Britové Architects oznámili vydání nového alba. To se jmenuje „All Our Gods Have Abandoned Us“ a vyjde 27. května skrze Epitaph Records. K prvnímu singlu „A Match Made in Heaven“ už je venku i videoklip, sledovat jej můžete na YouTube. Obal najdete tady, tracklist následuje:
01. Nihilist 02. Deathwish 03. Phantom Fear 04. Downfall 05. Gone with the Wind 06. The Empty Hourglass 07. A Match Made in Heaven 08. Gravity 09. All Love Is Lost 10. From the Wilderness 11. Memento Mori
 |
| Datum: 18.2.2015 Místo: Praha, Roxy Účinkující: Architects, Blessthefall, Counterparts, Every Time I Die
|
Pražská zastávka turné, na které vyrazili britští Architects za doprovodu kapel Every Time I Die, Blessthefall a Counterparts, byla pro příznivce corové muziky zajisté jedním z největších lákadel, která první kvartál letošního roku na poli klubových koncertů nabídl. Ne, že bych tak soudil z vlastních dojmů, protože jsem houby corař a ze soupisky jsem znal akorát headlinera, ale už jen samotní Architects jsou v rámci scény poměrně velké (a mám takový dojem, že čím dál tím větší) jméno a vyprodaný koncert také o něčem svědčí. A jelikož jsem si na klubové provedení inteligentního nářezu v podání brightonských sympaťáků brousil zuby nejpozději od vydání jejich aktuální fošny “Lost Forever // Lost Together”, byl jsem hodně rád, že se mi podařilo ulovit jeden z posledních lístků, na přelomu středečního podvečera a večera se zařadit do fronty, která se od vchodu do Roxy táhla pěkných pár desítek metrů ještě hodinu po oficiálním otevření klubu, a vystavit se tak směsi nemalých očekávání a vlezlých obav.
Co se týče očekávání, řeč je samozřejmě o hlavních hvězdách večera – Architects a jejich sofistikované podání metalcoru jsem si v posledních letech vážně oblíbil, takže tady nebylo moc o čem. Zbytek sestavy pro mě ale byla totální španělská vesnice a dost jsem se obával, že čekání na headlinera protrpím ve společnosti hudby, kterou jsem ještě tak dva tři roky nazpět vyloženě nesnášel a jejíž přihřátá trendová podoba mi působí nevolnost dodnes. Na druhou stranu, jak už to v takových případech bývá, předkapely mě mohly překvapit jedině příjemně, a tak jsem vyzbrojen nechutně předraženým (byť alespoň přibližně pitelným) Staropramenem sestoupil do moře kšiltů, ušních tunelů, pestrobarevných tetování, kostkovaných košil a přísně stylových vlasových kreací a jal se sledovat, co že to vyrábí ti lidé na pódiu.
Counterparts, kteří večer otevřeli, si hodnotit netroufám. Podle té jediné písničky, kterou jsem stihl, by to stejně nemělo smysl, takže rovnou přeskočím k Blessthefall. Ti na mě udělali dojem už na samém začátku, protože tohle byl nástup jak se patří – prostě naběhli na pódium, zpěvák vyprsknul do publika plnou pusu vody (fakt to vypadalo jako by na pódiu vybuchly konfety) a kapela spustila, jako by se nechumelilo. A k mému překvapení to mělo koule, tah na bránu a ani nepatrně afektovaný čistý vokál tomu nijak zvlášť neškodil. Vyzdvihnout musím rozhodně nasazení všech muzikantů. Každý jeden z nich do toho šel na doraz, ale kapela přitom pořád působila jako kapela a ne jako sbírka sólistů. A jak jsem s postupujícím časem zjistil, líbilo se mi to, i když by formálně nemělo, protože Blessthefall rozjížděli vlastně úplně typickou metalcorovou show s každým myslitelným atributem, který k tomu patří. Jenže jak se ukázalo, ono to jde udělat i tak, aby to mělo něco do sebe. Pokud tedy prohlásím Blessthefall za otvírák večera, kterým pro mě byli, musím jedním dechem dodat, že to byl otvírák zatraceně povedený, a když pánové dohráli, byl jsem mnohem spokojenější, než jsem se předem odvažoval doufat.
Every Time I Die pro mě byli úplně stejným krokem do tmy jako kapela předchozí a ze začátku to vypadalo, že tentokrát takové štěstí mít nebudu. Přesto mě ale v jejich hudbě od začátku něco neustále dráždilo a bránilo mi odejít – a zpětně jsem hodně vděčný, že jsem neodešel. Čím déle totiž Every Time I Die hráli, tím větší to dávalo smysl a tím lepší to bylo. K mému úžasu jsem zjistil, že v hudbě Every Time I Die slyším jak jižanské bluesové melodie, při nichž mi naskočili třeba poslední Glorior Belli, grindovou zběsilost ne nepodobné té z pera Napalm Death nebo třeba vyloženě šokující jazzovou nepříčetnost (říkal tu někdo Shining?). Jasně, zní to fakt šíleně, dávat v základu corovou kapelu do jedné věty s takovými mistry jako Shining nebo Napalm Death, ale Every Time I Die nejenže na ně svou muzikou dali vzpomenout, ale navíc to udělali tak chytře, že nemůže být řeč o žádném kopírování (ta podobnost byla spíše pocitová), a ještě jim to v tom corovém kabátku fungovalo naprosto přirozeně a bezchybně od okamžiku, kdy jsem na jejich hru přistoupil.
|
Setlist Every Time I Die: |
Bylo by ode mě vyloženě nefér, kdybych v souvislosti s Every Time I Die nezmínil vystupování kapely. Předcházející Blessthefall byli v tomto ohledu vážně dobří, Every Time I Die se ale podařilo je ještě o jednu koňskou délku překonat. Jeden kytarista totálně hyperaktivní, další až deathcorově zarputilý, zpěvák v dokonalém kontrastu ke všem těm peklům zase absolutně nenucený až ležérní… Já vám nevím, ale jestli tohle nebylo stylové jako kráva, tak už asi nic. Tohle pošukané ale šíleně přitažlivé divadlo od prvního hrábnutí do strun až k děkovačce gradovalo jak podle příručky a závěrečné vesměs vokální sólo “Moor” bylo doslova dechberoucí. Every Time I Die předvedli dokonalou ukázku toho, jak si získat nového fanouška, a stali se pro mě jednoznačně největším překvapením večera. Pokud budete mít šanci tuhle bandu někdy vidět, neváhejte – je to mrda.
