Země: Švédsko Žánr: black metal Datum vydání: 29.9.2017 Label: Folter Records Tracklist: 01. Den förstfödde 02. Nedom etterböljorna 03. Likt utgårds himmel 04. Ofjättrad 05. Ginnmors drott 06. Låt fjalarr gala 07. Du grymme smed 08. Kittelns beska Hrací doba: 46:32 Odkazy: bandcamp K recenzi poskytl: Metal Promotions

Může se zdát, že rekapitulace celé tvorby kapely je v recenzi zbytečné plýtvání místem a že by bylo vhodnější daný prostor věnovat spíše rozboru aktuálního alba případně recenzi zkrátit, je-li rozbor postačující i tak. Jsou ovšem případy, kdy se něco takového hodí a vůbec to není na škodu. Zrovna u „Den förstfödde“ je na místě trochu bilancovat. Jde totiž o poslední dlouhohrající desku Arckanum.

Vím, že to tu rozhodně nepíšu poprvé, ale Arckanum je pro mě kult jak čuně. Možná nejde o legendu áčkové velikosti, ale snad není sporu o tom, že Shamaatae, jediný člen projektu, do kroniky black metalu nějakým způsobem promluvil. Tvorbu Arckanum lze vcelku jednoduše rozdělit na dvě období. To první spadá do 90. let, kdy dal Shamaatae světu trojici alba, která lze jistě považovat za klasiku. „Fran marder“, „Kostogher“ a „Kampen“ jsou skvělé věci, jejichž prostřednictvím tehdejší specifická atmosféra skandinávského black metalu dodnes přesvědčivě ožívá. Zejména druhý jmenovaný počin je skvost jak hovado, u něhož se nestydím přiznat, že má v mém srdci speciální místo.

Po vydání „Kampen“, což se stalo v roce 1998, se ovšem Shamaatae trochu odmlčel. Jméno Arckanum nikdy nepřestalo existovat, nikdy nedošlo k rozpadu. Vlastně by bylo příliš melodramatické tvrdit, že v tomhle období o kapele nebylo slyšet, protože sem tam se objevilo nějaké EPčko či splitko. Zůstává ovšem faktem, že na další řadovou desku se muselo čekat celou dekádu. A právě od „Antikosmos“ počítám cosi jako druhé období Arckanum. Zde se Shamaatae dle všeho nechal unést tvůrčím přetlakem a během čtyř let vydal čtyři alba, následně se na rok odmlčel a pak v roce 2013 vydal další fošnu „Fenris kindir“.

V téhle nové éře je ovšem kvalita jednotlivých nahrávek kolísavá. Vyloženým průserem sice není ani jedna, ale lhal bych si do kapsy, kdybych tvrdil, že třeba „Antikosmos“ a „Helvítismyrkr“ nejsou slabší. Na druhou stranu, i zde lze nalézt výborné kousky v čele s „ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ“. Tak či onak, na každou další nahrávku Arckanum jsem osobně vždy vyčkával a poctivě ji poslouchal. Po „Fenris kindir“ jsem však musel čekat nezvykle dlouho (na poměry poslední dekády).

Shamaatae se na posledních pár let opět lehce vytratil a o Arckanum nebylo čtyři roky slyšet – až doteď, kdy vyšlo „Den förstfödde“. To mělo být původně jen minialbem, ale postupně se rozrostlo na velkou desku, což mi přijde v pořádku, protože jestli má jít skutečně o poslední počin Arckanum – a vypadá to, že ano – tak se sluší loučit se s řadovkou.

Na jednu stranu „Den förstfödde“ pracuje s charakteristickým rukopisem Arckanum. Na druhou si ale v rámci diskografie skupiny udržuje určitou tvář, díky níž novinka není vyloženě zaměnitelná se staršími kusy. V porovnání s neotesaným, hrubým a agresivnějším „Fenris kindir“ sází „Den förstfödde“ mnohem víc na různorodost, aniž by na agresi rezignovalo úplně. Podobně se objevují i četná střední tempa, ale ne v takové míře jako třeba na „Sviga læ“. Přijde mi, že svým výrazem má nový počin nejblíže asi k „Helvítismyrkr“. Na druhou stranu, skoro by se snad dalo říct, jako kdyby „Den förstfödde“ do určité míry rekapitulovalo různé tváře Arckanum.

