že červnové volby do pravidelného eintopfu jsou z mé strany prachobyčejné sázky na jistotu, které už nemůžou ničím překvapit, já se ovšem na níže uvedenou trojici novinek přesto zdravě těším. Začnu klasicky od bronzové příčky, již okupují Vallenfyre s jejich třetím albem „Fear Those Who Fear Him“. Pro jejich poctivou nálož death metalu s doomovými prvky mám slabost, a přestože jsem o tuhle kapelu zavadil až dost pozdě, tak se rychle zařadila mezi mé oblíbené sebranky, k jejichž výtvorům sahám, kdykoli mám na podobnou hudbu náladu. Třetí alba prý bývají přelomová, tak se nechme překvapit, s čím se Gregor Mackintosh tentokrát vytasí.

To Jørn Lande už nemá nikomu moc co dokazovat. Pozici pěvce se zlatem v hrdle pravidelně obhajuje s každým dalším albem, jež se svou kapelou Jorn vydává, takže nečekám v zásadě nic nového. Prostě klasická Jørnova porce hard rocku se vzletnými melodiemi a silným vokálem. Kvůli ničemu jiného jeho placky neposlouchám, protože hudebně je to pravidelně (až na pár vyloženě silných okamžiků) „jen“ solidní nadprůměr. Každopádně si „Life on Death Road“ poslechnu velmi rád.

Britská Anathema mě léta míjela, až jsem k ní před necelou dekádou přičichl a od té doby její kroky sleduji pravidelně. Nemůžu se prohlásit za skalního fanouška, ale jejich alba očekávám s napětím a „The Optimist“ nebude výjimkou. Navázat na povedeného předchůdce „Distant Satellites“ nebude zrovna jednoduché, protože před třemi lety měla Anathema opravdu skvělou formu. Očekávání jsou z mé strany pořád tak nějak střízlivá s nohama na zemi, ale na druhou stranu bych lhal, kdybych nepřiznal, že se těším. Ona totiž první ukázka jménem „Springfield“ není vůbec špatná.

Zajus:

Abych si ulehčil pravidelné psaní eintopfu, mám ve zvyku sbírat po celý měsíc všechna zajímavá alba, o jejichž vydání se doslechnu, a k velkému potěšení páně šéfredaktora vše spojit v jeden (jakžtakž) souvislý text tři minuty před jeho vydáním. Obvykle takový seznam čítá čtyři, pět alb, takže není zrovna těžké vybrat ta správná, jenže tentokrát je jejich počet dvojciferný a já se ne a ne rozmyslet, která jsou ta nejlákavější. Proto rovnou vyřadím ta, která jsou téměř sázkou na jistotu, a radši se zmíním o těch, jejichž volba není zrovna samozřejmá.

Na první místo spadají jednoznačně Swans se svým „Deliquescence“. Je sice nezvyklé do eintopfu vybírat koncertní album, jenže „Deliquescence“ obsahuje mimo jiné více než hodinu dosud nevydaného materiálu, nemluvě o tom, že Swans při živé prezentaci berou již vydané skladby spíše jako předlohu, na níž je třeba dále pracovat. „Deliquescence“ mi tak snad vynahradí loňský prošvihnutý koncert. Z úplně jiného soudku bude jistě „Toybox“ rappera, jenž se honosí jménem Signor Benedick the Moor. Ačkoli nejsem velikým fandou jeho předchozích řadových alb, nadšení z loňského EP „Maiden Voyage Suite“ dosud stále nevyprchává, a jestli si „Toybox“ udrží jeho vysokou úroveň, čemuž by mohla napomoci i krátká dvacetiminutová stopáž, mohlo by jít o uchazeče o hip-hopovou desku roku. Dovolím si přeskočit několik zajímavých rockových a metalových počinů a na poslední místo nominovat „The Underside of Power“, druhé album post-punkových Algiers. Ti na svém debutu dokázali moderně a vkusně oživit atmosféru Joy Division, a i když mělo jejich eponymní album své mouchy, tak nějak doufám, že novinka by je mohla vyhladit a ukázat, že Američané mají na to hrát v rámci žánru první ligu. Tak či onak, v červnu bude rozhodně co poslouchat.

Skvrn:

Červen vypadá jako přijatelný standard. Nenabízí nic zářného, ale zároveň říká, že ani kraj léta nebude o hudebních utrumech. Začněme dámou, Marikou Hackman, před dvěma lety plně debutující písničkářkou, minimálně hudebním projevem skromnou a subtilní. Základ byl na debutu důstojně položen, změn je ovšem třeba, zejména co do vyrovnanosti materiálu. Z britských ostrovů do Němec, za Orsonem Hentschelem a jeho setmělým post-industriálním světem. Přesvědčující prvky? Tóny minulé, ukázky nových a záštita Denovali. Trojici pak uzavřu jménem nejznámějším, desku vydávají Hidden Orchestra alias páření procházkové elektroniky a relaxačního jazzu. Možná se budu bavit, možná ne, spíš to však vidím na přihlížení jako doposud.