Po neotřelé a nehorázně intenzivní jízdě, v níž vyrostlo vystoupení Every Time I Die, jsem si říkal, jestli mě Architects vůbec dovedou sestřelit tak, jak bych si přál. A ze začátku to alespoň z mého pohledu nevypadalo nijak extrémně fantasticky, byť jsem ani na vteřinu nezapochyboval, že nám k tanci a poslechu hrají opravdoví profíci každým coulem. Netrvalo však dlouho a Architects nakonec dostali i mě, a to se vší parádou. Ten koncert byl prostě velký. Mělo to ohromný drive, muzika samozřejmě výborná, podmínky bezchybné a výkony excelentní. Architects se sice v porovnání s ostatními kapelami nesnažili nijak extra přetrhnout, co se různých pódiových skopičin týče, ale více než dobře to dorovnával zpěvák Sam Carter, který se ukázal být vážně vynikajícím frontmanem a show táhl dopředu s mimořádnou bravurou. Tím nechci říct, že by se kapela flákala – jen to, že na prvním místě tu byl výkon zpěváka a pak samozřejmě vlastní muzika, která v živém provedení nakládala ještě s větší intenzitou, než jak je tomu z desky.
|
Setlist Architects: |
Architects si pro pražské publikum připravili setlist o patnácti položkách, přičemž hned dvě třetiny z nich zabraly skladby z aktuální desky “Lost Forever // Lost Together”, která s výjimkou intermezza “Red Hypergiant” zazněla úplně celá. Doplnily ji tři songy z “Daybreaker” (jen té “Even If You Win, You’re Still a Rat” jsem se zase nedočkal) a po jednom z “The Here and Now” a “Hollow Crown” a tohle představení vesměs výhradně aktuálního materiálu vyšlo Architects na výbornou, protože i když jsem zkraje maličko váhal, stejně se z toho velmi záhy vyklubal opravdu parádní koncert, který dal jednoznačně najevo, že tihle Angláni si své headline turné více než zaslouží, protože se jim podařilo jasně zastínit i dobré, ne-li rovnou skvělé výkony svých přeskokanů a odehrát opravdu fenomenální set, který má vysoká očekávání naplnil bezezbytku.
Navzdory všem mým obavám to tedy dopadlo snad ve všech směrech lépe, než jsem si troufal odhadovat. Všechny kapely, které jsem viděl, zahrály opravdu skvěle, celým večerem provázel takřka bezchybný zvuk (popravdě jsem dlouho nebyl na takhle výborně nazvučené akci), atmosféra v publiku byla rovněž parádní (circle pity jely skoro nonstop, odezva famózní a mezi lidmi to vřelo natolik, že se jim podařilo odsunout zvukaře i s aparátem dobře o metr dozadu) a i přes naplněnou kapacitu klubu nebyl v Roxy nijak nesnesitelný nával. Jedinými muškami na mimořádné kráse celého podniku se tak stal jenom jistý baťůžkář, který mi zacláněl ve výhledu dobře půlku vystoupení Architects, a pak banda arogantních zmrdů, jimž vůbec nebylo proti mysli prorvat se skrz monstrózní frontu na šatnu a ostentativně tím vyfakovat všechny normálně čekající smrtelníky. Ale to už jsou vážně jenom hnidopišské poznámky na adresu jinak výsostně zdařilé akce, z níž jsem odcházel bohatší o hned několik vynikajících hudebních zážitků. Tenhle koncert byl prostě naprosto luxusní, nastavil laťku hodně vysoko a já jsem zatraceně rád, že jsem se ho zúčastnil.
 |
| Datum: 7.8.2014 Místo: vojenská pevnost Josefov Účinkující (obsažení v reportu): Architects, Children of Bodom, Crowbar, Gehenna, God Is an Astronaut, Inquisition, Katatonia, Khold, Månegarm, Misery Index, Panychida, Pentagram Chile, Red Fang, Slayer, Suffocation
|
Skvrn: Druhý den byl především z marketingového hlediska tím nejsilnějším a já jsem ho s potěšením vyhlížel. Z těch nejzvučnějších jmen se měl ukázat headliner Slayer, dále také Children of Bodom, Bring Me the Horizon či Architects, přičemž na první dva jmenované jsem nakonec i zašel. To však rozhodně nebylo vše a především vystoupení Inquisition, Katatonie nebo Khold přitahovala mou pozornost ještě víc.
Ježura: Protože jsem nepřebýval jako Prdovous někde pod střechou, ale spolu s ostatní lůzou v kempu, dostavit se na Panychidu mi nedělalo sebemenší problém – a rozhodně jsem nelitoval. Předně to bylo asi poprvé, co jsem Plzeňáky viděl naživo, aniž by při tom urvali aspoň jednu strunu nebo něco podobného, zadruhé až na pár detailů vyšel zvuk a konečně zatřetí – byl to zkrátka velmi povedený koncert. Muzika zafungovala podle očekávání dobře a v dobrém světle se předvedla i kapela, přičemž musím jmenovitě vypíchnout frontmana Vlčáka, který se s tím tentokrát popral opravdu na jedničku a nejenže celý koncert skvěle odzpíval, ale také z něj sebejistota a charisma táhly na sto honů, což bylo samozřejmě jedině ku prospěchu věci. A výsledek tomu naštěstí odpovídal, neboť lidí se na to, kolik bylo hodin, dostavil opravdu sympaticky velký počet, a Panychida se tak dočkala opravdu pěkné odezvy, s níž v zádech se muselo do šatny odcházet dost příjemně.
Skvrn: Úplně první spolek, který otevřel čtvrteční den a zároveň i Metalshop Stage (celou středu se hrálo pouze na vedlejší Jägermeister Stage), byla tuzemská Panychida. Sice jsem si chvíli lámal hlavu nad tím, jak se kapela vypořádá s plným slunečním svitem a tak brzkou hodinou, kdy většina návštěvníků ještě vyspává, nakonec se však všechny obavy ukázaly jako plané. Půlhodinový set se totiž podařil nejen díky energickému výkonu kapely, ale také příjemnému faktu, že si do areálu přeci jen několik fandů našlo a nakonec bych se nebál označit diváckou kulisu za obstojnou. Mezitím se již na vedlejším pódiu začali na svou show chystat thrasheři Havok, na které si udělalo čas už podstatně víc lidí, a přestože jsem dle prvních tónu usoudil, že to rozhodně nebude marné, odebral jsem se vstříc dalšímu prolézání zatuchlých festivalových uliček.
Ježura: Protože mě následující hodiny ničím moc nelákaly, zasvětil jsem je zevlingu po areálu a při té příležitosti jsem spíš omylem pochytil i střípky několika vystoupení. Thrasheři Havok mi nepřišli ani dobří, ani špatní, grind v podání Ringworm byl celkem příjemný a nejinak na tom byl i s velkým nasazením odehraný, ale jinak vcelku normální melodický deathcore z dílny Texas in July. U každé z těch kapel jsem ale vydržel sotva dvě písničky a další koncert, který jsem zhlédnul jakž takž poctivě, byl až ten v režii Pentagram Chile z – nečekaně – Chile. Tihle staří pardálové svůj něco jako thrash/death podali upřímně a s prožitkem, takže i když hudebně nešlo o nic zázračného, vydržet u toho určitě šlo – tím spíše, že se Pentagram Chile místy vytasili s dost dobrým momentem a tehdy to byla fakt docela pecka. Jejich desky si tedy asi nepoběžím sehnat, ale svoje místo v programu si Pentagram Chile určitě obhájili.
Ježura: Mé další jedno- až dvouskladbové paběrkování u Iwrestledabearonce a Onslaught nestojí ani za zmínku, takže rovnou přeskočím k další kapele – americkým death/grinderům Misery Index. Od té doby, co mě příjemně překvapili na Metalfestu, už uplynulo hodně vody a nová deska “Killing Gods” se jim také povedla, takže jsem se docela těšil, a Misery Index se mi odvděčili opravdu solidním nářezem, kterému šlo vytknout máloco. Prostě přišli, rozsekali početné publikum, zase odešli a já jsem se na Månegarm přesouval naprosto spokojený a s vědomím, že Misery Index mohu řadit mezi mazáky a kapely, na něž je zkrátka spoleh.