Osobně jsem si však v té nové éře oblíbil víc ty desky, které upřednostňovaly ucelený dojem nad větší rozmanitostí – proto mám radši „ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ“, „Sviga læ“ a „Fenris kindir“ než „Antikosmos“ a „Helvítismyrkr“. „Den förstfödde“ počty obou těchto pomyslných kategorií vyrovnává a řadí se k té druhé, z mého pohledu slabší.

Nicméně jsem už řekl, že vyloženě špatné album Shamaatae ještě nevydal, a to platí stále. Z novinky jsou dobré obě dlouhé skladby na začátku a konci, tedy titulní skoro-desetiminutovka a finální devítiminutová „Kittelns beska“ (i když její závěrečná třetina je trochu nadbytečná). V pohodě jsou kousky „Likt utgårds himmel“, „Låt fjalarr gala“ nebo „Du grymme smed“ a vcelku zajímavá je i minimalistická mezihra „Ginnmors drott“, v níž vystupuje folklórní feeling (což ale také není novinka – vzpomeňme třeba na geniální vstupy houslí na „Kostogher“). Naopak hodně zbytečná a nudná mi přijde „Nedom etterböljorna“ postavená pouze na jednoduchých kytarových akordech a příliš mě nebere ani „Ofjättrad“, byť se jedná o jednu ze čtyř písní, do nichž kytarovými sóly přispěl Set Teitan (Watain). Nicméně ani jeden z osmi přítomných songů není skutečně strhující a neutkví v hlavě na delší dobu.

Celkový dojem z „Den förstfödde“ bohužel není úplně nejlepší. Jakkoliv by bylo skvělé říct, že se Arckanum loučí na vrcholu, pravda je taková, že novinka patří k těm slabším počinům v diskografii. Jistě, bezesporu je stále poslouchatelná, ale k čemu to je, když už nyní je zřejmé, že zpětně budou dostávat přednost jiné nahrávky skupiny. A to platí i pouze v rámci té novější éry, o starých kultech z devadesátek snad ani nemá cenu mluvit.

Země: Švédsko Žánr: black metal Datum vydání: 10.5.2013 Label: Season of Mist Tracklist: 01. Fenris kindir grúa 02. Tungls tjúgari 03. Dólgrinn 04. Hatarnir 05. Hamrami 06. Fenris gangr 07. Vargøld 08. Angrboða 09. Úskepna 10. Spell 11. Sólbøls sigr Hodnocení: Stick – 7/10 H. – 7/10 Průměrné hodnocení: 7/10 Odkazy: facebook / bandcamp

První pohled (Stick):

Osmý řadový počin švédského jednočlenného projektu/kapely Arckanum je pro mě zároveň prvním setkáním s tvorbou filozoficky velmi zajímavě založeného člověka s přezdívkou Shamaatae (občanským jménem Johan S. Lahger). Proč zajímavě? Jeho tvorba a on sám se zaměřují na anti-kosmický satanismus (nebo chaos gnosticismus), sám napsal několik publikací na tato témata. Podle toho, co jsem pochopil z oficiálních stránek, se drží hlavně staroseverské mytologie, oblíbeného to tématu mnoha skandinávských kapel, aby umocnil atmosféru, používá také starou švédštinu. Má ale tvorba tohoto maníka po více než dvaceti letech stále co nabídnout? Odpověď není zcela jednoznačná.

Přestože se letošní deska (druhá u labelu Season of Mist) jmenuje “Fenris kindir”, tudíž poukazuje výrazně na mytologii (vzdává Fenrisovi hold, jak sám prozradil v jednom rozhovoru), nejde o žádný pohanský folk metal nebo podobnou kravinu. Tady se hraje hrubě, většinou bez zbytečného zkrášlování. Základem je black metal střihu 90. let s chrastivým zvukem a výrazným thrash metalovým ostřím, skladby tedy nepostrádají přímý tah na branku. Mihnou se vám tu staré black metalové smečky, i agresivnější polohy legendárních Bathory (což už je pro podobné kapely povinný základ), ale i thrashové záblesky. I když je nutno přiznat, že ani občasné folklórní motivy nejsou zapomenuty, především v mezihrách a závěrečné “Sólbøls sigr“. Skladby jsou relativně jednoduché, stavěné na jednoduchých schématech. Všechny nástroje má pod palcem samotný Shamaatae.