Onotius:

Červen tentokrát nabízí opravdu poctivou porci death metalu, z níž asi nejvíce stojí za zmínku nová deska Broken Hope. Ti před třemi lety přišli s povedenou comebackovou „Omen Of Disease“ a ukázali, že i bez přítomnosti bývalého vokalisty a zakládajícího člena Joe Ptaceka, který roku 2010 spáchal sebevraždu, jsou schopni nahrát silné album, jež disponuje vším, co má taková pořádná žánrová nahrávka mít – hutný zvuk, sehrané a propracované instrumentální pasáže a chorobnou atmosféru. Prvních zveřejněné skladby působí nadějně, tak jsem zvědav, jak si mě novinka získá jako celek.

Pokud jde o černěkovovou škatulku, tam rozhodně nevynechám novou placku tajemných Schammasch. K jejich trojalbu „Triangle“ jsem sice nějakou tu výhradu měl, ale pokud kapela tentokrát udrží své megalomanství na uzdě a upřednostní kvalitu nad kvantitou, mohla by z toho vzniknout skutečně vybroušená záležitost. V rámci žánru též nepohrdnu novým albem Merrimack, jejichž „The Acausal Mass“ vždy rád protočím, a to samé (a klidně něco navíc, hehe) čekám od novinky.

Metacyclosynchrotron:

V červnu vyjde nové album Impetuous Ritual, co víc bych mohl chtít? Třeba album Mare, haha. Od debutu „Relentless Execution of Ceremonial Excrescence“ kapelu uctívám víc než známějšího bratříčka Portal a nepochybuji, že „Blight Upon Martyred Sentience“ mě podobně jako předchozí alba rozmrdá na subatomární částice. Z toho důvodu jdou ostatní desky jinak slušně nabitého června mimo mne. Ale pokud bude čas a chuť, tak rád okoštuju dlouhohrající prvotiny venezuelských/chilských Selbst a kanadských Kafirun. Obě kapely hrají velice obstojný black metal ortodoxnějšího ražení a různé indicie, jako třeba zainteresované labely, ukázky a vůbec dřívější tvorba, naznačují, že by obě foramce mohly nabídnout něco zajímavého i pro  náročnější, avšak stále „trve“ posluchače.

Cnuk:

Z chystaných alb na měsíc červen mě zaujala dvě. Tím prvním je „Fear Those Who Fear Him“ od Vallenfyre. Jejich předchozí dvě řadovky byly skvělým revivalem death / doom metalu, a přestože borci jsou z Británie, kde kdo by jim přisuzoval za domovinu Švédsko. Samozřejmě narážím na zvuk kapely, který v sobě má ony kytary ostré jako pilu. Doufám, že novinka nebude o nic horší než minulá tvorba a skupinu posune třeba zase trochu někam jinam. S poslední deskou lehce opustili doomovou stránku věci a spíše to valili v klasickém deathmetalovém stylu, takže uvidíme, kudy povedou kroky Vallenfyre dál.

Druhým albem budiž Doyle s novinkou „As We Die“. Kapela Doyle svým názvem reflektuje Doylea Wolfganga von Frankensteina, tedy kytaristu legendárních Misfits. Debut jeho kapely vyšel v roce 2013 a příjemně překvapil. Rád a poměrně často se k němu vracím. Stylově jsou tvrdší, vlastně je to metal, přičemž punk nešel zcela stranou. Na YouTube je možné zhlédnout videoklip ke skladbě „Run for Your Life“, z něhož je zřejmé, že se pojede ve stejných kolejích. Zajímavá bude také možnost srovnání aktuální formy s dalším členem Misfits, Danzigem, jemuž vyšla placka koncem minulého měsíce. Mým skromným tipem je, že mu Doyle nakope řiť.

Mythago:

V červnu se sice dočkáme mnohých slavných skupin, abych byl ale upřímný, ani jedna z nich mě moc nerajcuje. Můj zájem směřuje jinam, a to na stonerovou scénu, kde ční především dvě jména. Tím prvním a bezpochyby zásadnějším je Elder. Pokud jste tenhle název nikdy neslyšeli, vězte, že banda začínala poměrně klasickým, snad jen o něco melodičtějším stonerem, avšak jejich poslední zářez „Lore“ byl docela někde jinde. Posun k čistějšímu zvuku, progresivnějším postupům a daleko větší osobitosti (ačkoliv někdy lze zaslechnout Mastodon z období  „Crack the Skye“) katapultoval tuhle kapelu na jednu z nejnadějnějších do budoucích let. Od „Reflections of a Floating World“ tak neočekávám nic míň než jednu z nejzajímavějších stoner desek tohoto roku a zároveň doufám, že si kapela zvládne udržet svou osobitost, a to i vůči svým předchozím nahrávkám.

Druhé jméno na seznamu, australští Adrift for Days, je naproti tomu daleko blíže klasickému stoner / doomu s těžkopádnými a hutnými kytarovými riffy a takovou mírou distortionu, až by se jím jeden zalkl. Jejich hudba však vyčnívá díky výraznému zaměření na doomové aspekty s velmi silnou a zapamatovatelnou atmosférou využívající mimo jiné prvky tradiční hudby Aboriginců. Ne každá kapela také dokáže posluchače udržet bdělého po dobu téměř hodiny a čtvrt, do které se vejde nanejvýše sedm skladeb. Zatím jediná ukázka „Feast of Fools“ ukazuje, že na „A Sleepless Grey“ bychom se měli těšit bezezbytku, a to pravděpodobně zatím v nejsurovější a nejvýrazněji sludgové poloze, v jaké Adrift for Days dosud byli.

---