Atreides: Čtvrteční den nabízel několik zajímavých jmen – pro mě to byli hlavně God Is an Astronaut, Gehenna, Khold a Crowbar, podívat jsem se ale chtěl i na velikány Slayer. První zajímavý bod na programu sice byla plzeňská Panychida, ale na půl jedenáctou jsem se z postele vážně nevykopal, takže promiňte, kluci, snad příště. První kapelou, která mě tak vytáhla z postele, byli až švédští Månegarm, které jsem ale chtěl vidět spíš ze zajímavosti. Po odchodu houslisty a poslední nemastné, neslané řadovce “Legions of the North” jsem toho příliš mnoho neočekával. Intro a první skladba byla právě z ní, takže první dojem nic moc. Naštěstí si reputaci vyspravili staršími věcmi. “Mina fäders hall” z předchozího alba “Nattväsen” nebo závěrečná “Hemfärd” z dnes již stařičkého “Vredens tid” byly bezpochyby lepší volbou než aktuální skladby, jež byly v poměru se starým materiálem namíchány zhruba jedna ku jedné. Podle očekávání hodně bolela absence houslí. Kromě toho nový materiál působil v přímém srovnání se staršími kusy docela nedomrdle, a to i přesto, že ani starší věci nejsou instrumentálně kdovíjak převratné. Průměrnému vystoupení nepomohl ani vzhled kapely, ze které na celé kolo křičel ohoz Vreid (jasně, na košile s erbovními nášivkami s logem kapely není patent, ale trocha originality nikdy neškodí). Obecně ve mně zanechali Månegarm velmi rozpačitý dojem a stojím si za tím, že z téhle smečky už toho příliš zajímavého nezbylo.
Ježura: To o mazáctví a spolehlivosti jsem si myslel i o Månegarm – tedy do té doby, než vydali nepovedené “Legions of the North”. Naživo mě to ale nakonec bavilo, koncert jsem si vcelku užil, a jestli mohu věřit vlastním poznámkám, užil jsem si to vůbec nejvíc z toho, co čtvrteční program přinesl. A zbytek publika na tom byl evidentně dost podobně, protože odezva, jaké se Månegarm dočkali, nejde nazvat jinak než excelentní. Jakéhosi pána to dokonce bavilo tak moc, že když se schylovalo k jinak velmi pěkné wall of death, vytáhl nádobíčko a začal s ním zkušenými pohyby točit podél vodorovné osy. Být na místě muzikantů, asi mi samým dojetím ukápne slzička…
Skvrn: Hodina se sešla s hodinou, slunko pražilo o sto šest a v kombinaci se spánkovým deficitem se to projevilo i na mé hlavě, která si usmyslela, že začne bolet. To se podepsalo především na vystoupeních Iwrestledabearonce a Månegarm, které jsem poslouchal jen tak na půl ucha. Nicméně musím uznat, že prvním jmenovaným to šlapalo, a i když to na těch promo fotkách zpěvačce Courtney LaPlante sluší o poznání víc, pěveckým výkonem ani hráčským umem kapely jsem zklamán nebyl, což by na hudebním vystoupení mělo být pořád to hlavní. Z Månegarm jsem slyšel opravdu jen poslední tóny, které mě sice nebavily, ale na druhou stranu tu opravdu nechci nikoho sestřelovat za pár odehraných minut, co jsem zaslechl.
Atreides: Set následujících Ignite jsem vynechal, namísto toho šel prozkoumat nový Octagon a zbytek areálu a pod hlavní stage jsem se vrátil až na Crowbar. Od sludgových veteránů jsem očekával pořádné bahno, jenže to si očividně vzalo dovolenou a někde se zapomnělo, případně vyschlo vedrem. Tohle byla suchá nuda, korunovaná zpraseným zvukem. Přehulené bicí (jeden z nejčastějších nešvarů letošního Brutal Assaultu) se daly jakž takž poslouchat až od zvukařova (svato)stánku, a ačkoliv pánové nevybrali nejhorší setlist, byla to jen natahovaná pruda. Nemůžu říct, že bych to po posledním albu tak trochu nečekal, ale i tak je to rozhodně zklamání.
|
Setlist Red Fang: |
Atreides: S vidinou, že bych si mohl po nijakém začátku čtvrtečního dne trochu spravit chuť, jsem po skončení Crowbar čekal pod pódiem na set Red Fang. Od kamarádů jsem zaslechl zvěsti o kvalitní náloži, na kterou se vyplatí počkat, takže jsem během zevlení v prvních řadách vyslechl celé Obituary. A jak tyhle děd metaly moc nemusím, Obituary nebyli výjimkou, takže jsem si sem tam podupal do rytmu a jinak se vcelku nudil. Nicméně to už tu jsou Red Fang a jejich set, který jako první stál ve čtvrtek vážně za to. Smečka z amerického Portlandu mě zkrátka suverénně převálcovala. Až takovou prdu jsem vážně nečekal, to byl prostě kurva rokenrol. Na Red Fang se krásně ukázalo, co všechno se dá uklidit do škatule stoner – a jejich hutný, přesto agresivní rock/metal mi rozhodně sedl. Co mi ovšem nesedlo, bylo publikum. Že se bude stagedivovat, s tím jsem počítal. Že první z nich bude mít ten debilní nápad a jezdit po lidech s plným pivem zřejmě jen proto, aby mi ho mohla dotyčná vylít na hlavu, s tím jsem vážně nepočítal. Stejně tak s tím, že mi surfujících fanoušků spadne na hlavu za jeden set zhruba dvacet, ať už se hnu kamkoliv. Zkrátka všeho moc škodí a tady to platilo dvojnásob. Škoda, protože po stránce čistě hudební to bylo výborné vystoupení.
Ježura: Kvůli čemu jsem zaříznul sety Ignite, Crowbar, Obituary a Red Fang, už nevím. Rozhodně ale vím, že jsem se chystal říznout i Suffocation, ale naštěstí se mi to úplně nepovedlo a kousek jsem stihnul. Jakkoli mě totiž tahle brutal death metalová mlátička dva roky nazpět na Metalgate Czech Death Festu nijak nezaujala, tentokrát se jim dojem povedlo výrazně napravit. Předně to byl fakt pekelný nářez, který díky dobrému zvuku skvěle vynikl. No, a potom je tu výkon muzikantů – všichni byli do hraní naprosto zapálení a zejména Frank Mullen mezi vším tím peklem působil jako klučina, který dostal novou a úplně boží hračku. Na to, jaký to byl nátěr, to bylo dokonale sympatické, a není tedy žádný div, že lidé Suffocation odměnili ukázkovou účastí i hromovým randálem.
Skvrn: Až do samotného večera to z mé strany byla jedna velká lajdačina. Mistr bolehlav mě zastihl v tu nejhorší možnou chvíli a já se strachoval, jestli se nakonec vůbec zajdu podívat na veterány Slayer. S vypětí všech sil jsem se rozhodl podívat již na konec koncertu Suffocation, z čehož vyplývá, že třeba americké Obituary jsem drze vynechal. Nicméně nářezem, jímž se Suffocation předvedli, nemohl pohrdnout ani nepříliš velký fanoušek death metalu, jako jsem já. Důvod, proč zavítat na konec Suffocation, byl však jiný, a sice začít se přemisťovat na lekci rouhání k Metalgate Stage, kde se již rozehřívali black metaloví Inquisition, kteří pro mě obstarávali status jednoho z hlavních taháků dne a koneckonců i celého Brutal Assaultu.