Než se propracuji k detailnějšímu rozboru, musím podotknout, že první poslech pro mě byl takřka utrpením. Nějak jsem tam nedokázal slyšet nic, co by stálo za zmínku či zvýšenou pozornost. Zdánlivá primitivita je zde chvílemi vyhnána ad absurdum, což mi působilo na první dojem docela problémy. A to mám jinak syrový, primitivní black metal rád. Při pátém poslechu už jsem ale objevil skrytá zákoutí muziky, skrývající se v drážkách tohoto počinu. Vše se otevírá instrumentálním intrem, po kterém nastupuje gradující nástup “Tungls tjúgari”, který se nakonec rozjede v thrashující black, nutící mávat palicí do posledního dechu. Tahle poloha evidentně Arckanum sluší a jde. Stejně jako v klasičtějších black metalovějších mantinelech pádící “Dólgrinn”, v níž se ozvou i pro žánr natolik typické blast beaty. Riffy se drží opravdu klasického střihu, nečekejte technické vyhrávky či ekvilibristická sóla. Pokud se na povrch dere melodie, je velmi umně zamaskovaná pod nános špíny. Zajímavý je ještě ženský “vokál” (on je to totiž spíš šílený skřehot) v “Angrboða”. Přes polovinu hracího času alba je vše v pořádku. Skladby mají koule a baví.

S podivnou “Vargøld” však začíná ta část alba, kdy Arckanum poněkud dochází dech. Především nevidím smysl v mezihře, trvající čtyři minuty, spočívající v prazvláštním blábolení, asi to mělo navodit atmosféru, ale spíš mě to nutí k jejímu přeskakování. A pak už to tempo album nedokáže nějak nabrat zpátky a moje pozornost upadá. Přitom nemám pocit, že by skladby, které se objevují v závěru, byly nějak výrazně slabší, jen už mi to pak začíná připadat příliš na jedno brdo a do konce alba už nějak nemám potřebu vkládat nějaký větší prožitek.

Album se jednoduše rozjíždí ve velkém stylu, s razantními riffy a rytmikou ženoucí vše dopředu. Jak ale skladby postupují, nedokážu nakonec pozornost udržet na 100%. V případě Arckanum a “Fenris kindir” není třeba hovořit o kardinálním průseru, ta deska je fakt dobrá, i když se k ní třebas nebudu mít potřebu víckrát vracet, nemůžu říct, že by mi její poslech vysloveně ubližoval. Nedokáže si jen udržet mou pozornost po celou dobu, protože mi materiál s tím, jak deska postupuje, připadá čím dál míň zajímavější.

Druhý pohled (H.):

Sice to říkám snad vždycky, když dojde na Arckanum řeč, a asi i navždycky budu, ale nemůžu si pomoct – tahle kapela je pro mě díky svým opusům z 90. let prostě obrovský kult a ať si říká kdo chce, co chce, “Kostogher” a “Kampen” jsou i dneska pořád fenomenální desky s nepřekonatelnou atmosférou a oním pověstným feelingem, který měl black metal jenom a pouze v 90. letech. S novou tvorbou, která přišla po velice dlouhé pauze je to už trochu rozporuplnější, protože Shamaatae, jediný člen Arckanum, pálí nové album téměř každý rok a kvalita je poměrně kolísává – od naprosto úžasných kusů jako “ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ” až po slabší “Helvítismyrkr”. Díky tomu už od každé nové desky čekám stále míň a míň, byť mě občas příjemně překvapí, je to jedno, jelikož ji stejně poslouchám jen nějaký čas a pak tam stejně zase radši šoupnu fenomenální a nepřekonatelný “Kostogher”.