Skvrn: Tak, a teď kde začít? Jestliže bylo vystoupení Inquisition pro redakční kolegy rozpačité a jeden z nich mluví i o zklamání, můj pocit je diametrálně odlišný. Částečně sice musím souhlasit s hodně přehuleným zvukem, nicméně po několika pro ucho méně příjemných momentech jsem si zvykl a vystoupení si bezmezně vychutnával. Rovněž se nedá popřít, že ve stanu bylo hodně narváno, což v kombinaci s koncem parného dnu znamenalo i hodně vydýchané klima, nicméně hraje-li při tom skvělá muzika, pak je to jiná. O tu se postarala (pro mě velice překvapivě) pouze kultovní dvojice Dagon a Incubus, již známe i ze studiových počinů. Hrálo se především z loňské řadovky “Obscure Verses for the Multiverse”, kterou mám slušné naposlouchanou, tudíž i s horším zvukem se to poslouchalo velmi dobře. A jak tak přemítám, nakonec z toho bylo vystoupení dne, byť ne nijak přesvědčivé.
Atreides: Po Red Fang jsem potřeboval jednak vydechnout a jednak vyschnout. Následující Suffocation mě nijak zvlášť nezajímali, takže další zastávkou v programu byli až Inquisition. První koncert, na kterém jsem byl v zastřešené Metalgate Stage, však ani zdaleka nedopadl podle očekávání. Black metalové duo do toho šlo pěkně zostra, zmršený zvuk však z jejich snažení nadělal špatně čitelnou kouli, která tu a tam řezala hlavy výškami a tu a tam drtila kosti přehulenou bicí soupravou. Do toho se několik těžkotonážních ožralů rozhodlo změnit první část publika v sumo zápasy a výstavní přehlídku cemrů (čti: pneumatik kolem pasu), což vystoupení taky nijak zvlášť nepřidalo, takže když jsem ani v zadní části nenašel lepší zvuk, znechuceně jsem odešel. První skutečné zklamání letošního Brutal Assaultu, s nímž jsem příliš nepočítal.
Ježura: Poněvadž mi Inquisition už několikrát utekli před nosem, tentokrát jsem se na ně šel s předsevzetím, že je konečně dokoukám do konce. Zpočátku to však vypadalo, že to stejně jako dva roky nazpět zabalím předčasně, protože v předních částech klubové stage bylo děsně narváno, obtížně dýchatelno a ještě navíc se tam pěkně mlátil zvuk. Pokus změnit stanoviště se ale vyplatil, a když jsem zakotvil za zvukařem, koncert Inquisition mě konečně chytil tak, jak jsem doufal, že mě chytne už od začátku. Nakonec jsem tedy odcházel spokojený a s další splněnou povinností. Přesto si ale určitě ještě někdy dám repete, protože ačkoli mi tenhle koncert ve výsledku hodně sedl, k dokonalosti měl pořád daleko.
|
Setlist Slayer: |
Ježura: Slayer neposlouchám, ale když už si Obscure splnili sen a dotáhli je do Josefova, šel jsem se ze slušnosti podívat. A určitě nemůžu říct, že by to bylo špatné – Slayer jsou i v obměněné sestavě profíci a to vystoupení mělo rozhodně něco do sebe. Problém je ale v tom, že od legendy formátu Slayer bych čekal, že mě rozseká na kaši nehledě na okolnosti a to se nestalo ani náznakem. Jednak je na vině nečekaně tichý a podivně neostrý zvuk, druhak Arayův vokál, který mi obzvlášť ze začátku přišel nepatřičně tenký, unavený a všechno možné, jen ne silný. A i když se minimálně vokální stránka věci postupem času zlepšila, někdy v půlce setu jsem se sebral a šel dát odpočinout nohám do pivního stanu, protože tohle mě zkrátka nebavilo ani zdaleka tak, jak by bylo třeba, abych milé Slayer dokoukal do konce. Mluvit zde o zklamání není úplně mimo mísu…
Skvrn: Nakopnut kázáním Inkvizice jsem se co nejrychleji snažil dostat k hlavním pódiím, kde se již vše schylovalo k samotnému vrcholu festivalu. Nečekalo se totiž na nikoho jiného než na headlinera Slayer. Už samotný průchod jídelní uličkou mezi klubovou stagí a hlavními pódii byl dost ucpaný a dával tušit, že prostor hlediště u hlavních jevišť bude beznadějně přeplněn. To se nakonec i potvrdilo, a jelikož opravdu nebylo času nazmar, musel jsem konat rychle, nekompromisně a někam se vecpat. Nakonec jsem ulovil pouze neslané nemastné místo kousek od “toitoiek”. Jakmile se na pódiu začaly množit osoby opatřené potřebným nádobíčkem, všichni jen se zatajeným dechem čekali, v jakém světle se Slayer vytasí. Nepochybuji o tom, že samotný kotel byl v bezbřehé extázi a vystoupení si přenáramně užíval, mně se však špatné místo vymstilo. Nejenže jsem stěží viděl na pódium, ale rovněž reakce okolních lidí neodpovídala velikosti kapely, která jim právě zasazovala rány do uší. To byla první moucha. Ta druhá však byla ještě mnohonásobně větší – výkon kapely. Kdyby Slayer zahráli alespoň na půl plynu, rozhodně bych neváhal a natlačil se dopředu i za cenu toho, že na mě všichni budou čučet jak na vykastrovaného býka. Na(ne)štěstí jsem tyhle peripetie podstupovat nemusel, protože Slayer zahráli jednoduše velkou bídu. Celý set působil unaveným dojmem, Kerry stál povětšinu hrací doby neustále na místě a provozoval své tradiční, nicméně strojově působící pohybové kreace. Araya působil dojmem unaveného stařečka, čemuž nepřidala ani jeho zarostlá loupežnická image. A zbytek? Nestojí za zmínku, není to Slayer. Z úcty ke jménu jsem celý set jakž takž doklepal a až pecky jako “Raining Blood” nebo “Angel of Death” mě probudily z nijakého stavu alespoň k souhlasnému poklepání brvou. Možná, že to zní až přehnaně krutě a zčásti si za to vlastně můžu i sám, nicméně pocitu zklamání jsem se zbavit nedokázal.
|
Setlist God Is an Astronaut: |
Atreides: Krátce po roztrpčeném opuštění koncertu Inquisition jsem dostal hlad, a protože dobré jídlo většinou zabírá i na sebemizernější náladu, šli jsme skupinově zhodnotit žrádelní stánky před areálem. Čínské nudle obstály na výbornou, nicméně za cenu vynechání setu Slayer. Z jejich produkce jsem nakonec slyšel jen “Raining Blood”, když jsem se po hradbách vracel k zadní bráně, abych se vyhnul davu u hlavní stage. Cesta zpět na Metalgate Stage tak byla vcelku příjemná a vyspravenou náladu ještě zvedl set irské čtveřice God Is an Astronaut. To byla skutečná post-rocková magie. Silná atmosféra, výborný zvuk, fantastické publikum. V živém podání navíc neskutečná síla, na kterou si nešlo nezaházet hlavou. Zahráli průřez diskografií, jak starší věci jako “Forever Lost”, “Suicide by Star” nebo “Worlds in Collision”, tak i něco málo z poslední desky. Takhle namátkou mě napadá hlavně “Calistoga” a “Red Moon Lagoon”. Kapela vypadala, že si své vystoupení sakra užívá, ostatně klávesák/kytarista Jamie Dean si zhruba v půlce odskočil s kytarou přes plot mezi fanoušky a závěrečné pogo s ním už bylo jen třešničkou na dortu. První vystoupení festivalu, kterému nechybělo vážně vůbec nic, a jednoznačně nejlepší čtvrteční koncert.