“Fenris kindir” mě zpočátku vůbec nebavilo a už to vypadalo na ještě větší zklamání než “Helvítismyrkr”, ale se vzrůstajícím počtem poslechů se mi fošna začala nějakým způsobem dost líbit. Přijde mi, že tentokrát je zvuk ještě hrubší a špinavější, v kombinaci se samotnými skladbami zní “Fenris kindir” až animálně a primitivně, ale mně se to líbí. Už jen proto, že Shamaatae je jeden z mála posledních solitérů, kteří dokážou ten devadesátkový black metal stále živit novou hudbou a neznít při tom nějak směšně nebo parodicky, ani jako vyložená kopírka někoho známějšího (či v tomto případě i sebe sama). Ve výsledku to samozřejmě nic výjimečného není a snad až na občasný závan folklórních motivů “Fenris kindir” do tvorby Arckanum nic nového nepřináší, natožpak do samotného žánru, nicméně se pořád jedná o 40 minut nádherně staromilského black metalu, který mě tentokrát nakonec potěšil víc, než jsem čekal, ačkoliv to tak zpočátku nevypadalo.

Země: Švédsko Žánr: black metal Datum vydání: 16.9.2011 Label: Season of Mist Tracklist: 01. Helvitt 02. Myrkrin vinna hefnt 03. Ór djúpum 04. In svarta 05. Nifldreki 06. Svartr ok Þursligr 07. Þrúðgelmis hlaut 08. Sísoltinn 09. Outro Hodnocení: 6/10 Odkazy: facebook / bandcamp

No, pěkně se nám ten Shamaatae poslední dobou rozjel. Evidentně si dlouhé mlčení mezi obdobím z 90. let a současností vynahrazuje opravdu vydatně. Novinka “Helvítismyrkr” je už čtvrtou řadovkou za čtyři roky – a to ještě nepočítám několik neřadových počinů. Pokud se nebudeme zabývat těmi starými deskami (pro mě osobně naprostý kult!, minimálně “Kostogher” a “Kampen” jsou prostě dodnes excelentní nahrávky), ale čistě tím, co pod hlavičkou Arckanum vychází nyní, je kvalita jednotlivých alb dosti kolísavá. Po trochu slabším “Antikosmos” přišla až nečekaně řízná a výborná věc “ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ”, po ní (to bylo už vloni) ne tak dobrá, ale stále velice kvalitní “Sviga læ” a teď konečně “Helvítismyrkr”. Jak ona dopadla, to je právě naším úkolem zjistit.

Je docela zajímavé sledovat vývoj těch novějších nahrávek Arckanum. Nejdříve animálně primitivní (to není myšleno hanlivě) “Antikosmos”, poté rychlejší, dravější a o něco techničtější “ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ” s překvapivě průrazným zvukem, pak opět špinavější “Sviga læ”, která sázela především na atmosféru. Čili co album, to změna. A právě z tohoto pohledu mám u “Helvítismyrkr” takový problém, jelikož zde k žádnému výraznějšímu posunu jaksi nedošlo. A to mi sice přijde trochu škoda, ale dejme tomu. Avšak i tak…

Řeknu to na rovinu, “Helvítismyrkr” je sice docela slušný počin a dobře se poslouchá, nese se v typickém duchu Arckanum, ale něco mu prostě chybí. Rozhodně to není tak dobrá deska jako “Sviga læ”, o “ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ” ani nemluvě (a ještě více nemluvě o období 90. let), spíše tak na úrovni docela slabšího “Antikosmos”, možná ještě lehce pod ní. Ale proč si to myslím, to vám dost dobře nedokážu vysvětlit. Víte, on přece jenom black metal nikdy nebyl hudbou o technické dokonalosti, dobrém zvuku nebo hráčských výkonech, je to muzika postavená spíše na atmosféře a pocitech (ano, mnohdy i na úkor zvuku nebo hráčské technice)… a u “Helvítismyrkr” ten pocit, že poslouchám něco opravdu skvělého, nemám, což jsem třeba u minulého “Sviga læ” měl, ačkoliv jsem mu tehdá dal “jenom” 7,5 bodů.