Ježura: Rozpačité Slayer však vzápětí naprosto přejela další kapela, kterou neposlouchám, ale po téhle zkušenosti dost určitě poslouchat začnu. Řeč je samozřejmě o post-rockových hvězdách God Is an Astronaut, kteří vystoupili na klubové stagi a kteří mě totálně odpálili. Nemá smysl opisovat od Prdovouse, tak snad jen dodám, že to na mě působilo jako Anathema na steroidech, takže to bylo nesmírně živelné, podmanivé a ve všech ohledech naprosto famózní. Tohle byl jeden z mála koncertů celého festivalu, který jsem strávil zcela ponořen do toho, co se děje na pódiu a co jde z reproduktorů, a když jsem v sobotu večer do ankety vyplňoval trojici nejlepších vystoupení letošního ročníku Brutal Assaultu, God Is an Astronaut jsem jmenoval bez zaváhání jako první.
|
Setlist Children of Bodom: |
Skvrn: Po nevydařeném vystoupení Slayer na diváky čekalo další velké jméno, finská pětice dětí od jezera Bodom. Jasně, hudebně jsem teď už trochu jinde a vážně jsem uvažoval, že raději pobudu ve společnosti God Is an Astronaut, na jejichž vystoupení vyrazili oba kolegové, ale neodolal jsem a přednost dal právě Children of Bodom. K těm totiž chovám poměrně silný osobní vztah, jelikož právě oni byli jedním z dílků skládačky, která mě postupně přiváděla k extrémnější a extrémnější muzice. Lidí po vystoupení Slayer logicky ubylo, ale i přesto bylo festivalové “náměstí” z velké části zaplněné. Zvuk byl od prvních tónů velice dobrý, klávesy nebyly jako v případě jiných kapel upozaděny a postaraly se o hladké rozpoznání skladeb. Hrálo se jak z nového alba (třeba titulní “Halo of Blood”), tak i ze starších válů (především z těch nejranějších – “Bloddrunk” ani “Relentless Reckless Forever” zaslouženě nedostaly příliš prostoru). Především kusy z “Are You Dead Yet?” v podobě titulní skladby a “In Your Face” byly naživo výtečné a vlastně nechápu, co lidi proti téhle desce mají. Zazněly i tradiční pecky “Hate Me!” nebo “Downfall”, ale přesto k dokonalosti něco chybělo. Možná mi připadá hudba Children of Bodom trochu naivní, možná je v ní jen zbytečně moc kudrlinek. Kapele se však nedá upřít profesionální přístup a ani Alexi, jenž je často ověnčován za spiťara, na mě nepůsobil podnapilým dojmem. Nutno však říct, že kadence Alexiho všeho možného fuckování (plus množství odvozených tvarů) nestrádala, ale to už evidentně není věc alkoholu. Abych to shrnul, Children of Bodom odehráli veskrze solidní set a má očekávání v rámci možností naplněna, ačkoliv věřím, že God Is an Astronaut na klubové stagi zahráli lépe.
|
Setlist Architects: |
Ježura: Dilema, jestli jít na Gehennu nebo na Architects, nakonec vyznělo lépe pro Brity a ještě trochu v rauši z předchozího zážitku jsem se tedy vypravil zpět před hlavní stage, kde už se ke kýženému vystoupení schylovalo. A musím říct, že jakkoli jsem čekal, že po God Is an Astronaut bude cokoli působit jako čajíček, Architects mě přesvědčili o tom, že zrovna oni rozhodně dovedou strhnout i v takové konkurenci. Hodně se hrálo z výborné novinky “Lost Forever // Lost Together”, což jsem kvitoval s povděkem, a na setlitu mi chyběly snad jedině skladby “Colony Collapse” a “Even If You Win You’re Still a Rat”, ale i bez nich to mělo ohromný švih. Zásluhu na tom měla samozřejmě výborná muzika, ale to pravé koření tomu dodal zpěvák Sam Carter, který po pódiu řádil jak urvaný ze řetězu a upřímně nechápu, jak při tom všem tělocviku stíhal ještě zpívat. Publikum ale kapele nezůstalo nic dlužno a předvedlo takový výkon, jaký si jen může muzikant přát. Že tam byla hromada lidí, ani nemá smysl zdůrazňovat, ale za zmínku rozhodně stojí, že prakticky neustále běžel obří circle pit, a kdykoli to zpěvák poručil, otevřela se naprosto monstrózní wall of death. Krom toho také lidé dost neuvěřitelně chytali úmyslné mezery v textech a sborově zpívali tak nahlas, že to bylo slyšet i dozadu. Ať se na to dívám z jakékoli strany, ten koncert byl prostě solidní mrda a Architects plně ospravedlnili všechny naděje, které jsem do nich předem vkládal.
|
Setlist Katatonia: |
Skvrn: Já jsem na rozdíl od Ježury rozhodováním mezi Architects a Gehennou netrpěl, neboť jsem již sbíral síly na švédskou Katatonii, na niž jsem byl nesmírně zvědav. Po Slayer, Children of Bodom a Architects se to pod pódii poměrně vylidnilo, a tudíž nebylo složité vybojovat si místo hned v nějaké třetí řadě. Co muselo i nepozorného diváka praštit do očí, byla vizuální prezentace ve stylu dva roky staré řadovky “Dead End Kings”, jež na mě opravdu silně zapůsobila. První problémy na sebe bohužel nenechaly dlouho čekat a já si začal říkat, že už dvacet minut jsem mohl vychutnávat norskou Gehennu na Metalgate Stage (následné negativní ohlasy mě trochu uklidnily). Koncertní premiéru v řadách Katatonie navíc zažil kytarista Tomas Åkvik, pro kterého musely být ony chvíle napětí ještě několikanásobně delší než pro dav pod pódiem. Problémy, způsobené zřejmě nazvučením bicích, však byly po nějaké čtvrthodince úspěšně zažehnány a mohlo se hrát. Kapela podle očekávání předvedla zadumaný melancholický projev, jenž byl vždy střídán s častými tvrdě metalovými kontrasty, které vedle intimního zpěvu působily jako pěst na oko – teď v tom nejlepším slova smyslu. Jedno rýpnutí si však odpustit nemůžu: ačkoliv můžeme bez pochyby mluvit o Katatonii jako o poměrně velkém hráči, nemohu si pomoct, klubová stage by jejich set povznesla minimálně o třídu výš. Takhle to bylo “jen” dobré s tím, že mohlo být mnohem lépe (byť i třeba nedýchatelně).
|
Setlist Gehenna: |
Atreides: Po vynikajících God Is an Astronaut jsem se rozhodl zůstat na set Gehenny, která měla přijít na řadu hned vzápětí. Ta se nakonec ukázala jako další čtvrteční zklamání. Utopené klávesy, přehulená rytmická sekce a obecně nic moc atmosféra se nesrovnala ani do třetího songu, takže následoval opět odchod. Tentokrát ovšem pod Metalshop Stage, kde už se připravovali Khold – pro mě poslední kapela čtvrtečního večera. Během vysedávání jsem vyslechl kus setu Katatonie, nicméně nepřišel mi natolik zajímavý, abych se vzdal reservé v první brázdě. Khold zahráli skvěle. Zazněly starší věci, do publika ale nasypali i dvě novinky z připravovaného alba “Til endes”, a pokud se mi z jejich setu nějaké písně líbily nejvíc, byl to právně nový materiál. Skladbám nechyběla ani atmosféra, ani pohlcující síla, a ačkoliv bych si tyhle norské bubáky dokázal představit spíš ve stanové stagi, dokázali velmi kvalitně procvičit krční obratle i z velkého pódia. Trve atmosféře přispěl promakaný paint i Rinnova hořící kytara, s jejíž pomocí dotyčný plival oheň. Prostě hořící poleno ist krieg! Nicméně jak se stalo ve čtvrtek dobrým zvykem, i na Khold se kolem mě vyskytlo o jednoho ožralého Poláka víc, než by bylo k absolutní spokojenosti potřeba, pročež jsem byl durch propocen obnaženým pupkem a důkladně omlácen lokty, dokud to dotyčného kreténa nepřestalo v půli setu bavit a neodvalil se. Po Khold již následovala jen cesta domů a vydatný spánek, který byl po vyčerpávajícím a mírně vydeptaném dni potřeba jako sůl.
Ježura: Protože jsem toho na čtvrtek moc nenaspal, vystoupení Katatonie jsem raději obětoval odpočinku a ke stagi se vrátil až na poslední kapelu večera, norské Khold, které jsem chtěl vidět od té doby, co jsem je na Brutal Assaultu 2010 trestuhodně prospal. A tahle black’n’rollová skvadra mi dala za pravdu v tom, že jsem byl tehdy fakt idiot, protože její koncert byl vážně dobrý. Devízou číslo jedna byl rozhodně styl, a to jak vizuální, tak muzikální. Gardův jedinečný paint je prostě luxusní a šlapavý black metal v podání Khold má taky pěkně chlupaté koule, takže bylo rozhodně o co stát. I přes pozdní hodinu se nakonec před pódium přišoural relativně obstojný počet lidí, kteří zařídili relativně obstojnou odezvu, a celý koncert tak první regulérní festivalový den zakončil zcela důstojně.
Skvrn: Třešinkou na dortu (sic sem tam trochu nepovedeném) bylo vystoupení norských Khold, které jsem chtěl vzhledem ke svému nepříliš utěšenému stavu původně odpískat, nicméně nakonec mě první tóny přinutily posečkat až do dvou ranních. Jestli jsem byl zastáncem toho, že všechen black metal by měl být odehrán na Metalgate Stage, Khold byli (spolu se Satyricon) výjimkou, jelikož velké pódium jim opravdu seklo. Přímočará show utíkala velice rychle a ani mosh pity, které jinak v black metalu vážně nemusím, mě nějak výrazně neobtěžovaly. Prostě výborný nářez se vším všudy, tedy pekelnou image (nejlepší paint měl dle mého bubeník Sarke) a neméně pekelnou hudbou. A posílen příslovím “konec dobrý, všechno dobré” jsem se odebral vstříc kempové temnotě a dalším dnům.
 |
| Země: Velká Británie Žánr: metalcore Datum vydání: 11.3.2014 Label: Epitaph Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 7,75/10 Odkazy:
|
Není to nijak dávno, vlastně jen pouhé dva nebo tři roky, co se můj vztah k metalcorovému žánru dal popsat řadou přívlastků, aniž by však jakýkoli z nich v sobě měl cokoli pozitivního. Jak ale člověk stárne, moudří a opouští ho předsudky, ani mě neminulo poznání, že stejně jako každý hudební žánr i metalcore může nabídnout a také nabízí celou řadu příkladů, že to jde udělat i dobře. Náhoda tomu chtěla, že právě Britové Architects byli jednou z prvních žánrových kapel, které mě v tomto přesvědčení utvrdili, a nyní se – takřka přesně dva roky od vydání jejich tehdejší desky “Daybreaker” – setkáváme znovu. Pochopitelně se tak děje při příležitosti vydání nového alba, takže se pojďme podívat, jestli Architects zvládli navázat na naše velmi zdařilé první rande.
Ono to po přečtení předchozího odstavce asi nebude nijak šokující informace, ale na rozdíl od “Daybreaker”, u kterého jsem předem jen lehce doufal v příjemné překvapení a nakonec dostal zatraceně povedenou desku, to měla “Lost Forever // Lost Together”, jak se novinka jmenuje, vlastně o pořádný kus těžší, protože tentokrát už jsem nečekal nic menšího než prakticky prvotřídní matroš, který se mnou pěkně zamete. A vážně nevím, jestli se na tom podepsala skutečnost, že jsem první poslech novinky absolvoval v mírně přiopilém stavu, ale už ten první poslech mi dal pořádnou sodu, ten druhý, který následoval vzápětí, dopadl úplně stejným výsledkem, a někdy tou dobou mi začalo docházet, že se to Architects opět podařilo a po delší době bude naposlouchávání alba na recenzi opravdu radost.
“Lost Forever // Lost Together” se od svého řadového předchůdce rozhodně liší, a to ne zrovna málo, ale základní ingredience úspěchu zůstávají pořád stejné. V první řadě zde není ani stopy po častém a dost fatálním žánrovém neduhu, kterým je střídání afektovaných a rádoby brutálních pasáží s těmi zoufale přihřátými. Sam Carter hojně využívá jak ostrý, tak melodický vokál a stranou nezůstává ani jeho skvostný melodický řev, ale v každé z těchto poloh zní naprosto vážně a uvěřitelně, i když do svého zpěvu vkládá dost emocí na to, aby to na někoho mohlo působit snad i trochu přehrávaně, ačkoli si nemyslím, že by bylo.
Dalším pilířem úspěchu “Lost Forever // Lost Together” je pochopitelně vysoká instrumentální kvalita desky a výtečná kompoziční úroveň. Ať se zaposloucháte do kytar, bicích, baskytary nebo nevtíravého a vkusného klávesového pozadí, vždy je co poslouchat a páni muzikanti s mazáckým nadhledem předvádí, jak technicky, nápaditě a chytře jde metalcore pojmout. Jak už jsem ale nadhodil, proti “Daybreaker” je jejich nejnovější výsledek poměrně odlišný. Zatímco totiž minulá deska obsahovala znatelné vlivy post hardcorové melodické rozvolněnosti a nebyl jí cizí ani lehce mathcorový sound, což dohromady tvořilo dost zajímavé a nečekaně atmosférické dílo, “Lost Forever // Lost Together” je o pořádný kus přímočařejší a dá se říct, že se nese v duchu o poznání klasičtějšího metalcoru.