Problém bych asi viděl v tom, že skladby na “Helvítismyrkr” jsou ve většině případů skladatelsky nenápadité a nevýrazné. I na onom ne tak dobrém “Antikosmos” se našly písně, které byly vážně dobré (viz závěrečná “Formála” – ta je dokonce přímo skvělá), ne však “Helvítismyrkr”. Vše dobré a zapamatováníhodné se totiž odehrává ne v rámci celých kompozic, ale pouze jejich částí. To ve výsledku znamená, že přestože i “Helvítismyrkr” obsahuje i opravdu výborné momenty, v té samé písní jim předcházejí (případně je následují) hluchá místa. Zvláště začátek desky je docela takový nijaký, možná tak závěrečný kousek třetí “Ór djúpum” by stál za zmínku, ale první opravdu zajímavý song se skrývá až na čtvrté pozici – “In svarta”. Nejpozději už na předchozím “Sviga læ” Shamaatae pomocí “In følva felr” ukázal, že opravdu fantastické “balady” mu nedělají problém. I v případě novinkového alba platí, že pomalejší “In svarta” patří k tomu nejlepšímu, co deska nabízí, byť o tak silný kousek jak “In følva felr” zdaleka nejde.

Každopádně druhá polovina “Helvítismyrkr” je zcela výrazně lepší. Taková “Svartr ok Þursligr” mě docela baví, především díky několika velice povedeným pasážím, například ta, která začíná cca po minutě a čtvrt má fakt něco do sebe, překvapí i závěr s využitím houslí (tedy… snad to jsou housle, přirození do ohně bych za to nedal…). Pokud mě paměť nešálí, tak se tento nástroj v tvorbě Arckanum vyskytnul naposledy na “Kostogher”, čili v roce 1997. Ani následující “Þrúðgelmis hlaut” není nejhorší, ačkoliv o nic objevného se nejedná. Naopak mezi ty nejzajímavější kusy “Helvítismyrkr” patří poslední pořádný song “Sísoltinn”, jehož druhá půle má opravdu silnou atmosféru.

Avšak celkově je i přes několik velice dobrých momentů můj dojem z “Helvítismyrkr” spíše rozporuplný. Abych řekl pravdu, je to tak trochu zklamání. Abychom si rozuměli, není to nějaký neposlouchatelný průser, poslouchat se to dá bez problému, ale na poměry Arckanum, jejichž tvorbu řadím dost vysoko, je to dle mého názoru docela málo. Upřímně, po “Antikosmos” jde o druhý počin kapely, který je v diskografii tohoto švédského projektu jen do počtu. Snad to příště (příští rok?) bude o hodně lepší…

Země: Švédsko Žánr: black metal Datum vydání: 18.10.2010 Label: Regain Records Tracklist: 01. Læ elr 02. Gylðir algørir 03. In følva felr 04. Goðin eru blekkt 05. Gramr girnisk 06. Andskoti ferr austan 07. Múspellzheimr kemr 08. Røk Hodnocení: H. – 7,5/10 Seda – 6,5/10 Průměrné hodnocení: 7/10 Odkazy: facebook / bandcamp

Arckanum jsem měl vždycky docela dost rád. Trojice starých, “klasických” desek z 90. let jsou u mě prostě kult a tečka. Zvláště pak dokonalé “Kostogher” z roku 1997, to je i po těch dlouhých letech a i přes silně undergrounový zvuk nehorázná jeba, to mi nikdo nadosmrti nevymluví. Naneštěstí ale po (taktéž skvělém) albu “Kampen” z roku 1998 přišla na dlouhé roky stopka (nepočítáme-li neřadové počiny), zapříčiněná problémy s labelem, ale i směřování úsilí hlavního protagonisty spíše na filozofii a literární činnost. Hudební solitér Shamaatae se vrátil až v roce 2008 s nahrávkou “Antikosmos”, která se, při vší úctě, jeví asi jako doposud ten nejslabší materiál z dílny Arckanum. Návrat do sfér, do nichž elitářský black metal Arckanum patří, nastal až s deskou “ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ” (2009), která i přes prapodivný název nabídla neskutečně silný materiál. Odlišná od staré tvorby (což byla ostatně už i “Antikosmos”), lépe čitelná, melodičtější, méně surová, s jakousi více filozofující aurou. Neuplynul ani další rok a Shamaatae je tu s dalším počinem, aktuálním “Sviga læ”…