Vím, zní to asi trochu, jako kdybych tím chtěl říct, že Architects na novince ubrali na zajímavosti, posluchačské náročnosti a takříkajíc zhloupli. A jako jo, ono to asi vážně půjde skousnout snáz, čemuž nasvědčuje i fakt, že mi “Lost Forever // Lost Together” na rozdíl od předchůdce zachutnala prakticky hned. To ale neznamená, že by to snad bylo hudebně slabší. Všechny ty řeči o technice a kompozici rozhodně platí, jen je to prostě podáno v trochu klasičtějším kabátě než posledně. Na druhou stranu je ale také třeba uznat, že ne každá z jedenácti skladeb pálí úplně do černého. Z fleku mě napadá sice jenom trojka “Broken Cross”, která mě baví asi nejméně (byť je pořád slušná), ale i pár dalších fláků má své krapet slabší momenty. Jenže ty samé songy mají i momenty, které jsou – dámy prominou – kurevsky skvělé, dále je tu řada úplně obyčejně super skladeb a nakonec samozřejmě ty opravdové šlehy. Singlovka “Naysayer”, duo “The Devil Is Near” a “Dead Man Talking” s rozjezdem z říše snů, “Colony Collapse” triumfující skvostnými melodiemi – to jsou skutečně prvotřídní songy.
Když tenhle výčet porovnáte s tracklistem, vyjde vám z toho další silná stránka alba – dramaturgie. Skladby jsou seřazeny způsobem, který dopřává posluchači luxus prakticky neustálého těšení na to, co přijde za chvíli, aniž by však hrozilo, že dojde na nějaká hluchá místa. Taková na desce totiž k nalezení vlastně ani nejsou, protože všechny ty slabší momenty, o nichž byla řeč výše, jsou slabší jen v kontextu desky a samy za sebe jsou pořád dobré. Třešinkou na dramaturgickém dortu je pak předěl v podobě dvou a čtvrt minutové zasněné instrumentálky “Red Hypergiant” doprovozené jen mluveným slovem a potom dvojice “Colony Collapse” a “The Distant Blue”, která druhou polovinu alba příjemně osvěžuje rozvážnější a melancholičtější náladou. Stručně řečeno – nuda je zde neznámým pojmem.
Kdepak, tady prostě není o čem diskutovat. Architects se po dvou letech od vydání “Daybreaker” vytasili s deskou, která je formálně možná maličko prostší, ale provedením opět nenechává nikoho na pochybách, že tady máme co do činění s nesmírně talentovanou sebrankou, jež je schopná ten svůj talent zatraceně dobře zúročit. “Lost Forever // Lost Together” je našlapaná a chytlavá palba prakticky od začátku do konce, ale dociluje toho, aniž by dělala z posluchače blbce, a naopak jde o materiál, který s naprostým minimem výhrad ocení i náročnější posluchač. Pro core-pozitivní jedince naprostá povinnost, pro core-negativní ideální příležitost, jak si poupravit názor na žánr, a pro mě definitivní potvrzení kvalit kapely, která se tímhle albem pasuje mezi mé oblíbené. Výtečná práce!
Další názory:
Já osobně to nebudu příliš zdržovat a nebudu vás nudit moc dlouho, jelikož v podstatě vše podstatné zaznělo již v samotné recenzi, tudíž dodám pouze to, že i mně se “Lost Forever // Lost Together” líbí a ten poslech mě baví. Některé pecky jsou vysloveně skvělé, což se týká především “Gravedigger”, “The Devil Is Near”, “C.A.N.C.E.R.”, “Castles in the Air” a také doslova excelentní “Naysayer”, která je pro mě absolutním vrcholem celé nahrávky. Hodně se mi líbí i zajímavá “Youth Is Wasted on the Young” nebo povedený předěl “Red Hypergiant”, jenž “Lost Forever // Lost Together” dělí na dvě poloviny. Na druhou stranu se ovšem bohužel našlo i pár kusů, které sice nejsou špatné nebo nudné, ale ve srovnání s těmi vrcholy ztrácejí, což je případ třeba “Broken Cross” nebo závěrečné “The Distant Blue”. Stejně tak “Dead Man Talking” či “Colony Collapse” mě na zadek úplně neposadily. Jako celek je to ovšem stále fakt velká paráda. Kdyby se podařilo udržet nejvyšší laťku po celou dobu, neváhal bych s osmičkou, a kdyby tu byly jenom samé bomby typu “Naysayer”, tak klidně i s vyšší známkou. Nicméně i tak rozhodně spokojenost, o tom žádná.
H.
 |
| Země: Velká Británie Žánr: metalcore Datum vydání: 28.5.2012 Label: Century Media Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 7,75/10 Odkazy:
|
Hádám, že nejste zvědaví na ty nekonečné řeči, jak nemám rád metalcore, tak si je protentokrát odpustím a vezmu to z jiného konce. Případ Francouzů Eths mě přesvědčil, že opravdu není radno generalizovat, a když jsem tedy dostal příležitost dát do těla novince britských Architects, na které přísahají i lidé, od kterých bych to nečekal, rozhodování mi netrvalo dlouho. Koneckonců, Architects hrají všechno, jenom ne klasický metalcore, a co si budeme povídat – ty všechny možné post vlivy mají občas něco do sebe…
Architects jsou živým důkazem obou výše uvedených tvrzení. Jejich muzika, nebo alespoň ta, kterou přinášejí na novince “Daybreaker”, zní už na první poslech řádově hodnotněji než drtivá většina coru příbuzných děl. Čím to je? Tohle album má totiž atmosféru, která mi poněkud uzemnila čelist – nejen svojí přítomností, se kterou jsem vážně nepočítal, ale hlavně tím, jak je nenápadná a všudypřítomná zároveň. Je zcela jasným dílem autorů s vlastním rukopisem, tvoří naprosto zásadní prvek alba a jako taková funguje naprosto bezchybně. Bylo by však mimořádně trapné, kdyby se kapele nepodařilo takovému stěžejnímu prvku celé desky dodat alespoň nějakou kvalitu. Zde naštěstí Architects nezaváhali a atmosféra opravdu boduje – dovedu si představit, že ve správném duševním rozpoložením ještě mnohem více. Je přiměřeně melancholická, nenápadná a přitom rozmáchlá a mezi tím probleskují výbuchy vzteku a odporu. Zajímavý, leč dokonale funkční a pořádně silný mix…
Není bez zajímavosti, že tam, kde atmosféra opravdu dominuje, posluchač ani moc neregistruje, co hrají jednotlivé nástroje. Ty se tak nějak samy od sebe přihlásí o pozornost snad jen v přímočařejších skladbách – teď mě napadá třeba předposlední “Feather of Lead”. Je to docela škoda, protože instrumentální stránku “Daybreaker” Architects také neodflákli. Zde podle očekávání dominují kytary, ale domněnka, že si tam kytaristé prostě něco hoblují a z toho jen tak mimochodem vyleze skvělá atmosféra, je zkrátka mylná. Ano, ostré riffovačky a metalcorové vyhrávky jsou samozřejmě přítomny, a to v nikterak zanedbané míře, ovšem ani zdaleka nejsou tím jediným, co figuruje na partituře alba. Instrumentální celek tak doplňuje spousta dalších drobností – nejrůznější samply, tu a tam příspěvek nějakého v rámci žánru netradičního nástroje… Vrcholem téhle rozmanitosti jsou okamžiky, kdy se kytary odmlčí prakticky úplně a dá prostor vyniknout osamocené basové lince nebo vokálu. To všechno je vyváženo skutečně na jedničku a na jedničku to také funguje. A mimochodem – jsem jediný, komu občas zvonivě znějící kytara připomněla smyčcový orchestr až do té míry, že jsem nějakou dobu smrtelně vážně přemýšlel, jestli Architects nesáhli po službě nějakých těch symfoniků…?
Bylo by značně nefér zde vyzvedávat jen práci kytar a samplů a stranou nechat konečně taky jednou slyšitelnou basu a bicí. Obzvlášť bubeníkovo snažení kvituji s povděkem a hlubokým respektem, protože jeho party jsou všechno jen ne nudné a snadno zastupitelné. Abych pravdu řekl, takhle nějak si představuji skvostné bicí, které by mi snad nedělalo problém poslouchat i jako samostatnou stopu. No, a abych nezůstal nic dlužen žádnému z muzikantů, musím chtě nechtě dodat, že ani páně Carterův vokál nesnese větších výtek. V ostrých pasážích zní mimořádně kompaktně, možná i trochu zkresleně, a když na to přijde, melodický scream zvládne bez zaváhání. Co se čistých zpěvů týče, občas sice nepatrně sklouzává k výrazu, který balancuje na pomezí originální a přiteplený, ale většinou to zní velmi dobře…
Všechny indicie tedy napovídají, že se jedná o skutečně výborný materiál, a když se podívám na jednotlivé skladby, musím přitakat. Skvělá instrumentální práce zabalená do neméně skvělé atmosféry dávají vzniknout jedenácti skladbám, které si všechny do jedné drží vysoký standard, přičemž některé přímo excelují. Album “Daybreaker” tedy mohu s čistým svědomím nazvat velmi zdařilým počinem, který mi opět potvrdil, že snad každý žánr může nabídnou opravdu dobrou muziku. To, co Architects hrají – ať už je to, co je to – sice pořád není vypovídajícím vzorkem mého vkusu, ale po absolvování několika týdnů ve společnosti “Daybreaker” si troufám prohlásil, že jsem si tuhle desku ušima neprohnal naposledy a je dost pravděpodobné, že díky dobrému dojmu, který na mně zanechala, podrobím průzkumu i starší počiny Architects. Jestli jsou alespoň stejně dobré jako “Daybreaker”, tak snad ani nemohu být zklamán…
Další názory:
Přiznám se, že na předchozí tvorbu Architects nejsem žádný odborník, novinka “Daybreaker” je vlastně prvním albem kapely, které jsem se uráčil si pustit, nicméně mám stále v živé paměti, jak svého času bývalý kolega Seda, jenž podobnou muziku tehdy žral, krutě odstřelil předchozí album “The Here and Now” – hlavně i díky tomu jsem k “Daybreaker” přistupoval poněkud skepticky a s nepříliš přehnanými očekáváními, avšak samotný poslech nakonec ukázal, že jde o vcelku příjemnou svěží desku, jež ve svém žánru rozhodně patří mezi to lepší. Některé momenty, případně celé skladby jsou opravdu skvělé, jsou zde ovšem dvě záležitosti, které mi poněkud sráží dojem – tou první je fakt, že závěr “Daybreaker” už mi přijde trochu nezáživný (malinko zkrátit by neškodilo); tou druhou jsou jakési oplodňováky, či co to má být, reprezentované položkami “Behind the Throne” a poslední “Unbeliever”. To jsou snad jediné výtky, které bych k “Daybreaker” měl, jinak jako celek je album bezesporu povedenou záležitostí.
H.
 |
| Země: Velká Británie Žánr: metalcore Datum vydání: 19.1.2011 Label: Century Media Records Tracklist: Hodnocení: 4/10 Odkazy:
|
Architects si za své čtyři desky stihli udělat ve světě moderního metalu dobré jméno. Mathcorové začátky už zcela vymizely a kapela od podpisu smlouvy se Century Media Records hraje pouze klasický metalcore. Tento tah mi přijde na jednu stranu dobrý a na druhou špatný. Je dobře, že Archtects nehrají rok co rok tu stejnou hudbu, zase je ale špatně, že jejich tvorba už není tak originální a tato deska se dá zařadit mezi typický metalcore, kterého je všude milión. Poměrně typický příklad, kdy se změna vždy ne úplně vydaří. V předchozí době měli Architects svoji tvář, ale v “The Here and Now” mi přijde, že ji ztratili. Když vezmeme za příklad třeba jiné, podobné kapely – Bring Me the Horizon se ze svých deathcorových začátků posunuli k trochu jinačí hudbě a ta změna jim velice vyšla. Dokázali se přizpůsobit a poprávu jim momentálně patří přední pozice v metalcorové hudbě. Architects se také měnili každým rokem, ale v podstatě se pořádně na ničem neusadili a furt se snaží najít místo, které jim bude slušet. Na minulé “Hollow Crown” se mi velice líbil zvuk kytary, který byl poměrně ojedinělý, výborně naladěno, ale dnes? Výborna kytara je pryč a místo toho obyčejná nuda.
Hudba se dá popsat celkově jednoduše. Vezměte si všechny metalcorové a post-hardcorové trendy za posledních 7-10 let, dejte je dohromady, přidejte kvalitní produkci a vyjde vám “The Here and Now”. S čistými “emo” vokály dnes už ohromíte málokoho, s pomalými slaďáky (které upřímně u takovýhle kapel nesnášim) už vůbec ne. Ty se vám v plné parádě představí u páté “An Open Letter to Myself” a deváté “Heartburn”. Ona by tahle deska byla dobrá, kdybychom to neslyšeli už všude tisíckrát. Před několika lety by tohle určitě slavilo obrovský úspěch, dneska (pokud lidi mají ještě vkus) si na to skoro nikdo nevzpomene.
Co se týče jednotlivých songů, tak začátek má poměrně slušný rozjezd. Pro mě světlejší stránka z celé desky. “Day in Day Out” je asi nejlepší z celé desky a následující “Delete, Rewind” a “Learn to Live” nějakou kvalitu taky mají. Horší je, co následuje. “BTN” je takový punk-rockový pokus s občasnými výbuchy do metalu. Dříve, když jsem hrával některý díl z NHL, tam podobné songy hrály skoro pořád. “BTN” tam přesně pasuje, hráči NHL určitě pochopí. Další, co stojí za zmínku, je “The Blues”, rychlý rozjezd, poměrně zajímavý song. V půlce se to ale zlomí a následuje opět pouze slaďák. Architects se od teď zřejmě soustředí na ženské publikum. Od “The Blues” jsou pak všechny takové uspávací. Žádná akce, nic, co by připomínalo Architects na minulých deskách.
Architects vzali všechny trendy, naskládali je na sebe a vytvořili “The Here and Now”. Album nepřináší do hudby vůbec nic nového, jen kopíruje něco, co jsme už slyšeli všude několikrát. Tvrdost v druhé půlce mizí a tak možná spíš než metalcore se to dá nazvat jako nepovedený post-hardcore. Doufám, že jako doteď zkouší všechno možné, i příští práce bude opět úplně jiná. Architects se sice snaží najít, zde ale žádný úspěch ani uznání nenajdou. Tak ještě jednou a lépe, kluci.