Zatímco “ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ” nabídlo na poměry Arckanum možná až překvapivě čitelný sound a mrazivou atmosférou, spojenou s ústředním tématem nahrávky – zimou, ledem, chladným podsvětím, “Sviga læ”, které je zasvěceno “ohni, plamenným obrům, sálajícímu chaosu a hoření bohů”, se opět vrací k syrovějšímu vyznění s lehce zahuhlanějším zvukem, aniž by však deska zanevřela na výraznou melodiku nové éry Arckanum. “Sviga læ” se mi prozatím jeví jako taková kombinace cesty nastolené “Antikosmos” a “ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ” s občasným ohlédnutím za časy okolo debutu “Fran marder”, nikoliv však zpátečnictvím či dokonce vykrádáním sebe sama. Ačkoliv čistý zvuk na “ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ” byl rozhodně dobrým krokem, už jen z pohledu nutného vývoje a ozvláštňování tvorby, osobně návrat k podzemnějšímu pojetí “Sviga læ” rozhodně kvituji, neboť bezesporu napomáhá silné atmosféře desky. Je to přesně takový ten oldschoolový sound jakoby pod dekou, to já mám sakra hodně rád.

Shamaatae vsadil na novince především na střední tempo a riffovejší vyznění, nebojí se ani hrábnout do strun a vykouzlit nějakou tu excelentní melodii (například hned druhá “Gylðir algørir” je jimi napěchována), celé to pojistil svým typickým rukopisem… a ke spokojenosti fanoušků to jistě bude stačit. Zvláště pakliže se Shamaatae dokáže blýsknout nečekanými ozvláštněními, jako jsou třeba nádherné instrumentálky “In følva felr” (vrchol!) a “Røk”. Nutno ale dodat, že ke cti hlavního protagonisty slouží fakt, že každá skladba do jedné má co nabídnout. Jen namátkou, aby toto tvrzení bylo něčím podloženo, jmenujme ještě rituální závěr “Goðin eru blekkt” či skvostný refrén “Gramr girnisk”.

Arckanum sice není ta nejlepší kapela na světě, je to “jenom” poctivý black metal vysoké kvality a dřevnějšího rázu, který prostě baví. Ale to rozhodně není málo. Sám za sebe mohu zcela upřímně říct, že mně se tahle muzika opravdu líbí, a když se mě náhodou někdo zeptá na názor, doporučuji Arckanum na potkání. A “Sviga læ” kredit tomuto projektu nesnižuje ani v nejmenším, právě naopak mne ještě utvrzuje v přesvědčení, že tenhle švédský samotář dostal do vínku pěknou porci talentu. Toť můj názor a ať se tím milý čtenář popasuje podle svého. Pokud jste a priori proti black metalu, ani Arckanum vám nic neřekne. Pokud black metalu holdujete, bude se vám, dovolím si tvrdit, Arckanum s největší pravděpodobností líbit (i když příznivci žánru o kapele jistě už slyšeli).

Takže asi tak. Jedná se o žánrovou chuťovku, která své příznivce zklamat nemůže. Minulá “ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ” mi přišla sice o chlup lepší, ale rozhodně je “Sviga læ” povedenější než předminulá “Antikosmos”; se starou tvorbou nemá cenu porovnávat, ta byla trošku někde jinde. Ale celkový dojem ze “Sviga læ” je rozhodně velice dobrý.

Další názory:

“Sviga læ” přináší kvalitní, dobře poslouchatelný black metal. S touto deskou hravě zabijete nudné odpoledne nebo delší chvíli. Pokud máte momentálně chuť na pořádný black, je “Sviga læ” správnou volbou. Jede se zde klasický black metal, který vždycky potěší a mohl by oslovit i nově začínající ve vodách žánru, než se dostanou k různým šílenostem, co se na světě objevují. Po celou dobu jsem se skvělě bavil, trošku mě však štvaly pomalejší pasáže jako například v šesté “Andskoti ferr austan”. Tento pocit ale nepřevládá nad jinak celkovou spokojeností, a tak si “Sviga læ” odnáší slušné hodnocení.
Seda